14 ICm 2207/2013
Jednací číslo: 14 ICm 2207/2013-31 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 14 INS 5629/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Paučkovou ve věci žalobce: Mgr. Radoslav Lavička, IČ 10639250, Járy da Cimrmana 735/8, 779 00 Olomouc, insolvenční správce dlužníka Svatopluka anonymizovano , zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem Wellnerova 1, 779 00, Olomouc, proti žalovanému: Český inkasní kapitál, a.s., IČ 27646751, Václavské nám. 808/66, 110 00 Praha 1-Nové Město, zastoupenému JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, 140 00 Praha 4, incidenční žaloba,

takto:

I. Žaloba, aby soud určil, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení pod P11-1/1 na majetek dlužníka Svatopluka anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Myslejovice 145, 798 05, adresa pro doručování: Olomouc, Černá cesta 27, vedené pod sp. zn. KSOS 14 INS 5629/2013 v celkové výši 74.030,73 Kč není ve výši 21.116,09 Kč po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce podal dne 20. 6. 2013 u příslušného soudu žalobu, kdy se domáhal určení, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení v celkové výši 74.030,73 Kč není ve výši 21.116,09 Kč po právu tak, jak je specifikováno v žalobním petitu. Žalobce uvedl, že na přezkumném jednání konaném dne 12. 6. 2013 popřel pohledávku ve výši 21.116,09 Kč představující rozdíl mezi uplatněným a zákonným úrokem z prodlení. Žalobce uvedl, že dovozuje svoji legitimaci k podání žaloby podle § 199 insolvenčního zákona a zdůraznil, že pravomocný rozsudek, na jehož základě přihlásil žalovaný svou pohledávku, byl vydán v souladu s ust. § 153b odst. 1 o.s.ř. Dále žalobce uvedl, že na smlouvu o revolvingovém úvěru je třeba pohlížet z pohledu § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinnosti z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. V posuzované právní věci má žalobce za to, že právě při pohledu na výši úroku se musí vycházet z ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Dále žalobce uvedl, že je-li výše úroků z prodlení v občanském zákoníku stanovena kogentně a účastníkům není umožněno, aby svá práva a povinnosti upravili jiným než v ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku stanoveným způsobem, je třeba případnou jinou dohodu účastníků považovat za zakázanou, tzv. autonomie vůle stran se v takovém případě nemůže uplatnit, neboť nikdo nesmí činit to, co je zákonem zakázáno. Z výše uvedeného má žalobce za to, že je třeba popřít rozdíl mezi přiznanými úroky a úroky zákonnými.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila a uvedla, že přihlásila jako věřitel svoji pravomocně přiznanou a vykonatelnou pohledávku v celkové výši 74.030,73 Kč. Žalobce jakožto insolvenční správce dlužníka popřel pohledávku ve výši 21.116,09 Kč, tedy rozdíl mezi zákonným úrokem z prodlení z dlužné částky a soudem přiznaným smluvním úrokem z prodlení. Dle žalovaného názor insolvenčního správce spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný přihlásil pohledávku jako vykonatelnou podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2010, když rozhodnutí je závazné a zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté a odkazuje na znění § 177 insolvenčního zákona. Dle dikce § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nemůže být předmětem přezkumu vykonatelných rozhodnutí jiné právní posouzení věci. Dle žalovaného porušil správce nejen tuto zásadu, ale i princip věci rozhodnuté a provedl chybný a svévolný výklad dotčených právních ustanovení. Insolvenčnímu správci nepřísluší s odkazem na zákonné ustanovení a judikaturu vyšších soudních stupňů popírat smluvenou výši úroků z prodlení z důvodu nemožnosti sjednat tento úrok z prodlení smluvně nad rámec zákonného úroku z prodlení a z důvodu nesouladu s výší jistiny, neboť se jedná o právní posouzení věci. S ohledem na výše uvedené má žalovaný za to, že žaloba není důvodná, přičemž její odůvodnění nekoresponduje se zákonným ust. § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta a žalobce zavázán k náhradě nákladů řízení.

Soud rozhodl ve věci dle §115a o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 insolvenčního zákona a § 161 odst. 1 věta poslední insolvenčního zákona, tedy bez nařízení jednání, když účastníci s tímto postupem souhlasili.

Soud zjistil z přihláškového spisu, oddíl P, č. přihlášky P11, č. věřitele 4, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 14 INS 5629/2013 následující:

ICM R

Seznamem přihlášených pohledávek, že přezkumné jednání se konalo dne 12. 6. 2013. Věřitel přihlásil pohledávku celkem ve výši 74.030,73 Kč, z toho bylo popřeno 21.116,09 Kč insolvenčním správcem, když dlužník pohledávku uznal. Důvodem popření pohledávky v tomto rozsahu ze strany insolvenčního správce bylo, že se jedná o rozdíl mezi uplatněným a zákonným úrokem z prodlení s tím, že ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku má kogentní povahu a nelze účtovat vyšší úrok z prodlení než zákonný.

Přihláškou pohledávky, že tato byla doručena soudu dne 26. 4. 2013. Věřitel přihlásil celkem pohledávku ve výši 74.030,73 Kč sestávající z jistiny, z úroku z prodlení a nákladů řízení. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 53 C 71/2010, právní moc 21. 9. 2010.

Rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2010, č.j. 53 C 71/2010-25, že tento nabyl právní moci 21. 9. 2010 a vykonatelným se stal 25. 9. 2010. Tímto rozsudkem pro zmeškání bylo rozhodnuto ve věci proti dlužníkovi, který byl zavázán zaplatit žalobci částku 28.620,15 Kč s úrokem z prodlení ve výši 29,2 % ročně z této částky od 14. 11. 2009 do zaplacení a dále náhradu nákladů řízení ve výši 16.834 Kč.

Po skutkové stránce je tedy možné uzavřít, že k návrhu žalovaného rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 a uložil rozsudkem pro zmeškání ze dne 31. 5. 2010 v té věci žalovanému-dlužníkovi povinnost zaplatit žalobci jistinu a dále úrok z prodlení ve výši 29,2 % ročně z jistiny od 14. 11. 2009 do zaplacení a dále náklady řízení. Přihláškou pohledávky, která byla doručena soudu 26. 4. 2013, věřitel uplatnil proti dlužníkovi kromě jiného pohledávku č. 1.1 jako příslušenství, a to úrok z prodlení. Tato pohledávka byla uplatněna jako vykonatelná, a to dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp.zn. 53 C 71/2010. Na přezkumném jednání, které se konalo dne 12. 6. 2013, insolvenční správce popřel část pohledávky č. 1.1, a to úrok z prodlení ve výši 21.116,09 Kč představující rozdíl mezi zákonným úrokem z prodlení a smluveným úrokem z prodlení, a to s odkazem na ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, kdy ve spotřebitelském vztahu není možné sjednat smluvený úrok z prodlení a lze požadovat pouze úroky zákonné.

Mezi stranami nebylo sporu o tom, že u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 5629/2013 probíhá insolvenční řízení ve věci dlužníka a že žalobce byl ustanoven insolvenčním správcem.

Předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků. Jak bylo prokázáno, přezkumné jednání, na kterém žalobce jako insolvenční správce popřel část pohledávky č. 1.1, se konalo dne 12.06.2013. Insolvenční správce podal předmětnou žalobu o popření vykonatelné pohledávky u příslušného soudu dne 20.06.2013, tedy včas (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona).

Pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby bylo rozhodující, zda žalobce jako insolvenční správce z důvodů, které skutkově vylíčil v žalobě, byl oprávněn popřít část vykonatelné pohledávky č. 1.1 představující smluvené úroky z prodlení, když tato pohledávka byla přiznána věřiteli v nalézacím řízení dle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2010, sp.zn. 53 C 71/2010, a dále, zda je tedy i správný názor žalobce, že v daném případě je třeba vztah mezi věřitelem a dlužníkem vyplývající ze smlouvy o úvěru

ICM R posuzovat dle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku s tím, že je třeba použít ustanovení o ochraně spotřebitele a není možné ve spotřebitelském vztahu použít smluvené úroky z prodlení, ale je třeba použít ustanovení občanského zákoníku upravující úroky z prodlení dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku.

Je třeba uvést, že dlužník jakožto účastník smlouvy o úvěru vystupoval v pozici fyzické osoby nepodnikatele, a proto vztah mezi účastníky není možné posuzovat v režimu obchodního zákoníku, ale podle občanského zákoníku. Dle smlouvy má předmětná smlouva vzhledem k postavení dlužníka jako nepodnikající osoby charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, proto se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku (že na smlouvy o úvěru je třeba použít ustanovení směřující k ochraně spotřebitele). Proto soud v dané věci smlouvu posuzoval dle ustanovení občanského zákoníku a v této části lze dát zapravdu žalobci, že v dané věci nebylo možné sjednat úroky z prodlení, ale bylo nutno použít ustanovení občanského zákoníku upravující úroky z prodlení při prodlení peněžitého závazku dle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku, zákonné úroky z prodlení. V této části je třeba dát zapravdu žalobci a s jeho argumentací lze souhlasit.

Z důvodů následně uvedených však přes shora uvedené nebylo možné žalobě vyhovět.

Podle § 199 insolvenčního zákona, který upravuje popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem, platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Dle odst. 2 jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 v žalobě podle odst. 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Pravidlo, podle kterého u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nemůže být důvodem popření její pravosti nebo výše jiné právní posouzení věci (§ 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona), dopadá na situace, kdy není zpochybněn skutkový stav věci. Při nezpochybněném skutkovém základu věci soud vycházel z ustanovení § 199 insolvenčního zákona a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Jak bylo zjištěno, žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1, a jak bylo výše uvedeno, soud dal žalobci za pravdu, že v konkrétním případě vztah mezi účastníky smlouvy o úvěru je třeba posuzovat v režimu občanského zákoníku, tudíž nárok na úroky z prodlení je dán ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku, tedy pouze v zákonné výši, a není možné požadovat smluvený úrok z prodlení.

Nicméně soud je toho názoru, že smysl občanského soudního řízení, ve kterém byl rozsudek pro zmeškání vydán, spočívá v tom, aby byla nastolena jistota v právních vztazích, které byly porušeny. V dané věci bylo přijato rozhodnutí, kterým byly odstraněny rozpory mezi stranami, a pravomocné rozhodnutí, v tomto konkrétním případě rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1, je pro účastníky závazný a zakládá překážku věci pravomocně

ICM R rozhodnuté. V konkrétním případě žalobce uplatňuje jako důvod popření vykonatelné pohledávky č. 1.1 žalovaného nesprávné posouzení soudem přiznaného příslušenství pohledávky, konkrétně když tvrdí, že není možné přiznat žalované jakožto věřiteli smluvené úroky z prodlení, ale pouze zákonné úroky z prodlení. Posouzení správnosti přiznaného příslušenství v pravomocném rozsudku pro zmeškání, jímž žalovaný doložil vykonatelnou pohledávku, je však pouze právním posouzením věci (při nesporném skutkovém základu věci). Při posouzení toho, jaký druh příslušenství věřiteli náleží, se totiž nezkoumá důvodnost ani výše příslušenství, ale pouze se posuzuje příslušná norma, kterou má soud aplikovat na zjištěné existující právo věřitele na sankci vůči dlužníkovi. Pro otázku právního posouzení pak popření vykonatelné pohledávky není možné (§ 199 odst. 2 věta za středníkem insolvenčního zákona). Výhrady tvrzené žalobcem proti příslušenství pohledávky přiznané pravomocným rozsudkem pro zmeškání, tedy argument, že věřiteli podle zákona příslušenství ve sjednané výši nenáleží, je pak jiným právním posouzením věci, jež je insolvenčnímu správci jako důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky znemožněno ustanovením § 199 odst. 2 část věty za středníkem insolvenčního zákona.

Popření části vykonatelné pohledávky č. 1.1 přestavující přiznaný smluvený úrok z prodlení žalobcem v insolvenčním řízení nebylo tudíž důvodné, a proto soud žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto negativně dle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Žalovaný byl v řízení úspěšný, když žaloba žalobce jako insolvenčního správce byla zamítnuta. Ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek však nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1 insolvenčního zákona).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e odvolání p ř í p u s t n é ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci.

Olomouc 08.09.2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Eva Paučková v.r. Vlasta Zezulová samosoudkyně

ICM R