14 VSOL 140/2016-51
10 ICm 2806/2015 14 VSOL 140/2016-51 (KSOL 10 INS 31590/2014) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce INVESA s.r.o., IČ: 28544293, se sídlem K Brance 1171/11, 155 00 Praha 5, proti žalovanému Mgr. Ivo Šotek, se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, insolvenčnímu správci dlužníka Radoslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Domašov u Šternberka 79, 785 01 Domašov u Šternberka, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem AK Olomouc, Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, o určení popřené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 10 ICm 2806/2015 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Radoslava anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 10 INS 31590/2014, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28.4.2016, č.j. 10 ICm 2806/2015-20 (KSOL 10 INS 31590/2014) isir.justi ce.cz (KSOL 10 INS 31590/2014)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í takto:

Žaloba na určení, že dílčí pohledávka žalobce č. 6/2 do výše 351.900 Kč za dlužníkem Radoslavem Vráblíkem, anonymizovano , bytem Domašov u Šternberka 79, PSČ 785 01, z titulu smlouvy o úvěru č. 8100000470 ze dne 15.12.2010 a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 15.12.2010 je po právu co do pravosti, pořadí i výše se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem krajský soud určil pravost, výši a pořadí žalobcovy zajištěné pohledávky č. 6/2 ve výši 351.900 Kč za dlužníkem Radoslavem Vráblíkem (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Na odůvodnění poté, co vyhodnotil, že žaloba na určení pohledávky byla podána ve lhůtě dle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (když přezkumné jednání, na kterém došlo k popěrnému úkonu žalovaného, proběhlo 24.6.2015 a žaloba byla podána u soudu dne 21.7.2015), uvedl, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení, kromě jiného, dílčí zajištěnou a nevykonatelnou pohledávku č. 6/2 ve výši 394.900 Kč. Žaloba byla podána jen ohledně určení části této dílčí pohledávky, a to ve výši 351.900 Kč, která představuje smluvní pokutu ze smlouvy o úvěru č. 8100000470 ze dne 15.12.2010. Na základě výše uvedené úvěrové smlouvy poskytl žalobce dlužníkovi úvěr ve výši 230.000 Kč, který měl být hrazen ve 48 pravidelných měsíčních splátkách po 10.350 Kč. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána, kromě jiných sankcí a poplatků, smluvní pokuta ve výši 0,2 % z původní výše jistiny za každý započatý den prodlení. Jelikož byl dlužník v prodlení od 29.1.2011 do 8.4.2015, činila smluvní pokuta částku 703.800 Kč, tj. 1 530 dnů (KSOL 10 INS 31590/2014) prodlení x 460 Kč, což představuje smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z jistiny, tj. z částky 230.000 Kč. Věřitel přihláškou pohledávky uplatnil 1/2 smluvní pokuty, tj. částku 351.900 Kč. Jelikož mezi účastníky byl spor, který spočíval v rozdílném posouzení platnosti ujednání smluvních stran o smluvní pokutě, zabýval se soud prvního stupně otázkou přiměřenosti této smluvní pokuty. Konstatoval, že smlouva o úvěru byla uzavřena dle § 457 obchodního zákoníku, a jelikož dlužník je spotřebitelem, uplatní se také ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, podle kterého je třeba na smlouvu o úvěru použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Pro posouzení tohoto právního vztahu použil soud prvního stupně také ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51 a násl. občanského zákoníku) a zkoumal, zda smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a také smlouvu o úvěru zkoumal dle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech. Soud prvního stupně zohlednil riziko v úvěru a dle jeho úvahy je v porovnání s úvěrem v bankovním sektoru, na který by dlužník s ohledem na své poměry stěží dosáhl, nesrovnatelně vyšší. K tíži dlužníka také vyhodnotil skutečnost, že řádně zaplatil pouze první splátku, a proto byl sjednaný úvěr zesplatněn ke dni 29.1.2011, a teprve na základě rozhodčího nálezu prováděl dlužník nepravidelné úhrady dluhu. Soud prvního stupně uzavřel, že neshledává smluvní pokutu za nepřiměřeně vysokou, a proto ji nepovažuje za neplatnou dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, ani neplatnou z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran dle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Uvedl, že neshledal rozpor ani s ustanovením § 265 obchodního zákoníku, s tím, že i kdyby bylo možno shledat smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, nebylo by možné ji s ohledem na spotřebitelský charakter úvěrového vztahu moderovat.

Proti oběma výrokům rozsudku podal odvolání žalovaný, který namítal, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl, že u přezkumného jednání popřel kromě jiných pohledávek, ohledně kterých nebyla podána žaloba, smluvní pokutu ve výši 351.900 Kč, a to pro rozpor s dobrými mravy. Namítal, že přípustnou výši smluvní pokuty je třeba posoudit s ohledem na její souhrnnou částku, nikoliv vycházet z denní sazby smluvní pokuty, čímž je sankce za první dny prodlení dostatečná a předejde se rozumně dluhové spirále. Dále namítal, že je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že pohledávka žalobce je také zajištěna zástavním právem k nemovitostem, a je tudíž za hranicí dobrých mravů žádat smluvní pokutu ve výši 460 Kč denně, když se jedná o 0,2 % denně z původní jistiny. Uvedl, že při prodlení za 1 měsíc činí smluvní pokuta 14.260 Kč, zatímco měsíční splátka měla činit 10.350 Kč. Navíc výše smluvní pokuty je stanovena z původní výše jistiny, takže nedochází k žádné reflexi s ohledem na uhrazenou jistinu. Žalovaný dále uvedl, že celková smluvní pokuta za celou dobu prodlení ve výši 703.800 Kč, respektive nyní nárokovaná smluvní pokuta ve výši 351.900 Kč, (KSOL 10 INS 31590/2014) je nemravná a nepřiměřená při jistině ve výši 230.000 Kč a úhradě ze strany dlužníka ve výši 245.750 Kč. Pokud žalobce uplatnil v přihlášce pohledávky a po té v žalobě jen 1/2 smluvní pokuty, svědčí to dle žalovaného o tom, že žalobce si je vědom krajnosti smlouvy o úvěru. Dle žalovaného o obchodních praktikách i firemní kultuře žalobce vypovídá, že žalobce si záměrně přihlásil tuto pohledávku jako nevykonatelnou s odůvodněním, že očekává popěrné úkony insolvenčního správce, aby pak měl výhodu možnosti podání žaloby, ve které si tím pádem sám určí předmět sporu.

Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že právní posouzení věci je správné, ujednání o smluvní pokutě bylo uzavřeno platně, svobodně a vážně smluvními stranami. Pokud jde o žalovaným namítanou dluhovou spirálu , uvedl, že tato námitka nemůže obstát, neboť by se tím narušila sankční podstata smluvní pokuty a tento institut by se stal nepoužitelným. Dále uvedl, že nemůže jít k tíži žalobce skutečnost, že přihlásil jen1/2 smluvní pokuty. Pokud jde o sazbu smluvní pokuty ve výši 0,2% denně uvedl, že z hlediska budoucnosti je v návrhu nového zákona o spotřebitelském úvěru počítanou se sazbou 0,1 % denně, proto je jeho smluvní pokuta, kterou přihlásil ve výši 1/2 přiměřená.

Z obsahu spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, zejména v tom smyslu, že žalobce poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 230.000 Kč a za prodlení s placením úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně, a to z částky 230.000 Kč, tj. 460 Kč za den, za 1 530 dnů prodlení od 29.1.2011 do 8.4.2015, která činila částku 703.800 Kč, dále v tom smyslu, že žalobce přihlásil kromě jiných pohledávek žalobou smluvní pokutu ve výši 1/2, tj. ve výši 351.900č, na K něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Ostatně žádný z účastníků sporu ani nesprávnost skutkových zjištění nerozporoval.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), při nařízeném jednání dospěl k následujícím závěrům.

Odvolací soud shodně s krajským soudem posoudil uzavřenou smlouvu mezi žalobcem a dlužníkem jako smlouvu o úvěru uzavřenou dle § 497 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013. Správně také soud prvního stupně poměřoval platnost ujednání této úvěrové smlouvy včetně smluvní pokuty i z pohledu (KSOL 10 INS 31590/2014) ustanovení na ochranu spotřebitele, neboť úvěrová smlouva má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dle odvolacího soudu však i smlouvy, které mají spotřebitelský charakter, musí být v prvé řadě podrobeny zkoumání, zda ujednání v nich obsažená nejsou v rozporu s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013.

V článku IV. výše citované smlouvy o úvěru, označeném jako Sankce je výslovně uvedeno, že: Účastníci se nad rámec zákonného úroku z prodlení dohodli na smluvní pokutě ve výši 0,2% z původní výše jistiny za každý započatý den prodlení . Z tohoto ustanovení však není zřejmé, porušení jaké konkrétní smluvní povinnosti mělo být sankcionováno. Rozhodně z tohoto ujednání nelze dovodit, že sankciováno mělo být prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru. Z tohoto ustanovení je dále zřejmé, že smluvní pokuta vycházela vždy z celé jistiny smlouvy, tj. z částky 230.000 Kč a nezohledňovala skutečnost, že by docházelo k postupnému snižování jistiny. Pokud by tudíž dlužná částka činila jen 1 Kč, smluvní pokuta by vycházela stále z původní výše jistiny.

Dle § 544 občanského zákoníku (který je obecným ustanovením i pro smluvní pokuty v obchodně závazkových vztazích) ve znění účinném do 31.12.2013, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále).

Dle § 39 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Dle nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 582/2001 ze dne 7.1.2003 zveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. N 2/29 SbNU 9 pod pojmem dobré mravy se obvykle rozumí mimoprávní soubor pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rozporu s dobrými mravy je tedy právní úkon tehdy, jestliže odporuje takovým pravidlům chování, která nemají povahu právních norem. Z ustanovení § 39 obč. zák. vyplývá, že za neplatný se považuje nejen právní úkon, který odporuje zákonu nebo který zákon obchází, ale i takový právní úkon, který je sice v souladu se zákonem a ani zákon neobchází, avšak příčí se dobrým mravům. Rozpor s dobrými mravy může být proto důvodem neplatnosti právního úkonu jen tehdy, jestliže právní úkon odpovídá zákonu, tj. není v rozporu se zákonem a ani zákon neobchází.

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního (KSOL 10 INS 31590/2014)

řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami.

Aby bylo možno posoudit právní úkon z hlediska dobrých mravů, je třeba zjistit, zda je takový právní úkon v souladu se zákonem. Výše citované ustanovení § 544 občanského zákoníku klade podmínku písemného ujednání smluvní pokuty s tím, že v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Smluvní pokuta byla sjednána písemně a je v ní stanoven způsob jejího určení. Je tedy sjednána v souladu se zákonem, tj. s ustanovením §544 občanského zákoníku. To, že žalobce chybně neurčil, za jaké porušení smluvní povinnosti je dlužník smluvní pokutou sankcionován na tomto závěru nic nemění.

Pokud jde o posouzení, zda ujednání o smluvní pokutě je v souladu s dobrými mravy, pak je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. Pevně stanovenou smluvní pokutu, která je neměnná, ať již dojde k úhradě jistiny v jakékoliv výši lze považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na její sankční charakter. Smluvní pokuta, tak jak byla sjednána, má sice sankční charakter, avšak určení její výše je přemrštěné, když její výše se splácením jistiny nesnižuje a zůstává stejná, ač nezaplacená zůstává jen malá částka. Její neměnná výše je tak pro dlužníka demotivující a skutečně pro něho představuje nebezpečí, že i v případě malého zůstatku jistiny nebude reálně schopen ji zaplatit. I sankční charakter smluvní pokuty musí mít své meze, které byly způsobem, jak byla smluvní pokuta sjednána, značně překročeny. Je obvyklé a morální, požadovat smluvní pokutu z dlužného zůstatku, a je naopak neobvyklé a nemravné požadovat ji z celé jistiny bez ohledu na to, co již bylo uhrazeno. Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,2 % z původní výše jistiny za každý započatý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem daného případu nepřiměřená a ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že i pokud by toto ujednání shledal platným, ani přesto by žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením dlužných splátek nemohlo být přiznáno, neboť nelze dovodit, že smluvní pokuta byla sjednána právě za porušení této konkrétní povinnosti. Pro závěry odvolacího soudu není podstatná ani skutečnost, že žalobce do insolvenčního řízení přihlásil pouze 1/2 celkové smluvní pokuty. (KSOL 10 INS 31590/2014)

Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, jeho právní hodnocení však správné není. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobu zamítl (§ 220 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť úspěšnému žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně nevznikly.

O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že zavázal neúspěšného žalobce zaplatit zcela úspěšnému žalovanému plnou náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalovaného činí celkem částku 12.342 Kč a sestávají z odměny za zastupování advokátem v sazbě 3.100 Kč za tři úkony právní služby dle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 4, písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen vyhláška )-převzetí věci, vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, tj. celkem 9.300 Kč, z náhrady hotových výdajů po 300 Kč tři úkony dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky, tj. celkem 900 Kč a z náhrady za 21 % DPH z odměny a úkonů právní služby v částce 1953 Kč dle ustanovení § 137 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Proti výrokům II. a III. tohoto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 19. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu