14 ICm 3683/2015
Jednací číslo: 14 ICm 3683/2015-35 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 14 INS 8490/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hajnou ve věci žalobce: Day to Day s.r.o., IČ 28568508, se sídlem Ostrava-Mariánské Hory, 28. října 829/270, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Ostrava, Českobratrská 2, proti žalované: Mgr. Bohdana Šocová, IČ 73117170, se sídlem Olomouc, Palackého 641/11, insolvenční správkyni dlužníka Radima anonymizovano , anonymizovano , bytem Karviná-Mizerov, Centrum 2345/10, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že jeho pohledávka za dlužníkem Radimem Stadtherrem, nar. 25. 3. 1965, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. KSOS 14 INS 8490/2015, ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 9. 2012 ve výši 160 000 Kč je pohledávkou co do pravosti a výše po právu, a je pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem členských práv a povinností na základě smlouvy o bezúplatném podmíněném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu Bytové družstvo Karviná Centrum ze dne 27. 9. 2012, s právem na uspokojení z předmětu zajištění, jímž jsou členská práva isir.justi ce.cz

a povinnosti spojená s členstvím v družstvu Bytové družstvo Karviná Centrum, IČ 28595408, se vznikem zajištění dne 4. 10. 2012, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění: Žalobou doručenou soudu dne 23.9.2016 se žalobce domáhal vůči žalované jakožto insolvenční správkyni dlužníka Radima anonymizovano určení, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka je ve výši 160.000 Kč po právu a je zajištěná zajišťovacím převodem členských práv a povinností na základě smlouvy o bezúplatném podmíněném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu ze dne 27. 9. 2012. Žalobce uvedl, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil svou ve výši 160.000 Kč ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a dlužníkem dne 27.9.2012. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobce splnil povinnosti uložené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, posoudil schopnost dlužníka plnit závazky plynoucí ze smlouvy, poskytl dlužníkovi řádně informace o smlouvě o úvěru. Na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytl žalobce dlužníkovi úvěr ve výši 80.000 Kč. Dlužník se zavázal hradit žalobci úrok ve výši 2,99% měsíčně v 60 měsíčních splátkách po 2.392 Kč, počínaje dnem 27.10.2012, s tím, že spolu s 60. měsíční splátkou splatnou dne 27.9.2017 vrátí dlužník žalobci neuhrazenou část úvěru. Splátky splatné dne 27.10.2013 a dne 27.11.2013 nebyly uhrazeny včas. Pro takový případ bylo sjednáno právo žalobce na úhradu jistiny úvěru a smluvní pokuty ve výši rovnající se 130% souhrnu dosud neuhrazených smluvních úroků do konce sjednané splatnosti úvěru; dlužník pak není povinen hradit věřiteli sjednané úroky. Ke dni 28.11.2013 se tak stala splatná jistina úvěru 80.000 Kč a smluvní pokuta ve výši 146.151,20 Kč. Dle žalobce se jedná o obdobu zesplatnění smluvních úroků , splatnost smluvní pokuty žalobce přirovnává ke ztrátě výhody splátek, s odkazem na úpravu daňového řádu.. Na smluvní pokutu byly dlužníkem provedeny úhrady v celkové výši 45.448 Kč, zbývá tak uhradit smluvní pokutu 100.703,20 Kč. Žalobce požaduje uhradit dlužnou jistinu 80.000 Kč, a dále smluvní pokutu ve výši 80.000 Kč, když nad uvedený rámce považuje žalobce uplatnění svého práva za nemorální. K samotnému nároku na smluvní pokutu žalobce zdůraznil, že není požadována vedle úroků, ale místo nich, že ke vzniku práva na smluvní pokutu došlo porušením povinnosti dlužníkem, a že její výše odpovídá fakticky ztrátě splátek. Výše smluvní pokuty, kterou žalobce uplatnil, pak odpovídá výši dlužné jistiny. Z těchto důvodů má žalobce právo na zaplacení smluvní pokuty za souladné s dobrými mravy. Žalobce rovněž poukázal na možnost moderace výše smluvní pokuty.

K zajištění pohledávky žalobce uvedl, že mezi ním a dlužníkem byla dne 27.9.2012 uzavřena platně smlouva o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v Bytovém družstvu Karviná Centrum. Rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15.10.2008, o které žalovaná opřela popření pořadí pohledávky žalobce, považuje žalobce za překračující meze zajišťovacího převodu, navíc předmětná smlouva není s tímto rozhodnutí v rozporu, neboť nevyloučila možnost obnovení členství dlužníka v družstvu úhradou z jiných zdrojů než prodejem členských práv v době prodlení dlužníka, pouze zásadu, že splněním zajištěného závazku zaniká zajištění, nepromítla výslovně. Jelikož je tato zásada stanovena zákonem, není ji nutno výslovně vymezovat ve smlouvě, ve smlouvě pak tato zásada nebyla vyloučena. Žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 188/2005 ze dne 5.12.2006.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že pohledávku žalobce popřela co do pravosti a výše v rozsahu 80.000 Kč, její zajištění popřela v celém rozsahu (jak upřesnila při ústním jednání dne 20.9.2016). Pokud jde o pravost a výši pohledávky, má žalovaná za to, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy, a to z několika důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že je požadována ve výši 130% neuhrazených úroků za prodlení dvou splátek, z nichž u jedné se jedná o prodlení 3 dny, v druhém případě o 1 den. Pohledávka žalobce je přitom zajištěna i dalšími smluvními pokutami, směnkou vlastní a konečně zajišťovacím převodem práva. Moderace výše smluvní pokuty pak s ohledem na charakter smluvního vztahu jako spotřebitelského nepřichází v úvahu. Smlouvu o zajišťovacím převodu práva považuje žalovaná za neplatnou z důvodu, že neobsahuje ujednání týkající se vlivu na vlastnické právo věřitele k zajištěnému majetku pro případ, pozdního uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů, a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. K tomu žalovaná poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Odo 495/2006 ze dne 15.10.2008.

Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím zjištěním.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.5.2015 č.j. KSOS 14 INS 8490/2015-A5 soud zjistil, že tímto usnesením byl zjištěn úpadek dlužníka Radima anonymizovano , insolvenčním správcem byla ustanovena žalovaná, soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.10.2015 č.j. KSOS 14 INS 8490/2015-B8 soud zjistil, že dlužníku bylo povoleno oddlužení.

Žalobce včasnou přihláškou přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelnou pohledávku v celkové výši 160.000 Kč, jako pohledávku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi ním a dlužníkem dne 27.9.2012, z toho částka 80.000 Kč představuje nesplacenou jistinu poskytnutého úvěru, a částka 80.000 Kč smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení dlužníka ve výši rovnající se 130% souhrnu dosud neuhrazených smluvních úroků do konce sjednané splatnosti úvěru, když po provedených úhradách tato smluvní pokuta činí 100.703,20 Kč, žalobce však uplatňuje toliko 80.000 Kč. Pohledávku žalobce přihlásil jako zajištěnou majetkem dlužníka na základě smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu Bytové družstvo Karviná Centrum ze dne 27.9.2012, s okamžikem vzniku zajištění dne 4.10.2012. Tato zjištění soud učinil z přihlášky žalobce č. P2 a její přílohy č. 1 ze dne 4.6.2015, v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 8490/2015.

Přihláška pohledávek žalobce č. P2 byla přezkoumána při přezkumném jednání konaném dne 26.8.2015. Pohledávka žalobce byla žalovanou uznána ve výši 80.000 Kč. V rozsahu částky 80.000 Kč byla pohledávka žalobce žalovanou popřena co do pravosti a výše, dále žalovaná popřela pohledávku žalobce co do pořadí. Dlužník pohledávku žalobce nepopřel. Uvedená zjištění soud učinil z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 4.6.2015 a ze seznamu přihlášených pohledávek přihlášky č. P2 v řízení sp. zn. KSOS 14 INS 8490/2015.

Žalobce byl o částečném popření své pohledávky a možnosti podat žalobu na její určení vyrozuměn podáním žalované ze dne 27.8.2015, které mu bylo doručeno dne 28.8.2015, jak soud zjistil z předmětného vyrozumění ze dne 27.8.2015 a dodejky k němu.

S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba doručená soudu dne 23.9.2015, byla podána ve lhůtě stanovené § 198 insolvenčního zákona a je jí možno věcně projednat.

Žalovaná je pak ve věci pasivně legitimována, neboť jakožto insolvenční správkyně popřela nevykonatelnou pohledávku žalobce jakožto přihlášeného věřitele.

Soud dále ve věci zjistil následující.

Mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem byla dne 27.9.2012 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou se žalobce zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 80.000 Kč. Sjednán byl úrok ve výši 35,88% ročně, který se dlužník zavázal hradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2.392 Kč, splatných vždy k 27. dni v měsíci, počínaje 27.10.2012, s tím, že výše poslední, 60. splátky splatné dne 27.9.2017, činí 82.392 Kč a zahrnuje rovněž neuhrazenou část úvěru, vše s úhradou na účet č. 4444444399/0800. Sjednán byl poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč. Pro případ, že dlužník neuhradí 2 bezprostředně po sobě jdoucí pravidelné měsíční splátky řádně nebo včas, bylo sjednáno, že dne následujícího po dni splatnosti 2. takto řádně neuhrazené splátky je dlužník povinen uhradit žalobci jistinu a současně smluvní pokutu ve výši 130% souhrnu dosud dlužníkem neuhrazených smluvních úroků z úvěru do konce sjednané splatnosti úvěru. Současně od tohoto dne není dlužník povinen dále věřiteli hradit sjednané smluvní úroky. Uhradí-li dlužník žalobci v plném rozsahu smluvní pokutu, na níž takto vznikl žalobci nárok, do 30 dnů ode dne doručení písemného dělení žalobce, že mu vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, a nedohodnou-li se strany písemně jinak, zavazuje se žalobce s dlužníkem uzavřít bezodkladně po splnění povinnosti dlužníka k úhradě smluvní pokuty dohodu o prominutí dluhu, na jejímž základě žalobce promine dlužníkovi 30% ze smluvní pokuty. K zajištění pohledávky žalobce se žalobce a dlužník dohodli na uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu Bytové družstvo Karviná Centrum, IČ: 28595408, jejichž součástí je právo k bytu č. 7 na adrese Karviná-Mizerov, Centrum 2345/10. K zajištění úplného splnění závazků dlužníka dále dle čl. 3.5 smlouvy dlužník vystavil žalobci biancosměnku č.27092012. Pro případ porušení smlouvy dlužníkem podstatným způsobem byla v článku 3.13 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 100.000 Kč za každé jednotlivé porušení smlouvy. Tato zjištění soud učinil ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 27.9.2012 a její přílohy-přehledu splátek.

K uzavření smlouvy o úvěru došlo na základě žádosti dlužníka ze dne 24.9.2012, podané na formuláři žalobce, v němž dlužník uvedl své osobní údaje, výši svých pravidelných měsíčních výdajů, družstevní byt 1 + 1 jakožto majetkovou hodnotu ve svém vlastnictví, a dále prohlásil, že jeho čistý měsíční příjem činí 16.600 Kč a je tudíž schopen splácet měsíčně částku minimálně 3.000 Kč, jak soud zjistil z žádosti o spotřebitelský úvěr a prohlášení o příjmových a majetkových poměrech spotřebitele ze dne 24.9.2012 a jeho přílohy-čestného prohlášení dlužníka ze dne 24.9.2012.

Dne 24.9.2012 dlužník převzal písemné vysvětlení a informace žalobce ohledně předmětného úvěru, obsahující jak obecné informace vztahující se k úvěrové smlouvě jakožto smlouvě spotřebitelské, tak základní údaje o úvěrové smlouvě a právech a povinnostech dlužníka, jak byly následně vtěleny do smlouvy o úvěru, s výjimkou informace o poplatku za poskytnutí úvěru (kdy v písemných informacích jsou uvedeny související náklady ve výši 0 Kč), což soud zjistil z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 24.9.2012 a z vysvětlení věřitele ze dne 24.9.2012.

Současně s uzavřením smlouvy o úvěru dlužník učinil písemné prohlášení o tom, že je a bude schopen plnit povinnosti ze smlouvy o úvěru plynoucí, jak bylo zjištěno z tohoto prohlášení dlužníka ze dne 27.9.2012.

Z výdajového pokladního dokladu ze dne 27.9.2012 soud zjistil, že žalobce poskytl dlužníku sjednaný úvěr ve výši 80.000 Kč dne 27.9.2012.

Z přehledu uhrazených splátek a jejich započtení ke dni 3.6.2015 soud zjistil, že dlužník hradil splátky řádně a včas do splátky č. 12 splatné dne 27.9.2012, splátku splatnou dne 27.10.2013 uhradil dlužník dne 30.10.2013 (jak uvedl i žalobce v žalobě), další platbu ve výši sjednané splátky pak provedl dlužník dne 28.11.2013. Tato platba, stejně jako další dlužníkem provedené platby ve výši 2.392 Kč, uhrazené v měsících prosinec 2013 až květen 2015, celkem 45.448 Kč, byly započteny na smluvní pokutu evidovanou žalobcem ve výši 146.151,20 Kč. Tyto platby byly učiněny kromě platby dne 28.4.2014 vždy do 27. dne v měsíci. Veškeré tyto platby jsou prokázány rovněž výpisem z účtu žalobce č. 4444444399/0800 za měsíce říjen 2012 až květen 2015.

Ze smlouvy o bezúplatném podmíněném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu Bytové družstvo Karviná Centrum ze dne 27.9.2012 soud zjistil, že byla uzavřena mezi dlužníkem jako převodcem a žalobcem jako nabyvatelem. Předmětem smlouvy byl závazek dlužníka převést na žalobce bezúplatně a podmíněně všechna svá členská práva a povinnosti spojená s členstvím v Bytovém družstvo Karviná Centrum, IČ 28595408, jejichž součástí je nájemní vztah k družstevnímu bytu, členský podíl dlužníka jako člena bytového družstva k družstvu a další práva a povinnosti dle obchodního zákoníku a stanov bytového družstva, a to k zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o úvěru ze dne 27.9.2012. Smluvní strany se dohodly, že okamžikem, kdy budou ze strany převodce řádně a včas uhrazeny veškeré závazky vymezené v této smlouvě, přejdou bezúplatně bez dalšího zpět na nynějšího převodce všechna členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu, jejichž součástí je právo k bytu, přičemž z důvodu právní jistoty smluvních stran a z důvodu obvyklých administrativních postupů bytových družstev jsou smluvní strany povinny v případě, že o to kterákoliv smluvní strana požádá, uzavřít mezi sebou smlouvu nebo jiný dvoustranný písemný právní úkon, např. souhlasné prohlášení, jímž nynější nabyvatel převede bezúplatně zpět na nynějšího převodce všechna členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu, jejichž součástí je právo k bytu. Pro případ, že dlužník jako převodce neuhradí žalobci řádně a včas veškeré závazky z titulu smlouvy o úvěru, z titulu smlouvy o bezúplatném převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, či z titulu podnájemní smlouvy, a to ani v přiměřené lhůtě, nepřechází zpět na dlužníka členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, která jsou předmětem převodu dle této smlouvy, a ani nabyvatel není povinen učinit dvoustranný právní úkon za účelem zpětného převodu nebo přechodu všech členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, jejichž součástí je právo k bytu, na nynějšího převodce. V tomto případě je nabyvatel povinen převést veškerá touto smlouvou nabytá členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu na 3. osobu, a to výhradně za úplatu-tržní cenu, přičemž takto nabyté finanční prostředky je nabyvatel povinen použít k úhradě dosud nesplacených závazků převodce; převyšuje-li úplata, za kterou nabyvatel převede členská práva a povinnosti na třetí osobu výši doposud neuhrazených a dle této smlouvy zajištěných závazků převodce, tak kladný rozdíl mezi úplatou a výší doposud neuhrazených zajištěných závazků převodce je nabyvatel povinen vyplatit nynějšímu převodci bezodkladně po nabytí finančních prostředků získaných úplatným převodem členských práv a povinností na třetí osobu. Právní účinky převodu členských práv a povinností nastanou ve vztahu k bytovému okamžikem předložení této smlouvy bytovému družstvu. Smlouva byla bytovému družstvu doručena dne 4.10.2012, jak soud zjistil z doručenky Bytovému družstvu Karviná Centrum.

Podle § 497 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. účinného do 31.12.2013 (dále jen obchodní zákoník) smlouvou o úvěru se věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité části a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 502 odst. 1 obchodního zákoníku od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník z nich platit úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

Podle § 544 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 (dále jen občanský zákoník), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda.

Podle § 553 občanského zákoníku splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele, tato smlouva musí mít písemnou formu.

Soud na danou věc aplikoval citované právní předpisy účinné do 31.12.2013, neboť dle přechodných ustanovení občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1.1.2014 (§ 3028), v případě věcných práv se jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti posuzují podle dosavadních právních předpisů. Jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.

Na základě provedených důkazů má soud za prokázáno, že mezi dlužníkem a žalobcem v postavení věřitele byla dne 27.9.2012 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl dlužníkovi částku 80.000 Kč. Dlužník se zavázal hradit žalobci nejdříve sjednaný úrok, a to ve splátkách po 2.392 Kč, splatných vždy k 27. dni v měsíci, počínaje dnem 27.10.2012. S poslední splátkou úroku měla být uhrazena dlužná jistina. Dlužník řádně splácel do splátky splatné dne 27.9.2013, Splátku splatnou dne 27.10.2013 uhradil dne 30.10.2013, splátku splatnou dne 27.11.2013 uhradil dne 28.11.2013. Pro případ neuhrazení dvou bezprostředně po sobě jdoucích splátek řádně a včas obsahu bylo sjednáno, že dne následujícího po dni splatnosti druhé takto řádně neuhrazené splátky je dlužník povinen uhradit žalobci jistinu a současně smluvní pokutu ve výši 130% souhrnu dosud dlužníkem neuhrazených smluvních úroků z úvěru do konce sjednané splatnosti úvěru. Současně od tohoto dne není dlužník povinen dále věřiteli hradit sjednané smluvní úroky.

Právě dlužnou jistinu a smluvní pokutu, vyčíslenou sjednaným způsobem na částku 146.151,20 Kč, na níž žalobce započetl následné úhrady dlužníka ve výši 45.448 Kč, pak žalobce, byť v případě smluvní pokuty v nižší částce 80.000 Kč, přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka, a následně učinil předmětem žaloby. Ačkoli výše smluvní pokuty je odvíjena od smluvních úroků, ničeho to nemění na charakteru pohledávky jako smluvní pokuty.

K popření pravosti a výše pohledávky žalobce žalovanou pak došlo toliko v rozsahu částky 80.000 Kč představující smluvní pokutu. Ve výši 80.000 Kč na jistině je pohledávka žalobce zjištěna, a není naprosto žádný důvod věcně se zabývat žalobou na určení pravosti a výše této části pohledávky žalobce, v tomto rozsahu soud proto žalobu pro nedůvodnost a nadbytečnost zamítl.

Dále se soud proto zabýval pohledávkou žalobce ze smluvní pokuty ve výši 80.000 Kč. K tomu soud uvádí, že i když je smluvní pokuta žalobcem uplatněná v částce nižší než jak byla smlouvou o úvěru sjednána, nelze se platností ujednání o smluvní pokutě zabývat z pohledu, jak byla následně žalobcem uplatněna, ale jak byla ve smlouvě sjednána.

Pro účely dalších závěrů soud předesílá, že vztah z předmětné smlouvy o úvěru je evidentně vztahem spotřebitelským, tedy vztahem, v němž dlužník jakožto spotřebitel požívá určité zvýšené ochrany vůči druhé straně-podnikateli, a kdy je proto nutno aplikovat rovněž ustanovení na ochranu spotřebitele. Rovněž je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku, co se týče odpovědnosti spotřebitele za porušení povinností (§ 262 odst. 4 obchodního zákoníku).

Ve vztahu k posouzení žalobcem uplatněného nároku na smluvní pokutu je pak nutno uvést, že smluvní pokuta je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jejichž účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Nutno zdůraznit, že za situace, kdy jde o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinností v této smlouvě odděleně (od použitých zajišťovacích prostředků-smluvní pokuty, zástavního práva a podobně); i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.6.2013, sp.zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013).

Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku nesmí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku ujednání o smluvní pokutě se nesmí příčit dobrým mravům. Dobré mravy jsou přitom v soudní praxi vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistotu, neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V souvislosti s institutem smluvní pokuty je třeba kromě takto obecně stanovených pravidel užít i dalších vodítek, z nichž lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami.

Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit především funkce smluvní pokuty-preventivní, uhrazovací a sankční, je třeba také zohlednit význam a hodnotu zajišťované povinnosti a rovněž výši smluvní pokuty, tedy to, zda je smluvní pokuta sjednána v odpovídající, nikoliv přemrštěné výši, i s přihlédnutím k výši zajištěné pohledávky.

V dané věci byla uplatněná smluvní pokuta sjednána pro případ prodlení s úhradou dvou po sobě jdoucích splátek, bez ohledu na délku prodlení či částku, s níž dlužník bude v prodlení. Výše smluvní pokuty byla sjednána jako 130násobek neuhrazených smluvních úroků, nikoli do té doby splatných, ale všech, včetně těch, které by jinak byly splatné postupně v průběhu smluvního vztahu. Současně došlo k zesplatnění úvěru, neboť dle smluvních ujednání byl dlužník povinen okamžitě uhradit celou dlužnou jistinu (s jejíž úhradou ještě nemohl být ani v prodlení, neboť měla být uhrazena až v poslední splátce). Ujednání o výši smluvní pokuty pak nijak nereflektuje, v jaké fázi smluvního vztahu dojde k prodlení. Při srovnání zajišťované povinnosti-řádné úhrady splátky ve výši 2.392 Kč, a výše smluvní pokuty, jejíž výše závisí skutečně na okamžiku prodlení, neboť v počátku smluvního vztahu bude činit 130násobek všech sjednaných úroků (ve výši 143.520 Kč), bude se tedy jednat o více dvojnásobek poskytnutého úvěru, což je zcela nepřiměřené.

Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že smluvní pokuta je uplatněna z důvodu prodlení v případě jedné splátky 3 dny, v případě druhé splátky 1 den, přičemž dlužník dále pokračoval v řádném splácení, když i v měsících následujících po úhradě splátek s tímto menším prodlením dále splátky řádně a v termínech splatnosti (s jedinou výjimkou, kdy splátka splatná dne 27.4.2014 byla uhrazena o den později) hradil, a to až do měsíce, v němž bylo rozhodnuto o jeho úpadku.

S ohledem na takto dále prováděné platby, odpovídající sjednanému splácení, je pak otázkou, zda vůbec žalobce dlužníkovi oznámil, že uplatňuje příslušnou smluvní pokutu, když chování dlužníka nasvědčuje opaku. Přitom právě na takovéto oznámení žalobce adresované dlužníku je vázána možnost dlužníka smluvní pokutu případně uhradit a docílit tím jejího snížení (formou prominutí její části). Zda žalobce tuto možnost dle smluvních ujednání dlužníku poskytl, žalobce vůbec netvrdil, vyúčtování smluvní pokuty adresované dlužníkovi nedoložil, taková skutečnost nevyplývá z dokazování.

Pominout pak nelze ani skutečnost, že závazek dlužníka z předmětné smlouvy o úvěru je zajištěn nejen uplatněnou smluvní pokutou, ale rovněž další smluvní pokutou ve výši 100.000 Kč (formulované za podstatné porušení povinnosti), dále pak zajišťovací blankosměnkou a konečně zajišťovacím převodem práva.

Navíc v této věci není porušení povinnosti dlužníka způsobeno jeho neochotou plnit, když splátky v celé sjednané výši byly každý měsíc hrazeny, a to počínaje splátkou splatnou dne 27.10.2012, až do měsíce května 2015, tedy po dobu téměř 3 let, až do měsíce, v němž bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka. Po celou tuto dobu pak byly splátky hrazeny v termínu splatnosti, s výjimkou celkem 3 splátek (z počtu 32), které byly uhrazeny se zpožděním v jednom případě 3 dnů, ve zbývajících dvou případech 1 dne. Vzhledem k charakteru porušené povinnosti (prodlení 1 den, potažmo 3 dny) pak toto porušení povinnosti nemohlo v poměrech žalobce způsobit prakticky žádnou škodu.

Za takové situace pak nemůže smluvní pokuta plnit ani svou preventivní (motivační) funkci, ani funkci paušalizované náhrady škody.

S ohledem na popsané skutečnosti, zejména výši smluvní pokuty ve vztahu k zajišťované povinnosti, několikanásobné zajištění téže povinnosti dlužníka, jakož i způsob sjednání smluvní pokuty, dospěl soud k závěru, že žalobcem uplatněná smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy. Ujednání o takové smluvní pokutě je proto ujednáním absolutně neplatným dle § 39 občanského zákoníku.

Ostatně sám žalobce požaduje na smluvní pokutě částku nižší než vypočtenou sjednaným způsobem, neboť smluvní pokutu ve sjednané výši považuje za nemorální.

Nutno doplnit, že vzhledem k okolnostem případu, charakteru porušené povinnosti, délce prodlení dlužníka, prakticky řádnému dlouhodobému splácení úvěru dlužníkem, již shora zmíněnému několikanásobnému zajištění smluvní povinnosti, považuje soud rovněž uplatnění nároku na smluvní pokutu žalobcem za jednání směřující ke značnému znevýhodnění až poškození dlužníka, a tedy jednání, které by nemělo požívat ochranu.

Na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že současně s nárokem na smluvní pokutu dle smlouvy o úvěru měla zaniknout povinnost dlužníka k úhradě smluvních úroků, zvláště za situace, kdy nastala okamžitá splatnost jistiny úvěru.

Namítá-li žalobce analogii se ztrátou výhody splátek, je tato námitka nedůvodná. Jednak v dané věci k sesplatnění pohledávky žalobce fakticky došlo (když nastala splatnost jistiny), jednak aplikovat v dané věci daňový řád jakožto předpis veřejného práva na právní vztah ryze soukromoprávní je nepřípadné. V oblasti soukromého práva je pak dle občanského zákoníku, § 565 (účinného v době uzavření smlouvy) ztráta výhody splátek vázána logicky na trvající prodlení, současně je omezena na dobu do splatnosti další splátky. Během této doby pak uplatnění ztráty výhody splátek ze strany věřitele musí být doručeno dlužníkovi. Takto nahlíženo by v případě prodlení dlužníka, k jakému došlo v této věci, který další splátky řádně plní, prakticky ani nemohla být ztráta výhody splátek věřitelem uplatněna. Nahlížet na ujednání o smluvní pokutě v předmětné úvěrové smlouvě obdobně jako ztrátu výhody splátek tak není vůbec na místě.

Soud dodává, že nepřisvědčil žalobci v názoru o možnosti moderace smluvní pokuty, neboť s ohledem na spotřebitelský charakter předmětného smluvního vztahu a postavení dlužníka jakožto spotřebitele je nutno aplikovat občanský zákoník, který moderaci nepřipouští. Moderovat smluvní pokutu by bylo možno pouze v případě, že osobou povinnou k jejímu zaplacení by byl podnikatel. Navíc i pokud by bylo možno v této věci smluvní pokutu moderovat, bylo by na místě tak učinit na výši škody žalobci skutečně vzniklé. K tomu však žalobce netvrdí žádné relevantní skutečnosti, přičemž vzhledem k délce jednotlivého prodlení dlužníka a následnému pravidelnému splácení není soudu zřejmé, jaká škoda tedy měla žalobci vzniknout a jakým způsobem by tak měl dle žalobce případnou moderaci provést.

Otázkou moderace smluvní pokuty se opakovaně zabýval i Nejvyšší soud České republiky, přičemž uzavřel (např. v rozsudku ze dne 23.10.2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004 a v rozsudku ze dne 26.3.2014, sp. zn. 33 Odo 3562/2013), že zatímco podle úpravy obchodního zákoníku má soud moderační právo a smluvní pokutu může snížit, občanský zákoník právo snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu nedává a ustanovení obchodního zákoníku nelze na závazkové právní vztahy upravené občanským zákoníkem použít.

Soud zdůrazňuje, že ačkoli výpočet smluvní pokuty byl ve smlouvě sjednán v návaznosti na smluvní úroky, nelze tyto dva zcela odlišné nároky jakkoli zaměňovat a např. na místo smluvní pokuty přiznat právě smluvní úroky. Z vylíčení rozhodujících skutečností v přihlášce pohledávky i v žalobě přitom vyplývá, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty. To, že smluvní pokuta, resp. její výše, odpovídá částečně výši smluvních úroků, je bez významu; tato skutečnost je pouze odrazem způsobu výpočtu smluvní pokuty.

Ve vztahu k nároku na smluvní pokutu ve výši 80.000 Kč proto soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná. Proto žalobu na určení, že pohledávka žalobce ve výši 160 000 Kč je pohledávkou co do pravosti a výše po právu, zamítl (v části 80.000 Kč na jistině z důvodu, že již byla zjištěna, v části 80.000 Kč na smluvní pokutě z důvodu neplatnosti ujednání o smluvní pokutě).

Následně se soud zabýval otázkou zajištění pohledávky žalobce. V tomto směru soud přisvědčil žalované, že smlouva o bezúplatném podmíněném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu Bytové družstvo Karviná Centrum ze dne 27.9.2012, byla uzavřena neplatně.

Vycházel přitom z výkladu ustanovení § 553 občanského zákoníku, jak jej podal Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006. Nejvyšší soud České republiky v tomto rozhodnutí uzavřel, že při zajišťovacím převodu práva dlužník postupuje věřiteli své právo s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Tato rozvazovací podmínka se uplatní při uspokojení zajištěné pohledávky splněním tak, že právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, pozbývají účinnosti a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít, byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Ve smlouvě o zajišťovacím převodu členských práv a povinností uzavřené mezi žalobcem jako nabyvatelem a dlužníkem jako převodcem z popsaných nezbytných ujednání chybí ujednání o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k členským právům a povinnostem by mělo až do okamžiku zpeněžení předmětu zajištění pozdní uspokojení pohledávky dlužníka z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Absence takového ujednání činí smlouvu o zajišťovacím převodu práva absolutně neplatnou. Žalobci tak v důsledku neplatně sjednané smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností nevznikl nárok na uspokojení jeho pohledávky ze zajištění.

Námitka žalobce, že citovaný rozsudek překračuje zákonem stanovené meze zajišťovacího převodu, je zcela nepřípadná. Jedná se o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, k jehož vydání došlo proto, že Nejvyšší soud shledal důvody k částečnému přehodnocení své dosavadní judikatury v dané oblasti, mimo jiné ve vztahu k žalobcem citovanému rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 188/2005 ze dne 5.12.2006, které je rozhodnutím velkého senátu překonáno. Podrobná pravidla pak byla v rozhodnutí velkého senátu stanovena rovněž z důvodu poněkud kusé úpravy zajišťovacího převodu práva v občanském zákoníku, s přihlédnutím ke značným důsledkům, které tento institut může mít do poměrů nejen dlužníka, ale rovněž věřitele. Zdůraznit je třeba i to, že rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 495/2006 je uveřejněno pod č. 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V době, kdy byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva mezi dlužníkem a žalobcem, již bylo toto rozhodnutí přijato i zveřejněno, nejedná se tak např. o změnu rozhodovací praxe soudů až po uzavření předmětné smlouvy. Jinak řečeno podmínky, které musí smlouva o zajišťovacím převodu práva splňovat dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, byly v době uzavření smlouvy mezi žalobcem a dlužníkem již známy a bylo na smluvních stranách smlouvy, aby smlouvu uzavřely odpovídajícím způsobem.

Neobsahuje-li proto smlouva o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem dohodu o tom, jaký vliv na vlastnické právo žalobce k takovému majetku bude mít, byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění, jde o smlouvu neplatnou podle § 39 občanského zákoníku, a pohledávka žalobce nemůže tudíž být na jejím základě pohledávkou zajištěnou.

Za této situace shledal soud žalobu ve vztahu k požadavku na určení, že pohledávka žalobce je pohledávkou zajištěnou na základě smlouvy o bezúplatném podmíněném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu Bytové družstvo Karviná Centrum ze dne 27. 9. 2012, s právem na uspokojení ze zpeněžení předmětu zajištění, za nedůvodnou, a i v této části žalobu zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodoval dle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalobce byl v řízení neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení proto přísluší žalované. Žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení vzdala. Soud proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve dvou vyhotoveních.

V Olomouci dne 20. září 2016

Za správnost vyhotovení: Mgr. Kateřina Hajná v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně