13 VSOL 87/2012-110
37 ICm 158/2011 13 VSOL 87/2012-110 (KSBR 37 INS 398/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v právní věci žalobkyně JUDr. Miloslavy Horské, se sídlem Brno-Vinohrady, Velkopavlovická 25, PSČ 628 00, insolvenční správkyni dlužníka Oděvní podnik, a.s., se sídlem Prostějov, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, IČ: 25532774, proti žalovaným 1) Česká spořitelna, a.s, se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČ: 45244782, zastoupenému Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 8, PSČ 110 00, 2) Raiffeisenbank, a.s., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, IČ: 49240901, zastoupenému Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 57, PSČ 110 00, 3) Citibank Europe plc, organizační složka, se sídlem Praha 5-Stodůlky, Bucharova 2641/14, PSČ 158 02, IČ: 28198131, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem Brno, Mozartova 3, PSČ 601 52, o určení neúčinnosti právního úkonu a o vydání plnění do majetkové podstaty, o odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Bc. Martina Adamíka, bytem Dobrá 450, PSČ 739 51, IČ: 74445103, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Kubiczkem, advokátem se sídlem Ostrava, Dr. Šmerala 1710/1, PSČ 702 00, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.8.2012 č.j. 37ICm 158/2011-81,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. p o t v r z u j e. (KSBR 37 INS 398/2010)

II. Odvolací soud n a ř i z u j e soudu prvního stupně provést za podmínek ustanovení § 164 o. s. ř. opravu zřejmých nesprávností v záhlaví napadeného usnesení spočívajících v chybně uvedeném jednacím čísle napadeného usnesení a v chybně uvedeném identifikačním čísle žalovaného 1).

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně nepřipustil vstup Bc. Martina Adamíka, bytem Dobrá 450, IČ: 74445103, do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně (výrok I.) a nepřipustil vstup společnosti Lignolet, s.r.o., se sídlem Praha 9, Kytlická 780, IČ: 24739871, do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně (výrok II.).

Na odůvodnění výroku I. svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobou ze dne 20.1.2011 se žalobce domáhá určení, že smlouva o syndikovaném úvěru ze dne 11.6.2007, uzavřená mezi dlužníkem a žalovanými 1), 2), 3), je ve svých článcích 4.1, 4.3, 6.1, 6.2, 7.1, 7.2, 7.3, 7.4, 7.5, 7.6 a 7.7 neúčinným právním úkonem a dále vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka Oděvní podnik, a.s. Soud prvního stupně konstatoval, že podáním doručeným soudu dne 2.12.2011 oznámil přihlášený věřitel Bc. Martin Adamík svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobkyně s odůvodněním, že pro své zapojení do dotčeného řízení se rozhodl s ohledem na značnou výši plnění, která bude v případě úspěchu žalobkyně ve sporu vydána do majetkové podstaty dlužníka. Právní zájem na výsledku sporu odůvodnil skutečností, že výsledek řízení bude mít vliv na obsah majetkové podstaty a tedy i na poměr, v jakém bude uspokojen on a všichni ostatní věřitelé dlužníka. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že podáním ze dne 19.6.2012 vznesl žalovaný 1) námitku nepřípustnosti vedlejšího účastenství Bc. Martina Adamíka s tím, že tento věřitel nedokládá svůj právní zájem na výsledku řízení, když za právní zájem vydává pouze zájem majetkový. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 93 o.s.ř. a vyslovil názor, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, to je právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu účastníka, k němuž přistoupil s tím, že o právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Uvedl, že pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje. Na tomto základě uzavřel, že právní postavení Bc. Martina Adamíka, který má v řízení proti dlužníku zjištěnou pohledávku, se v důsledku rozhodnutí soudu v daném řízení nezmění, neboť ačkoliv míra uspokojení věřitelů (KSBR 37 INS 398/2010) v insolvenčním řízení je odvislá od rozsahu majetkové podstaty dlužníka, právo přihlášeného věřitele na uspokojení pohledávky v insolvenčním řízení se zakládá zjištěním přihlášené pohledávky v rámci přezkumného jednání. Soud prvního stupně tedy vyslovil názor, že Bc. Martin Adamík nemá právní zájem na výsledku řízení, a proto jeho vstup do řízení nepřipustil.

Proti tomuto usnesení podal včasné odvolání vedlejší účastník Bc. Martin Adamík, jímž se domáhal změny napadeného usnesení tak, že se jeho vedlejší účastenství v řízení připouští. Odvolatel namítal, že na rozdíl od úpravy občanského řízení, která v případě insolvence funguje jako subsidiární, nestanovuje insolvenční zákon v ustanovení § 16 odst. 2 pro přípustnost vedlejšího účastenství v incidenčních sporech žádné podmínky, a proto zkoumání právního zájmu věřitele na výsledku incidenčního sporu je nepřípustné. Odvolatel dále uvedl, že nesouhlasí s výkladem pojmu právní zájem na výsledku sporu, jak jej učinil soud prvního stupně. Odvolatel vyslovil názor, že zkoumání právního zájmu na výsledku sporu má za účel vyloučit z vedlejšího účastenství subjekty, u kterých je neexistence právního zájmu na věci evidentní, aby tím nebylo zbytečně zatěžováno občanské soudní řízení sporné, nikoliv maximálně omezit počet subjektů, které jsou oprávněni se sporu účastnit. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.8.2010, sp. zn. I.ÚS 1384/10. Odvolatel dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.6.2003, sp. zn. 22Cdo 1196/2002, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že zájem žalobců na tom, kdo zaplatí za byty ( finanční zájem ), nelze oddělovat od s tím spojených právních vztahů, neboť si nelze dobře představit finanční nárok, který by nebyl současně právním nárokem. Odvolatel se bránil tím, že v rámci insolvenčního světa ani nemůže mít jiný než majetkový zájem a nastavená podmínka ze strany soudu by tedy byla za každé situace nesplnitelná. Odvolatel argumentoval tím, že insolvenční řízení je vedeno za jiných podmínek, než je standardní nalézací řízení a jedním z projevů je i obecná přípustnost vedlejšího účastenství v incidenčních sporech. Odvolatel poukazoval na úlohu insolvenčního správce jako správce majetku dlužníka a osoby, která má zařídit maximální a rychlé uspokojení věřitelů, a která má v incidenčních sporech prokazovat a tvrdit skutečnosti, jejichž vzniku nebyla přítomna, čímž je z hlediska břemene tvrzení a břemene dokazování v horším procesním postavení než protistrana, přičemž management dlužníka v situaci konkursu již zpravidla nefunguje nebo je stranou žalovanou ve věci náhrady škody a nemá tedy sebemenší motivaci pomoci insolvenčnímu správci. Dle odvolatele může tento deficit nahradit právě věřitel, který byl s dlužníkem v hospodářském vztahu a který zná jeho situaci, praktiky, konkrétní osoby, které se na hospodaření podílí, apod. Odvolatel vyslovil názor, že by bylo v rozporu se smyslem celé insolvence odmítat pomoc věřitele, který je ochoten na své náklady insolvenčnímu správci pomoci a tím maximalizovat zisk rozdělený mezi věřitele. Odvolatel dále poukázal na ustanovení insolvenčního zákona, podle něhož věřitelé nemají právo odporovat neúčinným úkonům dlužníka a věřitel se tedy může pouze obrátit se svým podnětem na věřitelský výbor, aby insolvenčnímu správci podání odpůrčí žaloby přikázal, přičemž věřitelský výbor nemusí věřiteli vyhovět a vedlejší (KSBR 37 INS 398/2010) účastenství je tedy jedinou možností, jak se věřitel může incidenčních sporů účastnit. Odvolatel vyslovil názor, že takové omezení věřitele je protiústavní.

Odvolatel dále upozornil na to, že je nepřípustné vycházet pouze z jazykového vyjádření zákona a pokud zákon neposkytuje právům dostatečnou ochranu, je třeba ji poskytnout prostřednictvím výkladu zákona. Odvolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.5.2003, sp. zn. 29Odo 767/2002, týkající se žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu podniku, z něhož vyplývá, že ačkoliv žalobkyni (akcionářce) nevznikají z této smlouvy žádná práva ani povinnosti a nemůže se tak ani žalobou na plnění z této smlouvy domáhat ničeho, může mít uzavření smlouvy o prodeji části podniku významný vliv na právní poměry společnosti, jejímž je akcionářem a tedy zprostředkovaně i na její právní poměry, například právě (ve vazbě na obsah smlouvy) na výši jejího podílu na likvidačním zůstatku. Odvolatel poukazoval na to, že i v tomto judikátu jde zejména o majetkové právo, konkrétně o právo na likvidační zůstatek, když se nevede spor o to, zda má akcionář právo na podíl na likvidačním zůstatku (toto právo mu náleží ze zákona), ale jak vysoký zůstatek mu bude vyplacen. Odvolatel vyslovil názor, že neoddělitelným projevem práva na spravedlivý proces je právo legitimního očekávání k fungujícímu procesu, který každému věřiteli zaručí, že mu budou poskytnuty takové podmínky, aby byla maximalizována jeho šance na vymožení pohledávky. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3.6.2009 sp. zn. I.ÚS 420/09. Uvedl, že když vstupoval do vztahu s dlužníkem, legitimně očekával, že mu právo nabídne takové prostředí, kde bude moci své nároky proti dlužníku uplatnit a své právo bránit. Je-li věřiteli odepřeno realizovat své právo a samostatně ovlivnit maximalizaci svého uspokojení, nelze hovořit o ničem jiném, než o porušení práva legitimního očekávání. Odvolatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3.6.2009, sp. zn. I.ÚS 420/09, a uvedl, že nelze primárně spoléhat na to, že v případě, nepodá-li insolvenční správce odpůrčí žalobu nebo nepostupuje-li v incidenčních sporech řádně, lze se proti němu domáhat náhrady škody, neboť škoda má subsidiární povahu a nemá sloužit jako primární náčiní ke zhojení bezpráví. V této souvislosti odvolatel poukázal na ustanovení § 415 občanského zákoníku s tím, že spoléhání na následné zhojení věřitele žalobou na náhradu škody proti správci je v rozporu s obecným principem povinnosti předcházet škodám.

Odvolatel vyslovil názor, že rychlost insolvenčního řízení nelze stavět proti právu na zajištění spravedlivého procesu a proti právu na důslednou ochranu práv. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1.7.2012 sp. zn. Pl. ÚS 14/10. Připomněl, že nejenom právní zájem vedlejšího účastníka, ale i otázka schopnosti vedlejšího účastníka pomoci ve sporu, je kritériem pro přístupnost vedlejšího účastenství. Odvolatel dále vyslovil názor, že rozsah majetkové podstaty jde ruku v ruce s právem na uspokojení, a to s ohledem na skutečnost, že existují různé skupiny věřitelů a nebude-li po uspokojení prioritních věřitelů k dispozici žádný majetek dlužníka, nebudou ostatní věřitelé uspokojeni vůbec. Z této skutečnosti vedlejší účastník dovozoval, že nejen výsledek přezkumu, ale i rozsah majetkové podstaty určuje právo věřitele na uspokojení. Uvedl, že věřiteli je jedno, zda byla jeho (KSBR 37 INS 398/2010) pohledávka zjištěna, pokud se na něj nedostane v případě uspokojení ničeho. Odvolatel namítal, že vedle přezkumného jednání je právo věřitele zcela shodně ovlivněno i výsledkem odpůrčího sporu, neboť popření pohledávky vyvolá shodné účinky jako odpor. Shodně jako v případě sporu o pravost zaniká v případě prohry věřitele jeho účast v řízení a tím i právo na uspokojení pohledávky v řízení. Odvolatel dále argumentoval tím, že je nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že jediným efektem, jaký může incidenční spor věřitelům přinést, je výše jejich uspokojení. Upozornil, že v insolvenčním řízení je režim nastaven tak, že veškerá rozhodovací činnost je ponechána výlučně v moci zajištěného věřitele, tedy České spořitelny, a.s., a to proto, že na celém podniku vázne zástavní právo České spořitelny, a.s. Česká spořitelna, a.s. tedy vydává pokyny insolvenční správkyni a ta se jimi řídí. Odvolatel uvedl, že insolvenční soud zcela rezignoval na jakoukoliv dohlédací činnost a svoji pasivitu odůvodňuje zásadně úvahou, že majetková podstata nestačí ani na 100 % pokrytí pohledávek České spořitelny, a.s. Vedlejší účastník vyslovil názor, že v případě navýšení majetkové podstaty o plnění neúčinně poskytnuté by se nastavený režim změnil a majetková podstata by pokryla pohledávku České spořitelny, a.s. a zbylo by rovněž na poměrné uspokojení ostatních nezajištěných věřitelů.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, to je ve výroku I., jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastník Bc. Martina Adamíka není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24.1.2011 se žalobce domáhá proti žalovaným určení, že smlouva o syndikovaném úvěru uzavřená dne 11.6.2007 mezi Oděvním podnikem, a.s., žalovaným 1), žalovaným 2) a žalovaným 3) (ve znění dodatku č. 1 a č. 2) je ve svých článcích 4.1, 4.3, 6.1, 6.2, 6.3, 7.1, 7.2, 7.3, 7.4, 7.5, 7.6 a 7.7, neúčinným právním úkonem a dále určení, že platby, kterými Oděvní podnik, a.s., platil na účet žalovaného 1) v období od 1.1.2008 do 18.1.2010 jistinu a úroky úvěrů poskytnutých na základě smlouvy o syndikovaném úvěru ze dne 11.6.2007 jsou neúčinnými právními úkony. Žalobce se dále domáhá proti žalovanému 1) vydání do majetkové podstaty součtu všech částek, které na základě smluv, jež jsou prohlášeny za neúčinné (nebo neplatné) tímto rozsudkem, uhradil Oděvní podnik, a.s., v minulosti žalovanému 1). Žalobce se dále domáhá proti žalovanému 2) a žalovanému 3) zaplacení částky ve výši celkové částky, kterou žalovaný 2) a žalovaný 3) (každý z nich) obdržel od žalovaného 1) z titulu práva na podíl na platbách, kterými Oděvní podnik, a.s., platil na účet (KSBR 37 INS 398/2010) žalovaného 1) v období od 1.1.2008 do 18.1.2010 jistinu a úroky úvěrů poskytnutých na základě smlouvy o syndikovaném úvěru ze dne 11.6.2007, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne zveřejnění této žaloby v insolvenčním rejstříku. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 11.6.2007 byla uzavřena mezi společností Oděvní podnik, a.s. (jako dlužníkem) a žalovanými (jako věřiteli) smlouva o syndikovaném úvěru do výše 1.200.000 Kč, která byla doplněna dodatkem č. 1 ze dne 30.9.2008 a dodatkem č. 2 ze dne 20.7.2009, v níž bylo sjednáno, že jistiny úvěrů i úroků z úvěrů jsou splatné bez ohledu na to, zda dlužník byl či nebyl v době plnění této své povinnosti v úpadku. Žalobce tvrdil, že dlužník byl v úpadku od 1.1.2008 a po celou dobu trvání svého úpadku (to je v době, kdy neplatil ostatním věřitelům nikoliv bezvýznamnou část svých závazků hluboko po splatnosti) až do zahájení insolvenčního řízení hradil úroky a část jistiny v souladu s předmětnou smlouvou o úvěru a takto dlužník zaplatil na úrocích částku 123.216.519,17 Kč a na jistině částku 128.066.000 Kč. Žalobce kvalifikoval tento skutkový stav jako zvýhodňující právní úkon dle ustanovení § 241 insolvenčního zákona s tím, že pokud by nebyla neúčinným právním úkonem dotčená ustanovení smlouvy, neúčinným právním úkonem by byly úkony spočívající v platbách, kterými dlužník platil úroky a příslušnou jistinu, čímž by se jednalo o úmyslně zkracující právní úkon dle ustanovení § 242 insolvenčního zákona. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 2.12.2011 sdělil přihlášený věřitel Bc. Martin Adamík, že vstupuje do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce, neboť v případě úspěchu žalobce ve sporu bude do majetkové podstaty vydána značná finanční částka a výsledek předmětného řízení tedy bude mít vliv na rozsah majetkové podstaty a tím i na poměr, v jakém bude tento vedlejší účastník a všichni ostatní věřitelé úpadce uspokojeni. Z těchto skutečností dovozoval právní zájem na výsledku sporu. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 18.4.2012 oznámilo vstup do řízení Krajské státní zastupitelství v Brně. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 20.6.2012 žalovaný 1) navrhl, aby soud prvního stupně nepřipustil vstup Bc. Martina Adamíka do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobkyně s odůvodněním, že tento věřitel nemá právní zájem na výsledku řízení, neboť výsledek tohoto incidenčního sporu nemá a nemůže mít jakýkoliv dopad na jeho právní postavení. Uvedl, že logickým důsledkem opačného závěru by bylo, že v incidenčních sporech by vedlejšími účastníky mohli být všichni přihlášení věřitelé. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.12.2004, sp. zn. I.ÚS 553/03, podle něhož hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení, tedy jde o posílení postavení toho účastníka sporu, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje a předpokladem je zjištění, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Žalovaný 1) dále poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 15.3.2012, č.j. 37ICm 137/2010-49, v němž soud dovodil, že pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje pro přistoupení do řízení a že výsledek řízení nebude mít bezprostřední vliv na míru uspokojení věřitelů dlužníka, neboť právní postavení věřitelů se v důsledku rozhodnutí soudu v daném řízení nezmění. Poté soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným usnesením. (KSBR 37 INS 398/2010) Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. KSBR 37 INS 398/2010, a to z přihlášky pohledávky P226, se podává, že odvolatel Bc. Martin Adamík je přihlášeným věřitelem jako právní nástupce původního věřitel Lingua centrum, s.r.o., se sídlem U Stadionu 1205/10, Olomouc, IČ: 26873699, a to se zjištěnou pohledávkou.

Podle § 93 odst. 1 o.s.ř., jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku, pokud nejde o řízení o rozvod, neplatnost manželství, nebo určení, zda tu manželství je či není.

Podle § 93 odst. 2 o.s.ř., do řízení vstoupí buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu. O přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh.

Podle § 14 odst. 2 IZ, vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné; ustanovení § 16 odst. 2 tím není dotčeno.

Podle § 16 odst. 2 IZ, vedlejší účastenství v incidenčních sporech je přípustné.

Předně je třeba uvést, že je nepřípadná argumentace vedlejšího účastníka Bc. Martina Adamíka o tom, že úprava vedlejšího účastenství obsažená v ustanovení § 16 odst. 2 IZ nestanovuje pro přípustnost vedlejšího účastenství v incidenčních sporech žádné podmínky a proto není přípustné zkoumat právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku incidenčního sporu. Úprava obsažená v ustanovení § 16 odst. 2 IZ navazuje na úpravu obsaženou v ustanovení § 14 odst. 2 IZ, podle níž není vedlejší účastenství přípustné v insolvenčním řízení a výjimkou z tohoto zákazu je právě ustanovení § 16 odst. 2 IZ, které v rámci incidenčních sporů tuto výjimku prolamuje a vedlejší účastenství v incidenčních sporech připouští. Na přípustnost vedlejšího účastenství a podmínky vstupu vedlejšího účastníka do řízení je pak třeba s ohledem na ustanovení § 7 odst. 1 IZ aplikovat přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, tedy úpravu vedlejšího účastenství obsaženou v ustanovení § 93 o.s.ř. I pro vedlejší účastenství v incidenčních sporech tedy platí, že jako vedlejší účastník se může vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení pouze ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku a do řízení může vstoupit buď z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků učiněnou prostřednictvím soudu, přičemž o přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhoduje jen na návrh.

V dané právní věci vstoupil Bc. Martin Adamík do řízení jako vedlejší účastník z vlastního podnětu a vedlejším účastníkem se tedy stal okamžikem, kdy oznámení o vstupu do řízení na stranu žalobce bylo doručeno soudu prvního stupně, to je dnem 2.12.2011.

Podmínkou pro to, aby soud mohl vůbec o přípustnosti vedlejšího účastenství rozhodovat, je dle ustanovení § 93 odst. 2 věty druhé o.s.ř. námitka vznesená (KSBR 37 INS 398/2010) účastníkem řízení, že vedlejší účastenství je nepřípustné. Z vlastní iniciativy soud tuto otázku řešit nemůže.

V daném případě podmínka pro to, aby se soud prvního stupně zabýval přípustností vedlejšího účastenství Bc. Martina Adamíka, byla splněna, neboť žalovaný 1) nepřípustnost vedlejšího účastenství Bc. Martina Adamíka namítl.

Dalším předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení je, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu, to je právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví vítězstvím ve sporu účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci (ve svých důsledcích) bude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý morální, majetkový nebo neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje, jak správně uzavřel i soud prvního stupně.

V daném případě se odvolací soud zcela shoduje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že rozhodnutím v daném incidenčním sporu nebude dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka Bc. Martina Adamíka, když výsledek incidenčního sporu může mít vliv pouze na jeho právo majetkové, tedy na případný rozsah jeho uspokojení v insolvenčním řízení, ale nemůže ovlivnit je právní postavení jako přihlášeného věřitele se zjištěnou pohledávkou. Právní postavení Bc. Martina Adamíka jako přihlášeného věřitele je založeno na základě výsledku přezkumného jednání, neboť v rozsahu přihlášené pohledávky bude v konkursu dlužníka poměrně uspokojován. Výsledek sporu může mít vliv na případnou míru uspokojení tohoto věřitele, tedy na jeho majetkové právo a nikoliv na jeho právní postavení. Jiný přístup by byl navíc v rozporu s jednou se základních zásad insolvenčního řízení vyjádřenou v § 5, písm. a) IZ, podle níž je insolvenční řízení založeno zejména na zásadě rychlého uspokojení věřitelů. Připustil-li by soud takový výklad právního zájmu věřitele na výsledku incidenčního řízení spočívající pouze v rozsahu uspokojení věřitele z majetkové podstaty, pak by se zásadně (bez dalšího právního zájmu) mohl jako vedlejší účastník účastnit incidenčních sporů každý přihlášený věřitel, což by vedlo k neúměrnému zatěžování incidenčního řízení a bylo by v rozporu se zásadou rychlosti insolvenčního řízení. Nelze přisvědčit odvolací námitce vedlejšího účastníka, že takový výklad vylučuje vedlejší účastenství věřitelů v incidenčních řízeních. Není totiž vyloučeno, že přihlášený věřitel bude mít i jiný než majetkový zájem na výsledku toho kterého incidenčního řízení.

Shodně se soudem prvního stupně tedy odvolací soud uzavírá, že výsledek tohoto incidenčního sporu může mít vliv na rozsah majetkové podstaty, neovlivní však postavení vedlejšího účastníka Bc. Martina Adamíka jako přihlášeného věřitele.

Lze přisvědčit odvolateli v závěru o tom, že insolvenční řízení je svou povahou specifickým řízením oproti standardnímu soudnímu nalézacímu řízení. Smyslem insolvenčního řízení je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a jeho smyslem je dosáhnout co (KSBR 37 INS 398/2010) nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů, tedy insolvenční řízení sleduje především majetkové zájmy věřitelů. To však nic nemění na závěru, že institut vedlejšího účastenství a jeho přípustnost je podmíněna v ustanovení § 93 odst. 1 o.s.ř. pouze právním zájmem na výsledku konkrétního soudního řízení, a nikoliv zájmem majetkovým.

K námitce odvolatele, že jako strana v incidenčním sporu vystupuje insolvenční správce, který nemusí mít dostatek informací k řádnému vedení sporu a proto je na místě připustit vstup věřitele jako vedlejšího účastníka do řízení, chce-li přispět k vítězství správce ve sporu a nést náklady s tím spojené, je třeba uvést, že insolvenční správce je vybírán dle ustanovení § 21 odst. 1 IZ ze seznamu insolvenčních správců tak, aby byla zajištěna jeho odborná kvalifikace pro plnění povinností v insolvenčním řízení. Pokud by snad insolvenční správce nebyl odborně způsobilý k výkonu funkce, respektive pokud by řádně neplnil své povinnosti a nepostupoval při výkonu své funkce s odbornou péčí, lze se domoci zproštění takového insolvenčního správce funkce (§ 32 IZ). Nadto je třeba uvést, že v daném incidenčním řízení je předmětem sporu zejména vyřešení právních otázek, a nikoliv otázek skutkových.

Lze přisvědčit odvolateli, že odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení dle ustanovení § 239 odst. 1 věty prvé IZ pouze insolvenční správce. Jak však odvolatel sám správně konstatoval, pokud má věřitel za to, že je tu právní úkon, kterému je třeba odporovat, může se obrátit s podnětem na vedení takového soudního sporu na věřitelský výbor, který může dát v tomto směru pokyn insolvenčnímu správci. Institut vedlejšího účastenství k rozšíření okruhu osob oprávněných k podání odpůrčí žaloby využít nelze. Tímto způsobem by soud nahrazoval výkon moci zákonodárné tím, že by svévolně, prostřednictvím jiných procesních institutů, rozšiřoval okruh osob oprávněných účastnit se řízení o odpůrčí žalobě, což nelze připustit. Pokud odvolatel argumentoval rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.5.2003, sp. zn. 29Odo 767/2002 a ze dne 12.6.2003, sp. zn. 22Cdo 1196/2002, tato rozhodnutí se týkají klasického soudního řízení civilního a pro účely insolvenčního řízení je využít nelze.

Nelze hovořit ani o porušení práva vedlejšího účastníka na legitimní očekávání s tím, že nemůže realizovat své právo proti dlužníkovi a svá práva řádně bránit. Jak odvolatel sám správně konstatoval, nepostupoval-li by insolvenční správce v incidenčních sporech řádně, vznikl by věřiteli nárok na náhradu škody proti správci. Primárně však nelze předpokládat, že by bylo zájmem insolvenční správkyně v této věci věřitelům škodit, obzvlášť za situace, kdy to byl právě insolvenční správce dlužníka, který žalobu v dané právní věci podal.

Odvolací soud uzavírá, že je nedůvodná námitka odvolatele, že rozhodnutím soudu prvního stupně byla porušena zásada spravedlivého procesu, neboť soud prvního stupně upřednostňuje zájem na rychlosti řízení před zájmem na spravedlivý proces. Soud prvního stupně rozhodl o přípustnosti vedlejšího účastenství (KSBR 37 INS 398/2010) Bc. Martina Adamíka v souladu se zákonnými kritérii stanovenými v ustanovení § 93 odst. 1 o.s.ř.

Zcela nepřípadná je námitka odvolatele, že průběh insolvenčního řízení je zcela v moci zajištěného věřitele České spořitelny, a.s., jakož i námitka odvolatele, že insolvenční soud selhává v dohlédací činnosti. Tyto námitky jsou z hlediska posouzení přípustnosti vedlejšího účastenství ve smyslu ustanovení § 93 odst. 1 o.s.ř. zcela bez významu.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku I. jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

V bodu II. výroku tohoto rozhodnutí odvolací soud uložil soudu prvního stupně dle ustanovení § 222 odst. 3 o.s.ř. provést opravu zřejmých nesprávností v záhlaví napadeného usnesení spočívajících v uvedení nesprávného čísla jednacího na napadeném usnesení (za lomítkem jednacího čísla je uveden nesprávný rok) a v uvedení mylného identifikačního čísla žalovaného 1/).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 22. října 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu