14 ICm 1276/2010
Č.j.: 14 ICm 1276/2010-51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Pavlou Tomalovou v právní věci žalobce: č. 1) Mgr. Ing. Eva Hepperová, Zeyerova 20, 747 05 Opava, insolvenční správkyně dlužníka Karla anonymizovano , anonymizovano , Karlovecká 2630/5, 746 01 Opava, zastoupená JUDr. Lenkou Vidovičovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře ul. Zámečnická 3a, 772 00 Olomouc, žalobce č. 2) Karel Weiss, anonymizovano , Karlovecká 2630/5, 746 01 Opava, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., Pernštýnské náměstí 80, 530 02 Pardubice, IČ: 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 6686/2010 jako věřitel č. 1 přihlášky č.1, v rámci pohledávky č. 1 vykonatelnou pohledávku ve výši 31.259,-Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 13.640,40 Kč (tj. částku včetně DPH) k rukám právního zástupce žalobce, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce 2 a žalovaný nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Ostravě na č.ú. 3703-4123761/0710, VS 1442127610 soudní poplatek ve výši 1.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou došlou soudu dne 24.09.2010 (č.l. 1-2 spisu) se žalobce 1 a žalobce 2 domáhali určení, že žalovaný nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 6686/2010 jako věřitel č. 1 přihlášky č. 1, v rámci pohledávky č. 1 vykonatelnou pohledávku ve výši 31.259,-Kč. Oba žalobci odůvodnili svou žalobu tím, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pod pohledávkou č. 1 pohledávku v celkové výši 52.439,-Kč jako pohledávku vykonatelnou dle rozhodčího nálezu, která se skládá z jistiny ve výši 46.760,-Kč jako nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100231595 ve výši 46.760,-Kč a příslušenství ve výši 5.679,-Kč jako směnečný úrok a náklady rozhodčího řízení, přičemž směnečný úrok přihlásil žalovaný ve výši 3.746,-Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč. Žalobci dále uvedli, že popřeli část jistiny, tj. z částky 46.760,-Kč popřeli částku 27.666,-Kč, co do jejich pravosti, a uznali částku ve výši 19.094,-Kč. Z částky označené jako příslušenství ve výši 5.679,-Kč pak žalobci popřeli 3.593,-Kč a uznali 2.086,-Kč, když co do směnečného úroku je popřena částka ve výši 1.660,-Kč (a uznaná částka 2.086,-Kč) a co do nákladů rozhodčího řízení je popřena celá částka 1.933,-Kč. Žalobci v prvé řadě namítali, že pohledávka není vykonatelná, neboť rozhodčí nález je neplatný či nicotný, a to jednak z toho důvodu, že rozhodčí doložky ve spotřebitelský smlouvách jsou neplatné a k neplatnosti resp. nicotnosti rozhodčích nálezů vydaných na základě takových rozhodčích doložek mají soudy přihlížet z úřední povinnosti, a to i při výkonu rozhodnutí (přičemž ohledně neplatnosti či nicotnosti tohoto rozhodčího nálezu odkazují na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 33 Cm 13/2009 a rozhodnutí Evropského soudního dvora C-168/05, Mustava Claro). A dále namítali, že i kdyby soud shledal, že rozhodčí nález byl vydán platně, pak tento nesplňuje formální vykonatelnost exekučního titulu, když nebyl dlužníkovi řádně doručen, ale měl být doručen opatrovníkovi ustanovenému rozhodcem. Dle žalobců tento postup odporuje jak zákonu o rozhodčím řízení, tak i občanskému soudnímu řádu, přičemž tento názor opírají o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2103/2007 ze dne 28.05.2009. Pokud jde o samotnou rozhodčí doložku, která je uvedena ve smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru, namítají oba žalobci, že tato rozhodčí doložka je neplatná pro rozpor s ust. § 56 občanského zákoníku a předpisy Evropských společností. Pokud jde o popřenou jistinu ve výši 27.666,-Kč co do její pravosti, uvádí oba žalobci, že uvedená částka má představovat smluvní pokutu ve výši 50% z půjčené částky ve smyslu článku 13.4 smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru, avšak smluvní pokuta ve výši 50% z půjčené částky v případě prodlení s úhradou 3 splátek je v rozporu s dobrými mravy dle § 39 občanského zákoníku. Pokud jde o popřenou část příslušenství ve výši 3.593,-Kč, pak zde oba žalobci uvádějí, že pokud jde o náklady rozhodčího řízení, na ně nemá žalovaný nárok s ohledem na neplatnost resp. nicotnost rozhodčího nálezu a pokud jde o přihláškou pohledávky uplatněný směnečný úrok ve výši 3.746,-Kč, zde žalobci provedli přepočet směnečného úroku s ohledem na výši uznaného nároku z jistiny ve výši 19.094,-Kč a uznali částku 2.086,-Kč, která by náležela z uznaného nároku z této jistiny a ve zbytku, to je v částce 1.660,-Kč, směnečný úrok popřeli. U ústního projednávání sporu pak dále žalobce poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 2164/2010, II ÚS 3057/2010, kde Ústavní soud uvádí, že rozhodčí doložky by měly splňovat určitá kritéria, které však rozhodčí doložka uvedená v předmětu sporu nemá. Žalobce č. 1 pak namítal, pokud jde o samotnou smlouvu o revolvingovém úvěru, že zde chybí projev vůle dlužníka i věřitele a smlouva tudíž nebyla uzavřena v písemné formě. Nelze totiž připustit stav, že by dlužník zjistil, jakou smlouvu uzavírá až teprve nastudováním všeobecných podmínek. Žalobce 1 uvedl na podporu svých tvrzení celou řadu rozhodnutí soudů, a to ve své závěrečné řeči u ústního jednání dne 08.03.2012.

Pokud jde o žalovaného, ten se vyjádřil k žalobě ve svém podání doručeném soudu dne 16.11.2010 (č.l. 5-8 spisu), ve svém podání doručeném soudu dne 08.02.2012 (č.l. 28-36 spisu) a dále doplnil skutkově svá tvrzení po poučení soudu dle § 118a) odst. 2 o.s.ř. u ústního projednávání sporu dne 29.02.2012 (strana 3 protokolu). Žalovaný ve svém podání na č.l. 5-8 nejprve namítal, že žalobce 2 není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť podle § 199 odst. 1 IZ je aktivně legitimován pouze insolvenční správce. K tomu soud již v této části odůvodnění rozsudku uvádí, že aktivní legitimace dlužníka k podání žaloby je dána ustanovením § 410 odst. 2 a 3 IZ. Žalovaný dále namítal, že uplatnil vůči dlužníku pohledávku vykonatelnou, a to na základě rozhodčího nálezu, který představuje překážku věci pravomocně rozhodnuté a tento rozhodčí nález je pro účastníky řízení závazný. Žalovaný namítá, že dlužník, pokud měl proti pohledávce námitky, se mohl bránit v rozhodčím řízení a mohl se také bránit podáním žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Žalovaný má za to, že incidenční řízení neslouží k tomu, aby nahrazovalo předchozí nečinnost dlužníka. Žalovaný nevylučuje, že by žalobci nemohli popírat pravost nebo výši vykonatelné pohledávky, ale namítá, že mohou uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, avšak důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci, jak to má na mysli ustanovení § 199 odst. 2 IZ. Žalovaný ve svém podání na č.l. 6 spisu cituje konstantní judikaturu ESD na podporu svých tvrzení. Žalovaný dále namítá, že výše pohledávky je v naprostém souladu se smlouvou o úvěru uzavřenou mezi účastníky a je v souladu se zákonem a obchodními zvyklostmi. Uvádí, že přiměřenost pohledávky je třeba posuzovat s ohledem na riziko, které je s poskytováním spotřebitelských úvěrů spojeno, a na skutečnost, že splacení úvěru nebylo zajištěno žádným majetkem ani jiným účinným způsobem, jako zástavním právem apod. Pokud jde o žalobcem uváděné rozhodnutí ESD ve věci Mustava Claro (C-168/05) pak k tomu žalovaný namítá, že je třeba uvést, že v rámci přezkumu pohledávky v insolvenčním řízení nelze použít závěry vyslovené v tomto rozhodnutí, když toto rozhodnutí se vysloveně týká řízení o zrušení rozhodčího nálezu a nikoliv řízení o incidenčním sporu o vykonatelné pohledávce v rámci insolvenčního řízení. Žalovaný má za to, že i podle současné aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu např. sp. zn. I ÚS 539/10 nepřísluší insolvenčnímu soudu právo přezkoumávat rozhodčí nález tak, jak požadují žalobci. V podání na č.l. 28-36 spisu pak žalovaný namítá, že v popěrném úkonu žalobci namítli pouze, že pohledávka je nevykonatelná a vykonatelnost tudíž popírají, ale neuvedli žádný důvod tohoto popření. Žalovaný namítá, že důvody jsou uvedeny až v samotné žalobě, což je zpozdilé, tedy nepřípustné, a žaloba z tohoto důvodu má být zamítnuta. V tomto citovaném podání pak žalovaný provedl podrobný rozbor možnosti popírat vykonatelné pohledávky, dále požadavky zákona na platnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských vztazích, judikaturu českých soudů, závaznost judikatury, novelu zákona o rozhodčím řízení, judikaturu k rozhodčím doložkám PROFI CREDITU, zásadu favor negotii, arbitrabilitu spotřebitelských smluv, právní úpravu v občanském zákoníku, směrnici 93/13/EHS, relevantní judikaturu ESD, právní úpravu v zákoně o rozhodčím řízení, rozhodčí nález jako veřejnou listinu a vykonatelný titul, rozhodčí doložku a formulářovou smlouvu, rozhodčí doložku a nároky uplatněné ze směnky, rozbor samotného rozhodčího řízení a dohodnutého postupu v tomto řízení, rozbor dalších směrnic ESD a judikatury ESD, rozbor vybrané judikatury českých soudů k rozhodčím doložkám. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Žalovaný dále po poučení soudem dle § 118a) odst. 2 o.s.ř. u ústního jednání dne 08.03.2012 (strana 3 protokolu) o tom, že soud má za to, že věc bude nutno posoudit v případě neplatnosti rozhodčí doložky a neplatnosti rozhodčího nálezu podle revolvingové smlouvy a směnky, doplnil svá skutková tvrzení tak, že uvedl, že Smluvní pokuta dle čl. 13.4 smluvních ujednání byla uplatněna v souladu se smlouvou a její přiměřenost je odůvodněna zejména tím, že úvěr byl poskytnut bez jakéhokoliv hmotného zajištění či osobního ručení třetí osoby. Uvedl, že dlužník měl fakticky jedinou povinnost, a to splácet úvěr. V případě porušení této povinnosti má věřitel málo možností jak se domoci uspokojení své pohledávky, proto mají smluvní pokuty dlužníka motivovat k tomu, aby splácel a také kompenzovat škody, které věřiteli vznikají. Směnka pak byla vyplněna v souladu se smlouvou i se zákonem a směnečný úrok odpovídá směnečné sumě. Pokud jde o částku, která je uvedena na směnce uvádí žalovaný, že je specifikována na str.2 rozhodčího nálezu a dodává, že na částku, která byla uvedena ve směnce, tj. 73 065,-Kč, bylo ještě hrazeno dlužníkem, a to dle karty klienta ze dne 02.11.2010, počínaje splátkou ze dne 26.11.2009, která byla započítána částečně na splátku 9 a zcela na splátky 10 a 14 a částečně na splátku 15. Poslední úhrada na směnečnou sumu proběhla dne 30.06.2010.

Mezi účastníky je tedy sporné, zda popřená pohledávka ve výši 31.259,-Kč je vykonatelná a pokud vykonatelná není, zda existuje v této popřené části, a pokud existuje v popřené části, tj. ohledně smluvní pokuty ve výši 27.666,-Kč, zda existuje také co do směnečného úroku ve výši 1.660,-Kč a zda existuje také co do nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč.

Spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 14 INS 6686/2010 bylo prokázáno, že:

1) Usnesením ze dne 07.07.2010 č.j. KSOS 14 INS 6686/2010-A5 byl zjištěn úpadek dlužníka Karla anonymizovano . Insolvenčním správcem byla ustanovena Mgr. Ing. Eva Hepperová a soud povolil řešení úpadku oddlužením.

2) Usnesením ze dne 13.10.2010 č.j. KSOS 14 INS 6686/2010-B5 bylo schváleno oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.

3) Přihláškou pohledávky evidovanou pod číslem P1 přihlásil žalovaný za dlužníkem vykonatelnou pohledávku č. 1 v celkové výši 52.439,-Kč, která se skládala z jistiny ve výši 46.760,-Kč, když jako důvod vzniku byl uveden nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100231595 ve výši 46.760,- Kč a příslušenství ve výši 5.679,-Kč, přičemž toto příslušenství se skládalo ze směnečného úroku ve výši 3.746,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč.

4) U přezkumného jednání dne 08.09.2010 insolvenční správce a dlužník popřeli pravost pohledávky č. 1 (tj. přihlašovaná 50% smluvní pokuta v celkové výši 46.760,-Kč), a to v části 27.666,-Kč (uznali částku 19.094,-Kč) a popřeli pravost pohledávky 1.1. (tj. přihlašovaný směnečný úrok ve výši 3.746,-Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč), a to co do částky 3.593,-Kč-z toho popřený směnečný úrok 1.660,-Kč a popřené náklady rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč (pohl. č. 1.1 byla uznána co do částky 2.086,-Kč, tj. část směnečného úroku). Jako důvod popření je uvedeno, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné dle ustanovení § 56 OZ, neboť povinnost dlužníka zaplatit při prodlení se splacením tří splátek smluvní pokutu ve výši 50% z půjčené částky (v tomto případě bylo skutečně půjčeno 26.000,-Kč) a za půjčenou částku je považována i jednorázová odměna v den poskytnutí půjčky dlužníkovi, aniž by mu tato částka byla dána do dispozice (v tom případě částka 29.332,-Kč) je výrazně nerovnovážné v neprospěch spotřebitele, neboť dosahuje téměř 400% dluhu, když dlužník již celkově splatil 38.617,-Kč. Současně insolvenční správce a dlužník uvedli, že považují tuto pohledávku za nevykonatelnou, tudíž vykonatelnost popírají. Pokud jde o pohledávku označenou ze seznamu přezkoumaných pohledávek pod č. 1.1 přihlášenou věřitelem

v částce 5.679,-Kč, která se skládá ze směnečného úroku 3.746,-Kč a nákladů rozhodčího řízení 1.933,-Kč, zde insolvenční správce a dlužník uznali nárok na směnečný úrok ve výši 2.086,-Kč, protože uznali, jak je výše patrno, nárok ze směnky jen ve výši 19.094,-Kč. Popřeli tudíž směnečný úrok ve výši 1.660,-Kč. K této pohledávce 1.1 současně uvedl insolvenční správce, že považuje také ujednání o rozhodčí doložce za neplatné, neboť dle § 56 OZ je nepřípustné, aby se spotřebitel vzdával v spotřebitelské smlouvě svých práv, a proto insolvenční správce popřel nárok na náklady rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč. Současně správce uvedl, že považuje tuto pohledávku za nevykonatelnou a tudíž vykonatelnost popírá.

5) Insolvenční řízení nebylo dosud skončeno.

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100231595 ze dne 30.07.2008 a z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100231595 ze dne 06.08.2008 soud zjistil, že žalovaný jako věřitel uzavřel s dlužníkem Karlem anonymizovano smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100231595, na základě níž se zavázal poskytnout úvěr ve výši 26.000,-Kč za smluvní odměnu ve výši 29.332,-Kč a dlužník se jej zavázal splácet 36 měsíčními splátkami po 1.537,-Kč vždy k 18. dni v měsíci počínaje 18.09.2008, RPSN činilo 73,31%. V bodě 10.1 smluvních ujednání bylo dohodnuto, že smluvní odměna za poskytnutí úvěru se započte oproti celkové výši úvěru ke dni poskytnutí úvěru. Pro případ porušení povinnosti řádně a včas splácet splátky úvěru byly ve smluvních ujednáních dohodnuty 3 samostatné smluvní pokuty, a to v bodě 13.1 ve výši 8% z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 15 dnů po termínu splatnosti a 13% z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 30 dnů v termínu splatnosti a další smluvní pokuta byla dohodnuta ve výši 50% ze schválené výše úvěru, to je z částky skutečně půjčené ve výši 26.000,-Kč a ze smluvní odměny ve výši 29.332,-Kč, to je celkem z částky 55.332,-Kč, a to pro případ prodlení se splácením dvou splátek podle splátkového kalendáře. Bod 18 smluvních ujednání obsahuje rozhodčí doložku, ve které se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má podle zákona č. 216/94 Sb. o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Dohodli se také, že rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců a rozhodci pro tento účel byli vyjmenováni JUDr. Eva Vaňková, advokátka zapsaná v České advokátní komoře pod číslem 4147 a Mgr. Marek Landsmann, advokát zapsaný v České advokátní komoře pod číslem 4375. V bodě 18.2 bylo dohodnuto, že rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže se předložené písemnosti ukáží nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. Z citované revolvingové smlouvy, a to z bodu 18.4., soud zjistil, že pro případ nedoručení písemnosti některé ze smluvních stran během rozhodčího řízení, si smluvní strany dohodly, že zvolený rozhodce je oprávněn stanovit opatrovníka pro doručování této smluvní straně. Z bodu 18.5. soud zjistil, že smluvní strany se dohodly, že lhůta k vyjádření k žalobnímu návrhu činí 5 dnů s tím, že pokud se strana k výzvě rozhodce k vyjádření k žalobnímu návrhu nevyjádří, má se za to, že uznává nárok, který je proti ní uplatňován.

Z citované smlouvy o revolvingovém úvěru, a to konkrétně z bodu 6 označeného jako zajištění soud zjistil, že dlužník svým podpisem potvrdil, že v den podpisu smlouvy vystavil a odevzdal věřiteli jednu vlastní blankosměnku na řad věřitele bez uvedení údajů splatnosti, směnečné sumy a místa platebního s doložkou bez protestu. V bodu 6.2. dále soud zjistil, že účastníci se dohodli na tom, že pokud by byl dlužník v prodlení s placením jakéhokoliv závazku o revolvingovém úvěru byl věřitel oprávněn vyplnit na

blankosměnce částku nepřesahující celkovou dlužnou částku (včetně veškerých smluvních pokut a ke dni vyplnění směnky přirostlého příslušenství) splatnou věřiteli na základě nebo v souvislosti se smlouvou o revolvingovém úvěru, datum a místo splatnosti a domáhat se uspokojení z blankosměnky. Z bodu 6.4. dále soud zjistil, že dlužník udělil věřiteli jako majiteli blankosměnky právo vyplnit na vystavené blankosměnce údaje splatnosti, směnečnou sumu a místo platební, a to tak, že do údaje splatnosti mělo být uvedeno libovolné datum po dni splatnosti, nejpozději splatné pohledávky, jako směnečnou sumu libovolnou částku zahrnující, ale nepřekračující veškeré pohledávky věřitele ze smlouvy o revolvingovém úvěru, včetně revolvingu (zejména dosud neuhrazené splátky úvěru a smluvní pokuty), které budou splatné ke dni splatnosti směnky a jako místo platební libovolný údaj.

Z karty klienta Karla anonymizovano ze dne 15.07.2010 soud zjistil, že dne 06.08.2008 byla dlužníku Karlu Weissovi vyplacena částka 26.000,-Kč a na revolvingové smlouvě bylo zaplaceno k tomuto dni 38.617,-Kč a zbývá doplatit celkem 71.231,-Kč.

Z karty klienta ze dne 02.11.2010 soud zjistil, že k tomuto datu bylo zaplaceno 38.617,-Kč a zbývá doplatit 72.088,-Kč.

Z listiny označené jako Oznámení soud zjistil, že tímto dopisem ze dne 22.06.2009 sděluje žalovaný Karlu Weissovi, že závažným způsobem porušil smlouvu o revolvingovém úvěru, a to neplněním závazku dle splátkového kalendáře, přičemž se okamžitě stali splatnými všechny závazky vyplývající z této smlouvy a požadují okamžitou úhradu dosud nesplacené částky úvěru a všech smluvních pokut celkem 73.565,-Kč. Tuto částku v této listině věřitel specifikoval tak, že uvedl, že dlužné splátky dle splátkového kalendáře činí 43.520,-Kč, neuhrazené penalizační faktury 2.379,-Kč a smluvní pokuta ve výši 50% z výše úvěru 27.666,-Kč.

Z listiny-směnky vlastní-soud zjistil, že v levém horním rohu je na ní uvedená smlouva č. 9100231595, stejným písmem je uvedeno místo vystavení a datum vystavení, tj. v Opavě dne 30. července 2008 a označení výstavce Karel Weiss, anonymizovano a podpis výstavce. Jiným písmem je pak uvedena splatnost směnky slovy: za tuto vlastní směnku zaplatím dne 06. července 2009 a částka 73.065,-Kč, která je také vypsaná slovy. Místo platební je dopsáno strojově jako splatnost v Pardubicích, Pernštýnské nám. 80, 530 02 Pardubice.

Z listiny označené jako Rozhodčí nález naše. zn. č.j. La 6615/09-14 soud zjistil, že rozhodčí nález byl vydán dne 11.01.2010 Mgr. Markem Landsmannem, který je zde označen jako rozhodce, a to ve věci navrhovatele PROFI CREDIT CZECH a.s., tj. žalovaného, proti odpůrci Karel Weiss, tj. žalobce 2, a je zde uvedeno, že tento Karel Weiss je zastoupen opatrovníkem JUDr. Evou Vaňkovou, advokátkou, tj. osobou, která je uvedena jako rozhodce v bodě 18.1 smlouvy o revolvingovém úvěru. Rozhodčí nález je dále opatřen razítkem, ze kterého vyplývá, že nabyl právní moci dne 12.01.2010 a je vykonatelný dnem 16.01.2010, přičemž tato skutečnost byla vyznačena rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem dne 18.01.2010. Z odůvodnění této listiny je zřejmé, že dlužníkovi Karlu Weissovi byl v řízení ustanoven opatrovník s odůvodněním: V souladu s ust. Článku 18.4., podpůrně i článku 18.6. smluvních ujednáních předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru, neboť rozhodcem zasílané písemnosti se nepodařilo odpůrci doručit a nebylo možno aplikovat ani institut náhradního doručení (tzn. fikce doručení) . Z této

listiny dále soud zjistil, že rozhodce shledal, že nárok je způsobilý k projednání v neveřejné písemném a jednoinstančním rozhodčím řízením, a to v souladu s ust. § 2 a násl. zákona č. 266/1994 Sb. v rozhodčím řízení a výkon rozhodčích nálezů a článku 18 (rozhodčí doložkou) smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi účastníky dne 30.07.2010. Na tomto místě soud podotýká, že zde rozhodce ocitoval špatné číslo zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, když správné číslo je 216/1994 Sb. Pokud jde o skutková tvrzení uvedená v tomto rozhodčím nálezu, pak je zde uvedeno, že věřitel se domáhal návrhem vydání rozhodčího nálezu, podle kterého by byl odpůrce, tj. dlužník, povinen zaplatit částku 73.065,-Kč s 6% úrokem od 07.07.2009 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600,-Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Z tvrzení dále vyplývá, že navrhovatel, to je věřitel, uvedl, že dne 30.07.2008 uzavřel s odpůrcem smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100231595. Pokud jde o ostatní tvrzení, pak zde rozhodce uvedl, že k zajištění předmětné pohledávky vystavil věřitel blankosměnku vlastní, přičemž zde žádná bližší specifikace této směnky není, dále rozhodce uvedl, že odpůrce, tj. dlužník, řádně neplnil podmínky smlouvy a byl v prodlení se splácením úvěru a navrhovatel, tj. věřitel, blankosměnku, která tento úvěr zajišťovala, vyplnil v souladu se smlouvou o úvěru a směnečným vyplňovacím prohlášením. Dle rozhodce se směnečný peníz ve výši 73.065,-Kč skládá ze zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře ve výši 43.020,-Kč, ze smluvní pokuty dle článku 13.4. ve výši 27.666,-Kč a z neuhrazené penalizační faktury dle článku 13.1 odstavce a) a b) v celkové výši 2.379,-Kč. V rozhodčím nálezu dále rozhodce uvedl, že podaný návrh zaslal odpůrci, tj. dlužníkovi, spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 30-ti dnů od doručení této výzvy ve věci písemně vyjádřil, avšak odpůrce, tj. dlužník, se k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Rozhodce dále popsal, že posoudil podaný návrh a dospěl k závěru, že je uplatněný nárok způsobilý k projednání v neveřejném písemném a jednoinstančním rozhodčím řízení, a dále uvedl, že přezkoumal předložené listiny, a to smlouvu o revolvingovém úvěru, směnečné vyplňovací prohlášení, prvopis blankosměnky a písemné oznámení o splatnosti závazku žalovaného a zjistil z nich, že předložená směnka je řádnou směnkou vlastní se všemi náležitostmi dle ustanovení § 75 a násl. zákona č. 191/1950 Sb. ZSŠ. Dle rozhodce tato směnka obsahuje závazek odpůrce zaplatit navrhovateli částku 73.065,-Kč. Dále uvedl, že v důsledku prodlení se zaplacením, vzniklo navrhovateli postižné právo dle ustanovení § 48 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb., tedy právo na zaplacení 6-ti % úroku, tak jak bylo navrhovateli, tj. věřiteli, přiznáno. Dále uvedl, že s ohledem na výsledky dokazování shledal rozhodce návrh věřitele plně důvodný, proto mu také v celém rozsahu vyhověl a odpůrci, tj. dlužníkovi, uložil zaplatit částku 73.065,-Kč s 6% úrokem z prodlení od 07.07.2009 do zaplacení. Výrok pak dále obsahuje povinnost odpůrce, tj. dlužníka, zaplatit navrhovateli, tj. věřiteli, na náhradu nákladů rozhodčího řízení částku 1.933,33 Kč. Z odůvodnění vyplývá, že poplatek za projednání sporu činí 1.600,-Kč dle čl. 18.3 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru a částka 333,33 Kč je poplatkem za dotaz na centrální evidenci obyvatel za účelem zjištění místa bydliště odpůrce, tj. dlužníka.

Na tomto místě soud znovu provádí rekapitulaci toho, co konkrétně na základě smlouvy o revolvingovém úvěru požadoval, případně požaduje věřitel, a co již bylo dlužníkem zaplaceno. Věřitel skutečně půjčil dlužníkovi částku 26.000,-Kč, do částky úvěru však započítal také smluvní odměnu ve výši 29.332,-Kč a součet těchto částek, tj. částku 55.332,-Kč, rozpočetl do 36-ti splátek po 1.537,-Kč. Z karty klienta ze dne 02.11.2010 soud zjistil, že dlužník z částky 55.332,-Kč zaplatil 38.617,-Kč, tj. dlužník vrátil celou půjčenou částku 26.000,-Kč a nad to zaplatil ještě částku 12.617,-Kč. Věřitel přihlásil do insolvenčního řízení ještě částku 71.105,-Kč, takže z původně částky 26.000,-

Kč, již věřitel obdržel částku 38.617,-Kč a požadoval ještě částku 71.105,-Kč. Z přezkumného listu pak dále vyplývá, že insolvenční správkyně i dlužník ještě uznali částku 19.094,-Kč (pohledávka č. 1) a částku 2.086,-Kč (pohledávka 1.1.). Součet částky dlužníkem již zaplacené, tj. 38.617,-Kč, a částky, kterou insolvenční správkyně a dlužník uznali, tj. 21.180,-Kč, tedy činí 59.797,-Kč. Z půjčené částky 26.000,-Kč má tedy insolvenční správkyně a dlužník za to, že věřiteli náleží částka 59.797,-Kč.

Po provedeném dokazování dospěl soud k těmto právním závěrům:

Pokud jde o včasnost žaloby, žaloba byla podána včas ve lhůtě 30-ti dnů ode dne konání přezkumného jednání dle ustanovení § 199 odst. 1 IZ (přezkumné jednání proběhlo dne 08.09.2010, žaloba byla u soudu podána dne 24.09.2010). Vzhledem k tomu, že pohledávka byla přezkoumána jako vykonatelná a správce její vykonatelnost popřel, byl povinen podat žalobu insolvenční správce.

V úvodu soud předestírá, že z předložené smlouvy o revolvingovém úvěru včetně jejího dodatku je zřejmé, že věřitel jednal při uzavření a plnění smlouvy o revolvingovém úvěru v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník ji uzavíral jako nepodnikatel. Závazkový vztah se tedy řídí režimem obchodního zákoníku, podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d), přičemž jde o úvěr spotřebitelský, přičemž věřitel má postavení dodavatele a dlužník spotřebitele. S ohledem na postavení dlužníka jako spotřebitele, je pak nutno v souladu s ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku použít ustanovení občanského zákoníku, nebo zvláštních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§52 a násl. občanského zákoníku, zejména pak § 55, 56).

Dále se soud v prvé řadě musel vypořádat s otázkou, zda rozhodčí nález je vykonatelný. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že celé rozhodčí řízení bylo vedeno nikoliv s dlužníkem Karlem anonymizovano , ale s opatrovnicí, která je zároveň rozhodcem vyjmenovaným v bodě 18.1. smlouvy o revolvingovém úvěru. Z odůvodnění tohoto rozhodčího nálezu také vyplývá, že tento rozhodčí nález byl tomuto opatrovníkovi doručován. Doručování rozhodčího nálezu opatrovníkovi řešil již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28.05.2009 pod sp. zn. 20 Cdo 2103/2007. Z tohoto usnesení vyplývá, že předpokladem k formální vykonatelnosti rozhodčího nálezu je jeho účinné doručení. Dále z něj vyplývá, že Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26.04.2007 sp. zn. 20 Cdo 1592/2006 uzavřel, že do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodčího nálezu ve stejném rozsahu, jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Na základě tohoto závěru Nejvyšší soud dovodil, že předmětem dohody účastníků ve smyslu § 19 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. nemůže být ani postup pro případ, že se účastníkovi nepodaří písemnost podle § 45 a násl. o.s.ř. doručit. Uzavřel, že v tomto případě je nezbytné řídit se ustanoveními občanského soudního řádu, která takovou situaci řeší. Dle § 29 odst. 3 o.s.ř. může předseda senátu, neučiní-li jiná opatření, účastníkovi, jehož pobyt není znám, ustanovit opatrovníka. Tento opatrovník účastníka v řízení zastupuje, jemu se také doručují písemnosti s řízením související. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že rozhodce sice pátral po poslední adrese dlužníka v centrální evidenci obyvatel, avšak jako opatrovníka určil dlužníkovi dalšího rozhodce, který jako rozhodce označen v bodě 18.1 smlouvy o revolvingovém úvěru, a sice JUDr. Evu Vaňkovou, advokátku. Z bodu 18.4 smlouvy o revolvingovém úvěru pak vyplývá, že opatrovník měl

být jmenován rozhodcem jen pro případ doručení písemnosti. Pokud byl tedy opatrovník ve smyslu ustanovení bodu 18.4. smlouvy o revolvingovém úvěru ustanoven jen pro doručení písemnosti, a to ještě z řad ve smlouvě označených rozhodců, nebyl dlužník řádně v rozhodčím řízení zastoupen, neboť lze pochybovat o nepodjatosti JUDr. Evy Vaňkové, advokátky, která byla ve smlouvě o revolvingovém úvěru označena jako jedna z možných rozhodců v tomto sporu a o tomto sporu rozhodoval její v revolvingové smlouvě uvedený kolega Mgr. Marek Landsmann. Jelikož tedy dlužník v rozhodčím řízení řádně zastoupen nebyl, pouze mu byl ustanoven opatrovník pro přijímání písemností, nikoliv proto, aby hájil jeho zájmy, lze v souladu s citovaným usnesením Nejvyššího soudu také uzavřít, že rozhodčí nález nebyl dlužníku účinně doručen, a proto není ani vykonatelný.

I kdyby rozhodčí nález řádně doručen byl, soud podrobil rozboru rozhodčí doložku sjednanou ve smlouvě o revolvingovém úvěru, na základě které byl rozhodčí nález vydán. Rozbor soud provedl podle kritérií nálezu Ústavního soudu České republiky II. ÚS 2164/2010 ze dne 05.10.2011.

Jak již zmínil Ústavní soud ve svém nálezu v bodě V.a. Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy České republiky, zvláště ústavní úpravy zákonných práv a svobod, je její prozařování , celým právním řádem. Smysl ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i instituciálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.

Níže podepsaný soud pak k tomu dále podotýká, že odůvodnění nálezu jsou také doplňkovým pramenem práva, neboť často obsahují vyjádření k významným právním otázkám. Dle nálezu Ústavního soudu II. ÚS 355/02 je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů. Ústavní soud ve svém nálezu II. ÚS 2164/2010 sice řešil konkrétní otázku, že postupem obecných soudů došlo v projednávané věci k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, když obecné soudy vyslovily názor, že je-li sjednána rozhodčí doložka, musí věc projednávat rozhodce, a nikoliv soud, avšak Ústavní soud se vyjádřil také obecně k rozhodčím doložkám ve spotřebitelských smlouvách, a to zejména v bodech V d., V e.. V bodě V e. článku 25 Ústavní soud dokonce konstatoval, že mu připadá vhodné se k problematice rozhodčích doložek blíže vyjádřit, i s ohledem na existující rozdílné nazírání na tuto problematiku jak v právní praxi, tak v soudní judikatuře. Uvedl, že je třeba na rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelských smlouvách pohlížet přísněji. V bodě V. d. Ústavní soud uvedl, že strany rozhodčí smlouvy se dobrovolně a vědomě vzdávají svého práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem, přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomií vůle proporcionálně omezit. V článku V d. bod 24 Ústavní soud vyslovuje, že jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. V tomto bodě také Ústavní soud uzavírá, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu

spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. Dle posledně citovaného má tak soud každou rozhodčí doložku podrobit těmto kritériím:

1) kritériu, zda jsou v rozhodčí doložce transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce,

2) zda dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a 3) že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, tj. ústnost, přímost jednání, odvolací instance (možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci).

Rozhodčí doložku sjednanou ve smlouvě o revolvingovém úvěru proto soud podrobil zkoumání dle těchto tří kritérií, které obsahuje i ústavní nález. V bodě 18.1. smlouvy o revolvingovém úvěru jsou jednoznačným způsobem určeni dva rozhodci, a to buď JUDr. Eva Vaňková, advokátka, nebo Mgr. Marek Landsmann, advokát. Mgr. Marek Landsmann v dané věci vydával rozhodčí nález. Toto kritérium tedy bylo splněno. Soud zde na okraj podotýká, že v tomto bodě si strany sjednaly, že v případě, že tito dva rozhodci nebudou moci ve věci rozhodovat, bude dalšího rozhodce určovat věřitel z řad advokátů. Tento dovětek by již prvému kritériu dle ústavního nálezu nevyhověl, neboť v případě, že by Mgr. Landsmann nebo JUDr. Vaňková nebyli rozhodci, nebyl by tímto způsobem určen rozhodce podle transparentních a jednoznačných pravidel. Dle druhého kritéria, a to zvýšené ochrany slabší strany, podepsaný soud konstatuje, že toto kritérium splněno nebylo, a to již z toho důvodu, že rozhodčí doložka je umístěna ve smlouvě o revolvingovém úvěru, a to nikoliv na straně, kde došlo k podpisu smlouvy o revolvingovém úvěru, nýbrž mezi smluvními ujednáními smlouvy o revolvingovém úvěru. Jelikož rozhodčí doložkou se spotřebitel vzdává soudní ochrany a svěřuje se pod ochranu rozhodce, mělo by být ujednání o rozhodčí doložce, pokud je součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru, zřetelně označeno a umístěno. V projednávané smlouvě o revolvingovém úvěru je však rozhodčí doložka umístěna v bodě 18 a tváří se jako smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru, přičemž celá listina je označena jako smlouva o revolvingovém úvěru a smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru. Ani v záhlaví smlouvy o revolvingovém úvěru ani v záhlaví smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru není uvedeno, že současně s touto smlouvou podepisuje spotřebitel zároveň rozhodčí doložku, která pro něj má takto výše popsané závažné důsledky. A konečně podle třetího kritéria rozhodčí doložka v bodě 18.1. předpokládá písemnost jednání, přičemž možnost ústního projednávání věci je dle bodu 18.2. dána zcela na libovůli rozhodce. V bodě 18.1. je pak v rozporu s třetím kritériem sjednána jednoinstančnost řízení, aniž by v zájmu ochrany spotřebitele jako slabší strany věřitel respektoval, že dle ustanovení § 27 č. 216/94 Sb. zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů bylo možné také sjednat, že rozhodčí nález může být k žádosti některé ze stran přezkoumán jinými rozhodci. V tomto bodě bylo zároveň porušeno i druhé kritérium-zvýšená ochrana slabší strany, když věřitel sice do smlouvy o revolvingovém úvěru dal množství ustanovení o povinnostech spotřebitele a množství ustanovení o jednotlivých sankcích, ale už nevyužil (pro věřitele zjevně nevýhodnou) možnost, kterou

mu dává zákon č. 216/94 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve svém ustanovení § 27 a sice možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci.

Jelikož tedy rozhodčí doložka nesplňuje dvě ze tří kritérií ústavního nálezu, má podepsaný soud za to, že nebyla platně sjednána. S ohledem na nicotnost rozhodčího nálezu a neexistenci platně sjednané rozhodčí doložky, byl pak soud oprávněn zkoumat, zda věřitelův nárok je po právu ze směnky, kterou věřitel označil v přihlášce pohledávky. Jelikož žalobci ohledně směnky uplatnili kauzální námitky, a to v důvodech popření uvedených na přezkumném listě, zabýval se soud v prvé řadě těmito kauzálními námitkami. Dle rozhodnutí Nejvyšší soudu 32 Cdo 1338/2000 v incidenčním sporu, týkajícím se závazku ze směnky, lze uplatňovat stejné námitky, jako v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu. V přezkumném listě žalobci, pokud jde o pohledávku č. 1 a pohledávku č. 1.1, uplatňovali kauzální námitky tak, jak jsou uvedeny shora v počátcích odůvodnění tohoto rozsudku. Žalobci mají tedy za to, že pohledávka č. 1 ve výši 27.666,-Kč není po právu, neboť jde o 50% smluvní pokutu, jejíž výše je v rozporu s dobrými mravy, a pokud jde o pohledávku č. 1.1, která je složena ze směnečného úroku a nákladů rozhodčího řízení, pak mají za to, že směnečný úrok je po právu jak z částky 19.094,-Kč (tj. jen z uznané jistiny)a není po právu co do částky 1.660,-Kč (tj. z popřené jistiny). Pokud jde o náklady rozhodčího řízení, oba žalobci namítali, že s ohledem na nicotnost rozhodčího nálezu tyto náklady nevznikly.

Pokud jde o směnku, kterou žalobce předložil jako důkaz ke svému tvrzení, že v přihlášce uplatnil směnečný nárok, soud z této směnky zjistil, že jde o směnku vlastní ke smlouvě č. 9100231595, která byla vystavena v Opavě 30.07.2008, podepsána výstavcem Karlem anonymizovano , přičemž za tuto směnku vlastní měl zaplatit 06.07.2009 na řad PROFI CREDIT CZECH a.s. částku 73.065,-Kč.

Pokud jde o smluvní vztah mezi dlužníkem Karlem anonymizovano a žalovaným, ten byl upraven smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100231595, na kterou tato směnka odkazuje. Z listiny označené jako smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100231595 a ze smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru a dále z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100231595 soud zjistil, že vztah mezi věřitelem a dlužníkem vznikl tak, že nejprve byl vyplněn formulář smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100231595, na kterém byl jako klient uveden Karel Weiss s tím, že částka k vyplacení měla být 40.000,-Kč, výše každé jednotlivé splátky měla být 23.065,-Kč, smluvní odměna za poskytnutí úvěru měla být 45.140,-Kč, maximální výše úvěru měla být 85.140,-Kč a předpokládaná RPSN v procentech měla být 76,23, den splatnosti měsíční splátky měl být 18. den v měsíci. Tento formulář byl vyplněn a podepsán Karlem anonymizovano a věřitelem 30.07.2008. Formulář současně obsahoval na druhé straně malým písmem smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru. Z bodu 2.5. smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že v případě, že výše úvěru bude dle věřitele nižší, zašle věřitel dlužníkovi dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru a nevyjádří-li se dlužník do 7 pracovních dnů k tomuto dodatku, dochází k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Z listiny označené jako dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100231595 soud zjistil, že tento dodatek byl vystaven 06.08.2008 a je v něm uvedena částka k vyplacení 26.000,-Kč, smluvní odměna 29.332,- Kč, RPSN úvěru 73,31%, datum splatnosti první splátky úvěru 18.09.2008 a den splatnosti splátky v průběhu splacení 18. den, počet splátek 36, výše splátky pak 1.537,- Kč. Jelikož dlužník nesdělil písemně věřiteli, že tento dodatek nepřijímá, byla smlouva uzavřena až tímto dodatkem. Z bodu 10. smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém

úvěru soud zjistil, že se účastníci smlouvy dohodli, že smluvní odměna ve výši 29.332,- Kč bude považována na součást úvěru, ale vyplacená částka bude činit částku 26.000,-Kč. Ze smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru soud dále zjistil, a to konkrétně z bodu 13., že byly sjednány pro případ prodlení ze strany dlužníka tři samostatné smluvní pokuty, a to v bodě 13.1. ve výši 8% z výše splátky při prodlení se zaplacení splátky 15 dnů po termínu splatnosti, 13% z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 30 dnů po termínu splatnosti a dle bodu 13.4. smluvních ujednáních ve výši 50-ti% ze schválené výše úvěru pro případ s prodlením se zaplacením dvou splátek. Z bodu 10. smluvních ujednáních smlouvy o revolvingovém úvěru a z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru je tedy zřejmé, že smluvní pokuta měla být počítána nejen z částky k vyplacení 26.000,-Kč, ale i ze smluvní odměny 29.332,-Kč.

Z listiny označené jako oznámení ze dne 22.06.2009 soud zjistil, že věřitel sdělil dlužníkovi, že mu dluží zbývající dlužné částky dle splátkového kalendáře ve výši 43.520,-Kč, neuhrazené penalizační faktury ve výši 2.379,-Kč a smluvní pokutu ve výši 50% z výše úvěru ve výši 27.666,-Kč. Pokud jde o poslední jmenovanou položku, tj. smluvní pokutu ve výši 50% z výše úvěru ve výši 27.666,-Kč, její specifikace se v listinných důkazech v tomto sporu objevila ještě jednou, a to v rozhodčím nálezu, kterým rozhodce popsal, že směnečný peníz ve výši 73.065,-Kč se mj. skládá ze smluvní pokuty dle článku 13.4 ve výši 27.666,-Kč. Takto vyčíslená smluvní pokuta byla také popřena insolvenčním správcem v seznamu přihlášených pohledávek pod pohledávkou č. 1. Jako důvod popření uváděl insolvenční správce skutečnost, že smluvní pokuta ve výši 27.666,-Kč, která byla sjednána za prodlení se splacením tří splátek ve výši 50% z půjčené částky (přičemž za půjčenou částku se považoval nejen skutečně půjčených 26.000,-Kč, ale i smluvní odměna ve výši 29.332,-Kč) je absolutně neplatná z důvodu její výše, neboť její výše je nepřiměřená skutečně půjčené částce.

S ohledem na to, co již o charakteru smluvního vztahu mezi účastníky (dlužník v postavení spotřebitele) bylo řečeno v úvodu těchto právních závěrů, se soud zabýval posouzením přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, § 265 obchodního zákoníku a § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud jde o povinnost soudu přihlížet k absolutní neplatnosti právního úkonu z úřední povinnosti, toto je formulováno a odůvodněno v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.02.2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009 ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, popř. i ve spojení se sjednáním nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy, stejně tak skutečnost, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta neodůvodňuje aplikaci ust. § 265 obchodního zákoníku, tedy že by byla odepřena ochrana z důvodu, že výkon práva je v rozporu s poctivým obchodním stykem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28.05.2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006 uvedl, že odepřít ochranu jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obchodního zákoníku lze pouze takovému druhu jednání, které by opomíjelo zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházelo by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužívalo k poškození dlužníka. Smluvní pokuty ve smlouvě o úvěru jsou sice běžným zajišťovacím prostředkem, ovšem v dané projednávané věci byly za totéž prodlení s úhradou splátek sjednány tři smluvní pokuty. Vedle smluvních pokut ve výši

8% a 13%, které jsou z hlediska plnění účelu smluvní pokuty jako zajišťovacího prostředku zcela dostačující, byl dlužník nucen sjednat ještě smluvní pokutu ve výši 50% z poskytnutého úvěru, a to za každý jednotlivý případ porušení smluvních povinností v případě, že neuhradí 2 splátky dle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas, nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku vůči věřiteli dle této smlouvy, nebo v případě, že dlužník poruší některá ustanovení této smlouvy, nebo v případě, že kterékoliv z prohlášení dlužníka je nebo se stane nepravdivé. Na tomto místě dále soud konstatuje, že smluvní pokuta byla navíc počítána i z částky, která ve skutečnosti dlužníkovi do jeho dispozice vůbec dána nebyla, neboť byla počítána z částky nejen skutečně poskytnutého úvěru ve výši 26.000,-Kč, nýbrž i ze smluvní odměny ve výši 29.332,-Kč (a proto se soud musel zabývat nejen smluvní pokutou, ale i smluvní odměnou, a to i přes to, že není předmětem sporu). Navíc je zde zjevný nepoměr mezi částkou skutečně půjčenou 26.000,-Kč a třemi druhy smluvních pokut za prodlení dlužníka s placením splátek, kdy má soud za to, že přiměřenými smluvními pokutami jsou pokuty ve výši 8% a 13% a zjevně nepřiměřenou je pokuta ve výši 50%. Soudu navíc nezbývá, než se zabývat také smluvní odměnou ve výši 29.332,-Kč (neboť i z ní je požadována smluvní pokuta ve výši 50%). Smluvní odměna je navíc společně se smluvní pokutou skryta do pojmu nedoplatek na směnečné sumě. Soud se zabýval otázkou, zda ujednání o smluvní odměně lze vyložit jako sjednání úroku za poskytnutí peněžních prostředků dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, případně jako sjednání úplaty dle ustanovení § 499 obchodního zákoníku a dospěl k závěru, že takto sjednanou smluvní odměnu nelze podřadit ani pod jedno z těchto ustanovení. Dle soudu se jedná o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty dle ustanovení § 499 obchodního zákoníku. Toto ustanovení je kogentní a týká se úplaty za rezervování prostředků pro dlužníka, k němuž se úvěrovou smlouvou poskytovatel úvěru zavazuje až do doby, kdy bude požádán o úvěr, nebo po jinou smluvenou dobu. Tato úplata zpravidla bývá nazývána poplatkem za potvrzení nebo zavázání se. Účelem úplaty dle ustanovení § 499 obchodního zákoníku je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr, a které tedy nelze směšovat s úrokem z úvěru. Proto je nutno odlišovat i od úroku, který je úplatou za samotné poskytnutí peněžních prostředků. V posuzované věci však k žádné rezervaci prostředků pro dlužníka nedošlo, neboť finanční prostředky byly věřiteli vyplaceny dne 06.08.2008, to je ve stejný den, kdy byl vyhotoven dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru a tedy v den (jak vyplývá ze závěrů soudu učiněných výše) kdy byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Nebyl zde tedy důvod sjednávat úplatu dle § 499 obchodního zákoníku, která plní účel kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Smluvní odměnu za poskytnutí úvěru proto nelze vykládat jako úplatu dle § 499 obchodního zákoníku. Soud má tedy za to, že i smluvní odměna (která byla rozpočítána do jednotlivých splátek), která byla sjednána ve výši 29.332,-Kč je s ohledem na výši poskytnutého úvěru, tj. částku 26.000,-Kč, a s ohledem na skutečnost, že nedošlo k žádné rezervaci peněžních prostředků smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou, a proto neplatnou dle ustanovení § 39 občanského zákoníku byl rozpor s ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. Z toho lze tedy navíc vyvodit závěr, že pokud by vůbec věřitel měl nárok na smluvní pokutu, rozhodně by neměl nárok na smluvní pokutu ze smluvní odměny, nýbrž jen ze skutečně půjčené částky. Pokud jde tedy o smluvní pokutu, kterou žalovaný uplatnil v přihlášce pohledávky ve výši 27.666,-Kč (její výše je určena s ohledem na specifikaci jednak v rozhodčím nálezu a jednak v oznámení ze dne 22.06.2009) soud uzavírá, že tato

pohledávka není po právu a žalobě žalobců soud tedy, pokud jde o tuto částku, která představuje 50% smluvní pokutu ve výši 27.666,-Kč, vyhověl.

Pokud jde o popření pohledávky č. 1.1 ve výši 3.593,-Kč, která se skládá z nákladů rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč a ze směnečného úroku ve výši 2.086,-Kč dospěl soud k těmto závěrům: Pokud jde o náklady rozhodčího řízení ve výši 1.933,-Kč nárok žalovaného na ně nevznikl, neboť jak je již výše uvedeno, je rozhodčí nález nicotným úkonem, a proto soud žalobě vyhověl i v tomto rozsahu.

Pokud jde o směnečný úrok ve výši 2.086,-Kč dospěl soud k těmto závěrům: Jelikož se soud s ohledem na kauzální námitky ohledně smluvního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem zabývá samotným smluvním vztahem a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti jak smluvní odměny, tak smluvní pokuty, nebyla směnka vyplněna řádně. Z toho důvodu pak žalovaný nemá ani nárok na směnečný úrok ve výši 2.086,-Kč a soud konstatoval, že ani tato pohledávka neexistuje a žalobě i ohledně této částky vyhověl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci, prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ostravě dne 08.03.2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Pavla Tomalová Táňa Kajzarová samosoudkyně