14 ICm 4423/2014
Jednací číslo: 14 ICm 4423/2014-22 KSOS 14 INS 17831/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě se sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava 1 rozhodl samosoudcem JUDr. Alešem Palkovským v právní věci žalobce: RILEX TRADERS a.s., IČO: 28280857, se sídlem Radnická 11, 602 00 Brno, zast.: Mgr. Jaroslav Kazbunda, advokát se sídlem Bohunická 67, 602 00 Brno proti žalovanému: Mgr. Martin Fuchsig, se sídlem Hlavní 25, Otice, insolvenční správce dlužníka: Anna Světlošáková, nar. 4.6.1964, bytem Do Vrchu 343/3, 748 01 Hlučín, o určení pravosti pohledávky

t a k t o:

I. Návrh na určení, že pohledávky žalobce za Alenou Světlošákovou, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 17831/2014 -přihláškou P3/1 ve výši 11.575,-Kč, -přihláškou P3/2 ve výši 11.158,-Kč, jsou pohledávkami po právu, se v plném rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování

O d ů v o d n ě n í:

Včasnou žalobou doručenou soudu se žalobce domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud určil, že pohledávka žalobce č. 1 ve výši 11.575,-Kč a pohledávka žalobce č. 2 ve výši 11.158,-Kč, přihlášené přihláškou P3 do insolvenčního řízení vedeného vůči dlužníkovi Aleně Světlošákové, jsou pohledávkami po právu. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že usnesením Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 14 INS 17831/2014 byl zjištěn úpadek dlužníka. U přezkumného jednání z 26.11.2014 insolvenční správce popřel pravost a výši pohledávek žalobce č. 1 ve výši 11.575,-Kč a č. 2 ve výši 7.493,-Kč. Důvodem popření byla dle stanoviska správce absolutní neplatnost úvěrových smluv z důvodu nepřiměřeně vysokého RPSN ve výši 171,78 % a 170,27 %. Pohledávku č. 1 ve výši 11.575,-Kč popřel žalovaný v plné výši. Důvodem popření byl názor žalovaného, dle kterého je úvěrová smlouva neplatná z důvodu rozporu s kogentním ustanovením občanského zákoníku. To dovozuje z toho, že RPSN u úvěrové smlouvy činí 171,78 % a je tedy nepřiměřeně vysoké. V uvedeném případě si dlužnice vzala úvěr ve výši 10.000,-Kč a zavázala se ho uhradit v pravidených měsíčních splátkách ve výši 1.310,-Kč. Při sjednaném úroku z úvěru ve výši 38,4 % tak měla uhradit 17.030,-Kč. Na uvedenou smlouvu dlužnice uhradila celkem 5 splátek, více již neuhradila ničeho a následně podala na svou osobu insolvenční návrh. V případě pohledávky č. 2 je argumentace žalovaného obdobná, jen v daném případě z přihlášené pohledávky 11.575,-Kč popřel správce 7.493,-Kč. Z úvěru ve výši 16.000,-Kč dlužnice uhradila 9 splátek ve výši 1.888,-Kč a jednu splátku ve výši 1.760,-Kč. S postupem žalovaného nemůže žalobce souhlasit. RPSN totiž odráží pouze celkový procentní náklad, který musí úvěrovaný uhradit za období jednoho roku z dlužné částky. U krátkodobých úvěrů se tak samozřejmě RPSN dostane vysoko nad hranici 100 %. U krátkodobého úvěru musí úvěrovaný za jeden rok uhradit jak jistinu, tak i úrok úvěru. Musí tedy logicky vždy překročit hranici 100 %. Dovozovat pouze z výše RPSN lichvu je samozřejmě nemožné. Žalovaný v daném případě pouze letmým náhledem na RPSN vystřelil svůj záměr o lichvě. Nedospěl k závěru, že by dlužnice byla v tísni, lehkomyslnosti, že by její práva byla nějak krácena. Dle názoru žalobce jsou obě úvěrové smlouvy platné a účinné, nejedná se o absolutně neplatnou smlouvu. V případě pohledávky č. 1 má tak žalobce nárok na uznání pravosti pohledávek ve výši 11.575,-Kč, z čehož činí jistina 8.158,-Kč, 3.417,-Kč úrok a 3.000,-Kč na nákladech spojených s uplatněním pohledávky. U pohledávky č. 2 má žalobce nárok na uznání pravosti ve výši 11.158,-Kč, z čehož 7.943,-Kč činí jistina, 3.215,-Kč úrok a 3.000,-Kč náklady spojené s uplatněním pohledávky.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí návrhu. V tomto uvedl, že do insolvenčního řízení vedeného vůči Anně Světlošákové přihlásil žalobce nevykonatelnou pohledávku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. U přezkumného jednání žalovaný insolvenční správce popřel pravost a výši části přihlášené pohledávky tak, že na pohledávce označené jako č. 1 popřel pohledávku ve výši 11.575,-Kč, když má zato, že úvěrová smlouva je neplatná. Neplatnost dovozuje vzhledem k výši RPSN 171,78 %, které je nepřiměřeně vysoké a jde v podstatě o lichevní smlouvu. Dlužnice přitom uhradila poskytnutou jistinu 16.000,-Kč v plné výši. Pohledávku z této smlouvy je tak nutno považovat za pohledávku vzniklou z bezdůvodného obohacení a nikoliv z úvěrové smlouvy. Náklady spojené s vymáháním dlužné částky pak nelze stanovit paušálně, ale musí být pravomocně přiznány soudem. Na pohledávce označené jako č. 2 žalovaný popřel pohledávku ve výši 7.493,-Kč, když má zato, že úvěrová smlouva je neplatná, a to s ohledem na výši RPSN 170,27 %, které pokračováníje nepřiměřeně vysoké a jde opět o lichevní smlouvu. Dlužnice v tomto případě uhradila 6.550,-Kč z vyplacené částky 10.000,-Kč. Pohledávku z této smlouvy je nutno považovat za pohledávku vzniklou z bezdůvodného obohacení a nikoliv z úvěrové smlouvy. Náklady spojené s vymáháním dlužné částky nelze stanovit paušálně, ale musí být pravomocně přiznány soudem. Žalovaný se domnívá, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná. K této neplatnosti musí být přihlíženo ze zákona a v dané věci musí jít k tíži žalobci jako osobě, která spotřebiteli-dlužníku-takovouto smlouvu předložila k podpisu. V případě pohledávky č. 2 nad rámec hodnocení učiněného při popěrném úkonu dále žalovaný uvedl, že smluvní pokuta konstruovaná úvěrovou smlouvou postrádá prevenční i kompenzační funkci. Skutečnost, že žalobce do insolvenčního řízení přihlásil smluvní pokutu pouze ve výši 1/3 sjednané výše, není právně relevantní, když v občanskoprávních vztazích nelze výši smluvní pokuty moderovat.

Dle § 7 insolvenčního zákona, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení o.s.ř. týkající se sporného řízení a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních.

Účastníci v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. (konkludentně) vyjádřili souhlas s rozhodnutím o žalobě rozsudkem bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 115a o.s.ř.

Po provedeném řízení soud zjistil následující skutkový stav.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. KSOS 14 INS 17831/2014 soud zjistil následující:

-Usnesením A7 z 26.8.2014 byl zjištěn úpadek dlužníka Aleny Světlošákové a insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Martin Fuchsig. Současně bylo rozhodnuto o povolení řešení úpadku oddlužením.

-Z přihlášky pohledávky věřitele č. 3 přihlášky P3 a protokolu o přezkumném jednání soud zjistil, že žalobce přihláškou doručenou soudu 3.9.2014 přihlásil za dlužníkem pohledávku v celkové výši 22.733,-Kč. Tato pohledávka se skládá ze dvou dílčích pohledávek, kdy na pohledávce č. 1 bylo přihlášeno 11.575,-Kč, z čehož činí jistina 8.158,-Kč a příslušenství 3.417,-Kč. Pohledávka vznikla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru z 31.1.2013, č. 2012/6770. U této pohledávky žalovaný popřel pravost pohledávky v plném rozsahu. Dílčí pohledávku č. 2 žalobce přihlásil ve výši 11.158,-Kč, z čehož činí jistina 7.943,-Kč a příslušenství 3.215,-Kč. Důvodem vzniku pohledávky je smlouva o spotřebitelském úvěru č. 2013/2712 z 4.10.2013. Žalovaný popřel pravost přihlášky v plném rozsahu i u dílčí pohledávky č. 2. Obě dílčí pohledávky byly přihlášeny jako nevykonatelné. K důvodu popření dílčí pohledávky č. 1 žalovaný uvedl, že popírá pravost přihlášené pohledávky v plné výši, když má zato, že úvěrová smlouva je neplatná dle § 39 občanského zákoníku, a to s ohledem na výši RPSN 171,78 %, které je nepřiměřeně vysoké a jde o lichevní smlouvu. Dlužnice uhradila poskytnutou jistinu 16.000,-Kč v plné výši. Pohledávku z této smlouvy je nutno považovat za pohledávku vzniklou z bezdůvodného obohacení a nikoliv z úvěrové smlouvy. Náklady spojené s vymáháním dlužné částky nelze stanovit pokračování

paušálně, ale musí být pravomocně přiznány soudem. K důvodům popření dílčí pohledávky č. 2 žalovaný uvedl, že popírá pravost a dále popírá výši pohledávky 7.493,-Kč (neuvádí, kolik dle žalovaného má správná výše pohledávky činit). Dále uvádí, že správce popírá pohledávku (zřejmě v plném rozsahu), když má zato, že úvěrová smlouva je neplatná. Dle § 39 občanského zákoníku je smlouva neplatná s ohledem na výši RPSN ve výši 170,27 %, které je nepřiměřeně vysoké a jde o lichevní smlouvu. Dlužnice uhradila 6.550,-Kč z vyplacené částky 10.000,-Kč. Pohledávku z této smlouvy je nutno považovat za pohledávku vzniklou z bezdůvodného obohacení a nikoliv z úvěrové smlouvy. Náklady spojené s vymáháním dlužné částky nelze stanovit paušálně, ale musí být pravomocně přiznány soudem.

-Z usnesení insolvenčního soudu B3 z 3.2.2015 a z usnesení o změně tohoto usnesení B5 ze dne 25.8.2015 soud zjistil, že soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře.

-Z vyrozumění žalovaného datovaného dnem 26.11.2014, adresovaného žalobci a z dokladu o doručení soud zjistil, že uvedeným vyrozuměním žalovaný vyrozuměl žalobce o popření pohledávky přihlášené věřitelem č. 3-žalobcem v celkové výši 22.733,-Kč, kdy důvody popření uvedl zcela obdobně jako v protokole o přezkumném jednání, resp. seznamu přihlášených pohledávek coby přílohy zmíněného protokolu. Vyrozumění bylo doručeno žalobci 3.12.2014.

Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 20126770 soud zjistil, že tato úvěrová smlouva byla uzavřena mezi žalobcem jako věřitelem na straně jedné a dlužnicí (ze závazkového vztahu i v insolvenčním řízení) na straně druhé. Smlouvou se žalobce zavázal poskytnout dlužnici peněžní prostředky ve výši 16.000,-Kč formou poskytnutí spotřebitelského úvěru, přičemž smlouva byla uzavřena na 16 měsíců. Bylo ujednáno, že dlužník je povinen ze skutečně poskytnutých peněžních prostředků zaplatit věřiteli úrok ve výši 40,8 % ročně při poskytnutí úvěru na dobu 16 měsíců. Dlužník se dále zavázal zaplatit žalobci za uzavření smlouvy a předání úvěru mimo sídlo věřitele jednorázový poplatek ve výši 2.559,-Kč a za administrativu spojenou s vedením účtu dlužníka v interní databázi věřitele poplatek v měsíční výši 3.226,-Kč (při úvěru na 16 měsíců), a dále měsíční poplatek za hotovostní inkaso ve výši 3.431,-Kč při úvěru na 16 měsíců. Bylo ujednáno, že měsíční poplatky jsou splatné v níže sjednaných měsíčních splátkách úvěru, přičemž jsou do jednotlivých splátek rozvrženy rovnoměrně. Roční procentní sazba nákladů-RPSN u poskytnutého úvěru činí 171,78 % při sjednané délce úvěru 16 měsíců. Celkové náklady úvěru, které je povinen dlužník uhradit věřiteli, činí 14.208,-Kč. Celková částka, kterou je dlužník povinen uhradit věřiteli dle smlouvy, činí 30.208,-Kč. Úvěr je dle smluvních ujednání splatný v 16 pravidelných měsíčních splátkách po 1.888,-Kč. První splátka byla sjednána dne 31.1.2013. Smlouva byla vyhotovena a oběma stranami podepsána 31.1.2013. Součástí smlouvy jsou smluvní podmínky společnosti RILEX TRADERS. Z těchto se mimo jiné podává, že dlužník je povinen jednotlivé splátky hradit v hotovosti k rukám osoby zmocněné k přebírání jednotlivých splátek. Dle smluvních podmínek, že v případě porušení povinnosti dlužníka splácet úvěr dle smlouvy, je dlužník povinen zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,2 % z nesplacené části úvěru za každý den prodlení (V. Podmínek). Dle téhož ustanovení, poruší-li dlužník svou povinnost uhradit v dohodnutém čase a místě splátku úvěru či svůj pokračováníjakýkoliv dluh ze smlouvy o úvěru i přesto, že věřitel poskytne dlužníkovi k úhradě splátky či dluhu potřebnou součinnost, je dlužník povinen za každé jednotlivé porušení takové své povinnosti uhradit věřiteli sjednanou smluvní pokutu ve výši 500,-Kč. Smluvní pokuty se sčítají. Současně bylo ujednáno, že vedle smluvní pokuty je věřitel oprávněn požadovat po dlužníkovi také úroky z prodlení v zákonné výši a náhradu škody. Další smluvní pokuta byla (sjednána ve smluvních podmínkách v bodě VII.) za porušení povinnosti oznamovat věřiteli veškeré změny údajů uvedených v záhlaví smlouvy, zejména pak adresu bydliště a adresu doručovací. Pro úplnost soud konstatuje, že ze smluvních podmínek neplyne žádný případ, ve kterém by byl povinen smluvní pokutu zaplatit věřitel. Soud konstatuje, že smluvní podmínky citované jsou podepsány osobou oprávněnou jednat jménem žalobce i dlužnicí.

Z výdajového pokladního dokladu žalobce soud zjistil, že žalobce vyplatil dlužnici 16.000,-Kč dne 31.1.2013.

Z přehledu čerpání a splátek úvěru soud zjistil, že téhož dne 31.1.2013 žalobce přijal od dlužnice první splátku 1.888,-Kč měsíčně.

Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 20132712 soud zjistil, že mezi věřitelem-žalobcem a dlužnicí byla uzavřena 4.10.2013 smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou se žalobce zavázal dlužnici poskytnout peněžní prostředky ve výši 10.000,-Kč. Bylo ujednáno, že smlouva se uzavírá na 13 měsíců. Dlužnice se zavázala zaplatit věřiteli úrok ve výši 38,4 % ročně při poskytnutí úvěru na 13 měsíců. Současně se zavázala zaplatit poplatek za uzavření smlouvy a předání úvěru mimo sídlo věřitele ve výši 1.430,-Kč, dále poplatek 1.393,-Kč za administrativu a vedení účtu dlužníka v interní databázi věřitele a poplatek 1.820,-Kč měsíčně za hotovostní inkaso při délce úvěru na 13 měsíců. U posledních dvou uvedených poplatků je uvedeno, že se jedná o měsíční poplatek. Dále bylo v bodě II. smlouvy konstatováno, že roční procentní sazba nákladů-RPSN činí u daného úvěru na 13 měsíců 170,27 %. Celkové náklady úvěru činí 7.030,-Kč a celková částka, kterou je dlužník povinen uhradit věřiteli dle smlouvy činí 17.030,-Kč. Dlužnice se zavázala půjčku splácet ve 13 pravidelných měsíčních splátkách po 1.310,-Kč měsíčně s tím, že první splátka bude zaplacena 4.10.2013. Smlouva je datována dnem 4.10.2013.

Ze smluvních podmínek společnosti RILEX TRADERS soud zjistil, že tyto jsou nedílnou součástí sjednané smlouvy. Obsahují identická ustanovení jako již výše citované smluvní podmínky coby součást citované smlouvy 20126770 s jednou výjimkou, a to je ujednání pod bodem VII. bod 10, který je do aktuálně citovaných podmínek doplněn, a který se týká sjednání doručovacích adres písemností mezi účastníky vztahu, resp. který se týká doručování mezi účastníky vztahu.

Po takto provedeném dokazování soud konfrontoval skutková zjištění podávající se ze zmíněných listin účastníky předložených, resp. nacházejících se v insolvenčním spise, a tato skutková zjištění konfrontoval se skutkovými tvrzeními žalobce v jím podané žalobě tak, jak jsou v podané žalobě uvedena. Přitom soud dospěl k závěru, že ač veškeré listinné důkazy mezi sebou korespondují, resp. jsou souladné skutkové závěry podávající se z jednotlivých citovaných důkazních prostředků a tyto skutkové závěry jsou tak vzájemně nerozporné, tak přesto uvedené skutkové závěry podávající se z listin předložených účastníky a obsažených v insolvenčním spise jsou v přímém rozporu s žalobními tvrzeními žalobce. Soud z toho činí pokračovánízávěr, že pro rozpor mezi skutečnostmi podávajícími se z účastníky předložených listin a mezi skutkovými tvrzeními žalobce nelze učinit spolehlivý závěr o skutkovém stavu.

V podané žalobě totiž žalobce tvrdí, že v případě dílčí pohledávky č. 2 dlužnice čerpala úvěr ve výši 16.000,-Kč a na tento uhradila 9 splátek po 1.888,-Kč a jednu splátku ve výši 1.760,-Kč. Tato tvrzení ovšem žalobce dokládá smlouvou o spotřebitelském úvěru č. 20132712, z něhož se podává, že úvěr byl čerpán v částce 10.000,-Kč, u pohledávky přihlášené jako dílčí pohledávky č. 1 žalobce uvádí, že byl čerpán úvěr ve výši 10.000,-Kč, ovšem předkládá k důkazu této skutečnosti listiny nasvědčující čerpání úvěru ve výši 16.000,-Kč. Ať tak či onak je zřejmé to, co již bylo dříve uvedeno, tzn., že mezi vylíčením rozhodných skutkových okolností žalobcem, jímž je soud vázán, a mezi důkazy, které měl soud pro své rozhodnutí k dispozici, je zásadní nesoulad, a pro rozpor mezi skutkovými tvrzeními žalobce a závěry plynoucími z provedeného dokazování tak nelze učinit spolehlivý závěr o skutkovém stavu.

S ohledem na uvedené soud vážil, zda v takovém případě je možný postup dle § 115a o.s.ř., tedy zda lze věc projednat a rozhodnout jen na základě účasníky předložených listinných důkazů tak, jak s tím účastníci souhlasili. Platí totiž, že v obecném civilním soudním řízení v zásadě takový postup možný není, neboť je povinností soudu se postupem uvedeným v ustanovení § 118a o.s.ř. pokusit odstranit uvedený rozpor a poskytnutím příslušných procesních poučení umožnit účastníkovi unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní.

Dle názoru soudu ovšem v daném individuálním případě takovýto postup k odstranění rozporu mezi žalobními tvrzeními a obsahem listinných důkazů není možný, resp. i při aplikaci tohoto postupu by nemohlo být rozhodnutí sporu jiné, tedy pro žalobce příznivější. Dle ustanovení § 198 insolvenčního zákona totiž věřitelé nevykonatelné pohledávky mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání. Není žádných pochybností o tom, že žalobou se v daném případě myslí více či méně perfektní podání, kterým se zahajuje občanské soudní řízení, resp. v daném případě incidenční spor. Součástí takové žaloby musí být i vylíčení rozhodných skutkových okolností, konkrétních alespoň do té míry, aby bylo možno jednoznačně identifikovat skutek, který má být v incidenčním řízení na základě zmíněné žaloby projednán, resp. o němž má být rozhodnuto. Lze jistě připustit, že v mnohých případech v praxi uvedená žaloba nebude obsahovat veškerá potřebná tvrzení konkrétních skutkových okolností a že bude zapotřebí i v takovém případě v incidenčním sporu aplikovat postup předvídaný ustanovením § 118a o.s.ř. Postupem dle ustanovení § 118a o.s.ř. však není možno dle názoru soudu zhojit takové nedostatky žaloby, jaké jsou například záměna žalovaného skutku za skutek jiný. Pokud by hypoteticky u hypoteticky nařízeného jednání soud žalobce poučoval ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., bylo by předpokladem žalobního úspěchu žalobce zcela nové vylíčení rozhodných skutkových okolností, o které žalobce svůj nárok opírá, a to tak, aby tyto žalobcem hypoteticky nově tvrzené skutkové okolnosti byly v souladu se závěrem o skutkovém stavu, který se podává z účastníky předložených listinných důkazů. Takováto zásadní změna vylíčení rozhodných skutkových okolností by byla jednak nepochybně důvodem pro rozhodnutí o změně žaloby, ale zejména připuštění takové změny žaloby, resp. připuštění takové změny vylíčení rozhodných skutkových okolností v době po uplynutí pokračovánízákonné lhůty plynoucí z ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona by bylo zcela ve zřejmém rozporu s důvody, pro které zmíněné ustanovení uvedenou lhůtu zakotvuje.

Jestliže ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona a obdobně i ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví lhůtu 30 dnů pro podání včasné žaloby, je tím dle názoru soudu zcela jednoznačně vymezena doba, ve které žalující účastník může včas zásadním způsobem měnit vylíčení rozhodných skutkových okolností či jiné atributy žaloby, které činí podanou žalobu žalobou. Je tedy na jedné straně možné, aby soud u nařízeného jednání poučil účastníka ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. o povinnosti tvrdit potřebné skutkové okolnosti a o povinnosti tvrzené skutkové okolnosti prokázat, jakož i o následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, avšak po uplynutí lhůty plynoucí z ustanovení § 198 či 199 insolvenčního zákona uvedeným postupem nemůže dojít k naprosté změně vylíčení rozhodných skutkových okolností či jiné zásadní změně žaloby, neboť by tímto způsobem byla zcela jednoznačně obejita lhůta uvedená v ustanovení § 198 a 199 insolvenčního zákona a de facto popřen smysl a důsledky stanovení, resp. zmeškání uvedených lhůt.

Soud v dané individuální věci dospěl k jednoznačnému závěru, že ani v případě nařízení jednání by po poučení žalobce dle § 118a o.s.ř. nemohlo dojít ke změně závěru o skutkovém stavu, neboť k dosažení tohoto cíle by žalobce musel od základu změnit svá žalobní skutková tvrzení za účelem dosažení jejich souladu s žalobcem předloženými listinami, což by nepochybně bylo namístě posoudit jako změnu žaloby učiněnou dle § 95 o.s.ř. Dle názoru soudu by takovou změnu žaloby nebylo možno připustit ze dvou důvodů, kdy první z nich je ryze procesní, že v takovém případě by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení ve zmíněném návrhu a druhý je specifický, plynoucí právě z existence lhůt uvedených v ustanovení § 198 a 199 insolvenčního zákona, neboť připuštěním změny žaloby po uplynutí uvedených lhůt by de facto byly eliminovány důsledky zmíněných lhůt. Připuštěním podstatné změny ve vylíčení rozhodných skutkových okolností by totiž fakticky bylo připuštěno podání žaloby nové, a to v daném případě hluboce po lhůtě plynoucí z ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona, což nepochybně není záměrem zákonodárce a není ani účelem a cílem insolvenčního řízení, resp. plnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 5 a § 118a o.s.ř.

Soud tedy uzavírá, že z důvodů podrobně výše uvedených má zato, že v daném případě není žádné překážky, pro které by soud o podané žalobě nemohl za souhlasu účastníků rozhodnout postupem ve smyslu § 115a o.s.ř., tedy bez nařízení jednání, a to i se zřetelem k tomu, že je zde závažný rozpor mezi skutkovými tvrzeními žalobce a listinnými důkazy, které žalobce soudu předložil.

V té souvislosti a pro úplnost soud podotýká, že vážil, zda zmíněný nesoulad založený zejména zněním žaloby není možno v daném případě posoudit toliko jako zřejmou písařskou nesprávnost či obdobné pochybení formálního charakteru a dospěl k závěru, že v daném případě takovýto závěr učinit nelze. Nelze totiž přehlédnout relativní kusost vylíčení rozhodných skutkových okolností, které i přes tuto kusost a zjevnou neúplnost jsou rozporné se skutečnostmi podávajícími se z listinných důkazů žalobcem předložených. Právě zmíněná kusost a neúplnost dle názoru soudu brání přiléhavému závěru umožňujícímu jednoznačné posouzení, zda ve věci se jedná o zjevnou nesprávnost, anebo něco jiného. V případě úplného vylíčení rozhodných skutkových okolností by zřejmě bylo možné se komplexně věnovat pokračováníposouzení toho, zda ve věci se nejedná o písařskou nesprávnost či jiné administrativní pochybení. V daném případě pro jistou kusost, nesourodost a neúplnost vylíčení rozhodných skutkových okolností žalobce ve velmi stručné žalobě však není dán z uvedených důvodů prostor pro komplexní posouzení a možnost zcela jednoznačného přiléhavého závěru v tom smyslu, že by se o zmíněné písařské pochybení mohlo jednat. Soud v daném případě akcentuje to, že je vázán vylíčením rozhodných skutkových okolností, které žalobce jako podklad pro zjištění skutkového stavu soudem žalobce vylíčil, a že od tohoto vylíčení se odvíjí skutek, který má soud posuzovat, a po zjištění skutku na tento skutek aplikovat odpovídající právní normy.

Soud konstatuje, že nemožnost učinit spolehlivý závěr o skutkovém stavu pro existenci zjevných rozporů ve vylíčení rozhodných skutkových okolností oproti závěrům podávajícím se z provedeného dokazování brání aplikaci jakékoliv normy práva hmotného. Není-li spolehlivě zjištěn skutkový stav, ať už pro neunesení břemene tvrzení či důkazního či pro nesoulad učiněných skutkových zjištění se žalobními tvrzeními (zde v tomto případě tedy v podstatě opět pro neunesení povinnosti důkazní v širším slova smyslu), z podstaty věci není dán prostor pro aplikaci jakékoliv normy práva hmotného, neboť podkladem pro adekvátní aplikaci příslušných hmotněprávních norem musí být náležitý a spolehlivý závěr o skutkovém stavu.

Za daného stavu věci tak soud shrnuje, že žalobce neunesl povinnost důkazní stran prokázání skutkového stavu tak, jak je uveden v žalobě, když z listinných důkazů účastníky předložených vyplývá skutkový závěr zcela jiný. V situaci, kdy uvedený nedostatek v daném případě žalobce nemůže odstranit ani po případném poučení dle § 118a o.s.ř. u nařízeného jednání, tak je zjevné, že jednak nebylo nutno jednání ve věci nařizovat a jednak pro neunesení povinnosti důkazní nutno návrh žalobce v plném rozsahu zamítnout. Soud tak učinil výrokem I. tohoto rozhodnutí.

Plně procesně úspěšný žalovaný má ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu incidenčního spisu se však nepodává, že by v dosavadním průběhu řízení jakékoliv náklady řízení žalovanému vznikly. Za této situace soud výrokem II. tohoto rozhodnutí rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně trojmo.

V Ostravě dne 9. prosince 2015

JUDr. Aleš Palkovský, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Taťána Václavková