13 VSOL 80/2012-28
29 ICm 796/2012 13 VSOL 80/2012-28 (KSBR 29 INS 4416/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Karly Trávníčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Anny Hradilové v právní věci žalobce JUDr. PhDr. Radka Mylbachra, se sídlem Brno, Hlinky 138/27, PSČ 603 00, insolvenčního správce dlužníka HOBBYMARKETY CZ s.r.o, se sídlem Brno-Štýřice, Vídeňská 546/55, PSČ 639 00, IČ: 28430701, proti žalovanému Ivanu anonymizovano , anonymizovano , bytem Slovenská republika, Bratislava, Dúbravka, Lysákova 1888/22, PSČ 841 01, zastoupenému JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, PSČ 601 00, o neúčinnosti právního úkonu a o zaplacení částky 2.051.163,76 Kč, o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.7.2012, č.j. 29 ICm 796/2012-15, takto:

I. Odvolání žalobce se v části směřující proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně o d m í t á .

II. Odvolání žalovaného se v části směřující proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o d m í t á .

III. Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuj e a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (KSBR 29 INS 4416/2011)

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že právní úkon dlužníka HOBBYMARKETY CZ, s.r.o., spočívající v zaplacení částky 119,91 Kč dne 2.8.2010, 2.384,50 Kč dne 2.8.2010, 2.522,47 Kč dne 2.8.2010, 2.560,34 Kč dne 2.8.2010, 7.192,00 Kč dne 2.8.2010, 90.000,00 dne 2.8.2010, 1.215,63 Kč dne 4.8.2010, 2.442,21 Kč dne 9.8.2010, 3.792,89 Kč dne 12.8.2010, 3.292,84 Kč dne 24.8.2010, 3.292,84 Kč dne 24.8.2010, 3.292,84 Kč dne 24.8.2010, 500.000 Kč dne 7.9.2010, 25.128,80 Kč dne 17.9.2010, 1.258,03 Kč dne 20.9.2010, 1.918,49 Kč dne 20.9.2010, 3.683,50 Kč dne 20.9.2010, 50.321,00 Kč dne 20.9.2010, 100.000,00 Kč dne 20.9.2010, 147,42 Kč dne 23.9.2010, 1.060,96 Kč dne 24.9.2010, 80.729,06 Kč dne 27.9.2010, 750,78 Kč dne 29.9.2010, 4.770,47 Kč dne 29.9.2010, 51.709,33 Kč dne 1.10.2010, 50.074,40 Kč dne 1.10.2010, 2.026,22 Kč dne 4.10.2010, 67,39 Kč dne 6.10.2010, 3.579,58 Kč dne 6.10.2010, 2.215,87 Kč dne 15.10.2010, 2.260,86 Kč dne 15.11.2010, 400,00 Kč dne 29.11.2010, 2.338,68 Kč dne 29.11.2010, 12.746,45 Kč dne 6.12.2010, 2.236,76 Kč dne 7.12.2010, 5.814,44 Kč dne 10.12.2010, 2.288,43 Kč dne 13.12.2010, 2.392,56 Kč dne 15.12.2010, 1.178,31 Kč dne 20.12.2010, 1.029,29 Kč dne 21.12.2010, 860,09 Kč dne 22.12.2010, 890,92 Kč dne 23.12.2010, 3.210,24 Kč dne 4.1.2011, 2.398,29 Kč dne 13.1.2011, 1.293,04 Kč dne 14.1.2011, 37.299,15 Kč dne 14.1.2011, 47.245,59 Kč dne 14.1.2011, 301,79 Kč dne 17.1.2011, 2.323,90 Kč dne 17.1.2011, 895,72 Kč dne 19.1.2011, 524,71 Kč dne 20.1.2011, 322,12 Kč dne 21.1.2011, 545,75 Kč dne 24.1.2011, 637,54 Kč dne 24.1.2011, 728,93 Kč dne 25.1.2011, 2.387,84 Kč dne 27.1.2011, 24.708,60 Kč dne 27.1.2011, 668,43 Kč dne 31.1.2011, 2.498,18 Kč dne 31.1.2011, 955,43 Kč dne 1.2.2011, 100,00 Kč dne 2.2.2011, 646,00 Kč dne 2.2.2011, 1.200 Kč dne 2.2.2011, 2.013,50 Kč dne 2.2.2011, 2.400,77 Kč dne 7.2.2011, 737,08 Kč dne 9.2.2011, 754,22 Kč dne 9.2.2011, 1.100,28 Kč 15.2.2011, 369,50 Kč dne 17.2.2011, 2.390,09 Kč dne 17.2.2011, 789,76 Kč dne 21.2.2011, 876,16 Kč dne 22.2.2011, 2.478,00 Kč dne 22.2.2012, 512,28 Kč dne 25.2.2012, 1.239,97 Kč dne 25.2.2011, 2.458,07 Kč dne 1.3.2011, 642,01 Kč dne 2.3.2011, 524,26 Kč dne 3.3.2011 (celkem 1.186.163,76 Kč) ze strany dlužníka HOBBYMARKETY CZ, s.r.o., ve prospěch žalovaného na úhradu dlužníkova dluhu ze smluv o půjčkách uzavřených v letech 2008 a 2009 mezi dlužníkem a žalovaným, je vůči věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky k uspokojení do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Brně pod č.j. KSBR 29 INS 4416/2011 neúčinný (výrok I.), žalobu na určení, že právní úkon dlužníka HOBBYMARKETY CZ, s.r.o., spočívající v zaplacení částky 120.000 Kč dne 20.9.2010, částky 355.000 Kč dne 9.11.2010, částky 300.000 Kč dne 21.12.2010, částky 90.000 Kč dne 21.12.2010 (celkem 865.000,00 Kč) z účtu dlužníka HOBBYMARKETY CZ, s.r.o., je vůči věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky k uspokojení do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Brně pod č.j. KSBR 29 INS 4416/2011 neúčinný, zamítl (výrok II.), žalovanému uložil vydat do majetkové podstaty dlužníka HOBBYMARKETY CZ, s.r.o., částku 1.186.163,76 Kč (výrok III.) a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení (KSBR 29 INS 4416/2011)

žalovaným žalobci bude rozhodnuto doplňujícím usnesením (výrok IV.-v rozsudku nesprávně označen jako výrok III.).

Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jsou splněny podmínky odporovatelnosti právního úkonu dle ustanovení § 241 odst. 1 a odst. 2 IZ, neboť k zaplacení předmětných plateb žalovanému došlo v době, kdy dlužník byl v úpadku, tj. v době, kdy dlužník měl více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky nebyl schopen plnit (§ 3 odst. 1, odst. 2, písm. a ) a b) IZ). V tomto svém závěru vyšel ze zjištění učiněného z přihlášek pohledávek věřitelů č. 2 až 15 o tom, že pohledávky těchto věřitelů byly splatné před datem plnění dlužníkem žalovanému. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 235, § 237, § 241 a 242 IZ a uvedl, že žalobce nemusí vyvracet tvrzení žalovaného, že neměl vědomost o existenci úpadku dlužníka, neboť žalovaný byl ve vztahu k dlužníkovi osobu blízkou. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že účastníci ve smlouvě o půjčce dohodli, že na úhradu půjčky se budou započítávat všechny platby kartou a výběry z bankomatů, nezúčtované služební cesty a jiné odůvodněné výdaje spojené s výkonem funkce jednatele společnosti dlužníka a z toho dovodil, že platby specifikované ve výroku I. napadeného rozsudku byly použity ve prospěch žalovaného za účelem úhrady půjčky a tyto platby vyhodnotil jako neúčinné právní úkony. Zamítavý výrok II. odůvodnil tím, že z listin navržených žalobcem k důkazu nebylo prokázáno, že platby ze dnů 20.9.2010 ve výši 120.000 Kč, 9.11.2012 ve výši 355.000 Kč a 14.1.2011 ve výši 390.000 Kč byly uskutečněny ve prospěch žalovaného. Důkazní návrhy účastníků na výslech svědka Aleše Břenka, Lubomíra Kopeckého a Moniky Sojkové soud prvního stupně zamítl s tím, že i bez provedení těchto důkazů bylo prokázáno, že žalovaný při náležité pečlivosti mohl poznat, že dlužník je v úpadku nebo že jeho úkon povede k úpadku. O vydání částky 1.186.163,76 Kč soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 237 IZ.

Proti výroku II. a III. tohoto rozsudku podal žalobce odvolání, jímž se domáhal změny rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Žalobce namítal, že soud prvního stupně zjistil neúplně skutkový stav, když neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy a navíc při zjišťování skutkového stavu vycházel pouze z údajů obsažených ve výpisech z bankovního účtu dlužníka, které vzal jako jediný relevantní důkaz k prokázání odporovatelnosti žalobou napadených plateb a tyto výpisy nevyhodnotil v kontextu právního i faktického ovládání osoby dlužníka osobou žalovaného jako jediného jednatele a společníka, nepřihlédl k dalším významným skutečnostem, zejména k zachycení předmětných plateb v účetnictví dlužníka. Soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl důkaz přihláškou pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení, která vychází z údajů uvedených v účetnictví dlužníka a částky, které soud prvního stupně neuznal jako částky uhrazené dlužníkem na závazek z titulu smlouvy o půjčce, přihláška definuje právě jako platby snižující závazek dlužníka vůči žalovanému z titulu smlouvy o půjčce, a že neprovedl důkaz svědeckou výpovědí účetní společnosti dlužníka Moniky Sojkové navrhovaný k prokázání tvrzení, že všechny (KSBR 29 INS 4416/2011) platby, které jsou předmětem žaloby, byly na podkladě přímých pokynů žalovaného jako jednatele dlužníka zaúčtovány účetní jako platby dlužníka na pohledávku žalovaného z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným. Tato tvrzení jsou též doložena listinným důkazem přehled o úhradě vůči p. anonymizovano -výpis z účetnictví dlužníka od 1.1.2010 do 18.3.2011 . Žalobce poukázal na skutečnost, že totožný dokument je součástí dokladů připojených k přihlášce pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení dlužníka. Namítal, že platby 300.000 Kč a 90.000 Kč soud prvního stupně nesprávně definoval k datu 21.12.2010, ačkoliv byly v žalobě označeny a fixovány k datu 14.1.2011, přičemž tyto částky je nutno vztáhnout k výběru hotovosti realizované žalovaným dne 14.1.2011 v částce 900.000 Kč, z něhož částka 390.000 Kč byla na pokyn žalovaného zaúčtována jako splátka jeho pohledávky za dlužníkem z titulu smlouvy o půjčce, a že tyto peněžní prostředky si žalovaný ponechal. Rovněž bezhotovostní převody částek 120.000 Kč dne 20.9.2010 a 355.000 Kč dne 9.11.2010 byly realizovány ve prospěch žalovaného a na jeho pokyn zúčtovány jako úhrada závazku dlužníka vůči žalovanému z titulu smlouvy o půjčce. Je nerozhodné, že příslušná platba byla zřejmě poukázána na účet společnosti HOBBYMARKETY MORAVA, s.r.o., neboť tuto společnost žalovaný rovněž jako jednatel ovládá a sám určil, na jaký bankovní účet si splátku na úhradu svého závazku zašle. Nadto žalovaný sám u jednání dne 25.6.2012 sdělil, že vyšší částky, které byly poskytnuty jinak než prostřednictvím platební karty, či platbami v různých zařízení, by bylo možno považovat za vratky půjčky.

K tomuto odvolání žalobce se vyjádřil žalovaný tak, že soud prvního stupně správně vycházel pouze z údajů obsažených v bankovních výpisech z účtu dlužníka, neboť účetní doklady nemusí věrně zachycovat skutečnou ekonomickou realitu. Uvedl, že ani informace o účelu plateb obsažené v bankovních výpisech nemusí odrážet realitu, neboť informace k jednotlivým platbám uvádí zpravidla stejná osoba, jež vede účetnictví. Soud prvního stupně správně zjistil, že příjemcem plateb označených ve výroku II. rozsudku nebyl žalovaný a že co do účelu byly označeny různě. Ve vyjádření žalovaný dále zopakoval argumentaci obsaženou ve svém níže popsaném odvolání.

Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podal odvolání rovněž žalovaný, který namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil a neúplně zjistil skutkový stav. Uvedl, že v době výplaty předmětných částek byl jednatelem dlužníka a ze všech informací, které měl k dispozici, byl přesvědčen, že společnost dlužníka se nenachází v úpadku. Prvostupňovému soudu vytýkal, že se dostatečně nezabýval tím, zda žalovaný mohl při detailní znalosti situace dlužníka vyhodnotit hospodářskou situaci dlužníka tak, že se společnost dlužníka v době plnění nacházela v úpadku a v této souvislosti namítal, že soud prvního stupně vyšel z nesprávného zjištění, že u věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení pod č. 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9,10,11,12,13,14,15 byly pohledávky splatné před splatností pohledávky žalovaného a přehlédl, že součet těchto pohledávek činí 5.107.740,70 Kč, zatímco při prodeji zásob dlužník utržil částku 22.000.000 Kč. Jelikož nebylo prokázáno (KSBR 29 INS 4416/2011) zastavení plateb podstatné části závazků, nelze konstatovat, že dlužník byl v úpadku. Nadto měl soud prvního stupně posuzovat každou jednotlivou část plnění zvlášť, a to ve vztahu k celkové výši závazků dlužníka z titulu smlouvy o půjčce. Za této situace by musel dojít k závěru, že míra uspokojení žalobce se v jednotlivých částech plnění nelišila od míry plnění, které by se mu dostalo v konkursu podle § 298 a násl. insolvenčního zákona. Věřitelé tedy nebyli zkráceni, a proto nebyl splněn základní předpoklad neúčinnosti právního úkonu. Navrhoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil , příp. změnil tak, že se žaloba zamítá.

K tomuto odvolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je nedůvodné, neboť tvrzení žalovaného o neexistenci úpadku dlužníka nemůže obstát v kontextu postavení žalovaného jako jediného společníka a jednatele dlužníka s tím, že soud prvního stupně z přihlášek pohledávek věřitelů 2-15 správně dovodil existenci splatných závazků dlužníka a jeho úpadek. Poukázal na celkovou sumu přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení ve výši 30.038.292,75 Kč s tím, že ani tato částka nepředstavuje sumu všech splatných závazků dlužníka, neboť řada věřitelů se do insolvenčního řízení nepřihlásila. Dlužník po prodeji velké části aktiv, tj. po datu 1.8.2010 již aktivně nepodnikal, takže mu nemohly vznikat nové obchodní závazky, z čehož se podává, že celková suma pohledávek existujících v době, kdy žalovaný činil touto žalobou napadené úkony, mnohonásobně převyšovala finanční hotovost dlužníka a dlužník tudíž byl v úpadku. Účetní závěrka podepsaná žalovaným a sestavená k datu 31.12.2009 jednoznačně zobrazovala úpadkový stav. V průběhu roku 2010 se hospodaření dlužníka natolik zhoršilo, že tento učinil rozhodnutí o ukončení svých podnikatelských aktivit k 31.7.2010. Neobstojí ani tvrzení žalovaného pouze o dílčí úhradě jeho pohledávky, neboť existuje řada věřitelů, jejichž přihlášená pohledávka za dlužníkem nebyla uspokojena ani z části. Naopak zákonnou povinností žalovaného jako jednatele a jediného společníka dlužníka bylo podat insolvenční návrh na majetek dlužníka v době, kdy zjistil, že je v úpadku a namísto toho žalovaný provedl po prodeji majetku selektivní distribuci finančních prostředků k vybraným věřitelům a až v březnu 2011 podal dlužnický insolvenčního návrh, v němž konstatoval marginální majetek v hodnotě cca 100.000 Kč a splatné neuhrazené závazky ve výši několika desítek miliónů Kč.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud ve výroku I. tohoto usnesení odmítl dle § 218 písm. b) o.s.ř. odvolání žalobce v části směřující proti vyhovujícímu výroku III. napadeného rozsudku, neboť odvolání bylo podáno někým, kdo k odvolání není subjektivně oprávněn, když výrokem III. napadeného rozsudku bylo žalobci vyhověno. (KSBR 29 INS 4416/2011)

Odvolací soud ve výroku II. tohoto usnesení odmítl dle § 218 písm. b) o.s.ř. odvolání žalovaného v části směřující proti zamítavému výroku II. napadeného rozsudku, neboť odvolání bylo v této části podáno někým, kdo k odvolání není subjektivně oprávněn, když žaloba byla ve výroku II. napadeného rozsudku zamítnuta, žalovaný byl tedy v této části úspěšný a není tudíž v tomto rozsahu subjektivně oprávněný k podání odvolání.

Odvolací soud vyhodnotil ve zbývajícím rozsahu odvolání žalobce i žalovaného jako odvolání podaná včas a osobami oprávněnými a na jejich základě přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a aniž ve věci nařizoval jednání a dospěl k závěru, že odvolání jsou důvodná.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně 21.3.2012 se žalobce domáhal určení, že právní úkony dlužníka spočívající v zaplacení částek dlužníkem žalovanému na úhradu dluhu z půjčky ze dne 9.1.2009 ve výši specifikované ve výroku napadeného rozsudku (v celkové výši 2.051.163,76 Kč) v období 2.8.2010-18.3.2011 jsou vůči věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky k uspokojení do insolvenčního řízení, vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 INS 4416/2011, neúčinné a dále zaplacení částky 2.051.163,76 Kč. Jednotlivé částky za období 2.8.2010-20.12.2010 byly uvedeny ve výroku napadeného rozsudku shodně s petitem žaloby, částky za následující období (po 20.12.2010) byly v napadeném rozsudku sice specifikovány shodnou výší jako v petitu žaloby, ovšem odlišnými daty platby. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako jednatel dlužníka poskytl dlužníkovi formou individuálních půjček peněžní prostředky a k datu 1.1.2010 činilo saldo půjček 8.460.334 Kč. Dlužník neuspěl s podnikatelským záměrem, takže ztráta z jeho hospodaření činila za rok 2009 16.051.000 Kč, což identifikuje stav jeho úpadku. Dlužník proto v červenci a srpnu 2010 prodal svá významná aktiva za částku cca 22.000.000 Kč, tato částka však nepostačovala k úhradě splatných závazků společnosti. Žalovaný jako jednatel dlužníka nesplnil zákonnou povinnost podat insolvenční návrh, přestože byl po 1.8.2010 dlužník evidentně v úpadku a provedl selektivní úhradu některých splatných závazků dlužníka, mimo jiné v období od 31.7.2010 do 18.3.2011 vyplatil sám sobě na úhradu půjčky (jednotlivými platbami specifikovanými v petitu žaloby) celkem částku 2.051.163,76 Kč. V důsledku uvedených plateb dlužníkovi zbylo minimum peněžních prostředků a drtivá většina věřitelů zůstala neuspokojena. Do insolvenčního řízení věřitelé přihlásili pohledávky ve výši 30.038.292,75 Kč, přičemž v majetkové podstatě zůstal ke dni prohlášení konkursu jen majetek v řádu několika desítek tisíc korun. Žalovaný jako jednatel upřednostnil svoji pohledávku před pohledávkami jiných věřitelů. V neuspokojené výši žalovaný pohledávku z půjčky přihlásil do insolvenčního řízení a na přezkumném jednání byla zjištěna v částce 6.347.285 Kč. Žalobce uvedl, že účel jednotlivých plateb vyplývá jednak z přihlášky pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení (kterou navrhl provést důkaz), neboť žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku z titulu půjčky v částce odpovídající saldu půjčky (tedy částku poníženou o úhrady realizované (KSBR 29 INS 4416/2011) ve prospěch žalovaného dlužníkem, které jsou předmětem tohoto řízení), dále pak ze skutečnosti, že předmětné platby byly zaúčtovány v účetnictví dlužníka jako vratky půjčky na pokyn žalovaného (za tímto účelem navrhl výslech účetní společnosti dlužníka Moniky Sojkové). Žalobce poukazoval na to, že dlužník již po prodeji aktiv nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost, a proto v souvislosti s podnikatelkou činností dlužníka nemohly vznikat žádné náklady, na jejichž úhradu by předmětné platby byly použity. Právní úkon dlužníka spočívající v postupné úhradě částky 2.051.163,76 Kč žalobce shledával jako úkon zvýhodňující žalovaného jako věřitele dlužníka vůči ostatním věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení. Žalovaný se domáhal zamítnutí žaloby. Připustil, že z celkem půjčené částky 9 mil. korun mu byla dlužníkem vrácena částka cca 1 mil. korun s tím, že za vratky půjčky lze označit vyšší částky, které byly žalovanému poskytnuty jinak, než prostřednictvím platební karty či plateb v různých zařízeních. Uvedl, že žalované částky evidované v účetnictví dlužníka jako vratky půjčky ve skutečnosti byly pouze účetní operace označené v účetnictví jako vratky půjčky a tyto částky byly použity při podnikatelské činnosti dlužníka. Bránil se tím, že v době plateb nebyl v úpadku, naopak jednal s věřiteli a snažil se svou hospodářskou situaci řešit a ani přijetí plnění žalovaným k dlužníkovu úpadku nevedlo. Až v březnu 2011 (ve vyjádření žalovaného je mylně uvedeno období březen 2010) usoudil, že ekonomická situace dlužníka naplňuje znaky úpadku, a proto podal na dlužníka insolvenční návrh. Poukazoval na skutečnost, že půjčky byly poskytnuty dlužníku zadarmo a z celkové půjčené částky mu byla vrácena pouze 1/9. Oba účastníci shodně navrhovateli výslech svědka Aleše Břenka za účelem prokázání, zda dlužník byl v rozhodném období v úpadku či nikoliv.

Podle § 153 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Předně je třeba uvést, že civilní řízení sporné je ovládáno dispoziční zásadou, podle níž je soud vázán žalobou. Z uvedeného vyplývá, že soud nemůže žalobci přiznat více, či jiné plnění, než požadoval v žalobním petitu a rovněž nelze, aby soud žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu, tj. z jiného skutku, než který byl předmětem řízení (§ 153 odst. 2 o.s.ř.).

Soud prvního stupně pochybil, neboť nerespektoval vymezená skutková tvrzení a tomu odpovídající požadovaný žalobní petit, neboť ve výroku rozhodnutí rozhodl sice o platbách ve výši uvedené v žalobě, ale tyto platby identifikoval jiným datem, než bylo uvedeno ve vylíčení rozhodujících skutečností. Soud prvního stupně byl přitom vázán ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení skutkovými tvrzeními žaloby a žalobním petitem i ohledně data tvrzených plateb. Pokud měl soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování za to, že konkrétní platby byly uskutečněny v jiný den, než bylo tvrzeno v žalobě, měl žalobce (KSBR 29 INS 4416/2011) vyzvat k odstranění rozporu mezi skutkovými tvrzeními, navrženým petitem a provedenými důkazy a příp. žalobce vyzvat ke změně žaloby (§ 95 o.s.ř.). Pokud tak soud prvního stupně neučinil a rozhodl ve výroku napadeného rozsudku sice o platbách ve výši tvrzené žalobcem, ovšem identifikovaných jinými daty platby, pak rozhodl o jiném skutku a o jiném plnění, než kterého se žalobce domáhal. Napadený rozsudek je proto v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o.s.ř., čímž soud prvního stupně zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Soudu prvního stupně je třeba rovněž vytknout, že se nezabýval rozporem mezi skutkovými tvrzeními a žalobním petitem ohledně zaplacení částky 2.051.163,76 Kč. Žalobce tvrdil neúčinnost právních úkonů-plateb ve prospěch žalovaného na úhradu půjčky, čemuž odpovídá žalobní požadavek na vydání plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužníka a nikoliv žalobní požadavek na zaplacení peněžité částky (§ 237 odst. 1 IZ). O odstranění tohoto logického rozporu žaloby se měl soud prvního stupně pokusit postupem dle ustanovení § 43 o. s. ř., což neučinil a sám (bez dispozitivního úkonu žalobce) tento petit žaloby opravil . Nadto soud prvního stupně rozhodl toliko o vydání částky do majetkové podstaty dlužníka ve výši 1.186.163,76 Kč, o vydání zbývající částky ve výši 865.000 Kč nerozhodl a nevyčerpal tak předmět řízení.

Soud prvního stupně rovněž pochybil, pokud si nevyjasnil, které platby z hlediska jejich účelu (tj. zda se jednalo o platby na úhrady půjček dlužníka vůči žalovanému či o platby použité při podnikání dlužníka) byly mezi účastníky sporné a bylo je proto třeba učinit předmětem dokazování a které platby z hlediska jejich účelu byly mezi účastníky nesporné (§ 120 odst. 4 o. s. ř.). V tomto směru odvolací soud poukazuje na vyjádření žalovaného k žalobě u jednání 25.6.2012, v němž žalovaný připustil, že na úhradu půjček mu dlužník zaplatil v rozhodném období cca 1 mil. korun. Soud prvního stupně se však otázkou, o které konkrétní platby se jednalo, vůbec zabýval. Závěr o účelu plateb soud prvního stupně učinil toliko z ujednání ve smlouvě o půjčce, což je zcela nedostatečné. Je proto třeba, aby si soud prvního stupně nejprve ujasnil, které platby jsou z hlediska jejich účelu mezi účastníky nesporné, a ohledně ostatních sporných plateb je pak nutno doplnil dokazování o žalobcem navržené důkazy k prokázání účelu těchto plateb, a to jednak listinami pohyby na účtech dlužníka , výpisy z bankovních účtů dlužníka a přihláškou pohledávky žalovaného do insolvenčního řízení, jakož i výslechem navržených svědků. Nebude-li těmito žalobcem navrženými důkazy prokázán účel jednotlivých sporných plateb, bude na soudu prvního stupně, aby žalobce poučil dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti označit důkazy k prokázání jeho tvrzení a o následcích pro případ, že tuto povinnost nesplní, neboť důkazní břemeno v tomto směru tíží žalující stranu.

Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně ohledně účelu plateb provedl zcela nedostatečné dokazování a navíc pochybil, pokud uzavřel, že žalobce neprokázal účel plateb ve výši 120.000 Kč, 355.000 Kč, 300.000 Kč a 90.000 Kč, aniž by provedl (KSBR 29 INS 4416/2011)

žalobcem navržené důkazy a aniž by v případě neprokázání skutkových tvrzení navrženými důkazy žalobce poučil dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. Takový postup soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí soudu, neboť předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Smyslem ustanovení § 118a o.s.ř. je tedy, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem.

Podle § 235 odst. 1 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 241 odst. 1 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle § 241 odst. 2 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Soudu prvního stupně je třeba rovněž vytknout, že se nezabýval všemi skutečnostmi rozhodnými z hlediska hypotézy právní normy § 241 IZ, o to zejména zda se jednalo u tvrzených plateb o zvýhodňující právní úkony či nikoliv. Ustanovení § 241 IZ postihuje úkony dlužníka, v jejichž důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Základní hledisko pro posouzení, zda k takovéto situaci došlo či nikoliv, je tedy míra uspokojení tohoto věřitele ve vazbě na možné uspokojení, které by se mu dostalo podle § 298 a násl. IZ. Tvrzení a prokázání těchto skutečností je přitom na žalobci (insolvenčním správci), který má v tomto směru břemeno tvrzení i břemeno důkazní. S ohledem na shora uvedené je tedy rozhodnou skutečností výtěžnost majetkové podstaty, neboť odpůrčí žaloba nemůže být úspěšná v případě, kdy lze k uspokojení pohledávky ostatních věřitelů použít jiného dlužníkova majetku, neboť skutková podstata neúčinných právních úkonů upravených v insolvenčním zákoně (§ 235 IZ) výslovně hovoří o zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo o zvýhodnění některého věřitele na úkor jiných. Splnění takové podmínky tedy nepřichází v úvahu tehdy, když je z průběhu insolvenčního řízení zřejmé, že majetek v majetkové podstatě dostačuje k uspokojení pohledávek všech věřitelů v plné výši. Jelikož se soudní praxe ustálila na závěru, že je rozhodující, zda odporovatelný právní úkon byl způsobilý zvýhodnit věřitele v době, kdy byl uskutečněn, je třeba (KSBR 29 INS 4416/2011) zabývat se majetkovými poměry dlužníka ke dni uskutečnění napadených právních úkonů, tedy ke dni uskutečnění jednotlivých tvrzených plateb (samozřejmě za předpokladu, že bude prokázán jejich účel, totiž že byly použity k úhradě závazků dlužníka vůči žalovanému). Touto rozhodnou skutečností se však soud prvního stupně vůbec nezabýval. V tomto směru si soud prvního stupně obstará (případně prostřednictvím poučovací povinnost dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř.) od žalobce konkrétní skutková tvrzení a důkazy k jejich prokázání, přičemž ohledně této rozhodné skutečnosti lze předpokládat rozsáhlé dokazování, které přesahuje rámec dokazování, které lze provádět v odvolacím řízení.

Kromě otázky uspokojení jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů musí insolvenční soud v rámci řízení o odpůrčí žalobě dle § 241 IZ dále zkoumat, zda k odporovatelnému úkonu došlo v době, kdy již dlužník byl v úpadku, případně, zda tento úkon vedl k dlužníkovu úpadku. Odlišné postavení mají dle § 241 odst. 2, věty druhé IZ osoby blízké, u nichž zákon předpokládá ve formě vyvratitelné právní domněnky, že úkon zvýhodňující jednoho věřitele na úkor jiných dlužníkových věřitelů byl učiněn v době, kdy již dlužník byl v úpadku. Je pak na těchto osobách (tedy na žalovaném), aby prokázaly, že tomu tak nebylo.

Ohledně závěru o tom, že dlužník byl v rozhodné době v úpadku, soud prvního stupně vyšel ze zjištění učiněného z přihlášek pohledávek věřitelů č. 2 až č. 15, aniž by však přihlášky pohledávek těchto věřitelů provedl k důkazu. Takový postup soudu prvního stupně je v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1 o.s.ř., podle něhož základech pro rozhodnutí soudu ve věci samé je zásadně skutkový stav věci zjištěný na základě dokazování, přičemž toto zákonné ustanovení soudu ukládá, aby o věci bylo rozhodnuto na základě skutkového stavu věci zjištěného řádným a úplným procesně regulérním dokazováním, nepředepisuje-li mu zákon výslovně, že má vycházet z jiného podkladu. Soud prvního stupně však k důkazu přihlášky pohledávky uvedených věřitelů vůbec neprovedl a nemohl z nich proto ani vycházet při závěru o svém skutkovém stavu a učinit taková zjištění podkladem pro své rozhodnutí. V tomto směru soud prvního stupně pochybil a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž v odvolacím řízení nemohla být zjednána náprava, neboť se jedná o rozsáhlé dokazování.

Soudu prvního stupně je nutno vytknout, že vyšel ze závěru, že žalovaný byl v době uskutečnění tvrzených plateb jednatelem dlužníka, aniž by v tomto směru prováděl jakékoliv dokazování, či aniž by si v tomto směru obstaral nesporná tvrzení účastníků. I v tomto směru tedy soud prvního stupně pochybil, neboť tato skutečnost je významná z hlediska hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 241 odst. 2, věty druhé IZ (potažmo z hlediska ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) IZ).

Nepřípadný je rovněž výrok soudu prvního stupně o tom, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto doplňujícím usnesením. Postup dle ustanovení §166 o.s.ř. přichází v úvahu pouze tehdy, pokud soud opominul rozhodnout o některé části předmětu řízení, resp. o nákladech řízení. Pokud však soud pouze (KSBR 29 INS 4416/2011) nezná konkrétní výši nákladů řízení, je na místě postup dle ustanovení § 151 odst. 4 o. s. ř., případně postup dle ustanovení § 151 odst. 5 o.s.ř.

Z důvodů shora uvedených odvolací soud dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a), odst. 2 o.s.ř., za použití ustanovení § 213 odst. 4 o.s.ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil dle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o. s. ř. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně nejprve vyzve žalobce (neučiní-li tak tento již z vlastní iniciativy) postupem dle ustanovení § 43 o. s. ř. k odstranění rozporu žaloby ohledně zaplacení částky 2.051.163,76 Kč. Dále si obstará řádná a úplná skutková tvrzení ke všem rozhodným skutečnostem a vyjasní si, které skutečnosti jsou mezi účastníky sporné a poučí o důkazním břemenu k prokázání sporných skutkových tvrzení. Účastníky navržené důkazy řádně provede a na jejich základě učiní skutkový a právní závěr a ve věci znovu rozhodne.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení ve výroku I. a II. n e n í dovolání přípustné.

Proti tomuto usnesení ve výroku III. j e dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

V Olomouci dne 28. února 2013

JUDr. Karla Trávníčková předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení : v.z. Mgr. Diana Vebrová, v.r. Jitka Jahodová Podle § 158 odst. 1 o.s.ř. podepsáno pověřeným členem senátu z důvodu nepřítomnosti předsedkyně senátu