14 VSOL 335/2017-185
31 ICm 4718/2015 14 VSOL 335/2017-185 (KSOS 31 INS 23197/2014) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Kateřiny Holešovské ve věci žalobce JUDr. Patrika Graňáka, se sídlem Svatováclavská 97/6, Karviná- Fryštát, PSČ 733 01, jako insolvenčního správce dlužníka MH METAL TRADE s.r.o., se sídlem 8. května 1245/50, Rýmařov, PSČ 795 01, IČ: 28311540, zastoupeného advokátkou Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, se sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, PSČ 738 01, proti žalovanému Sev.en EC, a.s., se sídlem K Elektrárně 227, Chvaletice, PSČ 533 12, IČ: 28786009, zastoupenému advokátem JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., se sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, PSČ 170 00, o neúčinnost právních jednání dlužníka a vydání plnění do majetkové podstaty, vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 31 ICm 4718/2015 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MH METAL TRADE s.r.o., vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 23197/2014, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 31 ICm 4718/2015-102 (KSOS 31 INS 23197/2014) ze dne 18. 5. 2017, ve znění usnesení Krajského soudu isir.justi ce.cz (KSOS 31 INS 23197/2014) v Ostravě ze dne 13. 6. 2017, č.j. 31 ICm 4718/2015-116 (KSOS 31 INS 23197/2014),

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2017, č.j. 31 ICm 4718/2015-102 (KSOS 31 INS 23197/2014), ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2017, č.j. 31 ICm 4718/2015-116 (KSOS 31 INS 23197/2014), se p o t v r z u j e .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.558 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění:

Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, aby právní jednání dlužníka, spočívající v převodu částky 121.634 Kč dne 27. 8. 2014 a částky 52.014 Kč dne 25. 9. 2014 žalovanému na uspokojení jeho pohledávky, je vůči přihlášeným věřitelům neúčinné a aby byl žalovaný zavázán žalobci vydat částku 173.648 Kč (výrok I.), a žalobce zavázal, aby žalovanému zaplatil na náhradě nákladů řízení 23.848 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.) a aby zaplatil České republice náhradu nákladů řízení ve výši 1.297 Kč do tří dnů od právní moci (doplňující usnesení z 13.6.2017).

Na odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že právní jednání dlužníka, spočívající v tom, že zaplatil žalovanému uvedené částky 27. 8. 2014 a 25. 9. 2014 na pohledávku žalovaného, a to na úhradu faktury č. 1080001208 na částku 121.634 Kč a na úhradu faktury č. 1080001509 znějící na částku 98.263 Kč, je neúčinným jednáním a domáhal se vydání této částky do majetkové podstaty. Argumentoval tím, že dlužník v době, kdy bylo plnění poskytnuto, byl již v úpadku, měl peněžité závazky u více věřitelů, které byly více než 3 měsíce po splatnosti a tyto nebyl schopen splácet, zvýhodnil tím tedy jednoho ze známých věřitelů, kterému se dostalo vyššího uspokojení na úkor ostatních, než jaké by mu náleželo v konkursu. Žalobce proto vyzýval žalovaného k vydání plnění do majetkové (KSOS 31 INS 23197/2014) podstaty, ten však toto plnění nevydal. Proti dlužníkovi již byla v minulosti vedena dvě insolvenční řízení pod sp. zn. KSBR 33 INS 13241/2014 a KSBR 33 INS 13940/2014), která byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku, takže věřitel musel vědět, že dlužník je v úpadku. Žalovaný argumentoval tím, že úhrada peněžitých dluhů dlužníka byla realizována po zahájení insolvenčního řízení, odkázal na ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona s tím, že předmětem plnění ze strany žalovaného byly dodávky elektrické energie na základě smlouvy o sdružených dodávkách elektrické energie. Tyto byly realizovány i po zahájení insolvenčního řízení až do prosince 2014. Pokud dlužník platil předmětnými platbami dle faktur cenu za dodávky elektrické energie, činil tak dle přesvědčení žalovaného v rámci provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření. Dodávky elektrické energie byly podstatné pro činnost dlužníka, bez nich nemohl dlužník žádnou činnost vykonávat. K tomu žalobce argumentoval tím, že faktický provoz dlužníkova podniku byl ukončen v srpnu 2014, a nelze proto uvažovat o liberačních důvodech dle ustanovení § 241 odst. 5 písm. c) ve spojitosti s ustanovením § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně především vzal za nesporná shodná tvrzení účastníků ohledně včasného podání odpůrčí žaloby, zahájení insolvenčního řízení dlužníka dne 26. 8. 2014, zjištění úpadku a prohlášení konkursu a ustanovení žalobce insolvenčním správcem dlužníka dne 23. 12. 2014, zaplacení faktury č. 1080001208 ve výši 121.634 Kč, splatné 30. 7. 2014, vystavené z titulu dodání elektrické energie žalovaným dlužníku za období 1. 6. 2014 až 30. 6. 2014 a faktury č. 1080001509 ve výši 98.263 Kč, splatné dne 30. 8. 2014, vystavené z titulu dodání elektrické energie žalovaným dlužníku za období od 1. 7. 2014 do 31. 7. 2014, s tím, že předmětem podnikání žalovaného je výroba, rozvod a obchod s elektřinou. Pokud jde o závěr, že plnění peněžitého závazku dlužníkem věřiteli může být neúčinným úkonem a je právním úkonem dlužníka, odkázal soud prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to na jeho rozsudek z 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod č. 60, ročníku 2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Po vyhodnocení provedeného dokazování, e-mailovou komunikaci dlužníka a žalovaného a výslechu svědkyně Ireny Večeřové a jednatele dlužníka Bc. Daniela Medka soud prvního stupně uzavřel, že výslechem svědkyně a jednatele dlužníka bylo prokázáno, že dodávky elektrické energie bylo zapotřebí k zajištění ostrahy areálu dlužníka, v němž byl umístěn veškerý majetek dlužníka, i k provozování venkovních lamp. Proto dovodil, že omezení dané ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona se netýká plateb dlužníka žalovanému za dodávku elektrické energie. V rozhodném období, tj. od srpna do listopadu 2014, dodávky elektrické energie dlužník potřeboval pro provoz elektrických zařízení ostrahy majetku, bez kterých by hrozilo, že na majetku dlužníka dojde ke škodám. Dlužník tedy tím, že uhradil starší dluhy, odvracel škodu na svém majetku hrozící pro případ, že kvůli neuhrazeným dluhům za odebranou elektrickou energii přijde o další dodávky elektrické energie. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Uzavřel, že se jedná o zákonnou neúčinnost dle ustanovení § 111 insolvenčního zákona, proto nezjišťoval naplnění předpokladů skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu dle ustanovení § 241 insolvenčního zákona. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu nákladů řízení v celém rozsahu úspěšnému žalovanému a zavázal neúspěšného žalobce, aby náhradu nákladů (KSOS 31 INS 23197/2014)

řízení zaplatil k rukám advokáta žalovaného dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě určené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Dále zavázal neúspěšného žalobce i k náhradě nákladů státu vzniklých vyplacením svědečného svědkyni Ireně Večeřové (§ 148 odst. 1 o.s.ř.).

Tento rozsudek napadl odvoláním žalobce. Uvedl, že dle jeho názoru rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Argumentoval jednak tím, že při posouzení podmínky uvedené v ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona nelze vycházet ze subjektivních poměrů konkrétního věřitele, nýbrž je třeba použít objektivizovaný model průměrné rozumné běžně pečlivé a opatrné osoby s tím, že na základě předcházejících dvou insolvenčních řízeních musel žalovaný o poměrech dlužníka vědět a znát návrhy na zahájení řízení a z toho plynoucí informace o problémech dlužníka nasvědčujících úpadku. Dále argumentoval tím, že v aktuálním insolvenčním řízení byl insolvenční návrh podán samotným dlužníkem 26. 8. 2014 a k předmětným plněním dne 27. 8. 2014 a 25. 9. 2014 tak došlo až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Jedná se tedy o úkon, který je vůči ostatním věřitelům neúčinný. Odvolatel dále uvedl, že předmětné platby proběhly v době po zahájení řízení, tedy v době, kdy dlužník byl omezen v nakládání s majetkovou podstatou, a nesvědčí mu tedy liberační důvod dle ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, kdy žalovaný při zachování náležité pečlivosti musel vědět, že je dlužník v úpadku. Uvedl, že se navíc nejednalo o úkon vymezený v ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že dlužník ukončil provoz svého podnikání v srpnu roku 2014, takže se nemohlo z jeho strany jednat o úkon směřující k zachování podniku, když provoz byl již ukončen. Nejednalo se ani o úkon směřující k odvrácení škody, jelikož pouze pro ochranu dlužníkova majetku bylo třeba jen minimálního odběru elektřiny, a tedy předmětné provedené platby byly neúměrně vysoké. Navíc faktury, které byly neúčinnými úkony placeny, byly za období od 1. 6. 2014 do 31. 7. 2014, tedy za období před zahájením insolvenčního řízení, nikoliv pro odběr elektrické energie sloužící k ochraně dlužníkova majetku po zahájení insolvenčního řízení. Nejednalo se proto o výjimky ze zákazu předvídané insolvenčním zákonem. Navíc žalovaný jako věřitel mohl od dlužníka žádat přiměřenou zálohu na spotřebu energie, aby byly uspokojeny pohledávky z titulu odběru energie, což však neučinil, a donutil dlužníka k úhradě starších pohledávek, se kterými se měl řádně přihlásit do insolvenčního řízení. Odvolatel navrhl změnu odvoláním napadeného rozsudku, a to tak, aby žalobě bylo vyhověno.

Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil. Uvedl, že bylo prokázáno, že sporné právní úkony dlužníka byly uskutečněny až poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, proto je nutno tyto jeho úkony poměřovat pravidly uvedenými v ustanovení § 111 insolvenčního zákona a nikoliv ustanovení § 241 insolvenčního zákona. Argumentace odvolatele navázaná na ustanovení § 241 insolvenčního zákona je proto nepatřičná. Žalovaný dále uvedl, že se zcela ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně uvedeného v odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že v měsíci září až prosinec 2014 odebral dlužník (KSOS 31 INS 23197/2014) od žalovaného elektrickou energii v hodnotě 103.813 Kč, proto nesouhlasí žalovaný s tím, že sporné platby dlužníka by měly být neúměrně vysoké. Dále argumentoval tím, že přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka byly při přezkumném jednání uznány, a tudíž jsou zjištěny. Pokud jde o odvolací argumentaci týkající se toho, že se jednalo o úhrady za odběry elektrické energie v období, které insolvenčnímu řízení předcházely, pak i tuto otázku soud prvního stupně vyřešil a vypořádal se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaný doplnil, že z hlediska běhu času dle jeho názoru je rozhodné, kdy byl úkon samotný, v tomto případě splnění peněžitého závazku, dlužníkem učiněn, nikoli to, kdy bylo poskytnuto plnění, jehož cena je předmětem příslušného peněžitého závazku dlužníkem splněného. Dále argumentoval žalovaný tím, že z předložené e-mailové komunikace, která byla provedena k důkazu, je zřejmé, že na dlužníka nevyvíjel žádný nepřiměřený donucovací tlak. Navrhl, aby napadený rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný a aby mu byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 IZ, ve znění platném od 1. 7. 2017 (jež nedoznalo oproti znění ke dni 30. 6. 2017 změn), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou a že je v odvolání uplatněn odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), při nařízeném jednání, při kterém doplnil a zopakoval dokazování a poskytl žalobci poučení dle § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř., a dospěl k následujícím závěrům.

Podle ustanovení § 111 odst. 1 IZ, nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem. (KSOS 31 INS 23197/2014)

Podle ustanovení § 111 odst. 2 IZ, omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

Podle ustanovení § 111 odst. 3 IZ, právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

Z obsahu spisu v přezkoumávané věci vyplývá správnost skutkových tvrzení uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku, pokud jde o obsah žaloby žalobce v této právní věci i o procesní obranu žalovaného, i pokud jde o skutková zjištění z provedeného dokazování. Z obsahu insolvenčního spisu dlužníka pak vyplývá, že insolvenční řízení bylo zahájeno 26. 8. 2014. Mezi účastníky zůstalo nesporným mimo jiné i to, že předmětné dvě faktury za dodávku elektrické energie zaplatil dlužník žalovanému 27. 8. 2014, a to fakturu za dodávky elektrické energie v období od 1. 6. 2014 do 30. 6. 2014 a druhou fakturu zaplatil 25. 9. 2014 za dodávky elektrické energie v období od 1. 7. 2014 do 31. 7. 2014. Soud prvního stupně tedy zcela správně uzavřel, že odporované úkony byly úkony, k nimž došlo po zahájení insolvenčního řízení, a že tedy jde o úkony, které jsou neúčinné ve smyslu ustanovení § 111 IZ, neboť nebylo ani tvrzeno, že by dlužník nebo žalovaný si předem k těmto úkonům vyžádal souhlas insolvenčního soudu. Žalovaný tvrdil, že v případě odporovaných úkonů se jedná o úkony, na něž se nevztahuje omezení dle ustanovení § 111 odst. 1 IZ s tím, že se jednalo o úkony směřující k odvrácení hrozící škody, když jimi měla být zajištěna dodávka elektrické energie pro areál dlužníka a pro zajištění ostrahy jeho majetku v době, kdy už činnost dlužníka byla ukončena. Přestože soud prvního stupně správně vyhodnotil důkazy provedené výslechem svědkyně Ireny Večeřové i jednatele dlužníka Bc. Daniela Medka v tom směru, že pro ostrahu areálu dlužníka bylo nezbytné venkovní osvětlení k provozování ostrahy, neměl soud prvního stupně z provedeného dokazování zjištěné žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že zaplacením faktur za dodávky elektrické energie za období od 1. 6. 2014 do 31. 7. 2014 si dlužník zajišťoval ostrahu svého majetku pro dobu po zahájení insolvenčního řízení. V tomto směru byla odvolací námitka žalobce důvodná. Soud prvního stupně však nepoučil žalovaného o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. Proto tuto poučovací povinnost splnil odvolací soud, když žalovaného poučil, že je na něm, aby tvrdil a navrhl rovněž důkazy k prokázání toho, že zaplacení předmětných faktur, a tedy učinění odporovaných právních jednání dlužníka, bylo pro dlužníka nezbytné k tomu, aby odvrátil hrozící škodu na svém majetku, a že se tedy jednalo o úkon, který byl oprávněn ve smyslu ustanovení § 111 (KSOS 31 INS 23197/2014) odst. 2 IZ učinit i po zahájení insolvenčního řízení, s tím, že pokud tuto svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní nesplní, vystavuje se nebezpečí vydání pro něho nepříznivého soudního rozhodnutí.

Po tomto poučení doplnil žalovaný svá skutková tvrzení tak, že dodávky elektrické energie byly dlužníku žalovaným poskytovány na základě smlouvy o sdružených dodávkách elektřiny uzavřené 28. 11. 2013. Ve smlouvě bylo sjednáno, že odběratel bude hradit dodavateli zálohy v celkové výši 90 % předpokládané měsíční platby za dodávky elektřiny, a to ve dvou splátkách splatných do 10. a 20. kalendářního dne v měsíci dodávky, každá ve výši 50.820 Kč včetně DPH. Ve smlouvě o sdružených dodávkách elektřiny bylo sjednáno, že práva a povinnosti stran, která nejsou smlouvou upravena, se řídí všeobecnými obchodními podmínkami dodavatele, tedy žalované. Podle všeobecných obchodních podmínek byl žalovaný oprávněn omezit nebo přerušit dodávku elektřiny odběrateli při neoprávněném odběru elektřiny dle § 51 zákona 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých dalších zákonů (dále jen energetický zákon ). Přitom neoprávněným odběrem elektřiny z elektrizační soustavy podle tohoto zákona je i odběr při opakovaném neplnění smluvených platebních povinností nebo platebních povinností vyplývajících z náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny, které nejsou splněny ani po upozornění. To znamená, že v případě, že by byla naplněna definice neoprávněného odběru elektřiny, hrozilo by dlužníku omezení nebo přerušení dodávek elektřiny, kterou, jak bylo prokázáno svědeckou výpovědí Ireny Večeřové, potřeboval dlužník pro zabezpečení ostrahy svého areálu. Dále žalovaný argumentoval tím, že dlužník vždy zaplatil předcházející fakturu za dodávku elektrické energie těsně předtím, než se stala splatnou druhá faktura, aby zabránil tomu, že dojde k opakovanému neplnění platebních povinností z jeho strany. Proto fakturu za dodávky elektřiny v měsíci červnu 2014, která byla splatná 30. 7. 2014, zaplatil 27. 8. 2014 prvním odporovaným úkonem, neboť faktura za dodávky elektřiny za měsíc červenec byla splatná 30. 8. 2014. Fakturu za dodávku elektřiny za měsíc červenec 2014, která byla splatná 30. 8. 2014, zaplatil pak druhým odporovaným úkonem 25. 9. 2014, neboť faktura za dodávku elektrické energie za srpen 2014 byla splatná 30. 9. 2014. K důkazu žalovaný označil uváděné faktury, smlouvu o dodávkách elektrické energie včetně jejích příloh-podmínek dodávek elektřiny na období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, a všeobecných obchodních podmínek dodavatele a dále e-mailovou korespondenci mezi dlužníkem a žalovaným.

Odvolací soud na základě důkazního návrhu žalovaného z provedeného dokazování zjistil následující skutečnosti: -z faktury č. 1080001208 ze dne 8. 7. 2014, že jí vyúčtoval žalovaný dlužníku za odběr elektřiny za období od 1. 6. 2014 do 30. 6. 2014 121.634 Kč se splatností 30. 7. 2014, -z faktury č. 1080001509 ze dne 7. 8. 2014, že jí vyúčtoval žalovaný dlužníku za odběr elektřiny za období od 1. 7. 2014 do 31. 7. 2014 částku 98.263 Kč se splatností 30. 8. 2014, (KSOS 31 INS 23197/2014)

-z faktury č. 1080001742 ze dne 5. 9. 2014, že jí vyúčtoval žalovaný dlužníku za odběr elektřiny za období od 1. 8. 2014 do 31. 8. 2014 53.751 Kč se splatností 30. 9. 2014, -z e-mailové komunikace mezi žalovaným a dlužníkem, že dne 4. 8. 2014 žádal žalovaný dlužníka, aby provedl kontrolu úhrady faktury č. 1080001208 splatné 30. 7. 2014 na částku 121.634 Kč s tím, že dle záznamů žalovaného nebyla dosud uhrazena a e-mailem z 18. 8. 2014 adresovaným žalovaným dlužníku opakovaně sděloval, že nelze dohledat úhradu této faktury, -ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny uzavřené mezi žalovaným jako dodavatelem a dlužníkem jako odběratelem 28. 11. 2013, že předmětem smlouvy je za podmínek v ní uvedených závazek dodavatele dodat odběrateli silovou elektrickou energii a závazek odběratele zaplatit dohodnutou cenu. Pod bodem 3. je sjednána cena a způsob úhrady s tím, že jsou určeny dohodou smluvních stran a pro příslušnou dobu plnění jsou uvedeny v příloze 1 této smlouvy. Podle bodu 5.1. smlouvy práva a povinnosti stran, která nejsou smlouvou upravena, se řídí Všeobecnými obchodními podmínkami dodavatele, které jsou přílohou 2 této smlouvy. Podle bodu 5.3. nedílnou součástí smlouvy je příloha 1 Podmínky dodávky elektřiny na období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 a příloha č. 2 Všeobecné obchodní podmínky dodavatele. V příloze č. 1 Podmínky dodávky elektřiny na období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, v bodě 4. jsou sjednány zálohy ve výši 90 % předpokládané celkové měsíční platby za dodávky elektřiny ve dvou splátkách se splatností 10. a 20. kalendářního dne v měsíci dodávky s tím, že zálohový platební kalendář bude zaslán do 20. 12. roku předcházejícího roku dodávky. Podle Všeobecných obchodních podmínek, přílohy 2 ke smlouvě, a to bodu 5.5., dodavatel je oprávněn omezit nebo přerušit dodávku elektřiny odběrateli při neoprávněném odběru elektřiny dle § 51 energetického zákona.

Odvolací soud po vyhodnocení provedeného dokazování a přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že odporované úkony jsou úkony, které byly učiněny po zahájení insolvenčního řízení dlužníka. Tyto úkony jsou podle shora citovaného ustanovení § 111 insolvenčního zákona úkony neúčinnými. Na základě doplněného dokazování před odvolacím soudem a doplnění skutkových tvrzení žalovaného po výzvě odvolacího soudu dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o.s.ř. odvolací soud uzavírá, že žalovaný prokázal, že odporované úkony byly činěny dlužníkem k odvrácení hrozící škody na jeho majetku. Výpovědí svědkyně Ireny Večeřové a výpovědí jednatele dlužníka Bc. Daniela Medka bylo prokázáno, že dodávky elektrické energie do areálu dlužníka i po zahájení insolvenčního řízení byly nezbytné k osvětlení areálu dlužníka a k tomu, aby mohla být provozována ostraha areálu dlužníka, a aby tím tedy bylo zabráněno škodám na majetku dlužníka. Doplněným dokazováním smlouvou o dodávkách elektrické energie i fakturami, které vystavil za dodávky elektrické energie na základě této smlouvy žalovaný dlužníkovi, bylo prokázáno, že ve smlouvě o dodávkách elektrické energie dlužník s žalovaným sjednal (bod 5.5. Všeobecných obchodních podmínek ke smlouvě o dodávce elektřiny, které jsou přílohou č. 2 smlouvy), že žalovaný je oprávněn omezit nebo přerušit dodávku elektřiny při neoprávněném odběru elektřiny dle § 51 energetického zákona. Přitom podle tohoto ustanovení (KSOS 31 INS 23197/2014) energetického zákona neoprávněným odběrem elektřiny je i odběr při opakovaném neplnění smluvených platebních povinností. Jednotlivými fakturami, které vystavil žalovaný dlužníku za odběr elektrické energie, daty jejich splatnosti i daty, kdy tyto faktury dlužník platil, bylo prokázáno, že dlužník odporovanými úkony zabránil tomu, aby došlo z jeho strany k opakovanému neplnění platební povinností, neboť pokud by odporované úkony neučinil, nebyly by zaplaceny ve lhůtě splatnosti dvě po sobě jdoucí faktury za dodávky elektrické energie a žalovaný by byl oprávněn podle uzavřené smlouvy o dodávce odběru elektrické energie omezit nebo přerušit dodávku elektřiny. V odvolacím řízení tedy bylo prokázáno, že odporované úkony dlužníka byly úkony nutnými k odvrácení hrozící škody na majetku dlužníka (§ 111 odst. 2 IZ), kterých se netýká omezení uvedené v ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, a nejedná se proto o úkony neúčinné.

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a napadený rozsudek potvrdil jako ve výroku věcně správný, když věcně správným je i výrok o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu, které uložil zaplatit soud prvního stupně neúspěšnému žalobci.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalovanému. Tomu vznikly náklady za zastoupení advokátem, a to za tři úkony právní služby 3 x 3.100 Kč (vyjádření k odvolání z 31. 8. 2014 a účast u dvou jednání před odvolacím soudem dne 27. 11. a 6. 12. 2017), to je 9.300 Kč, ke každému úkonu právní služby přísluší paušální náhrada nákladů 300 Kč, tj. 900 Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění). Dále přísluší žalovanému náhrada cestovného za cestu advokáta vlakem z jeho sídla v Praze do Olomouce k jednání odvolacího soudu a zpět, a to celkem ke dvěma jednáním (ve výši prokázané předložením jízdenek) 344 Kč a 314 Kč, náhrada za ztrátu času advokáta cestou ke dvěma odvolacím jednáním a zpět do sídla advokátní kanceláře, tj. celkem 20 půlhodin po 100 Kč, celkem 2.000 Kč. Celkem tedy na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.858 Kč. K tomu přísluší advokátu žalovaného náhrada 21% DPH (jejíž plátcovství doložil), tj. 2.700 Kč. Celkem činí náhrada nákladů odvolacího řízení 15.558 Kč. Tuto náhradu nákladů odvolacího řízení je povinen žalobce zaplatit dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. advokátu žalovaného ve lhůtě uvedené v ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. (KSOS 31 INS 23197/2014)

Samostatně jen proti výroku o nákladech řízení n e n í dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Olomouc 6. prosince 2017

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu