14 VSOL 323/2017-47
č. j. 33 ICm 2138/2016 14 VSOL 323/2017-47 (KSBR 33 INS 5652/2015)

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Josefa Berky v právní věci

žalobkyně: 1. správcovská a konkurzní v. o. s., IČO 26126788 sídlem Sladkovského 67, 530 02 Pardubice-Zelené Předměstí insolvenční správce dlužnice Exclusive Housing s. r. o., IČO 01829602 sídlem Francouzská 421/87, 602 00 Brno-Zábrdovice zastoupená advokátem Mgr. Martinem Červinkou sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová proti žalované: Promo Czech Group s. r. o., IČO 29246881 sídlem Klácelova 281/1a, 602 00 Brno

o určení neúčinnosti právního úkonu a o vydání plnění z neúčinného úkonu

jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Exclusive Housing s. r. o., IČO 01829602, se sídlem Francouzská 421/87, 602 00 Brno-Zábrdovice, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 33 INS 5652/2015

o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2017 č. j. 33 ICm 2138/2016-25 (KSBR 33 INS 5652/2015)

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně odmítl žalobu ze dne 8. 6. 2016 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že žalobou datovanou dne 8. 6. 2016, která byla soudu doručena e-mailem bez ověřeného elektronického podpisu dne 8. 6. 2016, a dále nepodepsaná v písemné podobě dne 15. 6. 2016, se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti právních úkonů dlužnice spočívajících ve vyplacení částky 151 250 Kč žalované, a dále se domáhala vydání této částky zpět do majetkové podstaty dlužnice. Účinky prohlášení konkursu

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. isir.justi ce.cz -2-33 ICm 2138/2016 (KSBR 33 INS 5652/2015)

na majetek dlužnice nastaly dnem 8. 6. 2015 a hmotněprávní lhůta pro podání odpůrčí žaloby tak ve smyslu § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen IZ ), skončila dne 8. 6. 2016. Toho dne sice byla insolvenčnímu soudu doručena e-mailem žaloba, nicméně tato nebyla podepsána (podpis na e-mailu byl neplatný). Ve lhůtě 3 dnů insolvenčnímu soudu (tj. Krajskému soudu v Brně) nebyl doručen podepsaný stejnopis žaloby, až dne 15. 6. 2016 byla soudu doručena písemně žaloba, opět nepodepsaná, jejímž odesilatelem byl Krajský soud v Hradci Králové. Incidenční žalobou je třeba zahájit řízení o odpůrčí žalobě u soudu, u kterého se vede insolvenční řízení, tj. u insolvenčního soudu, tím je v řešené věci Krajský soud v Brně. Proto, aby byla insolvenčnímu správci zachována hmotněprávní lhůta jednoho roku pro podání této žaloby, je třeba, aby nejpozději poslední den lhůty byla žaloba u insolvenčního soudu podána. Bylo-li soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě doručeno pouze nepodepsané podání a absence podpisu nebyla v dodatečné lhůtě 3 dnů napravena dosláním originálu žaloby, nemohl soud postupovat jinak, než žalobu jako opožděnou odmítnout. I kdyby byla žaloba v písemné podobě podepsána a i kdyby byla Krajskému soudu v Hradci Králové zaslána do 3 dnů od podání odpůrčí žaloby, nebylo by možné považovat žalobu za včasnou, neboť by nebyla podána u insolvenčního soudu (lhůta jednoho roku by nemohla být považována za zachovanou). O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 163 IZ a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalované žádné náklady řízení dosud nevznikly. 3. Usnesení soudu prvního stupně napadla odvoláním žalobkyně, která se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Elektronické podání obsahující žalobu, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 8. 6. 2016, bylo opatřeno elektronickým podpisem a je zcela lhostejné, že tento podpis byl podatelnou soudu vyhodnocen jako neplatný. V takovém případě nemohlo dojít k naplnění dispozice v ustanovení § 42 odst. 2 o. s. ř., neboť v případě, kdy je podání opatřeno elektronickým podpisem, toto není dle ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. třeba doplňovat, a pokud pak došlo k vyhodnocení podpisu jako neplatného, bylo třeba ve věci postupovat dle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni vyzvat k opravě vady podání spočívajícího v nedostatku řádného elektronického podpisu. Postup zvolený soudem prvního stupně je nesprávný a ve svém důsledku vede k odepření spravedlnosti žalobkyni, když tato nemůže ovlivnit, jakým způsobem funguje technické zařízení na straně soudu prvního stupně a za situace, kdy její právní zástupce k e-mailu s podanou žalobou zcela standardně připojil certifikát, který byl v době jeho použití platný, nebylo možno dojít k závěru, že by žalobkyně mohla předpokládat, že na straně soudu prvního stupně dojde k vyhodnocení připojeného elektronického podpisu jako neplatného. Žalobkyně považuje postup soudu prvního stupně za přepjatě formalistický a vůči žalobkyni hrubě nespravedlivý. 4. Vyjádření k odvolání nebylo podáno. 5. S účinností od 1. 7. 2017 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -3-33 ICm 2138/2016 (KSBR 33 INS 5652/2015)

nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 6. Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vychází odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. 7. Odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně vydanému před účinnosti novely insolvenčního zákona řešícímu včasnost podané incidenční žaloby podané před její účinností, postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017. 8. Podle § 7 rozhodného znění IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a odst. 6 o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům: -účinky rozhodnutí o úpadku dlužnice nastaly dnem 8. 6. 2015, kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 8. 6. 2015 č. j. KSBR 33 INS 5652/2015-A- 9, kterým byl zjištěn úpadek dlužnice Exclusive Housing s. r. o., na majetek dlužnice byl prohlášen konkurz a žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní; -dne 8. 6. 2016 v 17:56:33 hod. doručila žalobkyně na adresu elektronické podatelny Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, podání v elektronické podobě adresované Krajskému soudu v Brně ke sp. zn. KSBR 33 INS 5652/2015. Tzv. obálka (kontejner) tohoto podání obsahující sdělení o podání odpůrčí žaloby v příloze, byla opatřena elektronickým podpisem advokáta žalobkyně, jenž ovšem byl ověřen jako neplatný (z důvodu změny dokumentu po jeho podpisu). Toto podání dále obsahovalo celkem 3 přílohy, přičemž příloha obsahující samotnou odpůrčí žalobu a příloha obsahující plnou moc byly opatřeny elektronickými podpisy advokáta žalobkyně, jež byly ověřeny jako platné, třetí příloha obsahující osvědčení o registraci k DPH nebyla elektronicky podepsána. V žalobě samotné se žalobkyně domáhala po žalované určení neúčinnosti právních úkonů dlužnice, resp. povinnosti vydat částku 151 200 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty,

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -4-33 ICm 2138/2016 (KSBR 33 INS 5652/2015)

-Krajský soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, s průvodním dopisem datovaným dne 10. 6. 2016 zaslal poštou výše specifikované podání Krajskému soudu v Brně, kterému bylo toto podání doručeno dne 15. 6. 2016. 10. S ohledem na skutečnost, že posuzované elektronické podání obsahovalo žalobu, tedy návrh ve věci samé, je třeba posoudit, zda došlo k naplnění požadavku ust. § 42 odst. 3 o. s. ř., tedy že bylo podepsáno způsobem, se kterým zvláštní právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu, pročež není třeba je dle ust. § 42 odst. 2 o. s. ř. doplnit předložením originálu se sankcí nepřihlížení k podání pro případ, že by se tak nestalo. 11. Podle § 42 odst. 2 o. s. ř., písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to předseda senátu, je účastník povinen soudu předložit originál (písemné podání shodného znění) i jiných podání učiněných telefaxem. 12. Podle odst. 3 téhož ustanovení, v případě podání v elektronické podobě podepsaného způsobem, se kterým zvláštní právní předpis spojuje účinky vlastnoručního podpisu, se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odstavce 2. 13. Odvolací soud dovozuje, že pokud byla uznávaným elektronickým podpisem opatřena příloha posuzovaného podání obsahující žalobu samotnou, je třeba dospět k závěru, že byla žaloba podepsána v souladu s § 42 odst. 3 o. s. ř., tj. způsobem, s nímž zvláštní zákon spojuje účinky vlastnoručního podpisu (srovnej bod 26 či 28 písm. b/ Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. Plsn 1/2015, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. Rc 1/2017), přičemž je nerozhodné, zda takovým podpisem byla či nebyla opatřena elektronická obálka, tj. elektronický nosič takové žaloby. Z tohoto pohledu je tak nepřiléhavý závěr soudu prvého stupně o nutnosti doložení originálu písemného podání v zákonné lhůtě. 14. Odvolací soud dále posuzoval včasnost žaloby ve smyslu § 239 odst. 3 IZ, dle kterého, insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne. V řízení není sporu o tom, že účinky rozhodnutí o úpadku dlužnice nastaly v řízení u Krajského soudu v Brně sp. zn. 33 INS 5652/2015 dne 8. 6. 2015. Odvolací soud ovšem na otázku, zda řádné elektronické podání žalobkyně (viz výše) ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, je podáním z pohledu citované normy včasným a způsobilým zamezit vzniku prekluze odpůrčího nároku, odpovídá co do nároku na určení neúčinnosti právního úkonu záporně, a to z následujících důvodů: 15. Byť je insolvenční zákon v zásadě procesním předpisem, obsahuje například v posuzovaném § 239 hmotněprávní institut odporovatelnosti neúčinným právním úkonům dlužníka, jehož jednotlivé skutkové podstaty následně rozvádí. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 29 ICdo 115/2017, přístupném veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu, potvrdil názor odvolacího soudu-Vrchního soudu v Olomouci obsažený v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 16 VSOL 77/2017, když v poměrech incidenční žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky dovodil, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky není lhůtou procesní, pro jejíž zachování by postačoval postup dle § 57 odst. 3 o. s. ř., nýbrž lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -5-33 ICm 2138/2016 (KSBR 33 INS 5652/2015)

posledního dne lhůty došla soudu, a jejíž zmeškání nelze prominout. Nedojde-li žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky insolvenčnímu soudu ve lhůtě stanovené v § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud ji jako opožděnou odmítne (§ 160 odst. 4 věta první insolvenčního zákona). Tyto závěry se dle názoru odvolacího soudu mutatis mutandis uplatní i pro posuzování odpůrčích žalob. Lhůta k podání odpůrčí žaloby dle cit. § 239 odst. 3 IZ je lhůtou hmotněprávní, přičemž nezpochybnitelným důsledkem tohoto závěru je potřeba, aby pro zachování lhůty byla žaloba v poslední den lhůty doručena soudu. 16. Žalobkyně odpůrčí žalobu podala poslední den lhůty dle § 239 odst. 3 IZ, tj. 8. 6. 2016, ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, nikoliv ke Krajskému soudu v Brně, u něhož je insolvenční řízení dlužnice vedeno. § 160 odst. 1 IZ však stanoví, že incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby. Je tedy zřejmé, že odpůrčí žaloba je incidenčním sporem (srovnej § 159 odst. 1 písm. d/ IZ), který je nutno zahájit a vést u insolvenčního soudu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že insolvenčním soudem ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) IZ je krajský soud, před nímž probíhá insolvenční řízení vedené na majetek konkrétního dlužníka (srovnej rozhodnutí zmíněného soudu ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 29 NSČR 3/2012, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod. č. Rc 84/2012 či ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 29 NSČR 2/2010, dostupné na www.nsoud.cz). Pokud tedy žalobkyně podala odpůrčí žalobu k soudu odlišnému od Krajského soudu v Brně, nepodala ji k insolvenčnímu soudu. S ohledem na skutečnost, že insolvenčnímu soudu byla tato žaloba doručena až dne 15. 6. 2016, přičemž lhůta k jejímu podání uběhla dne 8. 6. 2016, nepodala žalobkyně žalobu včasně. Odvolací soud konstatuje, že soud prvého stupně s ohledem na tento závěr postupoval správně dle § 160 odst. 4 IZ, když žalobu jakožto opožděnou odmítl, přičemž tento závěr se bezpochyby uplatní u žalobního žádání, kterým se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti právního úkonu. Odvolací soud dále řešil, zda se tento závěr uplatní i u nároku na vydání plnění z tvrzeného neúčinného úkonu. 17. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 29 ICdo 5/2015, dostupném na www.nsoud.cz, vyložil, že lhůta podle § 239 odst. 3 IZ, ve které může insolvenční správce podat odpůrčí žalobu, se nevztahuje na uplatnění nároku na vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty, eventuelně nároku na poskytnutí rovnocenné náhrady (tj. uplatnění nároků podle § 236 odst. 2 insolvenčního zákona). 18. Dle § 239 odst. 4 IZ, dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná. Dle důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., kterým došlo k doplnění § 239 odst. 4 IZ, byla tímto doplněním řešena sporná otázka možnosti spojení odpůrčí žaloby z neúčinného úkonu s požadavkem na vydání příslušného peněžitého plnění z tohoto úkonu, a to ve prospěch zákonného zakotvení této možnosti. Jinými slovy v poměrech projednávané věci jsou zde právem aprobovaným způsobem žalobkyní uplatněny dva nároky, přičemž na uplatnění nároku na určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka se ex lege vztahuje časové omezení jeho uplatnění u soudu dle § 239 odst. 3 IZ.

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -6-33 ICm 2138/2016 (KSBR 33 INS 5652/2015)

19. Odvolací soud považuje dále za nutné zdůraznit, že bez určení neúčinnosti právního úkonu nemůže být žalobkyně s nárokem na vydání plnění z neúčinného právního úkonu úspěšná, neboť nezbytným předpokladem vyhovění nároku žalobkyně na vydání plnění z neúčinného úkonu je pravomocné určení neúčinnosti právního úkonu (srovnej § 239 odst. 4 IZ a § 235 odst. 2 IZ). Dále je třeba zdůraznit, že nárok na vydání plnění z neúčinného úkonu, pokud by tento byl žalován samostatně, není incidenčním sporem vymezeným v taxativním výčtu v ustanovení § 159 odst. 1 IZ, když odvolací soud poukazuje na fakt, že ani není zákonem jako incidenční spor označen ve smyslu § 159 odst. 1 písm. h) IZ (a byl by tak za situace, kdy by žalobce nevyužil možnosti spojení tohoto žalobního žádání s žalobou o neúčinnost právního úkonu, projednáván obecným soudem, nikoliv soudem insolvenčním /§ 160 odst. 1 IZ, § 7a IZ a § 9 odst. 1 o. s. ř./). 20. Odvolací soud z uvedeného vyvozuje, že § 239 odst. 4 IZ umožňuje v institutu odpůrčí žaloby fakultativní spojení dvou jinak samostatných věcí (žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu a žaloby na vydání plnění z neúčinného právního úkonu). Pokud je tento institut žalující stranou využit, logickým důsledkem nazírání na tuto kumulaci žalobních žádání do jediné odpůrčí žaloby je, že nárok na vydání plnění z neúčinného právního úkonu musí sledovat procesní osud institutu odpůrčí žaloby, do kterého je zákonem aprobovaným způsobem zařazen. Na tento závěr odvolací soud usuzuje jednak z gramatického znění přezkoumávaných ustanovení § 239 odst. 3 a odst. 4 IZ (srovnej singulár odpůrčí žaloba ) a jednak ze zásady procesní ekonomie, neboť jak bylo výše vyloženo, žalobkyně bez určení neúčinnosti nemůže být se samostatným nárokem na vydání plnění z tohoto neúčinného úkonu úspěšná, a nedává tak smysl vést o bezpředmětném nároku na vydání další spor, jenž by zatěžoval strany sporu dalšími náklady. 21. Odvolací soud tedy po výše provedeném výkladu uzavírá, že v souladu se shora citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 5/2015 sice žalobkyně není při kumulativním uplatnění nároku na vydání plnění z neúčinného úkonu omezena lhůtou dle § 239 odst. 3 IZ, nicméně tento závěr se uplatí jen a pouze za předpokladu, že nárok na určení neúčinnosti právního úkonu nebude procesně odklizen např. postupy dle § 160 odst. 4 či odst. 5 IZ. 22. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud postupem dle § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto usnesení napadené usnesení jakožto věcně správné potvrdil, když soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. 23. Výrokem II. tohoto usnesení odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, když náklady procesně úspěšné žalované, které svědčí právo na náhradu nákladů ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 163 IZ a § 142 odst. 1 o. s. ř., se z obsahu spisu nepodávají.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí ve výroku I. v části, v níž byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně, je přípustné dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -7-33 ICm 2138/2016 (KSBR 33 INS 5652/2015) dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti tomuto rozhodnutí ve výroku I. v části, v níž byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně, a ve výroku II. není dovolání přípustné.

Olomouc 31. ledna 2018

Mgr. Diana Vebrová v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková.