13 VSOL 39/2014-74
34 ICm 991/2012 13 VSOL 39/2014-74 (KSOS 34 INS 366/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Jaroslava Hikla ve věci žalobce FORSET COLLECT LIMITED, se sídlem Agiou Nikolaou 67-69, Flat/Office 103, Egkomi P.C. 2408, Kyperská republika, reg. č.: HE 265667, zastoupeného JUDr. Terezou Novobílskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Haštalská 27, PSČ 110 00, proti žalované Horizont ISPL v.o.s., se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Bohumínská 787/61, PSČ 710 00, identifikační číslo 28599373, jako insolvenčnímu správci dlužníka Milana Košarišťana, narozeného 7.9.1986, bytem Ostrava-Výškovice, Výškovická 483/172, PSČ 700 30, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Občanská 18, PSČ 710 00, o určení pravosti popřené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 991/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Milana Košarišťana, narozeného 7.9.1986, bytem Ostrava-Výškovice, Výškovická 483/172, PSČ 700 30, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 366/2012, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.10.2013 č. j. 34 ICm 991/2012-44 (KSOS 34 INS 366/2012), (KSOS 34 INS 366/2012)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Milanem Košarišťanem, nar. 7.9.1986 pohledávku č. 2 ve výši 14.500 Kč uplatněnou přihláškou P2 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 366/2012, se z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její advokátky náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám její advokátky náklady odvolacího řízení ve výši 9.833 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že žalobce má za dlužníkem Milanem Košarišťanem, narozeným 7.9.1986 pohledávku č. 2 ve výši 14.500 Kč, uplatněnou přihláškou P2 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 366/2012 (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem Milanem Košarišťanem, narozeným 7.9.1986 pohledávku č. 3 ve výši 9.100 Kč, uplatněnou přihláškou P2 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 366/2012 (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně shledal žalobu včasnou, a částečně důvodnou. Soud prvního stupně uvedl, že přihláškou pohledávky, doručenou insolvenčnímu soudu dne 8.2.2012, evidovanou pod č. P2 přihlásil žalobce pohledávky v celkové výši 45.683,40 Kč; pohledávku č. 1 ve výši 22.083,40 Kč dle směnky a směnečného platebního rozkazu ze dne 21.12.2011 č. j. 17 Cm 573/2011-18, sestávající z jistiny ve výši 11.109,40 Kč a příslušenství ve výši 10.974 Kč, vykonatelnou nezajištěnou pohledávku č. 2 na základě rozhodčího nálezu ze dne 7.3.2011 č. j. 30485/2011 ve výši 14.500 Kč se splatností (KSOS 34 INS 366/2012) od 12.3.2011, jež představuje náklady právního zastoupení, a vykonatelnou nezajištěnou pohledávku č. 3 na základě usnesení o nařízení exekuce ze dne 8.4.2011 č. j. 52 EXE 11234/2011-18 a exekučního příkazu ze dne 8.11.2011 č. j. 124 EX 5024/11-13 ve výši 9.100 Kč splatnou od 8.11.2011, která představuje náklady právního zastoupení. U přezkumného jednání dne 20.3.2012 insolvenční správce popřel pravost a vykonatelnost pohledávky č. 2 ve výši 14.500 Kč a pravost a vykonatelnost pohledávky č. 3 ve výši 9.100 Kč s odůvodněním, že náklady právního zastoupení se týkají rozhodčího řízení, sjednaná rozhodčí doložka je však neplatná, neboť dle čl. 3 Směrnice 93/13/ES a v souladu s nálezem Ústavního soudu II. ÚS 2164/2010 zbavuje spotřebitele práva použít opravný prostředek, neobsahuje transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce a výběr osoby rozhodce byl ponechán na vůli jedné strany, konkrétně žalobce. Soud prvního stupně především dovodil, že za situace, kdy žalobce sice přihlásil pohledávku č. 2 ve výši 14.500 Kč a pohledávku č. 3 ve výši 9.100 Kč jako pohledávky vykonatelné, avšak insolvenční správce je takto neposoudil, bylo na žalobci, aby podal žalobu podle ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona. Žaloba byla ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona tedy podána osobou oprávněnou a včas, ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, a směřuje také proti popírajícímu insolvenčnímu správci. Na základě provedeného dokazování pak soud prvního stupně, pokud se týká pohledávky č. 2 ve výši 14.500 Kč, dospěl k závěru, že uzavřením smlouvy o úvěru č. 103426 ze dne 14.1.2011 a uzavřením rozhodčí doložky k této smlouvě v rámci smluvních ujednání byla založena pravomoc rozhodce Bc. Petra Valenty, který v rámci své pravomoci vydal rozhodčí nález dne 7.3.2011 sp. zn. 30485/2011, o který žalobce svou vykonatelnou pohledávku ve výši 14.500 Kč opírá , s tím, že tento titul je pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Podle soudu prvního stupně byl rozhodce Bc. Petr Valenta v rozhodčí doložce výslovně a transparentně určen smluvními stranami jako jeden ze tří možných rozhodců, přičemž skutečnost, že výběr ze tří výslovně jmenovaných rozhodců provádí žalobce, není netransparentní, neboť v pozici žalobce v rozhodčím řízení může být kterákoliv ze smluvních stran. Podle závěru soudu prvního stupně tak žalobce svůj nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení prokázal, a žaloba je proto v této části důvodná. Naproti tomu v té části, v níž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky, označené jako pohledávka č. 3 ve výši 9.100 Kč, shledal soud prvního stupně žalobu nedůvodnou. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že žalobce svůj nárok opřel nikoli o pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce (takový důvod vzniku pohledávky žalobce netvrdil ani neprokazoval), nýbrž pouze o usnesení o nařízení exekuce ve spojení s exekučním příkazem (obě rozhodnutí nadto předložil bez doložky právní moci), které však nejsou exekučními tituly a na jejich základě oprávněnému nárok na náhradu nákladů řízení, v tomto případě na náhradu nákladů oprávněného ve výši 9.100 Kč, jež představují odměnu za právní zastoupení oprávněného, nevzniká. Soud prvního stupně uzavřel, že popření pohledávky č. 3 ve výši 9.100 Kč insolvenčním správcem bylo důvodné, a proto žalobu na určení pravosti této pohledávky jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení (KSOS 34 INS 366/2012) odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. a ustanovením § 202 odst. 1, věta první, insolvenčního zákona, když převažující úspěch ve věci měl žalobce, který však nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek proti insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku, výslovně proti výroku I., podal žalovaný insolvenční správce odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkal, že nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4, části první, věty za středníkem, o.s.ř., a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatel namítal, že rozhodčí doložka, sjednaná ve smlouvě o úvěru, jež byla uzavřena mezi dlužníkem a původním věřitelem-společností Euro Benefit a.s., jež svou pohledávku postoupila žalobci-na jejímž základě měla vzniknout iurisdikce rozhodce Bc. Petra Valenty, který vydal rozhodčí nález ze dne 7.3.2011 sp. zn. 30485/2011, nebyla platně sjednána z důvodu porušení zásady ochrany slabší strany a jejích jednotlivých komponentů na zaručení práva na spravedlivý proces. Uvedený rozhodčí nález je tak nutno podle názoru odvolatele považovat za neplatný. Odvolatel poukázal na to, že rozhodčí doložka je součástí smlouvy o úvěru č. 103426 uzavřené mezi dlužníkem a původním věřitelem Euro Benefit a.s., kterou je třeba považovat za spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení § 52 až 57 a násl. občanského zákoníku. Z tohoto důvodu se na posuzování platnosti rozhodčí doložky vztahují nejen platné zákony České republiky, ale také příslušné komunitární předpisy, jejichž společným jmenovatelem je především zájem na ochraně slabší strany, jímž dlužník v postavení spotřebitele nepochybně je. Podle odvolatele je významným právním pramenem také judikatura českých a evropských soudů, které se otázce platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách věnují s důrazem právě na nezbytnost poskytnout spotřebitelům zvýšený standard ochrany při právních úkonech uzavíraných se subjekty, s nimiž se nacházejí v nerovném postavení z důvodu především jejich ekonomické či právní převahy. S odkazem na závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 5.10.2011 sp. zn. II. ÚS 2164/10 odvolatel namítal, že v daném případě jsou pravidla pro určení rozhodce ve smlouvě o úvěru uvedena v bodu II.5, v němž se stanoví, že veškeré spory vznikající z této smlouvy budou řešeny jedním rozhodcem buď u Rozhodčího soudu při Hospodářské Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a Pravidel nebo jedním ze tří ve smlouvě uvedených rozhodců, mezi nimiž si zvolí žalobce, přičemž právo volby podání žaloby (zahájení sporu) má vždy v každém jednotlivém případě žalobce. Odvolatel má za to, že takové ujednání je v přímém rozporu s požadavkem, vyloženým v uvedeném nálezu, o transparentních a jednoznačných pravidlech pro určení osoby rozhodce, neboť volba rozhodce v konkrétním sporu je zcela ponechána na vůli žalobce a žalovaná strana nemá možnost tento výběr ovlivnit ani v případě, pokud by byly dány podmínky pro vyloučení rozhodce z důvodu jeho podjatosti. Dále odvolatel poukázal na to, že podle dalších závěrů Ústavního soudu v uvedeném nálezu v případě spotřebitelských smluv musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel (KSOS 34 INS 366/2012) k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva). V tomto případě však rozhodčí doložka v přímém rozporu s uvedeným požadavkem obsahuje ujednání o tom, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční, takže žalovanému je upřena možnost použít proti rozhodčímu nálezu jakékoli prostředky obrany směřující k přezkoumání nálezu. Podle sjednané rozhodčí doložky má být rozhodčí řízení vedeno v zásadě bez ústního jednání, pouze na základě písemných materiálů předložených stranami. Podle odvolatele je v důsledku toho porušen požadavek na zachování určitého procesního standardu, jenž by zaručil spotřebiteli stejná procesní práva jako v případě sporu probíhajícího před soudy. Rozhodčí nález, jímž se rozhoduje o spotřebitelových právech a povinnostech, jak plyne ze sjednané rozhodčí doložky, má být také konečný a není možno proti němu jakkoli brojit. Odvolatel zdůraznil, že posuzováním platnosti rozhodčí doložky z hlediska naplnění požadavku ochrany slabší strany se zabýval i Nejvyšší soud, který ve svém rozsudku ze dne 28.3.2012 sp. zn. 33 Cdo 3121/2010 uvedl, že ve spotřebitelské smlouvě lze platně sjednat rozhodčí doložku pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru zaručují zvýšenou ochranu spotřebitele jako slabší strany. Povinnost zajistit ochranu spotřebitele ve vztahu k nepřiměřeným ujednáním smlouvy (s důrazem na smlouvy formulářové) stanoví také směrnice Rady 93/13/ES. Závazný postup soudu rozhodující, mimo jiné, i v incidenčním řízení před ním probíhajícím, se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3057/10, v němž se uvádí, že posuzování platnosti rozhodčích doložek z hlediska naplnění uvedených požadavků a také požadavku přiměřenosti, jež vyplývá především z článku 3 Směrnice Rady č. 93/13/ES, je povinností soudu v každém konkrétním případě, v němž je rozhodčí nález předmětem sporu, z čehož podle odvolatele vyplývá povinnost soudu zabývat se ve spotřebitelských sporech vždy otázkou, zda konkrétní rozhodčí doložka splňuje všechny zákonem a Nařízením předvídané požadavky. Podle názoru odvolatele se soud prvního stupně zabýval otázkou arbitrability sporu ze spotřebitelských smluv a dospěl k pozitivnímu závěru, který podpořil konstantní judikaturou soudů České republiky. Odvolatel však nepopírá možnost stran dohodnout rozhodčí doložku i ve smlouvě o úvěru, jež je svou povahou smlouvou spotřebitelskou. Soud prvního stupně však ztotožnil pojem arbitrabilita sporu s otázkou platnosti rozhodčího nálezu, když dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je arbitrabilita sporu dána, neboť se jedná obecně o spotřebitelskou smlouvu, u níž jsou strany oprávněny založit pravomoc rozhodce a tím umožnit řešení sporů v rámci rozhodčího řízení. Otázkou platnosti doložky sjednané ve smlouvě o úvěru z hlediska naplnění ústavně právních požadavků se však soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil a žalobu v této části zamítl.

Žalobce v písemném vyjádření k podanému odvolání navrhl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Podle názoru žalobce je zásadní otázkou, zda je rozhodčí doložka platná a zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, (KSOS 34 INS 366/2012) který byl ve věci oprávněn rozhodnout, přičemž v tomto případě byl rozhodce oprávněn rozhodovat na základě platné rozhodčí doložky a pohledávky, jež byly uplatněny v insolvenčním řízení, vychází z vykonatelného titulu. Pro účely určovacího sporu se jedná o vykonatelnou pohledávku a důvody jejího popření jsou limitovány ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Tím, že spor byl řešen v rámci rozhodčího řízení, nebyl dlužník znevýhodněn, výběr byl transparentní, neboť v pozici žalovaného se mohly ocitnout obě smluvní strany.

Odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II.-přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že odvolání splňuje veškeré náležitosti včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, který je podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. b) a g) o.s.ř., odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění práva věřitele na určení v insolvenčním řízení přihlášené pohledávky, jež byla popřena insolvenčním správcem, postupem podle ustanovení § 198 IZ.

Podle ustanovení § 198 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě (KSOS 34 INS 366/2012) insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odstavec 3).

Podle ustanovení § 199 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2).

Z hlediska skutkového stavu soud prvního stupně správně zjistil, že žalobce jako věřitel v insolvenčním řízení dlužníka Milana Košarišťana přihlásil přihláškou pohledávky (ze dne 2.2.2012), došlou soudu dne 8.2.2012, pohledávky v celkové výši 45.683,40 Kč. Přihláškou pohledávky přihlásil, mimo jiné, jako pohledávku č. 2 pohledávku ve výši 14.500 Kč, tuto pohledávku přihlásil jako pohledávku vykonatelnou, přiznanou mu rozhodčím nálezem ze dne 7.3.2011 č. j. 30485/2011, s tím, že částka 14.500 Kč představuje náklady rozhodčího řízení, k jejichž zaplacení byl dlužník uvedeným rozhodčím nálezem zavázán. Na přezkumném jednání, jež se konalo 20.3.2012, insolvenční správce pohledávku popřel z důvodu, že rozhodčí doložka, na jejímž základě byl vydán rozhodčí nález, byla sjednána neplatně. Konalo-li se přezkumné jednání dne 20.3.2012 a žalobce uplatnil své právo žalobou na určení, došlou soudu dne 4.4.2012, učinil tak nepochybně včas, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 198 odst. 1 IZ.

Pokud se týká sporné pohledávky, ve vztahu k níž žalovaný insolvenční správce uplatnil její popření, není mezi účastníky sporu o tom, že dne 14.1.2011 byla mezi dlužnicí a společností Euro Benefit a.s., identifikační číslo: 25120514 uzavřena smlouva o úvěru č. 103426. Je rovněž nesporné, že o nároku žalobce, jako věřitele, ze smlouvy o úvěru č. 103426, uzavřené mezi původním věřitelem Euro Benefit a.s a dlužníkem, bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem Bc. Petrem Valentou dne 7.3.2011 pod sp.zn. 30485/2011, jímž byl dlužník (v uvedeném rozhodčím řízení žalovaný) zavázán-mimo jiné-zaplatit žalobci FORSET (KSOS 34 INS 366/2012)

COLLECT LIMITED náklady rozhodčího řízení v celkové výši 14.500 Kč do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a jako procesní nárok je (zpravidla) závislý na rozhodnutí ve věci samé. Nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Pravomocné rozhodnutí ve věci samé tak má konstitutivní povahu (srov. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.2007 sp.zn. 29 Cdo 238/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 92/2008).

S ohledem na skutkové okolnosti, na nichž žalobce uplatňuje, že jím přihlášená a insolvenčním správcem popřená pohledávka je pohledávkou pravou, je tak pro rozhodnutí soudu určující posouzení otázky, zda byla platně sjednána rozhodčí doložka.

Soud prvního stupně správně zjistil, že v čl. II. bod 5 smlouvy o úvěru se smluvní strany dohodly, že veškeré spory vznikající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, s výjimkou sporů vyplývajících ze směnek poskytnutých k zajištění pohledávek věřitele z této smlouvy, budou řešeny vždy jedním rozhodcem, a to buď a) u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho Řádu a pravidel s tím, že jediný rozhodce pak bude jmenován předsedou Rozhodčího soudu, nebo b) jedním z rozhodců, mezi nimiž si zvolí žalobce, z vyjmenovaných osob-Mgr. Lenka Kolačkovská, JUDr. Milan Kutnar a Bc. Petr Valenta.

Odvolací soud částečně zopakoval dokazování sdělením smlouvy o úvěru ze dne 14.1.2011 č. 103426 a dále zjistil, že účastníky smlouvy bylo rovněž dohodnuto, že pro případ rozhodčího řízení, zahájeného podle bodu b) (to je v případě, kdy spory vznikající z této smlouvy budou řešeny jedním z rozhodců, mezi nimiž si zvolí žalobce z vyjmenovaných osob-Mgr. Lenka Kolačkovská, JUDr. Milan Kutnar a Bc. Petr Valenta) bylo dohodnuto, že rozhodce zašle žalovanému kopii podané žaloby spolu s připojenými listinnými důkazy s písemnou výzvou, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení žaloby k věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela nebo zčásti neuznává, v písemném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení, přičemž jestliže se žalovaná strana bez vážného důvodu na výzvu rozhodce k věci nevyjádří nebo nepředloží důkazy k prokázání svých tvrzení, má se za to, že skutečnosti uvedené v žalobě jsou nesporné a žalovaný nárok, který je žalobcem uplatňován, uznává. Rovněž bylo dohodnuto, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční, což znamená, že rozhodčí nález rozhodce ve věci po nabytí právní moci a vykonatelnosti je konečný, čímž nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí. Podle dalšího ujednání rozhodce rozhoduje bez ústního jednání pouze na základě písemných materiálů předložených (KSOS 34 INS 366/2012) stranami, s tím, že nebude-li však rozhodce písemné materiály považovat za dostačující, je oprávněn ústní jednání nařídit a takto nařízené jednání bude neveřejné. Jak také vyplývá i z výroku rozhodčího nálezu ze dne 7.3.2011 sp.zn. 30485/2011 (výrok III. tohoto rozhodnutí), rozhodčí nález nepodléhá přezkoumání podle § 28 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, je konečný a po nabytí právní moci podle § 28 odst. 2 uvedeného zákona je soudně vykonatelný, doručením stranám nabude právní moci.

Je třeba uvést, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jímž se zrušuje-mimo jiné-zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 3028 odst. 1 a odst. 2 citovaného zákona č. 89/2012 Sb. však platí, že není-li stanoveno jinak, právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných, jejich vznik a práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními právními předpisy.

K závěrům soudu prvního stupně odvolací soud doplňuje, že smlouva o úvěru, uzavřená v daném případě podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ ) se podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) ObchZ řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci-jak soud prvního stupně správně uzavřel-jde o smluvní vztah se spotřebitelem (což žalobce nezpochybňoval), uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Soud prvního stupně rovněž správně dovodil, že při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí i ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 ObčZ (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

V ustanovení § 56 ObčZ je pak stanoven zákaz nekalých-nepřípustných jednání, kterými se podle odstavce 1 tohoto ustanovení rozumí zejména ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odstavec 2 téhož ustanovení obsahuje demonstrativní výčet nepřípustných smluvních ujednání.

Podle ustanovení § 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 29.11.2011, strany se mohou dohodnout, (KSOS 34 INS 366/2012)

že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý Rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení mimo podmínky majetkové povahy sporu je další podmínkou jeho projednatelnosti v rámci rozhodčího řízení to, aby strany mohly o předmětu uzavřít smír ve smyslu ustanovení § 99 o.s.ř.

V posuzované věci je třeba vycházet z právní úpravy spotřebitelského práva tak, jak je obecně obsažena v ustanovení § 52 a násl. ObčZ, a dále ze zvláštních ustanovení, týkajících se smluv o spotřebitelských úvěrech, obsažených v zákoně o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. (účinném od 1.1.2011). Jak odvolatel správně poukázal, tato ustanovení jsou faktickým právním provedením Směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993, v jejímž čl. 3, na nějž odvolatel také odkazuje, je rámcově zakotvena legální pojistka proti tzv. zneužívajícím klauzulím, které by se mohly vyskytovat ve smlouvách mezi podnikateli a spotřebiteli, tedy v tzv. spotřebitelských smlouvách . Směrnice Rady č. 93/13/ES o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách byla přijata s cílem zvýšit ochranu spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách a ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice ve spojení s bodem 1 písm. q) přílohy mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv také rozhodčí doložky, respektive vzdání se práva podat žalobu nebo jiný opravný prostředek, zejména požadavek předkládat spory výlučně Rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění toho práva, které podle čl. 6 odst. 1 Směrnice nejsou pro spotřebitele závazné. Z uvedeného vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené Směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal [tzv. absolutní neplatnost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 5.10.2011, sp.zn. II. ÚS 3057/2010, na něž odvolatel také odkazuje)].

Závěrům soudu prvního stupně je možno přitakat potud, že i spory ze spotřebitelských smluv (včetně smluv o úvěru uzavřených mezi podnikatelem a spotřebitelem) lze rozhodovat v rozhodčím řízení. V již citovaném rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5.10.2011 sp.zn. II. ÚS 3057/2010, a v nálezu ze dne 1.11.2011 sp.zn. II. ÚS 2164/2010 Ústavní soud zaujal stanovisko, že pouhé ujednání rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě nelze bez dalšího považovat za nepřiměřenou podmínku ve smyslu shora uvedené Směrnice a ustanovení § 56 ObčZ, a tudíž-samo o sobě-nemůže přivodit její neplatnost. V tomto směru však odvolatel správnost závěrů soudu prvního stupně ani nezpochybňoval. K závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložky) je zapotřebí zejména individuální posouzení její formulace a jejího obsahu obecným soudem, a to ve smyslu právních závěrů formulovaných v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, sjednocujícím do té doby existující (KSOS 34 INS 366/2012) rozdílné nazírání jak v právní praxi, tak i v soudní judikatuře, na řešení otázky náležitostí a platnosti rozhodčí doložky bez přímého určení ad hoc rozhodce, ze dne 11.5.2011 sp.zn. 31 Cdo 1945/2010, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1.11.2011 sp.zn. II. ÚS 2164/10-na nějž také odvolatel odkazuje-dále uzavřel, že to, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení dále obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek k uplatnění práva spotřebitele). Ústavní soud zdůraznil, že rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tedy i ve vztahu k rozhodčímu řízení se uplatňuje státní moc, a také, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, to je spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje zákon o rozhodčím řízení. Tím měl nepochybně na mysli ustanovení § 27 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, v tehdy platném znění, které stanoví, že strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci.

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že s ohledem na to, jak je rozhodčí doložka formulována, nelze dovodit, že by přímé určení rozhodce ad hoc neobsahovala. V rozhodčí doložce byly (ve variantě b) určeni tři konkrétní rozhodci, přičemž to, že výběr rozhodce z těchto tří konkrétně určených osob byl ponechán na vůli žalobce, je bez významu.

Nicméně soud prvního stupně se již nezabýval tím, zda ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy v daném případě obecně zaručují procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě nezavázal, přesto, že insolvenční správce námitky, koncentrující se do tvrzení, že ve smlouvě dohodnutá procesní pravidla spravedlivé řízení negarantují, uplatnil jak ve svém popěrném úkonu, tak i v řízení před soudem prvního stupně.

Po posouzení obsahu dalších ujednání v rozhodčí doložce dospěl odvolací soud k závěru, že za situace, kdy v rozhodčí doložce není sjednána možnost přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, naopak se rozhodčí řízení předpokládá jako jednoinstanční, nadto neveřejné s tím, že je rovněž ponecháno na vůli rozhodce, že bude rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, nemohou (KSOS 34 INS 366/2012) být naplněny podmínky procesního charakteru, jež by účastníkům řízení zaručovaly rovné zacházení.

K argumentaci, uplatněné žalobcem v podané žalobě o tom, že otázku platnosti rozhodčí doložky je oprávněn hodnotit toliko soud za předpokladu, že byla u soudu podána žaloba na zrušení rozhodčího nálezu pro některý z důvodů uvedených v zákoně č. 216/1994 Sb. (jinak řečeno, že se dlužník mohl dovolávat neplatnosti rozhodčí doložky postupem podle ustanovení § 31 zákona č. 216/19 94 Sb., v tehdy platném znění), považuje odvolací soud za potřebné uvést, že skutečnost, že taková žaloba dlužníkem podána nebyla, nebrání tomu, aby námitka neplatnosti rozhodčí doložky, mající za následek nedostatek pravomoci rozhodce, byla zkoumána v incidenčním řízení. Odvolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26.1.2012, sp.zn. I. ÚS 199/2011, v němž je formulován a odůvodněn závěr, že otázku nedostatku pravomoci rozhodce lze zkoumat i v exekučním řízení, což je svým charakterem řízení obdobné řízení insolvenčnímu, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí doložky, neuplatnil.

Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že rozhodčí doložka, sjednaná ve smlouvě o úvěru, jež byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem, je absolutně neplatná.

Pro úplnost odvolací soud dodává, že jinou právní kvalifikaci žalobcem přihlášených pohledávek-konkrétně pohledávky označené jako pohledávka č. 2 ( nesprávné právní posouzení věci ), žalovaný insolvenční správce nenamítal. Námitka, uplatněná v důvodech popěrného úkonu insolvenčního správce je ve svém důsledku námitkou nedostatku pravomoci rozhodce (zakládající se na neplatnosti rozhodčí doložky), což nepřijatelný důvod popření vykonatelné pohledávky ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 IZ (jak žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání poukazoval) nepředstavuje.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. b), o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, to je ve výroku I., změnil tak, že žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem pohledávku č. 2 ve výši 14.500 Kč uplatněnou přihláškou P2 v insolvenčním řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 34 INS 366/2012, zamítl.

Vzhledem ke změně odvoláním napadeného rozsudku odvolací soud rozhodl nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.).

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaný insolvenční správce, který měl ve věci plný úspěch, má proti žalobci právo na náhradu nákladů, které v řízení účelně (KSOS 34 INS 366/2012) vynaložil. V přezkoumávané věci náklady žalované Horizont ISPL v.o.s. v řízení před soudem prvního stupně sestávají z odměny advokátky za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení na základě plné moci ze dne 26.8.2013 a účast u jednání dne 25.9.2013). Za tyto dva úkony právní služby přísluší advokátce žalované odměna ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby, a dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby [§ 9 odst. 4 písm. c/, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a/ a d/, § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů-dále jen advokátní tarif]. Náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před soudem prvního stupně tak činí 6.800 Kč, a spolu s náhradou za daň z přidané hodnoty sazbě v 21% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 1.428 Kč tak náklady řízení před soudem prvního stupně představují částku 8.228 Kč.

V odvolacím řízení byl žalovaný insolvenční správce se svým odvoláním úspěšný, proto mu podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů i této fáze soudního řízení.

V odvolacím řízení byl žalovaný insolvenční správce rovněž zastoupen advokátkou, která v odvolacím řízení učinila dva úkony právní služby (sepis odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 22.7.2014). Za tyto dva úkony právní služby jí přísluší odměna ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 4 písm. c/, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. d/, g/, § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Advokátka dále účtovala cestovní náklady v souvislosti s použitím osobního automobilu k cestě konané k jednání odvolacího soudu z Ostravy do Olomouce a zpět, jež činí 1.327 Kč (při průměrné spotřebě 8,8 l na 100 km, ceně pohonných hmot podle ustanovení § 4 písm. a/ vyhlášky č. 435/2013 Sb. ve výši 35,70 Kč za 1 litr pohonné hmoty, sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel podle § 1 písm. b) citované vyhlášky ve výši 3,70 Kč za 1 km jízdy a počtu celkem ujetých kilometrů 194). K těmto nákladům ve výši 8.127 Kč náleží náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21% (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 1.706,70 Kč, takže náklady odvolacího řízení činí 9.833,70 Kč.

Splatnost a platební místo pro úhradu nákladů řízení bylo určeno podle ustanovení § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (KSOS 34 INS 366/2012)

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V Olomouci dne 24. července 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. Petra Šlajsová předsedkyně senátu