14 To 28/2011
Datum rozhodnutí: 04.03.2011
Dotčené předpisy: § 29 tr. ř., § 18 předpisu č. 36/1967Sb.





Vrchní soud v Praze ke stížnosti tlumočnice M. C. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 1 Nt 1503/2011, a krajskému soudu uložil o věci znovu jednat a rozhodnout.


Z o d ů v o d n ě n í :
Napadeným usnesením vyšší soudní úřednice Krajského soudu v Plzni (dále jen krajský soud ) bylo rozhodnuto tak, že podle § 29 odst.2 tr. ř. a vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů se určuje tlumočnici jazyka italského M. C., bytem H., odměna za tlumočnické úkony a náhrada hotových výdajů celkem 464,-Kč [pod bodem 1) výroku] a dále tak, že tlumočnici se tímto usnesením nepřiznává částka ve výši 1.200,- Kč [pod bodem 2) výroku].


Krajský soud odůvodnil rozhodnutí tím, že tlumočnice účtovala správně za provedení tlumočnického úkonu odměnu za 1 hodinu 250,- Kč a dále náhradu za jízdné, kterou doložila potřebnými účtenkami s tím, v tomto směru nemá soud žádné námitky, takže jí nárokované částky přiznal. Nemohl se však ztotožnit s uplatněnou náhradou za čas strávený na cestě H. P. a zpět v částce 1.200,- Kč. Podle jeho názoru z ustanovení § 28 odst.1 písm. b) cit. vyhlášky vyplývá, že čekací dobu a dobu strávenou na cestě k jednání a zpět je možno požadovat pouze v uplatněné náhradě ušlé mzdy.


Proti tomuto usnesení podala tlumočnice M. C. v zákonné lhůtě
stížnost
, v níž namítla, že nesouhlasí s částkou k proplacení stanovenou usnesením a žádá též o náhradu ušlé mzdy s tím, že přikládá kopii daňového přiznání z r. 2009, kde je možno vypočítat její nárok dle zákonných podmínek.


Z podnětu podané stížnosti Vrchní soud v Praze přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného usnesení i řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k následujícím závěrům:


V případě určení výše odměny tlumočnice a výše cestovních náhrad, které krajský soud stanovil v souladu s uplatněným nárokem tlumočnice, neshledal vrchní soud žádné vady, v tomto směru bylo postupováno v souladu se zákonem.


Naproti tomu v případě tlumočnicí uplatněné náhrady ve výši 1.200,- Kč, nepostupoval krajský soud správně.


Svůj postup krajský soud odůvodnil tím, že z ustanovení § 28 odst. 1 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů vyplývá, že tlumočníkovi přísluší náhrada za čekací dobu a dobu strávenou na cestě k jednání a zpět pouze v případě uplatněné náhrady ušlé mzdy . Z tohoto vyjádření není zřejmé, zda krajský soud nepovažoval uplatněnou částku 1.200,- Kč za uplatněný nárok na ušlou mzdu proto, že tlumočnice takto požadovanou částku výslovně neoznačila, nebo z toho důvodu, že tlumočnice není v pracovním poměru a tedy náhradu na ušlou mzdu nemůže uplatňovat. V obou případech však zmíněný závěr krajského soudu nebyl namístě.


I když ve svém návrhu tlumočnice požadovanou náhradu specifikuje jako náhradu za čas na cestě , již z výše požadované částky je zřejmé, že částka má být ušlým výdělkem za čas strávený na cestě k tlumočnickému úkonu a zpět do bydliště tlumočnice. Pro to svědčí i obsah stížnosti tlumočnice. Pokud měl krajský soud pochybnosti o povaze takto uplatněného nároku, bylo namístě, aby si jeho povahu objasnil dotazem na tlumočnici a případně si od ní vyžádal i potřebné podklady pro to, aby mohl náležitě o tomto uplatněném nároku rozhodnout.


Podle § 28 odst. 1 citované vyhlášky znalec (tlumočník), který podává posudek (tlumočnický úkon), má nárok

a) na náhradu cestovních a jiných výdajů, a to podle obecných předpisů o náhradě cestovních, stěhovacích a jiných výdajů při pracovních cestách,

b) na náhradu mzdy za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku (provedením ústního tlumočnického úkonu) při jednání před státním orgánem, včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět, jestliže jde o dobu, která se kryje s jeho pracovní dobou.


Z ustanovení § 28 odst. 5 této vyhlášky se pak dále podává, že při uplatnění nároku na náhradu mzdy znalce (tlumočníka) postupuje se obdobně jako při uplatnění nároku na náhradu mzdy svědka. Z toho jednoznačně vyplývá, že při uplatnění nároku na náhradu mzdy podle § 28 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky tlumočníka, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je však jinak výdělečně činný, je třeba aplikovat ustanovení § 29 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví postup pro tyto případy. Pochybení krajského soudu tedy spočívá v tom, že podle zmíněných předpisů v dané věci nepostupoval.


Vrchní soud v Praze proto z podnětu podané stížnosti podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.