13 VSOL 69/2013-48
22 ICm 1340/2011 13 VSOL 69/2013-48 (KSOS 22 INS 8283/2010) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobce Mgr. Ivo Tichovského, insolvenčního správce dlužníka, 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, proti žalované Helmtraudě anonymizovano , anonymizovano , bytem Ludgeřovice, Hlučínská 143/115, zastoupené JUDr. Pavlou Tomkovou, advokátkou se sídlem 709 00 Ostrava 1, Sokolská třída 39, o neúčinnost právního úkonu, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka GARBO LINGERIE s.r.o., se sídlem Ostrava-Petřkovice, Údolní 41/10, IČ: 27849015, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 8283/2010, o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012 č.j. 22 ICm 1340/2011-14

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II., kterými byla určena neúčinnost právního úkonu dlužníka, spočívajícího ve vrácení půjčky žalované dne 17.06.2010 na základě výdajového pokladního dokladu bez čísla v částce 132.800 (KSOS 22 INS 8283/2010)

Kč, vůči věřitelům dlužníka a dále byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na účet majetkové podstaty dlužníka částku 132.800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně ode dne 16.03.2011 do 26.05.2011 a od 27.05.2011 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů, m ě n í tak, že se rozsudek pro uznání n e v y d á v á.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že právní úkon dlužníka, spočívající ve vrácení půjčky žalované dne 17.06.2010 na základě výdajového pokladního dokladu bez čísla v částce 132.800 Kč, je vůči jeho věřitelům neúčinný (výrok I.) a zavázal žalovanou k zaplacení žalobci, na účet majetkové podstaty dlužníka částky, 132.800 Kč spolu s úrokem z prodlení tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. Dále byla žalovaná zavázána k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.600 Kč (výrok III.).

Na odůvodnění soud uvedl, že žalobce se incidenční žalobou domáhal určení neúčinnosti označeného právního úkonu dlužníka a uložení povinnosti žalované vydat (zaplatit) žalobci, na účet majetkové podstaty dlužníka, poskytnuté plnění. Žalobu opíral o tvrzení, že žalovaná uzavřela dne 31.12.2008 s dlužníkem smlouvu o půjčce, kterou mu půjčila 245.000 Kč, a dlužník se zavázal tuto částku vrátit žalované do 31.12.2009. Z titulu vrácení této půjčky dlužník žalované, která je jeho jedinou jednatelkou, vyplatil dne 17.06.2010 částku 132.800 Kč, čímž došlo k jejímu zvýhodnění na úkor ostatních věřitelů, protože se jí dostalo vyššího uspokojení, než jakého by dosáhla v konkurzu. K výplatě této částky došlo jen několik dnů před zahájením insolvenčního řízení. Žalobce dne 1.03.2011 vyzval žalovanou k úhradě vyplacené částky ve prospěch majetkové podstaty, a to nejpozději do 15.03.2011, ta však ve prospěch majetkové podstaty ničeho neuhradila. Soud v rámci přípravy jednání vyzval žalovanou podle ust. § 114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., aby se k žalobě vyjádřila, této výzvě nebylo vyhověno, proto ji soud vyzval k vyjádření v souladu s ust. § 114b odst. 1 o.s.ř., ve které se jí dostalo veškerých poučení. Na tuto výzvu žalovaná reagovala podáním ze dne 13.11.2012, v němž sdělila, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, potvrdila, že byla jednatelkou dlužníka, s nímž dne 31.12.2008 uzavřela smlouvu o půjčce, na základě které dlužníkovi zapůjčila částku 245.000 Kč, k jejímuž vrácení došlo 17.06.2010. Podotkla, že v době podání návrhu na insolvenci dlužník nevlastnil žádné finanční prostředky, a proto za něj uhradila 50.000 Kč (KSOS 22 INS 8283/2010) z vlastních prostředků. K tomuto navrhla důkaz spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. KSOS 22 INS 8283/2010. Soud prvního stupně po obsahové stránce nepovažoval podání žalované ze dne 13.11.2012 za dostatečné, neboť v něm nejsou uvedena žádná konkrétní skutková tvrzení k obraně žalované, která neuvedla svou skutkovou verzi tak, aby umožnila soudu stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování. Proto podle soudu žalovaná tímto podáním, které obsahuje údaje o tom, že žaloba, pokud jde o smlouvu o půjčce, vyplacení částky a vrácení částky 17.06.2010, je pravdivá, a údaj o tom, že nárok v žalobě uplatněný neuznává, nezabránila fikci uznání nároku ve smyslu ust. § 114b odst. 5 o.s.ř. Přitom by postačilo, aby žalovaná uvedla takové skutečnosti, které, budou-li prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch. Žalovaná však tvrdila na svou obranu jen existenci půjčky a její vrácení. Proto podle soudu nastala fikce uznání nároku žalovanou a bylo povinností soudu rozhodnout rozsudkem podle tohoto uznání ve smyslu ust. § 153a odst. 3 o.s.ř.

Rozsudek soudu napadla žalovaná odvoláním. Namítala, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí formou rozsudku pro uznání, neboť ve vyjádření k žalobě ze dne 13.11.2012 se jednoznačně vyjádřila, že uplatněný nárok v celém rozsahu neuznává. V odvolání potvrdila, že uzavření smlouvy o půjčce ze dne 31.12.2008 mezi ní a dlužníkem, na jejímž základě půjčila dlužníkovi 245.000 Kč, stejně jako vrácení částky dne 17.6.2010, je sice mezi účastníky nesporné, avšak ve vyjádření k žalobě uvedla, že z vlastních prostředků uhradila soudní poplatek 50.000 Kč a pro případ, že jejím námitkám soud nevyhoví, provádí vzájemný zápočet pohledávek. S touto skutečností se soud prvního stupně nevypořádal. Proto v odvolacím řízení žádá o zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Výrok III. rozsudku napadl včasným odvoláním žalobce, který brojil proti výši soudem vyčíslených nákladů řízení, k jejichž zaplacení žalovanou zavázal. Podle něj bylo předmětem řízení více nároků a soud měl sazbu odměny za řízení v jednom stupni vyčíslit součtem sazeb dle § 3 odst. 1 a § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 38.880, spolu s náhradou režijního paušálu 300 Kč a náhradou DPH ve výši 7.896 Kč měla být celková částka náhrady nákladů vyčíslena na 47.376 Kč. V odvolacím řízení žádal, aby odvolací soud takto změnil napadený výrok o náhradě nákladů řízení.

Žalobce s odvoláním žalované nesouhlasil, podle něj soud při posuzování, zda žalovaná vyhověla výzvě dle § 114b o.s.ř., vyšel ze zákonných ustanovení i názoru, který vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 26.5.2010 sp. zn. 26 Cdo 1265/2010. Podle žalobce žalovaná neučinila sporným vrácení půjčky, a pokud uvedla, že namísto dlužníka uhradila zálohu na náklady insolvenčního řízení, stvrdila tím, že věděla o dlužníkově úpadku a musela si být vědoma toho, že vrácení půjčky dlužníkem je zvýhodňujícím právním úkonem. Proto ani po skutkové, ani po právní stránce nezpochybnila žalobní tvrzení a její nesouhlas s žalobou není dostatečnou (KSOS 22 INS 8283/2010) obranou. Tvrzený zápočet vzájemných nároků na tom nic nemění, protože žalovaná nedoložila, že to byla právě ona, kdo zálohu uhradil, navíc dle žalobce nebyly splněny podmínky započtení dle § 140 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a předpisů (dále jen IZ ).

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje přípustný odvolací důvod podle ust. § 205b o.s.ř., přezkoumal bez jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), a po té dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

Odvolací soud se ztotožňuje s údaji, uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku o reakci žalované na výzvu soudu dle § 114a odst. 2, písm. a) a obsahu podání žalované ze dne 13.11.2011, kterým reagovala na výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o.s.ř., jak jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, na která pro stručnost odkazuje. Nad tyto je třeba uvést, že žalovaná v podání ze dne 13.11.2012, kterým reagovala na druhou výzvu, rovněž uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává v celém rozsahu . Dále v tomto podání tvrdila, že v době podání insolvenčního návrhu již dlužník neměl finanční prostředky a proto soudní poplatek uhradila z vlastních prostředků čímž činím takto v případě uznání neúčinnosti žalovaného právního úkonu jako vzájemný zápočet mojí pohledávky .

Podle § 114b odst. 1, 5 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. (KSOS 22 INS 8283/2010)

Podle § 153a odst. 1, 3 o.s.ř. , uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6).

Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v závěru, že podaná žaloba je včasná (§ 239 odst. 3 IZ) a byly splněny předpoklady pro postup podle § 114b odst. 1 o.s.ř., protože žalovaná na výzvu dle § 114a odst. 2, písm. a) o.s.ř., aby se vyjádřila k žalobě, doručené jí dne 24.7.2011, nereagovala. Otázku, zda v této věci došlo k fikci uznání uplatněného nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. však odvolací soud hodnotí jinak.

Ve včasné reakci na výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o.s.ř. podáním ze dne 13.11.2011 žalovaná výslovně uvedla, že uplatněný nárok zcela neuznává . Potvrdila, že byla jednatelkou dlužníka, se kterým uzavřela smlouvu o půjčce dne 31.12.2008 (jak je tvrzeno v žalobě) a že k jejímu vrácení došlo dne 17.6.2010, aniž by sporovala, že byla vrácena částka 132.800 Kč. Pravdivost těchto žalobních tvrzení proto žalovaná nezpochybnila, naopak tvrzení o půjčce a datu jejího vrácení potvrdila. Dále však žalovaná ve svém podání ze dne 13.11.2011 tvrdila, že má za dlužníkem pohledávku 50.000 Kč, protože tuto částku za něj uhradila v insolvenčním řízení, což hodlala prokázat označeným insolvenčním spisem, a uvedla, že tuto tvrzenou pohledávku podmínečně, pro případ určení neúčinnosti žalobou napadeného právního úkonu dlužníka, započítává.

V tomto sporu se žalobce domáhá odpůrčí žalobou nejen vyslovení neúčinnosti označeného právního úkonu dlužníka, ale rovněž uložení povinnosti žalované vydat dlužníkovo plnění, částku 132.800 Kč, do majetkové podstaty. Vyjádření žalované, že nárok žalobce zcela neuznává a její tvrzení o pohledávce za dlužníkem ve výši 50.000 Kč, kterou (podmíněně) započítává vůči uplatněnému nároku na vydání dlužníkem zaplacené částky 132.800 Kč s příslušenstvím, jsou dle názoru odvolacího soudu dalšími skutečnostmi, které žalobce netvrdil (ve vztahu k započtení ani nemohl), na základě kterých, budou-li v řízení prokázána, může mít žalovaná alespoň částečný úspěch ve sporu o zaplacení částky 132.800 Kč ( srovnej rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, dostupné na stránkách www.nsoud.cz). Proto odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k fikci uznání žalovaných nároků, kdy úspěch ohledně prvního nároku je předpokladem pro úspěch druhého z nich, ve smyslu § 114b odst. 5 o.s.ř. nedošlo a proto nebylo možno rozhodnout rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 1 o.s.ř.). (KSOS 22 INS 8283/2010)

Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku II. podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (§ 220 odst. 1 o.s.ř., viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2009 sp. zn. 21 Cdo 658/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2010 pod č. 67).

Měnícím rozsudkem nastaly ve vztahu k napadenému rozsudku obdobné účinky, jako kdyby odvolací soud postupoval podle § 219a, § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. Soud prvního stupně proto opětovně o žalobě rozhodne po provedení standardního (nezkráceného) řízení. V novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení. Při vyčíslení výše náhrady nákladů řízení se vypořádá nejen s názorem žalobce v jeho odvolání, podle něhož je v tomto řízení uplatněno více nároků, ale případně i se skutečností, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní, a dosud není zvláštní právní předpis o sazbách odměny za zastupování, stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2254/2011 ze dne 27.6.2013, vše dostupné na stránkách www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

V Olomouci dne 27. srpna 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu