14 ICm 1281/2010
Jednací číslo: 14 ICm 1281/2010-22 Sp.zn. ins. řízení: KSOS 14 INS 5944/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Melšovou ve věci žalobce: Ing. Petr Klus CSc., se sídlem Frýdek-Místek, Řeznická 33, insolvenční správce dlužnice Lucie anonymizovano , anonymizovano , bytem Frýdek-Místek, Radniční 1148, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému: CETELEM ČR, a.s., se sídlem Praha 5, Karla Engliše 5/3208, IČ 250 85 689, o určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Lucií anonymizovano pohledávku ve výši 20.673,-Kč,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužnicí Lucií anonymizovano , bytem Radniční 1148, Frýdek-Místek, pohledávku z titulu nedoplatku smlouvy o úvěru a jejího příslušenství ve výši 20.673,-Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. KSOS 14 INS 5944/2010, přihláškou podanou dne 21.07.2010.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.600,-Kč na účet jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění: Incidenční žalobou doručenou soudu dne 24.09.2010, evidovanou pod sp. zn.domáhal se žalobce určení, že žalovaný nemá za dlužnicí Lucií

anonymizovano v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou KSOS 14 INS 5944/2010 pohledávku ve výši 20.673,-Kč z titulu nákladů řízení dle rozhodčího nálezu.

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a s tím, že uzavření rozhodčí doložky se spotřebitelem je platné a není v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách.

Soud věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 115a o.s.ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů za situace, kdy jak žalobce tak žalovaný s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. neměli k tomuto postupu žádné námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

Spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 14 INS 5944/2010 bylo prokázáno, že:

1) usnesením ze dne 23.06.2010 byl zjištěn úpadek Lucie anonymizovano , insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Petr Klus, CSc. a soud povolil řešení úpadku oddlužením,

2) usnesením ze dne 1.12.2010 bylo schváleno oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře,

3) přihláškou pohledávky doručenou soudu dne 21.07.2010, evidovanou pod číslem P10, přihlásil žalovaný vykonatelnou pohledávku ve výši 69.610,-Kč dle rozhodčího nálezu sp. zn. 25511/09 ze dne 04.01.2010, sestávající z jistiny 46.110,-Kč, úroků z prodlení z částky 46.110,-Kč od 01.10.2009 do 23.06.2010, 2.737,-Kč a náhrady nákladů řízení 20.673,-Kč,

4) u přezkumného jednání dne 26.08.2010 insolvenční správce popřel část pohledávky žalovaného ve výši 20.673,-Kč, představující náklady řízení přiznané rozhodčím nálezem a to z důvodu, že rozhodčí nález nevyvolal žádné právní účinky, jelikož rozhodčí doložka je z pohledu ochrany spotřebitele absolutně neplatná,

5) insolvenční řízení nebylo dosud skončeno.

Ze smlouvy o úvěru ze dne 08.09.2006 soud zjistil, že žalovaný se s dlužnicí dohodl tak, že ji poskytne úvěr 40.600,-Kč a dlužnice mu jej bude splácet 72 měsíčními splátkami po 1.099,-Kč vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15.09.2006, dále zaplatí poplatek za uzavření smlouvy 600,-Kč, měsíční poplatek za správu a vedení účtu byl dohodnut ve výši 50,-Kč, roční úroková sazbu ve výši 21,04 % při RPSN 26,62 %. Dlužnice současně prohlásila, že se seznámila s Všeobecnými úvěrovými podmínkami CETELEM a.s. (tj. žalovaného), které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru. Dle článku IV.-8 všeobecných úvěrových podmínek CETELEM ČR a.s. nazvaném Řešení sporů , a to jeho bodu 1 měly být veškeré spory mezi věřitelem (žalovaným) a dlužníkem ze smlouvy o úvěru řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem podle zákona č. 216/1996 Sb. a dále v souladu s Rozhodčím řádem a Poplatkovým řádem vydaným Sdružení rozhodců s.r.o., IČ 634 96 658, se sídlem Brno, Příkop 8, s tím, že tyto dokumenty jsou ve svém účinném znění zveřejněny na internetových stránkách Sdružení rozhodců s.r.o., dále je zde uvedeno, že

ICM R věřitel i dlužník výslovně prohlašují, že se ustanoveními Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu budou bez výhrad řídit a považují tyto dokumenty ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1996 Sb. za dohodu o postupu rozhodce při vedení řízení.

Listinou označenou jako Rozhodčí nález ze dne 14.01.2010 sp.zn. 25511/09 bylo prokázáno, že rozhodce Mgr. Martin Dvořák se sídlem na adrese Sdružení rozhodců, a.s., odůvodnil svou pravomoc rozhodce od rozhodčí doložky, která je součástí Všeobecných úvěrových podmínek CETELEM ČR a.s, které tvoří nedílnou součást smlouvy o úvěru (ze dne 8.9.2006) za situace, kdy dne 21.10.2009 byl na adresu Sdružení rozhodců, a.s. doručen žalobní návrh ve věci CETELEM ČR a.s. proti Lucii anonymizovano , o zaplacení 46.110,-Kč s příslušenstvím, a to z titulu nevrácení úvěru a smluvní pokuty. V tomto sporu byl postupem dle § 10 odst. 3 Rozhodčího řádu Sdružení rozhodců a.s. jmenován rozhodce Mgr. Martin Dvořák, který funkci rozhodce přijal. V rozhodčím nálezu uložil dlužnici Lucii anonymizovano zaplatit věřiteli CETELEM ČR a.s. částku ve výši 46.110,-Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 01.10.2009 do zaplacení a dále na nákladech řízení částku 20.673,-Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

Jelikož žaloba insolvenčního správce podle ust. § 199 zákona č.182/2006 Sb. byla podána včas, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, zabýval se soud s ohledem na zjištěný skutkový stav právní otázkou, zda Rozhodčí nález vyvolal právní účinky a zda založil právo věřitele CETELEM ČR a.s. na náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 20.673,-Kč.

V dané věci je nepochybné, že CETELEM ČR a.s. jednal při uzavírání a plnění úvěrové smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnice Lucie anonymizovano ji neuzavírala jako podnikatelka. Po právní stránce se závazkový vztah uvedených smluvních stran řídí režimem obchodního zákoníku, jak plyne z jeho ustanovení § 261 odst. 3 písm. d), jde přitom o úvěr spotřebitelský, v němž měla společnost CETELEM ČR, a.s. postavení dodavatele a dlužnice spotřebitele. S ohledem na uvedené postavení dlužnice je současně zapotřebí v souladu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku použít vždy ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 52 a násl. občanského zákoníku, zejména pak §§ 55, 56).

Ust. § 55 bylo do občanského zákoníku zařazeno zákonem č. 367/2000 Sb. s účinností od 1.1.2001. V odst. 1 stanoví, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle odst. 3 v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavky dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 ustanovení odst. 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. V odst. 3 jsou

ICM R pak demonstrativním způsobem uvedena smluvní ujednání, která se považují za nepřípustná ve spotřebitelských smlouvách.

Obě uvedená ustanovení občanského zákoníku, upravující právní režim spotřebitelských smluv, byla přijata v souvislosti s implementací směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 (dále jen směrnice) o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách do českého právního řádu. Článek 3 směrnice vymezuje určení nepřiměřených podmínek tak, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele (odst. 1). Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byla individuálně sjednána, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz (odst. 2).

Podle čl. 6 odst. 1 směrnice členské státy stanoví, že nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné a že smlouva zůstává pro stany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných nepřiměřených podmínek.

Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 27.06.2000 ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 (Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a spol.) při výkladu Směrnice Rady 93/13 článku 3, 6 a 7 vyslovil závěr, že ochrana poskytnutá spotřebitelům uvedenou směrnicí týkající se nepřiměřených podmínek ve smlouvách uzavřených se spotřebiteli zahrnuje možnost národního soudu z moci úřední posoudit nepřiměřenost podmínky smlouvy, která je mu předložena při zkoumání oprávněnosti žaloby podané k národnímu soudu. Národní soud je povinen při aplikaci ustanovení národního práva, a to ať již dřívějších či pozdějších vzhledem ke směrnici tato ustanovení vykládat v co největší míře ve světle textu a účelu této směrnice. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že cíle sledované článkem 6 směrnice, který ukládá členským státům stanovit, že nepřiměřené podmínky nezavazují spotřebitele, nemůže být dosaženo, pokud by sami spotřebitelé museli vznášet námitku nepřiměřené povahy takových podmínek. Umožňují-li procesní pravidla mnohých členských států v takových sporech, aby se jednotlivci bránili sami, existuje nezanedbatelné riziko, že se spotřebitel nepřiměřené povahy podmínky, která proti němu stojí, nedovolá, zejména z neznalosti. Z toho vyplývá, že účinné ochrany spotřebitele může být dosaženo jen pokud bude národnímu soudu přiznána možnost zhodnotit takovou podmínku z moci úřední.

I z další judikatury Evropského soudního dvora jednoznačně vyplývá povinnost národních soudů při aplikaci národního práva je interpretovat v co nejvyšší možné míře ve světle textu a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo cíle v ní stanoveného (např. rozhodnutí C-106/89 Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentación SA nebo ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01).

ICM R

V daném případě byla Rozhodčí doložka zapracována věřitelem CETELEM ČR, a.s. do Všeobecných úvěrových podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru a žalovaná svým podpisem úvěrové smlouvy se zavázala Všeobecné úvěrové podmínky dodržovat, aniž měla možnost její obsah jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Jde tedy o případ, kdy rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně při sepisu smlouvy. Soud s ohledem na ust. § 55 a § 56 občanského zákoníku i s ohledem na judikaturu Evropského soudního dvora posoudil ujednání v článku IV.-8. nazvaném Řešení sporů v bodě 1 Všeobecných úvěrových podmínek (ve spotřebitelské smlouvě-smlouvě o úvěru) z úřední povinnosti, tak, že tato rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku).

Vzhledem k tomu (vycházeje z rozhodnutí C-168/05, Mostaza Claro Evropského soudního dvora), že soud má kdykoliv z úřední povinnosti přihlížet k neplatnosti resp. nicotnosti rozhodčího nálezu ve sporu ze spotřebitelské smlouvy, soud uzavírá, že rozhodčí nález Mgr. Martina Dvořáka ze dne 14.01.2010 sp. zn. 25511/09 nezakládá vykonatelnost předmětné pohledávky a daná listina není listinou, na základě které by bylo lze vést výkon rozhodnutí; jedná se o toliko právní nicotný a bezúčinný akt, který proto nemohl založit nárok náhradu nákladu rozhodčího řízení, v daném případě ve výši 20.673,-Kč.

Pro úplnost právní argumentace ještě soud dodává, že z povahy společnosti Sdružení rozhodců s.r.o. je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle § 13 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a vzhledem k tomu není oprávněna vydat Rozhodčí řád a Poplatkový řád, podle nichž by měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů, zejména jmenování rozhodců, zahájení řízení podáním žaloby u Sdružení rozhodců s.r.o., stanovení odměn a náhrad a v tomto smyslu vydávat Poplatkový řád. Vzhledem k tomu je nutné i z tohoto pohledu dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku i pro obcházení ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 12 Cmo 496/2008-28 ze dne 28.05.2009, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010).

S ohledem na veškerou shora uvedenou argumentaci soud incidenční žalobě vyhověl.

Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobci, který měl ve sporu plný úspěch, přiznal účelně vynaložené náklady spočívající v paušální částce za právní zastupování žalobce 9.000,-Kč (§ 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) plus dva režijní paušály po 300,-Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996).

P o u č e n í :Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, písemně, dvojmo.

V Ostravě dne 29.03.2011

Za správnost vyhotovení: JUDr. Zuzana Melšová, v.r. Monika Doležílková samosoudkyně

ICM R