13 VSOL 51/2011-50
31 ICm 92/2010 13 VSOL 51/2011-50 (KSOS 31 INS 914/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, PSČ: 110 00, IČ: 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) Mgr. Kateřině Siudové, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Matiční 730/3, insolvenční správkyni dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , bytem Orlová-Lutyně, Osvobození 796, 2) Michalu anonymizovano , anonymizovano , bytem Orlová-Lutyně, Osvobození 796, zastoupenému Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Matiční 730/3, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 1.8.2011 č.j. 31 ICm 92/2010-31,

takto:

Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku II. a ve výrocích o nákladech řízení III. a IV. zr u š u j e a věc se v tomto rozsahu v r a c í soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že z pohledávky, která byla v rozsahu částky 33.850 Kč popřena, byla žalobcem do (KSOS 31 INS 914/2010) insolvenčního řízení KSOS 31 INS 914/2010 přihlášena po právu část pohledávky ve výši 9.014 Kč (výrok I.), žalobu, aby bylo určeno, že z pohledávky, která byla v rozsahu částky 33.850 Kč popřena, byla žalobcem do insolvenčního řízení KSOS 31 INS 914/2010 přihlášena po právu část pohledávky ve výši 24.836 Kč, zamítl (výrok II.), dále žalobce zavázal zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 1) částku 641 Kč (výrok III.) a žalovanému 2) částku 5.728 Kč (výrok IV.).

Proti tomuto rozsudku, pouze však proti zamítavému výroku a proti závislým výrokům o nákladech řízení, podal žalobce včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno, popřípadě se domáhal zrušení rozsudku v napadené části a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem, ačkoliv nebyly splněny předpoklady dle ustanovení § 118b, příp. § 175 odst. 4 části první věty za středníkem o.s.ř. a dále namítal, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce uvedl, že soud prvního stupně nereflektoval skutečnost, že smluvní odměna (tj. kapitalizovaný úrok), jež byla započtena, nebyla vůbec do insolvenčního řízení přihlášena, a že přihlášena byla toliko jistina. Žalobce tvrdil, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100282734 ze dne 30. 3. 2009 poskytl dlužníkovi úvěr v celkové výši 59.112 Kč, který se dlužník zavázal vrátit v 36 měsíčních splátkách po 1.642 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květnem 2009 a dlužník se dále zavázal žalobci zaplatit za poskytnutí úvěru smluvní odměnu ve výši 33.112, která představovala veškeré náklady na splácení úvěru za 36 měsíců. Žalobce uvedl, že smluvní odměna byla v souladu s článkem 10.1 smluvních ujednání započtena oproti nároku dlužníka na vyplacení části úvěru ve výši 33.112 Kč a zbývající částka 26.000 Kč byla dlužníkovi vyplacena na účet dle úvěrové smlouvy. Dlužník měl tedy věřiteli zaplatit zbývající částku ve výši 59.112 Kč, přičemž všechny splátky byly splátkami jistiny. Smluvní odměna nebyla odměnou ve smyslu ustanovení § 497 obchodního zákoníku, ale kapitalizovaným úrokem. Žalobce argumentoval tím, že ve smlouvách o úvěru bývá běžně sjednáno, že splátky se započítávají nejprve na příslušenství (úroky), teprve poté na jistinu. Žalobce vyslovil názor, že nelze aplikovat ustanovení § 170 insolvenčního zákona, neboť smluvní odměna (kapitalizovaný úrok) již byla uhrazena a dlužník splácel pouze jistinu, do insolvenčního řízení tedy žalobce nepřihlásil nic jiného než nedoplatek na nominální hodnotě (na jistině) úvěru a smluvní pokuty. Insolvenční správce proto smluvní odměnu nemohl popřít, neboť tato nebyla do insolvenčního řízení vůbec přihlášena. Proto dle názoru žalobce soud nebyl oprávněn si splátky rozdělovat na dvě částky, protože se jednalo pouze o splátky jistiny. Žalobce namítal, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho tvrzeními o tom, že smluvní odměna již byla započtena oproti nároku dlužníka na vyplacení části úvěru, a že k těmto tvrzením vůbec nepřihlédl.

Žalovaní se k odvolání nevyjádřili. (KSOS 31 INS 914/2010) Podle § 7 odst. 1 insolvenčního zákona se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, a že odvolání splňuje veškeré náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v zamítavém výroku II. a v závislých výrocích o nákladech řízení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona, ustanovení § 212, 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce lze vyhovět, byť z jiných, než namítaných důvodů.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 12. 4. 2010 se žalobce domáhal určení, že část jeho pohledávky za dlužníkem Michalem Gvozdekem, která byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem i dlužníkem, byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu, a to jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná. Žalobu odůvodnil tím, že do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě přihlásil pohledávku v celkové výši 46.714 Kč, a to částku 45.976 Kč z titulu nedoplatku na nominální hodnotě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100282734 a částku 738 Kč z titulu smluvních pokut. Na přezkumném jednání konaném dne 24. 3. 2010 byla žalovanými 1) a 2) popřena pohledávka žalobce co do pravosti i výše v rozsahu částky 33.850 Kč z důvodu, že nevznikla, o čemž byl žalobce vyrozuměn přípisem ze dne 26. 3. 2010. Žalobce tvrdil, že na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 30. 3. 2009 poskytl dlužníku úvěr v celkové výši 59.112, který se dlužník zavázal vrátit v 36 měsíčních splátkách po 1.642 Kč splatných vždy k 18. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem květnem 2009, dále se dlužník zavázal zaplatit odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 33.112 Kč. Poskytnutá částka byla dlužníku po započtení pohledávky na zaplacení odměny v souladu se smluvními ujednáními vyplacena na účet. Žalobce argumentoval tím, že celkem poskytl dlužníkovi úvěr ve výši 59.112 Kč, na jehož úhradu bylo dlužníkem zaplaceno 13.136 Kč, zbývá tudíž doplatit částka 45.976 Kč. Žalobce dále argumentoval tím, že úvěrová smlouva je platná, v souladu se zásadou autonomie vůle. Žalovaní se domáhali zamítnutí žaloby. Namítali, že předmětná smlouva o úvěru neobsahuje ujednání o úrocích, které je podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy. Žalovaní dále uvedli, že i kdyby úvěrová smlouva byla platná, byla by výše smluvní odměny neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaní argumentovali, že došlo jednostranně ke změně původní smlouvy, neboť nakonec bylo schváleno poskytnutí úvěru s vyplacením částky pouze ve výši 26.000 Kč s tím, že žalovaný 2) nový návrh smlouvy písemně neakceptoval a žalobce tak neprokázal uzavření úvěrové smlouvy. Nadto ani nový návrh smlouvy neobsahoval ujednání o úrocích. Žalovaní dále vyslovili názor, že smluvní odměnu nelze sjednat u půjčky a že smluvní odměna je ujednáním neurčitým, neplatným, v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně věc projednal u jednání dne 27. 7. 2011 za přítomnosti žalobce a žalovaných 1) a 2) a po provedení důkazu přihláškou pohledávky, (KSOS 31 INS 914/2010) usnesením o úpadku dlužníka, smlouvou o revolvingovém úvěru, splátkovým kalendářem ke smlouvě, kartou klienta, protokolem o přezkumném jednání, seznamem přihlášených pohledávek P 3, vyrozuměním o popření pohledávky, výpisem z účtu a fakturací smluvních pokut, rozhodl ve věci napadeným rozsudkem.

V napadeném rozsudku soud prvního stupně učinil ze všech provedených listinných důkazů souhrnné zjištění o tom, že dne 11. 2. 2010 byl zjištěn úpadek žalovaného 2), insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný 1). Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení žalovaného 2) pohledávku v celkové výši 46.714 Kč jako nedoplatek na nominální hodnotě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100282734. U přezkumného jednání dne 24. 3. 2010 byla pohledávka žalobce žalovaným 1) zjištěna v rozsahu částky 12.864 Kč a popřena v rozsahu částky 33.850, žalovaný 2) zaujal shodné stanovisko. Přípisem ze dne 24. 3. 2010 žalovaný 1) vyrozuměl žalobce o popření pohledávky. Soud prvního stupně dále vyšel ze závěru, že žalobce svůj nárok opírá o smlouvu o revolvingovém úvěru uzavřenou dne 30.3.2009, podle níž žalobce žalovanému 2) vyplatil částku 26.000 Kč, za smluvní odměnu ve výši 33.112 Kč, při RPSN 87,3 % a žalovaný 2) se zavázal žalobci splácet úvěr v 36 měsíčních splátkách po 1.642 Kč, přičemž první splátka byla splatná ke dni 18. 5. 2009 a zbývající splátka vždy k 18. dni v měsíci s tím, že poslední 36. splátka měla být uhrazena 18. 4. 2012. Dne 20. 4. 2009 žalobce poskytl žalovanému 2) bankovním převodem částku 26.000 Kč. Žalovaný 2) zaplatil žalobci celkem 8 splátek po 1.642 Kč, první splátku dne 23. 4. 2009 a poslední splátku dne 18. 12. 2009. Z důvodu prodlení druhého žalovaného byla žalovanému 2) opakovaně vyúčtována smluvní pokuta, a to 4 x 131,36 Kč a 1 x 213,46 Kč. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku s tím, že ze smluvní odměny a poskytnuté částky 26.000 Kč lze dovodit úrokovou sazbu 87,3 %, kterou soud prvního stupně považuje za dovolenou. Soud prvního stupně dále uzavřel, že smlouvu nečiní neplatnou ani skutečnost, že oproti původní smlouvě, podle níž měla být žalovanému 2) poskytnuta částka 50.000 Kč při smluvní odměně 63.652 Kč, byla žalovanému 2) poskytnuta částka nižší s odůvodněním, že tato skutečnost má základ v článku 1.6 smluvních ujednání. Soud prvního stupně dále uzavřel, že do úpadku mělo být žalovaným 2) zaplaceno celkem 9 splátek a po úpadku 27 splátek s tím, že fakticky bylo zaplaceno pouze 8 splátek. Soud prvního stupně dovodil, že ve splátce 1.642 Kč je obsažena jistina v rozsahu 43,98 %, tj. částkou 722,15 Kč a splátka úroku v rozsahu 59,02 %. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 170 insolvenčního zákona a uvedl, že po prohlášení úpadku lze uspokojit v insolvenčním řízení pouze jistinu pohledávky a nikoliv splatné či přirostlé úroky až po prohlášení úpadku. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má nárok pouze na jednu splátku ve výši 1.642 Kč a dále na 27 splátek pouze ve výši 722,15 Kč a dále má nárok na smluvní pokuty ve výši 738 Kč, tj. celkem na částku 21.878 Kč. Po odečtení uznané částky 12.864 Kč proto vyhověl žalobě co do částky 9.014 a ve zbytku žalobu zamítl.

Podle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. musí soud v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvést, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá (KSOS 31 INS 914/2010) skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

V rozsahu, v jakém soud této své povinnosti nedostojí, pak je rozhodnutí pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

Ze shora uvedených skutečností vyplývá, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný částečně pro nesrozumitelnost a částečně pro nedostatek důvodů.

Soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. provedl souhrnná skutková zjištění ze všech provedených důkazů, aniž by bylo zřejmé, které konkrétní skutečnosti ze kterých konkrétních důkazů zjistil. Otázkou nepřezkoumatelnosti rozsudku z důvodu souhrnných zjištění učiněných soudem se opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud České republiky, například v rozhodnutí sp.zn. 20 Cdo 2492/99 (zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR č. 40/2002), v němž uzavřel, že nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. Stejný závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku z důvodu tzv. souhrnných zjištění učinil Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí sp.zn. II. ÚS 94/98 (zveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 14 N 62/1999).

Nadto soud prvního stupně své závěry řádně právně neodůvodnil. Soud prvního stupně se nezabýval posouzením včasnosti incidenční žaloby ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 IZ. Soud prvního stupně se ani dostatečně nevypořádal s námitkami žalovaných v tom směru, že původní úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 2) byla změněna na základě přípisu ze dne 9. 4. 2010, který však nebyl žalovaným 2) písemně akceptován, když navíc v napadeném rozsudku úplně absentují skutková zjištění ohledně podmínek uvedených v původní smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 30.3.2009. Dále je třeba vytknout soudu prvního stupně, že při právním hodnocení věci vycházel z článku 1.6 smluvních ujednání, aniž by u jednání dne 27.7. 2011 důkaz takovou listinou provedl, z takového důkazu soud prvního stupně ani neprováděl skutková zjištění. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále není zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k výpočtu úrokové sazby právě ve výši 87,3 % a zda vzal v úvahu skutečnost, že docházelo splátkami k postupnému umořování úvěrové jistiny, když RPSN bez dalšího nevyjadřuje úrokovou míru. Soud prvního stupně se ani nevypořádal s námitkami žalobce, že smluvní odměna byla započtena na poskytnutý úvěr a že do insolvenčního řízení byla přihlášena jen úvěrová jistina. (KSOS 31 INS 914/2010) Ze všech shora uvedených důvodů má tedy odvolací soud za to, že rozsudek soudu prvního stupně je v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř., neboť nesplňuje nároky na obsahové náležitosti rozsudku dle tohoto zákonného ustanovení, potažmo že je tento rozsudek nepřezkoumatelný.

Jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a 132 o.s.ř., nejsou splněny předpoklady ani pro opakování dokazování, popřípadě jeho doplňování odvolacím soudem, ale nezbývá, než takové rozhodnutí zrušit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 1045/99 zveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14/2001). Rovněž Ústavní soud ČR v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 304/98 (zveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 12 N 120/1998) konstatoval, že stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným, může představovat a zpravidla také představuje porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. v zamítavém výroku II. a ve výrocích o nákladech řízení III. a IV. dle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku shora tohoto usnesení.

V novém rozhodnutí pak soud prvního stupně rozhodne i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 26. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu