14 ICm 1277/2010
Jednací číslo: 14 ICm 1277/2010-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Tomalovou ve věci žalobce: žalobce: Ing. Petr Klus CSc., Řeznická 33, 738 01 Frýdek-Místek, insolvenční správce dlužnice Lucie Čaplové, bytem Radniční 1148, Frýdek-Místek, právně zastoupen Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Slezská Ostrava proti žalovanému: FINPOMOC.CZ, s.r.o., IČ 27375005, se sídlem Ovocný trh 571/11, 110 00 Praha 1, právně zastoupen JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 23b, PSČ 602 00, o určení neexistence pohledávky

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá za dlužníkem Lucií Čaplovou, bytem Radniční 1148, Frýdek-Místek, pohledávku z titulu nedoplatku smlouvy o úvěru č. 2320023647 a jejího příslušenství ve výši 46.339,-Kč uplatněnou v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. KSOS 14 INS 5944/2010, přihláškou podanou dne 14.07.2010.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 10.200,-Kč, k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Ostravě na č.ú. 3703-4123761/0710, VS 1442127710 soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč (položka 10 Sazebníku soudních poplatků zák. č. 549/1991 Sb.).

Odůvodnění:

Žalobou došlou soudu dne 24.09.2010 se domáhal žalobce, aby soud určil, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku, tak jak je tato pohledávka označena v odstavci I. výroku tohoto rozsudku. Žalobce svoji žalobu odůvodnil tím, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pod přihláškou č. 4 svoji vykonatelnou pohledávku ve výši 58.589,-Kč, která představovala jistinu ve výši 31.150,-Kč a příslušenství ve výši 27.439,-Kč, přičemž jako důvod vzniku žalovaný uvedl nedoplatek úvěru. Žalobce dále uvedl, že při přezkumném jednání dne 26.08.2010 popřel pravost a výši pohledávky v částce 46.339,-Kč. Žalobce dále uvedl, že žalovaný dovozuje vykonatelnost své pohledávky rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem Ing. Petrem Horákem ze dne 09.07.2007. Žalobce uvedl, že dle § 199 insolvenčního zákona může správce popřít vykonatelnou pohledávku za přísných podmínek, které jsou vymezeny v ustanovení § 199 IZ. Pokud jde o samotnou pohledávku, která byla popřena, uvedl žalobce, že součástí smlouvy o úvěru je ujednání o smluvní pokutě ve výši 14-ti splátek, pokud prodlení dlužníka trvá více než 10 dní. Žalobce má za to, že toto ujednání je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení § 3 občanského zákoníku a žalovanému-věřiteli tvrzená pohledávka z titulu smluvní pokuty ve výši 18.900,-Kč nevznikla, neboť na základě neplatné dohody nemůže taková pohledávka vzniknout. Rozpor s dobrými mravy insolvenční správce spatřuje v nepřiměřenosti smluvní pokuty, která činí částku ve výši více než 100% z nominální hodnoty úvěru za prodlení více než 10 dnů. Takto vysoká smluvní pokuta neodpovídá hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Správce má tedy za to, že z tohoto důvodu nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 18.900,-Kč. Pokud jde o to, že součástí smlouvy je ujednání o rozhodčí doložce, namítá žalobce, že ujednání o rozhodčí doložce ve smlouvě o úvěru, která má charakter spotřebitelské smlouvy, je neplatné. Důvod neplatnosti rozhodčí doložky spatřuje zejména v tom, že součástí spotřebitelského práva je zákaz nekalých podmínek ve spotřebitelských smlouvách zakotvených v ustanovení § 56 občanského zákoníku, který je nutno vykládat jako konkretizaci důležité zásady českého spotřebitelského práva- jednostranné kogentnosti vyjádřené v ustanovení § 55 odst. 1 téhož zákona. Dle žalobce je ujednání o rozhodčí doložce natolik jednostranně výhodné pro věřitele, že je ve spotřebitelské smlouvě nepřípustné a spotřebitel se může dovolat její neplatnosti dle § 55 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobce dále namítá, že ve spotřebitelských smlouvách jsou zakázána taková ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 občanského zákoníku). Dle žalobce je pojem dobré víry nutno posuzovat spíše jako jakousi přiměřenost s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu. Pokud jde o přiměřenost obchodních podmínek, je nutno je posuzovat s ohledem na sílu vyjednávajících pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s příslušnou podmínkou. Podle žalobce je dobrá víra naplněna, pokud prodávající nebo poskytovatel jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně a bere v úvahu jeho oprávněné zájmy. Pojem značné nerovnováhy dle žalobce spočívá v tom, že spotřebitelé by měli být chránění před zneužitím moci prodávajícího nebo poskytovatele, zejména před jednostranně sepsanými smlouvami s nepřiměřeným vyloučením základních práv ve smlouvách. Dle žalobce právě nepřiměřené vyloučení základních práv lze považovat za výkladové vodítko při určování značné nerovnováhy. Dle žalobce nelze mít námitek proti obecnému užívání rozhodčích doložek, avšak není možné přenášet řešení sporu na rozhodce a rozhodčí soudy také v případě spotřebitelských smluv, a to s uvedením rozhodčí doložky do předem připravených obchodních podmínek silnější smluvní strany. Takové ujednání je pak nekalé a to jednak z důvodu, že spotřebitel nemá vyjednávací pozici k donucení dodavatele k vypuštění rozhodčí doložky, jednak z důvodu, že cílem rozhodčí doložky začleněné do spotřebitelských smluv je maximálně zjednodušit a urychlit vymáhání práv výhradně dodavatelů. Dalším důvodem pro nekalost v rozhodčích doložkách je, že rozhodčí řízení samotné pak z různých důvodů procesně znevýhodňuje spotřebitele oproti klasickému soudnímu řízení. Dále žalobce namítá, že rozhodčí doložka vylučuje možnost předložení sporu obecnému soudu, čímž je spotřebitel zbaven soudní ochrany a dále rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. Žalobce má tedy za to, že rozhodčí doložka je neplatná a spor nemohl rozhodovat rozhodce, jeho rozhodnutí je tedy nulitním rozhodnutím a na základě takového nulitního rozhodnutí nemohly žalovanému vzniknout žádné nároky, tedy nároky na zaplacení nákladů rozhodčího řízení a exekučního příkazu v celkové výši 27.439,-Kč.

Žalovaný ve svém vyjádření doručeném soudu dne 15.12.2010 (č.l. 8-10 spisu) a ve svém vyjádření, které doručil soudu na základě výzvy soudu dne 23.04.2012 (č.l. 21-23 spisu) uvádí, že mezi dlužnicí a žalovaným byla uzavřena dne 21.02.2007 smlouva o úvěru č. 2320023647, na základě které byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 15.000,-Kč. Dle žalovaného za poskytnutí úvěru náležela žalovanému odměna ve výši 2.250,-Kč a poplatek ve výši 7.050,-Kč (dle článku 1 smlouvy o úvěru). Žalovaný dále uváděl, že dlužnice nesplácela úvěr v souladu se splátkovým kalendářem, a to konkrétně s článkem III., když uhradila žalovanému pouze 1 splátku ve výši 1.350,-Kč. Žalovaný proto pokusem o smír ze dne 27.03.2007, který dlužnice převzala, uplatnil právo na zaplacení celého zůstatku úvěru ve výši 22.950,-Kč a smluvní pokuty v počtu 7 splátek ve výši 9.450,-Kč, to je celkem 32.400,-Kč do 10 dnů od doručení výzvy. Dlužnice uhradila žalovanému dne 12.04.2007 částku ve výši 5.400,-Kč. Poté žalovaný podal rozhodčí žalobu, ve které uplatnil nárok na uvedené částky. Jelikož prodlení trvalo déle než 10 dnů, požadoval žalovaný v souladu se smlouvou (článkem 4.3) další smluvní pokutu ve výši 7 splátek, celkem 18.900,-Kč. Žalovaný dále uvedl, že rozhodce zaslal žalobci výzvu k vyjádření k podané žalobě a výzva byla uložena na poště a po marném uplynutí stanovené 10 denní lhůty byla vrácena na adresu 1. MRS. Rozhodčí nález sp. zn. 1 R 2403/2007, zavázal dlužnici k zaplacení částky 36.450,-Kč s příslušenstvím, nabyl právní moci dne 04.10.2007 a vykonatelný je od 08.10.2007. Žalovaný dále uvedl, že vzhledem k pasivitě dlužnice byl podán návrh na nařízení exekuce, ve kterém zohlednil platby celkem ve výši 5.300,-Kč (ze dne 15.05.2007 a 26.06.2007 a

02.08.2007). Usnesení o nařízení exekuce Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 02.01.2008 č.j. 30 Nc 6330/2007-7 bylo vydáno pro částku 50.309,-Kč, včetně nákladů exekuce, které byly později stanoveny příkazem ze dne 30.06.2010, č.j. 137 Ex 1586/08-35 na částku 8.280,-Kč. Žalovaný dále uvedl, že přihláškou ze dne 01.07.2010 přihlásil do insolvenčního řízení částku 58.589,-Kč. K námitkám žalobce, které se týkaly neplatnosti rozhodčí doložky žalovaný namítal, že pokud jde o způsob určení rozhodce, pak § 7 zákona č. 216/1994 Sb. umožňuje mechanismus, v jehož rámci bude rozhodce vybrán ze seznamu, který vede jakákoliv právnická osoba. Pokud si tedy strany smlouvy stanovily, že arbitrážní spory mezi nimi budou řešeny v rozhodčím řízení rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců právnické osoby, lze takovéto ustanovení považovat za ujednání o způsobu určení osoby rozhodce. Žalovaný dále namítá, že pokud žalobce odkazuje na použití občanského zákoníku a směrnice rady ES č. 93/13/EHS pak namítá, že tato směrnice není bezprostředně vnitrostátně účinná. Je jen závazná pro členské státy z hlediska cíle, jehož se má dosáhnout a lhůty, do níž musí být implementován obsah směrnice do právního řádu jednotlivých států. Žalovaný navíc podotýká, že dlužnice nevyužila svého práva, a to možnosti domáhat se zrušení rozhodčího nálezu dle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Dále žalovaný namítá, že dle § 15 odst. 2 zákona č. 216/94 lze námitku nedostatku pravomoci zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí doložky, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci smlouvy nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Dále žalovaný namítá, že v dané věci nejde o případ, kdy by zákon vylučoval uzavření rozhodčí doložky, přičemž právní závěr, dle kterého lze i ve spotřebitelských smlouvách uzavřít rozhodčí doložku, vyslovil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 05.10.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/2010. Závěrem žalovaný zdůrazňuje, že odvozuje vykonatelnost pohledávky u rozhodčího nálezu, který nabyl účinky vykonatelného rozhodnutí, a u nějž uběhla lhůta k podání návrhu na jeho zrušení. Vadný rozhodčí nález může být zrušen pouze v rámci tohoto speciálního řízení zahájeného v zákonem stanovené lhůtě. Dle žalovaného argumenty, které vznesl žalobce, směřují k neplatnosti rozhodčí smlouvy, ke kterým však již uplynula zákonná lhůta. Pohledávka žalovaného, která je předmětem řízení je pohledávkou vykonatelnou, přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu a žalobce nemůže jako důvod popření uvést jiné právní hodnocení, např. neplatnost smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy. K tomu odkazuje žalovaný na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.03.2012 č.j. 38 ICm 414/2010-16. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Na základě tvrzení obou účastníků tedy soud rekapituluje skutkový děj takto:

Na základě smlouvy o úvěru byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 15.000,-Kč a za poskytnutí úvěru požadoval žalovaný odměnu ve výši 2.250,-Kč a poplatek dle článku 1. smlouvy o úvěru ve výši 7.050,-Kč. Ve smlouvě bylo dohodnuto 18 splátek po 1.350,-Kč, tj. celkem na splátkách měla zaplatit dlužnice 24.300,-Kč. Byla zaplacena ve lhůtě jen jedna splátka, a to ve výši 1.350,-Kč, dne 12.04.2007 bylo dále zaplaceno 5.400,-Kč a dále bylo zaplaceno 5.300,-Kč, a to postupně ve dnech 15.05.2007, 26.06.2007 a 02.08.2007. Dlužnice tedy na půjčenou částku 15.000,-Kč vrátila 12.050,-Kč. Soud dále na základě těchto tvrzení rekapituluje, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení celkem částku 58.589,-Kč. Z toho částku 31.150,-Kč jako jistinu a částku 27.439,-Kč jako příslušenství, přičemž částka 27.439,-Kč se skládala z nákladů předcházejícího řízení ve výši 19.159,-Kč a z nákladů exekuce ve výši 8.280,-Kč. Dále soud rekapituluje, že žalobce popřel část jistiny ve výši 18.900,-Kč a uznal část jistiny ve výši 12.250,-Kč, přičemž popřená část jistiny je z důvodu nepřiměřené smluvní pokuty a dále popřel žalobce celé příslušenství, a to z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Dlužnicí zaplacená částka tedy činí 12.050,-Kč, správcem uznaná částka činí 12.250,-Kč, což celkem činí částku 24.300,-Kč.

K jednotlivým skutkovým tvrzením soud provedl následující listinné důkazy, které zhodnotil takto:

Ze spisu 14 INS 5944/2010 provedl soud důkaz rozhodnutím o úpadku ze dne 23.06.2010 č.j. 14 INS 5944/2010-A5 a konstatoval, že insolvenční řízení i nadále trvá. Z listiny označené jako přihláška pohledávky věřitele, to je žalovaného, soud zjistil, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pod pohledávkou č. 1 jistinu ve výši 31.150,-Kč. Jako důvod vzniku uvedl smlouvu o úvěru č. 2320023647 ze dne 21.02.2007 s tím, že vyznačil vykonatelnost pro částku 31.150,-Kč dle RN 1 R 2403/2007 a dále k této jistině přihlásil příslušenství, a to náklady předcházejícího řízení ve výši 19.159,-Kč + náklady exekučního řízení ve výši 8.280,-Kč, to je celkem 27.439,-Kč, přičemž jako způsob výpočtu uvedl-dle RN 1 R 2403/2007 ze dne 09.07.2007 + dle exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 137 Ex 1586/08-35 ze dne 30.06.2010. Celkem tedy přihlásil 58.589,-Kč. V dalších okolnostech uvedl, že rozhodčí nález byl vydán pro částku 55.609,-Kč, po vydání rozhodčího nálezu bylo uhrazeno 5.300,-Kč a exekuce byla nařízena pro částku 50.309,-Kč. Po nařízení exekuce nebylo nic uhrazeno. Ve věci byl vydán exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce, kdy náklady oprávněného činí 8.280,-Kč.

Z příloh k přihlášce pohledávky, a to ze smlouvy o úvěru č. 2320023647 uzavřené mezi žalovaným a dlužnicí soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena 21.02.2007. Z bodu 1.1 soud zjistil, že žalovaný se zavázal poskytnout dlužnici finanční prostředky ve výši 15.000,-Kč, přičemž z bodu 1.2 soud zjistil, že dlužnice měla zaplatit žalovanému za poskytnutí úvěru poplatek ve výši 2.250,-Kč a dále z bodu 1.3 soud zjistil, že účastníci si dohodli, že dlužník zaplatí žalovanému za správu smlouvy poplatek ve výši 7.050,-Kč a z bodu 1.4 soud zjistil, že roční procentní sazba nákladů na úvěr činí 93,57%. Z bodu 3.1 smlouvy o úvěru soud zjistil, že dlužník se zavázal vrátit věřiteli úvěr, tj. 15.000,-Kč a odměnu a poplatek ve splátkách, a to v měsíčních splátkách po 1.350,-Kč. Z bodu 4.1 soud zjistil, že v případě prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv jednotlivé splátky a nebo její části nebo v případě prodlení se zaplacením jakéhokoliv peněžního závazku dlužníka ze smlouvy, je žalovaný oprávněn požadovat zaplacení úroků z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý i započatý den prodlení. Z bodu 4.3 smlouvy soud zjistil, že v případě prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv splátky nebo její části byl věřitel oprávněn požadovat od dlužníka zaplacení smluvní pokuty, a to ve výši odpovídající výši 7 splátek. V případě že prodlení dlužníka s úhradou kterékoliv splátky nebo její části mělo trvat více než 10 dnů, byl věřitel oprávněn požadovat od dlužníka zaplacení další smluvní pokuty ve výši dalších 7 splátek, tzn. že celková smluvní pokuta v případě prodlení dlužníka trvajícím déle než 10 dnů odpovídala výši 14 splátek. Bod IX má název řešení sporu a obsahuje pouze dva, a to odstavce 9.1 a 9.2. Z bodu 9.1 soud zjistil, že účastníci se dohodli na tom, že všechny spory vznikající z této smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným První moravskou rozhodcovskou společností s.r.o., IČ: 27670767 podle jejího rozhodčího řádu a poplatkového řádu zveřejněných na internetových stránkách www.1mrs.cz . Z bodu 9.2 soud zjistil, že smluvní strany se dohodly, že doručování v rámci tohoto smluvního vztahu se bude provádět na adresu bydliště účastníků uvedených v záhlaví smlouvy s tím, že v případě, že adresát písemnosti nebude zastižen, písemnost se uloží u subjektu provádějícího přepravu a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do 7 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Dále je zde uvedeno, že pokud se písemnost u subjektu provádějícího přepravu neukládá, považuje se za doručenou dnem následujícím po dni, kdy byla zásilka vrácena zpět odesílateli (smluvní straně nebo rozhodci), a to i když se adresát o tomto doručení nedozvěděl.

Z listiny označené jako rozhodčí nález sp. zn. 1R 2403/2007 soud zjistil, že rozhodce Ing. Petr Horák vydal rozhodčí nález dne 09.07.2007, a to ve věci žalobce, tj. v daném případě žalovaného, zastoupeného advokátem JUDr. Ivo Marethem a proti žalované, tj. dlužnici o zaplacení částky 36.450,-Kč s příslušenstvím. Z této listiny zjistil, že rozhodce zavázal dlužnici k zaplacení částky 17.550,-Kč, dále částky 18.900,-Kč, která představovala smluvní pokutu a dále k zaplacení nákladů řízení, představujících zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 2.380,-Kč, náklady právního zastoupení v celkové výši 14.100,-Kč + DPH, tj. plus částku 2.679,-Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodčího nálezu soud zjistil, že rozhodčí nález obsahuje popis skutku, který se stal, tj. skutečnost, že dlužnice uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které jí byl poskytnut úvěr ve výši 15.000,-Kč s tím, že byly dohodnuty splátky ve výši 1.350,-Kč a dále je zde uvedeno, že dlužnice uhradila pouze jednu splátku ve výši 1.350,-Kč dne 07.03.2007 a dále uhradila dne 12.04.2007 částku 5.400,-Kč. Rozhodce zde dále konstatoval nárok věřitele na smluvní pokutu ve výši 18.900,-Kč, neboť prodlení trvalo déle než 10 dnů. Z této listiny pak soud dále zjistil, že je opatřena doložkou právní moci a vykonatelností, když nabyla právní moci dne 04.10.2007 a je vykonatelná 08.10.2007.

Z listiny označené jako Příkaz k úhradě nákladů exekuce č.j. 137 Ex 1586/08-35 soud zjistil, že soudní exekutor JUDr. Petr Kocián toto rozhodnutí vydal 30.06.2010 ve věci oprávněného, tj. žalovaného, proti povinnému, tj. dlužnici, přičemž uvedl, že náklady exekuce a náklady oprávněného činí celkem 16.080,-Kč, přičemž tyto náklady jsou zde položkově rozepsány.

Z listiny označené jako Seznam přihlášených pohledávek (přezkumný list) soud zjistil, že z celkově přihlášené částky 58.589,-Kč žalobce uznal částku 12.250,-Kč a popřel částku 46.339,-Kč, přičemž správce na tomto přezkumném listě uvedl, že popírá pohledávku co do výše a pravosti, a to v částce 18.900,-Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 14 splátek, což je více než 100% výše uvedeného úvěru, neboť tato byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a v částce 27.439,-Kč z titulu nákladů řízení dle rozhodčího nálezu a dle exekučního příkazu, neboť rozhodčí nález nezakládá vykonatelnost, kdy ustanovení sjednaného řešení sporu v rozhodčím řízení je nepřiměřené.

Z projednávaného spisusoud provedl níže uvedené listinné důkazy, které vyhodnotil takto:

Z listiny označené jako Pokus o smír-poslední výzva před podáním žaloby ze dne 27.03.2007 včetně dodejky k této listině, soud zjistil, že tímto podáním doručeným dlužnici 16.04.2007 vyzval žalovaný dlužnici k úhradě částky 32.400,-Kč, která se skládala z dlužné částky 22.950,-Kč a zbytek činil pokutu.

Z listiny označené jako Přehled plateb Lucie Čaplová soud zjistil, že podle této listiny zaplatila dlužnice 7 splátek po 1.350,-Kč, 8. splátku ve výši 2.600,-Kč a 9-23. splátku platila po stokorunách nebo desítkách korun. K této listině soud konstatuje, že částky, které jsou na ní uvedené jako zaplacené neodpovídají tvrzením žalovaného o zaplacení částek, neboť dle tvrzení žalovaného ve vyjádření k žalobě (viz výše) byla zaplacena první splátka ve výši 1.350,-Kč, pak bylo nárazově dne 12.04.2007 zaplaceno 5.400,-Kč a dále bylo ve dnech 15.05.2007, 26.06.2007 a 02.08.2007 zaplaceno celkem 5.300,-Kč.

Po provedeném dokazování soud dospěl k těmto skutkovým a právním závěrům:

Ve sporu bylo prokázáno, že dlužnice uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. 2320023647, na základě které jí žalovaný poskytl úvěr ve výši 15.000,-Kč. Bylo také prokázáno, že si sjednali mezi sebou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 2.250,-Kč a poplatek za správu úvěru ve výši 7.050,-Kč. Dále bylo prokázáno, že dlužník uhradil jen jednu splátku po 1.350,-Kč a dále zaplatil 12.04.2007 5.400,-Kč a ve dnech 15.05.2007, 26.06.2007 a 02.08.2007 5.300,-Kč. Celkem tedy zaplatil 12.050,-Kč. Dále bylo prokázáno, že žalovaný přihlásil částku 31.150,-Kč jako jistinu a částku 27.439,-Kč jako příslušenství, přičemž příslušenství se skládalo z nákladů předchozího řízení ve výši 19.159,-Kč a nákladů exekuce ve výši 8.280,-Kč. Bylo prokázáno, že žalovaný přihlásil pohledávku jako vykonatelnou a správce ji u přezkumného jednání jako vykonatelnou v části popřel, kdy ji popřel v části jistiny ve výši 18.900,-Kč a v části jistiny uznal ve výši 12.250,-Kč a dále bylo prokázáno, že popřel celé příslušenství, to je částku 27.439,-Kč. Na tomto listě soud rekapituluje, že 18 splátek po 1.350,-Kč činilo částku 24.300,-Kč, přičemž z toho byla zaplacena částka 12.050,-Kč a insolvenční správce uznal částku 12.250,-Kč, přičemž součet těchto položek činí právě částku 24.300,-Kč.

Pokud jde o včasnost žaloby, žaloba byla podána včas ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání dle ustanovení § 199 odst. 1 IZ (přezkumné jednání proběhlo dne 26.08.2010, žaloba byla u soudu podána dne 24.09.2010). Vzhledem k tomu, že pohledávka byla přezkoumána jako vykonatelná a správce její vykonatelnost popřel, byl povinen podat žalobu insolvenční správce.

V úvodu soud předestírá, že z předložené úvěrové smlouvy je zřejmé, že věřitel jednal při uzavření a plnění smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnice ji uzavírala jako nepodnikatelka. Závazkový vztah se tedy řídí režimem obchodního zákoníku (podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d)), přičemž jde o úvěr spotřebitelský, přičemž věřitel má postavení dodavatele a dlužník spotřebitele. S ohledem na postavení dlužníka jako spotřebitele, je pak nutno v souladu s ustanovením § 262 odst. 4 obchodního zákoníku použít ustanovení občanského zákoníku, nebo zvláštních předpisů spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 52 a následující občanského zákoníku, zejména pak § 55 a 56).

Dále se soud v prvé řadě musel vypořádat s otázkou, zda rozhodčí nález je vykonatelný. Soud na tomto místě podrobil rozboru tzv. rozhodčí doložku, která je v úvěrové smlouvě označena pod článkem IX. jako řešení sporů . Rozbor soud provedl podle kritérií nálezu Ústavního soudu České republiky II. ÚS 2164/2010 ze dne 05.10.2011.

Jak již zmínil Ústavní soud ve svém nálezu v bodě V.a) Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy České republiky, zvláště ústavní úpravy zákonných práv a svobod je její prozařování , celým právním řádem. Smysl úpravy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánu veřejné moci), nejen v přímé závaznosti ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. .

Níže podepsaný soud pak k tomuto dále podotýká, že odůvodnění nálezu jsou také doplňkovým pramenem práva, neboť často obsahují vyjádření k významným právním otázkám. Dle nálezu Ústavního soudu II ÚS 355/02 je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů. Ústavní soud ve svém nálezu II ÚS 2164/2010 sice řešil konkrétní otázku, že postupem obecných soudů došlo k projednávané věci porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, když obecné soudy vyslovily názor, že je-li sjednána rozhodčí doložka, musí věc projednávat rozhodce, a nikoliv soud, avšak Ústavní soud se vyjádřil také obecně k rozhodčím doložkám ve spotřebitelských smlouvách, a to zejména v bodech Vd), Ve). V bodě Ve) článku 25 Ústavní soud dokonce konstatoval, že mu připadá vhodné se k problematice rozhodčích doložek blíže vyjádřit, i s ohledem na existující rozdílné nazírání na tuto problematiku jak v právní praxi, tak v soudní judikatuře. Uvedl, že je třeba na rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelských smlouvách pohlížet přísněji. V bodě Vd) Ústavní soud uvedl, že strany rozhodčí smlouvy se dobrovolně a vědomě vzdávají svého práva na projednávání své věci nezávislým a nestranným soudem, přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit. V článku Vd) bod 24 Ústavní soud vyslovuje, že jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají v ujednání o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. V tomto bodě také Ústavní soud uzavírá, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, to je spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. Dle Ústavního soudu má tak soud každou rozhodčí doložku podrobit těmto kritériím:

1) kritériu, zda jsou v rozhodčí doložce transparentní a jednoznačná pravidla pro určení rozhodce,

2) zda dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, to je spotřebitele, a 3) že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, to je ústnost, přímost jednání, odvolací instance(možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci).

Rozhodčí doložku sjednanou v úvěrové smlouvě proto soud podrobil zkoumání těchto tří kritérií, které obsahuje i ústavní nález. V bodě IX podbobě 9.1 úvěrové smlouvy je uvedeno, že všechny spory vznikající z této smlouvy budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení jedním rozhodcem jmenovaným První moravskou rozhodcovskou společností, s.r.o., IČ: 27670767 podle jejího rozhodčího řádu a poplatkového řádu zveřejněný na internetových stránkách www.1mrs.cz. Jak je z tohoto bodu zřejmé, rozhodčí doložka již nesplnila první kritérium dané Ústavním soudem, a sice nejsou zde transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce, neboť tato podmínka nemůže být pokládána za splněnou, když je zde uvedeno, že všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným První moravskou rozhodcovskou společností s.r.o. Na tomto místě lze tedy učinit závěr, že tato rozhodčí doložka neumožňuje transparentní výběr rozhodce, který by měl spor rozhodovat. Pokud tedy zkoumaná rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, a nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízený ve smyslu § 13 zákona č. 216/94 Sb. ve znění pozdějších předpisů a dále stanoví že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných právě touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí doložka neplatná pro obcházení zákona. Tak praví kromě citovaného Ústavního nálezu také rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 12 Cmo 496/2008. První moravská rozhodcovská společnost s.r.o není rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 216/94 Sb. Je zcela vyloučeno zřizovat soukromé rozhodčí soudy jako právnické osoby podle obecných zákonů upravujících zřizování právnických osob jako např. obchodní zákoník, aby vykonávaly funkce stálého rozhodčího soudu podle zákona o rozhodčím řízení.

Jak soud již výše uvedl, rozhodčí doložka je v rozporu s prvním kritériem dle Ústavního soudu a tudíž celé ustanovení článku IX úvěrové smlouvy je neplatné. Soud k tomu dále podotýká, že i kdyby ustanovení rozhodce platné bylo, byla by rozhodčí doložka neplatná pro nesplnění dalších dvou výše uvedených kritérií Ústavního soudu. Ujednání o rozhodčí doložce označené v článku IX jako řešení sporů je totiž tak kusé, že účastníka, to je spotřebitele jakožto slabší stranu, vůbec neseznamuje s podmínkami rozhodčího řízení. Podle znění bodu 9.1 mělo být rozhodčí řízení, resp. rozhodnutí vydané v rozhodčím řízení, konečné, což zcela odporuje např. tomu, že dohodnutá procesní pravidla mají garantovat spravedlivé řízení, to je ústnost, přínos jednání a odvolací instance (možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci). Věřitel se z této kusé rozhodčí doložky ani nemohl dozvědět, jaká jsou jeho práva, když bod 9.2 hovoří jen o způsobu doručování rozhodčího nálezu. Jelikož tedy rozhodčí doložka nesplňuje žádné ze tří kritérií ústavního nálezu (přičemž soud podrobně rozebral postačující první kritérium) má podepsaný soud za to, že nebyla platně sjednána. S ohledem na neplatnost rozhodčí doložky, je pak rozhodčí nález nicotným právním úkonem a soud je tak oprávněn zkoumat, zda věřitelův nárok je po právu podle hmotného práva.

S ohledem na to, co již o charakteru smluvního vztahu mezi účastníky (dlužník v postavení spotřebitele) bylo řečeno v úvodu těchto právních závěrů se soud zabýval posouzením přiměřenosti sjednané smluvní pokuty z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, § 265 obchodního zákoníku a § 56 odst. 1 obchodního zákoníku. Pokud jde o povinnost soudu přihlížet k absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti, toto je formulováno a odůvodněno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2007 sp. zn. 29 Odo 784/2005. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.02.2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009 ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy. Podle § 39 občanského zákoníku pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, popř. i ve spojení se sjednáním nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, stejně tak skutečnost, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 265 obchodního zákoníku, podle kterých by byla odepřena ochrana z důvodu, že výkon práva je v rozporu s poctivým obchodním stykem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28.05.2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006 uvedl, že odepřít ochranu jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku lze pouze takovému druhu jednání, které by opomíjelo zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházelo by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužívalo k poškození dlužníka. V případě prodlení dlužníka nad 10 dnů byla v bodě 4.3 smlouvy o úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši celkem 14 splátek, tj v daném případě smluvní pokuta ve výši 18.900,-Kč. Navíc si věřitel ve smlouvě sjednal také odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 2.250,-Kč a poplatek za správu smlouvy ve výši 7.050,-Kč, to je částku celkem 9.300,-Kč. Oproti výši poskytnutého úvěru, to je oproti částce 15.000,-Kč, jsou i tyto poplatky nepřiměřeně vysoké, ale jelikož je insolvenční správce u přezkumného jednání uznal, soud se jejich výší nezabýval. Soud tedy ohledně smluvní pokuty konstatuje, že její výše je nepřiměřeně vysoká v poměru ke skutečně půjčené částce (půjčeno 15.000 Kč, smluvní pokuta ve výši 18.900,-Kč), když smluvní pokuta půjčenou částku přesahuje, takže překročuje její zajišťovací, sankční a kompenzační funkci. K tomu soud musí přihlédnout též k výši odměny za poskytnutí úvěru a k poplatku za správu smlouvy (celkem 9.300,-Kč), když jejich výše věřiteli, při zvážení, že jde o takřka beznákladovou formulářovou smlouvu s jednoduchou správou, kompenzovala rizika, se smlouvou spojená. Ujednání o smluvní pokutě je tedy neplatné dle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a to pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku a s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy-jak již soud výše vysvětlil nepřiměřenost výše smluvní pokuty k výši poskytnutého úvěru.

Pokud jde o smluvní pokutu, soud tedy uzavírá, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávku z titulu smluvní pokuty, to je pohledávka na jistině ve výši 18.900,-Kč, tj. tato uplatněná pohledávka není po právu. Pokud jde o příslušenství pohledávky, které bylo vyčísleno částkou 27.439,-Kč a bylo tvořeno náklady rozhodčího řízení ve výši 19.159,-Kč a náklady exekuce ve výši 8.280,-Kč, pak nárok žalovaného na ně nevznikl, neboť jak již bylo výše uvedeno, je rozhodčí nález nicotným úkonem. Z tohoto důvodu ani pohledávka žalobce ve výši 27.439,-Kč není po právu. Z těchto důvodů soud žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce měl ve věci plný úspěch. Náklady řízení žalobce spočívají v odměně advokáta dle § 8 písm. b) ve výši 9.000,-Kč vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v náhradě 4 režijních paušálů po 300,-Kč dle vyhlášky č. 177/96 Sb.

Soud žalovanému uložil povinnost uhradit soudní poplatek, neboť žalobce byl od poplatkové povinnosti osvobozen dle § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/91 Sb. a jelikož byl žalobce ve sporu úspěšný a soud jeho žalobě vyhověl, přechází dle § 2 odst. 3 zákona č. 549/91Sb. poplatková povinnost na žalovaného. Výše soudního poplatku činí dle Sazebníku soudních poplatků, to je zákona č. 549/91 Sb. položky 10 částku 1.000,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ostravě dne 12.09.2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Pavla Tomalová, v.r. Táňa Kajzarová samosoudce