14 ICm 2693/2012
Jednací číslo: (2 Cm) 14 ICm 2693/2012-15 (Sp.zn. ins. řízení: KSOS 14 INS 11097/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Markem Del Favero, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Anny Antlové, advokátky se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová 2650/20, PSČ 702 00, insolvenční správkyně dlužníka Miroslava Daňa, zatoupené Mgr. Janem Svobodníkem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová 2650/20, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Davidu Vybíralovi, se sídlem Praha 6, Vítězné náměstí 10, PSČ 160 00, zastoupenému Mgr. Filipem Šutry, advokátem se sídlem Praha 7, Holešovice, Veletržní 826/61, PSČ 170 00, o popření pohledávky

takto:

I.

Žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný nemá za dlužníkem Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , bytem Opava-Kylešovice, Bílovecká 384/52, pohledávku z neuhrazených nákladů exekuce nařízené Okresním soudem v Opavě usnesením ze dne 4.5.2012, j.č. 22 EXE 1943/2012-35 ve výši 7.800,--Kč, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 19. 9. 2012 domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 7.800,-Kč přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka z titulu nákladů exekuce (odměny exekutora a náhrady hotových výdajů), o nichž bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 5. 2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-35 ve spojení s příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 14. 6. 2012, č.j. 148 Ex 436/12-31, neboť příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán po zjištění úpadku dlužníka. In eventum soudu předestřela, že důvodná není ani výše náhrady nákladů řízení, a to vzhledem ke skutečnosti, že exekuce byla nařízena po zahájení insolvenčního řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby; procesní obranu vybudoval na argumentu, že nárok na náhradu nákladů exekuce byl založen usnesením o nařízení exekuce vydaným před zahájením insolvenčního řízení, přičemž příkaz k úhradě nákladů exekuce pouze konkretizuje výši nákladů exekutora a je právně nerozhodné, že byl vydán po zjištění úpadku. Proti eventuálně předestřené argumentaci se pak bránil tak, že náklady byly právě vzhledem k nemožnosti provedení exekuce pro probíhající insolvenční řízení přihlášeny v minimální paušální výši úhradové vyhlášky. Účastníci shodně skutkově tvrdili, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 6. 2012, j.č. KSOS 14 INS 11097/2012-A-6 zjistil úpadek dlužníka: Miroslav anonymizovano , nar. 30. 12. 1976, bytem Opava-Kylešovice, Bílovecká, 384/52, insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni a mimo jiné povolil řešení úpadku oddlužením. Dále stanovil věřitelům lhůtu 30 dnů od zveřejnění tohoto usnesení k přihlášení pohledávek, přičemž usnesení bylo zveřejněno v den jeho vydání. Přihláška žalovaného byla doručena 14. 6. 2012 a na přezkumném jednání konaném dne 20. 8. 2012 byla pohledávka ve výši 7.800,---Kč představující náklady exekuce žalobkyní popřena. Žaloba byla podána 19. 9. 2012. Nesporné je také, že insolvenční řízení bylo zahájeno doručením návrhu dne 9. 5. 2012. Okresní soud v Opavě dne 4. 5. 2012 usnesením č.j. 22 EXE 1943/2012-35 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-43 nařídil exekuci na majetek povinného (dlužníka) k uspokojení pohledávky oprávněné BTF Projekt a.s., IČ 290 35 945, se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, v částce 600.000,--Kč s úrokem ve výši 150.000,--Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny (výrok I.), přičemž k provedení této exekuce pověřil žalovaného (výrok II.) Výrok I., II., III. nabyl právní moci dne 2. 6. 2012 a výrok IV., kterým bylo zamítnuto nařízení exekuce pro úrok z prodlení ve výši 36 % denně z částky 600.000,--Kč od 5. 10. 2011 do zaplacení, nabyl právní moci dne 2. 11. 2012. Dne 14. 6. 2012 žalovaný vydal příkaz k úhradně nákladů exekuce, když náklady určil v celkovém součtu 7.800,--Kč, přičemž toto rozhodnutí j.č. 148 Ex 436/12-31 nabylo právní moci dne 26. 6. 2012. Tato shodná skutková tvrzení účastníků soud podle ust. § 120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) bere za svá skutková zjištění. Dle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. věta druhá soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Není vázán důkazními návrhy účastníků v tom směru, že by byl povinen provést

ICM R všechny nabízené důkazy. Zejména neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou dále směřovat ke zjištění skutkového stavu věci. Pokud soud v průběhu řízení neprovedl účastníky navrhované důkazy, učinil tak proto, neboť skutkový děj tvrzený účastníky, jehož pravdivost měla být označenými důkazy prokázána, se stal nesporným, tudíž nemohou dále přispět k zjištění právně relevantního skutkového stavu věci a jejich provádění je bezpředmětné a v rozporu s prevalencí ekonomie řízení. Soud činí ve věci závěr o skutkovém stavu, že exekuce na majetek povinného (dlužníka) byla okresním soudem nařízena dne 4. 5. 2012 (s účinky právní moci od 2. 6. 2012) mimo jiné také pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a provedením této exekuce byl pověřen žalovaný, přičemž návrh na zahájení insolvenčního řízení byl doručen soudu dne 9. 5. 2012 a úpadek dlužníka byl zjištěn den 7. 6. 2012. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právní hodnocení a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod ust. § 44, ust. § 89, ust. § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 188/2011 Sb. (dále jen e.ř.), ust. § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 217/2009 Sb. (dále jen InsZ) a pod ust. § 6 odst. 3 a ust. § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 63/2012 Sb. (dále jen exekuční tarif). Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení ve vztahu k exekuci, která by postihla majetek dlužníka, respektive majetek náležející do majetkové podstaty, zakotvené v ust. § 109 odst. 1 písm. c) InsZ spočívají v nemožnosti jejího provedení. Pohledávku exekutora vyplývající z nákladů exekuce je tak možno uspokojit v souladu s postupem reglementovaným insolvenčním zákonem, jinak vyjádřeno exekutor je povinen (hodlá-li se domáhat této pohledávky) svou pohledávku na nákladech exekuce přihlásit jako věřitel do insolvenčního řízení, a to za předpokladu, že se jedná o pohledávku, která se do insolvenčního řízení přihlašuje. Nařídí-li soud exekuci, pak taktéž rozhodne o povinnosti k úhradě nákladů exekuce-ust. § 44 odst. 6 písm. e) e.ř.-byť nikoliv o její výši, která je vyčíslena až posléze, a sice příkazem k úhradě nákladů exekuce. Jinak vyjádřeno v usnesení, kterým soud nařizuje exekuci rozhoduje o základu nároku o nákladech exekuce, přičemž nelze pominout, že také tento nárok vzniká (konstituuje se) právní mocí takového rozhodnutí. V poměrech souzené věci lze uzavřít, že základ nároku na úhradu nákladů exekuce žalovaného vznikl před zjištěním úpadku dlužníka. Přestože žalobkyně svým popěrným úkonem při přezkumném jednání popřela pouze pravost takto přihlášené pohledávky soud pro úplnost k výši této pohledávky dále uvádí, že je namístě přihlédnout také k důvodu bránícímu exekutorovi, tedy žalovanému, provést exekuci. V daném kontextu má za nejbližší situaci (a proto i za přiměřeně použitelné závěry ohledně úhrady nákladů exekuce) kdy dojde k zastavení exekuce pro nemajetnost povinného-exekuce neskončila úspěšným vynucením splnění povinnosti na povinném (zároveň však nedošlo k dobrovolné úhradě povinným, a proto není důvodné aplikovat na danou situaci závěry vyslovené v těchto případech Ústavním soudem ohledně úhrady nákladů exekuce). Přestože vzhledem k okamžiku zahájení exekuce je v souzené věci nezbytné aplikovat ust. § 89 e.ř., ve znění uvedeném shora právního hodnocení tohoto rozsudku (tudíž i ve znění novelizovaném zákonem č. 347/2007 Sb.), lze vyjít ze závěru vysloveného Ústavním soudem v Pl. ÚS-st.23/06, že je-li exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně

ICM R oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), je exekutorovi přiznána náhrada nákladů řízení vůči povinnému, na který Ústavní soud navázal i v dalších rozhodnutích, a to i poté co bylo zmiňované zákonné ustanovení novelizováno posledně citovaným zákonem (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/08, ze dne 10. 3. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 1222/10, ze dne 13. 4. 2011, podle kterého ust. § 89 věty druhé e.ř., ve znění zákona č. 347/2007 Sb., je nutno ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení § 89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce). Protože nebylo zjištěno, že by oprávněný nedostál požadavkům náležité opatrnosti a uvážlivosti, což nebylo ani tvrzeno, opírá se soud o výše uvedený výklad ust. § 89 e.ř., a sice jak jde-li o odměnu (na kterou se věta druhá nevztahuje), tak o náhradu hotových výdajů, a sice že dlužníka jako povinného stíhá povinnost hradit náklady exekuce, neboť to byl on, kdo dobrovolně nesplnil povinnost uloženou mu exekučním titulem, a proto došlo i k exekučnímu řízení, třebaže v souzené věci nemohlo být (doposud) pro překážku zahájení insolvenčního řízení provedeno. Ačkoliv žalobce nevymohl ničeho (tak, jako by tomu bylo při bezvýsledné exekuci v důsledku nemajetnosti povinného), má vzhledem k výše rozvedené argumentaci nárok na odměnu, která činí podle ust. § 6 odst. 3 exekučního tarifu částku 3.000,--Kč a na náhradu hotových výdajů, která činí podle ust. § 13 odst. 1 exekučního tarifu částku 3.500,--Kč (navýšeno podle ust. § 87 odst. 1 e.ř. o daň z přidané hodnoty, neboť žalobce je plátcem této daně), celkem tedy 7.800,--Kč. Vzhledem k výše rozvedené argumentaci byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala popření pravosti přihlášené pohledávky zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 202 InsZ, podle kterého nemá žalovaný právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni (insolvenční správkyni dlužníka). Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Ostravě dne 14. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Mgr. Marek Del Favero, Ph.D., v.r. Beáta Valeriánová samosoudce

ICM R