14 VSOL 143/2016-60
39 ICm 966/2014 14 VSOL 143/2016-60 (KSOS 39 INS 29913/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Pavly Tomalové rozhodl ve věci žalobce COFIDIS s.r.o., se sídlem Bucharova č. 1423/6, Praha 5, PSČ 158 00, IČ: 27179907, zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Sitou, se sídlem Rybná 682/14, Praha 1, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Evě Budínové, se sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, PSČ 738 01, insolvenční správkyni dlužnice Ľuboslavy Dresslerové, nar. 31.8.1968, bytem Masarykovo náměstí 7/7, Nový Jičín, PSČ 741 01, zastoupené advokátkou Mgr. Zuzanou Lubojackou, se sídlem Dobrovského 724, Frýdek-Místek, PSČ 738 01, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 39 ICm 966/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci sp.zn. KSOS 39 INS 29913/2013 dlužnice Ľuboslavy Dresslerové, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.4.2016, č.j. 39 ICm 966/2014-46 (KSOS 39 INS 29913/2013),

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.4.2016, č.j. 39 ICm 966/2014- 46 (KSOS 39 INS 29913/2013), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 39 INS 29913/2013) Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že pohledávka ve výši 29.853,46 Kč přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení dlužnice je po právu (výrok I.), a zavázal žalovanou, aby žalobci zaplatila na nákladech řízení 11.800 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku na účet advokáta žalobce (výrok II.).

Na odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal určení označené pohledávky s tím, že tato je po právu, žalovaná pohledávku popřela s odůvodněním, že je v rozporu s ujednáním o spotřebitelských smlouvách, neboť měla vzniknout neplněním smluv o revolvingovém úvěru uzavřených mezi žalobcem a dlužnicí 30.3.2005 a 7.2.2005 a nesplacená část úvěru dosáhla výše 36.298,46 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná ve svém vyjádření z 11.11.2015 (č.l. 18-19 spisu) se ztotožnila s tvrzením žalobce ohledně smluvního základu i výše, a uvedla, že popřela pohledávku z toho důvodu, že všeobecné obchodní podmínky žalobce jsou psány velmi malým písmem, jsou nečitelné, složitě formulované, a tudíž neplatné. Dále uvedla, že byla poskytnuta dlužnici částka 67.918,41 Kč, ta uhradila ve splátkách 123.356 Kč, z toho na úrocích částku 55.437,59 Kč, takže další částky posoudila jako nepřiměřené a v rozporu s ochranou spotřebitele. Uznala pohledávku ve výši 10.000 Kč.

Soud prvního stupně z provedeného dokazování vzal za zjištěné a prokázané: -že dlužnice uzavřela s žalobcem obě označené smlouvy o revolvingovém úvěru, -že hradila měsíční splátky v částce 1.800 Kč až do července 2007 a dále v různých výších, případně nesplácela, takže celkově zaplatila ve splátkách částku 123.356 Kč, -že žalobce odstoupil od smluv o revolvingovém úvěru z důvodu, že dlužnice řádně neplnila své závazky, -ze sazebníku poplatků, že byly dohodnuty smluvní pokuty a úroky z prodlení, pojistné a úrokové sazby.

Na základě těchto závěrů dokazování uzavřel, že má za prokázáno platné uzavření úvěrových smluv mezi žalobcem a dlužnicí, že nespatřuje neplatnost smluv ani v malém písmu, ani ve složité formulaci, navíc z přehledu splátek má za to, že dlužnice obsah úvěrových smluv pochopila, splátky v delším časovém úseku platila, přestala platit až pro svou insolvenci a ne pro nepochopení obsahu smluv, respektive obsahu všeobecných obchodních podmínek. Uzavřel, že tedy pohledávka žalobce je po právu. O nákladech řízení rozhodl dle ustanovení § 142 o.s.ř. a přiznal je úspěšnému žalobci ve výši spočívající v zaplaceném soudním poplatku 5.000 Kč a nákladech právního zastoupení za dva úkony právní služby, to je příprava a převzetí zastoupení a podání žaloby po 3.100 Kč a dvakrát režijní paušál 300 Kč.

Tento rozsudek napadla žalovaná odvoláním v celém rozsahu. Uvedla, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné (KSOS 39 INS 29913/2013) rozhodnutí ve věci (§ 209 odst. 2, písm. c/ o.s.ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2, písm. g/ o.s.ř.). Zdůraznila, že napadené rozhodnutí považuje nejen za nesprávné, ale rovněž za přezkoumatelné, neboť celé odůvodnění je sestaveno z vyjádření žalobce a žalovaného a přehledu provedených důkazů. Vlastní odůvodnění rozhodnutí soudu je pouze v několika větách a k osvětlení vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů je zcela nedostačující. Z odůvodnění není zřejmé, z jakých důkazů a myšlenek soud vycházel, přestože se obsahovou stránkou rozhodnutí soudu zabývá četná judikatura, např. rozhodnutí Ústavního soudu z 11.12.2008, sp.zn. III. ÚS 1481/08, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 16.6.2009, sp.zn. 30 Cdo 1792/2009, která jasně vymezují, co má odůvodnění soudního rozhodnutí obsahovat. Soud prvního stupně se rovněž nijak nevypořádal s tvrzením o neplatnosti smlouvy a všeobecných obchodních podmínek z hlediska ustanovení na ochranu spotřebitele, jež byly i v době sjednání smlouvy o revolvingovém úvěru zakotveny nejen v zákoně 321/2001 Sb., ale i v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. Přitom princip ochrany spotřebitele stojí na tom, že soud bez dalšího posuzuje titul a pohledávku jako celek, který má být konformní s těmito normami. Přestože žalovaná předestřela soudu řadu soudních rozhodnutí z oblasti ochrany spotřebitele a posuzování úvěrových smluv uzavíraných spotřebitelem, z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že se soud prvního stupně uvedenými judikáty vůbec nezabýval. Dále uvedla, že trvá na tom, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně v rámci všeobecných obchodních podmínek, o čemž bylo soudy pravomocně judikováno. Žalobce konstrukcí všeobecných obchodních podmínek ve formulářové podobě s nemožností jejich korekce vytvořil situaci, která dlužníku umožňovala pouze jejich akceptaci či odmítnutí. Spotřebitel rovněž neměl žádnou možnost ani v procesu uzavírání smlouvy se podílet na tvorbě jejího obsahu. Měl pouze možnost bezvýhradně akceptovat učiněný návrh. Nebyly proto splněny podmínky na ochranu spotřebitele coby slabší smluvní strany (viz rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2401/2014, nález Ústavního soudu III. ÚS 562/12 ze dne 24.10.2013). Dále poukázala na smysl a účel Směrnice Rady 93/13/EHS, o zajištění ochrany spotřebitele před používáním nepřiměřených podmínek ve smlouvách. Uvedla, že dlužnici byla skutečně vyplacena částka 67.918,41 Kč a dle přehledu plateb dlužnice uhradila 123.356 Kč, tedy byla uhrazena celá jistina. Z porovnání těchto dvou částek je tedy zřejmé, že veškeré další nároky žalobce jsou v rozporu s dobrými mravy. Dále namítla, že z její strany nebyla uznána pohledávka žalovaného ve výši 10.000 Kč, jak uvádí soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí, pouze ona sama navrhla žalobci event. možnost takového mimosoudního řešení sporu.

Dále odvolatelka poukázala na nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení s tím, že dle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Nebylo proto namístě odvolatelce ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení, když nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Odvolatelka uzavřela, že soud postupoval v rozporu s ústavními zásadami o překvapivosti rozhodnutí i v rozporu s rozhodnutím (KSOS 39 INS 29913/2013) Ústavního soudu II. ÚS 3878/13 a II. ÚS 1313/15. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení včetně nákladů řízení odvolacího, anebo aby rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k odvolání žalované nevyjádřil.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. c) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je zcela nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

Náležitosti rozsudku stanoví občanský soudní řád v ustanovení § 157. Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., není-li stanoveno dále jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhá a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, jaké skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá na to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Přezkoumatelností rozhodnutí soudů a náležitostmi těchto rozhodnutí ve Smyslu shora citovaného ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. se opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud České republiky i Ústavní soud. Nejvyšší soud České republiky například ve svém rozsudku sp.zn. 32 Cdo 366/2009 ze dne 14.12.2010, které je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu, mimo jiné uzavřel, že soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, to je jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je (KSOS 39 INS 29913/2013) rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav), a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta.

V rozsudku sp.zn. 33 Cdo 1343/2014 ze dne 24.6.2014, které je rovněž k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud uzavřel mimo jiné, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a 132 o.s.ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud judikoval ve vztahu k povinnosti zdůvodnit rozhodnutí soudů dle § 157 o.s.ř., že porušení této povinnosti je porušením principu představujícího součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, článek 1 Ústavy (viz například Nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 244/08, ze dne 19.6.2008, publikovaný ve Sbírce nařízení a usnesení Ústavního soudu pod publikačním číslem 114/2008 a Nález Ústavního soudu, sp.zn. IV. ÚS 304/98, ze dne 12.10.1998, publikovaný ve Sbírce nálezů, a usnesení Ústavního soudu pod publikačním číslem 120/1998).

Soud prvního stupně se v přezkoumávané věci především vůbec nezabýval včasností žaloby podané žalobcem ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 IZ, když tato skutečnost je základním předpokladem pro věcné projednání žaloby o určení popřené pohledávky. Zcela nesprávně také vyložil podání odvolatelky z 11.11.2015, neboť k částečnému uznání pohledávky co do 10.000 Kč tímto podáním dle obsahu nedošlo.

Soud prvního stupně však dále vůbec nedostál požadavku na náležitosti soudního rozhodnutí tak, jak jsou uvedeny ve shora citovaném ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., neboť vůbec nezjistil z provedeného dokazování rozhodné skutečnosti. Z označených smluv o revolvingovém úvěru pouze zjistil, že je uzavřela dlužnice s žalobcem, aniž by zjišťoval další náležitosti těchto smluv rozhodné pro posouzení jejich platnosti. Z přehledu splátek pak zjistil pouze to, že dlužnice hradila měsíční splátky v uvedené měsíční výši, respektive v různých výších , a dále vzal za prokázány dohodnuté smluvní pokuty a úroky z prodlení, pojistné a úrokové sazby . Aniž by činil bližší zjištění z uzavřených smluv a jejich podmínek, uzavřel, že smlouvy byly uzavřeny mezi žalobcem a dlužnicí platně, a věcný závěr přijal, aniž by uvedl jakékoliv ustanovení zákona či jiného právního předpisu, z něhož vycházel a pod něhož podřadil zjištěný skutkový stav. Jediné zákonné ustanovení, které je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, je ustanovení § 142 o.s.ř. týkající se náhrady nákladů řízení, které však bylo aplikováno soudem prvního (KSOS 39 INS 29913/2013) stupně zcela nesprávně. Ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud zcela přisvědčuje právnímu názoru vyjádřenému v odvolání, že soud prvního stupně zcela ignoroval speciální úpravu insolvenčního zákona týkající se náhrady nákladů řízení ve sporech o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek, která má přednost před obecnou úpravou v občanském soudním řádu (§ 202 IZ, § 7 IZ).

Soud prvního stupně se také vůbec nevyjádřil k judikatuře ve věci spotřebitelských úvěrů, na kterou odkazovala odvolatelka již ve svém vyjádření k žalobě, ani na žádnou jinou judikaturu soudů vztahující se k přezkoumávané věci.

Odvolací soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 2, písm. d/ o.s.ř.), podle ustanovení § 219a odst. 1, písm. b) o.s.ř. napadený rozsudek zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně, pokud vyhodnotí podanou žalobu jako včasnou, se jí bude věcně zabývat. Při provádění dokazování, jeho vyhodnocení a právním posouzením věci bude důsledně respektovat příslušná ustanovení občanského soudního řádu a insolvenčního zákona i se zřetelem na shora citovaná ustanovení a judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. S ohledem na důvod popření pohledávky žalovanou i její odvolací námitky neopomene též aplikovat zákonná ustanovení upravující problematiku spotřebitelských úvěrů. Nové rozhodnutí ve věci pak přezkoumatelným způsobem zdůvodní a při rozhodnutí o nákladech řízení bude postupovat dle speciální úpravy v insolvenčním zákoně.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e přípustné podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 7. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu