13 VSOL 67/2016-62
38 ICm 3419/2014 13 VSOL 67/2016-62 (KSOS 38 INS 5821/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobkyně JUDr. Mileny Bódiové, se sídlem Ostrava, Stodolní 835/17, PSČ: 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Odry, Sídliště Míru 955/16, PSČ: 742 35, zastoupené Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Ostrava, Stodolní 835/17, PSČ: 702 00, proti žalovanému JUDr. Ondřeji Marešovi, LL.M., soudnímu exekutorovi, se sídlem Litoměřice, Masarykova 679/33, PSČ: 412 01, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 ICm 3419/2014 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Jaroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Odry, Sídliště Míru 955/16, PSČ: 742 35, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 38 INS 5821/2014, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.5.2015, č.j. 38 ICm 3419/2014-33 (KSOS 38 INS 5821/2014), isir.justi ce.cz (KSOS 38 INS 5821/2014)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že věřitel č. 14 JUDr. Ondřej Mareš, LL.M. nemá v insolvenčním řízení vůči dlužníkovi Jaroslavu Vargovi pohledávku ve výši 7.865 Kč z titulu nákladů exekučního řízení vedeného na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14.4.2011, č.j. 53 EXE 591/2011-13, na podkladě rozhodnutí ze dne 20.3.2014, č.j. 124 EX 5013/11-58 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně shledal žalobu včasnou, avšak nedůvodnou. S ohledem na to, že věřitel-žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce až po zahájení insolvenčního řízení, zabýval se soud prvního stupně především tím, zda pohledávka žalovaným přihlášená je pohledávkou vykonatelnou. S odkazem na ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) vyložil, že pokud exekutor po zahájení insolvenčního řízení vydá rozhodnutí o nákladech exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce), jedná se o nepřípustné provádění exekuce, k němuž nelze v insolvenčním řízení přihlédnout. Exekutor si po zahájení insolvenčního řízení nemůže vyrobit exekuční titul, aby zajistil vykonatelnost pohledávky z titulu nákladů exekuce, což však neznamená, že by nemohl (neměl a nemusel) takovou pohledávku přihlásit (uplatnit) v insolvenčním řízení jako pohledávku nevykonatelnou. Soud prvního stupně proto uzavřel, že na pohledávku žalovaného, byť byla přihlášená jako vykonatelná, je nutno nahlížet jako na pohledávku nevykonatelnou, a tedy je na žalovaném, aby prokázal důvod jejího vzniku. Jak soud prvního stupně dále uvedl, usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně bylo prokázáno, že exekuce na majetek povinného (dlužníka) byla nařízena dne 14.4.2011 (s účinky právní moci dne 17.6.2011) a provedením exekuce byl pověřen žalovaný. Usnesením, kterým soud nařizuje exekuci, rozhoduje o základu nároku na náhradu nákladů exekuce, přičemž nelze pominout, že tento nárok vzniká právní mocí takového rozhodnutí. V dané věci základ nároku žalovaného na úhradu nákladů exekuce vznikl před zahájením insolvenčního řízení. Žalobkyně při přezkumném jednání popřela pouze pravost přihlášené pohledávky, což umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti pohledávky zkoumat pouze základ nároku a nikoliv již jeho výši. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že nárok žalovaného na úhradu nákladů exekuce, vzniklých v exekučních (KSOS 38 INS 5821/2014)

řízeních, v nichž se s ohledem na zahájení insolvenčního řízení nepokračuje, je nárokem, který exekutorovi náleží i tehdy, jestliže v exekučním řízení ničeho nevymohl. Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou žalobkyně, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné úvěrové smlouvy a rozhodčí doložky, je tzv. nicotným aktem a nemůže tudíž být způsobilým exekučním titulem. Na základě zjištění, učiněných ze smlouvy o úvěru č. 101601, uzavřené mezi věřitelem Euro Benefit a.s. a dlužníkem (jako spotřebitelem), dne 8.11.2010, soud prvního stupně konstatoval, že rozhodčí doložka byla součástí uvedené smlouvy, přičemž smluvní strany se v ní dohodly, že jejich majetkové spory vzniklé z této smlouvy budou rozhodovány buď u stálého Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, nebo jedním v rozhodčí doložce uvedených rozhodců (Mgr. Lenka Kolečkovská, JUDr. Milan Kutnar, Bc. Petr Valenta), mezi nimiž si zvolí žalující strana. Takové smluvní ujednání o způsobu určení rozhodce je podle soudu prvního stupně v souladu s právní úpravou, účinnou v době uzavření smlouvy, tedy úpravou podle zákona č. 216/21994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31.3.2012, a je platným ujednáním. Rozhodčí nález vydal konkrétně určený rozhodce Bc. Petr Valenta, jenž k tomu měl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Rozhodčí nález vydaný tímto rozhodcem dne 7.3.2011 pod č.j. 30764/2011 nabyl právní moci dne 8.3.2011 a vykonatelnosti dne 12.3.2011, a je tak způsobilým titulem k nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Námitku promlčení pohledávky z titulu nákladů exekuce soud prvního stupně neshledal opodstatněnou. Nařídil-li okresní soud v roce 2011 exekuci usnesením, v jehož rámci bylo rozhodnuto pouze o základu nároku na náhradu nákladů exekuce, a žalovaný své právo na konkrétní náklady v určité výši založil (uplatnil) příkazem k úhradě nákladů exekuce až dne 20.3.2014, a tuto pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení dne 25.7.2014, je zřejmé, že nárok žalovaného s odkazem na ustanovení § 101 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, promlčen být nemůže. Soud proto žalobu žalobkyně jako nedůvodnou zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ, když podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ neshledal a nadto podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Odvolatelka nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o platnosti rozhodčí doložky, když nebyla dána pravomoc rozhodce a žalovanému nemohl vzniknout nárok na náhradu nákladů exekuce. Odvolatelka poukázala na to, že dlužník vystupoval ve všech smluvních vztazích jako spotřebitel, tedy se jednalo o smlouvy spadající pod definici spotřebitelských smluv tak, jak jsou upraveny v ustanovení § 52 a násl. občanského zákoníku. S argumentací podrobně rozvedenou pak namítla, že rozhodčí doložka je absolutně neplatná pro rozpor s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách dle § 52 až 56 občanského zákoníku, evropského práva, jakož i nálezy Ústavního soudu, a v této souvislosti odkázala zejména na závěry Soudního dvora Evropské unie uvedené v rozsudku ze dne 14.3.2013, (KSOS 38 INS 5821/2014)

C 415/11, ve věci M.A. proti C.d´E. de C., T. i M., dále na usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 26.1.2004 sp. zn. I. ÚS 33902, ze dne 54.12.2003 sp. zn. IV. ÚS 511/03, ze dne 29.4.2005 sp. zn. III. ÚS 166/05 či ze dne 12.9.2003 sp. zn. III. ÚS 145/03, a také na nálezy Ústavního soudu ze dne 5.10.2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 6.11.2007 sp. zn. II. ÚS 3/06, ze dne 1.11.2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 a ze dne 10.1.2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11). Podle názoru odvolatelky je v daném případě sjednaná rozhodčí doložka pro rozpor jak s českým, tak i evropským právem absolutně neplatná, rozhodčí smlouva vůbec uzavřena nebyla a nebyla tak dána pravomoc rozhodce daný spor rozhodovat, proto musí být vydaný rozhodčí nález na základě této doložky tzv. nicotným aktem a nemůže být tedy ani způsobilým exekučním titulem (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.1.2012 sp. zn. I. ÚS 871/11 a ze dne 10.1.2013 sp. zn. IV. ÚS 3779/11). Podle odvolatelky i v insolvenčním řízení může soud posoudit, zda rozhodčí nález je pro dlužníka závazný, tedy zda byl vydán rozhodcem, který k tomu měl pravomoc (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 ICdo 30/2012). Odvolatelka vedle usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1975/2010, který sjednocuje praxi soudů, pokud se týká posuzování platnosti rozhodčích smluv bez přímého určení ad hoc rozhodce, odkázala také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 174/2014, vše ve vazbě na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/2012. Zdůraznila, že pokud se oprávněný domáhal vymožení pohledávky na základě určitého exekučního titulu, jde k jeho tíži otázka posouzení toho, zda je rozhodnutí způsobilým exekučním titulem, a v případě jeho nedostatků nese následky s tím spojené. Procesní zavinění je podle odvolatelky jednoznačně na straně oprávněného, tedy věřitele, který nedbal požadavků náležité opatrnosti a návrh na nařízení exekuce podal přesto, že mu měly být známy informace o neplatnosti rozhodčí doložky. I pokud by nebylo shledáno procesní zavinění na straně oprávněného, měl by povinnost k úhradě nákladů ve vztahu k soudnímu exekutorovi-zde odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 21.4.2011 sp. zn. III. ÚS 2218/10. K důvodům podaného odvolání odvolatelka dále doplnila, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.1.2015 sp. zn. 23 Cdo 3085/2014, že pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné ze stran sporu. Za přípustný by takový způsob ustanovení mohl být považován v případě, pokud by s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, v posuzovaném případě to však byla strana žalující, jíž příslušelo právo volby rozhodce. Poukázala na to, že této otázce se věnovalo i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné pod č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož závěrů citovala. Podle odvolatelky nelze přisvědčit ani názoru soudu prvního stupně, že pohledávku popřela pouze co do pravosti, neboť tuto popřela v plném rozsahu, tedy v plné výši, takže soud měl možnost posoudit i výši přihlášené pohledávky. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví a určí, že věřitel č. 14 JUDr. Ondřej Mareš, LL.M. nemá v insolvenčním řízení vedeném vůči (KSOS 38 INS 5821/2014) dlužníkovi Jaroslavu Vargovi pohledávku ve výši 7.865 Kč na nákladech exekučního řízení, vedeného na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14.4.2011, č.j. 53 EXE 591/2011-13, na podkladě rozhodnutí ze dne 20.3.2014, č.j. 124 EX 5013/11-58.

Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

Podle ustanovení § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že obsahuje způsobilý odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2, písm. e) a písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 205, § 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění popření vykonatelné pohledávky insolvenční správkyní postupem podle ustanovení § 199 IZ.

Podle ustanovení § 199 IZ platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2).

Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně správně zjistil, že insolvenční řízení bylo zahájeno (k návrhu dlužníka) dne 4.3.2014. Usnesením ze dne 25.6.2014 (č.j. KSOS 38 INS 5821/2014-A-5) byl zjištěn úpadek dlužníka, insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Milena Bódiová a dlužníkovi bylo povoleno řešení jeho úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 23.2.2015 (č.j. KSOS 38 INS 5821/2014-B-7) pak soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Poté, co usnesením ze dne 25.6.2014 byl zjištěn úpadek dlužníka Jaroslava anonymizovano , žalovaný jako věřitel v tomto insolvenčním řízení přihlásil svou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 7.865 Kč, uvedenou pohledávku přihlásil jako pohledávku vykonatelnou. Pohledávka žalovaným přihlášená byla přezkoumána na přezkumném jednání, jež se konalo dne 2.10.2014, a popřena byla (pouze) (KSOS 38 INS 5821/2014) insolvenční správkyní. Žalobkyně uplatnila popření této pohledávky žalobou, došlou insolvenčnímu soudu dne 13.10.2014, tj. v zákonné 30 denní lhůtě od přezkumného jednání.

Odvolací soud se zřetelem na námitky odvolatelky zopakoval dokazování a z přihlášky pohledávky ze dne 25.7.2014, jež je evidována v insolvenčním řízení dlužníka Jaroslava anonymizovano pod č. přihlášky P15 (věřitel č. 14), zjistil, že JUDr. Ondřej Mareš, LL.M. přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku vůči dlužníkovi celkem ve výši 7.865 Kč, ve vztahu k níž jako důvod vzniku uvedl úhrada nákladů exekučního řízení vedeného na základě pověření v usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č.j. 53 EXE 591/2011-13 ze dne 14.4.2011 , pohledávku přihlásil jako pohledávku vykonatelnou dle rozhodnutí č.j. 124 EX 5013/11-58 . K přihlášce pohledávky připojil usnesení o nařízení exekuce ze dne 14.4.2011 č.j. 53 EXE 591/2011-13 a příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný soudním exekutorem JUDr. Ondřejem Marešem, LL.M. dne 2.7.2014 pod č.j. 124 EX 5013/11-58.

Z příslušného listu seznamu přihlášených pohledávek, týkajícího se pohledávky č. přihlášky P15 (věřitele č. 14) odvolací soud zjistil, že pohledávka celkem ve výši 7.865 Kč, jež byla přihlášena přihláškou pohledávky doručenou soudu dne 25.7.2014, byla přezkoumána na přezkumném jednání, jež se konalo dne 2.10.2014, přezkoumána byla jako pohledávka vykonatelná a popřena byla insolvenční správkyní s odůvodněním, že věřitel nárokuje náhradu nákladů exekuce, která byla nařízena na základě rozhodčího nálezu, insolvenční správkyně namítá absolutní neplatnost rozhodčí doložky, když tato nebyla sjednána písemně, nad rámec rozhodčí doložku rovněž považuje za neplatnou pro rozpor s ustanoveními o spotřebitelských smlouvách, zákonem o rozhodčím řízení a nálezy Ústavního soudu s tím, že v samotném rozhodčím řízení došlo ke zkrácení práv spotřebitele oproti běžnému soudnímu procesu. Rozhodčí nález správkyně posoudila jako nicotný pro nedostatek pravomoci rozhodce a zkrácení práv dlužníka v rozhodčím řízení. V důvodech popěrného úkonu se dále namítá, že věřitel vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce až po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 109 IZ.

Pokud se týká sporné pohledávky, ve vztahu k níž žalobkyně uplatnila její popření, soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda se skutečně jedná o pohledávku vykonatelnou, jak byla přihlášena.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že exekutor po zahájení insolvenčního řízení si nemůže vyrobit exekuční titul na náklady exekuce a pohledávku z titulu nákladů exekuce musí přihlásit do insolvenčního řízení jako pohledávku nevykonatelnou. To ostatně vyplývá i ze závěrů Nejvyššího soudu České republiky v jeho usnesení ze dne 7.1.2015 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (jež je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/2015) a v rozsudku ze dne 22.12.2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014 (jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). V těchto (KSOS 38 INS 5821/2014) rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil, že pohledávka spočívající v nákladech soudního exekutora (náklady exekuce ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 exekučního řádu) vzniká a může být přihlášena do insolvenčního řízení, i když nejde o pohledávku vymahatelnou (vykonatelnou), a že soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že nemá pochybnosti o tom, že rozhodnutí, jímž soudní exekutor určuje náklady exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce), je ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) IZ prováděním exekuce a nikoli jejím nařízením (srov. k tomu i dikci ustanovení § 47 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném k 13.12.2010, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2010 sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2011).

Z uvedeného je zřejmé, že pohledávka přihlášená žalovaným do insolvenčního řízení je pohledávkou nevykonatelnou, jak soud prvního stupně správně uzavřel, neboť žalovaný vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce (č.j. 124EX 5013/11-58) až dne 20.3.2014, tedy poté, co dne 4.3.2014 nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dlužníka, jako povinného, tj. v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1, písm. c) IZ.

Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se soudem prvního stupně, že takto přihlášenou nevykonatelnou pohledávku popřela insolvenční správkyně pouze co do pravosti, a nikoli i co do výše.

Podle ustanovení § 194 IZ platí, že o popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

O popření výše pohledávky jde tehdy, tvrdí-li popírající, že tu pohledávka sice je, avšak dlužník dluží méně, než v jaké částce byla přihlášena. Popřít pravost a výši přihlášené pohledávky lze i eventuálním procesním úkonem. Nutno ovšem zdůraznit, že k tomu, aby popření pohledávky eventuálně i do výše mohlo vyvolat zamýšlené procesní účinky, je třeba, aby popírající současně uvedl, jak vysoká je podle něj přihlášená pohledávka. Obsahem popěrného úkonu žalobkyně však údaj o tom, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky přihlášeného věřitele, není.

Pro úplnost (byť v tomto směru odvolatelka ničeho nenamítala) odvolací soud dodává, že ve shora citovaném usnesení ze dne 7.1.2015, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 Nejvyšší soud současně také dovodil, že soudnímu exekutorovi vzniká právo na náhradu nákladů exekuce v okamžiku, kdy vymohl při provádění exekuce pohledávku nebo její část. Tento názor Nejvyššího soudu však byl překonán závěry Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 1.7.2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou, zda soudní exekutor, který byl ještě před zahájením (KSOS 38 INS 5821/2014) insolvenčního řízení exekučním soudem pověřen k provedení exekuce, má nárok na to, aby mu povinný uhradil náklady exekuce, a to buď v rámci insolvenčního řízení, po jeho skončení, nebo zda mu tento nárok za situace, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno ještě dříve, než vymohl jakékoli plnění, vůbec nenáleží. Ústavní soud přitom také uzavřel, že skutečnost, že po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož došlo k přerušení exekučního řízení dříve, než soudní exekutor stihl vymoci jakékoliv plnění, nemůže být přičítána k tíži soudního exekutora, který již v řízení konal, a to i přes existenci konstantní judikatury Ústavního soudu, v jejímž rámci tento setrvává na závěru, že v situaci, kdy soudním exekutorem nebylo nic vymoženo, má být základem pro určení jeho odměny částka nulová (např. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29.7.2009 (N 171/54 Sb.NU 175). Důvodem je skutečnost, že tato judikatura se vztahuje k situacím, kdy bylo povinným plněno dobrovolně ještě předtím, než se povinný o nařízení exekuce dozvěděl. V nynější věci se však o takový případ nejedná, neboť soudní exekutor nevymohl ničeho nikoli proto, že by povinný plnil dobrovolně ještě dříve, než nabyl vědomost o nařízení exekuce, nýbrž proto, že v mezidobí bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku nebylo možné pokračovat v provádění exekuce, ačkoli již exekutor příslušné kroky k vymožení pohledávky oprávněného učinil. Zde je přitom třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 3 až 5 vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti ze škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31.10.2008 (dále jen exekuční tarif ), dle něhož má soudní exekutor právo na odměnu (byť v minimální výši, tj. ve výši 3.000 Kč) i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, a to aniž by exekutor v exekučním řízení cokoli vymohl (shodně viz § 11 odst. 2 až odst. 6 exekučního tarifu, v aktuálně účinném znění). Náleží-li odměna v minimální výši soudnímu exekutorovi i v případech právě uvedených, tj. v případech, kdy došlo k zániku pověření exekutora k provedení exekuce, pak dle názoru Ústavního soudu nelze a maiori ad minus dospět k jinému výkladu, než že exekutorovi tato odměna náleží tím spíše i tehdy, pokud jeho oprávnění k provedení exekuce nezaniklo, nýbrž ze zákona došlo pouze k tomu, že v provádění exekuce nebylo možno po dobu, kdy proti povinnému zároveň probíhalo insolvenční řízení, pokračovat .

Se zřetelem na shora citované závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 1.7.2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, tak odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že za situace, kdy žalovaný byl pověřen vedením exekuce, má právo na náhradu nákladů této exekuce bez ohledu na to, že v rámci exekučního řízení případně nebylo vymoženo ničeho.

Námitky odvolatelky, koncentrující se do tvrzení, že rozhodčí nález nebyl způsobilým titulem k nařízení exekuce, neobstojí. (KSOS 38 INS 5821/2014)

Odvolatelce je možno přitakat potud, že podle závěrů Vrchního soudu v Praze v rozhodnutí ze dne 28.5.2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 (jež je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 45/2010), pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. S odvolatelkou lze také souhlasit, že Nejvyšší soud ve svém (odvolatelkou rovněž zmiňovaném) usnesení ze dne 21.1.2015 sp. zn. 23 Cdo 3085/2014 uzavřel, že pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na vůli jedné stran sporu, a za přípustný by takový způsob ustavení rozhodce mohl být považován pouze v případě, pokud by s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka; jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky.

V přezkoumávané věci rozhodčí doložka, jež byla součástí smlouvy o úvěru č. 101601 ze dne 8.11.2010 (tedy byla sjednána písemně), obsahuje ujednání o tom, že majetkové spory účastníků této smlouvy vzniklé z této smlouvy budou rozhodovány buď u stálého Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, nebo jedním z rozhodců, v rozhodčí doložce jmenovitě označených-Mgr. Lenkou Kolačkovskou, JUDr. Milanem Kutnarem a Bc. Petrem Valentou, s tím, že jednoho z těchto jmenovitě označených rozhodců si zvolí žalující strana. Z toho, že mezi těmito označenými rozhodci ad hoc měla zvolit žalující strana, však neznamená, jak odvolatelka nesprávně dovozuje, že by výběr byl ponechán pouze na vůli jediného účastníka, tedy žalobce. Podstatné totiž je, že se na více rozhodcích jmenovitě způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. ve znění účinném do 31.3.2012, dohodly obě smluvní strany, tedy jinak řečeno, každý rozhodce ad hoc, jehož strany povolaly v případě majetkového sporu k rozhodnutí, byl určen transparentně.

Ani odvolací soud proto nepovažuje rozhodčí doložku sjednanou ve smlouvě o úvěru ze dne 8.11.2010 za neplatnou. Vydal-li rozhodčí nález Bc. Petr Valenta, vydal rozhodčí nález rozhodce, který k tomu měl pravomoc, rozhodčí nález je soudně vykonatelný, a proto je způsobilým titulem k nařízení exekuce.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 202 (KSOS 38 INS 5821/2014) odst. 1 IZ. I když žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná, a žalovaný by měl právo na náhradu nákladů této fáze soudního řízení, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu n e n í dovolání přípustné.

Olomouc 27. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu