13 VSOL 41/2012-266
39 ICm 1154/2010 13 VSOL 41/2012-266 (KSBR 39 INS 398/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobce PYRGHOS LEFKOS a.s., se sídlem Praha 1, Opletalova 1337, PSČ 110 00, IČ: 27404501, zastoupeného Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Česká spořitelna, a.s., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČ: 45244782, zastoupené JUDr. Tomášem Richterem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem a adresou pro doručování: Clifford Chance LLP, sdružení advokátů, Praha 1, Jungmannova 24, PSČ 110 00 a 2) JUDr. Miloslavě Horské, Brno, Velkopavlovická 25, PSČ 628 00, insolvenční správkyni dlužníka Oděvní podnik, a.s., se sídlem Prostějov, Za Drahou 4239/2, PSČ 797 04, IČ: 25532774, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, o určení neúčinnosti právních úkonů, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4.5.2012 č.j. 37 ICm 1154/2010-223

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích I. a II. p o t v r z u j e.

II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku III. o náhradě nákladů řízení m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho advokáta (KSBR 39 INS 398/2010) náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 3.360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, žalobu odmítl (výrok I.), rozhodl, že žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč (výrok II.) a zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 5.450 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že v této věci byla odpůrčí žaloba ze dne 7.9.2010 podána přihlášeným věřitelem. S odkazem na ustanovení § 239 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ) soud prvního stupně uzavřel, že věřitel v daném případě není oprávněnou osobou k podání žaloby na určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, proto podle ustanovení § 160 odst. 4 IZ žalobu žalobce, jako osoby neoprávněné, odmítl. Důvod protiústavnosti ustanovení § 235 odst. 2 IZ a § 239 odst. 1 IZ, jak žalobce současně v podané žalobě namítal, soud prvního stupně neshledal. Podle názoru soudu prvního stupně, jestliže o podání odpůrčí žaloby rozhoduje rovněž věřitelský výbor (§ 239 odst. 2 IZ), nelze dovodit, že by věřitelé byli vyloučeni z možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobci, jehož žalobu odmítl, uložil zaplatit žalovanému 1) náklady právního zastoupení celkem ve výši 5.450 Kč (odměna advokáta podle ustanovení § 8 ve spojení s ustanovením § 13 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve výši 5.000 Kč a náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby-převzetí zastoupení a podání odvolání -v celkové výši 450 Kč), s tím, že žalované 2) žádné náklady řízení nevznikly. Současně soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 1.000 Kč žalobci, neboť žaloba byla odmítnuta před prvním jednáním. (KSBR 39 INS 398/2010)

Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, v němž namítal, že závěr soudu prvního stupně, který neshledal v ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 IZ důvod protiústavnosti, tedy, že by věřitelé byli vyloučeni z možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva, neboť o podání odpůrčí žaloby rozhoduje rovněž věřitelský výbor, považuje ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř. za výraz nesprávného posouzení věci. V důsledku tohoto nesprávného právního názoru insolvenční soud navíc zatížil řízení vadou ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2, písm. c) o.s.ř., když věc před meritorním rozhodnutím nepředložil Ústavnímu soudu k rozhodnutí předběžné otázky, ač tak měl učinit. Poté, co provedl analýzu ústavní konformity ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 IZ (z hlediska testu existence zásahu do ústavně zaručených práv) odvolatel namítal, že uvedená ustanovení zasahují do dvou ústavně zaručených práv věřitelů, a to do vlastnického práva a práva na spravedlivý proces. V této souvislosti uvedl, že podle judikatury ESLP a Ústavního soudu je integrální součástí ochrany majetkových práv ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a článku 11 Listiny základních práv a svobod také legitimní očekávání na uspokojení pohledávky věřitele. Vlastnické právo věřitele k pohledávce (za předpokladu, že o právní kvalitě pohledávky není sporu) požívá zásadně stejné ochrany, jako vlastnické právo vlastníka k nějaké hmotné věci. Pokud se týká institutu odpůrčí žaloby, ten může mít na uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení vliv na uspokojení věřitelů. V důsledku odporovatelného úkonu dlužníka může dojít ke dvěma typovým situacím, buď majetek dlužníka již opustil majetkovou podstatu ve prospěch třetí osoby (která tak dostala, co chtěla a nestává se insolvenčním věřitelem), nebo ji neopustil (nestihl opustit) a tak třetí osoba přichází s nárokem z neúčinného úkonu do insolvenčního řízení a zařazuje se mezi insolvenční věřitele. V prvním případě má odpůrčí žaloba ten efekt, že majetek, který ušel z majetkové podstaty, se do této podstaty znovu vrací, v důsledku čehož se zvyšuje míra uspokojení pro všechny věřitele (§ 236 odst. 2 IZ), ve druhém případě insolvenční věřitel z neúčinného právního úkonu přestává být v důsledku pravomocného rozhodnutí a vyhovění odpůrčí žalobě insolvenčním věřitelem a plnění, které by se tomuto věřiteli jinak dostalo, je rozděleno mezi ostatní věřitele (bez ohledu na to, zda jeho pohledávka byla předtím zjištěna). V obou těchto případech (je-li žaloba podána a řádně vedena), může ve spojení s konkrétním skutkovým kontextem daného insolvenčního řízení zásadním způsobem zvýšit míru uspokojení přihlášených pohledávek. Ten, kdo má právo odpůrčí žalobu podat a vést odpůrčí spor, tak rozhoduje o tom, zda věřitelé budou mít naději na vyšší uspokojení svých pohledávek. Právo podat takovou žalobu přitom mají dva subjekty, insolvenční správce a věřitelský výbor, respektive většina jeho hlasů. Formálně je žalobce vždy jen insolvenční správce, žádný z věřitelů žalobcem být nemůže. Pokud se týká vedlejšího účastenství, i pokud by bylo možné, insolvenční správce má možnost toto účastenství věřitele kdykoliv ukončit, či vyslovit s dotčeným procesním úkonem vedlejšího účastníka nesouhlas. Věřitelský výbor sice může na vedení odpůrčího sporu insolvenčním správcem dohlížet, v situaci, kdy incidenční spor je ovládán zásadou ústnosti, kontradiktornosti a koncentrace tvrzení a důkazů, je však výkon takového dohledu iluzorní představou. Podle odvolatele je tak zřejmé, že i když právo (KSBR 39 INS 398/2010) podat odpůrčí žalobu svědčí věřitelskému výboru, může být řádný výkon práva podat odpůrčí žalobu zcela negován ze strany insolvenčního správce špatným výkonem práva odpůrčí spor vést. Za zásah do základních práv je považováno každé jednání státu (veřejné moci), které dopadá do oblasti chráněné některým základním právem, a které v ní jednotlivci zcela nebo zčásti znemožňuje svobodné chování. Za absolutně svobodné chování je tak možno označit jedině situaci, kdy věřiteli bude přiznáno právo podat odpůrčí žalobu a právo vést odpůrčí spor, a kdy se věřitel bude moci svobodně rozhodnout, zda tato práva vykoná či nikoli, neboť jedině tak bude moci zcela svobodně ovlivňovat míru své naděje na uspokojení své pohledávky. Pokud právo podat odpůrčí žalobu věřitel mít nebude, a toto právo bude svědčit insolvenčnímu správci nebo věřitelskému výboru, jedná se o omezení svobodného jednání věřitele, neboť o vlastnické naději věřitele rozhoduje někdo jiný, než věřitel. V případě výkonu práva podat odpůrčí žalobu insolvenčním správcem jde o výkon práva osobou, na jejíž chování nemá věřitel vliv, insolvenční správce je nezávislou osobou vystupující v insolvenčním řízení jako zmocněnec státu, který je podřízen insolvenčnímu soudu. Pokud se rozhodne nepodat odpůrčí žalobu, věřitel nemá nástroj jak jej k tomu donutit. V případě výkonu práva podat odpůrčí žalobu věřitelským výborem je míra omezení menší, nicméně stále se jedná o omezení základního práva, což je dáno tím, že v každém systému, kde dochází k přechodu práva z jednotlivce na zastupitelský orgán, dochází také k omezení práva jednotlivce. Jednotlivec je závislý na uvážení svých zástupců, zda a jak toto práva vykoná. Upření práva podat odpůrčí žalobu a vést odpůrčí spor věřiteli (ve prospěch insolvenčního správce a věřitelského výboru) představuje kompletní nebo částečné znemožnění svobodného chování věřitele ve vztahu k jeho vlastnickému právu a tedy k zásahu do jeho vlastnického práva. Dotčená ustanovení mají také za následek, že nárok věřitele na uspokojení jeho přihlášené pohledávky je určován výkonem či nevýkonem práva podat odpůrčí žalobu a práva vést odpůrčí spor jinou osobou, než věřitelem. To, v jakém rozsahu bude pohledávka věřitele uspokojena, je v rukou někoho jiného než věřitele, a věřitel nemá žádnou možnost onen výkon či nevýkon svobodných práv nějak ovlivnit či napadnout. Ústavní soud přitom v případě popěrného práva judikoval, že v situaci, kdy insolvenční správce svým výkonem popěrného práva určuje závazně právo věřitele na výši poměrného uspokojení jeho pohledávky, bez toho, aby věřitel měl možnost domáhat se zvrácení výkonu či nevýkonu práva insolvenčním správcem, jde o zásah do práva na spravedlivý proces; eventuální nárok věřitele na náhradu škody vůči správci na tom nemůže ničeho změnit. Jak odvolatel dále uvedl, pokud se týká prověření, zda takový zásah vůbec sleduje nějaký legitimní/ústavně aprobovaný cíl, lze vyjít z důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu, z níž z příslušné části vyplývá, že sledovaným cílem bylo zjednodušení insolvenčního řízení v širokém smyslu slova, to je insolvenční řízení včetně jím vyvolaných incidenčních sporů tak, aby toto nebylo komplikováno množstvím žalob jednotlivých věřitelů. Jednoduchost (nekomplikovanost) soudního řízení však sama o sobě nemůže být součástí základních práv nebo nějakého veřejného statku. Potřeba menšího vytížení soudců a dalšího administrativního aparátu nemůže být legitimním cílem. Nemůže uspět ani úvaha, že legitimním cílem bylo zrychlení insolvenčního řízení. Podle přesvědčení odvolatele cíl sledovaný (KSBR 39 INS 398/2010) zákonodárcem nebyl cílem legitimním a tudíž zásah do základních práv, kterého se zákonodárce dotčenými ustanoveními dopustil, je zásahem protiústavním. Pro úplnost provedl žalobce i test proporcionality, s tím, že tento jeho test vychází z předpokladu, že v konfliktu jsou práva stejné váhové kategorie , to je na straně zákonodárce snaha ochránit základní práva či veřejné statky, avšak efektem byl zásah do jiných základních práv či základních statků. V této souvislosti odvolatel posuzoval vhodnost (způsobilost) přijatého opatření, potřebnost (nutnost) přijatého opatření a proporcionalitu v užším smyslu (spravedlivou únosnost). Podle názoru odvolatele mělo-li být sledovaným (byť nelegitimním) cílem zjednodušení insolvenčního řízení, pak eliminace odpůrčích žalob věřitelů k tomuto cíli zřejmě vést může a bylo-li sledovaným cílem zrychlení insolvenčního řízení, eliminace odpůrčích žalob věřitelů k tomuto cíli vést nemůže. Dotčená ustanovení nemohou-podle odvolatele-obstát ani v rámci posouzení jejich potřebnosti či nutnosti, a nemohou uspět ani v rámci posouzení proporcionality v užším smyslu (spravedlivé únosnosti). Odvolatel navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Současně dal odvolacímu soudu podnět, aby podal u Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona pro rozpor s ústavním zákonem, a aby do rozhodnutí Ústavního soudu o jeho návrhu řízení o žalobě přerušil.

Žalovaný 1) Česká spořitelna, a.s. se ve svém podání ze dne 10.7.2012 vyjádřil k odvolání žalobce ve prospěch odvoláním napadeného rozhodnutí. Zdůraznil především, že v rámci své argumentace zaměňuje odvolatel funkční definici pojmu majetek vytvořenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu či pro účely ochrany ústavního práva vlastnit majetek a zahrnující jak hmotný, tak i nehmotný majetek včetně pohledávek, s jím konstruovaným ústavně zaručeným právem (slovy odvolatele legitimním očekáváním ) na dosažení určité minimální výše uspokojení pohledávek věřitelů určitého pořadí v konkrétním insolvenčním řízení. Takový výklad je podle žalovaného 1) neudržitelný. Ne všechny pohledávky v ekonomice jsou uspokojeny zcela. Na předpokladu, že určitá část pohledávek věřitelů nebude nikdy uspokojena, je také vybudována regulace bank a dalších finančních institucí. I insolvenční právo výslovně předpokládá, že některá insolvenční řízení skončí, aniž by pohledávky věřitelů byly jakkoliv uspokojeny (například § 144 nebo 308 odst. 1, písm. d/ IZ). V důsledku argumentace, že legitimní očekávání určité minimální výše uspokojení pohledávek některého pořadí (zde pohledávek nezajištěných) požívá ústavně právní ochrany, by bylo nutno dospět (mimo jiné) k závěru, že v insolvenčních řízeních, kde nejsou věřitelé některého pořadí uspokojeni vůbec, nutně došlo k porušení základních ústavně zaručených práv těchto věřitelů, či k závěru, že ustanovení insolvenčního zákona, v nichž zákonodárce vyjádřil vůli preferovat uspokojení určitých druhů pohledávek před jinými druhy pohledávek (§ 168 a § 169 IZ) způsobuje protiústavní výsledky tam, kde na nepreferované pohledávky v důsledku aplikace takových pravidel nezbude minimální, legitimně očekávatelná a ústavně chráněná výše uspokojení. Podle názoru žalovaného 1) neexistuje žádné rozhodnutí Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, které by koncept legitimních očekávání používalo tímto (KSBR 39 INS 398/2010) způsobem. Tento koncept není použit ani v nálezu Ústavního soudu ze dne 1.7.2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval procesní úpravou přezkoumávání a zjišťování přihlášených pohledávek, tedy procesní úpravou, která v poměrech insolvenčního řízení představuje sui generis nalézací řízení, v němž se s konečnou platností rozhoduje o tom, které z přihlášených pohledávek budou, v jaké výši a v jakém pořadí, v insolvenčním řízení uspokojovány, a které nikoliv. V tomto kontextu pak Ústavní soud shledal, že právní úprava, která nedává přihlášenému věřiteli žádný procesní způsob, jak iniciovat soudní přezkoumání pohledávky jiného přihlášeného věřitele, je v rozporu s ústavními principy. Tento závěr se zakládá na klíčové úvaze, že zjištěním pohledávky jednoho věřitele jsou v insolvenčním řízení, kde se všichni věřitelé uspokojují z jedné (z povahy věci nedostatečně veliké) majetkové podstaty, zároveň také nepřímo (v negativním smyslu slova) zjištěny pohledávky všech ostatních věřitelů, respektive jejich relativní výše. Pravidla insolvenčního práva o neúčinnosti dlužníkových právních úkonů jsou však pravidly, která neregulují zjišťování pohledávek jednotlivých věřitelů, ale rozsah dlužníkovy majetkové podstaty. Tato pravidla stanoví, za jakých podmínek lze do majetkové podstaty zahrnout i majetek, který (z vlastnickoprávního hlediska) již formálně není majetkem dlužníkovým, případně pro účely insolvenčního řízení odhlédnout od práv třetích osob, která k němu byla dlužníkem zřízena. Pravidla insolvenčního práva, podle nichž se stanoví rozsah dlužníkovy majetkové podstaty či pořadí, v níž je tato majetková podstata k dispozici k uspokojení různých skupin věřitelů, jsou z pohledu ústavního práva indiferentní, což znamená, že jejich obsah náleží do diskrece zákonodárce na úrovni práva podústavního. Žalovaný 1) také poukázal na to, že nová právní úprava (oproti úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání) případy neúčinnosti dlužníkových právních úkonů v insolvenčním řízení výrazně rozšířila, nikoli zúžila, s tím, že ve vyrovnání vedeném podle části třetí zákona o konkursu a vyrovnání nebylo věřitelům a správci odpůrčí právo přiznáno vůbec. Pokud by ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 IZ měla porušovat základní právo věřitelů vlastnit majetek (pohledávky, jak jsou definovány judikaturou ESLP) a základní právo věřitelů na spravedlivý proces (respektive soudní ochranu), jak žalobce tvrdí, muselo by to platit o obdobných právních úpravách dalších signatářských států Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, přičemž podle poznatků žalovaného 1), právní úpravu, vyhrazující uplatnění odpůrčího práva v insolvenčním řízení výlučně insolvenčnímu správci, mají v platnosti ze signatářských států Úmluvy Belgie, Anglie a Wales, Německo, Nizozemsko, Polsko, Itálie a Lucembursko, byť na druhou stranu jiné signatářské státy-Francie, Španělsko, Švédsko, Dánsko a Slovensko-udělují vedle správce za určitých okolností právo odporovat dlužníkovým právním úkonům i věřitelům. Žalovaný 1) navrhl, aby odvolací soud nevyhověl podnětu žalobce předložit Ústavnímu soudu dle článku 95 odst. 2 Ústavy návrh na zrušení ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 IZ pro rozpor s ústavním pořádkem, a aby usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Podle § 7 odst. 1 IZ, pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak (KSBR 39 INS 398/2010) nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, a že odvolání obsahuje způsobilý odvolací důvod, který je z hlediska vylíčení skutkového stavu podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. g) a písm. c) o.s.ř., přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§ 94 odst. 2, písm. c/ IZ) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z předloženého spisu vyplývá, že v daném případě bylo řízení zahájeno žalobou ze dne 7.9.2010, jíž se žalobce proti žalovaným 1) České spořitelně, a.s. a 2) insolvenčnímu správci dlužníka Oděvní podnik, a.s., domáhá určení, že ústní smlouva, uzavřená dne 24.6.2009 mezi společností Oděvní podnik, a.s. a společností Česká spořitelna, a.s., jejíž obsah byl potvrzen listinou nazvanou Konfirmace obchodu na finančním trhu , tvořící součást přihlášky pohledávky společnosti Česká spořitelna, a.s. zveřejněném v insolvenčním rejstříku pod č. 222, a dále ústní smlouva, uzavřená dne 8.1.2010 mezi společností Oděvní podnik, a.s. a společností Česká spořitelna, a.s., jejíž obsah byl potvrzen listinou nazvanou Konfirmace obchodu na finančním trhu , tvořící součást přihlášky pohledávky společnosti Česká spořitelna, a.s. zveřejněné v insolvenčním rejstříku pod č. 222, jsou vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči společnosti Oděvní podnik, a.s. v rámci insolvenčního řízení, vedeného ohledně společnosti Oděvní podnik, a.s. u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 INS 398/2010 neúčinnými právními úkony. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností žalobce, který je insolvenčním věřitelem uvedl (s argumentací podrobně rozvedenou), že ustanovení § 235 odst. 2 a ustanovení § 239 odst. 1 IZ, v nichž zákonodárce vyloučil insolvenční věřitele z možnosti podat odpůrčí žalobu a tím z možnosti domáhat se ochrany svého vlastnického práva (čímž došlo k nepřípustné negaci a popření článku 36, odstavec 1 Listiny základních práv a svobod), jsou zjevně v rozporu s ústavním právem a neměla by být aplikována, takže (bez omezení v tomto ustanovení) je žalobce, jakožto konkursní věřitel, aktivně legitimován k podání žaloby. Současně navrhl, aby insolvenční soud podal u Ústavního soudu návrh na zrušení citovaných ustanovení insolvenčního zákona a aby řízení do rozhodnutí Ústavního soudu o tomto návrhu přerušil. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13.1.2011 č.j. 39 ICm 1154/2010-138 řízení podle ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) o.s.ř. přerušil do pravomocného skončení řízení, vedeného u Ústavního soudu ČR na základě návrhu Krajského soudu v Brně na zrušení ustanovení § 235 odst. 2 a ustanovení § 239 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) , s tím, že podle obsahu spisu samotný návrh na zrušení těchto ustanovení insolvenčního zákona učinil v podání z téhož dne, a následně doplnil v podání ze dne 28.2.2011. Usnesením ze dne 7.6.2011 sp. zn. Pl. ÚS 9/11 Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 235 odst. 2 a ustanovení § 239 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podaný (KSBR 39 INS 398/2010) Krajským soudem v Brně, jednajícím soudcem oddělení 39 INS Mgr. Janem Kozákem, odmítl. Podle odůvodnění tohoto usnesení byl návrh odmítnut jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť Krajský soud v Brně, respektive za něj jednající soudcem Mgr. Jan Kozák přestal být (respektive) nikdy nebyl oprávněným navrhovatelem, když není a nebyl ve věci zákonným soudcem. Usnesením ze dne 12.9.2011 č.j. 37 ICm 1154/2010-176 pak Krajský soud v Brně rozhodl o pokračování v řízení přerušeném usnesením ze dne 13.1.2011 č.j. 37 ICm 1154/2010-138. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29.2.2012 č.j. 13 VSOL 13/2012-218, které nabylo právní moci dne 4.4.2012, usnesení soudu prvního stupně o pokračování v řízení jako věcně správné potvrdil. Poté rozhodl soud prvního stupně odvoláním napadeným usnesením.

Podle ustanovení § 235 IZ, neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (odstavec 2).

Podle ustanovení § 239 IZ, odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty; jde o incidenční spor. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (odstavec 1). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy. Nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu. Skončí-li incidenční spor úspěchem insolvenčního správce, mohou věřitelé, kteří zálohu poskytli, požadovat její náhradu jako pohledávku za majetkovou podstatou (odstavec 2). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (odstavec 3). Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Vylučovací žaloba není přípustná (odstavec 4).

Podle ustanovení § 160 IZ, incidenční spor se projedná a rozhodne na návrh oprávněné osoby, podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu; tento návrh má povahu žaloby (odstavec 1). Žalobu podanou podle odstavce 1 opožděně nebo osobou, která k tomu nebyla oprávněna, insolvenční soud odmítne. Stejně postupuje, má-li žaloba nedostatky, které se nepodařilo odstranit a které mu brání v řízení o ní pokračovat (odstavec 4). (KSBR 39 INS 398/2010)

V insolvenčním zákoně je, obecně, neúčinnost právních úkonů konstituována soudním rozhodnutím na základě odporovatelnosti tohoto právního úkonu. Neúčinnost právních úkonů podle § 235 a násl. IZ nevzniká tedy přímo ze zákona, ale zakládá se rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. Podle současné právní úpravy je přitom k podání odpůrčí žaloby legitimován pouze insolvenční správce (srov. § 235 odst. 2, § 239 odst. 1 IZ).

Z pohledu shora uvedeného výkladu je tudíž námitka odvolatele ohledně nesprávného právního posouzení věci, pokud se týká otázky věcné legitimace žalobce ve sporu, nedůvodná. Žalobce, jako věřitel, přihlášený do insolvenčního řízení označeného dlužníka, ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení nemá v insolvenčním řízení postavení, které by jej opravňovalo k podání odpůrčí žaloby. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud v souladu s ustanovením § 160 odst. 4 IZ žalobu tohoto žalobce odmítl.

Neobstojí ani námitka odvolatele, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Především je třeba uvést, že vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají. Spatřuje-li odvolatel nesprávnost postupu soudu prvního stupně v té skutečnosti, že nevyhověl jeho podnětu a nepodal návrh u Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 235 odst. 2 a ustanovení § 239 odst. 1 insolvenčního zákona, odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 29.2.2012 č.j. 13 VSOL 13/2012-218 (jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12.9.2011 č.j. 37 ICm 1154/2010-176 o pokračování v přerušeném řízení) s odkazem na závěry v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5Cmo 30/2003 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 1 ročník 2005 na straně 12), zdůraznil, že podat návrh podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, je výsostným právem soudu, a soud žádného stupně nelze přinutit, aby využil své právo, dané mu ustanovením citovaného článku Ústavy, přerušil řízení podle § 109 odst. 1, písm. c) o.s.ř. a podal návrh ve smyslu ustanovení § 64 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ze skutečnosti, že soud prvního stupně svého práva k podání návrhu podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy nevyužil, tudíž nelze dovozovat nesprávnost postupu soudu prvního stupně z hlediska zachování (dodržení) procesně právních předpisů.

Důvod k podání návrhu podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy neshledává ani odvolací soud.

I podle přesvědčení odvolacího soudu právní úprava, jíž má být ve věci použito, to je ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 IZ, není protiústavní. (KSBR 39 INS 398/2010) Zákonodárce neshledal důvodu, aby legitimace k podání odpůrčí žaloby byla přiznána většímu počtu subjektů s tím, že podle důvodové zprávy k návrhu insolvenčního zákona, týkající se této části právní úpravy rozšíření této legitimace na další osoby, například na všechny věřitele, není na místě především pro možné duplicity a jiné komplikace, ale i proto, že neúčinnost působí vůči všem věřitelům; proto se přerušují i již probíhající řízení o neúčinnosti (podle občanského zákoníku) .

Je třeba vzít v úvahu, že posouzení toho, zda právní úkon naplňuje znaky odporovatelnosti či nikoliv, a zda bude neúčinnost uplatněna žalobou, je ponecháno na úvaze insolvenčního správce, který je při výkonu své funkce vázán ustanovením § 36 odst. 2 IZ, jež mu ukládá povinnost vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře.

Zákon oprávnění podat odpůrčí žalobu sice věřitelům nepřiznává, nicméně stanoví výjimku, podle níž v případě, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, musí insolvenční správce podat odpůrčí žalobu vždy (§ 239 odst. 2 IZ).

Základní povinností věřitelského výboru je přitom chránit společný zájem věřitelů, který je hlavním kritériem, jímž se má věřitelský výbor řídit a postupovat tak, aby spolu s insolvenčním správcem přispíval k naplnění účelu insolvenčního zákona, jímž je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku a co nejvyšší a poměrné uspokojení pohledávek věřitelů z jedné majetkové podstaty. Byť je definice společného zájmu v insolvenčním zákoně (§ 2 písm. j/) omezena pouze na volbu způsobu řešení úpadku a s ním spojené spravedlivé a výnosné řešení pro věřitele, podle názoru odvolacího soudu je nutno ve vazbě na ustanovení § 5 IZ, jež stanoví obecné zásady insolvenčního řízení, vyjít z toho, že společný zájem věřitelů není limitován pouze určením způsobu řešení úpadku, ale i postupu při něm, čemuž odpovídá i realizace oprávnění věřitelského výboru nařídit insolvenčnímu správci podat odpůrčí žalobu.

Za této situace, podle názoru odvolacího soudu, úprava ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 IZ práva insolvenčního věřitele nad únosnou mez vytyčenou článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neomezuje.

Koncepce insolvenčního řízení v tomto směru, jak správně žalovaný 1) poukázal, je možná, a její přijetí je jen věcí zákonodárcovy volby.

Z uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I., jímž žalobu odmítl, a ve výroku II., v němž rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku za podanou žalobu žalobci, jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

Naproti tomu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, bylo nutno usnesení soudu prvního stupně změnit. (KSBR 39 INS 398/2010) Soud prvního stupně sice správně uzavřel, že ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3 o.s.ř. je žalobce, jehož žaloba byla odmítnuta, povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady, nesprávně však stanovil výši nákladů, jež byly přiznány žalovanému 1), neboť zejména nesprávně stanovil odměnu za zastupování účastníka advokátem.

Soud prvního stupně totiž určil odměnu za zastupování účastníka advokátem podle vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a č. 64/2012 Sb., tedy ve znění účinném od 1.3.2012. Pominul však, že podle přechodných ustanovení, Čl. II. vyhl. č. 64/2012 Sb., při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Sazbu odměny za zastupování účastníka advokátem je tudíž nutno v daném případě určit podle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.2.2012. Podle ustanovení § 8 ve spojení s § 13 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.2.2012, činí odměna za zastupování účastníka advokátem v daném případě, kdy soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, 4.500 Kč. Advokátovi dále náleží náhrada hotových výdajů za celkem pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k podané žalobě v podání ze dne 12.10.2010, odvolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.1.2011 č.j. 39 ICm 1154/2010-138 o přerušení řízení-podání ze dne 31.1.2011 a zpětvzetí tohoto odvolání, a dále vyjádření k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12.9.2011 č.j. 37 ICm 1154/2010-176, jímž bylo rozhodnuto o pokračování v řízení-v podání ze dne 14.10.2011) v paušální částce po 300 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), to je celkem 1.500 Kč. K těmto nákladům ve výši 6.000 Kč náleží náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), ve výši 20 %, to je částka 1.200 Kč, takže náklady, které žalovaný 1) v řízení před soudem prvního stupně účelně vynaložil, představují částku 7.200 Kč.

Odvolací soud proto postupem podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.200 Kč.

V odvolacím řízení nebyl žalobce se svým odvoláním úspěšný, proto je povinen zaplatit žalovaným náklady, které v této fázi řízení účelně vynaložili (§ 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.).

Žalovaný 1) byl v odvolacím řízení rovněž zastoupen advokátem, jemuž přísluší odměna za zastupování účastníka advokátem podle vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1.3.2012. Sazba odměny za zastupování účastníka advokátem činí 5.000 Kč (§ 8 ve spojení s § 13 odst. 1 a § 14 odst. 2), vzhledem k tomu, že však advokát učinil v odvolacím řízení pouze jeden úkon právní služby (vyjádření (KSBR 39 INS 398/2010) k podanému odvolání), snižuje se tato sazba o 50 % (§ 18 odst. 1), to je na částku 2.500 Kč. Advokátovi také náleží náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K nákladům ve výši 2.800 Kč patří rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 20 %, to je částka 560 Kč, takže náklady odvolacího řízení tak představují částku 3.360 Kč a k zaplacení takto vyčíslené částky žalovanému 1) zavázal soud žalobce ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že žalované 2) podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení: Proti té části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, l ze podat dovolání ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně.

Proti ostatním výrokům usnesení odvolacího soudu n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 18. října 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu