13 VSOL 73/2016-119
25 ICm 4061/2014 13 VSOL 73/2016-119 (KSOS 25 INS 21401/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí v insolvenční věci žalobkyně JUDr. Lenky Vidovičové, se sídlem Olomouc, Zámečnická 3a, PSČ: 772 00, jako insolvenční správkyně dlužníka O.K.D.C. mont s r.o., se sídlem Ostrava, Hulváky, Štramberská 515/45, PSČ: 703 00, identifikační číslo osoby: 25385747, proti žalované Stavitelství SIZO s.r.o., se sídlem Píšť, Ratibořská 592/42, PSČ: 747 18, identifikační číslo osoby: 26840359, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sokolská třída 451/11, PSČ: 702 00, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. 25 ICm 4061/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O.K.D.C. mont s r.o., se sídlem Ostrava, Hulváky, Štramberská 515/45, PSČ: 703 00, identifikační číslo osoby: 25385747, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 INS 21401/2013, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -pobočka v Olomouci ze dne 14.12.2015, č.j. 25 ICm 4061/2014-86 (KSOS 25 INS 21401/2013),

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se zr u š u j e a věc se vr a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 25 INS 21401/2013)

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že kupní smlouva ze dne 15.7.2013, na základě které dlužník O.K.D.C. mont s.r.o. prodal žalované jednotku č. 2406/206, byt vymezený v budově: Místek, č.p. 2406 na pozemku parc. č. 3288/57, spoluvlastnický podíl o velikosti 5358/75626 na společných částech budovy č.p. 2406 postavené na pozemku parc. č. 3288/57, spoluvlastnický podíl o velikosti 5358/75626 na pozemku parc. č. 3288/57, vše v katastrálním území Místek, a dále dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 22.7.2013, jsou vůči všem věřitelům, kteří v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013 uplatňují svá práva vůči dlužníkovi, neúčinné (výrok I.), uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku vydat do majetkové podstaty dlužníka jednotku č. 2406/206, byt vymezený v budově: Místek, č.p. 2406 na pozemku parc. č. 3288/57, spoluvlastnický podíl o velikosti 5358/75626 na společných částech budovy č.p. 2406 postavené na pozemku parc. č. 3288/57, spoluvlastnický podíl o velikosti 5358/75626 na pozemku parc. č. 3288/57, vše v katastrálním území Místek (výrok II.), zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci soudní poplatek ve výši 2.000 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně zreprodukoval údaje uvedené žalobkyní v žalobě podané u soudu dne 24.11.2014 a údaje uvedené žalovanou v jejím vyjádření (k žalobě) ze dne 16.9.2015, a uvedl, jaká zjištění učinil z provedeného dokazování-kupní smlouvy uzavřené dne 15.7.2013 mezi dlužníkem (prodávajícím) a žalovanou (kupující), faktury-daňového dokladu č. VF 1307009 a dohody o započtení vzájemných pohledávek ze dne 22.7.2013, s tím, že z dalších provedených důkazů, a to z vyjádření dlužníka ze dne 21.8.2013 (podaného ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013) a z podání dlužníka (ze dne 3.3.2014), jímž reagoval na vyjádření věřitele SVĚT OKEN s.r.o. (v témže insolvenčním řízení), nečinil žádná zjištění, když se jednalo o jinou právní věc jiných subjektů než mezi dlužníkem a žalovanou společností , a vyjádření dlužníka, že nebyl v úpadku je irelevantní a navíc nemusí odpovídat realitě . Poté, co dále vyložil, že předpokladem projednání žaloby je posouzení včasnosti a dále okruhu účastníků soud prvního stupně uzavřel, že bylo-li insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno 1.8.2013, dne 29.11.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka a kupní smlouva o převodu sporných nemovitostí byla uzavřena dne 15.7.2013, k převodu vlastnického práva na žalovanou došlo (KSOS 25 INS 21401/2013) povolením vkladu s právními účinky vkladu ke dni 18.7.2013 a dohoda o započtení vzájemných pohledávek a závazků byla uzavřena dne 22.7.2013, byly oba právní úkony učiněny dlužníkem ve lhůtě kratší než jeden rok před zahájením insolvenčního řízení, lhůta pro možnost odporovat těmto úkonům tedy byla zachována, a žaloba byla podána včas, přičemž insolvenční správkyně podala žalobu proti žalované, a to ve smyslu ustanovení § 239 insolvenčního zákona. Po posouzení skutkového stavu a zejména pro posouzení právní argumentace žalobkyně dospěl soud prvního stupně ve shodě s žalobkyní k závěru, že právní úkony dlužníka, tj. kupní smlouva ze dne 15.7.2013 a dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 22.7.2013, jsou vůči všem věřitelům dlužníka a majetkové podstatě dlužníka neúčinné, a že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku vydat do majetkové podstaty dlužníka nemovitosti, jež byly předmětem kupní smlouvy. Tento závěr-jak soud prvního stupně pokračoval-učinil s ohledem na obsah spisu a zjištěné skutečnosti , a z důvodu, že je nepochybné, že dlužník učinil uvedené právní úkony v době, kdy se nacházel v úpadku za splnění § 3 odst. 1 insolvenčního zákona. S námitkami žalované, jimiž se bránila podané žalobě, se soud prvního stupně vypořádal tak, že právní argumentace žalované, v níž odkazovala na ustanovení § 240 odst. 4, písm. c) a písm. d) insolvenčního zákona, a dále na ustanovení § 241 odst. 5, písm. b) insolvenčního zákona není správná. Pokud žalovaná argumentovala, že uvedenými úkony bylo vyhověno ohledům slušnosti, nelze-podle soudu prvního stupně-tuto argumentaci akceptovat. Je nepochybné, že dlužník byl vůči žalované v prodlení se zaplacením dlužných částek celkem ve výši 2.145.153,52 Kč, a že dlužník přistoupil k uzavření dohody o započtení. Dlužník měl i ostatní věřitele, kteří své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení, a tito musí vyčkat, zda a v jaké míře budou jejich pohledávky-na rozdíl od žalované-poměrně uspokojeny. S ohledem na postavení dlužníka, který byl v době, kdy byly úkony učiněny, v úpadku, nelze právní úkony mezi dlužníkem a žalovanou považovat za vyhovění ohledům slušnosti, aniž bylo třeba poukázat na postavení ostatních věřitelů dlužníka. Namítala-li žalovaná s odkazem na ustanovení § 240 odst. 4, písm. d) insolvenčního zákona, že dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z napadených úkonů bude mít proměřený prospěch, pak je-jak soud prvního stupně uvedl-zřejmé, že dlužník žádný přiměřený majetkový prospěch neměl a neočekával. Dlužník v době, kdy kupní cena nebyla ještě splatná, zaslal žalované návrh dohody o započtení závazků a pohledávek, který žalovaný akceptovala, když návrh této dohody byl dlužníku doručen zpět dne 1.8.2013. Skutečnost, že dlužník nepředpokládal přiměřený majetkový prospěch lze podle soudu dovodit i z toho, že tři dny po podpisu kupní smlouvy, to je 18.7.2013, podal návrh na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, aniž byla kupní cena v té době zaplacena, nebyla ani splatná, a to v rozporu s ujednáním v bodě 6.1. kupní smlouvy. Pokud kupní cena nebyla zaplacena, ale započtena, je zjevné, že v důsledku dohody o započtení kupní ceny proti pohledávkám kupujícího se dlužníkovi nedostalo za prodaný majetek žádného skutečného-reálného protiplnění, z nějž by mohli (KSOS 25 INS 21401/2013) konkursní věřitelé uspokojit své pohledávky. Pak je zcela irelevantní, zda žalovaná byla či nebyla dlužníkovi osobou blízkou, a zda ten mohl či nemohl poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl k úpadku dlužníka vést. Současně soud prvního stupně uzavřel, že napadené právní úkony jsou zvýhodňujícími právními úkony, neboť vzhledem k tomu, že fakticky nedošlo k úhradě kupní ceny, ale k jejímu započtení, dostalo se žalované na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by jí náleželo v konkursu. Za zvýhodňující a tudíž neúčinný právní úkon se považuje také jednání dlužníka, které učinil v době, kdy byl v úpadku, a na jehož základě došlo k převodu jeho majetku na jinou osobu a současně se dlužníkovi nedostalo adekvátního plnění, jež by mohlo být využito k uspokojení pohledávek ostatních věřitelů dlužníka. Soud prvního stupně opět uvedl, že v konkrétním případě dlužník aktivně jednal o započtení kupní ceny na pohledávky žalované vůči dlužníkovi, sám jednal a uzavřel dohodu o započtení vzájemných pohledávek ze dne 22.7.2013, když se jednalo o dvoustranný právní úkon, na jehož základě byla v celé výši započtena nesplatná pohledávka dlužníka na zaplacení kupní ceny proti splatným pohledávkám žalované z obchodního styku. Zde soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 13 VSOL 64/2014. Soud prvního stupně zopakoval, že je nepodstatné, zda žalovaná byla či nebyla osobou dlužníkovi blízkou a zda mohla či nemohla při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku nebo že jednotlivé úkony mohly vést k úpadku dlužníka. Vzhledem ke znění ustanovení § 240 odst. 2, věta první, a ustanovení § 241 odst. 2, věta první, insolvenčního zákona je rozhodující pouze to, zda v době uzavření kupní smlouvy byl dlužník v úpadku, nebo zda tento úkon vedl k dlužníkovu úpadku. Jak argumentovala žalobkyně, a tato argumentace nebyla zpochybněná , z přihlášek (pohledávek) věřitelů v insolvenčním řízení plyne, že k 15.7.2013, resp. ke dni 22.7.2013 byl dlužník v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť měl více než jednoho věřitele, nesplácel peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nebyl schopen své závazky plnit, protože je neplnil po dobu delší tří měsíců. Podle soudu je pak irelevantní prohlášení dlužníka v jiné insolvenční věci , že v úpadku není.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Odvolatelka namítá, že kupní smlouva ze dne 15.7.2013, a dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek nemohou být neúčinnými právními úkony s tím, že tyto námitky opírá především o ustanovení § 240 odst. 4, písm. c) a písm. d) insolvenčního zákona, a dále o ustanovení § 241 odst. 5, písm. b) insolvenčního zákona. Odvolatelka poukázala na to, že kupní cena za převod nemovitostí byla sjednána v souladu se znaleckým posudkem, takže žádným způsobem nedošlo k poškození práv dlužníka ani jeho věřitelů, neboť odvolatelka nabídla za předmět koupě adekvátní protiplnění. Uzavřením dohody o započtení dlužník dosáhl snížení svých splatných závazků vůči odvolatelce, a tedy byl tento úkon ku prospěchu dlužníka. Na jedné straně zde byly závazky dlužníka vůči odvolatelce z titulu neuhrazených cen ze smluv o dílo celkem ve výši 2.145.153,52 Kč, tyto závazky byly po splatnosti. Na druhé straně zde byla (KSOS 25 INS 21401/2013) pohledávka dlužníka vůči žalované z titulu dohodnuté kupní ceny celkem ve výši 1.552.500 Kč. Uzavření dohody o započtení tedy bylo logickým krokem k vyrovnání, resp. splnění závazků smluvních stran, a nemohlo se jednat o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 240 či ve smyslu ustanovení § 241 insolvenčního zákona. Odvolatelka má také za to, že oba právní úkony byly právními úkony podle ustanovení § 241 odst. 5, písm. b) insolvenčního zákona, jež byly učiněny v rámci obvyklého obchodního styku, na jejichž základě dlužník obdržel přiměřené protiplnění. Byl naplněn předpoklad, že nešlo o úkony učiněné ve prospěch osoby dlužníkovi blízké, nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. Odvolatelka nevěděla o tom, že dlužník je v úpadku, a tuto skutečnost nemohla poznat ani při náležité pečlivosti. Kupní smlouva byla uzavřena dne 15.7.2013, ke zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení došlo dne 1.8.2013, přičemž v daném případě podal insolvenční návrh věřitel, který tento svůj návrh vzal dne 12.8.2013 bez uvedení důvodu zpět. Vyjádření dlužníka ze dne 21.8.2013 (rozuměno vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu věřitele) bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 26.8.2013, a obsahem tohoto vyjádření bylo tvrzení dlužníka, že v úpadku není. Podle názoru odvolatelky se tudíž soud prvního stupně měl zabývat tím, zda dlužník v době uzavření kupní smlouvy a dohody o započtení byl v úpadku či nikoliv. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne.

Žalobkyně se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II.-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSOS 25 INS 21401/2013)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), doplnil dokazování, a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nutno zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění odpůrčího nároku. Žalobkyně se svou žalobou, došlou soudu dne 24.11.2014, domáhá určení neúčinnosti právních úkonů-jednak kupní smlouvy uzavřené dne 15.7.2013 mezi dlužníkem O.K.D.C. mont s.r.o., jako prodávajícím na straně jedné, a žalovanou, jako kupující na straně druhé, na základě které převedl dlužník na žalovanou vlastnické právo k nemovitostem, v žalobě blíže specifikovaným, a dále dohody, uzavřené dne 22.7.2013 mezi týmiž účastníky, jíž se dlužník a žalovaná dohodli na započtení svých vzájemných pohledávek, kdy dlužník svou pohledávku, představující právo na zaplacení v kupní smlouvě ze dne 15.7.2013 sjednané kupní ceny započetl na pohledávky žalované vůči dlužníku z titulu nezaplacené ceny díla. Současně se podanou žalobou domáhá i vydání nemovitostí, jež byly předmětem převodu dle kupní smlouvy ze dne 15.7.2013 do majetkové podstaty. Ve vylíčení rozhodujících skutečností žalobkyně uvedla, že dlužník převedl na žalovanou kupní smlouvou ze dne 15.7.2013 blíže označenou jednotku, byt, spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy a pozemku, v žalobě rovněž blíže specifikovaných, s tím, že právní účinky vkladu vlastnického práva pro žalovanou k předmětným nemovitostem nastaly ke dni 18.7.2013. Podle ujednání ve smlouvě činila kupní cena 1.552.500 Kč včetně DPH, a uhrazena měla být do 30 dnů od podpisu kupní smlouvy, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, podepsaný oběma smluvními stranami, pak měl prodávající podat do 30 dnů od úplného zaplacení kupní ceny. Kupní cena byla vyúčtovaná fakturou-daňovým dokladem dlužníka č. VF13007009 na částku 1.552.500 Kč, splatnou dne 6.8.2013, a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán dne 18.7.2013, to je v době, kdy kupní cena nebyla dosud žalovanou uhrazena. Následně dohodou ze dne 22.7.2013 byla nesplatná pohledávka dlužníka vůči žalované na zaplacení kupní ceny ve výši 1.552.500 Kč, vyúčtovaná fakturou č. VF 13007009 započtena oproti splatným pohledávkám žalované vůči dlužníkovi, jak byly vyúčtovány fakturami č. PF 1304065 (v.s. 213078) na částku 296.206 Kč splatnou dne 18.5.2013, č. PF 1304069 (v.s. 213079) na částku 1.121.883,03 Kč splatnou dne 13.5.2013 a č. PF 130486 (v.s. 213084) na částku 727.064,49 Kč splatnou dne 8.6.2013. Podle tvrzení v žalobě jsou oba právní úkony, to je kupní smlouva i dohoda o započtení, neúčinnými právními úkony dlužníka bez přiměřeného protiplnění podle § 240 IZ, neboť byly učiněny v době, kdy byl dlužník v úpadku a za prodané nemovitosti neobdržel žádné reálné protiplnění, když kupní cena nebyla žalovanou zaplacena, nýbrž došlo k započtení nesplatné pohledávky dlužníka z titulu kupní ceny proti splatným pohledávkám žalované z obchodního styku. Současně se jedná i o právní úkony neúčinné podle ustanovení § 241 IZ, neboť byly učiněny (KSOS 25 INS 21401/2013) v době, kdy byl dlužník v úpadku a žalovaná byla zvýhodněna na úkor ostatních věřitelů tím, že její pohledávky byly uhrazeny ve 100% výši, zatímco v konkursu by dosáhla pouze poměrného uspokojení svých (započtených) pohledávek. Oba právní úkony tvoří řetěz na sebe navazujících úkonů, které ve svém souhrnu způsobily zvýhodnění žalované. Účelem transakce bylo uhrazení pohledávek žalované vůči dlužníku, které byly v době uzavření kupní smlouvy po splatnosti, dlužník nebyl schopen tyto své závazky uhradit, neboť v té době byl již v úpadku, k úhradě těchto existujících pohledávek došlo tím, že na žalovanou byly převedeny nemovité věci dlužníka v hodnotě (následně započtených) pohledávek. Pokud by k této transakci nedošlo, výtěžek z prodeje předmětných nemovitostí by sloužil k poměrnému uspokojení všech věřitelů, zatímco převodem nemovitostí na jednoho vybraného věřitele došlo k uspokojení pohledávek pouze tohoto věřitele (žalované) v plné výši. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. V rámci procesní obrany proti žalobě tvrdila, že se nemůže jednat o právní úkony bez přiměřeného protiplnění, neboť jimi bylo poskytnuto plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, když dlužník byl vůči žalované v prodlení se zaplacením částky celkem ve výši 2.145.153,52 Kč, a v zájmu zachování dobrých a obvyklých obchodních styků přistoupil k uzavření dohody o započtení. Současně se jedná o úkony, o nichž dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z nich bude mít přiměřený prospěch, a žalovaná, která není osobou dlužníkovi blízkou, ani osobou, která s ním tvoří koncern, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tyto úkony mohly vést k jeho úpadku. Nemůže se jednat ani o zvýhodňující právní úkony, neboť kupní cena byla sjednána v souladu se znaleckým posudkem, uzavřením dohody o započtení dlužník docílil snížení svých splatných dluhů vůči žalované. Oba právní úkony byly učiněny v rámci obvyklého obchodního styku, na jejichž základě obdržel dlužník přiměřené protiplnění, a byl naplněn i předpoklad, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a žalovaná nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by tyto úkony mohly vést k dlužníkovu úpadku. K prokázání tohoto tvrzení označila žalovaná důkazy, mimo jiné vyjádření dlužníka ze dne 21.8.2013 k insolvenčnímu návrhu věřitele, podané v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013, to je v insolvenčním řízení dlužníka O.K.D.C. mont s.r.o., a (u jednání, jež se konalo dne 2.12.2015) další jeho vyjádření ze dne 3.3.2014, z nichž vyplývá, že dlužník popřel, že by byl v období července a srpna 2013 v úpadku, a tvrdil, že bez ohledu na to, že byl v prodlení s některými platbami, nenacházel se ve stavu, kdy by nebyl schopen plnit své závazky.

Podle ustanovení § 235 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, se zakládá rozhodnutím (KSOS 25 INS 21401/2013) insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba") (odstavec 2).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 IZ, povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 239 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3).

Podle ustanovení § 240 IZ, právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

Podle ustanovení § 241 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se (KSOS 25 INS 21401/2013) za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že žaloba byla podána insolvenční správkyní, jako osobou, která je k podání odpůrčí žaloby jedině legitimována, proti žalované, jako osobě, která měla-podle tvrzení v žalobě-z uvedených právních úkonů prospěch. Vzhledem k tomu, že účinky rozhodnutí o úpadku (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.11.2013, č.j. KSOS 25 INS 21401/2013-A-35) nastaly zveřejněním v insolvenčním rejstříku dne 29.11.2013, je zřejmé, že došla-li odpůrčí žaloba soudu dne 24.11.2014, byla podána před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení § 239 odst. 3 IZ.

Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně správně zjistil, že dne 15.7.2013 byla mezi dlužníkem, jako prodávajícím na straně jedné, a žalovanou, jako kupující na straně druhé, uzavřena smlouva, na základě které prodávající převedl na kupující vlastnické právo k nemovitostem, ve smlouvě blíže označeným, zapsaným na LV č. 11367 (bytová jednotka č. 2406/206) a na LV č. 11028 (podíl na společných částech domu-budovy č.p. 2406 a na pozemku p.č. 3288/57) pro k.ú. Místek, obec Frýdek-Místek, s tím, že kupní cena byla dohodnuta ve výši 1.552.500 Kč včetně daně z přidané hodnoty a podle ujednání ve smlouvě měla být uhrazena do 30 dnů od podpisu této smlouvy. Mezi účastníky není sporu o tom, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 15.7.2013 bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 18.7.2013. Jak bylo soudem dále správně zjištěno, dne 22.7.2013 byla mezi dlužníkem a žalovanou uzavřena dohoda o započtení vzájemných pohledávek, na jejímž základě došlo k započtení pohledávky dlužníka vůči žalované z titulu nezaplacené kupní ceny sjednané v kupní smlouvě ze dne 15.7.2013 a pohledávek žalované vůči dlužníku celkem ve výši 2.145.153,52 Kč (jedná se o pohledávky, které byly v dohodě o započtení specifikovány odkazem na tři blíže označené faktury, (KSOS 25 INS 21401/2013) jimiž byly jednotlivé částky fakturovány, včetně uvedení data splatnosti a výše fakturovaných částek), s tím, že částku ve výši 592.653,52 Kč (rozdíl mezi částkou 2.145.153,52 Kč a částkou 1.552.500 Kč) uhradí dlužník na blíže označený účet žalované.

Odvolací soud doplnil dokazování listinami, založenými ve spise Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013, a z podání dlužníka ze dne 20.11.2013 (jež došlo insolvenčnímu soudu dne 22.11.2013) zjistil, že tímto podáním přistoupil dlužník k insolvenčnímu návrhu věřitelů s odůvodněním, že v dosavadním průběhu řízení tvrdil, že se nenachází v úpadku ve formě platební neschopnosti, v průběhu měsíců září a října 2013 se však jeho finanční situace zhoršila z důvodu snížení limitu kontokorentního úvěru ze strany financující banky, a dlužník se ocitl v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2, písm. b) IZ, neboť má více věřitelů a peněžité závazky, které není schopen plnit po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Jako své nezajištěné věřitele označil dlužník věřitele JIMI CZ, a.s., se sídlem Praha, Butovická 296/14, identifikační číslo osoby: 25313436 s pohledávkami z obchodního styku celkem ve výši 4.180.929,18 Kč plus příslušenství splatnými v období 10.8.2013, věřitele TC servis, s.r.o., se sídlem Otrokovice, tř. Tomáše Bati 1845, identifikační číslo osoby: 25533673 s pohledávkami z obchodního styku celkem ve výši 3.503.589,16 Kč plus příslušenství splatnými v období od 14.2.2013, a Stavitelství SIZO s.r.o. se sídlem Píšť 592, identifikační číslo osoby: 26840359 s pohledávkami z obchodního styku celkem ve výši 3.327.902,96 Kč plus příslušenství splatnými v období od 31.5.2012. Insolvenční návrh-přistoupení k insolvenčnímu návrhu věřitelů podal dlužník spolu s návrhem na povolení reorganizace. K návrhu dlužník připojil, mimo jiné, seznam majetku dlužníka včetně pohledávek za třetími osobami, opatřený prohlášením o jeho správnosti a úplnosti, a podepsaný jednatelem dlužníka, v němž dlužník označil podrobně svůj movitý a nemovitý majetek a označil své pohledávky za třetími osobami s tím, že celková hodnota majetku dlužníka (majetku movitého a nemovitého) činí 9.550.955,65 Kč a celková výše pohledávek dlužníka za třetími osobami 109.854.904,20 Kč.

Je třeba uvést, že shora citované ustanovení § 235 odst. 1 IZ obsahuje obecnou definici neúčinného právního úkonu dlužníka tak, že má-li být právní úkon nebo opomenutí dlužníka posouzeno jako neúčinné, musí v jeho důsledku dojít ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení nebo ke zvýhodnění některého z věřitelů oproti ostatním věřitelům dlužníka. Jednotlivé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů jsou pak upraveny v ustanoveních § 240 až § 242 IZ; prostřednictvím těchto ustanovení se dává (pro insolvenční řízení) obsah pojmu zkracující právní úkon dlužníka a zvýhodňující právní úkon dlužníka . Při hodnocení právního úkonu (právního jednání) dlužníka z hlediska jejich neúčinnosti přitom musí být současně naplněna jak obecná definice, tak jedna (KSOS 25 INS 21401/2013) ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů, upravených v ustanoveních § 240 až § 242 IZ.

Ustanovení § 240 IZ upravuje skutkovou podstatu neúčinných právních úkonů dlužníka bez přiměřeného protiplnění, jež je koncipována tak, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytovat plnění buď bezúplatně, nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se dlužník zavázal. Současně jde o úkon, který byl učiněn v době, kdy dlužník již byl v úpadku (nebo o úkon, který vedl k úpadku) a (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké, nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, přičemž se současně nesmí jednat o úkon, který je zahrnut v negativním vymezení této skutkové podstaty, jež je obsaženo v odstavci 4 tohoto ustanovení.

Druhou ze skutkových podstat, které navazují na obecnou definici neúčinnosti pro potřeby insolvenčního řízení v ustanovení § 235 IZ, upravuje ustanovení § 241 IZ. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, přičemž současně jde o úkon, který dlužník učinil v době, kdy již byl v úpadku (nebo o úkon, který vedl k úpadku) a (nebyl-li učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Odstavec 3 citovaného ustanovení obsahuje demonstrativní výčet zvýhodňujících právních úkonů, v odstavci 5 je obsažen výčet úkonů, jež jsou zahrnuty v negativním vymezení této skutkové podstaty.

V přezkoumávané věci založil soud prvního stupně své rozhodnutí na závěru, že kupní smlouva ze dne 15.7.2013 a dohoda o započtení vzájemných pohledávek ze dne 22.7.2013 jsou právními úkony bez přiměřeného protiplnění ( zkracujícími právními úkony dlužníka ) a současně také právními úkony zvýhodňujícími, neboť dlužníkovi se za prodaný majetek na základě kupní smlouvy ze dne 15.7.2013 nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění (z nějž by dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky), a to v důsledku následně mezi týmiž účastníky uzavřené dohody ze dne 22.7.2013 o započtení pohledávky dlužníka představující právo na zaplacení kupní ceny dle smlouvy ze dne 15.7.2013 na pohledávky žalované vůči dlužníkovi. S ohledem na tento závěr pak soud prvního stupně vyhověl požadavku žalobkyně na vydání nemovitostí, jež byly předmětem převodu dle kupní smlouvy ze dne 15.7.2013, do majetkové podstaty dlužníka.

Odvolací soud především nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že odporované právní úkony jsou právními úkony (i) zvýhodňujícími podle ustanovení § 241 IZ. (KSOS 25 INS 21401/2013)

Při hodnocení právního úkonu-kupní smlouvy ze dne 15.7.2013 je podle přesvědčení odvolacího soudu nutno vycházet z judikaturních závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2002, podle nichž dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávek jeho věřitelů zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv-nebýt tohoto úkonu-by se z majetku dlužníka alespoň částečně uspokojil. V dalším svém rozsudku, uveřejněném pod č. 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud navázal na uvedený závěr, a dále uzavřel, že ke zkrácení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Neměl-li dlužníkův právní úkon za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla poskytnuta přiměřená náhrada, nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dlužník dluhy, v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu nenastalo zmenšení jeho majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek (i když změnil podobu aktiv) ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost, u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud také vysvětlil, že pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný pouze obsah smlouvy nebo jiného ujednání; o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže se dlužníkovi opravdu (reálně) dostala za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.

V rozsudku ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu) Nejvyšší soud k výkladu ustanovení § 240 IZ uzavřel, že i pro poměry insolvenční neúčinnosti právních úkonů dlužníka se uplatní obecný závěr o tom, že podmínky odporovatelnosti ve smyslu ustanovení § 240 IZ se posuzují ke dni vzniku právního úkonu, a k témuž okamžiku se také zjišťuje i to, zda dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu měl další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů (v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje).

Pokud se týká kupní smlouvy ze dne 15.7.2013, nelze mít k obsahu ujednání v ní o výši a způsobu úhrady kupní ceny žádné výhrady, neboť kupní cena byla (KSOS 25 INS 21401/2013) sjednána ve výši 1.552.500 Kč (přičemž v řízení nebylo zpochybněno, že se jedná o cenu odpovídající obvyklé ceně předmětných nemovitostí), a takto sjednaná kupní cena měla být podle dohody účastníků smlouvy uhrazena do 30 dnů od podpisu smlouvy. Ze samotné kupní smlouvy ze dne 15.7.2013 tedy nevyplývá, že dlužník žalovanou, pokud jde o její povinnost zaplatit kupní cenu, nějakým způsobem zvýhodnil. Je však zjevné-a potud se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně-že v důsledku následně, dne 22.7.2013, uzavřené dohody o započtení dlužníkovy pohledávky vůči žalované, představující právo na zaplacení kupní ceny dle smlouvy ze dne 15.7.2013, na pohledávky žalované vůči dlužníkovi, se dlužníkovi za prodaný majetek skutečně žádného reálného protiplnění nedostalo.

S ohledem na okolnosti, za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy a dohody o započtení vzájemných pohledávek přitom nelze přisvědčit námitce odvolatelky, že převodem nemovitostí a následným započtením vzájemných pohledávek bylo vyhověno ohledům slušnosti, a že se jedná o právní úkony, ohledně nichž dlužník předpokládal, že z nich bude mít přiměřený prospěch.

Nicméně-jak shora vyloženo-pro závěr, zda právní úkon (právní jednání) dlužníka je právním úkonem zkracujícím dlužníkovy věřitele, tedy právním úkonem neúčinným ve smyslu ustanovení § 240 IZ, je určující také zjištění, zda dlužník v době po uzavření odporovaného právního úkonu měl i další dostatečný majetek, z něhož by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky. K tomu odvolací soud dodává, že uvedená zjištění mají význam i z hlediska závěru o tom, zda odporovaný právní úkon byl učiněn v době, kdy dlužník již byl v úpadku (§ 3 odst. 1 a odst. 2 IZ). Dlužník, který dlouhodobě své peněžité závazky neplní, avšak jehož majetek postačuje na úhradu jeho závazků, totiž není v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 IZ (srov. závěry Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 15.12.2014, sen. zn. 29 NSČR 119/2014, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Posouzením toho, zda dlužník v době, nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalované k nemovitostem (jež na ni byly převedeny smlouvou ze dne 15.7.2013) do katastru nemovitostí, a v době, kdy účastníci kupní smlouvy uzavřeli dohodu o započtení vzájemných pohledávek, měl další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů, se však soud prvního stupně nezabýval. Žalovaná přitom v rámci procesní obrany proti žalobě poukazovala na vyjádření dlužníka, podaná v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013 (nejedná se o vyjádření dlužníka v jiné právní věci , jak dovozuje soud prvního stupně, nýbrž o vyjádření v insolvenčním řízení dlužníka, v jehož rámci se vede tento incidenční spor), v nichž dlužník tvrdil, že v období července a srpna 2013 nebyl v platební neschopnosti (tedy nebyl v úpadku), a ke svému vyjádření také předložil seznamy ve smyslu ustanovení § 104 odst. 1 IZ, to je i seznam svého majetku, z něhož vyplývá, že v době odporovaných právních (KSOS 25 INS 21401/2013)

úkonů nebyl nemajetný-v seznamu majetku označil movitý a nemovitý majetek v celkové hodnotě 9.550.955,65 Kč a své pohledávky za třetími osobami celkem ve výši 109.854.904,20 Kč.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219a odst. 2 o.s.ř., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V tomto dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat tím, zda dlužník měl po uzavření odporovaných právních úkonů další dostatečný majetek, z něhož-s ohledem na strukturu tohoto majetku a jeho hodnotu-by mohli věřitelé dlužníka uspokojit své pohledávky, a to ti věřitelé, vůči nimž měl dlužník v době vzniku odporovaných právních úkonů splatné závazky. Ke zjištění skutkového stavu v tomto směru provede dokazování především seznamem majetku, předloženým dlužníkem v insolvenčním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 21401/2013 a přihláškami pohledávek, podaných věřiteli dlužníka v insolvenčním řízení, a provede případně i další důkazy, účastníky označené. Součástí právního posouzení věci bude také závěr o tom, zda dlužník byl již v době uzavření právních úkonů v úpadku, tedy nejen, zda měl více věřitelů, vůči nimž měl peněžité závazky více jak 30 dnů po lhůtě splatnosti, ale také, zda byl v platební neschopnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 11. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu