13 VSOL 76/2014-88
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY 34 ICm 2513/2012 13 VSOL 76/2014-88 (KSOS 34 INS 9963/2012)

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, IČ: 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované Mgr. Ing. Petře Hamplové Ph.D., insolvenční správkyni dlužnice Marcely anonymizovano , se sídlem v Zábřehu, Zahradní 13, PSČ 789 01, zastoupené Mgr. Pavlínou Jaškovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Lužickosrbská 116/7, PSČ 787 01, o určení pravosti pohledávky jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Marcely anonymizovano , anonymizovano , bytem Vlachov 35, 789 01 Lukavice, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 9963/2012, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.1.2014, č.j. 34 ICm 2513/2012-51 (KSOS 34 INS 9963/2012) isir.justi ce.cz (KSOS 34 INS 9963/2012)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. m ě n í tak, že žaloba na určení, že žalobce má za dlužnicí Marcelou anonymizovano pohledávku ve výši 129.012,89 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 9963/2012, se z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 19.622 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky žalované.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Ostravě soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2.000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zastavil řízení, aby bylo určeno, že žalobce má za dlužnicí Marcelou anonymizovano , anonymizovano , bytem Lukavice, Vlachov 35, pohledávku 2.863,11 Kč přiznanou jí vykonatelným rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Martina Týleho ze dne 15.9.2011, č.j. 101 Rozh 2786/2011-8 (výrok I.), určil, že žalobce má za dlužnicí Marcelou anonymizovano , anonymizovano , bytem Lukavice, Vlachov 35, pohledávku ve výši 129.012,89 Kč přiznanou jí vykonatelným rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Martina Týleho ze dne 15.9.2011, č.j. 101 Rozh 2786/2011-8 (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2012, č.j. KSOS 34 INS 9963/2012-A-7 má prokázáno, že insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice Marcely anonymizovano , její insolvenční správkyní ustanovil žalovanou a povolil řešení úpadku oddlužením. Z přihlášky evidované v insolvenčním řízení pod poř. č. P1 bylo zjištěno, že žalobce přihlásil pohledávky v souhrnné výši 133.926 Kč, jednak z titulu nezaplacených a zesplatněných splátek podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100352296, jednak z titulu smluvní pokuty za porušení této smlouvy, včetně příslušenství spočívajícího v zákonném úroku z prodlení a nákladech rozhodčího řízení, přičemž vykonatelnost (KSOS 34 INS 9963/2012) těchto pohledávek opírá o rozhodčí nález. Z protokolu o přezkumném jednání, včetně seznamu přihlášených pohledávek bylo zjištěno, že při přezkumném jednání konaném 21.8.2012 popřela žalovaná dílčí pohledávku č. 1 přihlášenou ve výši 59.946 Kč z titulu nezaplacených a zesplatněných splátek podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100352296, a to co do výše 57.896 Kč, dílčí pohledávku č. 1.1 přihlášenou ve výši 21.241 Kč představující zákonný úrok z prodlení a náklady rozhodčího řízení, dílčí pohledávku č. 2 přihlášenou ve výši 49.476 Kč z titulu smluvních pokut a dílčí pohledávku č. 2.1 přihlášenou ve výši 3.263 Kč představující zákonný úrok z prodlení, a to vzhledem k neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy. Insolvenční správkyně vzhledem k neplatnosti sjednané rozhodčí doložky přezkoumala přihlášené pohledávky jako nevykonatelné. V čl. 18 smluvních ujednání, které jsou nedílnou částí smlouvy o revolvingovém úvěru, si smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku, když se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/94 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčí řízení samostatně kterýkoliv z uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Počet rozhodců činí 8 a tito jsou označeni titulem, jménem, příjmením, číslem, pod kterým jsou zapsáni u České advokátní komory (jedná-li se o advokáty), identifikačním číslem a sídlem. Rozhodčím nálezem rozhodce JUDr. Martina Týleho, se sídlem Masarykovo nám. 1544, Pardubice ze dne 15.9.2011, č.j. 101 Rozh 2786/2011-8 byla dlužnici a Miroslavu anonymizovano uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 127.502 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ode dne 8.7.2011 do zaplacení a dále jim byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady rozhodčího řízení 16.748 Kč. Pravomoc rozhodnout spor ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100352296 vyplývá z čl. 18 smluvních ujednání, přičemž rozhodčí nález se stal vykonatelný dnem 23.9.2011. Za účelem posouzení povahy přihlášené pohledávky se soud zabýval platností sjednané rozhodčí doložky. Uzavřel, že smlouva o revolvingovém úvěru má charakter spotřebitelské smlouvy, přičemž je nepochybné, že žalobce vystupuje v postavení dodavatele jednajícího v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti a dlužnice je naopak spotřebitelkou. V souzené věci soud zjistil, že rozhodčí doložka obsahovala ujednání, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly ze smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z jmenovitě určených rozhodců, kterému bude doručena žaloba. Z textu sjednané rozhodčí doložky vyplývá jednoznačné určení rozhodce s oprávněním rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy s tím, že výběr rozhodce je vždy na tom subjektu, který podává rozhodčí žalobu. Lze proto uzavřít, že sjednaná rozhodčí doložka je ujednáním o rozhodci ad hoc; způsob výběru rozhodce byl sjednán platně. Soud dále uzavřel, že platnosti sjednané rozhodčí doložky nebrání to, že nebyla dohodnuta ústnost ani dvojinstančnost řízení. Ani skutečnost, že rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně, ale byla součástí formulářového návrhu smlouvy, vypracované žalobcem, nemá samo o sobě vliv na meritorní rozhodnutí, neboť nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Rozhodčí doložku soud hodnotí jako (KSOS 34 INS 9963/2012) platně sjednanou, nejedná se o ujednání mající povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Jelikož přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, může žalovaná popřít pohledávku pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 199 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, tudíž mohla by uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužnicí v řízení, které předcházelo vydání rozhodčího nálezu. Důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Argumentace žalované, pro kterou popřela pohledávku žalobce napadající rozhodčí nález, která spočívá v tom, že žalobci bylo přiznáno plnění v rozporu s dobrými mravy, je kritikou správnosti právního posouzení věci, tedy jiným právním posouzením, které insolvenční zákon u vykonatelných pohledávek zapovídá. Z těchto důvodů proto soud prvního stupně žalobě žalobce vyhověl ohledně určení pravosti pohledávky co do částky 129.012,89 Kč, když ohledně zbývající výše uplatněného nároku byla žaloba vzata částečně zpět.

Proti výrokům II. a III. rozsudku podala žalovaná včasné odvolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná odkázala na judikaturu Ústavního soudu, a to konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011, v němž Ústavní soud uvedl, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínku ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel -podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje zákon o rozhodčím řízení. Domnívá se, že ačkoliv v projednávané věci rozhodčí doložka stanoví dostatečně určitě a jednoznačně podmínky ustavení rozhodce, obsažené procesní podmínky ve svém komplexu smluvním stranám rozhodně rovné zacházení negarantují. Neztotožňuje se proto s názorem soudu prvního stupně, že na újmu platnosti rozhodčí doložky není skutečnost, že nebyla dohodnuta dvojinstančnost a ústnost rozhodčího řízení. Je možno souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že závazkový vztah založený smlouvou, k němuž se rozhodčí doložka vztahuje, se týká finančního produktu, konkrétně úvěru. Soud prvního stupně uvedl, že typické pro řízení s tímto předmětem je dokazování převážně listinami, když jiné důkazy přicházejí v úvahu zcela ojediněle, pročež absence smluvního zakotvení zásady ústnosti řízení v tomto konkrétním případě neohrožuje garanci spravedlivého řízení, jelikož způsob budování skutkového stavu v soudním řízení reglementovaném občanským soudním řádem je obdobný. S tímto názorem soudu prvního stupně nesouhlasí bez výhrad. Zatímco v proběhlém písemném rozhodčím řízení byla věc definitivně rozhodnuta vydáním rozhodčího nálezu, v řízení před obecnými soudy, konkrétně v popisovaném zkráceném rozkazním řízení je možno podat odpor, který, ačkoliv i řádně neodůvodněný vede ke zrušení platebního rozkazu a následně již je vydán rozsudek pro uznání, proti tomuto rozhodnutí se může žalovaná strana bránit odvoláním. Opětovně poukazuje na závěr nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2164/10, v němž Ústavní soud judikoval, že mají-li dohodnuté podmínky procesního charakteru účastníkům vztahu spotřebitel-podnikatel, garantovat rovné (KSOS 34 INS 9963/2012) zacházení, znamená to zvýšenou ochranu spotřebitele a procesní pravidla musí zajistit spravedlivé řízení, tj. i možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci. Rovněž tak se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pokud rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně (nebyla součástí formulářového návrhu smlouvy vypracovaného žalobcem, ale pouze obsahem smluvních ujednání, tzv. obchodních podmínek) nezpůsobuje tato skutečnost významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Tento závěr odmítá s ohledem na stávající judikaturu Ústavního soudu, a to nález Ústavního soudu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž Ústavní soud formuloval závěr, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách nesmí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. S ohledem na tento nález se domnívá, že nebyla-li rozhodčí doložka součástí formulářového návrhu smlouvy vypracované žalobcem, ale pouze obsahem smluvních ujednání, nelze jednání žalobce, který tuto rozhodčí doložku skryl do obchodních podmínek, přiznat právní ochranu právě s odkazem na nepoctivý charakter jednání. Dovozuje tudíž neplatnost sjednané rozhodčí doložky, protože naplňuje znaky nepřiměřených podmínek vyvolávajících nerovnováhu mezi účastníky dosahující takové intenzity, jež je ve svém důsledku způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků. Nesouhlasí proto s názorem soudu prvního stupně, že se jedná o platně sjednanou rozhodčí doložku, a tudíž vykonatelnou pohledávku přihlášenou žalobcem do insolvenčního řízení. Podle jejího názoru jsou pohledávky nevykonatelné a neuplatní se tak omezení stanovené v § 199 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, a proto mohla popřít pohledávky žalobce spočívající v odlišném právním posouzení věci. Smluvní odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 57.896 Kč za situace, kdy skutečná výše úvěru činila částku 37.000 Kč, považuje za neplatné ujednání. Z toho důvodu pak nelze přiznat zákonný úrok z prodlení z neplatně sjednané smluvní odměny a rovněž tak nelze přiznat částku 16.748 Kč coby náklady rozhodčího řízení, jelikož považuje rozhodčí doložku za neplatnou. Nesouhlasí také s pohledávkou představující smluvní pokutu ve výši 50 % z celkové výše úvěru, protože takové ujednání považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení pravosti pohledávky v celkové výši 129.012,89 Kč zamítne.

Žalobce ve svém obsáhlém vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že podmínky o kterých hovoří Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011 jako ústnost odvolací instance a podobně, nelze chápat jako taxativní výčet, jehož striktní nedodržení by znamenalo, že rozhodčí doložka, která není zcela v souladu s těmito požadavky je neplatná. Domnívá se, že takový formalistický výklad by byl protizákonný a protiústavní. Poukazuje na konkrétní usnesení Ústavního soudu, v nichž bylo shledáno, že rozhodčí doložky, které používá, jsou platné (a to bez (KSOS 34 INS 9963/2012) ohledu na skutečnost, že nebyly sjednány individuálně, ale byly součástí formulářového návrhu smlouvy vypracované žalobcem). Připomíná, že v případě, kdy rozhodčí doložka je součástí formulářové smlouvy, zákon o rozhodčím řízení ani žádný jiný právní předpis nevylučují ani neobsahují žádný výslovný zákaz, dle kterého by rozhodčí doložka nemohla být obsažena ve formulářové smlouvě. Tvrdí, že rozhodčí nálezy, kterou jsou posuzovány v tomto incidenčním sporu, obsahují právní hodnocení a není proto možné vycházet z jiného právního posouzení. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že je možno uplatňovat jiné právní posouzení a že výše smluvní odměny je nepřípustně vysoká, odkazuje na ustanovení § 502 odst. 1 obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že pokud si strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Domnívá se, že toto ustanovení je třeba aplikovat v projednávané věci i ve vztahu k § 55 a 56 občanského zákoníku; proto kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že výše sjednané smluvní odměny je nepřípustně vysoká, měl by její výši moderovat na výši nejvýše přípustnou.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), částečně opakoval dokazování a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

V projednávané věci podanou žalobou žalobce uplatnil nárok na určení pravosti pohledávek v celkové výši 131.876 Kč vyplývající ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 31.8.2010 uzavřené mezi žalobcem coby věřitelem a Miroslavem Vlčkem a Marcelou anonymizovano coby dlužníky. V průběhu řízení ze strany žalobce bylo částečně disponováno žalobou ohledně požadavků na určení pravosti pohledávek ve výši 696,89 Kč, 2.028 Kč a 138,22 Kč (celkem 2.863,11 Kč) v důsledku dodatečného uznání těchto pohledávek ze strany insolvenční správkyně.

Odvolací soud opakoval důkaz revolvingovou smlouvou a zjistil, že se jedná o smlouvu č. 9100352296 uzavřenou mezi společností PROFI CREDIT Czech, a.s. coby věřitelem a Miroslavem Vlčkem a Marcelou anonymizovano coby dlužníky, smlouva byla uzavřena 31.8.2010 ve znění dodatku k revolvingové úvěrové smlouvě ze dne 6.9.2010. Na základě smlouvy ve znění dodatku celková výše úvěru činí 94.896 Kč, z toho částka k vyplacení 37.000 Kč a smluvní odměna 57.896 Kč. Dlužníci se (KSOS 34 INS 9963/2012) zavázali úvěr splácet věřiteli v měsíčních splátkách 2.636 Kč, přičemž bylo dohodnuto 36 splátek k 25. dni v měsíci. Ve smlouvě věřitel a dlužníci odkázali na úpravu obsaženou ve smluvních ujednáních, která představuje nedílnou součást smlouvy a která je umístěna na zadní straně smlouvy o revolvingovém úvěru. V čl. 13 smluvních ujednání nazvaném jako sankce si smluvní strany sjednaly smluvní pokutu v bodě 13.1 při prodlení 15, respektive 30 dnů po termínu splatnosti splátky tak, že věřitel je v tomto případě oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné splátky, respektive 13 % z výše dlužné splátky. V bodě 13.4 si pak smluvní strany ujednaly smluvní pokutu pro případ prodlení dlužníků více než 35 dnů tak, že v takovém případě je oprávněn věřitel požadovat nad rámec smluvní pokuty uvedené v čl. 13 odst. 13.1 uhrazení smluvní pokuty ve výši 50 % z maximální výše úvěru. V čl. 18 smluvních ujednání je sjednána rozhodčí doložka tak, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly ze smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z jmenovitě určených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu.

Soud prvního stupně správně uzavřel, že smlouva o revolvingovém úvěru, z níž žalobce odvozuje své nároky, má charakter spotřebitelské smlouvy, neboť žalobce zde vystupuje v postavení dodavatele jednajícího v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnice je naopak spotřebitelkou. Uzavřená revolvingová smlouva byla platně uzavřena jako smlouva o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen obchodní zákoník ). Tato smlouva se dle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní stav se spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použije ustanovení občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013, (dále jen obč. zák. ) o spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. obč. zák.). Je rovněž třeba zkoumat zda smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ustanovení § 55 obč. zák., smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3). (KSOS 34 INS 9963/2012)

Podle ustanovení § 56 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2).

V projednávané věci žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Marcely anonymizovano pohledávky vyplývající z revolvingové smlouvy jako pohledávky vykonatelné s tím, že pohledávky byly žalobci přiznány rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Martinem Týle, se sídlem Masarykovo náměstí 1544, 530 02 Pardubice ze dne 15.9.2011, č.j. 101 Rozh 2786/2011-8, kterým byla dlužnici a Miroslavu anonymizovano uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 127.502 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ode dne 8.7.2011 do zaplacení a dále jim byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady rozhodčího řízení 16.748 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Ze smluvních ujednání ke smlouvě o revolvingovém úvěru, a to konkrétně čl. 18 vyplývá, že smluvní strany sjednaly rozhodčí doložku, když se dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly lze smlouvy o revolvingovém úvěru nebo v návaznosti na ni, má dle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Mezi osmi konkrétně vyjmenovanými rozhodci je pod číslem 3 uveden JUDr. Martin Týle, advokát zapsaný v České advokátní komoře pod č. 02146, IČ: 66218535, se sídlem na adrese Škroupova 561, 530 03 Pardubice. Soud prvního stupně posoudil uzavřenou rozhodčí doložku jako doložku, která byla platně sjednána, protož obsahuje transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Ohledně skutečnosti, že rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně, ale byla součástí formulářového návrhu smlouvy vypracované žalobcem coby součást smluvních ujednání, soud prvního stupně uzavřel, že to nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně neztotožňuje.

Žalovaná v podaném odvolání poukázala na judikaturu Ústavního soudu, a to konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, ve kterém se Ústavní soud zabýval uplatněním všeobecných obchodních podmínek ve spotřebitelských smlouvách. Ústavní soud uzavřel, že ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmí být ve výrazně menší velikosti než okolní text, nesmí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného (KSOS 34 INS 9963/2012) charakteru. Uvedená zásada pocitovosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek. Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmí sloužit k tomu, aby v nich často v nepřehledné, složitě formulované a v malé a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu .

Při aplikaci výše uvedeného nálezu Ústavního soudu na projednávaný případ dospívá odvolací soud k závěru, že rozhodčí doložku, která nebyla součástí samotné revolvingové smlouvy, ale pouze obsahem smluvních ujednání, nutno posuzovat podle ustanovení § 56 obč. zák. jako neplatnou, protože naplňuje znaky nepřiměřených podmínek, které k újmě spotřebitele znamenají nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení nepovažuje za pohledávky vykonatelné přiznané na základě rozhodčího nálezu, což znamená, že při popěrném úkonu nebyla žalovaná insolvenční správkyně omezena důvody popření vyplývajících z ustanovení § 199 IZ.

Právním důvodem přihlášených pohledávek je mimo jiné nárok žalobce na nezaplacené a zesplatněné splátky úvěru ve výši 59.946 Kč, z čehož insolvenční správkyně uznala pouze částku 2.050 Kč. Z úvěrové smlouvy a jejího dodatku vyplývá, že výše úvěru činila pouze částku 37.000 Kč, která byla dlužníkům skutečně poskytnuta, přičemž zbytek, tj. částka 57.896 Kč představuje smluvní odměnu. Smluvní odměna dohodnutá mezi žalobcem a dlužníky přitom není úrokem za poskytnutí prostředků a nelze ji podřadit ani pod ustanovení § 499 obchodního zákoníku (čehož se ostatně žalobce ani nedovolává). Jedná se o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty podle ustanovení § 499 obchodního zákoníku. S ohledem na námitky žalované se odvolací soud zabýval otázkou přiměřenosti výše sjednané smluvní odměny a dospěl k závěru, že smluvní odměna sjednána ve výši 57.896 Kč za poskytnutí úvěru ve výši 37.000 Kč při době vrácení úvěru 3 roky, je smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou. Takové ujednání je podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. neplatné, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. Pokud žalobce ve svém vyjádření poukazoval na ustanovení § 502 odst. 1 obchodního zákoníku, které hovoří o možném snížení úroků, v případě že jsou sjednány úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, tak podle názoru odvolacího soudu toto ustanovení aplikovat nelze, protože smluvní odměna dohodnutá mezi žalobcem a dlužníky není úrokem za poskytnutí prostředků. Nemá-li žalobce nárok na smluvní odměnu z důvodu neplatnosti tohoto ujednání, nepřísluší mu též ani pohledávka ve výši 3.796,11 Kč z titulu zákonných úroků z prodlení z částky 57.896 Kč. Žalobce rovněž tak nemá nárok na pohledávku ve výši (KSOS 34 INS 9963/2012)

16.748 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. Pokud jde o pohledávku ve výši 47.448 Kč z titulu smluvní pokuty a zákonného úroku z prodlení z této smluvní pokuty ve výši 3.124,87 Kč ani na tuto pohledávku žalobci nevznikl nárok, a to z toho důvodu, že i ujednání o smluvní pokutě je součástí smluvních podmínek, a nikoliv samotné spotřebitelské smlouvy, a tudíž i na ujednání o smluvní pokutě, která jsou součástí všeobecných obchodních podmínek a nikoliv součástí samotné spotřebitelské smlouvy platí závěry, které učinil odvolací soud výše ohledně rozhodčí doložky s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11.

Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení dlužnice ve výši 57.896 Kč z titulu smluvní odměny, ve výši 3.796,11 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení z této smluvní odměny, z titulu nákladů rozhodčího řízení ve výši 16.748 Kč, smluvní pokuty ve výši 47.448 Kč a úroků z prodlení ve výši 3.124,87 Kč ze smluvní pokuty jsou pohledávky nevykonatelné a pokud jde o jejich opodstatněnost, nejedná se o pohledávky pravé, protože žalobci vůči dlužnici nárok na tyto pohledávky nevznikl. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobu na určení pravosti pohledávek ve výši 129.012,89 Kč zamítl.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř., rozhodl nově o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Žalovaná je zastoupena advokátkou, ta v řízení před soudem prvního stupně učinila celkem 3 úkony právní služby, a to vyjádření k žalobě, příprava a převzetí věci a účast u jednání před soudem prvního stupně (ust. § 11 odst. 1, písm. a/, d/ a g/ vyhl. č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb; dále jen advokátní tarif), za tyto 3 úkony právní služby jí přísluší odměna ve výši 9.300 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4, písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 (sazba za 1 úkon právní služby a 3.100 Kč) a k tomu dále 3 x 300 Kč režijní paušál (ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Za cestu k jednání před soudem prvního stupně dále přísluší žalované zastoupené advokátkou náhrada za ztrátu času, celkem se jedná o 8 půlhodin a 100 Kč (ust. § 14 odst. 1, písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu). K účelně vynaloženým nákladům řízení dále přísluší cestovné k jednání soudu prvního stupně, dle předloženého technického průkazu byla cesta konána osobním automobilem Škoda Octavia reg. značka 5MO4017, ze Šumperku do Ostravy a zpět, ujeto celkem 320 km, při průměrné spotřebě 5,5 litrů na 100 km a ceně pohonných hmot nafty dle vyhlášky (1 litr a 36 Kč), cestovné předst avuje částku 1.817 Kč. Advokátka žalované doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, proto k účelně vynaloženým nákladům řízení v celkové výši 12.817 Kč přísluší 21 % daň z přidané hodnoty, což je částka 2.691 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Celkem účelně vynaložené náklady řízení žalovanou v řízení před soudem prvního stupně představují částku 15.508 Kč. V odvolacím řízení je žalovaná také zastoupena advokátkou, ta v odvolacím řízení učinila 1 úkon právní služby, a to (KSOS 34 INS 9963/2012) písemné podání odvolání. Za tento 1 úkon právní služby přísluší odměna ve výši 3.100 Kč (ust. § 11 odst. 1, písm. d/, § 9 odst. 4, písm. c/ a § 7 bodu 5 advokátního tarifu), dále 1 režijní paušál 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % daň z částky 3.400 Kč, což je částka 714 Kč), celkem účelně vynaložené náklady řízení žalovanou v odvolacím řízení představují částku 4.141 Kč. Náklady řízení před soudem prvního a druhého stupně účelně vynaložené žalovanou představují částku 19.622 Kč, kterou je povinen žalobce zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalované (ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Vzhledem k tomu, že žalovaná coby insolvenční správkyně je osvobozena od placení soudních poplatků (ust. § 11 odst. 2, písm. q/ zák. č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších změn a doplnění) a vzhledem k tomu, že jejímu odvolání bylo vyhověno, dochází podle ustanovení § 2 odst. 3, 4 a 5 zákona o soudních poplatcích k přenosu poplatkové povinnosti za podané odvolání na žalobce, který od soudních poplatků osvobozen není. Z těchto důvodů proto odvolací soud uložil žalobci zaplatit soudní poplatek za podané odvolání ve výši 2.000 Kč podle položky 22 odst. 11 Sazebníku soudních poplatků coby přílohy zákona o soudních poplatcích, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku Krajskému soudu v Ostravě.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 14.října 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu