14 VSOL 203/2016-56
37 ICm 2893/2015 14 VSOL 203/2016-56 (KSOS 37 INS 31576/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové ve věci žalobce Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště Ostrava I., IČ: 72080043, se sídlem Jurečkova 2/940, Ostrava-Moravská Ostrava, PSČ 700 39, proti žalovanému Mgr. Radimu Struminskému, insolvenčnímu správci dlužníka VDI Meta-výrobní družstvo invalidů, se sídlem 1. máje 670/128, Ostrava-Vítkovice, PSČ 703 00, sídlo insolvenčního správce: Svornosti 2, Havířov-město, PSČ 736 01, o určení pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 ICm 2893/2015 jako incidenční spor v insolvenční věci sp. zn. KSOS 37 INS 31576/2014 dlužníka VDI Meta-výrobní družstvo invalidů, IČ: 25861808, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 37 ICm 2893/2015-26 (KSOS 37 INS 31576/2014) ze dne 27.7.2016

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 37 ICm 2893/2015-26 (KSOS 37 INS 31576/2014) ze dne 27.7.2016 se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu žalobce, aby bylo určeno, že jeho pohledávka z titulu neuhrazené daně z přidané hodnoty isir.justi ce.cz (KSOS 37 INS 31576/2014) za zdaňovací období duben 2015 ve výši 1.805 Kč a za květen 2015 ve výši 1.340.221 Kč má pořadí pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Na odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal původně dvěma samostatnými žalobami proti žalovanému insolvenčnímu správci určení, že uvedené pohledávky jsou pohledávkami za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona. Uvedl, že usnesením Krajského soudu z 20.7.2015 mu bylo uloženo podat žalobu na určení pořadí těchto pohledávek ve výši 1.340.221 Kč a 1.805 Kč, které byly vykázány v daňovém přiznání dlužníka k DPH za měsíce květen a duben 2015. Uvedl, že tyto částky vyplývají z daňových přiznání podaných insolvenčním správcem a že žalobce vyměřil dle těchto daňových přiznání daň označenými platebními výměry z 25.6.2015 a 27.5.2015. Na tyto pohledávky je nutno pohlížet jako na pohledávky za majetkovou podstatou, neboť nejsou uvedeny v taxativním výčtu § 170 insolvenčního zákona. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Tvrdil, že v předmětných daňových přiznáních dlužníka k DPH za měsíce květen a duben 2015 je zahrnuta i oprava výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení dle § 34 zákona č. 235/2004 Sb. (dále jen zákon o DPH ), a to v daňovém přiznání za květen 2015 ve výši 1.358.794 Kč na řádku 34 a v daňovém přiznání za duben 2015 ve výši 3.251 Kč na řádku 34. Nebýt této položky, vyšel by nadměrný odpočet v částce 18.573 Kč v květnu 2015 a v částce 1.446 Kč v dubnu 2015. Soud prvního stupně konstatoval, že žaloba byla podána včas, když soud ve smyslu ustanovení § 203a insolvenčního zákona vyzval žalobce k podání žaloby na určení pořadí pohledávky usnesením ze dne 27.1.2015 a stanovil lhůtu k podání žaloby 30 dnů a incidenční řízení na základě podané žaloby bylo zahájeno 28.7.2015. Dále uvedl, že k důkazu provedl pouze přiznání k dani z přidané hodnoty za období duben a květen 2015, které podával za dlužníka insolvenční správce ve dnech 25.5.2015 a 25.6.2015, a dále platební výměry na daň z přidané hodnoty ze dne 27.5.2015 a 25.6.2015. S poukazem na ustanovení § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona a § 44 zákona o DPH uzavřel, že částky uvedené na daňových přiznáních insolvenčního správce představují opravy výše daně dle § 44 zákona o DPH provedené na základě provedených oprav věřitelů úpadce . Věřitelé úpadce zaslali insolvenčnímu správci opravy výše daně na výstupu dne 9.4.2015 věřitel XEROX CZECH REPUBLIC, s.r.o. Praha a dne 24.4.2015 věřitel iMi Partner, a.s., Brno. Insolvenční správce sdělil správci dani, že pohledávku (daň) neuspokojí s odkazem na pokyn Krajského soudu v Ostravě ve věci KSOS 25 INS 21401/2013. Soud prvního stupně vyšel ze shodných a nesporných tvrzení stran a dospěl k závěru, že nárok žalobce důvodný není. Poukázal na to, že novelou zákona o DPH v roce 2011 bylo do tohoto zákona vloženo ustanovení § 44 upravující opravu výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení. Podle tohoto ustanovení je v uvedeném případě (KSOS 37 INS 31576/2014) v průběhu insolvenčního řízení dlužník povinen snížit svoji daň na vstupu u dříve přijatého zdanitelného plnění dle § 44 odst. 5 zákona o DPH, proto tato pohledávka není (dle rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky č.j. 29 NSČR 16/2011-23 ze dne 30.11.2011) pohledávkou za majetkovou podstatou a v průběhu insolvenčního řízení se neuspokojuje. Jde totiž o pohledávku, která vznikla až po rozhodnutí o úpadku, která je tedy takovou pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje z majetkové podstaty dlužníka, pokud zároveň není zahrnuta v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň dle § 168 a 169 IZ. Dále soud prvního stupně odkázal také na Výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4.10.2011 dostupné na webových stránkách ministerstva spravedlnosti (dále jen Výkladové stanovisko ). Soud prvního stupně dovodil, že na tomto závěru nic nemění ani novela insolvenčního zákona účinná od 1.1.2014, která pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona o DPH nově zařadila do § 168 odst. 2, písm. e). K tomu odkázal na pokyn Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 25 INS 21401/2013-B-123 z 22.7.2014. Dále soud prvního stupně uvedl, že pohledávky uvedené v ustanovení § 168 odst. 2, písm. e) IZ mají vzniknout po rozhodnutí o úpadku, tzn., že rozhodné skutečnosti, na základě kterých pohledávka vznikla, nastaly až po rozhodnutí o úpadku. Přitom pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona o dani z přidané hodnoty jsou pohledávky, kde období jejich vzniku začíná dle rozhodnutí NSS 9 Afs 170/2014-42 ze dne 10.12.2014 6 měsíců bezprostředně předcházejících před zjištěním úpadku. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný, který byl procesně úspěšný, se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdal.

Tento rozsudek napadl žalobce odvoláním. Poukázal na to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že daňová přiznání byla dlužníkem podána za zdaňovací období po zjištění úpadku soudem, a byť v těchto daňových přiznáních je zahrnuta i oprava výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení dle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty, jedná se o pohledávky za majetkovou podstatou dle výslovného znění § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona. Takové pohledávky zákonodárce zcela přesně, konkrétně a nezaměnitelně v zákoně specifikoval jako pohledávky za majetkovou podstatou. V ustanovení § 170 insolvenčního zákona jde o taxativní výčet nároků a jejich příslušenství, které nelze uspokojit v žádné formě řešení úpadku dlužníka, a tento výčet nezahrnuje pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení. Přitom z ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty jednoznačně vyplývá, že pohledávka z titulu opravy daně z přidané hodnoty vzniká až v období po prohlášení úpadku. Podmínky pro to, aby věřitel dlužníka uplatnil opravu výše daně za dlužníkem, mohou být objektivně naplněny až tehdy, pokud je (KSOS 37 INS 31576/2014) soudem konstatován úpadek a prohlášen konkurs na majetek dlužníka. Navzdory tomu, že oprava daně má svůj původ v plnění poskytnutém mezi dvěma plátci DPH v období před úpadkem (a to dokonce nejpozději 6 měsíců před tímto datem), k samotnému provedení opravy dochází až po vydání rozhodnutí o úpadku. V důsledku mechanismu zakotveného v ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty tak vznikne nová daňová pohledávka správce daně vůči dlužníkovi jednoznačně až v době po prohlášení úpadku. Taková pohledávka tedy jasně naplňuje definici dle § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona. Soud prvního stupně se však touto materií ve svém rozsudku v podstatě nezabýval a svůj zamítavý výrok opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 16/2011 z 30.11.2011 a o výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ministerstva spravedlnosti ze dne 4.10.2011 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 25 INS 21401/2013-B-123 ze dne 22.7.2014 a interpretaci zásad insolvenčního řízení obsaženou v § 5 písm. b) insolvenčního zákona. Odvolatel k tomu uvedl, že aplikace závěru tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu je již překonaná, a pokud jde o výkladové stanovisko expertní skupiny, pak to není a nemůže být zdrojem výkladu zákona. Argumentace soudu tím, že na celé věci nic nemění ani novela insolvenčního zákona účinná od 1.1.2014, která zařadila pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem do ustanovení § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona, považuje odvolatel za zcela nepřípadnou, když je nepochybné, že úmyslem zákonodárce právě bylo klasifikovat pohledávky vznikající z titulu opravy výše daně u pohledávek za dlužníkem jako pohledávky za majetkovou podstatou. Pokud by je totiž zákonodárce chtěl vyloučit z uspokojení, pak by je zařadil do taxativního výčtu v ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Prvostupňový soud tedy by svým postupem vyloučil aplikaci výslovného ustanovení zákona s odkazem na neaktuální výklad. Stejně tak ani rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, na které soud prvního stupně odkázal, nemá charakter konstantního a ustáleného judikatorního pramene. Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že stávající úprava v § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona odporuje principu rovného postavení věřitelů a zvýhodňuje věřitele v insolvenčním řízení, pak mu nic nebránilo, aby s využitím příslušných ústavních kautel inicioval řízení ve věci zrušení příslušné části zákonné normy u Ústavního soudu. Dle odvolatele je však zcela nepřípustné, aby soud toliko prostřednictvím své rozhodovací činnosti postupoval de facto tak, jako by tato norma byla zrušena. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Na podporu svých právních závěrů odkázal rovněž na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci (rozsudek sen. zn. 11 VSOL 6/2016 ze 7.9.2016) a Vrchního soudu v Praze (sen. zn. 101 VSPH 343/2015 z 24.9.2015).

Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil. Uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně vyjádřeným v napadeném rozsudku. Poukázal na to, že při argumentaci žalobce by byli znevýhodněni řádně přihlášení věřitelé (KSOS 37 INS 31576/2014) do insolvenčního řízení a podstatnou část majetkové podstaty by získal správce daně. Uvedl, že nemá žádné informace o tom, zda a jak došlo k vypořádání DPH mezi žalobcem a těmi věřiteli, kteří uplatnili nárok na opravu DPH. Tyto věřitele, kteří mají své pohledávky zjištěny včetně DPH, nic nenutí přihláškami disponovat, i pokud by jim DPH bylo vráceno státem. Uvedl, že není zřejmé, zda by v rámci příprav dle rozvrhu měl pátrat po tom, jak byla řešena DPH mezi jednotlivými věřiteli a žalovaným u již zjištěných pohledávek těchto věřitelů. Poukazuje proto na právní úpravu nedotaženou a problematickou, která nereflektuje smysl insolvenčního řízení, a tedy poměrné uspokojení přihlášených insolvenčních věřitelů. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, že splňuje předepsané obsahové náležitosti podle ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. včetně způsobilého odvolacího důvodu, který lze podřadit pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek, i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 a § 221a o.s.ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

Z obsahu spisu v přezkoumávané věci vyplývá, že žalobce podal u insolvenčního soudu dne 28.7.2015 žalobu na určení, že jeho pohledávka z titulu neuhrazené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2015 ve výši 1.805 Kč má pořadí pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona. Uvedl, že usnesením ze dne 20.7.2015 mu bylo uloženo, aby do 30 dnů podal žalobu na určení pořadí této pohledávky, která byla vykázána v daňovém přiznání dlužníka k DPH za duben 2015. K žalobě přiložil přiznání dlužníka k dani z přidané hodnoty za duben 2015 a platební výměr na daň z přidané hodnoty za totéž období. Téhož dne podal žalobce rovněž žalobu na určení, že jeho pohledávka z titulu neuhrazené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2015 ve výši 1.340.221 Kč má pořadí pohledávky za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona, s poukazem na tutéž výzvu Krajského soudu v Ostravě k podání žaloby na určení pořadí uplatněné pohledávky. K této žalobě připojil přiznání dlužníka k dani z přidané hodnoty za květen 2015 a platební výměr na daň z přidané hodnoty na uvedenou částku. Žalovaný se k oběma žalobám vyjádřil tak, že s nimi nesouhlasí s tím, že nárok žalobce není (KSOS 37 INS 31576/2014) pohledávkou za majetkovou podstatou a že se v insolvenčním řízení neuspokojuje. K tomu poukázal na Stanovisko č. 6 expertní skupiny pro insolvenční právo při ministerstvu spravedlnosti a na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 16/2011 z 30.11.2011 s tím, že na tomto jeho stanovisku nic nemění ani novela insolvenčního zákona účinná od 1.1.2014. Je totiž toho názoru, že tento typ pohledávek se v insolvenčním řízení neuspokojuje, neboť v opačném případě by majetková podstata byla vyvedena pouze správci daně. Soud prvního stupně řízení o obou těchto žalobách spojil ke společnému řízení pod sp. zn. 37 ICm 2893/2015. U jednání ve věci 8.7.2016 bylo konstatováno, že mezi stranami není sporné, že žalovaný podal daňové přiznání k DPH za duben a květen 2015, pokud jde o označené platební výměry, pak o těch se žalovaný dozvěděl až z podané žaloby. Uvedl totiž, že mu platební výměry nebyly doručeny. Nato vyhlásil soud prvního stupně odvoláním napadený rozsudek.

S účinností od 1.4.2011 byl zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, novelizován zákonem č. 47/2011, jímž bylo do tohoto zákona vloženo mimo jiné i ustanovení § 44 až § 46 umožňující provedení opravy výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení.

Podle ustanovení § 203a odst. 1 IZ, v pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem podle § 203 je pohledávkou za majetkovou podstatou nebo pohledávkou postavenou jí na roveň anebo pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo jako pohledávka postavená na roveň pohledávce za majetkovou podstatou ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, považuje se podání, jímž věřitel takovou pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené jí na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno.

Podle ustanovení § 203a odst. 2 IZ, řízení o žalobě podle odstavce 1 je incidenčním sporem podle § 159 odst. 1, písm. a); ustanovení o popření pořadí přihlášené pohledávky platí obdobně.

Podle ustanovení § 168 odst. 2, písm. e) IZ, pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku, jsou mimo jiné pohledávky vzniklé (KSOS 37 INS 31576/2014) opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty.

Podle ustanovení § 168 odst. 3 IZ, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

Z důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., jímž byl s účinností od 1.1.2014 změněn insolvenční zákon mimo jiné tak, že do ustanovení § 168 odst. 2, písm. e) byla začleněna i pohledávka vzniklá opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty, ve vztahu k této úpravě vyplývá, že na základě rozhodnutí vlády ze dne 27.2.2013 byla do § 168 odst. 2, písm. e) návrhu zákona doplněna jako zapodstatová pohledávka i oprava výše daně v případech předpokládaných § 44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Odvolací soud především uzavírá, že žaloba byla podána žalobcem včas ve smyslu shora citovaného ustanovení § 203a IZ. Z insolvenčního spisu totiž vyplývá, že k podání žaloby v případě obou pohledávek z titulu daně z přidané hodnoty za měsíce duben a květen 2015, u nichž bylo popřeno pořadí, byl vyzván žalobce usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.7.2015, č.j. KSOS 37 INS 31576/2014-B-25, které mu bylo doručeno 21.7.2015 (v tomto směru opravuje odvolací soud nepřesná skutková zjištění uvedená soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobce podal žalobu 28.7.2015, tedy ve 30 denní lhůtě od doručení tohoto usnesení. Žaloba byla správně podána proti pasivně legitimovanému insolvenčnímu správci.

Ze shora citovaných ustanovení insolvenčního zákona i důvodové zprávy k novele provedené s účinností od 1.1.2014 jednoznačně vyplývá, že pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle ustanovení § 44 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty jsou pohledávkami za majetkovou podstatou. Přitom pohledávky, u kterých je možno provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky, jsou pohledávky, které jsou definovány v ustanovení § 44 zákona o dani z přidané hodnoty. To znamená, že mimo jiné tyto pohledávky musí vzniknout nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku z tohoto plnění (k výkladu běhu této lhůty viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 10.12.2014, č.j. 9 Afs 170/2014-42). Pohledávky, které jsou pohledávkami za majetkovou podstatou ve smyslu shora citovaného ustanovení § 168 odst. 2, písm. e) IZ, pak musí splňovat předpoklad, že vznikly po rozhodnutí o úpadku.

Ve vztahu k hodnocení doby vzniku pohledávky: a) vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň (KSOS 37 INS 31576/2014) z přidané hodnoty (§ 168 odst. 2 písm. e) IZ) a b) pohledávky věřitele dlužníka, u které byl uplatněn odpočet daně na výstupu (§ 44 a násl. zákona o dani z přidané hodnoty) je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Soud prvního stupně totiž nesprávně obě tyto pohledávky buď zaměňuje, anebo je hodnotí jako pohledávku jedinou.

Ve vztahu k závěrům ohledně aplikace ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) IZ jsou závěry soudu prvního stupně nesprávné, neboť jak Stanovisko expertní skupiny pro insolvenční právo č. 6, tak i rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sen. zn. 29 NSČR 16/2011 ze dne 30.11.2011 zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým č. 54/2012 nejsou v přezkoumávané věci aplikovatelné, neboť vycházejí ze znění insolvenčního zákona před novelou účinnou od 1.1.2014. Přitom před tímto datem pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty nebyly v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou uvedeny. Nelze tedy ani přijmout závěr soudu prvního stupně, že se nic na závěrech uvedených v tomto Stanovisku či v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu nezměnilo po uvedené novele insolvenčního zákona.

Odkaz soudu prvního stupně na pokyn Krajského soudu v Ostravě udělený v jiném insolvenčním řízení rovněž nemůže obstát.

Jak vyplývá z insolvenčního spisu dlužníka, úpadek dlužníka byl zjištěn 27.1.2015, a v tomto insolvenčním řízení je proto nutno aplikovat insolvenční zákon ve znění účinném od 1.1.2014, tj. po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb.

Pokud by soud prvního stupně měl za to, že ustanovení, které má v této věci aplikovat, tedy § 168 odst. 2, písm. e) insolvenčního zákona, je z důvodu rozporu s § 5 insolvenčního zákona v rozporu s ústavním pořádkem (když tento názor odvolací soud s ohledem na shora uvedené zdůvodnění nesdílí), pak by musel postupovat dle ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) o.s.ř. (§ 7 IZ) a řízení v tomto incidenčním sporu přerušit a současně podat u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákonného ustanovení. V tomto směru se odvolací soud ztotožňuje s názorem odvolatele, že nelze připustit, aby soud bez dalšího odmítal aplikovat příslušné zákonné ustanovení.

Se zřetelem na uvedené vady řízení před soudem prvního stupně a na to, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) a b) o.s.ř., a aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. d/ o.s.ř., § 7 IZ), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (KSOS 37 INS 31576/2014)

V dalším řízení se soud prvního stupně bude opětovně zabývat žalobou žalobce v tom smyslu, zda u uplatněných pohledávek se jedná o pohledávky z titulu opravy výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího daň z přidané hodnoty, zda tedy oprava daně na výstupu byla provedena u pohledávek věřitelů dlužníka tak, jak jsou specifikovány v § 44 zákona o dani z přidané hodnoty. Pokud neshledá důvod pro postup podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pak ve věci znovu rozhodne a své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem zdůvodní. Současně rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně tohoto řízení odvolacího (viz § 202 IZ).

Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 24. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu