13 VSOL 64/2014-96
8 ICm 643/2012 13 VSOL 64/2014-96 (KSOS 8 INS 2482/2011) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla ve věci žalobkyně Mgr. Evy Budínové, se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, PSČ: 738 01, insolvenční správkyni dlužníka TIMBER MILL s.r.o., zastoupené Mgr. Lenkou Krčovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Dobrovského 724, PSČ: 738 01, proti žalovanému APENAL, s.r.o., se sídlem v Ostravici 292, PSČ: 739 14, IČ: 27768813, zastoupenému Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ: 702 00, o neplatnost eventuálně neúčinnost právního úkonu dlužníka, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka TIMBER MILL s.r.o., se sídlem v Ostravici 292, PSČ: 739 14, IČ: 28608089, o odvolání žalovaného a žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.11.2013, č.j. 8 ICm 643/2012-49 (KSOS 8 INS 2482/2011),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e . (KSOS 8 INS 2482/2011)

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18.050 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky žalobkyně.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.131 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky žalobkyně.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby bylo určeno, že dlužník TIMBER MILL s.r.o. se sídlem Ostravice 292, PSČ: 739 14, IČ: 28608089, je vlastníkem pohledávek vůči společnosti REVITEX SK s.r.o., se sídlem Žilina, Sasinkova 15, Slovenská republika, IČ: 35915251, s ohledem na neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.1.2011 uzavřené mezi dlužníkem TIMBER MILL s.r.o., se sídlem Ostravice 292, PSČ: 739 14, IČ: 28608089 a žalovaným (výrok I.), určil, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1.11.2011 uzavřená mezi dlužníkem a TIMBER MILL s.r.o., se sídlem Ostravice 292, PSČ: 739 14, IČ: 28608089 a žalovaným, předmětem které je postoupení pohledávek společnosti REVITEX SK, s.r.o., se sídlem Žilina, Sasinkova 15, Slovenská republika, IČ: 35915251 je vůči věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka TIMBER MILL, se sídlem Ostravice 292, PSČ: 739 14, IČ: 28608089, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS 2482/2011 neúčinná (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že nejprve posuzoval platnost smlouvy o postoupení pohledávek, a to ve smyslu, zda vztah dlužníka a žalovaného je vztahem ovládané a ovládající osoby ve smyslu ust. § 66a obchodního zákoníku, a zda tedy bylo zapotřebí ve smyslu ust. § 196 odst. 3 obchodního zákoníku stanovení hodnoty převáděné pohledávky na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Žalobkyně tvrdila, že vztah ovládané a ovládající osoby, tedy vztah žalovaného a dlužníka, je dán smlouvou o nájmu části podniku. Jinou skutečnost, než tuto smlouvu, žalobkyně neuvedla. Soud proto provedl důkaz smlouvou o nájmu části podniku ze dne 5.1.2010, uzavřenou dle ust. § 488b a násl. obchodního zákoníku mezi žalovaným, jako pronajímatelem, a dlužníkem, jako nájemcem. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala přenechat do užívání část podniku specifikovaného v článku I. této smlouvy, aby dlužník část podniku samostatně provozoval a řídil na vlastní náklad a nebezpečí a z něj bral užitky, které z jeho provozování vzniknou a dlužník se zavázal část podniku provozovat (KSOS 8 INS 2482/2011) a platit pronajímateli sjednané nájemné. Soud uzavřel, že smlouva splňuje podstatné náležitosti smlouvy o nájmu podniku ve smyslu ust. § 488b a § 488i obchodního zákoníku, to je určité vymezení podniku, v daném případě jeho části, která je jejím předmětem, závazek pronajímatele k přenechání provozování podniku a jeho řízení nájemci, a to provozování samostatně, na vlastní náklad a nebezpečí a pobírání požitků, jakožto úplatnost. Soud dospěl k závěru, že se jedná o platně uzavřenou smlouvu o nájmu části podniku. K posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky bylo nutno vyhodnotit, zda smlouva o nájmu části podniku je skutečností zakládající vztah ovládané a ovládající osoby ve smyslu ust. § 66a obchodního zákoníku. Dle tvrzení žalobkyně takový právní vliv měla představovat smlouva o nájmu části podniku. Vykonávání vlivu faktického na podnik dlužníka žalobkyně netvrdila. Soud konstatoval, že smlouva o nájmu části podniku nezakládá vztah ovládané a ovládající osoby. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dle ust. § 524 a násl. občanského zákoníku soud zjistil, že dlužník jako postupitel a žalovaný jako postupník se dohodli na postoupení pohledávky postupitele za dlužníkem-společností Dřevařské závody REVITEX SK s.r.o. vzniklé z titulu nezaplacené kupní ceny dodaného zboží vyúčtované jednotlivými daňovými doklady v celkové výši 4.878.000 Kč. Za postoupení pohledávek byla sjednána úplata ve výši 100 % nominální výše postupované pohledávky. Soud vyhodnotil smlouvu jako platný právní úkon s tím, že nebylo zapotřebí, aby hodnota převáděných pohledávek byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem dle ust. § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. Proto zamítl žalobu v části určení, že dlužník je vlastníkem pohledávek. U ústního jednání konaného dne 24.10.2013 účastníci řízení prohlásili, že mezi nimi není sporu ohledně vzniku, existence a splatnosti pohledávek žalovaného za dlužníkem. K prokázání skutečnosti úpadku soud provedl důkaz seznamem závazků ke dni 15.2.2011, jenž byl součástí návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Jelikož žalovaný neměl námitek ke správnosti údajů uvedených v této listině, soud dospěl k závěru, že odporovatelný právní úkon byl uskutečněn v době, kdy byl dlužník v úpadku. Postoupení pohledávky žalovanému dlužníkem v době, kdy byl dlužník již v úpadku, přičemž úplata za postoupení nebyla zaplacena, nýbrž započtena, je dle ust. § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4886/2007) jde o právní úkon zkracující dlužníkovy věřitele, jestliže se nedostalo dlužníkovi reálné plnění, z něhož by věřitelé dlužníka uspokojili své pohledávky. V důsledku jednostranného započtení úplaty za postoupení se dlužníkovi nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění. Soud má za to, že uvedený judikát je možno použít i na případ, kdy jsou převáděny pohledávky, a to i v podmínkách insolvenčního řízení, a proto určil, že smlouva o postoupení pohledávek je neúčinným právním úkonem bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 insolvenčního zákona. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když oba účastníci měli úspěch pouze částečný.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, kterým se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žaloba žalobkyně bude jako nedůvodná zamítnuta. Tvrdil, že úplata za postoupení pohledávek byla sjednána ve výši 100 % (KSOS 8 INS 2482/2011) nominální hodnoty postupovaných pohledávek a nelze tak uzavřít naplnění hypotézy právní normy uvedené v ust. § 240 odst. 1 insolvenčního zákona, kdy by se dlužník měl zavázat k poskytnutí plnění bezúplatně, či by protiplnění neodpovídalo hodnotě převáděné věci. Otázkou je, jaká by měla být sjednána výše úplaty za postoupení pohledávek dle žalobce. Podle jeho názoru je třeba zdůraznit, že se jednalo o postoupení pohledávky, která je sporná a nevykonatelná a nelze stanovit, zda bude věřitel v soudním řízení úspěšný a zda vůbec dojde ke splnění postoupené pohledávky jejím dlužníkem. I tato skutečnost je dle názoru žalovaného rozhodná, když jakkoliv nedošlo ke zvýhodnění žalovaného jako věřitele, ani nedošlo ke snížení majetkové podstaty dlužníka. Tvrdí, že aby bylo možno považovat právní úkon za neekvivalentní, je třeba stanovit hodnotu plnění a protiplnění, což se v daném případě dosud nestalo. O hodnotě pohledávky svědčí i skutečnost, že žalobce vyloučil jiné pohledávky za stejným dlužníkem (myšleno dlužníkem z postoupené pohledávky) jako pohledávky nedobytné. Argumentuje tím, že v rámci sporu to byl žalobce, kdo měl tvrdit, že obvyklá cena smluveného protiplnění neodpovídá obvyklé ceně plnění poskytnutého dlužníkem, avšak takto neučinil. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 1099/2005, které právě řeší význam zjištění hodnoty majetku, který měl odporovaným úkonem z dlužníkova majetku ujít. Tvrdí, že započtení pohledávek je jedním ze způsobů zániku závazků, a proto nelze než uzavřít, že závazek žalovaného k zaplacení úplaty byl řádně a včas plněn. V dané věci se jednalo o jednostranné započtení, které nemohl dlužník ani jakkoliv ovlivnit. Nebyla rozporována skutečnost, že by snad nemělo dojít k započtení, že by započítávané pohledávky nebyly existentní, či jiné důvody pro případnou neplatnost započtení a nelze než uzavřít, že k zániku závazku zaplatit úplatu sjednanou nad rámec obvyklé výše došlo. Namítá, že pokud má být žaloba úspěšná, musí být kumulativně splněny obě podmínky stanovené v odstavcích 1 a 2 § 240 insolvenčního zákona. Ačkoliv lze souhlasit se závěrem, že právní úkon byl učiněn v době dlužníkova úpadku, nelze souhlasit se závěrem o splnění podmínky uvedené v odstavci 1 ust. § 240 insolvenčního zákona. Kromě toho má za to, že na daný případ dopadá výjimka stanovená v odstavci 4 písm. d) ust. § 240 insolvenčního zákona. Podle jeho názoru soud použil na daný případ nesprávnou právní normu, protože nebyly stanoveny všechny podmínky stanovené v § 240 insolvenčního zákona. Namítá, že soud ani nezkoumal hodnotu dlužníkem poskytnutého plnění a nemohl tak uzavřít, že nebylo poskytnuto adekvátní protiplnění. Pokud soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, tak k tomu uvádí, že šlo o případ, kdy byla posuzována neúčinnost převodu nemovitostí, jednalo se o převod mezi osobami blízkými, k zániku závazků k zaplacení kupní ceny došlo dohodou o započtení a navíc spor vycházel z jiného právního vztahu.

Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Uvedla, že v konkrétním případě šlo o pohledávku, ke které na rozdíl od ostatních pohledávek insolvenčního dlužníka přistoupila další osoba, Jaroslav Hlatký, který má ve vlastnictví nemovitosti a pravděpodobnost vymahatelnosti těchto pohledávek byla vysoká. Závěr o tom, zda zde bylo či nebylo přiměřené protiplnění, není závislý na předpokládané úspěšnosti při vymáhání (KSOS 8 INS 2482/2011) pohledávky. Z konkrétních okolností je zřejmé, že žalovaný měl z nějakého důvodu eminentní zájem získat z majetku dlužníka právě tuto pohledávku a nikdy neměl v úmyslu poskytnout fakticky jakékoliv plnění. Nesouhlasí s názorem žalovaného, že nedošlo k žádnému jeho zvýhodnění jako věřitele na úkor ostatních. Tvrdí, že proč by se jinak zavazoval uhradit insolvenčnímu dlužníku za postoupené pohledávky částku 4.878.000 Kč v době, kdy věděl, že má vůči dlužníku jednak své vlastní pohledávky ve výši cca 20.000.000 Kč, a dále pohledávky na něj postoupené dne 7.12.2010, tedy asi měsíc před uzavřením napadené smlouvy od společnosti Lesostavby Frýdek-Místek a.s. Podle jejího názoru je zřejmé, že z těchto transakcí měl žalovaný prospěch a že se díky jim podařilo zúžit majetkovou podstatu o pohledávky dlužníka, ke kterým přistoupila osoba vlastnící rozsáhlé nemovitosti. Podle jejího názoru soud prvního stupně tudíž rozhodl správně, jestliže smlouvu vůči insolvenčním věřitelům shledal jako neúčinnou.

Proti výroku o nákladech řízení podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém uvedla, že závěr soudu, týkající se výroku III. považuje za nesprávný. Tvrdí, že žaloba obsahovala eventuální petity, když se domáhala určení neplatnosti eventuálně neúčinnosti úkonu dlužníka, kterým byly z majetkové podstaty vyvedeny pohledávky v celkové výši 4.878.000 Kč. Poukazuje na to, že prostřednictvím eventuálního petitu žaloby má žalobce možnost vymezit žalobní návrh tak, že dá soudu na výběr mezi dvěma způsoby rozhodnutí. V případě žaloby s eventuálním petitem má ve věci plný úspěch žalobce i tehdy, jestliže soud uznal v plném rozsahu za opodstatněný eventuální petit. Proto navrhuje změnu výroku III. rozsudku tak, že žalovanému bude uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné a odvolání žalobkyně směřující proti výroku o nákladech řízení je důvodné.

Předmětem podané žaloby je nárok žalobkyně-insolvenční správkyně dlužníka TIMBER MILL s.r.o. na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.1.2011 uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou společností APENAL s.r.o. eventuálně (pro případ, že by soud nevyhověl nároku na určení neplatnosti smlouvy) nárok na určení neúčinnosti této smlouvy. Dle skutkových tvrzení dlužník uzavřel dne 11.1.2011 s žalovanou společností smlouvu o postoupení pohledávek, předmětem (KSOS 8 INS 2482/2011) které bylo postoupení pohledávek dlužníka za společností REVITEX SK s.r.o. v celkové výši 4.878.000 Kč a závazek žalovaného za takto postoupené pohledávky uhradit částku 4.878.000 Kč na účet dlužníka do pěti pracovních dnů od uzavření smlouvy. K postupovaným pohledávkám bylo přistoupeno panem Jaroslavem Hlatkým a pohledávky byly zažalovaný u Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Žalovaný však cenu na postoupení pohledávek neuhradil, protože dne 17.1.2011 žalovaný doručil dlužníku oznámení o započtení vzájemných pohledávek, a to tak, že na žalovaného měly být dne 7.12.2010 smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou s Lesostavby Frýdek-Místek, a.s. postoupeny pohledávky Lesostaveb Frýdek-Místek a.s. za dlužníkem ve výši 5.017.629,48 Kč, a proto žalovaný tyto pohledávky započetl na částku 4.878.000 Kč, jenž měl uhradit dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11.1.2011. Podle žalobkyně smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena mezi subjekty v postavení ovládající a ovládané osoby, a proto stanovení hodnoty majetku mělo být určeno na základě znaleckého posudku jmenovaného soudem. Jelikož hodnota majetku nebyla stanovena znalcem jmenovaným soudem, je smlouva dle žalobkyně neplatná pro rozpor s ust. § 196a obchodního zákoníku, eventuálně se jedná o neúčinný právní úkon-úkon úmyslně zkracující ve smyslu ust. § 242 insolvenčního zákona, který byl učiněn dlužníkem v době, kdy již se nacházel v úpadku, přičemž žalovaný o úpadku dlužníka věděl, neboť společnost dlužníka, společnost žalovaného a společnost CALAVERA a.s., což je jeden z dalších věřitelů, byly propojeny osobami Ing. Karla Bystřického, Jaroslava Krále a Ing. Martina Valibury a navíc společnost CALAVERA a.s. i žalovaný měli stejnou účetní Šárku Kurečkovou, která vystavovala faktury pro obě společnosti a byla rovněž zaměstnankyní insolvenčního dlužníka.

Podle ust. § 235 odst. 1 a 2 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům.

Ust. § 240 IZ určuje, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí (KSOS 8 INS 2482/2011) plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

Podle ust. § 241 IZ, zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Z ust. § 242 IZ, plyne, že odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (odstavec 1). Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám (odstavec 2). Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení (odstavec 3).

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že dne 9.3.2011 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka (návrh na zahájení insolvenčního řízení byl přitom podán dne 16.2.2011), smlouva o postoupení pohledávky mezi dlužníkem (KSOS 8 INS 2482/2011) a žalovanou společností byla uzavřena dne 11.1.2011 a dne 17.1.2011 žalovaný započetl vůči dlužníku svůj závazek k zaplacení úplaty za postoupení pohledávek jednostranným zápočtem.

Soud prvního stupně uzavřel, že odporovatelný právní úkon, to je uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, byl uskutečněn v době, kdy dlužník byl již v úpadku. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožňuje, ostatně ze strany odvolatele není ani zpochybňováno, že by dlužník v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky v úpadku nebyl.

Soud prvního stupně se dále zcela správně zabýval tím, zda v dané věci byla naplněna některá ze skutkových podstat neúčinných právních úkonů vymezených v § 240 až § 242 IZ. Soud prvního stupně uzavřel, že postoupení pohledávky žalovanému dlužníkem v době, kdy dlužník byl již v úpadku, přičemž úplata za postoupení nebyla zaplacena, nýbrž započtena, je dle ust. § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Odvolací soud se s tímto právním závěrem soudu prvního stupně neztotožňuje.

Ze smlouvy o postoupení pohledávek nevyplývá, že by se dlužník zavázal postoupit své pohledávky vůči společnosti Dřevařské závody REVITEX SK s.r.o. a Jaroslavu Hlatkému v celkové výši 4.878.000 Kč bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Ve smlouvě o postoupení pohledávky byla dohodnuta úplata ve výši 100 % nominální výše postupovaných pohledávek, to je částka ve výši 4.878.000 Kč splatná ve lhůtě 5 dnů po uzavření smlouvy bezhotovostním převodem na bankovní účet postupitele. Podle názoru odvolacího soudu nelze proto uzavřít, že by se jednalo o skutkovou podstatu neúčinného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění. Nelze však pominout, že žalovaný dlužníku za postoupenou pohledávku finanční prostředky neposkytl, neboť dne 17.1.2011 na svůj závazek zaplatit dlužníku částku ve výši 4.878.000 Kč coby dohodnutou úplatu za postoupení pohledávky započetl ve stejné hodnotě pohledávky vůči dlužníku z titulu nezaplacené kupní ceny za dodané zboží, které byly na něho jako postupníka postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.12.2010, uzavřenou se společností Lesostavby a.s. se sídlem ve Frýdku-Místku. Dlužníku se tak za postoupenou pohledávku žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli věřitelé dlužníka uspokojit své pohledávky, nedostalo. Podle přesvědčení odvolacího soudu lze proto uzavřít, že se jedná o neúčinný právní úkon, nikoliv však o právní úkon bez přiměřeného protiplnění, ale o zvýhodňující právní úkon podle ust. § 241 IZ, který učinil dlužník v době, kdy byl v úpadku. K námitce odvolatele, že postupovaná pohledávka je sporná a nevykonatelná s tím, že o hodnotě pohledávky svědčí i skutečnost, že žalobkyně vyloučila jiné pohledávky za stejným dlužníkem (myšleno dlužníkem z postoupené pohledávky) jako pohledávky nedobytné, odvolací soud uvádí, že v případě postupované pohledávky nutno vzít do úvahy, že byla postoupena pohledávka nejenom vůči společnosti REVITEX SK s.r.o., ale i vůči Jaroslavu Hlatkému, který přistoupil k závazku, a to na rozdíl od ostatních pohledávek dlužníka vůči společnosti REVITEX SK s.r.o. Byť v řízení nebylo (KSOS 8 INS 2482/2011) prokázáno tvrzení žalobkyně, že pan Jaroslav Hlatký disponuje rozsáhlými nemovitostmi (z jejichž výtěžku by případně mohla být pohledávka uspokojena), nelze přehlédnout, že věřitel, to je žalovaný, při vymáhání své pohledávky je zvýhodněn, protože přistoupení další osoby k závazku znamená změnu závazku v subjektech závazkového vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Institut přistoupení zároveň plní funkci zajištění pohledávky, neboť dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku. Nový dlužník je věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem. Nadto je třeba vzít do úvahy také to, že pohledávka v době uzavření postupní smlouvy byla již zažalována u příslušného soudu a bez významu není ani to, že žalovaný v rámci mimosoudního vyrovnání navrhoval žalobkyni za postoupenou pohledávku zaplacení částky 390.000 Kč, takže stěží lze uzavřít, že by se jednalo o pohledávku zcela nedobytnou.

Dlužník v době, kdy byl již v úpadku, podle názoru odvolacího soudu, zvýhodnil žalovaného, coby svého věřitele tím, že na něho postoupil svou pohledávku, která je existentní, v době postoupení byla již uplatněna u příslušného soudu a její dobytnost je usnadněna tím, že se jedná (a to na rozdíl od ostatních pohledávek dlužníka) o pohledávku vůči dvěma dlužníkům. Žalovanému se tak dostalo, a to na úkor ostatních věřitelů dlužníka vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu, neboť z veřejně dostupných údajů vyplývajících z insolvenčního řízení dlužníka TIMBER MILL s.r.o. vyplývá, že do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem 18 věřitelů, objem zjištěných pohledávek představuje sumu 38.905.469,32 Kč, přičemž do soupisu majetkové podstaty byly sepsány pouze movité věci, které byly zpeněženy za částku 109.946 Kč a pohledávky. Je tak nepochybné, že uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka bude zcela minimální, popřípadě nebude vůbec žádné.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně proto uzavírá, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi dlužníkem jako postupitelem s žalovaným jako postupníkem dne 11.1.2011, je neúčinným právním úkonem s tím, že se jedná o skutkovou podstatu neúčinného právního úkonu podle ust. § 241 IZ. Podle názoru odvolacího soudu nelze v dané věci uzavřít, že by se nejednalo o zvýhodňující právní úkon podle ust. § 241 odst. 5, písm. b) IZ, protože se nejedná o právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého by dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

Odvolání žalobkyně směřující proti výroku III. rozsudku odvolací soud shledává důvodným.

Z obsahu podané žaloby vyplývá, že žalobkyně uplatnila nárok na určení neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 11.1.2011 a pro případ, že by soud nevyhověl tomuto nároku navrhla, aby bylo rozhodnuto o tom, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 11.1.2011 je neúčinná. Odvolací soud souhlasí (KSOS 8 INS 2482/2011) s odvolatelkou, že se jedná o žalobu s eventuálním petitem, kdy žalobkyně se domáhá vyhovění požadavku na určení neplatnosti smlouvy a pro případ, že tento primární petit bude zamítnut, pak navrhuje, aby bylo rozhodnuto o dalším jejím požadavku (eventuálním petitu). To, že požadavek žalobkyně na určení neplatnosti smlouvy byl zamítnut a bylo vyhověno požadavku na určení neúčinnosti smlouvy, nelze podle názoru odvolacího soudu hodnotit z hlediska nároku na náhradu nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobkyně byla se svou žalobou úspěšná pouze částečně. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech za právní zastoupení. Podle vyhl. § 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu) přísluší za pět úkonů právní služby, to je za přípravu a převzetí věci, doplnění žaloby, dvě účasti u soudních jednání a vyjádření k podání žalovaného (ust. § 11 odst. 1, písm. a/, d/ a g/ advokátního tarifu) částka odměny ve výši 15.500 Kč (jeden úkon á 3.100 Kč dle ust. § 9 odst. 4, písm. c/ ve spojení s ust. § 7, bodem 5 advokátního tarifu). Na náhradě účelně vynaložených nákladů řízení odvolací soud dále přiznal podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 5 úkonů náhrady hotových výdajů částku 1.500 Kč (za jeden úkon se jedná o částku 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů). Advokátce žalobkyně přísluší rovněž náhrada za ztrátu času, a to celkem za 4 půlhodiny á 100 Kč dle ust. § 14 odst. 1, písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s cestou k jednáním před soudem prvního stupně ve dnech 21.8.2013 a 24.10.2013. Dále se jedná o cestovné osobním automobilem za cesty k jednáním před soudem prvního stupně; cesta byla konána z Frýdku-Místku do Ostravy a zpět, celkem ujeto 60 km osobním automobilem značky Opel Astra, reg. zn. 3T2 4608 při náhradě za použití osobního automobilu a pohonných hmot dle vyhl. 472/2012 Sb. se jedná o cestovné za jednu cestu 325 Kč, za dvě cesty se jedná o částku 650 Kč. Celkem účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně zastoupené advokátkou v řízení před soudem prvního stupně představují částku 18.050 Kč, kterou je povinen žalovaný zaplatit žalobkyni ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokátky žalobkyně (ust. § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, a je proto povinen nahradit procesně úspěšné žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. I v odvolacím řízení je žalobkyně zastoupena advokátkou, která v odvolacím řízení učinila tři úkony právní služby -písemné vyjádření k odvolání žalovaného, účast u jednání odvolacího soudu a podání odvolání proti výroku o nákladech řízení. Za tyto úkony právní služby (ust. § 11 odst. 1, písm. d/ a g/ a § 11 odst. 2, písm. c/ advokátního tarifu) náleží odměna podle ust. § 9 odst. 4, písm. c/ a § 7 bodu 5 ve výši 2 x á 3.100 Kč a 1 x 1.550 Kč, k tomu paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony v celkové výši 900 Kč (ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu), dále cestovné k jednání odvolacího soudu, cesta byla konána z Frýdku-Místku do Olomouce a zpět, ujeto 180 km, osobním automobilem značky Škoda Octavia, reg. zn. 7T6 1362, celkem cestovné dle vyhl. č. 435/2013 Sb. při ceně pohonných hmot dle této vyhlášky 36 Kč za 1 l (KSOS 8 INS 2482/2011) nafty při průměrné spotřebě 6,4 l na 100 km činí 1.081 Kč. Dále odvolací soud přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení náhradu za ztrátu času, celkem za 4 půlhodiny á 100 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu a zpět podle ust. § 14 odst. 1, písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu. Celkem účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalobkyní představují částku 10.131 Kč, kterou je povinen žalovaný zaplatit žalobkyni ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobkyně.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 9. září 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu