13 VSOL 64/2015-86
36 ICm 1272/2013 13 VSOL 64/2015-86 (KSOS 36 INS 29902/2012) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce ESSOX s.r.o., se sídlem České Budějovice, Senovážné nám. 231/7, PSČ 370 21, identifikační číslo osoby: 26764652, proti žalované JUDr. Janě Kudrnové, Ph.D., se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Na Hradbách 3/119, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyni dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Poruba, Klimkovická 55/28, PSČ 708 00, zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Na Hradbách 119/3, PSČ 702 00, o vyloučení věci z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 36 ICm 1272/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Poruba, Klimkovická 55/28, PSČ 708 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 29902/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.12.2014, č.j. 36 ICm 1272/2013-46 (KSOS 36 INS 29902/2012),

tak to:

I. Rozsudek soudu prvního stupně s e po tv rz uje . (KSOS 36 INS 29902/2012)

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odův odně ní:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl žalobu, aby ze soupisu majetkové podstaty dlužnice Jany anonymizovano bylo vyloučeno silniční motorové vozidlo RENAULT Laguna Grandtour (KG) Diesel-1,9 dC, číslo karoserie: VF1KG4VBA37499314, rok výroby 2007 (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12.342 Kč k rukám advokátky žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uzavřel, že žalobce neprokázal poslední z předpokladů pro vyhovění žalobě na vyloučení věci z majetkové podstaty, neboť neprokázal, že je vlastníkem sporného vozidla. Vyšel ze zjištění, že dlužnice uzavřela s žalobcem (prostřednictvím zástupce společnosti AUTOHITY CZ s.r.o.) smlouvu o úvěru, z něhož mělo být financováno vozidlo, o něž v řízení jde. Podpisem žádosti klientem (dlužnicí) a akceptací společností současně došlo i k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, v níž se strany smlouvy dohodly na převodu vlastnického práva k předmětu financování z klienta (dlužnice) na společnost. Zajišťovací převod práva byl sjednán na dobu od uzavření smlouvy o úvěru (resp. od okamžiku vzniku pohledávky společnosti za dlužnicí) do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem, vyplývajících ze smlouvy. Pro případ, že v důsledku předčasného ukončení smlouvy nebo v důsledku předčasné splatnosti úvěru dojde k odevzdání předmětu financování klientem nebo k jeho zabavení se smluvní strany dohodly, že společnost je oprávněna na úhradu závazků klienta vůči společnosti, vyplývajících ze smlouvy použít částku získanou z prodeje předmětu financování. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č.j. KSOS 36 INS 29902/2012-A-5 byl zjištěn úpadek dlužnice, insolvenční správkyní byla ustavena žalovaná a dlužnici bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Insolvenční správkyně zahrnula sporné vozidlo do soupisu majetkové podstaty ke dni 22.2.2013. Soud prvního stupně odkázal na závěry v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2008, sp.zn. 31 Odo 495/2006, podle nichž zajišťovacím převodem práva se rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem bez dalšího stává původní majitel (dlužník), který toto zajištění dal. Pro případ prohlášeného konkursu-jak soud prvního stupně pokračoval-Nejvyšší soud uzavřel, že stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ale zajištění ke dni prohlášení konkursu trvá, nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě, sepíše správce konkursní podstaty předmět zajištění do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce a zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou, vyloučení zajištění (KSOS 36 INS 29902/2012) ze soupisu majetku konkursní podstaty se z titulu takového vlastnictví úspěšně domoci nemůže. Podle soudu prvního stupně lze tyto závěry aplikovat i na poměry insolvenčního řízení dle insolvenčního zákona. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nezaplacením dluhu ze smlouvy o úvěru (uzavřené mezi dlužnicí a žalobcem) nabyla účinnosti smlouva o zajišťovacím převodu práva dle ustanovení § 533 občanského zákoníku, a žalobce se stal vlastníkem sporného vozidla. Za situace, kdy dlužnici bylo povoleno oddlužení, a není pochybnosti o tom, že zajištění ke dni zjištění úpadku a povolení oddlužení trvalo, však mohlo žalobci vzniknout pouze právo, aby jeho pohledávka (rozuměno pohledávka ze smlouvy o úvěru, zajištěná zajišťovacím převodem práva) byla uspokojena ze zpeněžení věci ve smyslu ustanovení § 204 ve spojení s ustanovením § 409 odst. 3 insolvenčního zákona. Podle soudu skutečnost, že vozidlo bylo v dispozici žalobce před zahájením insolvenčního řízení na závěr, že po povolení oddlužení dlužnice nemohlo vzniknout vlastnické právo žalobce k uvedené věci, nemá žádný vliv. Zabavením vozidla totiž nedošlo k realizaci zajišťovacího práva, jelikož zajištění nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě, když před zjištěním úpadku nedošlo k prodeji vozidla. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že ve sporu úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení, představující náklady právního zastoupení celkem ve výši 12.342 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýká, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, dále že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odvolatele z obchodních podmínek smlouvy o úvěru č. 90073570 vyplývá, že žalobce byl vlastníkem vozidla až do doby prodeje vozidla třetí osobě, vůči níž proto mělo vyrozumění insolvenční správkyně o sepsání vozidla do majetkové podstaty směřovat. V konkrétním případě je situace zejména ovlivněna tím, že žalovaná insolvenční správkyně zahrnula předmětné vozidlo do soupisu majetkové podstaty až dne 22.2.2013, přesto, že toto vozidlo bylo prodáno již dne 12.2.2013, takže neexistuje objektivní možnost, aby odvolatel vozidlo do majetkové podstaty odevzdal. Vozidlo bylo dlužnici zabaveno již dne 22.11.2012, tedy před zahájením insolvenčního řízení. Odvolatel přitom v doplnění přihlášky oznámil insolvenční správkyni, že má v úmyslu vozidlo zpeněžit a o utrženou částku snížit přihlášenou pohledávku, žalovaná však toto sdělení ignorovala a reagovala až po prodeji vozidla tak, že toto vozidlo sepsala do majetkové podstaty. Žalovaná proto nejednala s odbornou péčí. Jestliže pak zaslala vyrozumění o soupisu věci do majetkové podstaty právě odvolateli, nezbylo mu, než žalobu podat, aby nedošlo k naplnění domněnky, že vozidlo bylo pojato do soupisu majetkové podstaty oprávněně. Soudní spor tak byl vyvolán z důvodu pochybení na straně insolvenční správkyně, která měla toto vyrozumění adresovat skutečnému vlastníkovi vozidla. Podle odvolatele po něm nelze spravedlivě požadovat, aby v době prodeje vozidla aplikoval judikaturu vztahující se k zákonu o konkursu a vyrovnání na tento případ. Jestliže insolvenční správkyně s prodejem vozidla nesouhlasila, měla toto odvolateli (KSOS 36 INS 29902/2012)

řádně a včas oznámit. Podle názoru odvolatele nebylo vozidlo v okamžiku jeho soupisu do majetkové podstaty předmětem zajištění a nebylo v dispozici dlužnice ani odvolatele, vydání vozidla do majetkové podstaty je objektivně nemožné. Zahrnutí vozidla do majetkové podstaty proto nemůže být spojeno s obvyklými následky . V další části svého odvolání odvolatel zpochybňuje správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž přiznal náhradu nákladů řízení žalované. Zastoupení žalované advokátem není podle odvolatele důvodem k přiznání jí vyúčtovaných nákladů řízení, neboť insolvenční správce je povinen vykonávat funkci osobně a případně se nechat zastupovat svým zaměstnancem, který by za něho jednal v soudních či jiných řízeních. Pokud není insolvenční správce schopen zajistit výkon své činnosti osobně či prostřednictvím svých zaměstnanců, je možné ustanovení osoby dalšího správce. Odvolatel dále poukázal na to, že právní zastoupení insolvenční správkyně advokátem nebylo odsouhlaseno věřitelským výborem ani soudem, nejedná se ani o účelné využití právních služeb vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení, ale o pouhé ulehčení práce mající za následek navyšování nákladů žalobce, jako věřitele. Odvolatel odkázal například na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp.zn. 2 VSPH 420/2012, jímž byli věřitelé zproštěni povinnosti hradit zálohu na náklady právního zastoupení insolvenčního správce. Odvolatel neshledává, proč by v tomto případě měla být insolvenční správkyně, která disponuje odpovídajícím vzděláním, zastoupena advokátem v občanském soudním řízení. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II.-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSOS 36 INS 29902/2012)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že odvolání obsahuje všechny náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby požadavek žalobce na vyloučení v žalobě specifikovaného majetku ze soupisu majetkové podstaty označené dlužnice. Žaloba byla podána podle ustanovení § 225 IZ.

Podle ustanovení § 225 IZ, osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2).

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí k ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod č. 58/1998, č. 27/2003 a č. 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), který je použitelný i v poměrech insolvenčního zákona, k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ patří, že označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty, dále že vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději posledního dne třicetidenní lhůty ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo, žalovaným je insolvenční správce, v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku z majetkové podstaty, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetkové podstaty vyloučen), a že osoba, která se domáhá vyloučení majetku z majetkové podstaty, prokáže nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu majetkové podstaty, svědčí jí.

Ohledně naplnění prvních čtyř předpokladů vyhovění žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty nevyvstaly pochybnosti ani v odvolacím řízení. K tomu odvolací soud dodává, že motorové vozidlo, jehož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty se žalobce domáhá, bylo sepsáno do majetkové podstaty dlužnice Jany (KSOS 36 INS 29902/2012)

anonymizovano dne 22.2.2013, a tento soupis došel soudu prvního stupně dne 25.2.2013. Sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě.

Pro rozhodnutí odvolacího soudu je určující posouzení, zda žalobce prokázal, že věc, jejíhož vyloučení z majetkové podstaty se domáhá, neměla být do soupisu majetkové podstaty zařazena, a že právo, které vylučuje zařazení tohoto majetku do soupisu majetkové podstaty, svědčí jemu.

Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a z žádosti/smlouvy o úvěru č. 90073570 a Obchodních podmínek společnosti ESSOX s.r.o.-č.l. III, písm. b) a c) zjistil, že smlouva o úvěru byla mezi žalobcem (jenž byl zastoupen společností AUTOHITY CZ s.r.o., identifikační číslo osoby: 26795949) a dlužnicí Janou anonymizovano (ve smlouvě označena jako klient ) uzavřena dne 21.9.2011 s tím, že podpisem žádosti klientem a její akceptací společností dochází současně mezi stranami k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jejímž obsahem je převod vlastnického (případně spoluvlastnického) práva svědčícího klientovi k předmětu financování, specifikovanému v žádosti, ve prospěch společnosti včetně všech součástí a příslušenství, a to způsobem sjednaným v článku III., písm. b) Obchodních podmínek, a za podmínek tamtéž specifikovaným. Článek I. Obchodních podmínek smlouvy o úvěru a smlouvy o poskytnutí úvěrového rámce společnosti ESSOX s.r.o., jako součásti smlouvy o úvěru č. 90073570, obsahuje ujednání smluvních stran-společnosti ESSOX s.r.o. a dlužnice-týkající se smlouvy o úvěru. V článku III., písm. b) Obchodních podmínek je opět deklarováno, že podpisem žádosti klientem a její akceptací společností dochází současně mezi stranami k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva, jejímž obsahem je převod vlastnického (případně spoluvlastnického) práva svědčícího klientovi k předmětu financování specifikovanému ve smlouvě ve prospěch společnosti, včetně všech součástí a příslušenství, jakož i příslušné technické dokumentace apod. Tato část obsahuje ujednání účastníků smlouvy o tom, že klient tímto převádí své vlastnické (případně spoluvlastnické) právo k předmětu financování ve prospěch společnosti a společnost toto vlastnické (případně spoluvlastnické) právo k předmětu financování ve svůj prospěch přijímá. Smluvní strany se dohodly na tom, že zajišťovací smlouva se sjednává na dobu od uzavření smlouvy do doby úhrady veškerých pohledávek společnosti za klientem, vyplývajících ze smlouvy (ze smlouvy o úvěru), což znamená, zajišťovací smlouva nezaniká společně se smlouvou (z důvodu odstoupení od smlouvy apod.), ale až se zánikem (úhradou) veškerých pohledávek společnosti za klientem. Podle dalších ujednání dostane-li se klient do prodlení s úhradou měsíční splátky po dobu delší než 20 dní, je společnost oprávněna předmět financování na náklady klienta odebrat na místě, na kterém se nachází a za použití dostupných prostředků, a klient je povinen odebrání předmětu financování společnosti umožnit; v tomto případě je společnost oprávněna předmět financování pouze zadržet na vhodném místě do doby, než dojde buď k doplacení dlužných pohledávek klientem, nebo k předčasnému ukončení smlouvy, případně k předčasné splatnosti úvěru. Dojde-li k doplacení dlužných pohledávek (KSOS 36 INS 29902/2012) klientem dříve, nežli dojde k předčasnému ukončení smlouvy, případně k předčasné splatnosti úvěru, vydá společnost předmět financování klientovi zpět do užívání. V případě předčasného ukončení smlouvy nebo předčasné splatnosti úvěru je klient povinen odevzdat předmět financování společnosti do tří dnů na vlastní náklady, s tím, že klient souhlasí, aby si společnost při prodlení klienta s odevzdáním předmětu financování tento na náklady klienta odebrala na místě, na kterém se předmět financování nachází, a aby k tomu použila všechny dostupné prostředky. Článek III., označený jako Vypořádání úvěrové smlouvy , obsahuje, mimo jiné, ujednání účastníků smlouvy o tom, že v případě, dojde-li v důsledku předčasného ukončení smlouvy anebo v důsledku předčasné splatnosti úvěru k odevzdání předmětu financování klientem, případně k zabavení předmětu financování společností atd. na základě zajišťovací smlouvy, je společnost oprávněna na úhradu závazků klienta vůči společnosti vyplývajících ze smlouvy (o úvěru) použít částku získanou z prodeje předmětu financování. V případě, že částka získaná z prodeje předmětu financování nebude postačovat k úhradě veškerých závazků klienta, zavázal se klient tuto zbývající neuhrazenou část závazků v plné zbývající výši společnosti uhradit včetně příslušenství, nákladů a sankcí s tím souvisejících. Pro případ, bude-li částka získaná z realizace předmětu financování vyšší, než bude výše veškerých neuhrazených závazků klienta, se účastníci smlouvy dohodli, že částku přesahující závazky klienta společnosti vyplatí klientovi. Smluvní strany se dále dohodly na tom, že dojde-li ze strany klienta k úhradě celé nebo částečné výše dlužné pohledávky kdykoliv po sjednané době splatnosti či po době určené ke splnění společností, bude dodržen postup blíže specifikovaný, kdy v případě, kdy již došlo k realizaci předmětu financování (formou prodeje, financováním leasingem/úvěrem apod.), je společnost povinna vrátit klientovi zpět poskytnutou částku; tím není vyloučeno oprávnění společnosti použít uhrazené prostředky klienta zcela nebo částečně na tu část pohledávky, k jejímuž uspokojení nedošlo z prodeje/realizace předmětu financování; v případě, kdy ještě nedošlo k prodeji/realizaci předmětu financování, je společnost povinna použít na úhradu pohledávky klientem uhrazené plnění, a teprve nepostačuje-li takto uhrazené plnění k vyrovnání pohledávky, je oprávněna pokračovat v prodeji/realizaci předmětu financování až do úplného pokrytí dlužné pohledávky s tím, že v okamžiku, kdy dojde k úplnému pokrytí pohledávky společnosti a nedošlo k prodeji/realizaci předmětu financování, dochází k zániku vlastnického práva společnosti ve vztahu k předmětu financování a v takovém případě je společnost povinna současně předmět financování vydat klientovi; a v případě, byl-li předmět financování fakticky předán k prodeji/realizaci apod., [s tím, že je nerozhodné, jestli k prodeji/realizaci nakonec nedošlo z důvodů na straně klienta (úhrada části pohledávky po splatnosti apod.)], odpovídá klient i za ty náklady společnosti, které na prodej/realizaci předmětu financování vynaložila. Pro všechny tyto případy pak účastníci smlouvy sjednali, že společnost má nárok jen na tu část výtěžku či úhrady ze strany klienta, která pokrývá neuhrazenou pohledávku za klientem, finanční prostředky přesahující pohledávku společnosti je společnost povinna vždy vyplatit klientovi. V bodě 2 Článku III. se účastníci smlouvy dohodli na tom, že v případě prodeje předmětu (KSOS 36 INS 29902/2012) financování bude kupní (prodejní) cena předmětu financování stanovena zpravidla na základě znaleckého posudku vyhotoveného ve vztahu k předmětu financování znaleckým ústavem nebo znalcem určeným společností a s ohledem na aktuální tržní cenu předmětu financování a poptávku na trhu, nebude-li možné předmět financování zrealizovat formou prodeje po dobu delší jak dva měsíce ode dne zahájení prodeje, je společnost oprávněna prodejní cenu snížit až o 35 % její původní výše, a nepodaří-li se předmět financování do dvou měsíců odprodat ani za sníženou cenu, je společnost oprávněna předmět financování prodat tomu, kdo za něj nabídne nejvyšší cenu.

Z výzvy žalobce ze dne 6.12.2012, adresované dlužnici, odvolací soud zjistil, že žalobce informuje dlužnici o tom, že v důsledku jejího prodlení došlo ke dni 22.11.2012 k ukončení úvěrové smlouvy a k vyčíslení celkové pohledávky k úhradě, s tím, že dlužné splátky splatné do dne ukončení úvěrové smlouvy činí 16.491 Kč, nesplacená část jistiny úvěru a sankce za porušení závazkového vztahu z úvěrové smlouvy (ponížená o pojištění, bylo-li sjednáno) činí 165.692 Kč, vyúčtované příslušenství (úrok z prodlení, smluvní pokuta, poplatky) činí 17.900 Kč, takže k úhradě je částka celkem ve výši 200.083 Kč. Současně žalobce vyzval dlužnici, aby uvedenou částku uhradila nejpozději do 16.12.2012 na blíže označený účet, s tím, že pokud uvedenou částku neuhradí, vyzývá se tímto současně, aby nejpozději do téhož data společnosti odevzdala předmět financování.

Z listiny, označené jako kupní smlouva č. 90644 odvolací soud zjistil, že tato smlouva byla uzavřena dne 12.2.2013 mezi žalobcem (prodávající) a společností AUTOHITY CZ s.r.o., se sídlem Ostrava-Vítkovice, Syllabova 1185/1, identifikační číslo: 26795949 (kupující), předmětem smlouvy je vozidlo tov. zn. RENAULT, Laguna 1,9 D, číslo karoserie: VF1KG4VBA37499314.

Z přihlášky pohledávky věřitele ESSOX s.r.o. (přihláška pohledávky evidovaná pod č. P1) odvolací soud zjistil, že uvedený věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku celkem ve výši 191.496 Kč, sestávající z jistiny ve výši 182.183 Kč a příslušenství (označeného jako dopojištění, úrok, upomínka, smluvní pokuta, poplatek za zabavení vozu ) ve výši 9.313 Kč, ve vztahu k níž jako důvod vzniku označil smlouvu o poskytnutí úvěru č. 90073570 ze dne 21.9.2011 a k dalším okolnostem uvedl, že dlužnice přestala hradit pravidelné měsíční splátky od splátky č. 11, splatné dne 21.8.2012. Uvedenou pohledávku přihlásil jako pohledávku nezajištěnou, splatnou ve výši 16.491 Kč dne 21.8.2012. Podáním ze dne 15.4.2013, došlým insolvenčnímu soudu dne 23.4.2013, vzal věřitel pohledávku v rozsahu částky 73.000 Kč zpět s odůvodněním, že v průběhu insolvenčního řízení došlo k odprodeji financovaného předmětu třetí osobě za částku 73.000 Kč, takže pohledávka představuje celkem 118.496 Kč. Krajský soud v Ostravě pak usnesením ze dne 19.6.2013, č.j. KSOS 36 INS 29902/2012-P1-3 vzal částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky uvedeného věřitele v rozsahu částky 73.000 Kč na vědomí. (KSOS 36 INS 29902/2012)

Jak se z vylíčení rozhodujících skutečností obsažených v žalobě (ze dne 8.4.2013, došlé soudu dne 11.4.2013) podává, dovozoval žalobce, že mu svědčí právo, které vylučuje zařazení sporného vozidla do soupisu majetkové podstaty dlužnice Jany anonymizovano , ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, uzavřené s dlužnicí dne 21.9.2011.

Odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jímž se zrušuje-mimo jiné-zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ ). Podle ustanovení § 3028 odst. 2 a odst. 3 citovaného zákona však platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů, a není-li dále stanoveno jinak, jiné právní poměry, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

Podle ustanovení § 553 odst. 1 ObčZ, splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle odstavce 2 citovaného ustanovení, smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

Ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně, jaké ve věci učinil, odvolací soud pro úplnost dodává, že Nejvyšší soud České republiky v rozsudku velkého senátu ze dne 15.10.2008, sp.zn. 31 Odo 495/2006 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 45/2009), na nějž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž odkazuje, také vyložil, že zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 ObčZ se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 ObčZ nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Tamtéž také Nejvyšší soud vysvětlil, že smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná, a absolutně neplatná je i ta smlouva, která v dotčeném směru obsahuje pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Podle dalších závěrů v tomto rozhodnutí, zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit (KSOS 36 INS 29902/2012) dlužníkovi případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se pak neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Po posouzení obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 21.9.2011 se zřetelem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu odvolací soud především konstatuje, že ve smlouvě byly řádně označeny smluvní strany (žalobce a dlužnice), byl v ní také jednoznačně určen závazek, který je zajišťován (závazek dlužnice vyplývající ze smlouvy o úvěru), je v ní specifikováno právo, jehož převodem má být splnění závazku zajištěno, a jeho předmět s tím, že k zajištění slouží převod vlastnického práva k blíže označenému motorovému vozidlu, a obsahuje také ujednání, že věřitel, tj. žalobce, je oprávněn majetek zpeněžit (blíže) dohodnutým způsobem a vrátit dlužnici případný přebytek zpeněžení, i o tom, jaký postup bude v případě, uhradí-li dlužnice část nebo celý závazek po sjednané době splatnosti. Odvolací soud uzavírá, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je tak dostatečně určitá, obsahuje všechny náležitosti, a tedy je platná.

Není sporu o tom, že pohledávka žalobce vůči dlužnici ze smlouvy o úvěru zajišťovacím převodem práva zajištěná, resp. část této pohledávky ve výši 16.491 Kč, se stala splatnou dne 21.8.2012, to je ještě předtím, než usnesením ze dne 12.12.2012, č.j. KSOS 36 INS 29902/2012-A5 zjistil Krajský soud v Ostravě úpadek dlužnice.

Nicméně, jak soud prvního stupně s odkazem na závěry v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2008, sp.zn. 31 Odo 495/2006 konstatoval, i v případě, že se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva stala splatnou před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, ale zajištění ke dni prohlášení konkursu trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě) sepíše správce konkursní podstaty předmět zajištění do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce a zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou (s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění); vyloučení zajištění ze soupisu majetku konkursní podstaty se z titulu takového vlastnictví však úspěšně domoci nemůže.

Soud prvního stupně správně dovodil, že uvedené závěry se uplatní také pro insolvenční řízení vedené podle insolvenčního zákona. I v insolvenčním řízení proto platí, že dokonce i tehdy, stala-li se pohledávka zajištěná zajišťovacím převodem vlastnického práva splatnou před rozhodnutím o úpadku, ale zajištění stále trvá (nebylo vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě), sepíše insolvenční správce předmět zajištění do majetkové podstaty jako vlastnictví dlužníka (KSOS 36 INS 29902/2012) a zajištěný věřitel má pouze právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako zajištěnou-s právem na uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění (srov. závěry v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.7.2013, sen. zn. 29 NSČR 23/2012-P5, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

O tom, že ke dni rozhodnutí o úpadku dlužnice nebylo zajištění vypořádáno způsobem předvídaným ve smlouvě, tedy stále trvalo, přitom není pochybnosti.

Odvolací soud uzavírá, že takové právo, jež by vylučovalo zařazení sporného vozidla do soupisu majetkové podstaty dlužnice žalobci skutečně nesvědčí, a závěr soudu prvního stupně, že nebyl splněn tento (poslední) předpoklad pro vyhovění žalobě, podané žalobcem podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ, je proto správný.

Z hlediska uvedeného závěru je skutečnost, odvolatelem namítaná, že vlastníkem vozidla je třetí osoba, jíž byl sporný majetek převeden na základě kupní smlouvy ze dne 12.2.2013, bez významu. I pokud by vskutku vlastníkem sporného majetku byla třetí osoba, nemohla by ani tehdy žaloba žalobce na vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty obstát právě proto, že osobě, která se domáhá vyloučení (žalobci), právo vylučující zařazení sporného majetku (vozidla) do soupisu majetkové podstaty nesvědčí.

Nedůvodné jsou i námitky odvolatele, jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky ve svém stanovisku ze dne 17.6.1998, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, jehož závěry, přestože jsou formulovány k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jsou aplikovatelné i pro insolvenční řízení, vyjádřil názor, že správce konkursní podstaty v občanském soudním řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, ale také i ve sporech vyvolaných konkursním řízením, má stejná práva a povinnosti, jaká mají jiní účastníci občanského soudního řízení, tedy i právo dát se v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí, přičemž takovým zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem, nemá na tento závěr žádného vlivu.

Námitka odvolatele, podle níž nebylo právní zastoupení žalované insolvenční správkyně odsouhlaseno věřitelským výborem a insolvenčním soudem, je rovněž bez významu již z toho důvodu, že v této věci je to žalovaná insolvenční správkyně, jíž byla náhrada nákladů řízení v plném rozsahu přiznána. (KSOS 36 INS 29902/2012)

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 219 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobce sice nebyl se svým odvoláním úspěšný, avšak žalované insolvenční správkyni, která byla i v odvolacím řízení zastoupena advokátkou, žádné náklady nevznikly (advokátka žalované neučinila v odvolacím řízení žádný úkon právní služby), proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Olomouc 27. října 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu