13 VSOL 43/2014-75
ČESKÁ REPUBLIKA 36 ICm 903/2012 13 VSOL 43/2014-75 (KSOS 36 INS 14098/2011) ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla ve věci žalobce Romana anonymizovano , anonymizovano , bytem v Ostravě-Porubě, Marie Majerové 21/1702, PSČ 708 00, zastoupeného Mgr. et. Mgr. Janem Parmou, advokátem se sídlem v Sokolnici, Komenského 113, proti žalovanému JUDr. Petru Chylovi, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, PSČ 702 00, insolvenčnímu správci dlužnice Dagmar anonymizovano , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Tomanem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, PSČ 702 00, o vyloučení věci z majetkové podstaty, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Dagmar anonymizovano , vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 14098/2011, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.11.2013, č.j. 36 ICm 903/2012-43 (KSOS 36 INS 14098/2011),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . (KSOS 36 INS 14098/2011)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 10.333,40 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu, aby z majetkové podstaty dlužnice Dagmar anonymizovano , anonymizovano v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 36 INS 14098/2011 byla vyloučena bytová jednotka č. 1702/12 umístěná v budově č.p. 1702, způsob využití bytový dům, postavené na pozemku parc. č. 3474/1 v k.ú. Poruba-sever, jakož i spoluvlastnický podíl o velikosti ideálních 641/14875 na pozemku parc. č. 3474/1-zastavěná plocha a nádvoří a na společných částech domu čp. 1702-bytový dům, v k.ú. Poruba-sever, to vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec Ostrava, katastrální území Poruba-sever, na listu vlastnictví 10990 vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce a dlužnice uzavřeli manželství v roce 1994, přičemž po dobu trvání manželství nedošlo k úpravě rozsahu společného jmění manželů. Dne 21.6.2001 uzavřel otec žalobce Leopold Pek jako převádějící, s žalobcem jako nabyvatelem, smlouvu o převodu členských práv a povinností, přičemž předmětem převodu byla členská práva a povinnosti k bytu č. 12 na ulici Marie Majerové 1702/21 v Ostravě-Porubě. Dne 21.6.2001 byla současně uzavřena mezi Stavebním bytovým družstvem Poruba jako pronajímatelem a žalobcem jako členem SBD a nájemcem nájemní smlouva k předmětnému družstevnímu bytu. V tomto bytě bydlela dlužnice spolu s žalobcem od roku 2000 do května 2013, přičemž až do března 2011 dlužnice spolu s žalobcem žili jako manželé a společně hospodařili a jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno 14.5.2013. Na základě následně uzavřené smlouvy o převodu družstevního bytu, převodu nebytové jednotky a převodu pozemku do vlastnictví člena družstva ze dne 11.12.2001 uzavřené mezi Stavebním bytovým družstvem Poruba jako převádějícím a Romanem Pekem a Dagmar anonymizovano jako nabyvateli, bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalobce a dlužnice (v SJM) k předmětným nemovitostem, které následně dne 29.11.2011 zapsal žalovaný do soupisu majetkové podstaty dlužnice. V soupisu majetkové podstaty je tedy nemovitý majetek, to je předmětná bytová jednotka, a dále movité věci, to je majetek v hodnotě celkem 1.116.000 Kč. Na druhé straně věřitelé do insolvenčního řízení dlužnice přihlásili pohledávky v celkové výši 1.960.591,40 Kč, které byly v celém rozsahu zjištěny. Soud uzavřel, že žalobce se stal na základě smlouvy o převodu členských práv a povinností a uzavřené nájemní smlouvy členem družstva SBD (KSOS 36 INS 14098/2011)

Poruba a nájemcem družstevního bytu č. 12 na ulici M. Majerové, tedy v době, kdy trvalo jeho manželství s dlužnicí. Ve smyslu § 703 občanského zákoníku tak vznikl žalobci a dlužnici společný nájem družstevního bytu a současně společné členství v družstvu. Smlouvu o převodu členských práv a povinností ze dne 21.6.2001 soud posoudil jako platnou, byť v důsledku zřejmé písařské chyby je ve smlouvě nesprávně uvedeno, že nabyvatelem je Leopold Pek, namísto správného údaje o nabyvateli-Roman Pek. Vzniku společného nájmu družstevního bytu a společného členství manželů v družstvu nebrání ani ustanovení § 703 odst. 3 občanského zákoníku, neboť z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobce a dlužnice spolu žili jako manželé a hospodařili až do března 2011. Vzhledem k tomu, že jak žalobce, tak i dlužnice se stali společnými členy družstva, byla jak s žalobcem, tak i s dlužnicí jako nabyvateli platně uzavřena dne 11.12.2001 smlouva o převodu družstevního bytu, převodu nebytové jednotky a převodu pozemku do vlastnictví člena družstva, přičemž předmětem převodu byl družstevní byt ve čtvrtém nadzemním podlaží, včetně vybavení bytové jednotky č. 1702/12. Vzhledem k tomu, že žalobce i dlužnice byli společnými členy družstva, došlo tak k platnému převodu bytové jednotky s podílem na společných částech domu a pozemku do společného jmění žalobce a dlužnice. Žalobce podpisem insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na oddlužení vyjádřil nejen formální souhlas se zahájením řízení, ale projevil též souhlas s tím, aby veškerý majetek tvořící jejich společné jmění manželů byl využit pro potřeby oddlužení jeho manželky, tedy k zaplacení výlučných závazků dlužnice a také závazků společných ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Jak vyplynulo z obsahu insolvenčního spisu, zjištěné pohledávky přihlášených věřitelů činí celkem 1.960.591,40 Kč. Současně bylo zjištěno, že hodnota majetku v SJM je nižší než závazky dlužnice. Žalovaný insolvenční správce tedy oprávněně zahrnul bytovou jednotku č. 1702/12, včetně spoluvlastnického podílu na pozemku a společných částech domu do soupisu majetkové podstaty dlužnice a pokud se žalobce domáhal vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu majetkové podstaty, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K obraně žalobce stran namítané neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností soud uvedl, že nedospěl k závěru, že by byla smlouva absolutně neplatná z důvodu nesrozumitelnosti. I v případě, že by se důvod absolutní neplatnosti, ať již z jakýchkoliv důvodů týkal pouze jednoho z manželů, to je, bylo by prokázáno, že jeden z manželů ke dni uzavření předmětné smlouvy o převodu družstevního bytu nebyl nájemcem bytu a členem družstva a přesto s ním a s druhým manželem družstvo uzavřelo smlouvu o převodu bytové jednotky, pak i v takovém případě by uzavřená smlouva o převodu družstevního bytu byla absolutně neplatná, a to ve vztahu k oběma manželům, neboť neplatnost smlouvy v části, která se týká jednoho z manželů, je obsahově neoddělitelná od části týkající se druhého z manželů. V těchto případech by tak dlužnice ani žalobce nemohli platně nabýt vlastnické právo k bytové jednotce spolu s podílem na společných částech domu a pozemku a výlučným vlastníkem by zůstalo stavební bytové družstvo Poruba. Tedy ani z tohoto hlediska by nastíněná obrana žalobce nemohla být v tomto řízení úspěšná, ve kterém žalobce naopak musí prokázat, pakliže chce být úspěšný ve sporu, že právě jemu svědčí právo, které vylučuje soupis majetku do majetkové podstaty. (KSOS 36 INS 14098/2011)

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle procesní úspěšnosti a přiznal procesně úspěšnému žalovanému zastoupenému advokátem náhradu účelně vynaložených nákladů za dva úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhl.č. 177/96 Sb. spočívající v přípravě a převzetí věci a sepisu vyjádření k žalobě. Za účelně vynaložené náklady soud prvního stupně neshledal odměnu a 2 režijní paušály za účast u jednání konaného dne 13.11.2013 a za účast u jednání dne 20.11.2013, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, neboť v případě ústního jednání dne 13.11.2013 se právní zástupce žalovaného dostavil pouze na začátek jednání, v jednací síni byl přítomen zhruba 10 minut a k vyhlášení se dostavil opožděně, to je až ve fázi odůvodňování rozsudku.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, kterým se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno v plném rozsahu, popřípadě pouze v rozsahu vyloučení bytové jednotky, pokud jde o jednu polovinu. Namítal, že bytová jednotka není součástí společného jmění manželů, když jeho otec daroval, respektive bezúplatně převedl svůj družstevní podíl, který byl později transformován na bytovou jednotku pouze na žalobce. Pakliže předmětná bytová jednotka nebyla a není součástí SJM, nemohla být platně zahrnuta do soupisu majetkové podstaty dlužnice. I pokud by k darování nedošlo, pak soud prvního stupně se dle žalobce nesprávně vypořádal s jeho tvrzením, že s bývalou manželkou -dlužnicí spolu nežili v době vzniku členství v družstvu. Tvrdí, že v předmětné době nežil s tehdejší manželkou společně, a proto je nutno aplikovat § 703 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. a uzavřít, že nevznikl společný nájem manželů a ani společné členství manželů v družstvu. Argumentuje tím, že v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na to, že došlo k zúžení společného jmění jeho a jeho bývalé manželky, a to právě ve vztahu k nabytí členského podílu v družstvu. Podle jeho názoru soud však zcela překvapivě ve svém rozsudku konstatoval, že k žádnému zúžení společného jmění manželů nedošlo, a to přesto, že tvrdil opak a žádný důkaz vyvracející jeho tvrzení nebyl navržen ani proveden. Má za to, že dluhy, které vznikly jeho bývalé manželce, nejsou součástí společného jmění, protože vznikly v rámci jejího podnikání. Nebylo proto možno na místě aplikovat ustanovení § 274 insolvenčního zákona. Poukazuje na to, že si nebyl vědom toho, že by součástí společného jmění manželů měli být i předmětné nemovitosti, o které je veden spor. K této nemovitosti se choval vždy tak, že ji považoval za své výlučné vlastnictví. Pokud by se domníval, že nemovitosti jsou součástí společného jmění a že by tak reálně hrozilo, že budou v rámci insolvenčního řízení postiženy, nikdy by insolvenční návrh své bývalé manželky nepodepsal. Má za to, že pokud by insolvenční správce s ohledem na příjmy dlužnice přistoupil na původní návrh dlužnice a ona by hradila svůj dluh ve splátkách, mohla být již podstatná část dluhu zaplacena. Poukazuje na dle jeho názoru špatné rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Insolvenční soud takto rozhodl, i když dlužnice navrhovala oddlužení splátkovým kalendářem. Domnívá se, že při hodnocení příjmu dlužnice insolvenční soud nevzal v potaz jeho příjem; v té době byl ještě stále manželem dlužnice a podepsal insolvenční návrh dlužnice. Je toho názoru, že platí insolvenční praxe, že v takovém případě je možno postihnout i příjem manžela (KSOS 36 INS 14098/2011) dlužníka. Poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který uzavřel, že není opodstatněno preferovat před splátkovým kalendářem oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, pokud má vést ke ztrátě obydlí dlužnice a osob jí blízkých, a tudíž může dlužnici uvrhnout do neřešitelné sociální situace, která může navíc způsobit její další nežádoucí zadlužení. Má za to, že takový postup není v souladu se zásadami insolvenčního řízení a domnívá se, že zahrnutím bytové jednotky do soupisu majetkové podstaty dlužnice a jejím předpokládaným zpeněžením bude on nespravedlivě poškozen a jeho bývalá manželka jako dlužnice nedovoleně zvýhodněna, neboť v předmětném bytě nebydlí. Poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ve kterém soud uzavřel, že pokud by insolvenční správce nesprávně vyhodnotil hodnotu nemovitostí a celé nemovitosti sepsal a následně by se zjistilo, že je jejich hodnota vyšší, než výše zajištěných pohledávek, byl by druhý z bývalých manželů poškozen, protože by nemovitost jako celek byla zpeněžena bez jeho souhlasu. Podle soudu se za takové situace jeví žádoucí s ohledem na zásadu poměrného uspokojení věřitelů nemovitost rozdělit tak, jako kdyby již lhůta tří let od rozvodu uběhla a pojmout nemovitosti do majetkových podstat rovným dílem. Tvrdí, že v konkrétně projednávaném sporu krajský soud rozhodl tak, že se vylučuje pouze polovina nemovitostí z majetkové podstaty a ve zbytku se zamítá. Žalobce rovněž poukazoval na to, že soud prvního stupně dle jeho názoru nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když soud rezignoval na řádné vyhodnocení, zda nárokované náklady byly skutečně účelnými náklady potřebnými k bránění práva. Domnívá se, že právní zástupce žalovaného ve skutečnosti žádné právní zastoupení v této věci nevykonával. Veškerá písemná podání učiněná ze strany žalovaného byla učiněna s hlavičkou advokátní kancelář Chyla-Toman. Tvrdí, že žalovaný podání s touto hlavičkou činí běžně i v ostatních insolvenčních řízení, kde je insolvenčním správcem a nelze tak fakticky rozlišit, zda podání vypracovává JUDr. Chyla jako insolvenční správce nebo Mgr. Toman jako společník z advokátní kanceláře. Má podezření, že žalovaný a Mgr. Toman sice formálně vykonávají advokátní praxi samostatně, ale ve skutečnosti ji vykonávají společně.

Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení napadené rozhodnutí. Setrval na názoru, že žaloba je nedůvodná, stejně tak jako odvolání žalobce. Poukazuje na to, že otázka existence společné domácnosti a v návaznosti na to možnost vzniku společného nájmu a společného členství v družstvu byla podrobně řešena, když soud v tomto směru vyšel jak z tvrzení žalobce, tak z tvrzení obou manželů v rozvodovém řízení, takže změna stanoviska žalobce je účelová. To se týká i tvrzení žalobce, že byt je jeho výlučným vlastnictvím, neboť byl darován pouze jemu, případně námitek k formálním náležitostem smluv. Tyto námitky byly soudem řešeny vyčerpávajícím způsobem a soud prvního stupně nadto správně uzavřel, že i pokud by žalobce byl s tvrzením o neplatnosti smluv úspěšný, musela by být žaloba zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace. Námitky k výroku o nákladech řízení považuje žalovaný za irelevantní, protože náklady byly přiznány v souladu s právními předpisy, včetně insolvenčního zákona. (KSOS 36 INS 14098/2011)

Podle ustanovení § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), opakoval dokazování a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

Žalobce podanou žalobou uplatnil nárok na vyloučení bytové jednotky z majetkové podstaty dlužnice s odůvodněním, že bytová jednotka neměla být zahrnuta do soupisu majetkové podstaty jako majetek dlužnice v souladu s ustanovením § 274 IZ., ani z jiného důvodu, protože členská práva a povinnosti k bytové jednotce daroval žalobci jeho otec a nedošlo tak k vzniku společného nájmu bytu a společného členství manželů v družstvu.

Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o převodu členských práv a povinností uzavřenou podle čl. 6 stanov SBD Poruba ze dne 21.6.2001, z níž zjistil, že jako nájemce a dále převádějící je označen Leopold Pek, jako nabyvatel je označen Roman Pek, v článku I. je uvedeno, že převádějící převádí na nabyvatele členská práva a povinnosti k bytu č. 12 na ulici M. Majerové 21/1702 v Ostravě-Porubě, nejsou zde uvedeny žádné pohledávky váznoucí k převádějící jednotce, nabyvatel Leopold Pek je zde uveden jak ženatý, anonymizovano , jeho manželka je zde uvedena jako Dagmar anonymizovano , anonymizovano a dalším příslušníkem domácnosti je Roman Pek, syn nabyvatele. K převodu členských práv a povinností dochází dnem 21.6.2001, tímto dnem vstupuje nabyvatel do práv a povinností převádějícího a odpovídá družstvu za plnění povinností svého předchůdce. Převádějící nabyvatel souhlasí, aby zůstatková hodnota členského podílu včetně placené části účelové půjčky byla převedena na nabyvatele. Bylo dohodnuto, že vzájemné majetkové vypořádání bude provedeno tak, že účastníci smlouvy se vyrovnají přímo mezi sebou. Smlouva je podepsána zástupcem Stavebního bytového družstva Poruba, dále je podepsána převádějícím a nabyvateli Romanem Pekem a jeho manželkou Dagmar anonymizovano , u kterých jsou uvedena jejich rodná čísla.

Podle ustanovení § 274 IZ nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty. (KSOS 36 INS 14098/2011)

Podle ustanovení § 225 odst. 1 IZ osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle ustanovení § 703 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013, jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely (odstavec 1). Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně (odstavec 2). Ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí (odstavec 3).

Soud prvního stupně správně uvedl, že i v poměrech insolvenčního zákona v případě takzvaných excindačních žalob, prostřednictvím nichž se s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, je třeba zkoumat, zda a) označený majetek byl pojat správcem do soupisu majetkové podstaty, b) vylučovací žaloba osoby odlišné od dlužníka došla soudu nejpozději ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy bylo oprávněné osobě doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo, c) žalovaným je insolvenční správce, d) v době, kdy soud rozhoduje, nadále trvají účinky úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě a e) osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokáže, že tato neměla být do soupisu zahrnuta a právo, které vylučuje její soupis do podstaty, svědčí žalobci.

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že splnění podmínek pod písmeny a)-d) vyplývá z obsahu insolvenčního spisu a v tomto směru blíže odkazuje na správná zjištění uvedená v důvodech napadeného rozsudku. Ve vztahu k poslední podmínce soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný oprávněně zahrnul bytovou jednotku do majetkové podstaty dlužnice, protože žalobci se nepodařilo prokázat, že by tato jednotka do soupisu majetku býti zahrnuta neměla. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožňuje.

Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli, že došlo k nabytí družstevního podílu do jeho výlučného vlastnictví, když obdarovaným byl pouze on. Ze smlouvy o převodu členských práv a povinností uzavřené dne 21.6.2001 vyplývá, že na straně nabyvatele členských práv a povinností je v dohodě označen žalobce, a to společně se svou manželkou Dagmar anonymizovano , která je ve smlouvě označena a která také písemně uzavřenou smlouvu podepsala, byla tedy přítomna uzavření této smlouvy a stala se také účastnicí této smlouvy. Ze smlouvy proto nevyplývá, že by členská práva a povinnosti spojená s členstvím ve stavebním bytovém družstvu daroval otec žalobce pouze a bezvýhradně žalobci, tak jak žalobce tvrdil. Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani čestné prohlášení, které žalobce předložil ke svému odvolání a v němž otec žalobce prohlašuje, že předmětný byt, (KSOS 36 INS 14098/2011) respektive členská práva a povinnosti k bytu daroval pouze žalobci. Soud prvního stupně také správně uzavřel, že ve smyslu ustanovení § 703 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 vznikl společný nájem bytu manželů i společné členství manželů v družstvu, z něhož byli oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Odvolací námitku žalobce, že soud prvního stupně se nesprávně vypořádal s jeho tvrzením, že s bývalou manželkou nežil v době vzniku členství v družstvu a tudíž nemohl vzniknout společný nájem manželů a ani společné členství manželů v družstvu, nepovažuje odvolací soud za důvodnou. Tato námitka byla vyvrácena zjištěními, která učinil soud prvního stupně z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25.3.2013, sp.zn. 37 C 165/2012, kterým bylo rozvedeno manželství žalobce a dlužnice, a z něhož vyplynulo, že účastníci spolu přestali žít a hospodařit v březnu roku 2011. Sám žalobce již v řízení před soudem prvního stupně také uvedl, že v bytové jednotce bydlel s manželkou již od roku 2000.

Ani další odvolací námitku žalobce, a sice, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl navržen a ani proveden žádný důkaz, který by vyvrátil jeho tvrzení, že došlo k zúžení společného jmění manželů právě ve vztahu k nabytí členského podílu v družstvu, nelze považovat za důvodnou. Pokud žalobce tvrdil, že došlo k zúžení společného jmění manželů, a to právě k nabytí členského podílu v družstvu, důkazní břemeno stíhalo jeho, a byl proto povinen k tomuto svému tvrzení označit a předložit důkaz. V řízení před soudem prvního stupně žalobce žádnou takovou dohodu nepředložil; nadto u jednání v řízení před prvního stupně výslovně uvedl, že do rozvodu manželství nedošlo mezi ním a dlužnicí ke změně rozsahu SJM ve smyslu zúžení či rozšíření, a to ani smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu, ani soudním rozhodnutím.

Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že dluhy jeho bývalé manželky nejsou součástí společného jmění, a tudíž nebylo možno aplikovat ustanovení § 274 IZ. V řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by závazky dlužnice nebyly předmětem společného jmění manželů, když za závazky spadající pod SJM se považují závazky, které za trvání manželství vznikly některému z manželů nebo oběma manželům společně (ustanovení § 143 odst. 1 písm. b/ občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013). Ustanovení § 274 řeší případ, kdy společné jmění manželů je menší než závazky dlužníka (včetně společných závazků dlužníka a jeho manžela), jež z něho mají být uspokojeny. V takovém případě se vypořádání neprovádí a celé společné jmění manželů se stane součástí majetkové podstaty. To, že v projednávané věci je hodnota bytové jednotky s podílem na pozemku a společných částech domu, včetně movitých věcí dlužnice a žalobce nižší než hodnota závazků dlužnice-zjištěných pohledávek věřitelů, kteří se přihlásili do insolvenčního řízení v celkové výši 1.960.591,40 Kč, nebylo mezi účastníky sporné a tudíž insolvenční správce správně v souladu s ustanovením § 274 IZ zahrnul bytovou jednotku, včetně dalšího movitého majetku dlužnice a žalobce, do majetkové podstaty. Námitka odvolatele, že si nebyl vědom toho, že byt patří do společného jmění manželů s tím, že pokud by si to uvědomoval, pak by nikdy insolvenční návrh dlužnice nepodepsal, je zcela právně nevýznamná. (KSOS 36 INS 14098/2011)

Rovněž tak je neopodstatněná námitka odvolatele poukazující na špatné rozhodnutí insolvenčního soudu, který dle odvolatele nesprávně rozhodl o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, ačkoliv dlužnice navrhovala jako způsob oddlužení plnění splátkového kalendáře. Odvolací soud k této námitce uvádí, že v rozhodnutí ze dne 30.1.2014, senátní značka 29 NSČR 91/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§ 402 odst. 3 IZ), a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 IZ). To, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá.

I když tedy dlužnice navrhovala jako způsob svého úpadku oddlužení plněním splátkového kalendáře, a insolvenční soud rozhodl o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, protože tento způsob oddlužení shledal pro věřitele výhodnější, nelze na základě toho uzavřít, že by takové rozhodnutí bylo v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, a to v tom směru, že by tímto rozhodnutím byl žalobce nespravedlivě poškozen a jeho bývalá manželka nedovoleně zvýhodněna, neboť v předmětném bytě nebydlí tak, jak namítal odvolatel. Odvolací soud se rovněž tak neztotožňuje s námitkou odvolatele, že by se v dané věci mělo jednat o případ uváděný žalobcem v jeho odvolání, který řešil Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a že by tudíž v projednávané věci mělo být maximálně rozhodnuto o zamítnutí žaloby na vyloučení bytové jednotky v rozsahu jedné poloviny a ohledně druhé poloviny bytové jednotky, by mělo být žalobě vyhověno.

K namítané neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, kterou tvrdil žalobce jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před odvolacím soudem, soud prvního stupně správně uzavřel, že obrana žalobce založená na neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, stejně tak obrana založená na tom, že členství vzniklo za dobu trvání manželství pouze jemu a nikoliv dlužnici, nemůže žalobci přinést úspěch, neboť v případě naplnění obrany žalobce by smlouva o převodu bytové jednotky ze dne 11.12.2001 byla absolutně neplatná, a nemovitosti, které jsou předmětem smlouvy, by nenabyl platně ani žalobce ani dlužnice a žalobce by tak nebyl aktivně legitimován k podání žaloby na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, neboť jejich vlastníkem by zůstal převádějící, tedy Stavební bytové družstvo Poruba.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže žalobu žalobce na vyloučení bytové jednotky z majetkové podstaty dlužnice zamítl. (KSOS 36 INS 14098/2011)

Odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správně potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

Odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že žalovanému by neměla být přiznána náhrada nákladů řízení za právní zastoupení, neboť by to bylo nemravné z důvodu, že žalovaný je sám advokátem a že advokát, který jej zastupuje, je s ním ve společné advokátní kanceláři. Již v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud ve svém Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17.6.1998, Cpjn 19/98 k výkladu ustanovení zákona č. 328/91 Sb., o konkursu a vyrovnání, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1996 Sb., v bodě XX. uzavřel, že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, jakož i ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce. Skutečnost, že insolvenční správce je sám advokátem, není důvodem pro to, že by se nemohl nechat zastoupit sám advokátem; je přitom zcela nerozhodné, že se jedná o advokáta, se kterým pracuje ve společné advokátní kanceláři. Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli ani v tom, že soud přiznal náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, které nebyly účelně vynaloženy. Z odůvodnění napadeného rozsudku naopak vyplývá, že soud prvního stupně se velmi pečlivě zabýval tím, zda všechny účtované náklady právního zastoupení byly vynaloženy účelně a zcela správně, dovodil, že dva úkony právní pomoci, tj. účast u jednání před soudem prvního stupně, nelze považovat za účelně vynaložené, když jednoho jednání se advokát žalovaného účastnil pouze 10 minut a k druhému jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, se dostavil opožděně, to je až ve fázi odůvodňování vyhlášeného rozhodnutí.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byl žalobce procesně neúspěšný, a je proto povinen nahradit procesně úspěšnému žalovanému náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Žalovaný je i v odvolacím řízení zastoupen advokátem, má proto právo na náhradu nákladů za právní zastoupení. Tyto odvolací soud přiznal v rozsahu dvou úkonů, a to za účast u odvolacího jednání a sepsání vyjádření k odvolání žalobce (ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhl.č. 177/1996 Sb.-advokátního tarifu); 1 úkon ve výši 3.100 Kč podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) vyhl.č. 177/96 Sb. ve spojení s § 7 bodem 5 téže vyhlášky, celkem za 2 úkony se jedná o částku 6.200 Kč a k tomu 2x 300 Kč režijní paušál podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Za účelně vynaložené náklady řízení pak dále nutno považovat náhradu za ztrátu času cestou konanou ze sídla advokátní kanceláře do místa jednání odvolacího soudu, celkem se jedná o 4 půlhodiny á 100 Kč (ustanovení § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 advokátního tarifu). Cesta k jednání k odvolacímu soudu byla konána osobním automobilem Ford Mondeo, z Ostravy do Olomouce a zpět bylo ujeto celkem 200 km, průměrná spotřeba 8,4 litru na 100 km, cena pohonných hmot benzínu Natural 95 35,70 Kč za 1 litr dle vyhlášky č. 435/2013 Sb., celkem cestovné představuje částku (KSOS 36 INS 14098/2011)

1.340 Kč (ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokát žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, tudíž k účelně vynaloženým nákladům řízení přísluší dále advokátu žalovaného 21% daň z přidané hodnoty v částce 1.793,40 Kč (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty). Celkové náklady řízení účelně vynaložené žalovaným v odvolacím řízení představují sumu 10.333,40 Kč; tuto částku je povinen zaplatit žalobce žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného (ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však též doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 29. července 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu