14 VSOL 406/2017-264
č. j. 28 ICm 2299/2012 14 VSOL 406/2017-264 (KSBR 28 INS 20991/2011)

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Josefa Berky v právní věci

žalobce: Mgr. Ing. Ondřej Malý, IČO 653 83 851 sídlem Palackého třída 3048/124, 612 00 Brno insolvenční správce dlužnice BMA TRADING INTERNATIONAL s. r. o., IČO 26973821 sídlem Tábor 888/21, 616 00 Brno proti

žalované: NEWLAND ESTATE MANAGEMENT s. r. o., IČO 29256178 sídlem Poříčí 2465/28, 678 01 Blansko zastoupená advokátem JUDr. Michalem Račokem sídlem T. G. Masaryka 108, 272 01 Kladno

za účasti: Krajské státní zastupitelství v Brně sídlem Brno, Mozartova 3, PSČ 601 52 Brno

o neúčinnosti právního úkonu

jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice BMA TRADING INTERNATIONAL s. r. o., IČO 269 73 821, Tábor 888/21, 616 00 Brno

o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2017 č. j. 28 ICm 2299/2012-235 (KSBR 28 INS 20991/2011)

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že právní úkon-kupní smlouva-uzavřená mezi dlužnicí a žalovanou dne 27. 1. 2011 ve formě notářského zápisu NZ 21/2011 je mezi účastníky neúčinným právním úkonem (výrok I.) a zavázal žalobce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 39 397,12 Kč (výrok II.).

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. isir.justi ce.cz -2-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011)

2. V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně zrekapituloval průběh dosavadního řízení, přičemž vyšel ze zjištění, že dne 27. 1. 2011 byla uzavřena mezi dlužnicí a žalovanou kupní smlouva, na jejímž základě dlužnice převedla na žalovanou nemovitosti (pozemek parc. č. st. 5166, zast. plocha a nádvoří, parc. č. st. 5167, zast. plocha a nádvoří, parc. č. 961/11, orná půda, parc. č. 961/12, orná půda, parc. č. 961/13, orná půda, parc. č. 961/14, orná půda, parc. č. 961/15, orná půda, parc. č. 961/16, orná půda, parc. č. 970/1, ostatní plocha, parc. č. 980/7, ostatní plocha, parc. č. 980/33, ostatní plocha, parc. č. 984/37, ostatní plocha a stavbu č.p. 2465 (výroba) na parcele st. 5166 a č.p. 2466 (výroba) na parcele st. 5167, jak je zapsáno na LV č. 8308 pro katastrální území a obec Blansko, okres Blansko, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Blansko), a to za kupní cenu 55 324 611,15 Kč, která měla být zaplacena ve splátkách do pěti měsíců od uzavření kupní smlouvy. Při uzavření smlouvy jednal za dlužnici Zdeněk Smejkal. Dne 28. 1. 2011 byla pohledávka dlužnice na zaplacení kupní ceny postoupena společnosti MARK SPENCER INVESTMENT DEVELOPMENT ENTERPRISES Inc. (dále jen MARK SPENCER ). Ke dni 28. 1. 2011 činila obvyklá cena předmětných nemovitostí 29 850 000 Kč. Do insolvenčního řízení dlužnice se přihlásila věřitelka MARK SPENCER, žalovaná nebyla a není věřitelkou dlužnice. Mezi dlužnicí a žalovanou v minulosti existoval vztah ekonomicky spjatých subjektů (vztah koncernový), a to ke dni 15. 10. 2010 a ke dni 11. 11. 2010. Koncernový vztah mezi dlužnicí a žalovanou ke dni uzavření kupní smlouvy nebyl prokázán ani vyvrácen, což potvrdil také odvolací soud. S ohledem na další skutková zjištění soudu však existence či neexistence koncernu je pro právní posouzení dané věci bez významu. Existence koncernového vztahu ke dni uzavření kupní smlouvy a dohody o postoupení pohledávky nebyla prokázána mezi společností MARK SPENCER ani ve vztahu k dlužnici, ani k žalované. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2013 č. j. KSBR 28 INS 20991/2011-A-44 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice a uzavřel, že žaloba podaná dne 3. 8. 2012 je včasná. Dále uzavřel, že žalobce jako insolvenční správce je ve věci aktivně věcně legitimován a žalovaná, která měla mít z neúčinného právního úkonu prospěch a v jejíž prospěch byl úkon učiněn, je ve věci pasivně věcně legitimována. Žaloba byla podána ve lhůtě do jednoho roku po učinění odporovaného právního úkonu (účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 15. 11. 2011), tudíž lhůta pro možnost odporovat právnímu úkonu jako zvýhodňujícímu (§ 241 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen IZ /), jako právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění (§ 240 odst. 3 IZ) i jako zkracujícímu právnímu úkonu (§ 242 odst. 3 IZ), je splněna bez ohledu na to, zda mezi účastníky kupní smlouvy existoval koncern či nikoliv. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda kupní smlouva je platná s tím, že kupní smlouvu je třeba dle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen NOZ ), posuzovat dle dosavadních právních předpisů (§ 37, § 39 a § 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a uzavřel, že kupní smlouva je platná z hlediska formy, že byla uzavřena mezi osobami k tomu úkonu oprávněnými, je určitá a srozumitelná a neodporuje zákonu, neboť dlužnici žádný právní předpis nebránil volně nakládat s předmětnými nemovitostmi, ani neobchází zákon, když na základě vkladu práva do katastru nemovitostí dosáhly převodu vlastnického práva. Kupní smlouva nebyla ani simulovaným právním úkonem, jak namítal žalobce, když k tomuto tvrzení neuvedl žádné podrobnosti a neoznačil žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, stejně jako v případě argumentů o koncernovém propojení dlužnice a společnosti MARK SPENCER

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -3-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011) a žalované a společnosti MARK SPENCER, které měly mimo jiné odůvodnit závěr o tom, že se jednalo o simulovaný právní úkon. Sjednání úhrady kupní ceny v určité lhůtě od uzavření kupní smlouvy bez zajištění nezpochybňuje dle soudu prvního stupně závěry o tom, že skutečnou vůlí stran bylo uzavření kupní smlouvy, neboť smlouva byla skutečně uzavřena a na základě ní byl proveden vklad práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalované, přičemž je nerozhodné, jak dlužnice naložila s pohledávkou na úhradu kupní ceny. Kupní smlouva není pro případ koncernu neplatná ani pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť sjednaná kupní cena značně převyšovala cenu obvyklou a je tudíž nerozhodné, že kupní cena nebyla stanovena posudkem znalce jmenovaného soudem (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009). Nebylo třeba, aby převod nemovitostí schválila valná hromada dlužnice, neboť dlužnice byla založena v roce 2005 a tato podmínka je stanovena na dobu tří let od vzniku společnosti. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou neúčinnosti kupní smlouvy z pohledu ustanovení § 235 odst. 1 IZ a uvedl, že podmínkou neúčinnosti právního úkonu je zkrácení uspokojení věřitelů, nebo zvýhodnění některého věřitele dlužníka na úkor jiných věřitelů s tím, že v posuzované věci sjednaná kupní cena převyšovala cenu obvyklou, platební podmínky nebyly nestandardní, a proto uzavřením kupní smlouvy nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení věřitelů. Nedošlo ani ke zvýhodnění věřitele, neboť žalovaná ke dni uzavření kupní smlouvy nebyla věřitelkou dlužnice, tuto skutečnost žalobce ani netvrdil, tj. nejsou naplněny ani obecné podmínky neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení § 235 odst. 1 IZ. Jelikož žalovaná nebyla a není věřitelkou dlužnice, nemohlo se jí dostat v důsledku uzavření kupní smlouvy vyššího uspokojení, než by jí náleželo v konkursu, a proto nejsou splněny podmínky zvýhodňujícího právního úkonu dle ustanovení § 241 IZ i s ohledem na výši sjednané ceny. V souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu se soud prvního stupně dále zabýval tím, zda ke dni účinnosti kupní smlouvy, tedy ke dni 28. 1. 2011, získala dlužnice reálné protiplnění. Kladný závěr soud prvního stupně odůvodnil tím, že ačkoli ke dni účinnosti kupní smlouvy nebyla kupní cena uhrazena, reálné protiplnění představovala pohledávka dlužnice za žalovanou ve výši přesahující 55 milionů Kč, kterou za tutéž částku dokázala zpeněžit, nemůže se tedy jednat ani o právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle ustanovení § 240 IZ. Není splněna ani skutková podstata zkracujícího právního úkonu dle ustanovení § 242 IZ, neboť v řízení nebylo prokázáno, že dlužnice uzavřením kupní smlouvy chtěla jakkoliv poškodit své věřitele, naopak, s ohledem na výši sjednané kupní ceny byl právní úkon pro dlužnici i její věřitele výhodný. Následné jednání dlužnice, tj. skutečnost, jak dlužnice naložila s pohledávkou na zaplacení kupní ceny, nemůže mít vliv na otázku platnosti a účinnosti samotné kupní smlouvy. Pokud chtěl žalobce úspěšně namítat neúčinnost některého z úkonů učiněných dlužnicí, měl napadnout Smlouvu o postoupení pohledávek a Dohodu o započtení pohledávek ze dne 28. 11. 2011, když za postoupení pohledávky byla sjednána úplata, přičemž k její úhradě došlo započtením. Pokud žalobce tvrdil, že od kupní smlouvy dne 3. 8. 2012 odstoupil, pak mu takové právo nenáleželo, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2483/2012 uzavřel, že právo odstoupit od smlouvy pro prodlení dlužníka s plněním dluhu svědčící osobě, vůči níž je dlužník povinen dluh plnit. Postoupí-li prodávající pohledávku na zaplacení kupní ceny, nestává se sice postupník stranou kupní smlouvy, nicméně postupitel přestává být věřitelem pohledávky na zaplacení kupní ceny a nesjednají-li smluvní strany kupní smlouvy něco jiného, nemůže od smlouvy pro prodlení

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -4-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011)

kupujícího se splněním povinnosti zaplatit kupní cenu již odstoupit. Na tomto základě soud prvního stupně žalobu zamítl. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění ohledně neexistence koncernového vztahu mezi dlužnicí, žalovanou a společností Newland Industries Group Inc. (jako jediným společníkem žalované) ke dni uzavření předmětné kupní smlouvy. Jelikož žalobce prokázal existenci koncernu prostřednictvím Zdeňka Smejkala před uzavřením kupní smlouvy, bylo na žalované, aby prokázala své tvrzení, že koncern zanikl. Ačkoli žalovaná důkazní břemeno neunesla, soud prvního stupně dospěl k závěru, že existence koncernu mezi dlužnicí a žalovanou nebyla prokázána, což se promítlo do celého hodnocení důkazů a chybného rozhodnutí soudu. K prokázání trvání koncernu mezi dlužnicí a žalovanou i po uzavření kupní smlouvy předložil žalobce smlouvu o převodu obchodního podílu ze dne 10. 1. 2012 uzavřenou mezi společností Newland Industries Group Inc. a společností BSE Europe Ltd., která byla podepsána na obou stranách právě Zdeňkem Smejkalem. V otázce, zda dlužnice od žalované obdržela reálné protiplnění, dospěl soud prvního stupně ke kladnému stanovisku pouze na základě formálního ujednání kupní ceny, která byla vyšší než cena obvyklá, ačkoli dlužnice reálně žádné protiplnění od žalované nezískala. Závěry soudu prvního stupně, podle nichž nepovažuje za extrémně nestandardní skutečnosti, že kupní smlouva neobsahovala zajištění úhrady kupní ceny, která nadto měla být zaplacena až po vkladu vlastnického práva žalované, aniž by byla sjednána výhrada vlastnictví, jsou nesprávné a mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně při hodnocení ujednaného protiplnění rezignoval na komplexní hodnocení žalované z pohledu koncernově provázaného subjektu a dále z hlediska jejích majetkových poměrů, věrohodnosti a schopnosti uhradit kupní cenu. Reálné protiplnění tak soud prvního stupně spatřuje v zcela nezajištěné pohledávce na úhradu kupní ceny za žalovanou, která neměla prostředky na její úhradu a která byla řízena prostřednictvím jediného společníka žalované, osobou Zdeňka Smejkala, který přivedl dlužnici do úpadku a který byl pravomocně odsouzen za podvod na věřitelích dlužnice. Kupní smlouva však byla uzavřena s cílem vyvést nemovitosti z majetkové podstaty dlužnice bez protiplnění. Jakkoli byl žalovanou předložen posudek na cenu nemovitostí, nemá tento bez údaje o hodnotě pohledávky za žalovanou relevantní význam, když navíc žalovaná v řízení neprokázala, že by kupní cenu novému věřiteli-společnosti MARK SPENCER uhradila. Předložený posudek na cenu nemovitosti je tak bez významu. Relevantním by v dané věci bylo ocenění pohledávky dlužnice za žalovanou, které by vyhodnocovalo majetkové poměry žalované, zajištění pohledávky, věrohodnost a zejména způsobilost reálného uhrazení kupní ceny. Závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávka byla hodnotná, jestliže byla odkoupena společností MARK SPENCER, jakožto společnosti koncernově propojené osobou Zdeňka Smejkala, považuje žalobce za nesprávný. Tvrzení o pohledávce společnosti MARK SPENCER za žalovanou ve výši 92 500 000 Kč, které byly žalované poskytnuty osobně v hotovosti, vždy po částkách 15 000 EUR, představujících limit pro hotovostní platby, na které měl být následně proveden zápočet, nebylo za řízení prokázáno. Uzavřením kupní smlouvy vzniklo žalované právo na převod vlastnického práva k nemovitostem a stala se tak věřitelkou dlužnice. Soud prvního stupně tudíž pochybil, když uzavřel, že ustanovení § 241 IZ na danou situaci nedopadá, jelikož musí být ztotožněn věřitel, který byl zvýhodněn, se žalovaným, který znevýhodňující úkon s dlužníkem učinil. Insolvenční zákon naopak předpokládá, že zvýhodňující

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -5-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011)

úkon je takový, kterým dojde k uspokojení jakéhokoliv věřitele dlužníka, přičemž jím nutně nemusí být žalovaný, to je ten, kdo s dlužníkem úkon učinil, což vyplývá z výslovného znění ustanovení § 241 odst. 1 IZ, které stanoví, že zvýhodňujícím úkonem se rozumí úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení. Soud prvního stupně opominul zohlednit ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) IZ, podle kterého se za zvýhodňující úkon považuje i úkon, kterým dlužník v pozici věřitele promine svému dlužníkovi dluh a dojde ke zvýhodnění subjektu, který je ve vztahu k žalovanému v pozici dlužníka, a nikoliv v pozici věřitele. Vyloučení restriktivního výkladu ustanovení § 241 odst. 1 IZ podporuje i ustanovení § 241 odst. 3 písm. d), ze kterého plyne, že není rozhodné, jaký dluh, kterého věřitele je zajišťován, natož požadavek, aby dluh, který je zajišťován, byl závazkem dlužníka vůči takovému věřiteli. Předmětná kupní smlouva je obdobou prominutí dluhu, neboť kupní cena nebyla uhrazena ani nijak zajištěna. Ke znevýhodnění dlužnice a zvýhodnění žalované došlo samotným uzavřením kupní smlouvy bez úhrady kupní ceny, kdy převod vlastnického práva předcházel úhradě kupní ceny, jejíž zaplacení nebylo žádným způsobem zajištěno a v konečném důsledku nebyla ani nikdy zaplacena. Žalobce se domáhá neúčinnosti kupní smlouvy, neboť případná neúčinnost postupní smlouvy by k vrácení nemovitostí nevedla. Kupní smlouva je úkon, prostřednictvím kterého došlo k odstranění majetku dlužnice bez úhrady kupní ceny, přičemž cílem této transakce bylo vyvedení nemovitostí bez protiplnění, tedy poškození ostatních věřitelů dlužnice a současné zvýhodnění jiných věřitelů. Závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné a formalistické, když předmětem ochrany dle insolvenčního zákona je zdroj případného uspokojení dlužníkových věřitelů, kterým byly nemovitosti vyvedené z majetkové podstaty dlužnice kupní smlouvou, a nikoli následné postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny. S ohledem k existenci koncernu byla na straně žalované při uzavírání kupní smlouvy od počátku absence dobré víry, což je patrné i ze skutečnosti, že kupní cena nebyla nijak zajištěna a transakce byla od počátku připravena tak, aby k úhradě kupní ceny nedošlo. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, když uzavřením kupní smlouvy nedošlo ke zvýhodnění žádné osoby, která by byla věřitelem dlužnice ke dni jejího uzavření. Z titulu kupní smlouvy vznikla dlužnici vůči žalované pohledávka na zaplacení kupní ceny ve výši 55 324 611,15 Kč, která převyšovala obvyklou cenu předmětných nemovitostí. Společnost MARK SPENCER jako věřitelka pohledávky za žalovanou ve výši 92 500 000 Kč souhlasila s návrhem žalované a dne 28. 1. 2011 došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny za úplatu ve výši rovnající se ceně kupní, přičemž současně došlo k zápočtu této pohledávky v celé její výši proti pohledávce společnosti MARK SPENCER. Postup žalobce je nesprávný, když žalobce měl odporovat nikoli smlouvu kupní, ale na ni navazující smlouvu o postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny a dohodu o započtení pohledávek mezi dlužnicí a společností MARK SPENCER. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu, v níž je vyjádřen názor, že právním úkonem, kterým dlužník žalovaného zvýhodnil, není kupní smlouva, ale až dohoda o započtení, v jejímž důsledku se dlužníkovi dalšího reálného plnění již nedostalo. Dle judikatury dovolacího soudu nemůže dojít ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -6-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011)

sám o sobě postačuje k tomu, aby z něho věřitele uspokojil. Dlužnice měla i po uzavření kupní smlouvy dostatek prostředků k tomu, aby z nich byly uspokojeny pohledávky všech jejích dalších věřitelů, když aktiva dlužnice se od konce roku 2010 zvýšila o 12,8 milionu korun a kladný rozdíl mezi aktivy a pasivy dlužnice po uzavření kupní smlouvy tak byl 47,3 milionu korun. Z uvedeného je zřejmé, že nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení ostatních věřitelů dlužnice. 5. Krajské státní zastupitelství v Brně zůstalo bez vyjádření. 6. S účinností od 1. 7. 2017 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 7. Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vychází odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. 8. Odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, jež byl vydán před účinnosti novely insolvenčního zákona, postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017. 9. Podle ustanovení § 7 IZ, v rozhodném znění, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 3. 8. 2012. Žalobce se domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužnicí a žalovanou dne 27. 1. 2011 je neúčinným právním úkonem a určení, že dlužnice je vlastnicí nemovitostí-pozemků parc. č. st. 5166-zast. plocha a nádvoří, parc. č. st. 5167-zast. plocha a nádvoří, parc. č. 961/11 -orná půda, parc. č. 961/12-orná půda, parc. č. 961/13-orná půda, parc. č. 961/14-orná půda, parc. č. 961/15-orná půda, parc. č. 961/16-orná půda, parc. č. 970/1-ostatní plocha,

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -7-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011) parc. č. 980/7-ostatní plocha, parc. č. 980/33-ostatní plocha, parc. č. 984/37-ostatní plocha a staveb č. p. 2465 (výroba) na parcele st. 5166 a č. p. 2466 (výroba) na parcele st. 5167, jak je zapsáno na LV č. 8308 pro katastrální území a obec Blansko, okres Blansko, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Blansko. Žalobu odůvodnil tím, že mezi dlužnicí a žalovanou byla dne 27. 1. 2011 uzavřena kupní smlouva, na základě níž dlužnice převedla na žalovanou předmětné nemovitosti za kupní cenu 55.324.611,15 Kč. V době uzavření kupní smlouvy existoval mezi dlužnicí a žalovanou koncernový vztah, který byl založen propojením dlužnice a žalované prostřednictvím osoby Zdeňka Smejkala. Zdeněk Smejkal byl jednatelem žalobce a členem představenstva a akcionářem společnosti NEWLAND INDUSTRIES GROUP INC., která byla zakladatelem žalované. K prokázání existence koncernu žalobce navrhl důkazy výslechem svědků Marka Bláhy, Pavla Brázdy a Martiny Daňkové a dokazování listinami. Pohledávku na zaplacení kupní ceny dlužnice dne 28. 1. 2011 postoupila společnosti MARK SPENCER a celá kupní cena měla být uhrazena zápočtem mezi dlužnicí a touto společností. Tento úkon je neúčinným zvýhodňujícím úkonem, neboť kupní cena byla uhrazena zápočtem na spornou pohledávku společnosti MARK SPENCER a v jejím důsledku se dostalo jednomu z věřitelů lepšího uspokojení. Kupní smlouva je navíc neplatná, neboť je simulovaným právním úkonem, když podle kupní smlouvy měla žalovaná uhradit kupní cenu do 30. 6. 2011 na účet žalobce, žalovaná však kupní cenu nezaplatila a navíc nemovitosti zatížila zástavními právy. S ohledem na existenci koncernu je kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a obchodního zákoníku, neboť smluvní strany nepožádaly soud o ustanovení znalce za účelem stanovení ceny obvyklé nemovitostí ke dni převodu a navíc zástupci dlužnice nejednali s péčí řádného hospodáře, když v případě neuhrazení kupní ceny od kupní smlouvy neodstoupili. Proto žalobce z důvodu nezaplacení kupní ceny od kupní smlouvy dne 3. 8. 2012 odstoupil. Na základě kupní smlouvy byli úmyslně zkráceni věřitelé dlužnice, neboť dlužnice nemovitosti převedla na osobu ekonomicky spjatou, která nemovitosti dále zatěžovala a zcizovala. Jelikož dlužnice kupní smlouvu uzavřela méně než rok před zahájením insolvenčního řízení ve vztahu k osobě, s níž tvořila koncern, má se za to, že v době uzavření smlouvy byla v úpadku. Pro neplatnost smlouvy svědčí i domněnka, že dlužnice řízená Zdeňkem Smejkalem převedla veškerý nemovitý majetek na žalovanou, která byla v době převodu a do současnosti je fakticky ovládána Zdeňkem Smejkalem a následně došlo k zápočtu kupní ceny oproti pohledávce třetí osoby rovněž ovládané Zdeňkem Smejkalem nebo s ním alespoň koncernově propojené. Žalovaná v době podání této žaloby navrhovala zápis do katastru nemovitostí kupní smlouvy, kterou převáděla předmětné nemovitosti na společnost MARK SPENCER. Odporuje právní i daňové logice postup, kdy je takto hodnotný majetek převáděn nadbytečně přes třetí osobu-žalovanou. Pravou vůlí smluvních stran nebylo uskutečnit koupi nemovitostí, ale skrýt majetek před věřiteli, kupní smlouva tedy simulovala pravou vůli stran (respektive pravou vůli Zdeňka Smejkala) a je neplatná. Žalovaná se domáhala zamítnutí žaloby. Uvedla, že nikdy nebyla věřitelem dlužnice, a proto se jí v důsledku uzavření kupní smlouvy nemohlo dostat vyššího uspokojení, než které by jí náleželo v konkursu a vyššího uspokojení se nedostalo ani jiné osobě coby věřiteli dlužnice. Kupní smlouva nemůže být zvýhodňujícím právním úkonem. Kupní cena sice nebyla stanovena posudkem znalce jmenovaného soudem, ale sjednaná kupní cena podstatně převyšovala cenu obvyklou, a proto nemůže jít o kupní smlouvu neplatnou. Žalobce nemohl od kupní smlouvy odstoupit, neboť k datu odstoupení mu nesvědčilo právo na zaplacení kupní ceny, neboť pohledávka dlužnice na zaplacení kupní

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -8-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011) smlouvy byla dne 28. 1. 2011 postoupena. Pohledávku na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky dlužnice započetla se společností MARK SPENCER na svůj závazek na vrácení půjčky vůči této společnosti, čímž zanikl nárok dlužnice na zaplacení úplaty za postoupení pohledávky. Ke dni uzavření kupní smlouvy mezi dlužnicí a žalovanou neexistoval koncern. Schválení kupní smlouvy valnou hromadou dle ustanovení § 196a odst. 3, věty třetí obchodního zákoníku nebylo třeba, neboť společnost dlužnice vznikla již 30. 6. 2005. Žalovaná připustila, že Zdeněk Smejkal byl akcionářem a ředitelem společnosti NEWLAND INDUSTRIES GROUP do 31. 12. 2010. Státní zastupitelství, které vstoupilo do řízení dne 7. 2. 2013, se připojilo ke stanovisku žalované a zdůraznilo, že žalovaná nebyla věřitelkou dlužnice, a že Zdeněk Smejkal nebyl ke dni 1. 1. 2011 osobou, která by spojovala dlužnici se žalovanou. Účastníci učinili nesporným, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. 1. 2011 dlužnice postoupila pohledávku z titulu kupní ceny společnosti MARK SPENCER. Soud prvního stupně projednal věc u jednání dne 4. 11. 2015, aniž by kteréhokoliv z účastníků poučil dle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a po provedení dokazování listinami a zamítnutí důkazních návrhů žalobce na výslech svědků rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2015 č. j. 28 ICm 2299/2012-140 (KSBR 28 INS 20991/2011), jímž zamítl žalobu, aby bylo určeno, že právní úkon-kupní smlouva-uzavřená mezi dlužnicí a žalovanou dne 27. 1. 2011 je neúčinným právním úkonem (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že dlužnice je vlastnicí nemovitostí-pozemků parc. č. st. 5166-zast. plocha a nádvoří, parc. č. st. 5167-zast. plocha a nádvoří, parc. č. 961/11-orná půda, parc. č. 961/12-orná půda, parc. č. 961/13-orná půda, parc. č. 961/14-orná půda, parc. č. 961/15 -orná půda, parc. č. 961/16-orná půda, parc. č. 970/1-ostatní plocha, parc. č. 980/7-ostatní plocha, parc. č. 980/33-ostatní plocha, parc. č. 984/37-ostatní plocha a staveb č. p. 2465 (výroba) na parcele st. 5166 a č.p. 2466 (výroba) na parcele st. 5167, jak je zapsáno na LV č. 8308 pro katastrální území a obec Blansko, okres Blansko, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Blansko a zavázal žalobce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 21.050,61 Kč (výrok III.). K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 10. 2016 č. j. 11 VSOL 27/2016-201 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Blansku (výrok II.). Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se opětovně zabývat platností kupní smlouvy a otázkou její neúčinnosti. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tvrzením žalobce, že kupní smlouva byla uzavřena s úmyslem zkrátit možnost uspokojení věřitelů dlužnice, okolnostmi uzavření kupní smlouvy a skutečným účelem jejího uzavření. Pro posouzení neúčinnost předmětné kupní smlouvy měl vzít soud prvního stupně v úvahu, jaké reálné protiplnění bylo k datu účinnosti kupní smlouvy, to je k datu vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalované, dlužnici skutečně poskytnuto a měl vzít v úvahu i to, že ke dni účinnosti kupní smlouvy nebyla sjednaná kupní cena dlužnici žalovanou zaplacena ani zaplacena být neměla, s tím, že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. Soud prvního stupně opakovaně nařídil jednání na den 28. 6. 2017, u něhož účastníky poučil dle ustanovení § 118a o. s. ř. tak, že musí označit důkazy k prokázání svých tvrzení, žalobce pak ke tvrzení ohledně údajně simulovaného právního úkonu v době napadené kupní smlouvy, aniž účastníky poučil o následcích pro případ, že této výzvě soudu nevyhoví. Žalobce tvrdil, že

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -9-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011)

všechny dotčené subjekty byly propojeny prostřednictví jediné osoby, přičemž po rozhodnutí o úpadku mu sdělil Zdeněk Smejkal, že dlužník již nemá žádný majetek. Po prodeji předmětného majetku došlo k uspokojení pouze jediného věřitele, což je nestandardní. Žalobce uvedl, že jiné důkazy, než dosud označil, nemá k dispozici. Žalovaná navrhla důkaz výslechem Ing. Marcela Němce, který zpracovával účetnictví dlužnice v rozhodném období, k němuž se žalobce připojil, s tím, že dle žalobce měl tento svědek postavit najisto rozsah majetku dlužnice v rozhodné době. Důkazní návrh výslechem svědka Ing. Marcela Němce soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že nesměřuje k prokázání tvrzení, která měla být předmětem doplněného dokazování dle závazného právního názoru odvolacího soudu, a poté ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem. 12. Odvolací soud po zhodnocení obsahu spisu uzavírá, že řízení před soudem prvního stupně je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava, a to především tím, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu vyjádřený v předcházejícím zrušovacím usnesení ze dne 19. 10. 2016 č. j. 11 VSOL 27/2016-201 (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), a že soud prvního stupně porušil poučovací povinnost dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. 13. Vrchní soud v Olomouci ve zrušovacím usnesení ze dne 19. 10. 2016 č. j. 11 VSOL 27/2016-201 soudu prvního stupně uložil, aby se opakovaně zabýval otázkou platnosti a účinnosti kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2011. Odvolací soud vyjádřil právní názor, že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval tvrzením žalobce, že obě smluvní strany (dlužnice i žalovaná) kupní smlouvu uzavíraly s úmyslem zkrátit možnost uspokojení věřitelů dlužnice, a že se soud prvního stupně dostatečně nezabýval posouzením přiměřenosti protiplnění, kterého se mělo dlužnici na základě kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2011 dostat a uvedl, jaká kritéria má soud prvního stupně při posuzování přiměřenosti plnění hodnotit. Těmito skutečnostmi se však soud prvního stupně v opakovaném řízení opět nezabýval. 14. Soud prvního stupně nevysvětil, proč neprovedl žalobcem navržené důkazy výslechem svědků obsažené v doplnění žaloby ze dne 4. 5. 2015, když tito svědci byli navrženi právě k prokázání tvrzení žalobce, že mezi všemi subjekty zúčastněnými na předmětném převodu, tedy mezi dlužnicí, žalovanou a společností MARK SPENCER, byly vazby nejen v rovině inkorporace, ale i v rovině faktického obchodního vedení podniku žalované osobou Zdeňka Smejkala, přičemž mimo jiné pro neprokázání těchto tvrzení žalobcem žalobu zamítl. Stejný závěr je třeba přijmout k zamítnutému důkaznímu návrhu na výslech svědka Ing. Marcela Němce. 15. U jednání dne 28. 6. 2017 soud prvního stupně účastníky sice poučil dle ustanovení § 118a o. s. ř. o tom, že jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, žalobce ke tvrzení ohledně údajně simulovaného právního úkonu v době napadené kupní smlouvy, toto poučení však bylo neúplné, neboť v něm soud prvního stupně nekonkretizoval všechna sporná tvrzení, k nimž je třeba důkazy označit, a poučení bylo chybné, neboť soud prvního stupně účastníky nepoučil o následcích pro případ, že této výzvě soudu nevyhoví. Soud prvního stupně procesně pochybil tím, že v odůvodnění rozsudku opakovaně vychází ze závěru, že žalobce svá jednotlivá skutková tvrzení neprokázal, aniž by žalobce u jednání postupem dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání jednotlivých konkretizovaných tvrzení vyzval, a aniž by žalobce poučil o následcích pro případ, že této výzvě soudu nevyhoví. Bez řádné výzvy dle ustanovení

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -10-28 ICm 2299/2012 (KSBR 28 INS 20991/2011)

§ 118a odst. 3 o. s. ř. soud prvního stupně nemůže z neprokázání tvrzení žalobce dovozovat pro něj negativní důsledky ve formě nepříznivého rozhodnutí ve věci. 16. Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 17. V tomto dalším řízení se soud prvního stupně bude důsledně řídit právním názorem vyjádřeným odvolacím soudem v usnesení ze dne 19. 10. 2016 č. j. 11 VSOL 27/2016-201 a účastníky řádně poučí o procesních povinnostech tvrzení a důkazní dle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., jakož i o následcích pro případ, že výzvu soudu dle ustanovení § 118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. nesplní.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 18. ledna 2018

Mgr. Diana Vebrová v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková.