13 VSOL 81/2014-51
29 ICm 76/2013 13 VSOL 81/2014-51 (KSBR 29 INS 2921/2012)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla ve věci žalobkyně ODEO Media s.r.o., se sídlem Praha-Nusle, Slavojova 579/9, PSČ: 128 00, identifikační číslo: 24179914, zastoupené Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem Boskovice, Hybešova 2378/17, PSČ: 680 01, proti žalované JUDr. Martině Skřivánkové, Brno, Mezírka 1, PSČ: 602 00, jako insolvenční správkyni dlužníka BASSLER s.r.o., v likvidaci, se sídlem Brno, Šumavská 524/31, PSČ: 602 00, identifikační číslo: 26872226, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 ICm 76/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BASSLER s.r.o., v likvidaci, se sídlem Brno, Šumavská 524/31, PSČ: 602 00, identifikační číslo: 26872226, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 29 INS 2921/2012, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.2.2014, č.j. 29 ICm 76/2013-22 (KSBR 29 INS 2921/2012),

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc se vr a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vyloučení movitých věcí, ve výroku (KSBR 29 INS 2921/2012) rozsudku specifikovaných, ze soupisu majetkové podstaty dlužníka BASSLER s.r.o., v likvidaci (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouvy, z nichž žalobce dovozoval své vlastnické právo k uvedeným movitým věcem, a to kupní smlouva ze dne 14.12.2011, jejímž předmětem bylo vybavení prodejny včetně pultů, sepsané do majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 3.7. a 3.13., a kupní smlouva ze dne 14.12.2011, jejímž předmětem byla osobní vozidla, sepsaná do majetkové podstaty dlužníka pod položkou 3.14., jsou právními úkony neplatnými. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že kupní smlouvy jsou formálně platné. Kupní smlouva ze dne 14.12.2011, jejímž předmětem bylo vybavení prodejny včetně pultů (věci sepsané pod položkou č. 3.7. a 3.13.) obsahuje ve smyslu ustanovení § 409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ ) závazek prodávajícího dodat kupujícímu označené movité věci a převést na něho vlastnické právo, a závazek kupujícího zaplatit kupní cenu. Námitka žalované ohledně nedostatečně vymezeného předmětu kupní smlouvy podle soudu prvního stupně neobstojí již z toho důvodu, že v den podpisu smlouvy (jak ve smlouvě obě strany potvrdily) kupující předmět koupě převzal, a o tom, které konkrétní věci jsou předmětem smlouvy, tudíž mezi stranami smlouvy nebylo sporu. Ujednání o splatnosti kupní ceny není podstatnou náležitostí kupní smlouvy podle § 409 ObchZ, absence takového ujednání znamená, že cena by v takovém případě měla být uhrazena podle § 369a ObchZ. Kupní smlouva ze dne 14.12.2011, jejímž předmětem jsou motorová vozidla sepsaná do soupisu majetkové podstaty pod položkou č. 3.14., obsahuje také veškeré náležitosti včetně řádné specifikace předmětu koupě. Námitku žalované, že v době uzavření smlouvy nebyl dlužník vlastníkem vozidla Mercedes-Benz Sprinter (vlastnické právo nabyl dne 17.1.2012), vyhodnotil soud prvního stupně jako nedůvodnou, s tím, že se v daném případě, kdy se jedná o obchodní vztahy, uplatní ustanovení § 446 ObchZ. Ve vztahu k dalším námitkám žalované, v nichž zpochybňovala platnost uvedených právních úkonů, soud prvního stupně uvedl, že tvrzení insolvenční správkyně o tom, že tyto kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy není dostatečně prokázáno , a o jejich rozporu s dobrými mravy nelze rozhodnout . V tomto směru vyšel ze zjištění, že kupní smlouvy byly uzavřeny před vstupem dlužníka do likvidace, kupními smlouvami převedl dlužník na žalobce, který s dlužníkem netvoří koncern, movitý majetek za cenu stanovenou znaleckým posudkem, jednání dlužníka a žalobce neuráží veřejné mínění, mravy společnosti a není ani v rozporu se zásadami, ovládajícími občanský zákoník. Dále soud prvního stupně uvedl, že má za zjištěné a prokázané, že kupující, to je žalobce, kupní cenu nezaplatil v penězích, ale tak, že ke dni 22.12.2011 bylo oproti pohledávce dlužníka vůči žalobci z titulu kupních cen celkem ve výši 493.100 Kč provedeno jednostranné započtení pohledávky žalobce vůči dlužníkovi ve výši 500.000 Kč. V řízení přitom bylo prokázáno, že ke dni 14.12.2011, to je ke dni uzavření kupních smluv, měl dlužník splatné závazky ve výši 10.000.000 Kč, z toho vůči třiceti dvěma věřitelům měl (KSBR 29 INS 2921/2012) závazky po splatnosti déle než tři měsíce. Ač obě kupní smlouvy ze dne 14.12.2011 -jak soud prvního stupně pokračoval-lze hodnotit jako formálně platné, má za postavené na jisto , že jednatelka společnosti dlužníka Věra Basslerová, která za prodávajícího kupní smlouvy uzavírala, věděla o nadcházejícím zrušení společnosti dlužníka, když dne 15.12.2011 byl sepsán notářský zápis o zrušení společnosti a vstupu do likvidace, a vzhledem k postavení, jaké má ve společnosti (když je společníkem a jednatelkou) věděla o tom, že dlužník má závazky po splatnosti. Dlužník, který není schopen hradit své splatné závazky, může svým úkonem zmařit zcela či zčásti uspokojení svého věřitele. Zaplacení kupních cen započtením způsobilo, že dlužník neobdržel za prodané věci odpovídající peněžní prostředky (kupní cenu), jež mohl použít k úhradě svých závazků. Soud prvního stupně dovodil, že došlo-li k zaplacení kupní ceny tak, že došlo k započtení pohledávky dlužníka vůči žalobci na pohledávku žalobce vůči dlužníkovi, dlužník tím zvýhodnil tohoto věřitele, tedy žalobce. Soud prvního stupně uzavřel, že takový postup je protiprávní ve smyslu ustanovení § 256a trestního zákona, přičemž právním následkem takového jednání je neplatnost obou kupních smluv, kupní smlouvy jsou absolutně neplatné podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, s přihlédnutím k tomu, že ve věci úspěšná žalovaná náklady řízení nepožadovala.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkala, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatelka poukázala na to, že předmětné kupní smlouvy byly uzavřeny dne 14.12.2011, to je za účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Podle odvolatelky proto soud prvního stupně nesprávně argumentoval právním předpisem, účinným do 31.12.2009, když rozpor právního úkonu contra legem lze namítat pouze vůči zákonu či jinému právnímu předpisu, který v okamžiku, kdy byl učiněn právní úkon (to je v daném případě ke dni 14.12.2011) existuje. Trestný čin zvýhodňování věřitele je s účinností od 1.1.2010 upraven v ustanovení § 223 zákona č. 40/2009, trestní zákoník. Odvolatelka s odkazem na ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. dále namítla, že civilní soud není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Z dikce ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že zákon zakazuje v civilním řízení samostatnou prejudici otázek týkajících se spáchání trestného činu, přestupku nebo správního deliktu konkrétní osobou. Protože neexistuje rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin, na který soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku odkazuje , nemůže tuto skutečnost civilní soud sám zhodnotit a dovozovat rozpor s trestním předpisem. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

Žalovaná se v písemném vyjádření k podanému odvolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Poukázala na to, že zvýhodnění věřitele (KSBR 29 INS 2921/2012) bylo trestným činem jak v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2009, tak v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (jímž byl zrušen zákon č. 140/1961 Sb.)-v ustanovení § 223. Podle odvolatelky má závěr soudu prvního stupně oporu v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 40/2009. Odvolatelka zdůraznila, že setrvává i na další své argumentaci, uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, včetně námitky, že kupní smlouva, jejímž předmětem bylo vozidlo Mercedes Sprinter, byla uzavřena před tím, než se dlužník stal vlastníkem tohoto vozidla, a z toho důvodu, že dlužník nebyl vlastníkem převáděné věci, je smlouva neplatná. Dále poukázala na to, že z opatrnosti vzájemnou žalobou uplatnila neúčinnost uvedených právních úkonů.

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II.-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinností tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že odvolání obsahuje všechny náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že žalobou ze dne 21.12.2012, došlou soudu dne 3.1.2013, doplněnou u jednání v řízení před soudem prvního stupně dne 24.2.2014, se žalobkyně domáhá proti žalované insolvenční správkyni dlužníka BASSLER s.r.o., v likvidaci vyloučení z majetkové podstaty dlužníka majetku, označeného jako vybavení prodejny Elektrocentrum v nemovitosti, v budově č.p. 2236 bytového domu na p.č. 132/6 v k.ú. Zábřeh na Moravě, v obci Zábřeh, na adrese Zábřeh, Komenského 20, uvedené v příloze č. 4 soupisu majetkové podstaty , dále jako pulty v prodejně Elektrocentrum v nemovitosti v budově (KSBR 29 INS 2921/2012)

č.p. 2236 bytového domu na p. č. 132/6 v k.ú. Zábřeh na Moravě, obci Zábřeh, na adrese Zábřeh, Komenského 20 : prodejní pult včetně jednacího stolku s centrální nohou-rozměr v mm-šxhxv-4730x1450x1230, a-prodejní pult-skříňka u zdi -rozměr v mm šxhxv-2025x600x900 , a jako motorové vozidlo VW Trasporter RZ 3M1 9671, nyní RZ 2AR 4715, motorové vozidlo Octavia RZ 2M8 9415, nyní 2AR 4707 a motorové vozidlo Mercedes Sprinter RZ 4M2 5394, nyní 2AR 4713 , s odkazem na tvrzení, že uvedené věci neměly být zapsány do soupisu majetkové podstaty, neboť se jedná o věci ve vlastnictví žalobkyně. Ve vylíčení rozhodujících skutečností žalobkyně uvedla, že uvedené movité věci jí nebyly prodány v průběhu insolvenčního řízení, vlastnické právo k těmto věcem nabyla na základě kupních smluv, uzavřených mezi žalobkyní a jednatelkou úpadce Věrou Basslerovou dne 14.12.2011. Cena převáděných věcí byla stanovena na základě posudků znalce, odpovídala nepochybně tržní (obvyklé ceně), jednalo se o standardní obchodní smlouvy. K uzavření kupních smluv došlo v době, kdy dlužník nebyl v likvidaci ani v úpadku, v této době dlužník končil prodej s elektrospotřebiči. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. V rámci obrany proti žalobě jednak zpochybňovala, že kupní smlouvy byly skutečně uzavřeny dne 14.12.2011, s tím, že podle sdělení bývalých zaměstnanců byly údajné prodeje řešeny zpětně, a smlouvy byly antidatovány. O tom podle žalované svědčí ta skutečnost, že podle údajů ve smlouvě má být cena stanovena na základě posudku znalce ve smlouvě specifikovaného, přitom podle údajů v tomto posudku je výslovně uvedeno, že posudek byl zpracován dne 15.12.2011, a kupní smlouva přitom měla být uzavřena dne 14.12.2011. I pokud by došlo k uzavření kupních smluv dne 14.12.2011, jedná se podle tvrzení žalované o právní úkony neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy spatřuje v tom, že podle sdělení bývalých zaměstnanců je Pavel Linhart společníkem ODEO Media s.r.o. (žalobkyně) pouze formálně, skutečnými majiteli jsou Věra Basslerová (jednatelka dlužníka) a její manžel, o čemž svědčí to, že Věra Basslerová je nyní u žalobkyně zaměstnána, Věra Basslerová a její manžel za žalobkyni jednají. Společnosti ODEO Media s.r.o. a další společností Ali Praha s.r.o., v níž je Pavel Linhart společníkem a jednatelem, převedla Věra Basslerová těsně před vstupem (dlužníka) do likvidace většinu majetku společnosti dlužníka (zařízení elektroprodejny, zásoby elektrozboží, motorová vozidla). Rozpor s dobrými mravy dále spatřuje i v tom, že prodej uvedených věcí se uskutečnil hluboce pod cenou obvyklou , podle tvrzení žalované cena znaleckým posudkem určená neodpovídá ceně obvyklé. Kupní smlouva ze dne 14.12.2011, jejímž předmětem bylo motorové vozidlo Mercedes Sprinter je neplatná i z toho důvodu, že dlužník v době uzavření smlouvy nebyl vlastníkem tohoto vozidla, proto nemohl převést víc práv, než sám měl. Žalovaná dále tvrdila, že smlouvy jsou neurčité, neboť movité věci, jež měly být předmětem převodu vlastnického práva, nebyly ve smlouvách dostatečně určitě specifikovány, a dále, že smluvní strany uzavřely kupní smlouvy v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka. Současně s písemným vyjádřením k žalobě žalovaná vzájemnou žalobou uplatnila proti žalobkyni neúčinnost, eventuálně neplatnost uvedených právních úkonů (podání žalované ze dne 5.2.2013, došlé soudu prvního stupně téhož dne). (KSBR 29 INS 2921/2012)

V podání ze dne 7.2.2014 žalovaná doplnila, že motorové vozidlo Volkswagen Transporter bylo v roce 2012 prodáno AAA Auto Praha, a následně dalšímu kupci p. Klímovi. Soud prvního stupně usnesením ze dne 31.1.2014, č.j. 29 ICm 76/2013-12 (KSBR 29 INS 2921/2012) vyloučil vzájemnou žalobu insolvenční správkyně k samostatnému řízení (toto řízení je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 ICm 267/2014, a dosud nebylo pravomocně ukončeno). K prokázání tvrzení o neplatnosti kupních smluv ze dne 14.12.2011 žalovaná označila výpis z účetních knih dlužníka, sdělení UniCredit Leasing, faktury za nákup části vybavení elektroprodejny a doklady o jednání manželů Basslerových za ODEO Media . Soud prvního stupně nařídil k projednání žaloby jednání na den 24.2.2014, u něhož poté, co žalobkyně doplnila petit žaloby a soud změnu žalobního petitu připustil, doplnila žalovaná argumentaci, jíž se bránila podané žalobě tak, že činí úkon odstoupení od těchto smluv pro porušení povinnosti, spočívající v zaplacení kupní ceny (písemný úkon odstoupení-rukou psané podání, podepsané insolvenční správkyní, je založeno ve spise na čl. 19). U jednání soud prvního stupně provedl důkaz listinami -kupními smlouvami ze dne 14.12.2011, předloženými znaleckými posudky, listinami, označenými soudem prvního stupně jako informace od společnosti UniCredit ze dne 7.1.2013, která konstatuje, že dne 27.12.2012 byla ke dni 17.1.2012 ukončena smlouva o financování vozidla Mercedes Sprinter RZ 4M2 5394 , dále jako dotazník UniCredit Banka pro obchodní partnery pro společnost ODEO Media s.r.o., IČO 24179914 ze dne 29.12.2011 , e-mail pro zasílání elektronických výpisů z bankovního účtu , Zodpovědný zástupce Provozovny Elektrocentrum Komenského 20, 789 01 Zábřeh Bassler Zdeněk , přípis od UniCredit Bank ze dne 7.3.2013, potvrzující, že dne 27.12.2012 byla ke dni 17.1.2012 předčasně ukončena smlouva o financování nákupu vozidla Mercedes Sprinter RZ 4M2 5394, a za předčasné splacení úvěrových prostředků na žádost společnosti Bassler s.r.o. byla zaplacena společností Bassler s.r.o. částka 340.570 Kč na účet UniCredit dne 22.12.2011 , oznámení nedatované o jednostranném zápočtu závazků a pohledávek mezi společností ODEO a BASSLER , rejstříkový spis společnosti Bassler s.r.o. -a z tohoto spisu zejména listinami-notářským zápisem ze dne 15.12.2011 o vstupu společnosti Bassler s.r.o. do likvidace, výpisem z obchodního rejstříku uvedené společnosti a výpisem z obchodního rejstříku společnosti ODEO Media s.r.o., dále provedl dokazování přihláškami pohledávek věřitelů č. 1, č. 3, č. 4, č. 6, č. 7, č. 10, č. 11, č. 12, č. 16, č. 16, č. 19, č. 21, č. 24, č. 20, č. 25, č. 26, č. 27, č. 28, č. 30, č. 33, č. 35, č. 37, č. 43, č. 44, č. 46, č. 47, č. 48, č. 51, č. 52, č. 53 a č. 54, protokolem o jednání ze dne 14.1.2013, výpisem z registru vozidel týkající se vozidla Volkswagen 7HC Transporter, protokolem o jednání ze dne 8.7.2013 a ze dne 31.7.2013 a rozsudkem ze dne 28.8.2013 ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 123/2013, fakturou č. 200100152, smlouvou o půjčce, uzavřenou mezi věřitelem Pavlem Linhartem a BASSLER s.r.o. jako dlužníkem dne 12.4.2011 a smlouvou o půjčce, uzavřenou mezi věřitelem Pavlem Linhartem a společností BASSLER s.r.o. jako dlužníkem dne 14.1.2011. Po poučení podle ustanovení § 119a o.s.ř. žalovaná navrhla provést výslech svědků Jana Čady, Simony Stejskalové, Marka Diviše a Kláry Fárníkové, (KSBR 29 INS 2921/2012) s tím, že Simona Stejskalová by měla potvrdit, že kupní smlouvy nebyly zaúčtovány, a dále důkaz listinou, označenou jako seznam dlouhodobého majetku z roku 2011, jíž by mělo být prokázáno, v jakých cenách byl uvedený majetek zaúčtován. Dále předložila listinu, označenou jako odstoupení od smlouvy, ohledně níž soud prvního stupně v protokole o jednání uvedl, že listinu odstoupení žalobci nepředal, neboť má za to, že soud není doručujícím orgánem pro insolvenčního správce . Soud prvního stupně návrhy na provedení dokazování zamítl a na tomto základě rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby požadavek žalobkyně na vyloučení v žalobě specifikovaných movitých věcí ze soupisu majetkové podstaty označeného dlužníka. Žaloba byla podána podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ.

Podle ustanovení § 225 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2).

Je třeba uvést, že podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí k ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č. 58/1998, č. 27/2003 a č. 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), který je použitelný i na poměry insolvenčního zákona, k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ (excindační žalobě) patří, že označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, dále, že vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději posledního dne třicetidenní lhůty ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo, žalovaným je insolvenční správce, v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku z majetkové podstaty, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetkové podstaty vyloučen), a že osoba, která se domáhá vyloučení majetku z majetkové podstaty prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, svědčí jí.

Soud prvního stupně-jak se z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku podává-správně zjistil, že ustavená insolvenční správkyně, jíž je žalovaná, zahrnula (KSBR 29 INS 2921/2012) do soupisu majetkové podstaty dlužníka BASSLER s.r.o., v likvidaci movité věci, o něž v řízení jde, a to dne 3.12.2012-movité věci specifikované v položce 3.7. soupisu majetkové podstaty ze dne 3.12.2012, a dne 10.12.2012-movité věci specifikované v položce 3.13. a 3.14. soupisu majetkové podstaty ze dne 10.12.2012. Vyrozumění o soupisu majetku ze dne 3.12.2012 bylo žalobkyni doručeno dne 7.12.2012 a vyrozumění o soupisu majetku ze dne 10.12.2012 dne 21.12.2012. Žaloba o vyloučení těchto věcí z majetkové podstaty došla soudu prvního stupně dne 3.1.2013, tedy včas, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 225 odst. 2 IZ. Majetek, o nějž v řízení jde, je nadále zahrnut do soupisu majetkové podstaty.

Pro rozhodnutí soudu je tak určující posouzení, zda žalobkyně prokázala, že věci, jejichž vyloučení z majetkové podstaty se domáhá, neměly být do soupisu majetkové podstaty zařazeny, a že právo, které vylučuje zařazení tohoto majetku do soupisu majetkové podstaty, svědčí jí.

Soud prvního stupně dále správně zjistil, že dne 14.12.2011 byla mezi dlužníkem, jako prodávajícím, a žalobkyní, jako kupující, uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě se prodávající zavázal převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, blíže specifikovaným v příloze k této smlouvě (tvořící její nedílnou součást), s tím, že se jedná o věci, specifikované v soupisu majetkové podstaty ze dne 3.12.2012 v příloze č. 4 k položce 3.7. tohoto soupisu a o věci, specifikované pod položkou 4.13. soupisu majetkové podstaty ze dne 10.12.2012 (prodejní pulty), a kupující se zavázal zaplatit za tyto věci kupní cenu sjednanou celkem ve výši 134.300 Kč včetně DPH. Další kupní smlouvou ze dne 14.12.2011, uzavřenou mezi týmiž účastníky, se dlužník, jak prodávající, zavázal převést na kupujícího vlastnické právo k blíže označeným motorovým vozidlům, s tím, že se jedná o motorová vozidla, jež jsou zahrnuta do soupisu majetkové podstaty pod položkou 3.14. soupisu ze dne 10.12.2012, a kupující se zavázal zaplatit kupní cenu celkem ve výši 124.400 Kč za prodej vozidla označeného Mercedes-Benz Sprinter, ve výši 104.100 Kč za prodej motorového vozidla Škoda Octavia a 134.300 Kč za prodej motorového vozidla Volkswagen Transporter, tedy zaplatit kupní cenu celkem ve výši 358.800 Kč, do tří dnů od předání vozidel, k němuž došlo-jak je ve smlouvě deklarováno-dne 14.12.2011.

Soud prvního stupně z hlediska právní kvalifikace správně posoudil smlouvy ze dne 14.12.2011 jako kupní smlouvy podle ustanovení § 409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, když tyto byly uzavřeny mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.

V této souvislosti odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jímž se zrušuje-mimo jiné-zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ ). Podle ustanovení § 3028 odst. 2 a odst. 3 citovaného zákona však platí, (KSBR 29 INS 2921/2012)

že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti v nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů, a není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

Podle ustanovení § 409 ObchZ, kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věci (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu (odstavec 1). Ve smlouvě musí být kupní cena dohodnuta, nebo musí v ní být alespoň stanoven způsob jejího dodatečného určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran ji uzavřít i bez určení kupní ceny. V tomto případě je kupující povinen zaplatit kupní cenu stanovenou podle § 448 (odstavec 2).

Podle ustanovení § 37 odst. 1 ObčZ, právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 39 ObčZ, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Je třeba především uvést, že z hlediska obsahových náležitostí, vyžadovaných ustanovením § 409 ObchZ, nelze smlouvám, uzavřeným dne 14.12.2011 mezi dlužníkem, jako prodávajícím, a žalobkyní, jako kupující, ničeho vytknout, neboť tyto smlouvy obsahují řádné vymezení závazku prodávajícího dodat kupujícímu určené movité věci a převést na něj vlastnické právo, a také závazek kupujícího zaplatit za tyto movité věci dohodnutou kupní cenu. Podle přesvědčení odvolacího soudu je přitom určení movitých věci, jež jsou předmětem převodu vlastnického práva, dostatečně určité jak pokud se týká motorových vozidel, tak i dalších movitých věcí, jež jsou dostatečně určitým způsobem označeny v příloze ke smlouvě ze dne 14.12.2011, na kterou se v textu smlouvy výslovně odkazuje, a která je nedílnou součástí této kupní smlouvy.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i potud, že z té žalovanou tvrzené skutečnosti, že jednatel kupující ODEO Media s.r.o. Pavel Linhart byl společníkem uvedené společnosti pouze formálně, a že společnost ODEO Media s.r.o. ovládali fakticky jednatelka dlužníka Věra Basslerová a její manžel, ani z toho, jak žalovaná dále tvrdí, že jednatelka dlužníka a její manžel fakticky provozují obchod s elektrozbožím, rozpor uvedených kupních smluv s dobrými mravy rozhodně dovozovat nelze, a k závěru o rozporu těchto právních úkonů s dobrými mravy neopravňuje ani to, že-podle tvrzení žalované-dohodnuté kupní ceny neodpovídají tržní ceně převedených movitých věcí. (KSBR 29 INS 2921/2012)

Naproti tomu závěr soudu prvního stupně o tom, že kupní smlouvy ze dne 14.12.2011 jsou právními úkony podle ustanovení § 39 ObčZ absolutně neplatnými pro rozpor se zákonem, je předčasný.

Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 11.11.1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98, uveřejněném pod č. 34/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. v rozsudku ze dne 26.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001 pod č. 134, uzavřel, že je-li prokázáno, že úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy bylo dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází (srov. v těchto souvislostech ustanovení § 256 a 256a zák. č. 140/1961, trestního zákona-nyní ustanovení § 222 a § 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákona účinného od 1.1.2010), má to za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 občanského zákoníku, přičemž důvodem neplatnosti je skutečnost, že takový právní úkon svým účelem odporuje zákonu. Závěr, podle něhož je právní úkon podle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatný proto, že svým účelem odporuje zákonu, jestliže jej obě (!) smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, se pak podává i z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.7.2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2009 (na nějž ostatně i sama žalovaná ve svém vyjádření k podanému odvolání odkazuje). Tamtéž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil také závěr, že jestliže dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení vymahatelných pohledávek dlužníkových věřitelů, neplyne závěr, že v úmyslu zkrátit dlužníkovy věřitele jednali při uzavření tohoto úkonu obě smluvní strany jen z toho, že druhé smluvní straně bylo známo, že jej dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele.

V daném případě však soud prvního stupně dovozoval úmysl (záměr) zkrátit uzavřením kupních smluv možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů dlužníka toliko jedné ze smluvních stran, a to dlužníka, a to pouze z toho, že k úhradě kupních cen došlo jednostranným započtením. Zda bylo úmyslem i žalobkyně zkrátit uzavřením kupních smluv ze dne 14.12.2011 možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů dlužníka, se však soud prvního stupně vůbec nezabýval.

Pro úplnost ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně, jaké ve věci dosud učinil, odvolací soud dodává, že podle závěrů v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.12.2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70/2011, dvoustranný právní úkon může obstát jako platný i tam, kde jedna z jeho stran jeho uzavřením spáchala trestný čin.

Skutečnost, že obě smluvní strany jednaly při uzavření kupních smluv ze dne 14.12.2011 v úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, je (KSBR 29 INS 2921/2012) právně významnou skutečností podle hmotného práva ve prospěch žalované, a žalovanou proto v tomto směru tíží důkazní povinnost.

S ohledem na shora uvedené odvolací soud konstatuje, že žalovaná nesplnila řádně již povinnost tvrzení, neboť vylíčení rozhodujících skutečností v rámci obrany proti žalobě postrádalo relevantní údaje, z nichž žalovaná dovozuje, že úmyslem (záměrem) i žalobkyně bylo zkrátit možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů. Soud prvního stupně však vůči žalované poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. nesplnil, ač se tak z objektivního hlediska mělo stát, nevyzval žalovanou k doplnění potřebných tvrzení a k označení důkazů k jejich prokázání. Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poučení žalované podle ustanovení § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. (včetně poučení o následcích nesplnění výzvy) proto poskytl odvolací soud. Na základě tohoto poučení pak žalovaná doplnila tvrzení, že i žalobkyně uzavřela smlouvy ze dne 14.12.2011 s úmyslem zkrátit možnost uspokojení ostatních věřitelů, když v době, kdy byly tyto smlouvy uzavřeny, byly společnosti dlužníka a žalobkyně osobně propojeny, neboť jednatelka dlužníka Věra Basslerová byla zaměstnána u žalobkyně, Věra Basslerová a její manžel společnost žalobkyně fakticky ovládali. K prokázání tohoto tvrzení označila důkazy, které označila již v řízení před soudem prvního stupně, a to listinné důkazy-smlouvy o půjčce uzavřené dne 14.1.2011 a dne 12.4.2011 mezi dlužníkem a Pavlem Linhartem (jednatelem žalobkyně), a dále mezi dlužníkem a společností Ali Praha s.r.o. (jejímž je Pavel Linhart rovněž jediným společníkem a jednatelem), s tím, že uvedené smlouvy o půjčce jsou fiktivními právními úkony, a že úmyslem smluvních stran bylo vytvořit uměle pohledávky a vyvést majetek dlužníka. Dále žalovaná označila důkaz rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.8.2013, č.j. 23 Cm 123/2013-560, rozhodnutím odvolacího Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.10.2014, č.j. 8 Cmo 103/2014-714 a vyšetřovacím spisem Odboru hospodářské kriminality Policie Olomouc KRPM 13042/TČ-2012-140080, s tím, že v rámci tohoto řízení se řeší trestní oznámení na jednatelku dlužníka Věru Basslerovou a v rámci tohoto řízení je vyšetřován a vyslýchán i jednatel ODEO Media s.r.o. Pavel Linhart. K prokázání tvrzení o tom, že k zániku závazku kupujícího, to je žalobkyně, zaplatit kupní cenu, mělo dojít v důsledku jednostranného započtení na pohledávku, jež měla být tzv. nakoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14.12.2011, označila žalovaná uvedenou smlouvu o postoupení pohledávky.

Odvolací soud se takto doplněnými tvrzeními žalované nezabýval, a dokazování dle důkazních návrhů žalované již nedoplnil, neboť ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána (to je úmysl i žalobkyně, jako kupujícího, zkrátit uzavřením kupních smluv uspokojení pohledávek ostatních věřitelů dlužníka) nebylo dosud provedeno žádné dokazování (ustanovení § 213 odst. 4 o.s.ř.). (KSBR 29 INS 2921/2012)

Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V tomto dalším řízení soud prvního stupně se zřetelem na uplatněná tvrzení žalované posoudí, zda bylo úmyslem obou smluvních stran, to je i žalobkyně, jako kupující, zkrátit uzavřením kupních smluv uspokojení pohledávek ostatních věřitelů dlužníka, a v této souvislosti provede důkazy, žalovanou označené, případně další důkazy účastníky navržené. V závislosti na tom, jaké závěry v tomto směru učiní, tedy shledá-li kupní smlouvy platnými právními úkony, se pak bude zabývat tvrzením žalované, uplatněným již v řízení před soudem prvního stupně, že věc-motorové vozidlo Volkswagen Transporter bylo v roce 2012 prodáno třetí osobě, a vypořádá se také i s úkonem odstoupení od kupních smluv, učiněným žalovanou v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud připomíná, že odůvodnění rozhodnutí, aby bylo přesvědčivé, jakož i přezkoumatelné, musí obsahovat náležitosti podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 25. listopadu 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu