14 VSOL 257/2017-107
č. j. 24 ICm 2872/2013 14 VSOL 257/2017-107 (KSBR 24 INS 5292/2012)

USNESENÍ

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Diany Vebrové a soudců Mgr. Bronislava Šlahaře a JUDr. Ivany Waltrové ve věci

žalobce: Mgr. Radek Frkal sídlem Příkop 6, 602 00 Brno insolvenční správce dlužnice VESP s. r. o., IČO 15526542 sídlem Podzimní 2a, 614 00 Brno proti žalované: BIODAM s. r. o., IČO 27508617 Průmyslová 90, 537 01 Chrudim zastoupená advokátem JUDr. Kamilem Podroužkem sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové

o určení neúčinnosti právního úkonu a o zaplacení částky 2.643.840 Kč do majetkové podstaty

jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice VESP s. r. o., IČO 15526542, se sídlem Podzimní 2a, 614 00 Brno, vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 5292/2012

o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2017, č. j. 24 ICm 2872/2013-77 (KSBR 24 INS 5292/2012)

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobce a určil, že právní úkony-dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 2. 8. 2011 (ve výši 2.531.626 Kč) a dále dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 31. 8. 2011 (ve výši 112.214 Kč), uzavřené mezi dlužnicí-VESP s. r. o., IČO 15526542, se sídlem Brno, Podzimní 2a, PSČ 614 00 a žalovanou, na základě nichž dlužnice-VESP s. r. o., IČO 15526542, se sídlem Brno, Podzimní 2a, PSČ 614 00-svou pohledávku za žalovanou na zaplacení kupní ceny vyplývající z kupní smlouvy o prodeji hmotného majetku ze dne 31. 5. 2011 započetla na pohledávky žalované za dlužnicí, jsou vůči věřitelům neúčinné (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 2.643.840 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. isir.justi ce.cz -2-24 ICm 2872/2013 (KSBR 24 INS 5292/2012)

nákladů řízení částku 20.570 Kč (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 2.000 Kč (výrok IV.).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že odpůrčí žaloba byla podána včas, a že předmětné právní úkony byly učiněny v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, a lze jim tudíž odporovat, přičemž v době realizace právních úkonů byla dlužnice v úpadku. Žalovaná by ve smyslu ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen IZ ), při vynaložení náležité pečlivosti musela vědět, že dlužnice je v úpadku nebo že předmětné úkony mohly vést k úpadku dlužnice. Dohodám o započtení lze odporovat s ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4886/2007 a sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, neboť pohledávka dlužnice za žalovanou nebyla ve skutečnosti zaplacena, ale byla započítána a dlužnice neobdržela odpovídající peněžní prostředky, které by mohla použít na úhradu svých dluhů. Byla naplněna skutková podstata zvýhodňujícího právního úkonu dle ustanovení § 241 IZ, když zápočtem žalovaná umořila své pohledávky za dlužnicí ze 100 %, čímž se jí dostalo vyššího uspokojení oproti ostatním věřitelům, než by jí náleželo v konkursu. Výrok o povinnosti zaplatit částku ve výši 2.643.840 Kč soud prvního stupně odůvodnil tím, že odporovaným právním úkonem se uspokojila pohledávka žalované z titulu smlouvy o postoupení pohledávky a z titulu nároku na uhrazení nájemného, a proto je důvodné tuto částku vydat do majetkové podstaty.

3. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelkou tvrzeným skutečnostem a k jí označeným důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny předpoklady podle ustanovení § 118b, § 175 odst. 4, části první věty za středníkem o. s. ř., řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná namítala, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k úpadku dlužnice a soud prvního stupně se pro osvědčení úpadkové situace dlužnice v době provedení obou napadených úkonů spokojil s provedením tří důkazů (insolvenčního návrhu ze dne 29. 7. 2011, usnesení insolvenčního soudu ze dne 17. 9. 2012, č. j. KSBR 24 INS 5292/2012-A-19 a seznamu věřitelů přihlášených do dříve probíhajícího insolvenčního řízení zahájeného dlužnickým návrhem), přičemž v původním dlužnickém insolvenčním návrhu dlužnice neuvedla valnou část svého hodnotného majetku, a proto nelze tvrdit, že dlužnice byla v době uskutečnění odporovaných právních úkonů v úpadku. Soud prvního stupně porušil kontradiktornost civilního procesu, když v rámci rozhodování zohlednil důkaz, který nebyl navržen ani proveden. Pokud soud prvního stupně v rámci rozhodnutí uvedl, že se jedná minimálně ve čtyřech případech o stejné věřitele se zcela totožnou pohledávkou se splatností minimálně 30 dnů před činěním odporovaných právních úkonů, pak nemohl vycházet pouze ze seznamu věřitelů přihlášených do dříve probíhajícího insolvenčního řízení zahájeného dlužnickým návrhem, ale musel použít i jednotlivé přihlášky pohledávek v řízení sp. zn. KSBR 40 INS 13349/2011, takový důkaz však nebyl proveden. I pokud by dlužnice měla čtyři věřitele se splatností jejich pohledávek minimálně 30 dnů před samotným provedením napadených úkonů, nebyla by dána třetí

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -3-24 ICm 2872/2013 (KSBR 24 INS 5292/2012)

podmínka úpadku dlužnice, tj. platební neschopnost. Žalobce neprokázal, že došlo ke zvýhodnění žalované jako věřitele dlužnice a závěr soudu prvního stupně, že žalované se dostalo vyššího uspokojení, než by jí náleželo v konkursu, nemá oporu v provedeném dokazování. Ze soupisu majetkové podstaty dlužnice ze dne 11. 8. 2015 vyplývá, že v majetkové podstatě se nachází hodnotný majetek, který dosud nebyl zpeněžen a nelze vyloučit, že výtěžek zpeněžení bude postačovat k uspokojení všech v insolvenčním řízení zjištěných pohledávek. Žalovaná napadla i rozhodnutí o platební povinnosti žalované s tím, že o této povinnost bylo rozhodnuto nad rámec žalobního návrhu, v rozsudku dále není uvedeno, že plnění má být vydáno do majetkové podstaty a není zřejmé, jak soud prvního stupně k částce dospěl. Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.643.840 Kč jakožto náhrady za cenu strojů, předmětem odpůrčí žaloby však byly dohody o započtení, nikoliv kupní smlouva, na základě níž byly stroje zcizeny. Dlužnice na základě napadených právních úkonů ničeho neplnila, a nemělo tak co ujít z majetkové podstaty. Napadenými právními úkony mohla z majetkové podstaty dlužnice ujít pouze pohledávka za dlužnicí spočívající v nezaplacené kupní ceně. Soud prvního stupně nezohlednil, že do majetkové podstaty dlužnice byla sepsána pohledávka ve výši 573.342 Kč za Ing. Osvaldem Putnou, pravomocně přiznaná rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 7 To 292/2013, ze smlouvy o půjčce, která byla postoupena na žalovaného a která byla použita k započtení podle napadených dohod. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci celou částku, přestože minimálně část pohledávky již byla dlužnici uhrazena Ing. Osvaldem Putnou z titulu náhrady škody. Žalovaná se domáhala, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že k prokázání úpadku dlužnice navrhl důkaz spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 40 INS 13349/2011 a sp. zn. KSBR 24 INS 5292/2012, jimiž bylo prokázáno, že dlužnice byla v rozhodném období v úpadku, když od července 2011 neplatila z důvodu nedostatku peněžních prostředků své závazky. Dlužnice se nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti i ve formě předlužení, k čemuž navrhl důkaz znaleckým posudkem soudního znalce Ing. Tomáše Chalupy. Z průběhu probíhajícího insolvenčního řízení je zřejmé, že uspokojení pohledávek přihlášených věřitelů v rozvrhu nedosáhne 100 %. Dlužnice se dopustila neúčinného právního úkonu podle skutkové podstaty ustanovení § 241 insolvenčního zákona i podle skutkové podstaty ustanovení § 240 insolvenčního zákona. Rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2.643.840 Kč je správné, neboť vydání původního plnění dlužnice do majetkové podstaty není možné z důvodu amortizace předmětu převodu. Pokud se týká zohlednění úhrady Ing. Osvalda Putny z titulu náhrady škody, jedná se o pohledávku odlišnou od pohledávky dlužnice za žalovanou, nadto tato námitka byla vznesena až po poučení o koncentraci řízení, a tudíž k ní nelze přihlížet. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

5. S účinností od 1. 7. 2017 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 64/2017 Sb. Podle ustanovení čl. II. bodu 1. přechodných ustanovení tohoto zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -4-24 ICm 2872/2013 (KSBR 24 INS 5292/2012)

zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

6. Při výkladu tohoto přechodného ustanovení vychází odvolací soud z toho, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.) a Nejvyššího soudu (např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2006), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní úpravy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (při opačné interpretaci střetu právních norem by totiž docházelo k pravé retroaktivitě). Aplikuje se tedy princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.

7. Odvolací soud proto při projednání a rozhodnutí o odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému před účinností novely insolvenčního zákona postupoval podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017.

8. Podle ustanovení § 7 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (jež však nedoznalo oproti znění od 1. 7. 2017 změn), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), bez nařízení jednání dle ustanovení § 214 odst. 2 písm. d) o. s. ř., a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně neobstojí.

10. Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu dne 22. 8. 2013 se žalobce domáhal určení, že právní úkon-dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 2. 8. 2011 (ve výši 2.531.626 Kč) a dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 31. 8. 2011 (ve výši 112.214 Kč), uzavřené mezi dlužnicí a žalovanou, na základě nichž dlužnice svou pohledávku za žalovanou na zaplacení kupní ceny vyplývající z kupní smlouvy o prodeji hmotného majetku ze dne 31. 5. 2011 započetla na pohledávky žalované za dlužnicí, jsou vůči věřitelům neúčinné a v rámci žaloby uvedl, že povinnost vydat do majetkové podstaty plnění dlužnice z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch. Podle žalobce se v případě dohod o započtení závazků a pohledávek jednalo o neúčinné právní úkony

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -5-24 ICm 2872/2013 (KSBR 24 INS 5292/2012)

ve smyslu ustanovení § 240 a § 241 insolvenčního zákona. Projednávaná věc byla původně přidělena (napadla) do soudního oddělení 24 ICm soudkyni Mgr. Evě Krčmářové, jejíž asistentka Mgr. Renáta Maixnerová usnesením ze dne 29. 8. 2013, č. j. 24 ICm 2872/2013- 14 (KSBR 24 INS 5292/2012), vyzvala žalovanou, aby se vyjádřila k žalobě. Usnesení bylo žalované doručeno dne 2. 9. 2013 a žalovaná soudu dne 6. 9. 2013 zaslala své vyjádření. Tatáž asistentka soudkyně usnesením ze dne 11. 9. 2013, č. j. 24 ICm 2872/2013-20 (KSBR 24 INS 5292/2012), vyzvala žalobce, aby se vyjádřil k vyjádření žalované ze dne 6. 9. 2013 a žalobce reagoval na tuto výzvu podáním ze dne 7. 10. 2013. Dne 8. 9. 2016 vydal předseda Krajského soudu v Brně JUDr. Milan Bořek opatření podle ustanovení § 160 odst. 2 IZ, kdy na základě žádosti soudkyně Mgr. Evy Krčmářové ze dne 23. 8. 2016 a v souladu s rozvrhem práce věci napadlé do soudního oddělení číslo 24 Mgr. Evy Krčmářové konkrétních spisových značek, mimo jiné věc sp. zn. 24 ICm 2872/2013, dnem vydání tohoto opatření přikázal k projednání a rozhodnutí do soudního oddělení číslo 72 Mgr. Markéty Vdovcové. Soud prvního stupně poté rozhodl ve věci samosoudkyní Mgr. Markétou Vdovcovou odvoláním napadeným rozsudkem.

11. Podle ustanovení § 160 odst. 2 IZ, ve znění do 30. 6. 2017, jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu.

12. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo k jeho zrušení.

13. Ustanovení § 160 odst. 2 IZ umožňující přikázání incidenčního sporu jinému soudci insolvenčního soudu, než který rozhoduje v insolvenčním řízení dotčeného dlužníka, je třeba vykládat v mezích nastavených článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a-mimo jiné-v mezích ustanovení § 42 odst. 4 zákona o soudech a soudcích, v platném znění. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu ustanovení § 42 zákona o soudech a soudcích, v platném znění, se přitom podává, že přidělení věci do jiného soudního oddělení brání (zásadně) skutečnost, že ve věci již byl (soudcem, jemuž byla věc dle rozvrhu práce původně přidělena) učiněn úkon (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1222/2008).

14. Uvedené závěry platí i při výkladu ustanovení § 160 odst. 2 IZ. Předseda krajského soudu jako insolvenčního soudu zásadně nemůže incidenční spor přidělit jinému soudci téhož soudu podle citovaného ustanovení tehdy, byl-li ve věci učiněn úkon. Přikáže-li předseda insolvenčního soudu incidenční spor v rozporu s uvedeným požadavkem, a projedná-li a rozhodne-li věc takto nově určený soudce, platí, že věc projednal a rozhodl nesprávně obsazený insolvenční soud, a tedy, že v řízení před insolvenčním soudem byl účastníkům řízení (incidenčního sporu) odňat zákonný soudce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková. -6-24 ICm 2872/2013 (KSBR 24 INS 5292/2012)

22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008 a ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 ICdo 28/2016, které jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

15. V této konkrétní věci je zřejmé, že projednávaná věc byla u insolvenčního soudu původně přidělena (v souladu s rozvrhem práce pro rok 2013 ve znění účinném od 1. 7. 2013) do soudního oddělení číslo 24 soudkyni Mgr. Evě Krčmářové, to je soudkyni insolvenčního soudu, která rozhoduje v insolvenčním řízení dotčené dlužnice VESP s. r. o. Následně ve věci učinila úkony směřující k vyřízení věci asistentka soudkyně Mgr. Renáta Maixnerová v podobě usnesení ze dne ze dne 29. 8. 2013, č. j. 24 ICm 2872/2013-14 (KSBR 24 INS 5292/2012) a usnesení ze dne 11. 9. 2013, č. j. 24 ICm 2872/2013-20 (KSBR 24 INS 5292/2012). Tato okolnost je ze spisu zjevná a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na námitku účastníka řízení.

16. Asistent soudce vykonává ve smyslu ustanovení § 36a odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, jednotlivé úkony soudního řízení na základě pověření soudce, k němuž je přidělen. V posuzované věci tedy asistentka soudkyně Mgr. Renáta Maixnerová vykonávala shora uvedené procesní úkony na základě pověření soudkyně Mgr. Evy Krčmářové, která je rovněž oprávněna správnost jejího postupu přezkoumávat (§ 374 odst. 3 o. s. ř., § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů). Proto je třeba procesní úkony realizované v řízení asistentkou soudkyně posuzovat z hlediska zákonnosti soudce shodně, jako by byly činěny samotnou soudkyní. Jelikož Mgr. Eva Krčmářová i nadále, po přerozdělení posuzované věci, zůstala soudkyní insolvenčního soudu, ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, bránily shora uvedené procesní úkony její asistentky přerozdělení projednávané věci do jiného soudního oddělení, a to i prostřednictvím ustanovení § 160 odst. 2 IZ.

17. Jelikož věc projednal a rozhodl nezákonný soudce, odvolací soud dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.

Olomouc 14. prosince 2017

Mgr. Diana Vebrová v. r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Bc. Markéta Alková.