13 VSOL 63/2013-90
34/44 ICm 1468/2012 13 VSOL 63/2013-90 (KSBR 44 INS 13922/2011)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., identifikační číslo: 61860069, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému Mgr. Ing. Vladimíru Doleželovi, BA, Ph.D., insolvenčnímu správci dlužníka, se sídlem Horova 3121/68, 616 00 Brno, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34/44 ICm 1468/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RainLeas, s.r.o. v likvidaci, identifikační číslo: 25259458, se sídlem 602 00 Brno, Mlýnská 326/13, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 13922/2011, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.3.2013 č. j. 34/44 ICm 1468/2012-51

tak to:

Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Shora označeným rozsudkem soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení pravosti jeho nezajištěné a nevykonatelné pohledávky, přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka z titulu nároku na náhradu škody ve výši 169.851,50 Kč, vzniklé žalobci nedůvodným insolvenčním návrhem podaným (KSBR 44 INS 13922/2011) dlužníkem, která je v insolvenčním řízení evidovaná pod č. P1 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění soud rekapituloval tvrzení v žalobě a obsah stanovisek žalovaného k uplatněnému nároku a učinil zjištění z listin, kterými žalobce svůj nárok dokládal (prohlášení Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o. ze dne 21.6.2011, faktura č. 1200901032 ze dne 22.10.2009 na 46.137 Kč, vystavená dodavatelem Advokátní kanceláří Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., oznámení o provedení příkazu k úhradě 46.137 Kč ze dne 26.10.2009 na vrub účtu č. 19-7176630227, faktura č. 29010816 ze dne 21.10.2009 na 72.292,50 Kč, vystavená dodavatelem JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátní kancelář Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři, oznámení o provedení příkazu k úhradě ze dne 26.10.2009 na 72.293 Kč na vrub účtu č. 19-7176630227). Dále soud učinil zjištění z rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu v insolvenčním řízení, vedeném Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. KSPA 48 INS 6820/2009 (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 ze dne 22.1.2010, usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. KSPA 48 INS 6820/2009, 3 VSPH 204/2010-A-90 ze dne 6.4.2011), které bylo zahájeno insolvenčním návrhem dlužníka ve věci zjištění úpadku žalobce, a z přihlášky pohledávky žalobce, evidované v insolvenčním řízení dlužníka pod č. P1. Z těchto všech listin zjištěné skutečnosti soud právně nehodnotil.

Po skutkové stránce vyšel soud z následujících skutečností, které nebyly mezi účastníky sporné: -usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13.2.2012, č.j. KSBR 44 INS 13922/2011-A-35 byl zjištěn úpadek dlužníka RainLeas, s.r.o. v likvidaci, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný Mgr. Ing. Vladimír Doležel, BA, Ph.D.; -žalobce dne 30.8.2011 do insolvenčního řízení přihlásil také pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 169.851,50 Kč, která mu dle přihlášky vznikla podáním nedůvodného insolvenčního návrhu ze strany dlužníka na nákladech právního zastoupení ve výši 72.292,50 Kč, kterou zaplatil advokátovi JUDr. Jiřímu Hartmannovi, a z částky 97.559 Kč, kterou zaplatil Advokátní kanceláři Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o., a to z důvodů poskytnutých právních služeb souvisejících s řízením o nedůvodném insolvenčním návrhu; -žalovaný pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 169.851,50 Kč při přezkumném jednání dne 3.5.2012 popřel co do pravosti, žalobce vyrozumění o popření pohledávky obdržel dne 4.5.2012 a žaloba byla insolvenčnímu soudu doručena dne 25.5.2012; -usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 22.1.2010, č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 byl zamítnut insolvenční návrh věřitele RainLeas, s.r.o. v likvidaci, 530 02 Pardubice, Masarykovo nám. 1544, IČ 25259458, podaný ve věci dlužníka PROFI CREDIT Czech, a.s., IČ 61860069, usnesení bylo doručeno dlužníkovi dne 5.2.2010; (KSBR 44 INS 13922/2011)

-usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 22.1.2010, č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 bylo potvrzeno odvolacím Vrchním soudem v Praze jeho usnesením ze dne 6.4.2011, č.j. 3 VSPH 204/2010-A-90, které bylo dlužníku doručeno dne 15.6.2011.

Na základě těchto nesporných skutečností, aniž by ve věci bylo nařízeno jednání (§ 115a o.s.ř.), dospěl soud k následujícím závěrům: 1. Žaloba na určení popřené pohledávky byla žalobcem podána ve lhůtě dle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ). 2. Rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení a rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního jsou rozhodnutími, jimiž se ve smyslu ust. § 147 odst. 4 IZ končí řízení o insolvenčním návrhu. 3. O žalobě na náhradu škody nebo jiné újmy lze rozhodovat až poté, kdy bude najisto postaveno, že rozhodnutí, kterým se insolvenční řízení končí, již nelze zvrátit žádným opravným prostředkem. Jak vyplývá z ust. § 147 odst. 4, věta první za středníkem, IZ (dále též dovětek ), není žádného důvodu, proč by zákonodárce tento dovětek zamýšlel pro situace, kdy je vydáno rozhodnutí odvolacího soudu, které dosud nenabylo právní moci, přičemž je pouze otázkou, kdy tato právní moc nastane . Podle soudu rozhodnutím dle § 147 odst. 4 IZ, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, je rozhodnutí insolvenčního soudu jako soudu prvního stupně a tento názor zastává i odborná literatura. Žaloba sice může být podána v průběhu řízení o odvolání proti rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, zákonodárce má však nepochybně v zásadě na mysli náhradu škody, která vznikne v řízení o insolvenčním návrhu u soudu prvního stupně, byť není vyloučeno rozšíření žaloby o náhradu škody, vzniklou v odvolacím řízení. 4. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 ze dne 22.1.2010 bylo žalobci doručeno dne 5.2.2010, prekluzivní lhůta dle § 147 odst. 5, věty první, IZ uplynula žalobci dne 5.5.2010. Žalobce přihlášku do insolvenčního řízení podal až dne 30.8.2011, kdy dle soudu jeho právo zaniklo prekluzí (§ 147 odst. 5 IZ), proto byla žaloba o určení pravosti pohledávky zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Nesouhlasil se závěrem, že jeho nárok na náhradu škody, způsobené dlužníkem nedůvodně podaným insolvenčním návrhem, zanikl uplynutím prekluzivní lhůty k podání žaloby. Soudem citovaná odborná literatura jen opakuje text zákona a s jeho názorem, že žalobce musí podat žalobu na náhradu škody, i když neví, jak případně rozhodne odvolací soud o důvodnosti insolvenčního návrhu, a není vyloučeno rozšíření žaloby o náhradu škody, vzniklou v průběhu odvolacího řízení, žalobce nesouhlasí. Pokud by mělo platit, že nárok zaniká uplynutím tří měsíců od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, potom by žalobce nemohl žalobu rozšířit o škodu vzniklou v průběhu odvolacího řízení později než 3 měsíce od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně a výklad ustanovení § 147 odst. 4 IZ provedený soudem prvního stupně, by zbavoval poškozené části nároku na náhradu škody. Rozhodnutí soudu prvního stupně o insolvenčním návrhu nehraje finální roli , a proto je nesmyslné, aby zákonodárce (KSBR 44 INS 13922/2011) vázal běh lhůty k podání žaloby podle § 147 IZ na doručení rozhodnutí soudu prvního stupně. Úvaha soudu je rovněž v rozporu s principem, podle něhož je soudní řízení skončeno až právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu. Důvod, proč o žalobě na náhradu škody vedené u okresního soudu nelze rozhodnout před právní mocí rozhodnutí o insolvenčním návrhu, spočívá dle žalobce v tom, aby obecný soud o žalobě nerozhodl ještě před pravomocným odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu a aby jiný než insolvenční soud neposuzoval jeho důvodnost. Důvodem vazby běhu prekluzivní lhůty na doručení rozhodnutí, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu, jsou dle žalobce možné potíže s jeho doručováním. Správnost žalobcova výkladu vyplývá i ze systematiky insolvenčního zákona. Ustanovení § 147 IZ je zařazeno v dílu pátém, který upravuje projednání insolvenčního návrhu a řízení o něm, v jehož rámci je upraveno i odvolání proti rozhodnutí o úpadku a odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu, a tato část insolvenčního zákona neupravuje jen řízení o insolvenčním návrhu v prvním stupni. Rovněž obecná úprava odvolacího řízení svědčí správnosti názoru žalobce, kdy určité úkony činí v rámci odvolacího řízení i soud prvního stupně poté, co rozhodne. Úprava § 146 IZ navíc opravňuje soud v odůvodněných případech vázat zánik účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení a účinků vydaných předběžných opatření až na právní moc rozhodnutí. Proto se žalobce v odvolacím řízení domáhá změny napadeného rozsudku tak, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení je po právu.

Žalovaný s odvoláním nesouhlasil, setrval na svém stanovisku, že sporná pohledávka žalobce je prekludována, neboť rozhodnutím, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu ve smyslu ustanovení § 147 odst. 4 IZ, je rozhodnutí soudu prvního stupně.

Podle ust. § 7 odst. 1 IZ, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a obsahuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), zčásti doplnil dokazování a po té dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

Odvolací soud se ztotožňuje se zjištěními soudu o skutečnostech, které nebyly mezi účastníky sporné, jak uvedeny shora, a na tato zjištění pro stručnost odkazuje.

Odvolací soud opakoval dokazování a z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 ze dne 22.1.2010, dále zjistil, že insolvenční návrh insolvenčního navrhovatele RainLeas, s.r.o. v likvidaci byl zamítnut proto, že navrhovatel neosvědčil svou tvrzenou (KSBR 44 INS 13922/2011) pohledávku na ušlém zisku za období let 2000 až 2008 ve výši 422.488.903 Kč, která měla vyplývat z mandátní smlouvy, uzavřené ústně s dlužníkem PROFI CREDIT Czech, a.s. v roce 1999. K prokázání této pohledávky by bylo třeba vést obsáhlé dokazování, které přesahuje meze insolvenčního řízení, proto je pohledávka, kterou insolvenční navrhovatel dokládal svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, sporná.

Podle § 147 IZ, ve znění účinném do 31.10.2012, jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 3). Žalobu podle odstavců 1 až 3 musí dlužník podat nejpozději do 3 měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, a jiný dlužníkův věřitel nejpozději do 3 měsíců od zveřejnění tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku; o žalobě však nelze rozhodnout před právní mocí tohoto rozhodnutí. Nejde o incidenční spor (odstavec 4). Nebyla-li včas podána žaloba podle odstavců 1 a 2, právo dlužníka na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 tím zaniká. Nebyla-li včas podána žaloba podle odstavce 3, právo dlužníka domáhat se splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 podle odstavce 3 tím zaniká (odstavec 5).

Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí o žalobě na určení sporné pohledávky opřel o závěr, že právo žalobce na náhradu škody zaniklo prekluzí, neboť ten je uplatnil po uplynutí zákonné lhůty 3 měsíců od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 ze dne 22.1.2010, jímž byl zamítnut dlužníkem jako insolvenčním navrhovatelem podaný návrh. Přitakal tak argumentaci žalovaného, podle něhož je rozhodnutím insolvenčního soudu, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli však rozhodnutí soudu odvolacího, kterým rozhodne o podaném odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu, zastavení insolvenčního řízení nebo zamítnutí insolvenčního návrhu. (KSBR 44 INS 13922/2011)

Žalovaný tento závěr dovozoval z dikce § 147 odst. 4 věty první za středníkem, jenž by dle něj byl nadbytečný, pokud by lhůta pro podání žaloby na náhradu škody začala běžet až po právní moci rozhodnutí, s tím, že touto úpravou podle žalovaného zákonodárce nutí dlužníka k podání žaloby ještě před právní mocí rozhodnutí o skončení řízení o insolvenčním návrhu. Tomuto závěru dle žalovaného svědčí i úprava účinnosti rozhodnutí insolvenčního soudu, vydaných v insolvenčním řízení (§ 89 IZ), a úprava zániku účinků zahájeného insolvenčního řízení, spojená s účinností rozhodnutí dle § 142 IZ.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom směru, že rozhodnutími insolvenčního soudu, s jejichž vydáním insolvenční zákon v ustanovení § 147 spojuje speciální skutkovou podstatu vzniku práva na náhradu škody, jsou rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu, zastavení insolvenčního řízení nebo zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 142 písm. a/, b/ a c/ IZ). S názorem, že rozhodnutím, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, na jehož doručení nebo zveřejnění váže zákon počátek běhu lhůty k podání žaloby o náhradu škody, je rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy rozhodnutí soudu první instance, však odvolací soud nesouhlasí.

Soudní řízení obecně končí právní mocí rozhodnutí o podaném návrhu (žalobě) a řízení o insolvenčním návrhu není výjimkou. Okamžik ukončení řízení o podaném insolvenčním návrhu se váže buďto na rozhodnutí insolvenčního soudu a marné uplynutí lhůty k podání odvolání, nebo pokud odvolání podáno je, na doručení (zveřejnění) rozhodnutí odvolacího soudu, kterým rozhoduje o napadeném usnesení insolvenčního soudu. Zvláštností insolvenčního řízení je to, že pokud je vyhověno insolvenčnímu návrhu a toto rozhodnutí nabude účinky, nekončí insolvenční řízení jako celek, ale končí jen ta jeho fáze před insolvenčním soudem, jejímž předmětem je zjištění úpadku dlužníka, a insolvenční řízení pokračuje svými dalšími fázemi dle způsobu řešení úpadku nezávisle na tom, zda řízení o insolvenčním návrhu dále pokračuje odvolací fází. Tato zvláštnost insolvenčního řízení vyplývá z účinků v něm vydaných soudních rozhodnutí již okamžikem jejich zveřejnění (není-li zákonem stanoveno jinak, § 89 IZ), nikoli až jejich právní mocí. Z této odchylky insolvenčního řízení však v žádném případě nelze dovozovat, že řízení o insolvenčním návrhu je v případě, že je proti němu podáno odvolání, skončeno již rozhodnutím insolvenčního soudu jako soudu prvního stupně, a nikoli až soudu odvolacího. Pokud insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu podle § 142 písm. a/, b/ a c/ IZ a neurčí jinak (§ 146 odst. 1, věta druhá IZ), spojuje zákon zánik účinků zahájení insolvenčního řízení (§ 101, § 111 IZ) již s nepravomocným, avšak účinným rozhodnutím insolvenčního soudu (§ 89 IZ), přestože řízení o insolvenčním návrhu může dále pokračovat v odvolací fázi a je skončeno až rozhodnutím odvolacího soudu (právní mocí jeho rozhodnutí, tedy jeho zveřejněním).

Závěr o skončení řízení o insolvenčním návrhu již rozhodnutím insolvenčního soudu nelze dovozovat ani z úpravy ust. § 147 odst. 4, věty první za středníkem, IZ ( dovětku ), podle něhož o žalobě na náhradu škody nelze rozhodnout před právní (KSBR 44 INS 13922/2011) mocí rozhodnutí, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu. Smyslem dovětku je zabránit rozhodnutí o žalobě na náhradu škody dříve, než je najisto postaveno, zda je či není dán předpoklad pro vznik práva na náhradu škody, spočívající v pravomocném ukončení řízení o insolvenčním návrhu některým z rozhodnutí dle § 142 písm. a/, b/ a c/ IZ (zejména v situaci, kdy věcně příslušným k rozhodnutí o žalobě na náhradu škody byl do 31.10.2012 okresní soud, § 9 odst.1, § 9 odst. 4 o.s.ř. ve znění do účinnosti zákona č. 334/2012).

Z těchto důvodů je odvolací soud přesvědčen, že rozhodnutím, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu ve smyslu § 147 odst. 4 IZ může být jak rozhodnutí insolvenčního soudu dle § 142 písm. a), b) a c) IZ (pokud proti němu není podáno odvolání a toto rozhodnutí bez dalšího nabude právní moci), tak rozhodnutí odvolacího soudu, pokud odvolání podáno je.

V této věci bylo usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 ze dne 22.1.2010, kterým zamítl insolvenční návrh dlužníka na zjištění úpadku žalobce, napadeno odvoláním dlužníka. Na jeho základě odvolací Vrchní soud v Praze zamítavé usnesení insolvenčního soudu svým usnesením ze dne 6.4.2011 č. j. 3 VSPH 204/2010-A-90 potvrdil a toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 15.6.2011. Prekluzivní tříměsíční lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody začala žalobci běžet dne 16. června 2011 a její běh skončil ve čtvrtek dne 15. září 2011. Žalobce svůj nárok uplatnil přihláškou pohledávky, doručenou soudu dne 30.8.2011, tedy ve lhůtě dle § 147 odst. 4 IZ ve znění platném do 31.10.2012, která je lhůtou hmotněprávní.

Jak vyplývá ze zjištění o důvodech zamítnutí insolvenčního návrhu dlužníka, uvedených v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. KSPA 48 INS 6820/2009-A-41 ze dne 22.1.2010, insolvenční návrh dlužníka byl zamítnut proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku za žalobcem, tato pohledávka zůstala spornou a sporné skutečnosti o ní nebylo možno osvědčit jen listinami. Protože insolvenční návrh dlužníka nebyl zamítnut z důvodů dle § 147 odst. 2, věta za středníkem IZ, nenastaly okolnosti vylučující vznik práva žalobce na náhradu škody dle tohoto ustanovení. Avšak ani v tomto případě není vyloučeno, aby se dlužník své odpovědnosti zprostil, pokud by ovšem v tomto řízení prokázal, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu byla jeho splatná pohledávka proti žalobci po právu a existovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.7.2012 sen. zn. 29 NSČR 15/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/2013).

Soud prvního stupně, vzhledem ke svému nesprávnému výkladu pojmu rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu dle § 147 odst. 4 IZ a nesprávnému právnímu závěru o zániku práva žalobce na náhradu škody, nevyzval a nepoučil žalovaného dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby tvrdil a prokazoval skutečnosti o existenci jeho splatné pohledávky ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu dlužníka. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí podle ust. § 219 odst. 1, písm. a) o.s.ř. (KSBR 44 INS 13922/2011)

(z důvodu jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) zrušil a podle ust. § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně nejprve vyhodnotí již provedené důkazy žalobcem doloženými listinami ke vzniku výdajů, souvisejících s dlužníkem zahájeným insolvenčním řízením, přitom vyhodnotí i skutečnost, že pohledávka žalobce byla popřena co do pravosti. V případě, že dospěje k závěru, že žalobce těmito listinami existenci sporné pohledávky prokázal, u jednání vyzve žalovaného, zda ve smyslu shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu bude tvrdit skutečnosti o existenci dlužníkovy pohledávky za žalobcem v době, kdy byl zamítnut jeho insolvenční návrh na zjištění úpadku žalobce, a k těmto tvrzením označovat důkazy (§ 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). V závislosti na reakci žalovaného tyto důkazy případně provede. Po té zjištěné skutečnosti opětovně posoudí a o uplatněném nároku rozhodne. V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení.

Poučen í: Proti tomuto usnesení j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům řízení se však doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 24. září 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu