13 VSOL 86/2013-78
24 ICm 1933/2011 13 VSOL 86/2013-78 (KSBR 24 INS 13323/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové v právní věci žalobce Ing. Alexandre Lobkowicz, nar. 2. února 1948, bytem v Praze 3, Korunní 1257, PSČ 130 00, zastoupeného JUDr. Jiřím Šilarem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Bělehradská 679/94, PSČ 120 00, proti žalovanému Advokátní kancelář Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s., se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25589644, insolvenčnímu správci dlužníka, o určení pravosti nevykonatelné pohledávky ve výši 2.000.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 ICm 1933/2011 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka PD-1 s.r.o., se sídlem v Brně, Rooseveltova 584/9, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27901467, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 24 INS 13323/2010, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2013 č.j. 24 ICm 1933/2011-46 (KSBR 24 INS 13323/2010)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. p o t v r z u j e. (KSBR 24 INS 13323/2010)

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 9.200 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že má za dlužníkem pohledávku ve výši 2.000.000 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení povinností dlužníka ze Smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem dne 11. března 2008 (výrok I.), zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení ve výši 11.979 Kč žalovanému (výrok II.) a opravil vyhlášený výrok II. rozsudku ze dne 15. dubna 2013 tak, že namísto slov zástupce žalobce má být správně uvedeno zástupce žalovaného (výrok III.).

V odůvodnění rozsudku soud rekapituloval procesní stanoviska účastníků, učinil skutková zjištění z listin a shrnul závěr o skutkovém stavu věci. Po právní stránce uzavřel, že: 1. Mezi žalobcem a dlužníkem byla v čl. 5, odstavci 8. Smlouvy o budoucí smlouvě kupní, uzavřené dne 11. března 2008 (dále též jen Smlouva ) platně sjednána smluvní pokuta ve výši 2.000.000 Kč pouze pro případ, že dlužník nesplní svou povinnost uzavřít řádně a včas kupní smlouvu k výzvě žalobce. Ze smluvních ujednání Smlouvy nevyplývá, že by smluvní pokuta byla sjednána i pro případ neplnění jiných povinností dlužníka (pro případ, že dlužník bude po dobu trvání Smlouvy nečinný, nebude řádně postupovat ve správním řízení ohledně územního rozhodnutí, nebude informovat žalobce o stavu řízení před správním orgánem, či nezajistí úvěr k zajištění úhrady kupní ceny). Dle provedeného dokazování žalobce dlužníka ke splnění povinnosti uzavřít kupní smlouvu nevyzval. Protože ze Smlouvy jednoznačně vyplývá, že smluvní pokuta byla sjednána výhradně pro případ, že dlužník nesplní svou povinnost uzavřít řádně a včas kupní smlouvu a že žalobce měl dlužníka ke splnění sankcionované smluvní povinnosti vyzvat a tento bod ujednání nebyl naplněn, nemůže se žalobce úspěšně domáhat zaplacení smluvní pokuty. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Námitku žalobce, že dlužníka k uzavření Smlouvy nevyzval proto, že bylo evidentní, že Smlouva nemůže být uzavřena pro porušování jiných smluvních povinností dlužníka, soud posoudil jako nedůvodnou s odkazem na zásadu "pacta sunt servanda", neboť nelze přijmout závěr, že uzavřenou smlouvu by nebylo třeba plnit jen proto, že jednání jednoho z účastníků smlouvy bylo ovlivněno neprojevenou (KSBR 24 INS 13323/2010) pohnutkou nebo poznamenáno vnitřní výhradou o následném výkonu práv a povinností ze smlouvy. 3. Z textu Smlouvy vyplývá, že doba splnění závazku dlužníka zaplatit žalobci smluvní pokutu nebyla dohodnuta (stanovena právním předpisem, ani určena v rozhodnutí), dlužník by tak byl povinen splnit dluh prvního dne poté, co byl o plnění žalobcem požádán. Z provedených důkazů nevyšlo najevo, že žalobce dlužníka ke splnění dluhu vyzval. V úkonu odstoupení od Smlouvy ze dne 27.1.2011 žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu a zároveň tento nárok započetl, vzhledem k tomu nedošlo z jeho strany k uplatnění nároku na smluvní pokutu ani jejímu započtení . Žalobce tak uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty až přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, které doplnil podáním ze dne 16.9.2013. Namítal, že soud z provedených důkazů učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudil (§ 205 odst. 2, písm. e/, g/ o.s.ř.). Podle žalobce v článku 5, odstavec 8. Smlouvy není výslovně uvedeno, že sjednaná smluvní pokuta se vztahuje pouze a výhradně na porušení povinnosti dlužníka uzavřít kupní smlouvu na výzvu žalobce a tento závěr soudu nemá oporu v provedeném dokazování. Žalovaný v řízení neprokázal, že dlužník splnil byť jedinou ze svých Smlouvou stanovených povinností, a to bez zbytečného prodlení postupovat v řízení o vydání územního rozhodnutí a alespoň jednou za tři měsíce informovat žalobce o stavu tohoto řízení, či že dále jednal s financující bankou nebo jiným poskytovatelem úvěru o poskytnutí půjčky za účelem úhrady sjednané kupní ceny. Za stavu absolutní pasivity dlužníka by výzva žalobce k uzavření kupní smlouvy postrádala jakýkoliv smysl. Žalovaný v řízení neprokázal, že žalobce měl od dlužníka informace o plnění povinností dle smlouvy a žalobce jej k uzavření kupní smlouvy nemohl vyzývat, protože k tomu neměl žádný podklad. Podle žalobce z ustanovení článku 5, odstavec 8. Smlouvy zcela evidentně vyplývá vůle žalobce a dlužníka sankcionovat smluvní pokutou nejen porušení povinnosti uzavřít kupní smlouvu na výzvu žalobce, ale rovněž nesplnění povinností dlužníka, vedoucích ke splnění podmínek pro uzavření kupní smlouvy, a toto ujednání je třeba vykládat v kontextu všech povinností dlužníka dle Smlouvy. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že dlužník nesplnil povinnost zajistit financování kupní ceny a nepostupoval řádně ve správním řízení, ani v jednání s financující bankou, které byly podmínkou pro uzavření kupní smlouvy. Žalobce v této souvislosti argumentoval úpravou § 35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Soud prvního stupně ujednání o smluvní pokutě vyložil podle žalobce restriktivně a v jeho neprospěch, proto se žalobce v odvolacím řízení domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný s odvoláním nesouhlasil, neboť názor žalobce, že soud nesprávně vyhodnotil ujednání o smluvní pokutě dle článku 5, odstavec 8. Smlouvy, nemá oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně toto ustanovení nevykládal restriktivním způsobem, pokud dovodil, že smluvní pokuta kryje pouze porušení (KSBR 24 INS 13323/2010) povinnosti, jež je v tomto ustanovení explicitně označena, a nikoliv též porušení jiné povinnosti. Žalobce se dle žalovaného naopak snaží o extenzivní výklad tohoto ujednání Smlouvy, neboť povinnost, kterou smluvní strany v ujednání o smluvní pokutě definovaly, to je uzavřít řádně a včas kupní smlouvu k výzvě budoucího prodávajícího, vykládá v rozporu s vůlí vyjádřenou v tomto článku Smlouvy. Zcela pak pomíjí obsah ujednání v první větě článku 5, odstavci 8. Smlouvy, které stanoví: Pro případ, že budoucí kupující nesplní svou povinnosti dle této smlouvy, tj. uzavřít řádně a včas kupní smlouvu k výzvě budoucího prodávajícího, není budoucí kupující oprávněn požadovat úhradu žádných peněžních prostředků, které vynaložil v souvislosti s činností, směřující k vydání územního rozhodnutí a zpracování projektu, ani jiných škod a tyto ponese budoucí kupující . Bez této první věty nemůže obstát ujednání o smluvní pokutě, obsažené ve druhé větě tohoto ujednání, neboť v ní absentuje označení zajišťované smluvní povinnosti. Jediný logický výklad tohoto ustanovení je dle žalovaného ten, že smluvní pokuta byla sjednána pro porušení povinnosti budoucího kupujícího uzavřít řádně a včas k výzvě budoucího prodávajícího kupní smlouvu. Bylo na žalobci prokázat, že dlužník tuto povinnost porušil a že mu vznikl nárok na smluvní pokutu. Žalobce však v řízení nejenže neprokázal, ale ani netvrdil splnění základní podmínky pro vznik prodlení dlužníka se splněním povinnosti uzavřít kupní smlouvu, a to výzvy žalovaného k uzavření kupní smlouvy. Argumentace žalobce v odvolání, že žalovaný neprokázal, že dlužník by splnil byť jedinou ze svých povinností sjednaných ve Smlouvě, je bez významu, protože jejich porušení dle vůle smluvních stran nezakládalo nárok na smluvní pokutu. Navíc bylo věcí žalobce, aby porušení těchto jiných povinností nejen tvrdil, ale též prokázal. Pokud žalobce rezignoval na zaslání výzvy k uzavření kupní smlouvy, dlužník se nemohl ocitnout v prodlení se splněním povinnosti uzavřít kupní smlouvu. V odvolacím řízení žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), zčásti opakoval a zčásti doplnil dokazování a po té dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

Odvolací soud se shoduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně učiněnými z listin (s výjimkou skutkového zjištění z článku 5, odstavec 8. Smlouvy) a ze shodných tvrzení účastníků tak, jak jsou uvedena v bodě I. odůvodnění napadeného rozsudku, na něž pro stručnost odkazuje.

Odvolací soud dále zjistil ze Smlouvy o budoucí smlouvě kupní, uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem dne 11. března 2008: (KSBR 24 INS 13323/2010)

-Z článku 1, odstavec 2. Smlouvy, že smluvní strany se zavazují uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí, specifikovaných v odstavci 1. Smlouvy za podmínek dle kupní smlouvy v části B Smlouvy. -Z článku 2, odstavec 1. Smlouvy, že jejím předmětem je závazek smluvních stran uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí a úprava jejich vzájemného poměru v době od podpisu Smlouvy do uzavření kupní smlouvy. Článek 2, odstavec 2. Smlouvy pod písmeny a) až c) vyjmenovává podmínky pro vznik povinnosti dlužníka jako budoucího kupujícího předložit žalobci jako budoucímu prodávajícímu výzvu k uzavření kupní smlouvy, mezi nimiž je sjednáno složení zálohy 1.000.000 Kč v určené lhůtě na označený účet (písm. a/), předložení smlouvy o poskytnutí úvěru na úhradu sjednané kupní ceny financující bankou ve prospěch budoucího kupujícího, případně jiný způsob doložení schopnosti uhradit kupní cenu (písm. b/), právní moc územního rozhodnutí týkajícího se nemovitostí ve prospěch budoucího kupujícího (písm. c/). V odstavci 3. a 4. tohoto článku je sjednáno oprávnění dlužníka učinit výzvu k uzavření smlouvy a tomu odpovídající povinnost žalobce uzavřít kupní smlouvu za předpokladu, že budou splněny podmínky dle článku 2, odstavec 2., písm. a) a b), Smlouvy ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. -Z článku 3, odstavec 1. Smlouvy, že žalobce činí vůči dlužníku prohlášení dle článku IV. návrhu kupní smlouvy a dále se mimo jiné zavazuje pečovat o nemovitosti s péčí řádného hospodáře a neučinit, nestrpět ani neopominout učinit žádný právní ani jiný úkon, na základě kterého by bylo znemožněno nabytí vlastnictví k nemovitostem budoucím kupujícím v souladu s kupní smlouvou bez omezení vlastnického práva a jeho užívání budoucím kupujícím nebo na základě kterého by byl zmařen nebo omezen účel Smlouvy. V článku 3, odstavec 3. Smlouvy se dlužník mimo jiné zavázal, že neučiní, nestrpí, ani neopomene učinit žádný právní ani jiný úkon, na základě kterého by bylo znemožněno nabytí vlastnictví k nemovitostem budoucím kupujícím v souladu s kupní smlouvou bez omezení vlastnického práva a jeho užívání budoucím kupujícím nebo na základě kterého by byl zmařen nebo omezen účel Smlouvy. -Z článku 4, odstavec 1. Smlouvy, že v případě neschopnosti žalobce učinit prohlášení v kupní smlouvě, nepravdivosti, neúplnosti či zavádějícího prohlášení dle článku 3, odstavec 1. Smlouvy, je dlužník oprávněn odstoupit od Smlouvy. V odstavci 2. tohoto článku je sjednáno právo pro žalobce odstoupit od Smlouvy v případě, že dlužník bez vážných důvodů nepostupoval řádně ve správním řízení nebo v jednání s financující institucí dle článku 3, odstavec 3. Smlouvy, z jeho viny došlo k prodlení se splněním termínů určených správním orgánem nebo financující bankou a toto prodlení dlužník nenapraví ani v poskytnuté dodatečné lhůtě. V odstavci 4. tohoto článku se smluvní strany dohodly, že pokud nebudou splněny podmínky pro předložení výzvy k uzavření kupní smlouvy podle článku 2, odstavec 2. Smlouvy do 31.1.2009, je od smlouvy oprávněna odstoupit kterákoliv ze smluvních stran. -Dle Závěrečných ustanovení v článku 5, odstavec 7. Smlouvy pro případ, že žalobce jako budoucí prodávající nesplní svou povinnost dle této smlouvy, tj. uzavřít řádně a včas prodávající zaplatit budoucímu kupujícímu smluvní pokutu ve výši 2.000.000 Kč . Tím není dotčen nárok na náhradu vzniklé a řádně doložené škody. V článku 5, odstavec 8. Smlouvy se strany dohodly, že: Pro případ, že budoucí kupující nesplní svou povinnost dle této smlouvy, to je uzavřít řádně (KSBR 24 INS 13323/2010) a včas kupní smlouvu k výzvě budoucího prodávajícího, není budoucí kupující oprávněn požadovat úhradu žádných peněžních prostředků vynaložených v souvislosti s činností, směřující k vydání územního rozhodnutí a zpracování projektu, ani jiných škod a tyto v takovém případě nese budoucí kupující ze svého. Dále se budoucí kupující zavazuje zaplatit budoucímu prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 2.000.000 Kč. Tím není dotčen nárok budoucího prodávajícího na náhradu řádně doložené škody, vzniklé v souvislosti s porušením závazku ze strany budoucího kupujícího .

Podle § 35 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni 11.3.2008, dále též jen OZ ), projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (odstavec první). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec druhý). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (odstavec třetí).

Odvolací soud se shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba v této věci byla podána včas a žalovaný účinně popřel pravost včas přihlášené pohledávky žalobce, stejně jako v závěru, že vztah mezi žalobcem a dlužníkem se řídí úpravou občanského zákoníku (§ 50a, § 544 OZ), a v tomto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

K výkladu Smlouvy je třeba obecně uvést, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Učiněný projev vůle již nelze výkladem doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat. U právního úkonu učiněného v písemné formě je tak právně významná jen vůle účastníků vyjádřená v písemném textu; záměry účastníků nevyjádřené v písemném textu nebo odlišné od závěrů v něm zachycených, jsou právně bezvýznamné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.4.2010 č.j. 26 Cdo 2527/2009, dostupné na www.nsoud.cz).

Ze Smlouvy vyplývá, že jejím předmětem byl závazek smluvních stran za sjednaných podmínek uzavřít kupní smlouvu o koupi nemovitostí. Smlouva upravovala povinnost dlužníka jako budoucího kupujícího vyzvat žalobce jako budoucího prodávajícího k uzavření kupní smlouvy při splnění sjednaných podmínek a současně upravovala jeho oprávnění kdykoli po uzavření Smlouvy žalobce k uzavření kupní smlouvy vyzvat. Právu dlužníka na uzavření smlouvy o koupi nemovitostí odpovídala povinnost žalobce kupní smlouvu uzavřít, její vznik však byl vázán na složení zálohy na kupní cenu a doložení schopnosti dlužníka uhradit kupní cenu (předpoklady sjednané v článku 2, odstavci 2. Smlouvy pod písmeny a/ a b/). Povinnost, ani oprávnění pro žalobce vyzvat dlužníka k uzavření kupní smlouvy ve Smlouvě na jiném místě než v jejím článku 5, odstavci 8. výslovně sjednáno (KSBR 24 INS 13323/2010) nebylo. Právo žalobce tuto výzvu učinit a jemu odpovídající povinnost dlužníka kupní smlouvu uzavřít vyplývá jen z ujednání, o které žalobce opírá svůj nárok na smluvní pokutu. Povinnost zajišťovaná smluvní pokutou je však v tomto ustanovení naprosto jednoznačně definována jako povinnost uzavřít řádně a včas kupní smlouvu k výzvě prodávajícího a odvolací námitka žalobce, že tento závěr soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování, není důvodná. Jinou povinnost dlužníka dle Smlouvy (například povinnost předložit výzvu k uzavření kupní smlouvy či povinnost, jejímž nesplněním by byl zmařen účel Smlouvy) pod smluvní ujednání článku 5, odstavec 8. Smlouvy nelze podřadit. Ostatně jak vyplývá z článku 5, odstavec 7. Smlouvy, její smluvní strany zřejmě hodlaly shodně zajistit smluvní pokutou i nesplnění povinnosti žalobce uzavřít kupní smlouvu k výzvě dlužníka v dohodnuté lhůtě (viz ujednání článku 2 odstavec 4. Smlouvy).

Správnost závěru, že smluvní pokutou byl zajištěn jen zásadní závazek smluvních stran Smlouvy, tedy závazek uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí, ujednaný v článku 1, odstavec 2. Smlouvy, vyplývá i z obsahu článku 3 a 4 Smlouvy. Článek 3 Smlouvy obsahuje prohlášení žalobce a jsou v něm sjednány další závazky smluvních stran. V článku 4, odstavec 3. Smlouvy je sjednáno právo žalobce, v případě porušení povinností dlužníka sjednaných v článku 3, odstavec 3. Smlouvy, tedy povinnosti dlužníka postupovat řádně ve správním řízení o vydání územního rozhodnutí, informovat žalobce o stavu řízení a řádně jednat s poskytovatelem úvěru k úhradě kupní ceny, odstoupit od Smlouvy jednostranným úkonem. I z toho vyplývá že sankcí za porušení těchto povinnosti dlužníka byl vznik práva žalobce zrušit smluvní závazky odstoupením. Z tohoto ujednání, ani z jiného ujednání ve Smlouvě však nelze dovozovat, že plnění i těchto povinností bylo zajištěno smluvní pokutou, sjednanou v Závěrečných ustanoveních článku 5 Smlouvy.

Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že smluvní pokuta byla sjednána pouze k zajištění povinnosti dlužníka uzavřít řádně a včas kupní smlouvu na základě výzvy žalobce, nikoli jeho jiných povinností dle Smlouvy, jejichž porušení jako důvod vzniku sporné pohledávky žalobce tvrdil v žalobě. Výzva žalobce, předpokládaná ve Smlouvě, na kterou byl vznik povinnosti dlužníka uzavřít řádně a včas kupní smlouvu vázán, učiněna nebyla, proto tato povinnost dlužníku nevznikla (a dlužník by ji nemohl porušit, i kdyby byl nárok v žalobě dovozován z tohoto skutku). Právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty z důvodu porušení jiných povinností dlužníka dle Smlouvy sjednáno nebylo a proto, i pokud by bylo jejich porušení v řízení prokázáno, nebylo by možno dovodit vznik tohoto práva. Závěr soudu prvního stupně, že žalobě na určení pravosti popřené pohledávky nelze vyhovět, je správný.

Závěrem je třeba uvést, že v řízení bylo prokázáno, že jak žalobce, tak dlužník učinili úkony odstoupení od Smlouvy. Těmito úkony se není třeba zabývat, protože v případě zrušení závazků ze smlouvy odstoupením nezaniká nárok na smluvní pokutu jen tehdy, pokud vznikl před zrušením smlouvy. V této věci však žalobce jím tvrzený vznik práva na smluvní pokutu neprokázal. Ze stejného důvodu se není (KSBR 24 INS 13323/2010) třeba z hlediska existence tvrzené pohledávky na smluvní pokutě zabývat ani úkonem započtení v listině ze dne 27.1.2011, které učinil žalobce oproti pohledávce dlužníka za žalobcem.

S odvolací námitkou žalobce, že soud nevyložil obsah smlouvy v souladu s výkladovými pravidly dle § 35 odst. 2 občanského zákoníku, nelze souhlasit. Žalobcem tvrzená vůle smluvních stran zajistit smluvní pokutou i jinou povinnost dlužníka, než jeho povinnost uzavřít kupní smlouvu o převodu nemovitostí k výzvě žalobce, z jazykového projevu vůle smluvních stran obsaženého ve Smlouvě neplyne. Pokud bylo vůlí žalobce sankcionovat smluvní pokutou porušení i jiných závazků dlužníka dle Smlouvy, žalobce tuto vůli v písemném obsahu Smlouvy nevyjádřil a proto této vůli nelze přikládat právní význam.

Odvolací soud shledal napadený rozsudek ve výroku I. věcně správným, proto jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

Vzhledem k tomu, že výrok II. o náhradě nákladů mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně do doby rozhodování odvolacího soudu nenabyl právní moci, s ohledem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 18. prosince 2000 č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), pro její neústavnost nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů dne 7.5.2013 pod č. 116/2013, musel odvolací soud k této specifické vlastnosti zrušené vyhlášky přihlédnout (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2254/2011 ze dne 27.6.2013, vše dostupné na stránkách www.nsoud.cz). Proto odvolací soud změnil výrok rozsudku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že částku náhrady nákladů, na kterou podle § 142 odst. 1 o.s.ř. má úspěšný žalovaný právo, vyčíslil podle advokátního tarifu (§ 220 odst. 1 o.s.ř.).

Žalovanému v řízení před soudem prvního stupně vzniklo právo na náhradu nákladů za dva úkony právní služby po 2.100 Kč (převzetí zastoupení 12.6.2012, vyjádření k žalobě dne 12.6.2012), jeden úkon právní služby po 3.100 Kč (účast u jednání soudu dne 8.4.2013) a paušální náhradu výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (§ 11 odst. 1, písm. a), d), g), § 13 odst. 3, § 9 odst. 3, písm. a/, vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012, § 9 odst. 4 téže vyhlášky ve znění účinném od 1.1.2013). Proto odvolací soud změnil napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9.200 Kč ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok II. tohoto rozsudku). (KSBR 24 INS 13323/2010)

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., právo na náhradu nákladů řízení svědčí úspěšnému žalovanému, který se však svého práva na náhradu nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal. Proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 15. října 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu