13 VSOL 39/2011-115
25 ICm 75/2010 13 VSOL 39/2011-115 (KSOL 25 INS 588/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudců JUDr. Věry Vyhlídalové a Mgr. Diany Vebrové ve věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze 1, Jindřišská 24/1941, IČ: 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 45/19, proti žalovaným 1) JUDr. Janě Kudrnové, Ph. D., se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na hradbách 3/119, insolvenční správkyní dlužníka Vladislava Stöckera, zastoupené JUDr. Hanou Skotnicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na Hradbách 3, 2) Vladislavu anonymizovano , anonymizovano , bytem v Havířově-Městě, Lípová 720/11, o určení pravosti přihlášené pohledávky, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 22.6.2011, č.j. 25 ICm 75/2010-74

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e. (KSOL 25 INS 588/2010)

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 5.760,-Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalované 1).

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že část pohledávky žalobce za dlužníkem Vladislavem Stöckerem v rozsahu 152.294,85 Kč byla přihlášena do insolvenčního řízení KSOS 25 INS 588/2010 po právu (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované 1) k rukám její advokátky náhradu nákladů řízení ve výši 12.539,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným 2) považuje za absolutně neplatnou ve smyslu § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. Podle názoru soudu jde o lichevní smlouvu, kdy věřitel po dlužníkovi požaduje plnění, jehož hodnota je k hodnotě z vlastního plnění v hrubém nepoměru. Příčinou neplatnosti podle soudu je výše tzv. roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN), která činí 99,25 %. Ze zpráv bank plyne, že odměna za poskytnutí úvěru požadovaná v daném případě věřitelem mnohonásobně převyšuje odměnu požadovanou bankami při poskytování obdobných úvěrů ve stejném období, a to i v případě poskytování úvěru nejrizikovějším klientům. Žalobce v daném případě jako poskytovatel spotřebitelského úvěru požaduje po spotřebiteli více, než činí čtyřnásobek plnění požadovaného za srovnatelných smluvních podmínek bankami. Na ujednání o výši odměny za poskytnutí úvěru je nutno pohlížet jako na absolutně neplatný právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy. Soud je názoru, že s ohledem na obligatorní úplatnost smlouvy o úvěru (závazek zaplatit za poskytnutí úvěru úroky je pojmovým znakem smlouvy), je nemyslitelné oddělit část smlouvy týkající se ujednání o výši úplaty za úvěr od ostatních ujednání. Soud proto dospívá k závěru, že na celou předmětnou smlouvu o úvěru je nutno pohlížet jako na neplatnou, v důsledku čehož nelze ze smlouvy dovozovat žádné nároky a je nutno na vzájemné vypořádání aplikovat ustanovení § 457 občanského zákoníku o vydání bezdůvodného obohacení. Pokud tedy na původně poskytnuté plnění ve výši 80.000,-Kč bylo dosud uhrazeno 10.102,-Kč, dluh z bezdůvodného obohacení činí 69.898,-Kč. Jestliže na přezkumném jednání byla uznána pohledávka ve výši (KSOL 25 INS 588/2010)

80.455,15 Kč, žádnou další částku z titulu vypořádání bezdůvodného obohacení nelze přiznat. I kdyby výše smluvní odměny byla považována za právně přípustnou, bylo by zapotřebí žalobu zamítnout, a to z toho důvodu, že odměna za poskytnutí úvěru není ničím jiným, než kapitalizovaným úrokem, kterýžto je v souladu s ustanovením § 170 písm. b) insolvenčního zákona v případě, že se stal splatným až po rozhodnutí o úpadku ze způsobu řešení úpadku vyloučen. Vyjma prvních tří splátek se ostatní splátky staly splatnými až po úpadku žalovaného 2). 45 splátek po 3.384,33 Kč pak představuje v součtu právě částku 152.294,15 Kč, která byla popřena.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání kterým se domáhá změny napadeného rozsudku tak, že jeho žalobě bude vyhověno. Tvrdí, že smluvní odměna za poskytnutí úvěru je zcela v pořádku a přiměřená. Představuje jednorázovou částku sloužící na krytí nákladů na poskytnutí peněžních prostředků, která se již nijak nenavyšuje nehledě na to, že jde o odměnu za poskytnutí finančních prostředků na dobu 48 měsíců, v níž žalobce nese veškeré riziko v souvislosti s poskytnutím těchto peněžních prostředků. Poukazuje na to, že dlužník byl informován o RPSN, znal též náklady a svobodně se rozhodl uzavřít smlouvu o úvěru. Zdůrazňuje, že dlužníku vyplacená částka není úročena běžným úrokem, ale je navýšena toliko o odměnu za poskytnutí peněžních prostředků v předem známé výši nazvané právě jako odměna za poskytnutí úvěru . Domnívá se, že takové řešení neodporuje zákonu, je transparentní a dlužník od okamžiku uzavření smlouvy o úvěru přesně ví, kolik je povinen za poskytnuté peněžní prostředky zaplatit. Tvrdí, že roční sazba nákladů na spotřebitelský úvěr je velmi důležitým ukazatelem poskytovaného spotřebitelského úvěru. Odráží se v ní nejen výše sjednaných úroků či odměn za poskytnutí úvěru, ale i veškeré další skryté poplatky související s úvěrem. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že judikatura považuje za strop do jakého se považuje RPSN ještě za přípustnou, RPSN ve výši 100 %. Poukazuje na to, že v daném případě RPSN dosahovalo u smlouvy o úvěru 95,38 %, tedy stále do zmiňované hranice 100 %. Má za to, že nelze míchat dohromady sektor bankovní ze sektorem nebankovních institucí, které poskytují půjčky a úvěry, neboť u těchto institucí je riziko v dané sféře mnohem vyšší, a to právě s odkazem na to, že tyto osoby právě poskytují úvěry a půjčky osobám, které úvěry či půjčku nezískaly v bankovním sektoru. Žalobce zdůrazňuje, že do insolvenčního řízení nepřihlásil nic jiného, než nedoplatek na nominální hodnotě (to je jistině úvěru) dle smlouvy o revolvingovém úvěru. Smluvní odměnu lze chápat jako úrok ve smyslu § 497 obchodního zákoníku. Zákon nezakazuje, aby byl úrok sjednán ve formě pevně stanovené částky, nemusí vždy jít o procentuelní sazbu. K přiměřenosti smluvní odměny (kapitalizovaného úroku) uvádí, že dlužník měl úvěr splácet 48 měsíců, to je 4 roky. Suma úroků zaplacených za jeden rok činí 40.612,-Kč. Vyjádřeno procenty je tato částka 16,75 % z nominální výše úvěru, což je ještě méně než maximální roční úroková sazby u bankovních spotřebitelských úvěrů a rozhodně to nemůže být považováno za nemravné. I kdyby však soud chtěl na výši úroku pohlížet co nejpřísněji a počítat ji z vyplacené částky dojde k závěru, že podíl (KSOL 25 INS 588/2010) smluvní odměny za jeden rok splácení daného úvěru činil 50,765 %, což by nemělo být podle názoru žalobce za rozporné s dobrými mravy, protože je nutné přihlédnout k rizikovosti úvěru, míře zajištění a dalším faktorům.

Žalovaná 1) ve svém vyjádření k odvolání žalobce se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně s tím, že žalovaný 2) jako spotřebitel byl při uzavírání smlouvy o revolvingovém úvěru v nerovnoprávném postavení vůči žalobci a na základě zásady ochrany spotřebitele je třeba mu poskytnout dostatečnou ochranu před nemravným jednáním žalobce. Výše smluvní odměny, kterou si žalobce nárokuje za poskytnutí stanovených peněžních prostředků je v hrubém nepoměru ke skutečně poskytnuté výši peněžitého plnění a jako taková se příčí dobrým mravům a třeba ji považovat v souladu s ustanovením § 39 občanského zákoníku za neplatnou. Navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

Žalovaný 2) se k podanému odvolání žalobce nevyjádřil.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 a 6 o.s.ř.), dokazování opakoval a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

Podanou žalobou uplatnil žalobce nárok na určení pravosti své pohledávky ve výši 152.294,85 Kč, která byla na přezkumném jednání popřena dlužníkem i insolvenčním správcem a která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOL 25 INS 588/2010 v insolvenční věci dlužníka Vladislava Stöckera. Žalobce tvrdí, že jde o pohledávku vzniklou jako nedoplatek ze smlouvy o úvěru č. 9100297375 ve výši 232.346,-Kč a na smluvních pokutách z této smlouvy ve výši 404,-Kč. Na přezkumném jednání byla jeho pohledávka dlužníkem a insolvenčním správcem uznána co do částky 80.455,15 Kč a ve zbývající přihlášené části byla popřena. Pohledávka vznikla na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 29.9.2009, kdy byl dlužníku poskytnut úvěr v celkové výši 242.448,-Kč a dlužník se zavázal žalobci tento poskytnutý úvěr vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 5.051,-Kč splatný vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Dále se zavázal dlužník zaplatit smluvní odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 162.448,-Kč, která představuje veškeré náklady na splácení úvěru za 48 měsíců splácení, přičemž tato smluvní odměna byla v souladu s článkem 10.1 smluvních ujednání započtena oproti nároku dlužníka na vyplacení úvěru 242.448,-Kč. Dlužník uhradil pouze dvě splátky, poté v závěru roku 2009 přestal se splácením, dostal se (KSOL 25 INS 588/2010) do prodlení se dvěma splátkami a došlo k zesplatnění celého dluhu. Ke dni zahájení insolvenčního řízení proto zbývá na předmětnou pohledávku doplatit právě 232.346,-Kč, což je 46 splátek po 5.051,-Kč včetně smluvní pokuty ve výši 404,-Kč. Tvrdí, že smluvní odměna představuje jednorázovou částku sloužící na krytí nákladů na poskytnutí úvěru, která se již nijak nenavyšuje, nehledě na to, že jde o odměnu za poskytnutí finančních prostředků na dobu 48 měsíců ve kterých nese veškeré riziko v souvislosti s poskytnutím těchto peněžních prostředků. Výše smluvní odměny odpovídá i tomu, že úvěr byl poskytnut bez jakéhokoliv hmotného zajištění a bez ručitele a nebyl sjednán žádný běžící úrok, ale pouze paušální smluvní odměna ve formě předem pevně stanovené částky nazvané právě jako odměna za poskytnutí úvěru . Žalovaná 1) ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce poskytl dlužníku k dispozici pouze částku ve výši 80.000,-Kč, přičemž za poskytnutí těchto finančních prostředků měl vyinkasovat částku ve výši 162.448,-Kč-tedy odměnu ve výši 203.06 %, což je odměna v rozporu s dobrými mravy. Takovému ujednání o odměně za poskytnutí úvěru nemůže být poskytnuta právní ochrana a z toho důvodu byla tedy pohledávka žalobce popřena v částce 152.294,85 Kč, když k této částce dospěla tak, že měsíční splátka činila 5.051,-Kč, z této měsíční splátky na odměnu za zprostředkování úvěru měla být placena částka 3.384,33 Kč. Popřela tedy odměnu ze 45 splátek po 3.384,33 Kč, celkem částku ve výši 152.294,85 Kč, když nelze přehlédnout ani to, že odměna se stala splatnou až po rozhodnutí o úpadku. Má za to, že smlouva o úvěru je neplatná v části odměny za poskytnutí revolvingového úvěru, protože parametry smlouvy se v této části příčí dobrým mravům a také obchodním zvyklostem, protože byla uzavřena se spotřebitelem a jedná se o smluvní odměnu neúměrně vysokou.

Z přihlášky pohledávky žalobce do insolvenčního řízení dlužníka Vladislava Stöckera vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS 588/2010 odvolací soud zjistil, že žalobce přihlásil pohledávku v celkové výši 232.750,-Kč a jako důvod vzniku uvedl nedoplatek na nominální hodnotě úvěru z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100297375 ve výši 232.346,-Kč a na smluvních pokutách z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100297375 ve výši 404,-Kč.

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100297375 ze dne 29.9.2009, že byla uzavřena v Havířově mezi dlužníkem Vladislavem Stöckerem coby klientem a věřitelem společností PROFI CREDIT Czech, a.s. coby věřitelem s tím, že předmětem smlouvy je poskytnutí revolvingovém úvěru, kdy jako částka k vyplacení je uvedena suma 80.000,-Kč s tím, že tato částka bude vyplacena v případě schválení podmínek dle odstavce 1.6 smluvních ujednání, byla dohodnuta výše každé jednotlivé splátky 5.051,-Kč, smluvní odměna za poskytnutí úvěru 162.448,-Kč, maximální výše úvěru 242.448,-Kč, předpokládaná RPSN (procenta) 99,25 % a den splatnosti měsíční splátky 15. den v měsíci.

Ze smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFI CREDIT Czech, a.s. VO 1012009 odvolací soud zjistil, že (KSOL 25 INS 588/2010) odstavec 1.6 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru obsahuje údaje o tom, že klient výslovně prohlašuje, že bere na vědomí a souhlasí, že výše věřitelem poskytnutého úvěru klientovi může být po posouzení klientovi bonity nižší (přičemž toto své rozhodnutí nemusí věřitel zdůvodnit), než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. smlouvy o revolvingovém úvěru, a že klient tímto prohlašuje, že má zájem o úvěr a přijímá tento úvěr i v případě, že výše úvěru akceptovatelná a přijatá věřitelem bude i nižší, než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. smlouvy ve znění nedoplněném o ujednání obsažená v dodatku dle článku 2; odst. 2.5 smluvních ujednání a v této souvislosti se zavazuje respektovat takovou výši úvěru, jako konečnou a závaznou. Podle dalšího údaje zde uvedeného klient bere na vědomí a souhlasí s tím, že v případě, kdy mu bude věřitelem zaslán návrh dodatku podle článku 2. odst. 2.5 smluvních ujednání, nemůže na základě smlouvy o revolvingovém úvěru na věřiteli uplatňovat poskytnutí úvěru v jiné výši a za jiných podmínek, než dle dodatku podle článku 2. odst. 2.5 smluvních ujednání. Za poskytnutí úvěru se klient zavázal zaplatit věřiteli smluvní odměnu (článek 5) s tím, že sjednaná výše smluvní odměny je v případech uvedených v článku 2, odst. 2.4 smluvních ujednání uvedena v bodě IV. smlouvy o revolvingovém úvěru a v případech stanovených v článku 2. odst. 2.5 bude konečná výše smluvní odměny uvedena v dodatku článku 2. odst. 2.5 a je splatná ke dni poskytnutí úvěru. Smluvní strany se dále dohodly na započtení vzájemných nároků (článek 10) vyplývající z této smlouvy o revolvingovém úvěru ke dni poskytnutí úvěru, a to nároku klienta na poskytnutí úvěru ve výši dle článku 2. odst. 2.7 smluvních ujednání oproti nároku věřitele na smluvní odměnu dle článku 5. odst. 5.1 smluvních ujednání s tím, že rozdíl bude ke dni poskytnutí úvěru uhrazen věřitelem na bankovní účet klienta uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru. V článku 13 pak smluvní strany dohodly sankce podle kterého v případě prodlení dlužníka s úhradou splátky úvěru nebo její části může věřitel požadovat smluvní pokutu ve výši 8 % z výše dlužné částky v případě prodlení 15 dnů po termínu splatnosti a smluvní pokutu ve výši 30 % z výše dlužné částky v případě prodlení 30 dnů po termínu splatnosti.

Z dodatku ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100297375 ze dne 2.10.2009 (podepsaného pouze za žalobce Kateřinou Převratskou) odvolací soud zjistil, že tento dodatek obsahuje údaje o tom, že věřitel a klient, jak jsou vymezeni ve smlouvě o revolvingovém úvěru, uzavírají tímto ve smyslu článku 2. odst. 2.5 smlouvy o revolvingovém úvěru dodatek, jímž se ve smyslu článku 2. odst. 2.5 smlouvy o revolvingovém úvěru upřesňují některé parametry poskytovaného revolvingového úvěru, a to způsobem uvedeným v článku II. dodatku. Podle článku II. dodatku činí výše úvěru 242.448,-Kč, datum splatnosti první splátky úvěru 15.11.2009, den splatnosti splátky v průběhu splácení 15, počet splátek 48, výše splátky 5.051,-Kč, částka k vyplacení 80.000,-Kč, smluvní odměna 162.448,-Kč, RPSN úvěru 95,38 %, výše sjednaného revolvingu 121.224,-Kč, smluvní odměna za poskytnutí každého revolvingu 83.645,-Kč, maximální výše úvěru po poskytnutí revolvingu 242.448,-Kč. (KSOL 25 INS 588/2010)

Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně smlouvu uzavřenou mezi žalobcem, coby věřitelem a žalovaným 2) coby dlužníkem považuje za smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, i když v ní schází výslovné ujednání o tom, že se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli úroky z poskytnutých peněžních prostředků. Ze smlouvy je totiž zřejmé, že se nejedná o bezúročný (bezplatný) úvěr, protože je v ní uvedena předpokládaná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (ve výši 95,38 %), která v sobě zahrnuje mimo jiné i úroky z poskytnutých peněžních prostředků.

Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž není pochybnosti), uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí i ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51 a násl. občanského zákoníku). Je rovněž třeba zkoumat, zda smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 věty první občanského zákoníku smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.

Podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského ve znění účinném k datu uzavření smlouvy zákoníku ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. Příčinu absolutní neplatnosti soud prvního stupně spatřuje ve výši tzv. roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN), která činí 99,25 %, což je v hrubém nepoměru ve srovnání s odměnami, které požadují banky při poskytování (KSOL 25 INS 588/2010) obdobných úvěrů ve stejném období. Odvolací soud zjistil, že za poskytnutí úvěru ve výši 80.000,-Kč byla sjednána smluvní odměna ve výši 162.448,-Kč, přičemž ve smlouvě je uvedeno, že RPSN činí 95,38 %.

Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná v celém rozsahu pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud zastává názor, že roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr (RPSN) skutečně nelze zaměňovat s úrokem dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, protože zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze z ní jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou. Podle ustanovení § 10 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen zák. č. 321/2001 Sb.; o některých podmínkách sjednávávání spotřebitelského úvěru, roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr se rovná současné hodnotě všech nákladů spotřebitele sjednaných mezi věřitelem a spotřebitelem ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a počítá se na roční bázi podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 k tomuto zákonu (odstavec 1). Pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr se použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některého ze závazků stanovených ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen při koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna s využitím spotřebitelského úvěru nebo bez jeho využití. Náklady na vedení účtu zaznamenávajícího platební transakce a čerpání, náklady na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání a další náklady spojené s platebními transakcemi se zahrnují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, s výjimkou případu, kdy je zřízení účtu nepovinné a náklady na tento účet byly samostatně uvedeny ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo v jiné smlouvě uzavřené se spotřebitelem (odstavec 2). Výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr je založen na předpokladu, že spotřebitelský úvěr bude trvat po dohodnutou dobu a že věřitel a spotřebitel splní řádně a včas své povinnosti (odstavec 3). Z citovaných ustanovení vyplývá, že RPSN je jen jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Prostřednictvím RPSN lze posoudit výhodnost spotřebitelského úvěru, tento ukazatel slouží především k porovnání jednotlivých úvěrů, které jsou spotřebiteli nabízeny. Ukazatel RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele roční úroková sazba (míra) , to je ukazatel roční úroková sazba (míra) se vypočte na základě zcela odlišného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota roční úrokové sazby (míry) . Interpretace, že RPSN je roční úroková sazba, je chybná. Z výše RPSN tedy jednoduše nelze, jak to učinil soud prvního stupně, vypreparovat výši roční úrokové sazby (míru) a již vůbec nelze z výše RPSN učinit závěr o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy. (KSOL 25 INS 588/2010)

Z obsahu přihlášky pohledávky vyplývá, že právním důvodem přihlášené pohledávky, která byla přihlášena v celkové sumě 232.750,-Kč je smluvní pokuta ve výši 404,-a Kč nárok na smluvní odměnu ve výši 232.346,-Kč, byť žalobce tento nárok označil jako nedoplatek na nominální hodnotě úvěru , když smluvní odměnu si žalobce připočetl ke skutečně vyplacené výši úvěru. Z obsahu uzavřené smlouvy není pochyb o tom, že výše úvěru činila pouze 80.000,-Kč (a nikoliv částku 242.448,-Kč), která byla dlužníku skutečně také vyplacena s tím, že částka 162.448,-Kč podle smluvních ujednání je dohodnutá smluvní odměna. Smluvní odměnu dohodnutou mezi žalobcem coby věřitelem a dlužníkem přitom nelze podřadit pod ustanovení § 497 obchodního zákoníku, když se nejedná o úrok za poskytnutí prostředků, ani pod ustanovení § 499 obchodního zákoníku, čehož se ostatně žalobce ani sám nedovolává. Jedná se o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty podle ustanovení § 499 obchodního zákoníku. Uzavření takové úplaty mezi účastníky smluvního vztahu samo o sobě podle názoru odvolacího soudu nelze považovat za rozporné s dobrými mravy. Otázkou však zůstává přiměřenost výše takto sjednané smluvní odměny za poskytnutí úvěru. Odvolací soud se zabýval otázkou přiměřenosti výše této sjednané smluvní odměny a dospěl k závěru, že smluvní odměna sjednaná ve výši 162.448,-Kč za poskytnutí úvěru ve výši 80.000,-Kč na dobu čtyř let (v procentech vyjádřeno se jedná o odměnu ve výši 203,06 % respektive 50,765 % ročně) je smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou. Takové ujednání je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku neplatné, protože znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy.

V průběhu odvolacího řízení žalobce uvedl, že smluvní odměna představuje kapitalizovaný úrok s tím, že suma úroků zaplacených za jeden rok činí 40.612,-Kč, což vyjádřeno procenty je částka 16,75 z nominální výše úvěru, což je jistě dle tvrzení žalobce méně než maximální možná úroková sazba u bankovních poskytovatelů úvěru. Takové tvrzení žalobce odvolací soud považuje za zavádějící, protože žalobce tento úrok počítá z nominální výše úvěru, která podle smlouvy činí 242.448,-Kč, což je souhrn částek 80.000,-Kč (skutečně vyplacené částky úvěru) a částky 162.448,-Kč (dohodnuté smluvní odměny). Má-li být dle tvrzení žalobce smluvní odměna 162.448,-Kč považována též jako kapitalizovaný úrok, pak nemůže být výše úroku počítána z nominální hodnoty výše úvěru, protože to de facto znamená, že žalobce požaduje zaplatit úroky z úroků, což je nepřípustné.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že insolvenční správkyně postupovala správně, jestliže na přezkumné jednání popřela část přihlášené pohledávky žalobce ve výši 152.294,15 Kč, což představuje 45 splátek úvěru pokud se jedná o dohodnutou smluvní odměnu, když v každé splátce úvěru 5.051,-Kč byla kromě výše jistiny 1.666,67 Kč zahrnuta i smluvní odměna ve (KSOL 25 INS 588/2010) výši 3.384,33 Kč. Předmětem popěrného úkonu insolvenční správkyně jak vyplynulo z jejího vyjádření, nebyl nárok žalobce na smluvní pokutu ve výši 404,-Kč.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř. včetně věcně správných výroků o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a je proto povinen zaplatit procesně úspěšné žalované 1) zastoupené advokátkou náhradu účelně vynaložených nákladů. Za právní zastoupení přísluší žalované 1) odměna ve výši 9.000,-Kč snížena o jednu polovinu s ohledem na to, že advokátka žalované 1) v odvolacím řízení učinila pouze jeden úkon právní služby, to je písemné vyjádření k podanému odvolání (ustanovení § 8 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), k této částce dále přísluší 300,-Kč režijní paušál za jeden úkon právní služby (ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. advokátního tarifu ve znění pozdějších změn a doplnění) vše zvýšeno o 20% daň z přidané hodnoty přestavující částku 960,-Kč, když advokátka žalované 1) osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty (ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové účelně vynaložené náklady žalovanou 1) v odvolacím řízení představují částku 5.760,-Kč kterou je povinen žalobce zaplatit žalované 1) ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky (ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) odvolací soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože žalovanému 2) podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proti výrokům II. a III. n e n í dovolání přípustné. Nesplní-li povinný dobrovolně a ve stanovené lhůtě to, co mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.

V Olomouci dne 21. února 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu