14 VSOL 124/2016-160
16 ICm 1159/2014 14 VSOL 124/2016-160 (KSOL 16 INS 25795/2013) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce Mgr. Lívia Straková, IČ: 71468269, Riegrova 384/28, 779 00 Olomouc, insolvenčního správce dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem Radniční 155/19, 785 01 Šternberk, proti žalovanému Cordtrade, s.r.o., IČ: 28344618, Jiráskova 81/13, 779 00 Olomouc, zastoupenému Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem Královopolská 84, 616 00 Brno, o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 16 ICm 1159/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jiřího anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. KSOL 16 INS 25795/2013, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 4.2.2016, č.j. 16 ICm 1159/2014-132 isir.justi ce.cz (KSOL 16 INS 25795/2013)

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 4.2.2016, č.j. 16 ICm 1159/2014-132 (KSOL 16 INS 25795/2013) se p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem krajský soud zastavil řízení co do částky 1.147.182 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem Jiřím Krejčím pohledávku ve výši 386.311 Kč vykonatelnou na základě dohody dle § 71b notářského řádu s prohlášením povinných osob o svolení k vykonatelnosti, s právem na uspokojení ze zajištění ze spoluvlastnického podílu dlužníka ve výši 1/2 na budově č.p. 155 a pozemcích p.č. 227 a p.č. 227, vše obec Šternberk, katastrální území Šternberk, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 25.10.2011 (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Na odůvodnění, poté, co vyhodnotil, že žaloba na určení neexistence vykonatelné zajištěné pohledávky byla podána ve lhůtě dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (když přezkumné jednání ohledně této vykonatelné pohledávky se konalo dne 6.3.2014 a žaloba byla podána u soudu dne 4.4.2014), uvedl, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení ohledně dlužníka 5 dílčích pohledávek v celkové výši 1.533.493 Kč. Pohledávky č. 1 až 4 byly zajištěné nemovitostmi uvedenými ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a byly vykonatelné na základě notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Lenkou Vrzalovou, pod sp. zn. NZ 498/2011 a N 515/2011 ze dne 24.10.2011. Dílčí pohledávka č. 5 byla nezajištěná a nevykonatelná. Po té, co žalovaný vzal zpět v celém rozsahu přihlášku pohledávky ohledně dílčích pohledávek 2 až 5, a pokud jde o dílčí pohledávku č. 1, vzal ji zpět částečně, vzal na základě tohoto úkonu žalobce částečně zpět žalobu, o čemž rozhodl soud prvního stupně ve výroku I. Předmětem sporu zůstalo určení neexistence části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 386.311 Kč, která je vykonatelná a zajištěná. Pokud jde o dílčí pohledávku č. 1, byla přihlášena z titulu smlouvy o úvěru uzavřeném mezi dlužníkem a žalovaným. Úvěr měl být zaplacen ve 240 měsíčních splátkách po 10.625 Kč, tj. za 20 let, s tím, že byl sjednán úrok z úvěru ve výši 10 % p.a. z částky úvěru, tj. z částky 750.000 Kč, který za 20 let činil 1.500.000 Kč, dále byla sjednána úplata za poskytnutí úvěru ve výši 300.000 Kč, poplatek na úhradu nákladů spojených se smlouvou ve výši 8.000 Kč a a roční procentní sazba nákladů (dále jen RPSN ) ve výši 17,9 %. Dlužník měl tedy vrátit z poskytnutého úvěru částku 2.558.000 Kč. Soud prvního stupně také (KSOL 16 INS 25795/2013) konstatoval, že dlužník v období od listopadu 2011 do září 2012 zaplatil 124.875 Kč, tj. 116.875 Kč na úvěr a 8.000 Kč za poplatek, a dále z výtěžku zpeněžení nemovitostí popsaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně bylo v insolvenčním řízení ohledně manželky dlužníka vydáno žalobci jakožto zajištěnému věřiteli 696.346,62 Kč, v jehož důsledku pak došlo k výše popsanému částečnému zpětvzetí žaloby. Pokud jde o smlouvu o úvěru, pak soud prvního stupně konstatoval, že obsahuje základní náležitosti smlouvy o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku, ve znění do 31.12.2013. Ve vztahu k popěrnému úkonu žalobce konstatoval, že na přezkumném jednání dne 6.3.2014 žalobce popřel pohledávku č. 1 co do pravosti, přičemž popěrný důvod je specifikován z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru č. 271100063 ze dne 24.10.2011 z důvodu nepřiměřené RPSN (32 %). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1726/98 konstatoval, že popírá-li insolvenční správce výši pohledávky nebo její pořadí, musí uvést, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka, popřípadě jaké pořadí má pohledávka mít; jinak popření pohledávky nemůže vyvolat zamýšlené procesní účinky. Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli jeho výši nebo pořadí. Pro závěr o tom, zda byla popřena nejen pravost, nýbrž i výše, případně pořadí pohledávky, je určující obsah popření (jeho důvody) v podobě zachycené v protokolu o přezkumném jednání nebo v seznamu přihlášených pohledávek, který tvoří součást tohoto protokolu. Uzavřel, že z popěrného úkonu žalobce zcela jednoznačně vyplývá, že popřel předmětnou pohledávku žalovaného co do pravosti, když v seznamu přihlášených pohledávek tvrdí, že smlouva o úvěru je neplatná pro nepřiměřené RPSN (32 %). Uvedl, že dle ustanovení § 199 odst. 3 IZ v žalobě podle odstavce 1 téhož ustanovení může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které je popřel. Soud se proto mohl zabývat pouze skutečností, zda smlouva o úvěru v daném případě byla platně uzavřena s ohledem na výši RPSN. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně jinými důvody absolutní neplatnosti smlouvy, které žalobce uplatnil teprve v žalobě, nezabýval. Pokud jde o výši RPSN, soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě byla sjednána RPSN ve výši 17,9 % a nikoliv, jak tvrdí žalobce, ve výši 32 %. Uzavřel, že RPSN ve výši 17,9 % není v rozporu s dobrými mravy a nemůže způsobit neplatnost smlouvy dle § 39 občanského zákoníku, přičemž odůvodnění podpořil výpočtem, kdy uvedl, že roční náklady činí celkem částku 90.400 Kč (75.000 Kč ze smluvního úroku, 15.000 Kč z úplaty a 400 Kč z poplatku), což představuje cca 12 % z poskytnutého úvěru, tj. z částky 750.000 Kč. Uvedl, že s ohledem na skutečnost, že se jedná o nebankovní sféru, ve které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na ekonomické podmínky dlužníka, kdy lze dovodit určitou míru rizikovosti poskytnutého plnění, považuje soud tuto výši za akceptovatelnou, zvláště když smluvený roční úrok 10 % z jistiny reflektuje výši úrokové sazby v té době užívané i v bankovním sektoru. Výši roční úplaty představující 12 % poskytnutého úvěru shledal jako přiměřenou a konstatoval, že pohledávka ve výši 386.311 Kč je po právu a z tohoto důvodu žalobu na určení neexistence této pohledávky zamítl. Pokud jde o náklady řízení, odůvodnil je ustanovením § 202 odst. 1 IZ a § 142 odst. 1 o.s.ř., když zcela úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. (KSOL 16 INS 25795/2013)

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně jen do výroku II. a III., podal odvolání žalobce, a to podáním ze dne 21.3.2016 (č.l. 137 spisu), které doplnil podáním ze dne 21.3.2016 (č.l. 141 až 142 spisu). Žalobce namítal nesprávné právní posouzení věci a nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že se mohl zabývat pouze skutečností, zda smlouva o úvěru byla platně uzavřená s ohledem na výši RPSN. Namítal, že u přezkumného jednání jako důvod neplatnosti uvedl rozpor s dobrými mravy, přičemž jako jeden z důvodu tohoto rozporu konkretizoval nepřiměřeně vysokou RPSN. Podle odvolatele je dostačující, když až v žalobě blíže rozvede důvody, v nichž spatřuje nepřiměřenost výše RPSN, a to nepřiměřeně vysokou úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 300.000 Kč v porovnání s výší poskytnutého úvěru 750.000 Kč, rozložení splátkového kalendáře na 20 let, když teprve po 14 letech a 2 měsících se dlužníkovi začala teprve umořovat jistina a nejasný výpočet RPSN. Argumentoval tím, že i pokud by se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že otázku platnosti úvěrové smlouvy mohl zkoumat pouze s ohledem na výši RPSN, je výše RPSN 17,9 % v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je spotřebitelskou smlouvou, a tudíž jí musí být věnována zvláštní ochrana. Dle žalobce situace, kdy dlužník za úvěr zajištěný nemovitostmi ve výši 750.000 Kč má zaplatit úplatu ve výši 300.000 Kč (tj. 40 % poskytnuté částky), platit úrok ve výši 10 % a celkově zaplatit 2.558.000 Kč je nepřijatelná a uvedená ujednání smlouvy jsou v rozporu s dobrými mravy a ochranou spotřebitele. Pokud jde o RPSN, jeho výše 17,9 % je v rozporu s dobrými mravy a § 56 občanského zákoníku, neboť soud prvního stupně přehlédl, že se jednalo o neúčelový úvěr zajištěný zástavním právem na nemovitostech, tzv. americkou hypotéku, kde je celková RPSN výrazně nižší než u úvěrů nezajištěných. Dle žalobce na podzim 2011 se výše RPSN u zajištěných úvěrů zástavním právem pohybovala maximálně okolo 9 až 10 %, spíše níže. RPSN ve výši 17,9 % tak o cca 90 % převyšovala běžnou RPSN u tzv. amerických hypoték. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu, že vedle úroku z úvěru ve výši 10 % p.a. je akceptovatelná ještě úplata ve výši 12 % z poskytnutého úvěru ročně, neboť to vede ke klamání spotřebitele, když ani poučeného laika nenapadne, že by roční náklady (úplata) mohly být vyšší než úrok z úvěru.

K odvolání se vyjádřil žalovaný, a to podáním ze dne 7.6.2016 (č.l. 145 až 146 spisu), a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Uvedl, že žalobce jednoznačně popřel vykonatelnou pohledávku pouze s odůvodněním neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s dobrými mravy z důvodu nepřiměřenosti RPSN. Tímto svým úkonem je dle § 199 odst. 3 insolvenčního zákona a dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012 vázán a nemůže další námitky absolutní neplatnosti uplatnit až v žalobě. Pokud jde o výši RPSN 17,9 %, uvedl, že není v rozporu s dobrými mravy a nemůže způsobit neplatnost smlouvy dle § 39 občanského zákoníku. Její výše a způsob výpočtu jsou v souladu s právními předpisy a v žádném případě právním předpisům neodporuje. Žalovaný dále poukázal na to, že RPSN je jen jeden z řady ekonomických ukazatelů, který vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. RPSN také nelze zaměňovat s úrokem dle § 497 obchodního zákoníku a dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.12.2013, sp. zn. 32 ICdo 12/2012 (KSOL 16 INS 25795/2013) nelze jen z výše RPSN učinit závěr o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaný dále namítal, že žalobce porovnával RPSN u tzv. amerických hypoték, toto porovnání je však bezpředmětné, neboť porovnávané instituce jsou na rozdíl od žalovaného bankovními institucemi. Úvěr byl ve srovnání se spotřebitelskými úvěry poskytnut ve výrazně vyšší částce, a na výši RPSN tudíž nic nemění ani skutečnost, že byl zajištěn.

Z obsahu spisu vyplývá správnost skutkových zjištění uvedených soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, zejména v tom smyslu, že předmětem sporu a předmětem odvolání je vykonatelná pohledávka ve výši 386.311 Kč, která je vykonatelná na základě dohody dle ustanovení § 71b notářského řádu s prohlášením povinných osob o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu, dále, že žalobce popřel tuto pohledávku co do pravosti z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, z důvodu nepřiměřené RPSN (32 %) a dále v tom smyslu, že v úvěrové smlouvě bylo sjednáno RPSN ve výši 17,9 % (článek V. smlouvy) a bylo z ní zřejmé, jaká je celková částka splatná spotřebitelem a z čeho se skládá (článek IV. smlouvy) na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), při nařízeném jednání dospěl k následujícím závěrům.

Dle § 199 odst. 1 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Dle odstavce 3 téhož ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012 pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončeného přezkumného jednání). V mezích určitého popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. § 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, (KSOL 16 INS 25795/2013) zda vykonatelné), může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit podobu, po kterou k tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.

Dle přílohy 3, odst.1 písm.f) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou dlužníkem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

S ohledem na ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona a s ohledem na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu postupoval soud prvního stupně správně, když se zabýval jen skutečností, zda smlouva o úvěru je platně uzavřená s ohledem na výši RPSN, a to s ohledem na znění popěrného úkonu žalobce, který popíral absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nepřiměřené RPSN.

Pokud jde o RPSN, je jen jedním z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Jedná se o celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru. Prostřednictvím RPSN lze posoudit výhodnost spotřebitelského úvěru, tento ukazatel slouží především k porovnání jednotlivých úvěrů, které jsou spotřebiteli nabízeny. Povinnost informovat spotřebitele o výši tohoto ukazatele ukládá výše citovaný zákon o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že RPSN ve výši 17,9 % byla v úvěrové smlouvě uvedena, dlužník byl tedy o její výši informován a bylo také zřejmé jakou celkovou částku má dlužník na úvěr zaplatit a z čeho se skládá. Jelikož RPSN představuje dle správného propočtu soudu prvního stupně 12 % z poskytnutého úvěru a žalovaný je nebankovní institucí je správný závěr soudu prvního stupně, že RPSN ve výši 17,9 % je přiměřená. Odvolací soud k tomu uzavírá, že na výši RPSN 17,9 % nemá vliv ani skutečnost, že pohledávka dlužníka byla zajištěná, neboť žalovaný nemůže být v tom, jaké zajištění si ke smlouvě o úvěru sjedná omezen a ani za sjednání zajištění postihován tím, že by musel sjednat nižší RPSN. Závěrem odvolací soud dodává, že insolvenční správce si musel být vědom toho, že popírá vykonatelnou pohledávku a popěrný úkon měl důkladně provést. Tím, že se ve svém popěrném úkonu omezil jen na výši RPSN, neumožnil odvolacímu soudu se zabývat jeho dalšími námitkami, neboť ty šly nad rámec jeho popěrného úkonu. Z tohoto důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to i ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť dle ustanovení § 202 IZ ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. nelze zcela úspěšnému žalovanému přiznat vůči insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud nepřiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek je vůči insolvenčnímu správci, jakožto žalobci, přiznat nelze (§224 a 202 IZ, § 142 odst. 1 o.sř.). (KSOL 16 INS 25795/2013)

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o.s.ř.).

Proti výroku II. tohoto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 12. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu