14 VSOL 347/2017-95
14 ICm 2156/2014 14 VSOL 347/2017-95 (KSOS 14 INS 23976/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Bronislava Šlahaře v právní věci žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sokolská třída 22, PSČ 702 00, insolvenční správkyně dlužníka UNIBON -spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci , se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Velká 2984/23, PSČ 702 00, IČ: 25053892, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sokolská třída 22, PSČ 702 00, proti žalovanému Euro public CZ, s.r.o., se sídlem Praha 1-Staré Město, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, IČ: 26814366, zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem se sídlem Frýdek-Místek, Pod Štandlem 2218, PSČ 738 01, o neplatnost, event. o neúčinnost právního úkonu, jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužníka UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci , se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Velká 2984/23, PSČ 702 00, IČ: 25053892, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 23976/2012, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.4.2017, č.j. 14 ICm 2156/2014-63 (KSOS 14 INS 23976/2012),

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 14 INS 23976/2012) Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že smlouva o zajištění propagace uzavřená mezi UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci a žalovaným dne 12.08.2010 s přílohou č. 1 smlouvy o propagaci ze dne 12.08.2010, je neplatná (výrok I.), určil, že smlouva o zajištění propagace uzavřená mezi UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci a žalovaným dne 14.12.2010 s přílohou č. 1 smlouvy o propagaci ze dne 14.12.2010 a dodatek č. 1 ke smlouvě o zajištění propagace ze dne 14.12.2010 uzavřený dne 25.07.2011, je neplatná (výrok II.), určil, že jednostranné započtení vzájemných pohledávek učiněné dlužníkem UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci oznámením o vyrovnání pohledávek mezi žalovaným a UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci , a to pohledávky žalovaného vůči UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci z faktury č. 2012015 ve výši 2.816.623,76 Kč a z faktury č. 2012005 ve výši 621.526 Kč a pohledávky UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci vůči žalovanému sestávající ze započítávané jistiny ve výši 2.756.124,93 Kč, dlužných úroků z jistiny ve výši 301.801,61 Kč, dlužné částky na debetním běžném účtu ve výši 97.368,80 Kč a dlužných úroků z úvěru v prodlení ve výši 282.854,42 Kč, je neplatné (výrok III.), určil, že jednostranné započtení vzájemných pohledávek učiněné dlužníkem UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci oznámením o vyrovnání závazků a pohledávek mezi žalovaným a UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci , a to pohledávky žalovaného vůči UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci z faktury č. 2012015 ve výši 13.567 Kč a pohledávky UNIBON-spořitelní a úvěrní družstvo v likvidaci vůči žalovanému z důvodu nájemného ve výši 13.567 Kč, je neplatné (výrok IV.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 20.570 Kč (výrok V.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že Krajský soud v Ostravě dne 2.10.2012 zahájil insolvenční řízení ve věci dlužníka. Dne 27.12.2012 k insolvenčnímu návrhu přistoupil Fond pojištění vkladů, který se stal věřitelem dlužníka ke dni 23.7.2012 s pohledávkou v celkové výši 1.806.577.232,01 Kč splatnou dne 8.3.2012. Dne 2.7.2012 Fond pojištění vkladů obdržel oznámení České národní banky o neschopnosti dlužníka dostát svým závazkům vůči oprávněným osobám, a proto zahájil přípravu na výplatu vkladů dlužníka. Dlužník byl v úpadku ve formě předlužení již v roce 2011. Dne 12.8.2010 uzavřel žalovaný s dlužníkem smlouvu o zajištění propagace, na základě níž se žalovaný zavázal pro dlužníka provést propagaci prostřednictvím basketbalového klubu Nový Jičín, která byla specifikována v příloze č. 1 smlouvy a dlužník se zavázal zaplatit žalovanému odměnu za propagaci ve výši 8 mil. Kč bez DPH s tím, že úplata bude zvýšena o částku 500.000 Kč, pokud se klub umístí v základní části soutěže na třetím místě; o částku 1 mil. Kč, pokud klub postoupí do play-off; o částku 1 mil. Kč, pokud se klub umístí v play-off na třetím místě; o částku 2 mil. Kč, pokud se klub umístí v play-off na druhém místě a o částku 3 mil. Kč, pokud se klub umístí v play-off na prvním (KSOS 14 INS 23976/2012) místě. Dne 14.12.2010 uzavřel žalovaný s dlužníkem další smlouvu o zajištění propagace, jejímž předmětem bylo poskytnutí propagace dlužníka podle přílohy č. 1 ke smlouvě. Dlužník se zavázal zaplatit žalovanému za poskytnuté plnění odměnu ve výši 4.270.000 Kč bez DPH ve dvanácti splátkách. Dodatkem č. 1 ke druhé smlouvě o propagaci byla odměna změněna na částku 3.520.000 Kč bez DPH. Žalovaný vystavil dlužníkovi za propagační služby poskytnuté v rámci smlouvy o zajištění propagace ze dne 12.8.2010 fakturu na částku 11,4 mil. Kč a za propagační služby poskytnuté v rámci smlouvy o zajištění propagace ze dne 14.12.2010 faktury na celkovou částku 4.224.000 Kč. Faktury obsahují jednotlivé částky bez uvedení předmětu plnění. Soud prvního stupně uzavřel, že právní úprava týkající se neplatnosti právních úkonů je upravena v ustanovení § 231 až 234 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30.6.2017 (dále též jen IZ ), přičemž tato ustanovení nezakotvují zvláštní druh řízení o určení neplatnosti právního úkonu, nýbrž pouze stanoví podmínky, za kterých se zjišťuje neplatnost právních úkonů v insolvenčním řízení, kdo je oprávněn se jí domáhat, v jakých případech je insolvenční soud vázán zjištěním neplatnosti v jiných řízeních a jaké právní následky zjištěná neplatnost v insolvenčních poměrech vyvolává. Stále však platí obecná zásada určovacích žalob zakotvená v ustanovení § 80 o.s.ř., podle které lze žalovat na určení neplatnosti právního úkonu pouze tehdy, pokud má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Jestliže žalobce netvrdí, případně neprokáže, naléhavý právní zájem, je to důvod pro zamítnutí žaloby. Soud prvního stupně dovodil, že v posuzované věci žalobkyně jako insolvenční správkyně má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv o zajištění propagace i o určení neplatnosti jednostranných zápočtů dlužníka, neboť postavení žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužníka je z důvodu neexistence pohledávek žalovaného v účetnictví dlužníka a s ohledem na absenci dokumentů týkajících se započtených pohledávek značně nejisté. Není totiž postaveno najisto, zda pohledávky ze smluv o zajištění propagace existovaly a zda mohly být předmětem zápočtu. Žalobkyně tudíž neví, jaké pohledávky dlužníka vůči žalovanému patří do majetkové podstaty dlužníka. Soud prvního stupně se proto zabýval otázkou platnosti obou výše uvedených smluv o zajištění propagace s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2, odst. 5 a odst. 8 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění účinném do 31.12.2010 (dále jen ZSÚD ), a uzavřel, že obě smlouvy jsou neplatné, neboť byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek pro družstevní záložnu a dlužník se jimi zavázal k hospodářsky neodůvodněnému plnění. Jelikož jsou neplatné smlouvy o zajištění propagace, jsou neplatné i oba jednostranné zápočty vzájemných pohledávek učiněné dlužníkem.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž namítal, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný uvedl, že v řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o zajištění propagace ze dne 12.8.2010, jakož i skutečnost, že žalovaný povinnosti podle smlouvy splnil a vyúčtoval dlužníkovi sjednanou úplatu, přičemž dlužník (KSOS 14 INS 23976/2012) na úhradu vyúčtované sjednané úplaty ve výši 11.400.000 Kč ničeho nezaplatil. K prokázání tvrzení o provádění propagace žalovaný navrhl provést výslech svědka Ing. Jaroslava Odstrčilíka, tento důkazní návrh však soud prvního stupně zamítl, aniž by se v odůvodnění rozsudku vypořádal s důvody tohoto svého postupu. Žalobkyně měla povinnost tvrdit a doložit, co bylo cílem reklamní kampaně a jak byly výsledky propagace verifikovány, a nikoli žalovaný. V řízení bylo prokázáno i uzavření druhé smlouvy o zajištění propagace ze dne 14.12.2010, jakož i skutečnost, že žalovaný provedl plnění sjednané ve smlouvě a skutečnost, že žalovaný dlužníkovi vyúčtoval sjednanou úplatu, přičemž dlužník na úhradu vyúčtované odměny nezaplatil ničeho. Každou fakturu žalovaný předal dlužníkovi k proplacení s přesným přehledem provedených činností v souladu se smluvními ujednáními a předávacími protokoly v případech, kdy plnění podle smlouvy bylo druhé smluvní straně předáváno. Vzhledem ke skutečnosti, že dlužník byl regulovaným subjektem pod přímou kontrolou a dozorem České národní banky, na což byl žalovaný v rámci smluvního vztahu upozorněn, bylo vždy před fakturací ze strany dlužníka pečlivě prověřováno smluvní plnění. Plnění žalovaného odpovídá hodnotě plnění dlužníka, odpovídá obvyklým cenám a jedná se o plnění hospodářsky odůvodnitelné. Základním předmětem činností, které provádí družstevní záložna, je přijímání vkladů od svých členů a poskytování úvěrů svým členům. Jedním z hlavních cílů družstevní záložny je tedy zvyšovat počet členů, tj. oslovit co nejvíce potencionálních členů družstevní záložny a upozornit na svou existenci v regionu i mimo něj. A právě k tomuto účelu slouží reklama, která je nedílnou součástí podnikání. Stejným způsobem postupovaly a postupují všechny finanční instituce, což je obecně známé. Nesprávný je závěr soudu prvního stupně, že dlužník nebyl oprávněn uzavírat smlouvy o propagaci, nadto když dlužník byl pod neustálým dohledem České národní banky, která proti smlouvám neměla výhrady. Dne 4.7.2012 žalovaný obdržel od likvidátora dlužníka listinu oznámení o vyrovnání pohledávek , kterou likvidátor dlužníka započetl vzájemné pohledávky dlužníka a žalovaného ve výši 3.438.149,76 Kč a dne 19.7.2012 žalovaný obdržel od likvidátora dlužníka listinu oznámení o vyrovnání pohledávek , kterou likvidátor dlužníka započetl vzájemné pohledávky dlužníka a žalovaného ve výši 13.567 Kč. Žalovaný poukázal na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci 14 ICm 2157/2014, kdy soud rozhodl ve věci s obdobným skutkovým základem tak, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zápočtu s tím, že žalovaný má právo, aby jeho věc byla rozhodnuta shodně. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobkyně žaluje žalovaného u Obvodního soudu pro Prahu 1 správně o zaplacení částky 5 mil. Kč, a proto nemůže mít naléhavý právní zájem na určení v posuzované věci. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá, pokud dospěje k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala naléhavý právní zájem.

Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Uvedla, že v počátku insolvenčního řízení s ohledem na absenci dokladů v účetnictví dlužníka neměla jinou možnost než podat žalobu na neplatnost, (KSOS 14 INS 23976/2012) respektive na neúčinnost smluv o zajištění propagace i jednostranných zápočtů, neboť měla indicie, že plnění podle těchto smluv nebylo žalovaným fakticky poskytnuto. Soud prvního stupně provedl dostatek důkazů a učinil správná skutková zjištění, přičemž i kdyby žalobkyně akceptovala, že žalovaný plnění podle smluv poskytl, určitě jeho hodnota neodpovídala obvyklé ceně. Jelikož v rámci neúčinnosti právního úkonu musí soud posoudit předběžně jeho platnost, neboť neplatný úkon nemůže být neúčinný, rozhodla se žalobkyně žalovat na neplatnost právních úkonů, event. na jejich neúčinnost. Naléhavý právní zájem žalobkyně spočívá ve skutečnosti, že její postavení je nejisté a bude postaveno najisto právě vyřešením otázky, zda smlouvy o zajištění propagace a jednostranné zápočty jsou platnými či neplatnými právními úkony.

S účinností od 1.7.2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vychází odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4.2.1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.

Odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému před účinností novely insolvenčního zákona postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30.6.2017. Níže uvedená zákonná ustanovení však zůstala beze změny.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSOS 14 INS 23976/2012) Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v posuzované věci bylo zahájeno dne 24.6.2014. Žalobkyně se domáhala určení, že smlouva o zajištění propagace uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 12.8.2010 s přílohou č. 1 smlouvy ze dne 12.8.2010 je neplatná, dále určení, že smlouva o zajištění propagace uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 14.12.2010 s přílohou č. 1 smlouvy ze dne 14.12.2010 a dodatek č. 1 ke smlouvě o zajištění propagace ze dne 14.12.2010, uzavřený dne 25.7.2011, jsou neplatné, určení, že jednostranné započtení vzájemných pohledávek učiněné dlužníkem oznámením o vyrovnání pohledávek mezi žalovaným a dlužníkem, a to pohledávky žalovaného vůči dlužníkovi z faktury č. 2012015 ve výši 2.816.623,76 Kč a z faktury č. 2012005 ve výši 621.526 Kč a pohledávky dlužníka vůči žalovanému sestávající ze započítávané jistiny ve výši 2.756.124,93 Kč, dlužných úroků z jistiny ve výši 301.801,61 Kč, dlužné částky na debetním běžném účtu ve výši 97.368,80 Kč a dlužných úroků z úvěru v prodlení ve výši 282.854,42 Kč, je neplatné a určení, že jednostranné započtení vzájemných pohledávek učiněné dlužníkem oznámením o vyrovnání závazků a pohledávek mezi žalovaným a dlužníkem, a to pohledávky žalovaného vůči dlužníkovi z faktury č. 2012015 ve výši 13.567 Kč a pohledávky dlužníka vůči žalovanému z důvodu nájemného ve výši 13.567 Kč, je neplatné. Pro případ, že by tuto žalobu soud zamítl, domáhala se žalobkyně event. rozhodnutí, že výše označené jednostranné započtení vzájemných pohledávek je v obou případech neúčinné. Žalobu žalobkyně odůvodnila tím, že smlouvy o zajištění propagace i zápočty jsou neplatnými právními úkony podle ustanovení § 1 odst. 5 ZSÚD, neboť jimi docházelo k nepřípustnému vyvádění peněžních prostředků a obcházení zákona. Plnění, která měl žalovaný dlužníkovi poskytovat, byla nepřiměřená a hospodářsky neodůvodněná. K poskytování plnění ze strany žalovaného zřejmě ani nedošlo, když k tomu žalobkyně nemá k dispozici žádné podklady. Žalobkyně tvrdila, že má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedených právních úkonů, neboť obecný soud si nemůže za trvání insolvenčního řízení otázku platnosti posoudit ani jako otázku předběžnou, přičemž naléhavost právního zájmu je dána samotnou podstatou insolvenčního řízení a určení neplatnosti je předpokladem pro uplatňování dalších nároků žalobkyně. Předpokladem pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu je skutečnost, že právní úkon je platný, a proto se soud musí zabývat i otázkou platnosti smluv. Pokud by soud dospěl k závěru, že všechny zmíněné právní úkony jsou platné, pak žalobkyně tvrdí, že se jedná o úkony neúčinné podle ustanovení § 241 IZ, neboť v době činění těchto úkonů byl dlužník v úpadku ve formě předlužení a na základě vzájemných zápočtů pohledávek byla pohledávka žalovaného uspokojena v rozsahu 100 %, ačkoliv v insolvenčním řízení by byla uspokojena maximálně v rozsahu 50 % a jedná se o úkon, který byl učiněn jeden rok před zahájením insolvenčního řízení. Žalovaný měl z úkonu započtení prospěch, neboť v případě účinnosti započtení ze dne 4.7.2012 by mu zanikl úvěrový dluh v celkové výši 3.438.149,76 Kč a v případě (KSOS 14 INS 23976/2012) účinnosti započtení ze dne 19.7.2012 by mu zanikl závazek platit nájemné ve výši 13.567 Kč. Žalovaný se domáhal zamítnutí žaloby. Tvrdil, že závazky ze smluv o zajištění propagace řádně splnil, každá faktura s vyúčtováním ceny byla předána dlužníkovi k proplacení s přesným přehledem provedených činností a s předávacími protokoly v případech, kdy plnění mělo být dlužníkovi předáno. Plnění odpovídalo plnění dlužníka a obvyklým cenám. Jednalo se o hospodářsky odůvodněné plnění, neboť hlavním cílem družstevní záložny je zvyšovat počet členů a právě reklama umožňovala dlužníkovi nové členy oslovit. Jednotlivé zápočty prováděl za dlužníka likvidátor, který byl povinen jednat s péčí řádného hospodáře. K prokázání tvrzení, že předmětnou propagaci žalovaný pro dlužníka zajišťoval, dlužník navrhl dokazování listinami a výslechem svědka Ing. Jaroslava Odstrčilíka. Žalovaný navrhl ustanovit znalce, který provede ocenění plnění poskytnutého žalovaným k prokázání tvrzení, že plnění žalovaného odpovídalo hodnotě plnění dlužníka a odpovídalo obvyklým cenám. Žalovaný namítal, že zápočty nemohou být neúčinnými právními úkony, neboť zápočty neprováděl žalovaný ani dlužník, nýbrž likvidátor jmenovaný soudem na návrh České národní banky, přičemž podle ZSÚD se musí jednat o osobu, která nemá ani neměla zvláštní vztah k družstevní záložně. Povinností každého likvidátora je činit úkony směřující k likvidaci družstevní záložny, zejména plnit závazky, uplatňovat pohledávky, přijímat plnění a může i provádět zápočty. Likvidátor před provedením započtení vzájemných pohledávek podrobně prověřoval veškerou fakturovanou činnost, z čehož je evidentní, že vystavené faktury odpovídaly poskytnutému plnění. Nadto úkonům započtení nelze odporovat, neboť pokud by zákonodárce měl za to, že zánik závazku započtením je zkracujícím, respektive zvýhodňujícím úkonem podle insolvenčního zákona, určitě by zařadil započtení do demonstrativního výčtu zvýhodňujících právních úkonů. Nadto insolvenční zákon z hlediska započtení reguluje pouze tu fázi insolvenčního řízení, která následuje po rozhodnutí o úpadku, i v této fázi řízení však lze započítávat, pokud zákonné podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku (zákon nepřipouští započítat pouze v případech uvedených v ustanovení § 140 odst. 3 IZ). Započtení podle insolvenčního zákona není přípustné po dobu moratoria a od okamžiku zveřejnění návrhu na povolení reorganizace, ale v obou případech může soud započtení povolit. Předmětné zápočty jsou podle insolvenčního zákona přípustné i po rozhodnutí o úpadku, i v rámci probíhajícího konkursu, a tím spíše jsou přípustné před rozhodnutím o úpadku. Započtení tedy vyvolalo předpokládané právní účinky, tj. započítávané pohledávky doručením jednostranného započtení žalovanému zanikly. Soud prvního stupně projednal věc u jednání, provedl dokazování listinami, zamítl důkazní návrh žalovaného na výslech svědka Ing. Jaroslava Odstrčilíka a poté ve věci rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

Podle ustanovení § 231 IZ, insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odstavec 2). Je-li (KSOS 14 INS 23976/2012) k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (odstavec 3).

Podle ustanovení § 232 IZ, byla-li neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení.

Podle ustanovení § 80 o.s.ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předně je třeba uvést, že odvolací soud přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a na tato správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pro stručnost odkazuje.

Odvolací soud se zabýval přezkumem závěru soudu prvního stupně, že u incidenčního sporu podle ustanovení § 159 odst. 1 písm. g) IZ je třeba zabývat se otázkou naléhavého právního zájmu na určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka a dále přezkumem závěru soudu prvního stupně, že v posuzované věci naléhavý právní zájem žalobkyně na určení neplatnosti obou smluv o zajištění propagace a obou jednostranných započtení učiněných dlužníkem vůči žalovanému je dán. Při přezkumu těchto závěrů soudu prvního stupně odvolací soud vycházel z níže uvedené judikatury Nejvyššího soudu (všechna níže uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetové adrese www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31.7.2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, uzavřel, že cílem ustanovení § 231 insolvenčního zákona je pouze zajistit, aby otázka platnosti právního úkonu, jež je určující pro příslušnost majetku dlužníka do majetkové podstaty nebo pro identifikaci závazku dlužníka, nebyla v průběhu insolvenčního řízení účelově vytěsňována (určovacími žalobami podle § 80 o.s.ř. podávanými u obecných soudů) mimo rámec procedur nastavených insolvenčním zákonem k řešení těchto otázek. Cílem ustanovení § 231 IZ je například zajistit, aby nedocházelo k tomu, že incidenční spor o příslušnost určitého majetku do majetkové podstaty dlužníka, zahájený podáním vylučovací žaloby, bude blokován řízením vedeným u obecného soudu o určovací žalobě týkající se některé z otázek, již má v onom incidenčním sporu řešit insolvenční soud jako otázku předběžnou.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17.7.2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, který je uveřejněný pod č. 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi věcnou legitimací k takovému určení danou pro potřeby určovací žaloby v insolvenčním řízení osobám uvedeným v ustanovení § 231 odst. 2 IZ a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Také přípustnost určovací žaloby podané ve smyslu ustanovení § 231 odst. 1 IZ u insolvenčního soudu je tudíž (KSOS 14 INS 23976/2012) poměřována ustanoveními § 80 o.s.ř. Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a rozsah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude dán ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. například rozsudek Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod č. 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm citovanou judikaturu). Nejvyšší soud dále uvedl, že věřitel, který má za to, že do soupisu majetkové podstaty dlužníka měl insolvenční správce zahrnout i další majetek, který by byl následně v insolvenčním řízení zpeněžen a výtěžek zpeněžení použit k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů, má k dispozici jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle, než žalobu na určení vlastnického práva dlužníka k takovému majetku. V první řadě může navrhnout insolvenčnímu soudu, aby při výkonu dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/, § 11 odst. 1 IZ) uložil insolvenčnímu správci zapsat do soupisu majetkové podstaty i další věci, o nichž se domnívá, že by tam měly být zahrnuty (k tomu srovnej ustanovení § 217 IZ). Dále může požádat věřitelský výbor (byl-li ustaven), aby se k otázce soupisu takového majetku vyjádřil (§ 58, § 217 IZ) a konečně v situaci, kdy by insolvenční soud nebo insolvenční správce jeho návrhům nevyhověli (v rozporu se zákonem), má věřitel k dispozici žalobu na náhradu škody. Konečně nelze přehlédnout, že ani případné vyhovující rozhodnutí by (samo o sobě) nemělo účinky soupisu majetkové podstaty ve smyslu ustanovení § 217 a násl. IZ. Lze tudíž shrnout, že přihlášený věřitel zpravidla nemá naléhavý právní zájem na určení, že dlužník je vlastníkem určitého majetku (jenž dosud nebyl sepsán do majetkové podstaty dlužníka), ani tehdy, je-li žaloba podána (za trvání insolvenčního řízení) u insolvenčního soudu, jelikož insolvenční zákon mu přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29.2.2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, dále uzavřel, že ze skutečnosti, že insolvenční soud není ve smyslu ustanovení § 231 IZ vázán rozhodnutím jiného soudu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění, a že platnost takového právního úkonu posoudí insolvenční soud sám, neplyne, že by jiný než insolvenční soud nemohl takovou otázku posoudit, je-li to nezbytné pro rozhodnutí sporu. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že soudy nižších stupňů nikterak nepochybily, když si jako prejudiciální otázku posoudily platnost smlouvy o postoupení pohledávky a jednostranného zápočtu pohledávek (obrany žalovaného). Jinak ostatně ani (KSOS 14 INS 23976/2012) postupovat nemohly. Poukazuje-li dovolatelka v dané souvislosti na ustanovení § 231 insolvenčního zákona (v jeho znění účinném do 31.12.2013), pak je nesprávně interpretuje. Z toho, že insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění, a že platnost takového právního úkonu posoudí insolvenční soud sám, neplyne, že by jiný než insolvenční soud nemohl takovou otázku posoudit, je-li to nezbytné pro rozhodnutí sporu.

Z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, vyplývá, že i v rámci incidenčního sporu dle ustanovení § 159 odst. 1 písm. g) IZ se insolvenční soud musí zabývat tím, zda žalobce má ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž je třeba vyjít z judikatury soudů týkající se naléhavého právního zájmu ustálené k ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2013, podle níž je naléhavý právní zájem na určení dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez takového určení jeho právní postavení stalo nejistým.

Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv o zajištění propagace a jednostranných započtení učiněných dlužníkem vůči žalovanému, neboť jí insolvenční zákon přiznává jiné právní nástroje k dosažení sledovaného cíle.

Má-li žalobkyně jako insolvenční správkyně za to, že smlouvy o zajištění propagace a jednostranná započtení vzájemných pohledávek učiněné dlužníkem vůči žalovanému jsou neplatnými právními úkony, z čehož dovozuje, že dlužník dosud má za žalovaným pohledávky, které byly předmětem zápočtů, má možnost tyto pohledávky dlužníka sepsat do majetkové podstaty dlužníka (§ 217 IZ) a u obecného soudu vymáhat jejich zaplacení. Pouhé rozhodnutí o neplatnosti smluv o zajištění propagace a jednostranných započtení učiněných dlužníkem vůči žalovanému na právním postavení žalobkyně ničeho nezmění, a v případě neochoty žalovaného k dobrovolnému plnění se žalobkyně stejně bude muset domáhat zaplacení dlužné částky proti žalovanému v soudním řízení.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.2.2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, vyplývá, že otázku platnosti smluv o zajištění propagace a jednostranných započtení učiněných dlužníkem vůči žalovanému může řešit obecný soud jako otázku předběžnou v žalobě na plnění, na základě níž se žalobkyně bude domáhat zaplacení započítávaných pohledávek dlužníka vůči žalovanému. Jinak řečeno, otázku platnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, v posuzované věci smluv o zajištění propagace a jednostranných započtení učiněných dlužníkem vůči žalovanému, si může posoudit v rámci rozhodování sporu jako předběžnou otázku i jiný než insolvenční soud. Ustanovení § 231 IZ vylučuje (KSOS 14 INS 23976/2012) řešení otázky platnosti právních úkonů týkajících se majetku či závazků dlužníka mimo insolvenční řízení pouze ve vztahu k určovacím žalobám dle ustanovení § 80 o.s.ř., nikoliv ve vztahu k žalobám na plnění, kde může být tato otázka řešena jako předběžná.

Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jednotlivých smluv o zajištění propagace a jednotlivých jednostranných zápočtů vzájemných pohledávek učiněných dlužníkem vůči žalovanému, je tudíž nesprávný. Žaloba žalobkyně o určení neplatnosti smluv o zajištění propagace a o určení neplatnosti jednotlivých jednostranných zápočtů vzájemných pohledávek učiněných dlužníkem vůči žalovanému je tudíž pro nedostatek naléhavého právního zájmu nedůvodná (§ 80 o.s.ř.).

Je proto třeba, aby se soud prvního stupně v dalším řízení zabýval eventuálním petitem žalobkyně o neúčinnost právních úkonů spočívajících v jednostranných zápočtech vzájemných pohledávek, které učinil dlužník vůči žalovanému. Přitom jako předběžnou otázku musí soud prvního stupně posoudit otázku platnosti jednotlivých smluv o zajištění propagace i jednotlivých jednostranných zápočtů vzájemných pohledávek, neboť neplatný právní úkon nemůže být neúčinný. K tomu odvolací soud pro úplnost konstatuje, že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smluv o zajištění propagace založený na závěru, že činnost poskytnutá žalovaným dlužníkovi na základě těchto smluv neodpovídala cenám obvyklým a plnění nebylo hospodářsky odůvodněno, je předčasný, neboť je založen na nedostatečném dokazování. Proto je nutno, aby se soud prvního stupně touto otázkou opakovaně zabýval a za tímto účelem provedl žalovaným navržené důkazy výslechem svědka Ing. Jaroslava Odstrčilíka a znaleckým posudkem za účelem prokázání ceny obvyklé poskytnutého plnění.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výše uvedených právních úkonů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 27. listopadu 2017

Za správnost vyhotovení: Mgr. Diana Vebrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu