14 ICm 767/2014
Jednací číslo: 14 ICm 767/2014-36 KSOS 14 INS 28480/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží č. 34, 728 81 Ostrava, rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským ve věci žalobce: Mgr. Ivo Tichovský, se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, insolvenční správce dlužníka Karel anonymizovano , anonymizovano , bytem 17. listopadu 898/5, 747 06 Opava-Kylešovice, zastoupený Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem, se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, proti žalovanému: AB 4 B.V., registrační číslo 34186049, se sídlem Strawinskylaan 933 WTC Tw, 1077XX, Amsterdam, Nizozemsko, zastoupenému Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem, se sídlem Blatného 1885/36, 616 00 Brno-Žabovřesky, o určení neexistence pohledávky jako incidenčním sporu v insolvenční věci dlužníka Karla anonymizovano vedené u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 14 INS 28480/2013

t a k t o:

I. Určuje se, že pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 28480/2013 ve věci dlužníka Karla anonymizovano , pod č. P6-3 z titulu neuhrazení nákladů rozhodčího řízení ve výši 42.514,56 Kč, není po právu.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu náklad řízení.

III. Povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení, od jehož placení je žalobce osvobozen, se žalovanému neukládá. Pokračování

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou doručenou soudu dne 5. 3. 2014 se žalobce domáhal, aby soud určil, že žalovaný nemá za insolvenčním dlužníkem pohledávku z titulu neuhrazení nákladů rozhodčího řízení ve výši 42.514,56 Kč a pohledávku z titulu neuhrazení nákladů exekučního řízení ve výši 11.785,40 Kč, uplatněných v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 28480/2013, přihláškou č. P6 doručenou insolvenčnímu soudu dne 14. 1. 2014. Žalobce má za to, že ujednání o rozhodčí doložce ve smlouvě o poskytnutí úvěru, kterou uzavřel dlužník jako spotřebitel s žalovaným, je neplatná, neboť se jedná o ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dle ust. § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Uvedením rozhodčí doložky do předem připravených obchodních podmínek silnější smluvní stranou došlo dle žalobce k nekalému ujednání. Rozhodčí doložka nebyla individuálně sjednána a nebyla v ní určena konkrétní osoba rozhodce ad hoc, ale při výběru rozhodce odkazovala pouze na Rozhodčí řád společnosti Sdružení rozhodců, s.r.o. Žalobce se tedy domnívá, že z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky nemohl být spor mezi dlužníkem a žalovaným rozhodován rozhodcem a vydaný rozhodčí nález je nulitním rozhodnutím, na základě kterého nelze přiznat žalovanému náklady předmětného rozhodčího řízení ani náklady exekučního řízení zahájeného na základě výše uvedeného rozhodčího nálezu.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil ve svém podání doručeném soudu dne 29. 4. 2015. Dle žalovaného žalobce svým jednáním prolomil limitaci zakotvenou v ust. § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon-dále jen IZ), podle které nemůže být jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky jiné právní posouzení věci. Žalobce není oprávněn posuzovat platnost rozhodčí doložky, jelikož platnost rozhodční doložky byla již posuzována samotným rozhodcem, který věc rozhodoval, a jednalo by se o jiné právní posouzení věci, které je dle citovaného ustanovení nepřípustné. Dle žalovaného nelze rozhodčí nález, ačkoliv by byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, považovat za nicotný právní akt. Podle judikatury Nejvyššího soudu má takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí, které však není vykonatelné, proto se žalovaný domnívá, že se jedná o tzv. naturální obligaci. Pohledávka žalovaného existuje, nicméně ji není možné vymáhat prostřednictvím výkonu rozhodnutí či exekuce. Žalovaný je přesvědčen, že nelze popřít pravost naturální obligace, jelikož o popření pravosti se jedná tehdy, pokud pohledávka nevznikla, byla zaplacena nebo se promlčela. Co se týče popření pohledávky skládající se z nákladů oprávněného v exekuci, žalovaný tvrdí, že tato pohledávka byla do insolvenčního řízení přihlášena jako nevykonatelná a jako taková měla být v souladu s ust. § 198 IZ posuzována. Žalobce tedy není aktivně legitimován k podání incidenční žaloby na určení pravosti přihlášené nevykonatelné pohledávky. Žalovaný soudu z ohledem na svá tvrzení navrhl, aby byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta jako nedůvodná.

Žalobce se k vyjádření žalovaného vyjádřil ve své replice ze dne 2. 9. 2015, kde uvedl, že setrvává na svém návrhu ohledně dílčí pohledávky č. 3, představující neuhrazené náklady rozhodčího řízení. Žalobce se domnívá, že neporušil ust. § 199 odst. 2 IZ. Pokud žalovaný připouští, že rozhodčí nález může mít účinky pravomocného soudního rozhodnutí, avšak nemusí být vykonatelný, pak takové rozhodnutí nemůže založit povinnost dlužníka k úhradě nákladů rozhodčího řízení. Co se týče dílčí pohledávky č. 4, představující náklady neuhrazeného exekučního řízení, žalobce bere podanou žalobu v části, ve které se domáhá Pokračováníurčení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku z titulu neuhrazení nákladů exekučního řízení, zpět.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j.-21 ze dne 25. 9. 2015 soud častečně zastavil řízení z důvodu výše uvedeného částečného zpětvzetí žaloby.

Pro provedeném řízení soud zjistil následující skutkový stav.

Soud z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 14 INS 28480/2013 zjistil tyto skutečnosti:

-Vyhláškou Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2013 soud zahájil insolvenční řízení ve věci dlužníka Karla anonymizovano . Vyhláška byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 14. 10. 2013 v 10:18 hod a tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.

-Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2013, č.j. KSOS 14 INS 28480/2013-A7, byl zjištěn úpadek dlužníka Karla anonymizovano a soud ustanovil insolvenčním správcem žalobce. Soud v usnesení povolil řešení úpadku formou oddlužení a vyzval věřitele, aby do 30 dnů od zveřejnění usnesení přihlásili své pohledívky. Soud v usnesení dále nařídil přezkumné jednání na den 26. 2. 2014 v 11:00 hod a svolal schůzi věřitelů.

-Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2014, č.j. KSOS 14 INS 28480/2013-B5, schválil soud svým výrokem I. oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

-Z protokolu o přezkumném jednání ze dne 26. 2. 2014 soud zjistil, že insolvenční správce (žalobce) částečně popřel pohledávky věřitele č. 6 (žalovaného).

-Z přihlášky pohledávky P6 věřitele č. 6 soud zjistil, že žalovaný do insolvenčního řízení přihlásil pohledávku č. 3 ve výši 42.514,56 Kč, jejímž právním důvodem vzniku jsou náklady nalézacího rozhodčího řízení stanovené rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem dne 14. 8. 2013 pod sp. zn. F/2013/01422, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2013 a vykonatelnosti dne 15. 9. 2013. Dále žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku č. 4 ve výši 11.785,40 Kč, jejíž právní důvod vzniku byl nárok na náhradu nákladů exekučního řízení.

-Ze seznamu přihlášených pohledávek věřitele č. 6 soud zjistil, že žalovaný přihlásil své pohledávky do insolvenčního řízení dne 31. 12. 2013. Přitom žalobce v přezkumném jednání popřel pohledávku č. 3 ve výši 42.514,56 Kč a pohledávku č. 4 ve výši 11.785,40 Kč. Žalobce jako důvod popření přihlášených pohledávek č. 3 a č. 4 uvedl, že se jedná o pohledávky přiznáné žalovanému rozhodčím nálezem, který byl však vydán na základě neplatné rozhodčí doložky a proto je třeba vydaný rozhodčí nález považovat za nicotný právní akt.

Soud z úvěrové smlouvy a úvěrových podmínek společnosti Home Credit, a.s. zjistil, že úvěrová smlouva byla uzavřena mezi dlužníkem Karlem anonymizovano a společností Home Credit, a.s. dne 19. 10. 2010. Na základě této úvěrové smlouvy byla dlužníku poskytnuta částka ve Pokračovánívýši 120.000,-Kč. Dlužník se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách (celkem 84 splátek) po 3.256,-Kč. V samotné úvěrové smlouvě na první straně je uvedeno, že nedílnou součástí smlouvy jsou také úvěrové podmínky a dále, že strany zároveň uzavírají rozhodčí doložku, která je upravena v úvěrových podmínkách v hlavě 14. V hlavě 14. § 1 bylo sjednáno, že se smluvní strany dohodly, že veškeré majetkové spory vyplývající z této smlouvy nebo vzniklé v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení a to jedním rozhodcem, jmenovaným Společností pro rozhodčí řízení a.s. Rozhodčí řízení se bude řídit ustanovením zákona o rozhodčím řízení a v jeho intencích Jednacím řádem pro rozhodčí řízení Společnosti a Pravidly o nákladech rozhodčího řízení, platným ke dni zahájení rozhodčího řízení a publikovanými na internetových stránkách http:/www.rozhodci-rizeni.cz/ a dostupnými v sídle Společnosti a s jejichž zněním smluvní strany výslovně souhlasí.

Soud ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru zjistil, že dlužník od 15. 5. 2012 (splátka č. 19) přestal platit splátky úvěru a dne 11. 10. 2012 došlo k zesplatnění celého čerpaného úvěru. Dlužník společnosti Home Credit, a.s. dlužil ke dni 5. 12. 2013 částku ve výši 217.747,09 Kč skládající se z nezaplacených splátek úvěru, sankčního úroku z prodlení a smluvní pokuty.

Soud z výzvy společnosti Home Credit, a.s. ke splacení celého úvěru ze dne 11. 10. 2012 zjistil, že dlužník byl společností vyzván, aby v důsledku svého prodlení s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy zaplatil dlužnou částku v celkové výši 201.515,00 Kč a to nejpozději do 14ti dnů ode dne sepsání výzvy. Dlužník byl také společností upozorněn, že stále trvá jeho povinnost hradit příslušenství a případně i smluvní sankce. Dále byl dlužník upozorněn, že pokud dlužnou částku ve lhůtě nezaplatí, bude zahájeno nalézací řízení za účelem vydání rozhodnutí, které bude podkladem pro následnou exekuci jeho majetku. Tato výzva byla společností Home Credit, a.s. podána na poště dne 15. 10. 2012.

Soud z rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem ve věci sporu mezi žalovaným (jako žalobcem) a dlužníkem (jako žalovaným), ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. F/2013/01422, zjistil, že rozhodčím nálezem bylo uloženo dlužníkovi výrokem I., aby žalovanému uhradil částku ve výši 120.739,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,01986% denně z částky 120.739,90 Kč ode dne 27. 10. 2012 do zaplacení. Dlužníku bylo dále výrokem II. rozhodčího nálezu uloženo, aby uhradil žalovanému smluvní pokutu ve výši 80.775,10 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,01986 % denně z částky 80.775,10 Kč ode dne 27. 10. 2012 do zaplacení. Dále byla dlužníku výrokem III. uložena povinnost uhradit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku ve výši 42.514,56 Kč. Podle odůvodnění rozhodčího nálezu, bod 2., je dle žalující strany pravomoc rozhodce k rozhodování sporu dána rozhodčí doložkou sjednanou v hlavě 14 § 1 Smlouvy, podle které mají být spory mezi smluvními stranami rozhodovány jediným rozhodcem. V odůvodnění v bodu 3. se rozhodce zabývá svou pravomocí k rozhodování věci a konstatuje, že je mu známa judikatura soudů týkající se rozhodčích doložek, ve kterých soudy vyslovily neplatnost rozhodčí doložky proto, že rozhodčí doložka neobsahovala přímé určení osoby rozhodce a odkazovala na řád rozhodčí společnosti, která není stálým rozhodčím soudem. Dle rozhodce byla osoba rozhodce v daném případě zvolena třetí osobou v souladu s ust. § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a i s vědomím rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého může být zpětně posuzována již uzavřená rozhodčí dložka, rozhodce rozhodl, že je dána jeho pravomoc k rozhodnutí o předmětném sporu. V odůvodnění předmětného nálezu v bodu 8. je uvedeno, že žalující strana svůj nárok doložila listinami, mezi kterými je také prohlášení o Pokračovánípostoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, uvěrovými podmínkami č. TELPCRI092010.

Soud z oznámení o postoupení pohledávky s předžalobní upomínkou ze dne 4. 4. 2013 zjistil, že žalovaný dlužníkovi sdělil, že pohledávky společnosti Home Credit, a.s. vůči jeho osobě byly společností postoupeny na žalovaného. Žalovaný dále dlužníka vyzval k neprodlené úhradě dlužné částky ve výši 219.132,90 Kč s příslušenstvím s tím, že pokud nebude dlužná částka zaplacena ke dni 14. 4. 2013 na účet žalovaného, žalovaný přistoupí k vymáhání pohledávky prostřednictvím nalézacího řízení.

Soud ze souhlasného prohlášení o postoupení pohledávky zjistil, že dne 20. 1. 2012 společnosti Home Credit, a.s. a společnost PPF B2 B.V (žalovaný) prohlásily, že na základě smlouvy ze dne 11. 8. 2009, ve znění pozdějších dodatků spol. Home Credit, a.s. podstoupila své pohledávky ze smluv o poskytnutí úvěru na společnost PPF B2 B.V (žalovaného).

Soud z vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 19. 11. 2013, č.j. 120 EX 33580/13-7 zjistil, že soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy vede exekuční řízení na základě pověření Okresního soudu v Opavě, č.j. 22 EX 2780/2013-13, ze dne 23. 10. 2013, vydaného na základě vykonatelného rozhodčího nálezu š.j. F/2013/01422, který vydal rozhodce JUDr. Jiří Novák dne 14. 8. 2013. Exekuce byla zahájena k uspokojení pohledávky oprávněného-žalovaného v celkové částce 271.413,63 Kč a dále dalších nákladů souvisejících s exekucí.

Jelikož vzal žalobce během řízení svou žalobu zpět v části, ve které se domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku č. 4 z titulu neuhrazení nákladů exekučního řízení ve výši 11.785,40 Kč, a řízení bylo proto v uvedeném rozsahu zastaveno usnesením č. j.-21 ze dne 25. 9. 2015, soud se již popřením pravosti této pohledávky dále nezabýval.

Předpokladem projednání předmětné žaloby je posouzení, zda žalobce byl k podání žaloby aktivně legitimován a byla-li žaloba podána včas. Insolvenční zákon rozlišuje u žaloby na popření pohledávky případy, kdy se jedná o vykonatelné a naopak o nevykonatelné pohledávky. Přitom dle ust. § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

V tomto konkrétním případě žalobce popřel pohledávku žalovaného jako vykonatelnou. Přezkumné jednání bylo usnesením soudu ze dne 6. 12. 2013, č.j. KSOS 14 INS 28480/2013 -A7 nařízeno soudem na den 26. 2. 2014. Žalobce podal žalobu na určení neexistence vykonatelné pohledávky u soudu dne 5. 3. 2014, tedy ve lhůtě 30-ti dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu.

Podle ust. § 199 odst. 2 IZ platí, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Soud posuzoval, zda námitka žalobce ohledně neplatnosti rozhodčí doložky, na základě které byl vydán rozhodčí nález, je oprávněná a dále se zabýval otázkou, zda je pohledávka č. Pokračování

3 skutečně vykonatelnou pohledávkou, když žalobce zpochybňuje platnost sjednané rozhodčí doložky a tudíž namítá nicotnost vydaného rozhodčího nálezu.

Podle ust. § 52 odst. 1 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dle odst. 2 a 3 citovaného ustanovení je dodavatelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle tohoto vymezení byla rozhodčí doložka sjednána jako součást spotřebitelské smlouvy (smlouvy o úvěru) uzavřené mezi společnosti Home Credit, a.s. a dlužníkem.

Soud zdůrazňuje, že je povinen vždy z úřední povinnosti zkoumat, zda rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě není nekalým smluvním ujednáním. Soudy tak ve všech stádiích řízení povinně přezkoumají platnost rozhodčí doložky, pokud byla ujednána mezi spotřebitelem a podnikatelem.

K platnosti rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách se již několikrát vyjadřoval ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud. Podle judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, 21 Cdo 174/2014 a 29 Cdo 18/2014 je neplatná rozhodčí doložka sjednaná ve spotřebitelské smlouvě, která neobsahuje určení konkrétního rozhodce ad hoc, nýbrž určuje rozhodce odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Takto sjednaná rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle ust. § 39 obč. zák., podle kterého je neplatným právním úkonem úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Ačkoliv se rozhodce v rozhodčím nálezu v odůvodnění v bodě 3. zabýval svou pravomocí k projednání věci a tedy platností rozhodčí doložky, přičemž v nálezu uvedl i rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se zabývalo platností rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách z důvodu neurčitosti určení osoby rozhodce ad hoc a odkázání na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, dospěl rozhodce k závěru, že má pravomoc o věci rozhodnout. Tento názor rozhodce považuje soud prizmatem dnešní judikatury za neudržitelný.

Rozhodčí nález vydaný na základě takové rozhodčí doložky je nulitním právním aktem a tudíž pohledávka žalovaného vzniklá na základě nulitního rozhodčího řízení nemohla být pohledávkou vykonatelnou. Žalobce mohl v řízení o určení pohledávky namítat i jiné právní posouzení uplatněného nároku, nikoli zřejmě co do hmotněprávního obsahu právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale nepochybně co do posouzení pravomoci rozhodce spor projednat a rozhodnout.

Dle komentáře k ust. § 199 IZ platí, že ukáže-li se v průběhu incidenčního sporu, že popřená ,,vykonatelná pohledávka je ve skutečnosti pohledávkou nevykonatelnou, lze z ust. § 198 odst. 3 IZ analogicky dovodit, že to není důvod pro zamítnutí žaloby, ale mělo by dojít k přesunu břemene tvrzení a důkazní z insolvenčního správce na věřitele, jež by byl poté naopak povinen prokázat eventuální pravost, výši nebo pořadí své pohledávky jako by byl spor zahájen v opačném postavení stran dle ust. § 198 IZ.(Srovnej s Insolvenční zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 679-680) Pokračování

Nelze tedy přehlédnout, že je-li ve světle uvedeného rozhodčí nález nicotný, je pohledávka nevykonatelná a z podstaty věci nemohlo být nálezem ani účinně provedeno právní posouzení sporu (tak, jak toto zpravidla není k dispozici u pohledávek nevykonatelných). I z tohoto hlediska je zde argumentace zákazem odlišného právního posouzení sporu (stanoveného ust. § 199 odst. 2 IZ pro pohledávky vykonatelné) zcela nepřípadná.

K otázce platnosti rozhodčí doložky se vyjádřil ve svém nálezu I. ÚS 3512/11 i Ústavní soud. Podle tohoto nálezu se v praxi projevuje zásada poctivosti mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný, např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Přitom uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek.

V tomto případě bylo zjištěno, že na rozhodčí doložku bylo sice odkazováno již na první stránce textu úvěrové smlouvy, kde ji strany také podepsaly, ale jednalo se pouze o stručné sdělení, které dle soudu budilo dojem, že se jedná o sdělení nedůležité. Rozhodčí doložka byla rozvedena až v úvěrových podmínkách, které mají především sloužit k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy předepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Není přijatelné, aby do úvěrových podmínek u spotřebitelské smlouvy bylo včleněno důležité ustanovení, týkající se rozhodčí doložky a jejího úplného znění. Pokud tak úvěrový věřitel učinil, nejednal v právním styku poctivě, tedy jednal v rozporu s dobrými mravy a takovému ujednání nelze přiznat právní ochranu, neboť podle ust. § 3 odst. 2 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, je dle ust. § 39 obč. zák. absolutně neplatné.

Soud konstatuje, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána, resp. byla sjednána v rozporu s požadavky uvedenými v rozhodnutích NS 31 Cdo 1945/10 a obdobných, a tudíž vydaný rozhodčí nález je nicotným aktem aplikace práva a pohledávka žalovaného je nevykonatelná. Pokud tedy žalobce zpochybnil pohledávku žalovaného z důvodu nicotnosti rozhodčího nálezu vydaného na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, byl popěrný úkon ze strany žalobce důvodný a zcela v souladu s právní úpravou. Z důvodu výše uvedeného pak žalovanému nevznikl nárok na náklady rozhodčího řízení přiznané mu předmětným rozhodčím nálezem.

Soud žalobě vyhověl a tedy uznal, že pohledávka žalovaného, přihlášená do insolventního řízení ve věci dlužníka Karla anonymizovano pod č. P6-3 z titulu neuhrazení nákladů rozhodčího řízení ve výši 42.514,56 Kč, není po právu.

Podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

V tomto případě měl žalobce ve věci úspěch pouze částečný z důvodu jeho zpětvzetí ve vztahu k jedné pohledávce, a to nikoliv pro chování žalovaného, z čehož rezultovalo zastavení řízení v rozsahu shora uvedeném. Procesní úspěch účastníků ve vztahu k předmětu řízení Pokračováníuvedenému v žalobě byl tak stejný, proto soud rozhodl svým výrokem II., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce byl při podání žaloby osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. o) zákona č. 549/1991 Sb. v platném znění. Dle § 2 odst. 3 citovaného zákona je-li navrhovatel v řízení od poplatků osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledků řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatků osvobozen.

Jelikož procesní úspěch účastníků v projednávané věci byl stejný a soud z tohoto důvodu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, rozhodl soud výrokem III., že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 9. 12. 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Aleš Palkovský, v.r. Vanessa Plonková samosoudce