13 VSOL 44/2015-68
14 ICm 569/2013 13 VSOL 44/2015-68 (KSOS 14 INS 24858/2012) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce COFIDIS s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 1423/6, PSČ 158 00, identifikační číslo: 27179907, zastoupeného Mgr. Jiřím Sitou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 00, proti žalované Ing. Haně Sazovské, se sídlem ve Frýdku-Místku, U Hřiště 255, PSČ 739 42, jako insolvenční správkyni, zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou se sídlem v Havířově-městě, U Stromovky 1501/11, PSČ 736 01, o určení pravosti pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Antonína anonymizovano , anonymizovano , bytem v Hnojníku 138, PSČ 739 53, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 24858/12, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.10.2014, č.j. 14 ICm 569/2013-39 (KSOS 14 INS 24858/2012),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potvrzuje. - (KSOS 14 INS 24858/2012)

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužníkem Antonínem Nězgodou ve výši 2.571,46 Kč, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 24858/2012, je po právu (výrok I.), určil, že pohledávka žalobce za dlužníkem Antonínem Nězgodou, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 24858/2012, je ve výši 22.978,36 Kč po právu (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem Antonínem Nězgodou, kterou přihlásil do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 14 INS 24858/2012, je po právu i ve výši 864 Kč (výrok III.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Soud prvního stupně po skutkové stránce uzavřel, že žalobce jako věřitel na straně jedné a Helena Klasnová jako dlužník a Antonín Nězgoda jako spoludlužník (oba jako nepodnikatelé) na straně druhé uzavřeli dne 15.12.2006 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 4312285, na základě které žalobce poskytl dlužníkovi úvěrový rámec ve výši 40.000 Kč při úrokové sazbě ve výši 1,74 % měsíčně z dlužné jistiny, přičemž dále bylo sjednáno pojistné ve výši 0,65 % z celkové neuhrazené částky a dlužník se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 1.200 Kč splatnými vždy k 15. dni v měsíci. Žalobce na základě uzavřené smlouvy poskytl dlužníkovi finanční prostředky v celkové výši 44.431 Kč, tj. 40.000 Kč dne 20.12.2006 a 4.431 Kč dne 15.9.2008. Dlužník uhradil do data podání přihlášky do insolvenčního řízení, to je do 5.12.2012, celkem 65 splátek a 1.200 K (naposledy splátkou ze dne č 11.7.2012 a 12.7.2012 a 1.200 Kto je celkem zaplatil 78.000 Kč. Dlužník č), po podání přihlášky zaplatil v období od 30.4.2013 do 20.8.2014 celkem částku 2.571,46 Kč, která byla žalobcem započtena nejprve na smluvní pokutu ve výši 864 Kč, následně na dlužné pojistné ve výši 635,34 Kč a ve zbývajícím rozsahu, to je ve výši 1.072,12 Kč, na dlužný smluvní úrok. Soud dospěl k závěru, že smlouva o revolvingovém úvěru byla platně uzavřena, když obsahuje podstatné náležitosti smlouvy dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout na žádost druhé smluvní strany v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky. Z uzavřené smlouvy je zřejmé, jaká je výše poskytnutého úvěrového limitu, výše měsíční splátky, výše úrokové sazby i výše pojistného. Pokud se týče roční procentní sazby nákladů na úvěr (RPSN), pak s ohledem na charakter smlouvy o revolvingovém úvěru nelze stanovit roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr a věřitel tak musí ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uvést ve smyslu § 5 odst. 2 - (KSOS 14 INS 24858/2012) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, maximální výši úvěru, výši plateb s úvěrem souvisejících a podmínky, za kterých lze tyto platby měnit. Podle soudu žalobce těmto povinnostem dostál, když z textu smlouvy samotné je zřejmé, jaká je výše poskytnutého úvěrového limitu, výše měsíční splátky, výše úrokové sazby i výše pojistného, dále je z článku 4.2. Všeobecných obchodních podmínek zřejmé, z čeho se skládá jednotlivá splátka, a v článku 5.3. Všeobecných obchodních podmínek jsou upraveny podmínky, za kterých lze měnit úrokovou sazbu. Soud tedy dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena platně. Pokud se týká velikosti písma a nečitelnosti smluvních ujednání, soud se neztotožňuje s názorem žalované, že smlouva je neplatná. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 1142/2009, ve kterém je uvedeno, že písemný právní úkon učiněný osobou, která nemůže číst, ale je schopna se podepsat, je platný, pozná-li či mohla-li by poznat obsah právního úkonu prostřednictvím přístrojů nebo pomůcek nebo jiné osoby, přičemž se nevyžaduje, aby se s obsahem právního úkonu skutečně seznámila. Dlužník jako smluvní strana nikdy netvrdil, že smlouvu nečetl či nepřečetl, naopak podle dohodnutých smluvních podmínek úvěr splácel. Soud dále odkázal i na nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 625/03, dle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou, a to obzvlášť za situace, kdy smluvní strany proti platnosti smlouvy ničeho nenamítají, tuto smlouvu respektují. Pokud se týká části pohledávky žalobce co do smluvní pokuty ve výši 864 Kč, soud dospěl k závěru, že žaloba na určení pravosti v této části není důvodná. Ujednání o smluvní pokutě nebylo obsaženo v samotné úvěrové smlouvě, nýbrž ve formulářových smluvních podmínkách dlužníkem nepodepsaných, jejichž obsah nemohl dlužník ovlivnit při procesu uzavírání smlouvy s žalobcem. Soud odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2013, sp.zn. I. ÚS 3512/11. Listinnými důkazy bylo v řízení prokázáno, že dlužník dosud neuhradil jistinu ve výši 23.108,30 Kč a smluvní úrok ve výši 734,06 Kč, to je částku ve výši celkem 23.842,36 Kč. Od této částky je třeba odečíst částku 864 Kč, protože žalobce nebyl oprávněn započíst platby dlužníka na smluvní pokutu, která nebyla platně sjednána, a žalobce tak má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 22.978,36 Kč. O nákladech incidenčního sporu soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., respektive ustanovení § 202 odst. 1, věty první insolvenčního zákona.

Proti tomuto rozsudku, proti výrokům II. a IV., podala žalovaná včasné odvolání, ve kterém uvedla, že setrvává na svých námitkách o neplatnosti úvěrové smlouvy č. 4312285. Dle jejího názoru ze smlouvy není zřejmé, za jakých podmínek je možné měnit RPSN, není zřejmý ani počet či struktura jednotlivých splátek, struktura samotného dluhu je tak nepřehledná a jeho výše neověřitelná. Ve smlouvě je sice odkaz na obchodní podmínky, které však, stejně jako text úvěrové smlouvy, jsou napsány takovým písmem, že je nelze číst bez užití zvláštních prostředků umožňujících zvětšení textu a tato skutečnost podle jejího názoru sama o sobě - (KSOS 14 INS 24858/2012) dostačuje k závěru o neplatnosti smlouvy; odvolatelka odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sen. zn. 103 VSPH 84/2011. Namítá, že obchodní podmínky navíc nejsou opatřeny podpisem dlužníka. Pokud se týče sazebníků, tyto žalobce sice k důkazu předložil, avšak v řízení netvrdil, zda s jejich obsahem dlužníka seznámil, popřípadě jakým způsobem, v tomto směru absentují i jakékoliv důkazy. Domnívá se, že soud prvního stupně se řádně nevypořádal s jejími námitkami, a z toho důvodu věc nesprávně právně posoudil, proto navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil, a to tak, že žalobu v této části zamítne a zaváže žalobce k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, poukázal na to, že bylo prokázáno, že mezi ním a dlužníkem došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na základě které byly poskytnuty dlužníku finanční prostředky, přičemž bylo prokázáno, že součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Finanční prostředky dlužník řádně nesplácel. K námitce, že ze smlouvy není možné zjistit přesný počet splátek a jejich strukturu, opakovaně uvádí, že předmětnou smlouvou byl sjednán tzv. revolvingový úvěr, principem tohoto typu úvěru je, že dlužníkovi je poskytnut úvěrový limit ve výši 40.000 Kč a dopředu není známo, v jaké celkové výši bude dlužníkem úvěr čerpán, kdy a v jakých výších jednotlivých čerpání. Z toho důvodu nemohou být ve smlouvě dopředu přesně specifikovány jednotlivé splátky, jejich složení atd.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není.

V projednávané věci je předmětem žaloby nárok žalobce na určení pravosti pohledávky, kterou přihlásil do insolvenčního řízení v celkové výši 26.413,82 Kč a která byla insolvenční správkyní zcela popřena z důvodu, že smlouva je neplatná, neboť součástí smlouvy nebylo ujednání RPSN, v důsledku čehož má být spotřebitelský úvěr úročen diskontní sazbou ČNB, a proto má být dluh již uhrazen. S důvody popření své pohledávky žalobce nesouhlasí. Uvedl, že finanční prostředky z úvěru byly převedeny na bankovní účet určený dlužníkem, dlužník úvěr částečně - (KSOS 14 INS 24858/2012) splácel, a to splátkami, které vyplývají z výpisu splátek. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,74 % měsíčně z dlužné jistiny, splátky byly sjednány ve výši 1.200 Kč a dlužníku byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 44.431 Kč, které čerpal postupně, nejdříve ve výši 40.000 Kč a dále pak ve výši 4.431 Kč. Žalobce dále uvedl, že nedílnou součástí smlouvy jsou Všeobecné obchodní podmínky, kde je v části 5.3. uveden způsob určení úrokové sazby ve vztahu k RPSN v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalobce poukázal na to, že smlouvou byl sjednán tzv. revolvingový úvěr, principem tohoto typu úvěru je, že dlužníkovi je poskytnut úvěrový limit a dopředu není známo, v jaké celkové výši bude dlužníkem úvěr čerpán, kdy a v jakých výších jednotlivých čerpání. Z toho důvodu nemohou být ve smlouvě dopředu přesně specifikovány jednotlivé splátky, jejich složení apod. V úvěrové smlouvě tak bylo uvedeno, jaký je sjednaný měsíční úrok pro daný úvěrový limit, a ve Všeobecných obchodních podmínkách byl uveden přesný matematický vzorec, ze kterého lze exaktně vypočítat přesný počet splátek v závislosti na aktuální vyčerpané jistině. Podle žalobce byl dlužník s Všeobecnými obchodními podmínkami řádně seznámen před podpisem smlouvy, což stvrdil podpisem úvěrové smlouvy.

Žalovaná poukazovala na to, že se jedná o neplatnou smlouvu, protože v ní nebyla uvedena roční průměrná spotřeba nákladů (RPSN), která je dle § 4 zákona č. 321/2001 Sb. povinnou náležitostí smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nesplňuje-li smlouva náležitosti zákona o spotřebitelském úvěru, pokládá se spotřebitelský úvěr za úročený ve výši diskontní sazby ČNB a ujednání o jiných platbách se stávají neplatnými. Vzhledem k tomu, že žalobce na základě smlouvy poskytl úvěr ve výši 40.000 Kč a dlužník zaplatil 64 splátek po 1.200 Kč, domnívá se, že závazek dlužníka již zcela zanikl. Namítá, že dlužník neví, co vlastně hradí, struktura dluhu je nepřehledná a jeho výše neověřitelná. Ke smlouvě jsou sice připojeny Všeobecné obchodní podmínky, ovšem jsou psány takovou velikostí písma, že je nelze číst bez užití zvláštních prostředků umožňujících zvětšení textu.

Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry, které učinil soud prvního stupně z provedených důkazů, na která také pro stručnost odůvodnění v plném rozsahu odkazuje. Rovněž tak zcela souhlasí s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně.

Soud prvního stupně správně uzavřel, že smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013) se dle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d/ obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Navíc žalobce při uzavření smlouvy jednal jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnice i dlužník ji neuzavírali jako podnikatelé, proto se jedná o vztah se spotřebitelem a je třeba použít ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31.12.2013), a rovněž tak je třeba - (KSOS 14 INS 24858/2012) posoudit, zda smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

Odvolací soud se neztotožňuje s odvolací námitkou žalované, že uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. Podle názoru odvolacího soudu velikost písma v úvěrové smlouvě, potažmo v obchodních podmínkách, sama o sobě nemůže způsobovat neplatnost úvěrové smlouvy. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Neplatnost smlouvy by tedy měla být výjimkou, nikoliv zásadou, a to zvláště za situace, kdy smluvní strany proti platnosti smlouvy ničeho nenamítají, takovou smlouvu respektují a podle uzavřené smlouvy také plní, tak jako je tomu i v projednávané věci. K námitce odvolatelky, že obchodní podmínky nejsou opatřeny podpisem dlužníka, odvolací soud uvádí, že obchodní podmínky, na které smlouva odkazuje a jež jsou k ní připojeny nebo jsou smluvním stranám známy, nemusí být samostatně podepisovány účastníky smluvního vztahu. V pochybnostech však musí ten, kdo se jich dovolává, prokázat, že byly ke smlouvě připojeny, anebo že byly druhé straně známy (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1998, sp.zn. 5 Cmo 318/97, publikován v Soudních rozhledech č. 10/1998). V dané věci dlužník podpisem smlouvy prohlásil, že se seznámil s obchodními podmínkami, které věřitel učinil nedílnou součástí smlouvy, přičemž v článku 4.2. dlužník potvrdil, že se před podpisem smlouvy seznámil s aktuálním sazebníkem poplatků věřitele. Pokud jde o seznamování dlužníka s jednotlivými sazebníky poplatků, tak z tohoto ustanovení článku 4.2. obchodních podmínek také vyplývá, že aktuální sazebníky poplatků jsou k dispozici v sídle věřitele, na jeho internetových stránkách, popřípadě může dlužník písemně požádat o jejich zaslání na svou adresu. K námitce žalované, že smlouva je neplatná i z toho důvodu, protože v ní není uvedena roční průměrná spotřeba nákladů (RPSN), již soud prvního stupně správně uvedl, že pokud nelze ve smlouvě o spotřebitelském úvěru stanovit roční procentní sazbu nákladů, musí věřitel ve smlouvě podle § 5 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, uvést maximální výši úvěru, výši plateb s úvěrem souvisejících a podmínky, za kterých lze tyto platby měnit. Žalobce těmto svým povinnostem dostál, protože přímo z úvěrové smlouvy je patrné, jaká je výše úvěrového limitu, dále je zde uvedena výše měsíční splátky, výše úrokové sazby a výše pojistného, v obchodních podmínkách v článku 4.2. je pak uvedeno, z čeho se skládá jednotlivá splátka, a v článku 5.3. jsou upraveny podmínky, za kterých lze měnit úrokovou sazbu. Nelze proto přisvědčit odvolací námitce žalované, že smlouva je neplatná, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. a ve výroku IV. o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. - (KSOS 14 INS 24858/2012)

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 202 odst. 1 IZ. Žalovaná nebyla se svým odvoláním procesně úspěšná, žalobce, který v odvolacím řízení učinil jeden úkon právní služby, byl naopak v odvolacím řízení úspěšný. Vzhledem k tomu, že se však jedná o spor o pravost a výši přihlášené pohledávky, nemá procesně úspěšný žalobce vůči insolvenční správkyni nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proto o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 23. června 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu