13 VSOL 69/2016-63
25 ICm 1088/2013 13 VSOL 69/2016-63 (KSOS 25 INS 28212/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Waltrové a soudkyň JUDr. Pavly Tomalové a Mgr. Diany Vebrové v právní věci žalobce ESSOX s.r.o., se sídlem České Budějovice, Senovážné náměstí 231/7, IČ: 26764652, proti žalované Doc. Ing. Dagmar Bařinové, Ph.D., se sídlem Havířov-Podlesí, Dlouhá třída 1161/97, insolvenční správkyni dlužníka Františka anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov, Akátová 461/7, zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem Nový Jičín, K Nemocnici 18, o určení, že pohledávka je zajištěná, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 ICm 1088/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Františka anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 28212/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.2.2015, č.j. 25 ICm 1088/2013-30, isir.justi ce.cz (KSOS 25 INS 28212/2012)

tak to:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.2.2015, č.j. 25 ICm 1088/2013-30 (KSOS 25 INS 28212/2012) se m ě n í :

ve výroku I. takto:

Žaloba na určení, že pohledávka žalobce ve výši 71.626 Kč, která byla přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 28212/2012 v insolvenčním řízení dlužníka Františka anonymizovano , je zajištěná s právem na uspokojení ze zajištění zpeněžením vozidla Škoda Fabia Combi (6Y)-1.2 12 V Classic, objem motoru 1198, číslo karoserie: TMBJY46Y833794010, rok výroby 2003 se z a m í t á ,

ve výroku II. takto:

Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 13.153 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalovaného.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9.172 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalovaného.

Odův odně ní:

Shora označeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že část žalobcovy pohledávky č. 1 ve výši 71.626 Kč, která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 (KSOS 25 INS 28212/2012)

INS 28212/2012 s dlužníkem Františkem anonymizovano , anonymizovano , bytem Havířov, Akátová 461/7, je oprávněná, důvodná a co do právního důvodu a výše opodstatněná, a že byla přihlášena žalobcem jako pohledávka zajištěná po právu (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.991,70 Kč.

Na odůvodnění, poté co vyhodnotil, že žaloba na určení, že pohledávka je zajištěná, byla podána ve lhůtě dle § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (když výzva byla doručena žalobci 12.3.2013 a žaloba byla podána 26.3. 2013) uvedl, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru na nákup osobního vozidla tak, jak je toto vozidlo identifikováno ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu. Úvěr měl být zaplacen v 72 měsíčních splátkách po 2.529 Kč a vrácení úvěru bylo zajištěno smlouvou o zajišťovacím převodu práva dle § 553 občanského zákoníku, uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným. Pokud jde o smlouvu o úvěru, pak soud prvního stupně konstatoval, že obsahuje základní náležitosti smlouvy o úvěru dle § 497 obchodního zákoníku, ve znění do 31.12.2013. Dále konstatoval, že smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným podléhá režimu spotřebitelských smluv a musí splňovat i podmínky, stanovené v ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku ve znění do 31.12.2013 a musí odpovídat režimu tehdy platného zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Pokud jde o smlouvu o převodu zajišťovacího práva, konstatoval, že je dle § 39 občanského zákoníku ve znění do 31.12.2013 absolutně neplatná, a to ze dvou důvodů.

1) S odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/2011, má soud prvního stupně za to, že ujednání o konkrétních podmínkách smlouvy má být obsaženo přímo v samotné smlouvě o úvěru a nikoliv v nepodepsaných smluvních podmínkách, o kterých strany smlouvy ani výslovně neprohlásily, že jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru a jejichž obsah nemohl dlužník při procesu uzavírání smlouvy s žalobcem ovlivnit. Žalobce si v závazkovém vztahu, který podléhá režimu spotřebitelských smluv, nepočínal poctivě, neboť podle bodu 33 výše citovaného nálezu v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložku) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis). Dle názoru soudu prvního stupně ústavní nález dopadá i na ujednání o zajišťovacím převodu práva, neboť toto ujednání dle § 553 občanského zákoníku, ve znění do 31.12.2013 představuje pro dlužníka jako spotřebitele ujednání zásadní a podstatné. Toto ujednání je přitom začleněno do složitě formulovaných úvěrových podmínek, a to nejen do článku III. B, který je nazván jako podmínky smlouvy o zajišťovacím převodu práva, ale také do článku III. C, který je nazván jako vypořádání úvěrové smlouvy.

2) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému (KSOS 25 INS 28212/2012) majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Tvrzená smlouva o zajišťovacím převodu práva, která podle úvěrové smlouvy měla být definována výlučně ustanoveními článku III., bod B 1, 2 a 3 obchodních podmínek, však žádné takové ujednání neobsahuje. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Odo 495/2006.

Pokud jde o náklady řízení, přisoudil je dle § 142 odst. 1 o.s.ř. úspěšné žalované.

Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podal odvolání žalobce, a to podáním ze dne 30.3.2015, které poté doplnil podáním ze dne 29.4.2015. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci. Konkrétně pak namítal, že žalovaná měla popřít pořadí pohledávky a nikoliv její pravost s tím, že zajištění popřela do výše 106.218 Kč. Dále namítal, že je nesprávný výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť z popěrného úkonu žalované je zřejmé, že byla zjištěna částka 71.626 Kč, zatímco soud prvního stupně ve výroku I. uvedl, že žaloba na určení, že část žalobcovy pohledávky č. 1 ve výši 71.626 Kč se zamítá. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom uvedeno, že předmětem sporu je jen skutečnost, zda pohledávka je zajištěná či nikoliv. Pokud jde o závěr soudu prvního stupně, že zajištění platně nevzniklo, pak odvolatel uvedl, že zajištění vzniklo již uzavřením samotné smlouvy o úvěru, a to konkrétně v samotném článku II. označeném jako smlouva o zajišťovacím převodu práva. Dle odvolatele bylo zajištění sjednáno přímo v těle smlouvy a nikoliv v obchodních podmínkách. Odvolatel namítal, že ve smlouvě o úvěru je výslovně uvedeno, že klient (žalovaný) se s obchodními podmínkami seznámil, nemá k nim žádné výhrady a vyjadřuje svůj výslovný souhlas být jimi v plném rozsahu vázán. Dle odvolatele je pak jednoznačné, že tyto podmínky byly dohodou stran učiněny součástí smlouvy. Namítal s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5.10.2005, sp. zn. II. ÚS 691/04, že odkaz učiněný na obchodní podmínky je dostatečný a v podnikatelské praxi běžný. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil či zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.

Pokud jde o náklady řízení, odvolatel namítal, že insolvenčnímu správci nemá být přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech právního zastoupení, neboť se nelze odvolávat pouze na ustanovení o.s.ř., týkající se nároku na přiznání nákladů řízení v případě plného úspěchu ve věci. Dle odvolatele je žalovaný povinen vykonávat činnost insolvenčního správce osobně, případně prostřednictvím svých zaměstnanců, případně prostřednictvím ustanovení osoby dalšího správce. Dle odvolatele advokát přebírá za insolvenčního správce jeho povinnosti, což je nepřípustné. Zároveň odvolatel namítal, že s ohledem na znění § 39 odst. 2 a 3, § 40 odst. 3 insolvenčního zákona nebylo právní zastoupení odsouhlaseno věřitelským výborem ani soudem a v případě použití advokáta se nejedná o účelné využití (KSOS 25 INS 28212/2012) právních služeb, neboť insolvenční správce má odpovídající vzdělání a vykonanou odbornou zkoušku, a nemusí se tudíž nechat právně zastupovat.

K odvolání se vyjádřil žalovaný. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, když uvedl, že závěry soudu prvního stupně o neplatnosti zajištění jsou s odkazem na výše citovaný nález Ústavního soudu a na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR správné. Dle žalovaného nelze ujednání o zajišťovacím právu ve spotřebitelských smlouvách platně sjednat odkazem na všeobecné obchodní podmínky. Rozvedl, že druhým účastníkem smlouvy je spotřebitel, kterému náleží větší ochrana než podnikateli, a nepoužije se u spotřebitelských smluv poněkud neformální přístup jako u smluv uzavíraných podle obchodního zákoníku. Pokud jde o argumentaci žalobce ohledně nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 691/04, žalovaný uvedl, že z tohoto nálezu nelze zjistit, zda v daném případě žalovaná strana byla nebo nebyla spotřebitel nebo zda byla podnikatel, a dále uvedl, že ustanovení o spotřebitelských smlouvách bylo do občanského zákoníku přidáno s účinností od 1.7.2002, takže Ústavní soud v tomto citovaném nálezu ještě zásady ochrany spotřebitele nemohl aplikovat, a navíc nález je překonán pozdějším nálezem, který citoval ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Pokud jde o popěrný úkon, uvedl žalovaný, že z přezkumného listu i z vyrozumění zaslaného žalobci je zřejmé, že bylo popřeno zajištění celé pohledávky a současně byla pohledávka popřena co do výše 34.592 Kč, jinak řečeno byla uznána pohledávka ve výši 71.626 Kč jako nezajištěná. Pokud jde o odvolání do nákladů řízení, pak žalovaný uvedl, že tato námitka je již judikatorně vyřešena, kdy opakovaně soudy rozhodují tak, že i insolvenční správce má právo být zastoupen v řízení a má tak právo na úhradu nákladů řízení. Uvedl, že ve věci měl procesní úspěch, a proto je procesně neúspěšný žalobce povinen uhradit náklady řízení. Dále uvedl, že insolvenční správce nevyužívá v incidenčních sporech zastoupení jiných advokátů a správců, avšak tento případ je ojedinělý, a to z důvodu složitosti věci a potřeby argumentace nálezy a rozhodnutími Nejvyššího soudu a soudu ústavního, když tato argumentace přesahuje rámec běžných znalostí insolvenčního správce, který není advokátem.

U jednání před odvolacím soudem žalobce odstranil rozpor mezi žalobním petitem a skutkovými tvrzeními jak v žalobě, tak i v podání založeném na č.l. 25 spisu, a zpřesnil žalobní petit tak, že se domáhá určení, že jeho pohledávka ve výši 71.626 Kč, která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 28212/2012 dlužníka Františka anonymizovano , je zajištěná s právem na uspokojení ze zajištění zpeněžením vozidla Škoda Fabia Combi (6Y)-1.2 12 V Classic, objem motoru 1198, číslo karoserie: TMBJY46Y833794010, rok výroby 2003.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona (KSOS 25 INS 28212/2012) o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. b), e) a g) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o.s.ř.), při nařízeném jednání a dospěl k následujícím závěrům.

Dle § 553 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Dle odst. 2 téhož ustanovení smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

Dle § 39 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Především je nutno uvést, že soud prvního stupně správně vyhodnotil podanou žalobu jako včasnou dle § 198 odst. 1 IZ. Byla podána aktivně věcně legitimovaným věřitelem pohledávky, jejíž zajištění popřel insolvenční správce, proti tomuto správci, který je ve sporu pasivně legitimován. Dále z obsahu spisu vyplývá správnost všech skutkových zjištění, která uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného usnesení, a proto na ně odvolací soud pro stručnost odkazuje. Pokud jde o odvolatelem namítaný rozpor mezi odůvodněním rozsudku a výrokem I., tento rozpor byl odstraněn upřesněním petitu žaloby odvolatelem u jednání odvolacího soudu. Tím byla také zhojena námitka ohledně odvolatelem tvrzené nejasnosti popěrného úkonu žalované, neboť po upřesnění žalobního petitu je nade vší pochybnost zřejmé, čeho se žalobce v žalobě domáhal a o čem soud prvního stupně rozhodoval. Odvolací soud se tudíž zabýval tím, zda jsou správná skutková zjištění ohledně smlouvy o zajišťovacím převodu práva a zda je správné právní posouzení soudu prvního stupně ohledně neplatnosti této smlouvy. Dále se s ohledem na poslední odvolací námitku zabýval tím, zda byly žalovanému po právu přiznány náklady právního zastoupení.

Pokud jde o smlouvu o zajišťovacím převodu práva, jsou závěry soudu prvního stupně o její neplatnosti správné. Smlouva o zajišťovacím převodu práva je v občanském zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 pojmově zařazena do oddílu pátého, označeného jako zajištění závazků. Je tudíž zajišťovacím institutem stejně jako smluvní pokuta, na níž odkazuje nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/2011, kterým při právním posouzení smlouvy soud prvního stupně zcela správně argumentoval.

Dle tohoto nálezu Ústavního soudu ČR v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na níž (KSOS 25 INS 28212/2012) spotřebitel připojuje svůj podpis). V tomto nálezu Ústavní soud ČR rovněž zdůraznil, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

Navíc, jak správně zjistil soud prvního stupně, úvěrová smlouva v článku II. odkazuje pouze na čl. III. B obchodních podmínek, zatímco podstatné náležitosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva obsahuje také článek III. C obchodních podmínek, označený jako vypořádání úvěrové smlouvy . Teprve v článku III. C jsou ujednání o tom, jaký vliv na vlastnické právo dlužníka k předmětu zajištění bude mít uspokojení pohledávky dlužníkem po sjednané době splatnosti a na jaký účel mají být použity užitky vzešlé ze zajištění. Toto ujednání však nebylo součástí úvěrové smlouvy, když nejen že bylo nesprávně uvedeno jen v obchodních podmínkách (viz shora citovaný nález Ústavního soudu ČR), ale ani na něho úvěrová smlouva neodkázala. Přitom absence tohoto ujednání způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Odo 495/2006 z 15.10.2008 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 45 ročníku 2009), na který soud prvního stupně zcela správně odkázal.

Vzhledem k těmto skutečnostem nemůže obstát odvolací argumentace žalobce o tom, že dle textu úvěrové smlouvy se dlužník s obchodními podmínkami seznámil a vyjádřil svůj výslovný souhlas být jimi v plném rozsahu vázán a že zajišťovací převod práva byl sjednán přímo ve smlouvě samotné.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil, když změnou uvedenou ve výroku pouze vyjádřil zpřesnění petitu žalobcem provedené v odvolacím řízení.

Pokud jde o námitky odvolatele ohledně toho, že se ze strany žalovaného nejednalo o účelně vynaložené náklady při zastoupení advokátem, byla tato otázka již vyřešena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po R 52/98, bod XX., které je nepochybně aplikovatelné i v insolvenčním řízení a ve sporech vyvolaných tímto řízením. V tomto bodě Nejvyšší soud dospěl k závěru že správce konkurzní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, jakož i ve sporech vyvolaných konkurzním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce . Pokud jde o argumentaci odvolatele, že právní zastoupení nebylo odsouhlaseno věřitelským výborem ani soudem dle § 39 odst. 3 IZ, je tato (KSOS 25 INS 28212/2012) argumentace ve vztahu k povinnosti žalobce jako neúspěšného účastníka sporu hradit náklady řízení úspěšné protistraně zcela nepodstatná. Uvedené ustanovení insolvenčního zákona řeší problematiku náhrady nákladů insolvenčního správce v insolvenčním řízení ve vztahu k jeho odměně, záloze na tyto náklady a majetkové podstatě, o konečném vyúčtování těchto nákladů rozhoduje insolvenční soud v rozhodnutí o konečné zprávě.

Úspěšnému žalovanému tudíž soud prvního stupně přiznal správně dle § 142 odst. 1 o.s.ř. náklady řízení. Jelikož však výpočet nákladů řízení ze strany soudu prvního stupně správný není, odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozsudku a přiznal je ve správné výši 13.153 Kč, a to za 3 úkony právní služby advokáta po 3.100 Kč dle § 9 odst. 4, písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., za 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále přiznal náhradu cestovného dle vyhl. č 328/2014 ve správné výši 670 Kč, a to za použití osobního motorového vozidla při délce cesty z Nového Jičína do Ostravy a zpět celkem 100 km, při spotřebě 8,4 l/100 km (tedy nikoliv průměr, ale třetí údaj z technického průkazu, neboť v TP v bodě 25 je odkaz na normu Evropské unie-směrnici 692/2008F, dle které se určuje kombinovaná spotřeba-§ 158 odst. 4 zákoníku práce), ceně benzínu Natural 95 35,70 Kč/l a náhradě za použití vozidla 3,70 Kč/1 km, to vše zvýšeno o 21% DPH.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení celkem ve výši 9.172 Kč, a to za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) po 3100 Kč dle ust. § 9 odst. 4, písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., za 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále přiznal náhradu cestovného dle vyhl. č. 385/2015 Sb. ve výši 780 Kč, a to za použití osobního motorového vozidla při délce cesty z Nového Jičína do Olomouce a zpět celkem 140 km, při spotřebě motorové nafty 6 l na 100 km (bod 25 technického průkazu), ceně motorové nafty 29,50 Kč za litr (§ 4 písm. c/ vyhlášky) a náhradě za použití vozidla ve výši 3,80 Kč/1 km (§ 1 písm. b/ vyhlášky), to vše zvýšeno o 21% DPH.

Lhůtu k zaplacení náhrady nákladů řízení určil odvolací soud dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. a dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zavázal žalobce, aby ji zaplatil advokátu žalovaného.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozhodnutí, pokud se jím zamítá žaloba na určení, j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní (KSOS 25 INS 28212/2012)

otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výrokům o náhradě nákladů řízení n e n í dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Olomouc 7. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Ivana Waltrová, v.r. Bc. Markéta Alková předsedkyně senátu