13 VSOL 37/2013-85
39 ICm 1882/2012 13 VSOL 37/2013-85 (KSBR 39 INS 15822/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobce Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Milíčova 509, 676 02 Moravské Budějovice, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, 779 00 Olomouc, proti žalovanému Ing. Michalu Zámečníkovi, insolvenčnímu správci dlužníka, Stará Osada 27, 615 00 Brno, zastoupenému JUDr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem Bašty 2, 602 00 Brno, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené jako incidenční spor u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 1882/2011, v insolvenční věci dlužníka HITOP TRADE, s.r.o., se sídlem Příkop 843/4, 602 00 Brno, IČ: 27676471, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 15822/2011, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.10.2012 č.j. KSBR 39 ICm 1822/2012-56 tak to:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. m ě n í takto:

Z majetkové podstaty dlužníka HITOP TRADE s.r.o., se sídlem Brno, Příkop 843/4, PSČ 602 00, IČ: 276 76 471, se vylučují tyto nemovitosti, zapsané (KSBR 39 INS 15822/2011) u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Moravské Budějovice na LV 39 pro katastrální území, část obce a obec Moravské Budějovice: budova č.p. 509 (rodinný dům) na parcele p.č. st. 523, parcela p.č. st. 523, parcela p.č. st. 1943/2, parcela p.č. 2246, parcela p.č. 3073/100, parcela p.č. 3188/19 a parcela p. č. 4204/16.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.502 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

Odův odně ní:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále též jen soud , či soud prvního stupně ) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyloučení nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Moravské Budějovice na LV 39 pro katastrální území, část obce a obec Moravské Budějovice, a to budovy č.p. 509 (rodinný dům) na parcele p.č. st. 523, parcely p.č. st. 523, parcely p.č. st. 1943/2, parcely p.č. 2246, parcely p.č. 3073/100, parcely p.č. 3188/19 a parcely p. č. 4204/16 (dále jen nemovitosti ) z majetkové podstaty dlužníka HITOP TRADE s.r.o., se sídlem Brno, Příkop 843/4, PSČ 602 00, IČ: 276 76 471 (výrok I.) a zavázal žalobce k zaplacení nákladů řízení žalovanému (výrok II.).

Na odůvodnění uvedl, že má ze shodného tvrzení účastníků za prokázáno, že žalovaný sepsal nemovitosti do majetkové podstaty dlužníka, o jejich soupisu žalobce dosud nevyrozuměl, proto je žaloba včasná. Vlastnické právo k nemovitostem bylo pro dlužníka vloženo do katastru nemovitostí dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 6. 3. 2009, která není absolutně neplatná, jak se žalobce domnívá. Při posuzování její platnosti soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006 a dovodil, že smlouva vyhovuje všem požadavkům, kladeným na tento smluvní typ. Obsahuje ujednání, že v případě řádného uhrazení závazku vlastnické právo bez dalšího přechází zpět (KSBR 39 INS 15822/2011) na žalobce (čl. V. bod 1.), opravňuje dlužníka k prodeji nemovitostí přímo zájemci, kterého si sám vybere a upravuje jak a v jaké lhůtě bude naloženo s hyperochou (čl. X.). Dále stanoví, že převod vlastnického práva k nemovitostem je v případě prodlení žalobce s úhradou poskytnuté půjčky trvalý (čl. V. bod 2) a že pozdní úhrada závazku nebude mít vliv na trvalost vlastnického práva dlužníka. Užitky vzešlé z předmětu zajištění nemohly dle soudu vzniknout, protože podle čl. IV. smlouvy byl žalobce oprávněn po celou dobu existence zajištění nemovitosti bezplatně užívat. Podle názoru soudu nelze od účastníků smluvního vztahu požadovat, aby v každém smluvním vztahu doslovně vymezovali jednotlivé náležitosti vyžadované právní úpravou (resp. soudní judikaturou), jejich povinností je obligatorní náležitosti smluvního vztahu popsat a vymezit ve smlouvě tak, aby jak smluvním stranám, tak dalším subjektům, tyto byly zřejmé a čitelné. Pokud žalobce jako věřitel svobodně a dobrovolně potvrdil svým podpisem uvedená smluvní ujednání, musel si být vědom jejich možného dopadu do svého vlastnického práva. Smlouvu o půjčce, k níž se vázala smlouva o zajišťovacím převodu práva, soud rovněž posoudil jako určitý úkon, protože upravuje rozsah peněžních prostředků poskytnutých žalobci, způsob jejich poskytnutí; dále upravuje způsob vrácení poskytnutých peněz žalobcem vymezením výše a počtu splátek, včetně okamžiku zahájení splácení . Proto lze určit výši smluvních úroků jako rozdíl mezi výší půjčky a částky, k jejímuž vrácení se žalobce zavázal. Určením počtu, výše a okamžiku zahájení splátek, je dle soudu jednoznačně a nezpochybnitelně určen okamžik úhrady poskytnuté půjčky . S ohledem na všechny uvedené skutečnosti soud žalobu zamítl, o náhradě nákladů rozhodl podle § 142 o.s.ř.

Proti rozsudku podal obsáhlé odvolání žalobce, který nesouhlasil se závěry soudu o platnosti obou smluv. Smlouva o půjčce je dle něj pro neurčitost ujednání o úrocích z půjčky neplatná. Obsahuje pouze sjednanou výši měsíční splátky dluhu, ve které je již zahrnut smluvní úrok, dobu splácení a počet splátek. Dle žalobce úrok z půjčky nelze stanovit pevnou částkou, která nebude reflektovat dobu trvání půjčky, a ve smlouvě musí být uveden určitý způsob pro výpočet částky, kterou je třeba v konkrétním okamžiku trvání vztahu zaplatit. Protože smlouva o půjčce určuje pouze absolutní výši úroku, pro případ předčasného splacení dluhu nelze výši úroku zjistit. Ujednání o úrocích z půjčky je dle žalobce neoddělitelnou částí smlouvy o půjčce a z důvodu jeho neurčitosti je smlouva neplatná jako celek. Protože nebyl platně sjednán hlavní závazek je podle žalobce neplatný i závazek, který jej měl zajišťovat. Žalobce nesouhlasil ani se závěrem soudu o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Odo 495/2006 podle něhož v případě, že by se žalobce ocitl v prodlení s řádným nebo včasným plněním svého závazku, je nemyslitelné, aby nebylo možné zodpovědět, zda může splnit dluh s účinky navrácení vlastnického práva kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky, zda to, že se dlužník stal nepodmíněným vlastníkem nemovitostí, má vliv na existenci (KSBR 39 INS 15822/2011) zajištěného závazku a zda dlužník mohl nemovitosti dále zpeněžit či si je trvale ponechat, nebo zda mohl nemovitosti dále převést, aniž by změna vlastnictví měla za následek zánik zajištěného závazku žalobce. Proto není dle žalobce smlouva o zajišťovacím převodu práva v souladu s judikaturou kladenými požadavky na tento smluvní typ. Podle žalobce byla v článku V. odst. 2 a článku X. 10 smlouvy sjednána propadná zástava, přestože byla sjednána rozvazovací podmínka. Důsledkem prodlení žalobce však mělo být bez dalšího trvalé vlastnictví nemovitostí dlužníkem při současném zániku zajištěné pohledávky. Soud prvního stupně sice vyložil ujednání smlouvy tak, že v případě prodlení žalobce se stává převod vlastnictví na dlužníka trvalý a závazek žalobce zanikne až v případě prodeje nemovitostí, přičemž do okamžiku prodeje závazek žalobce trvá a jeho uhrazení nemá za následek obnovení vlastnického práva žalobce k nemovitostem. Žalobce je však toho názoru, že pokud by dluh dodatečně zaplatil, došlo by k jeho zániku, avšak nemohl by se domáhat obnovení svého vlastnického práva, ani prodeje nemovitostí a vyplacení hyperochy. Nastala by tedy situace, kterou Nejvyšší soud považuje za nepřípustnou. Pokud by žalobce dluh neuhradil, dlužník se mohl domáhat jeho zaplacení z jiného majetku žalobce, a to bez převedení vlastnického práva k nemovitostem. Žalobce by tak byl postihován dvakrát (nuceným splněním dluhu a pozbytím vlastnictví nemovitostí). Navíc bylo sjednáno právo nemovitosti prodat přímo zájemci podle výběru dlužníka a za dlužníkem stanovených podmínek. Pokud by dlužník nemovitosti prodal za nepřiměřeně nízkou cenu či při neúměrně dlouhé době splatnosti kupní ceny, případně jen za částku, odpovídající výši dluhu, byl by tím žalobce poškozen, neboť by se mu nedostalo hyperochy. Tímto smluveným způsobem by dle žalobce bylo docíleno stejného účinku, jako u propadné zástavy. Smlouva je proto dle žalobce neurčitá jak pro případ, že žalobce svůj závazek nesplní, tak pro případ jeho dodatečného splnění . Ujednání smlouvy v jednotlivostech i celku jsou pro žalobce nevýhodná v té míře, že zakládají absolutní neplatnost smlouvy. Proto se žalobce v odvolacím řízení domáhal změny napadeného rozsudku a přiznání nákladů řízení.

Žalovaný s odvoláním žalobce nesouhlasil a setrval na svém procesním stanovisku v řízení před soudem prvního stupně. Podle něj je platná jak smlouva o půjčce, tak smlouva o zajišťovacím převodu práva, ve které není sjednána propadná zástava a způsob vypořádání i okamžik nabytí vlastnického práva dlužníka je sjednán v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Proto se v odvolacím řízení domáhal potvrzení napadeného rozsudku.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a předpisů (dále jen IZ ), se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. (KSBR 39 INS 15822/2011)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas a že obsahuje odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.), opakoval dokazování a po té dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Odvolací soud opakoval z důvodu úplnosti skutkových zjištění důkaz smlouvou o půjčce a z důvodu přesnosti skutkových zjištění důkaz smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva, a zjistil následující skutečnosti (pro větší přehlednost je v následujících zjištěních dlužník ze smluv, který je v tomto sporu v postavení žalobce, označován jako žalobce , věřitel ze smluv, který má v insolvenčním řízení postavení dlužníka, je označen jako dlužník ) : 1) Ze smlouvy o půjčce, uzavřené dne 6.3.2009 mezi dlužníkem (jako věřitelem) a žalobcem (jako dlužníkem), že dlužník půjčil žalobci částku 496.000 Kč tak, že částku 377.550 Kč převzal žalobce od dlužníka před podpisem smlouvy a zbývající částku 118.450 Kč dlužník se souhlasem žalobce vyplatí bezodkladně označenému třetímu subjektu na jeho účet pod označeným variabilním symbolem. Tato částka bude sloužit k vyplacení pohledávky zástavního věřitele za žalobcem a následnému výmazu zástavního práva, předkupního práva a věcného břemene užívání, které při podpisu smlouvy váznou na nemovitostech žalobce ve prospěch této třetí osoby, jako zástavního věřitele (článek I.). Žalobce se zavázal hradit dlužníkovi počínaje podpisem smlouvy částku 4.979 Kč měsíčně, jako splátky dluhu po dobu 20 let od podpisu smlouvy (tedy 240 splátek). Ve výsledné celkové sumě splátek je již zahrnut smluvní úrok. Dále se žalobce zavázal splátky dluhu hradit na označený bankovní účet dlužníka pod uvedeným variabilním symbolem, a to nejpozději ve lhůtě do 5. dne kalendářního měsíce s tím, že první splátka je splatná ke dni 5.4.2009 a že povinnost zaplatit měsíční splátku je splněna připsáním celé částky splátky dluhu na účet dlužníka (článek II.) Smluvní strany se dále dohodly na zajištění závazků ze smlouvy o půjčce smluvní pokutou, na podmínkách zesplatnění dluhu a režimu použití uhrazených částek (článek III.). 2) Ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřené dne 6.3.2009 mezi dlužníkem (jako věřitelem) a žalobcem (jako dlužníkem, dále též jen Smlouva ), že žalobce převádí podle § 533 občanského zákoníku vlastnické právo k nemovitostem do výlučného vlastnictví dlužníka s tím, že po dobu řádného plnění podmínek uvedených ve smlouvě o půjčce je oprávněn nemovitosti bezplatně užívat, po tuto dobu je povinen hradit veškeré náklady spojené s provozem a údržbou nemovitostí, zejména uzavřít a řádně platit odpovídající pojištění nemovitostí, platit úhrady za služby, atd. Žalobce nesmí dovolit užívat nemovitosti dalším osobám bez souhlasu dlužníka, při každém porušení tohoto ujednání vzniká právo požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 20.000 Kč (článek III.). V článku V./bod 1. Smlouvy je ujednáno, že k okamžiku řádného a včasného splacení poslední pravidelné splátky (KSBR 39 INS 15822/2011) dluhu, případně ke dni předčasného a akceptovaného splacení dluhu a současně vyrovnání veškerých pohledávek, se dlužník bez dalšího stává výlučným vlastníkem nemovitostí a je povinen žalobci poskytnout veškerou součinnosti k provedení záznamu v katastru nemovitostí. V případě, že žalobce ztratí výhodu splátek dluhu a neuhradí celý zesplatněný dluh, včetně smluvních pokut podle článku III. odst. 2 smlouvy o půjčce, nebude již možno uplatnit rozvazovací podmínku specifikovanou v předcházejícím odstavci a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se stane převod trvalý. Dlužník je poté oprávněn s nemovitostmi disponovat (článek V. bod 2). V článku X. Smlouvy žalobce a dlužník souhlasně prohlašují, že pokud nastane situace dle článku V. odst. 2. Smlouvy, je dlužník oprávněn k vymožení zbývající části dluhu, smluvních pokut a dalších závazků žalobce realizovat svá práva tak, že je oprávněn prodat nemovitosti přímo zájemci, kterého si vybere, nebo není povinen (ale je oprávněn) uskutečnit prodej v soudní dražbě, v dražbě dobrovolné či nedobrovolné nebo činit jakoukoliv jinou veřejnou nabídku k prodeji. Dlužník poukáže žalobci rozdíl mezi utrženou kupní cenou a svou pohledávkou za dlužníkem na zaplacení zbývající části dluhu v určené lhůtě, rozdíl je však oprávněn ponížit o dlužníkem neuhrazené smluvní pokuty a náklady vynaložené na realizaci prodeje, případně další pohledávky za žalobcem. V případě, že výtěžek z prodeje nemovitostí nebude postačovat k úhradě zbytku dluhu a dalších nároků, nebude dlužník z výtěžku prodeje neuhrazené položky dále vymáhat a bude považovat veškeré závazky žalobce za uhrazené.

Podle ustanovení § 169, písm. e) občanského zákoníku, ujednání zástavních smluv, dohod o vypořádání dědictví a samostatně uzavřená ujednání jsou neplatná, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

Podle ustanovení § 553 odst. 1, 2 občanského zákoníku, splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

V této věci žalobce žádá vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka proto, že je jejich vlastníkem, neboť smlouva o půjčce, kterou s dlužníkem uzavřel, je neplatná pro neurčitost a nevznikl mu závazek vrátit půjčenou částku se smluvenými úroky tak, jak bylo ve smlouvě dohodnuto. Z tohoto důvodu nemohl vzniknout ani akcesorický závazek ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Dle žalobce s dlužníkem uzavřená smlouva o zajišťovacím převodu práva neobsahuje náležitosti, které tento typ smlouvy obsahovat má, a proto je neplatná.

Odvolací soud, který se ztotožnil se závěrem soudu o včasnosti podané žaloby, se proto, shodně jako soud prvního stupně, nejprve zabýval posouzením (KSBR 39 INS 15822/2011) shora uvedených skutkových zjištění ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem dne 6.3.2009, z pohledu určitosti ujednání o smluvním úroku. Po skutkové stránce ze smlouvy o půjčce vyplývá, že mezi smluvními stranami bylo ujednáno nejen to, že dlužník půjčuje žalobci peněžitou částku 496.000 Kč, ale také jakým způsobem a po uplynutí jaké doby se žalobce dlužníku zavazuje peníze vrátit (ve 240 splátkách po 4.949 Kč, splatných měsíčně ve lhůtě do 5. dne kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude splatná do 5.4.2009). Z obsahu článku II. smlouvy o půjčce vyplývá, že souhrn splátek zahrnuje i smluvní úrok, jehož sazba (denní, měsíční či roční) ve smlouvě není výslovně uvedena. Podle názoru odvolacího soudu sazbu úroku lze vypočítat z jeho absolutní hodnoty a doby splácení půjčky. Rozdíl mezi celkovou sumou splátek 1.194.960 Kč (240x4.949) a sumou jistiny 496.000 Kč činí 698.960 Kč. Pokud měla být jistina splácena po dobu 240 měsíců (to je 20 let), činí podle výpočtu odvolacího soudu úrok z půjčky 7% ročně (698.960:20=34.948, 34.948:496.000 =0,07). I kdyby žalobce hodlal splatit částku jistiny jiným než dohodnutým způsobem (např. před sjednanou dobou splatnosti, jak předpokládá i článek V. smlouvy o zajišťovacím převodu práva), je částka, odpovídající smluvenému úroku za dobu do splacení půjčky zjistitelná výpočtem. Námitku žalobce o neurčitosti smlouvy o půjčce dle § 37 občanského zákoníku proto, že v ní není výslovně uvedena sazba úroků z půjčky, odvolací soud hodnotí jako nedůvodnou. Ostatně, i pokud by smlouva o půjčce byla v části dohody o úrocích neurčitá, je tato část smlouvy oddělitelná od jejích ostatních částí. Proto se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu, že smlouva o půjčce je platná, má náležitosti dle § 657 občanského zákoníku a žalobci z této smlouvy vznikl závazek.

Dále se odvolací soud zabýval přezkumem závěru soudu prvního stupně, podle kterého má smlouva o zajišťovacím převodu práva, uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem dne 6.3.2009, náležitosti, kladené na tento typ smlouvy a je platná. Přitom vyšel ze shora citované úpravy tohoto institutu v občanském zákoníku (§ 553 odst. 1,2 občanského zákoníku) a výkladu předpokladů, za jejichž splnění lze platně sjednat zajišťovací převod práva, formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.10.2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009 (dále jen R 45/2009), z něhož při posuzování platnosti Smlouvy vyšel i soud prvního stupně. V tomto rozhodnutí formuloval Nejvyšší soud dovolená ujednání, jako předpoklad platného sjednání zajišťovacího převodu práva ve smyslu ustanovení § 553 občanského zákoníku, následujícím způsobem:

1) Zajišťovacím převodem se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel, zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 občanského zákoníku nelze sjednat jako fiduciární převod práva. (KSBR 39 INS 15822/2011)

2) Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. 3) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. 4) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.

Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že ve Smlouvě byla sjednána propadná zástava. Jak vyplývá z obsahu jejího článku V./ bodu 1., smluvní strany sjednaly rozvazovací podmínku, avšak při jejím splnění nebyl sjednán trvalý převod vlastnického práva k nemovitostem na dlužníka při současném zániku dluhu žalobce. Podle článku V./ bod 2 Smlouvy bylo ujednáno, že rozvazovací podmínka se již nemůže uplatnit v případě porušení závazku žalobce (v tomto smyslu se stává převod trvalý ) a byl dohodnut režim uspokojení pohledávky dlužníka. Proto Smlouva neobsahuje ujednání dle bodu 2) věty druhé shora uvedené citace R 45/2009 a není neplatná dle § 39 a § 169 písm. e) občanského zákoníku.

Pro závěr o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva však nepostačuje, aby smlouva neobsahovala ujednání o propadné zástavě, ale je nezbytné, aby obsahovala (platné) sjednání způsobu vypořádání smluvních stran při porušení závazku povinné strany (zde žalobce) splnit řádně svůj závazek (viz bod 2, věta první citace R 45/2009). Přitom požadavky na platnou dohodu o způsobu vypořádání se nevyčerpávají jen tím, že oprávněná strana může po zániku možnosti uplatnění rozvazovací podmínky předmět zajištění zpeněžit sjednaným způsobem a případný přebytek je povinna vydat povinnému, ale při tomto způsobu vypořádání smluvních (KSBR 39 INS 15822/2011) stran je nezbytné, aby bylo dohodnuto i to, jaký vliv na vlastnické právo oprávněného k nemovitostem bude mít pozdní zaplacení dluhu povinným z jiných zdrojů a na jaký účel budou použity užitky vzešlé z předmětu zajištění (viz bod 4 citace R 45/2009). Odvolací soud se proto zabýval tím, zda ujednání v článku X. Smlouvy, v němž bylo dohodnuto, že dlužník je oprávněn z výtěžku prodeje nemovitostí uspokojit svou pohledávku a zde uvedené nároky, případný přebytek výtěžku prodeje je povinen vydat žalobci a pro případ, že výnos prodeje na úhradu nároků dlužníka nebude postačovat, budou se veškeré závazky žalobce se považovat za uhrazené, těmto požadavkům vyhovuje. Z uvedené rekapitulace vyplývá, že obsah článku X. Smlouvy postrádá dohodu o tom, jaký vliv na vlastnické právo dlužníka k nemovitostem bude mít pozdní zaplacení dluhu žalobcem (z jiných zdrojů) a na jaký účel budou použity užitky vzešlé z nemovitostí. Takovéto ujednání není obsaženo ani na jiném místě Smlouvy a proto podle odvolacího soudu je Smlouva jako celek neplatná (§ 37 občanského zákoníku) neboť neobsahuje platné ujednání smluvních stran, jak se vypořádají v případě porušení závazku žalobce.

Nelze souhlasit s názorem žalovaného, že Smlouva na několika místech upravuje pravidla postupu v případě, že by žalobce po splnění rozvazovací podmínky uhradil dlužnou částku tak, že úhrada po zmaření rozvazovací podmínky již možná není a pokud by žalobce po jejím zmaření dluh uhradil, jednalo by se v případě, že výtěžek by postačoval na úhradu pohledávky, o bezdůvodné obohacení na straně dlužníka. Z ujednání článku V./ bodu 2. Smlouvy, že při porušení závazku zaplatit splatný dluh je zmařena rozvazovací podmínka, která se již nemůže uplatnit (a v tomto smyslu se jedná o převod trvalý ), nelze dovozovat dohodu, že žalobce po zmaření podmínky již není oprávněn až do uspokojení dlužníka z výtěžku zpeněžení nemovitostí svůj existující dluh splnit, protože toto ujednání se týká možnosti naplnění rozvazovací podmínky, nikoli účinků opožděného plnění dluhu žalobcem na již nepodmíněné vlastnické právo dlužníka k nemovitostem. Ostatně o neexistenci sjednaných pravidel pro případ opožděné úhrady dluhu žalobcem z jiných zdrojů svědčí i názor žalovaného v jeho vyjádření k žalobě ze dne 31.8.2012, v němž tvrdil, že dle Smlouvy nemá opožděná úhrada vliv na vlastnické právo dlužníka. Současně však existenci nároku žalobce na bezdůvodné obohacení při opožděném plnění dluhu z jiných zdrojů ještě před zpeněžením nemovitostí podmínil tím, že výtěžek zpeněžení nemovitostí bude postačovat k úhradě zajištěného dluhu, ačkoliv v režimu článku X. Smlouvy se po převzetí kupní ceny za prodané nemovitosti měly považovat veškeré nároky dlužníka za uspokojené. Odvolací soud nesouhlasí ani s názorem soudu prvního stupně, že z nemovitostí žádné užitky nemohly vzniknout, protože v článku IV. Smlouvy bylo dohodnuto jejich bezplatné užívání žalobcem. To, že strany Smlouvy možnost vzniku užitků z nemovitostí předem nevyloučily, vyplývá z poslední věty tohoto článku, který žalobci zakazoval, aby dovolil užívání nemovitostí dalším osobám bez souhlasu dlužníka, a porušení této povinnosti bylo sankcionováno smluvní pokutou. (KSBR 39 INS 15822/2011)

Odvolací soud se z výše uvedených důvodů neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle něhož smlouva o zajišťovacím převodu práva, uzavřená mezi dlužníkem a žalobcem dne 6.3.2009, vyhovuje všem předpokladům, stanoveným pro platné sjednání zajišťovacího převodu práva.

Protože smlouva o zajišťovacím převodu práva, uzavřená mezi dlužníkem a žalobcem dne 6.3.2009, je absolutně neplatným právním úkonem, na jehož základě dlužníku vlastnické právo nevzniklo, žalobce nepřestal být vlastníkem nemovitostí a v tomto vylučovacím sporu prokázal předpoklad pro vyhovění vylučovací žalobě spočívající v tom, že mu svědčí vlastnické právo, které vylučuje zařazení nemovitostí do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil napadený rozsudek tak, že žalobě na vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka vyhověl.

Dále odvolací soud nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.), které vyčíslil podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), protože vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 18. prosince 2000 č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, byla pro její neústavnost zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném ve Sbírce zákonů dne 7.5.2013 pod č. 116/2013.

V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobci náklady na právním zastoupení ve výši 10.050 Kč, včetně DPH v sazbě 21%, sestávající z nákladů za úkony právní služby, paušální náhrady hotových výdajů a cestovních nákladů zástupce žalobce k jednání soudu prvního stupně (převzetí zastoupení dne 25.6.2012, sepis žaloby dne 26.6.2012, účast u jednání soudu dne 29.10.2012, jeden úkon právní služby po 2.100 Kč, § 9 odst. 3, písm. a/, § 11 odst. 1, písm. a/, d/, g/, § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012, úkony právní služby celkem 8.305,74 Kč, cesta v délce 180 km vozidlem se spotřebou 7l BA95/100km § 157,§ 158 zák. č. 262/2006 Sb., § 1 písm. b/, § 4, písm. a/ vyhl.č. 429/2011 Sb., cestovní náklady celkem v částce 1.105,74 Kč). Včetně soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.000 Kč činí celková částka náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně 12.050 Kč.

V odvolacím řízení vznikly žalobci náklady na právním zastoupení ve výši 7.502 Kč, včetně DPH v sazbě 21%, sestávající z náhrady za dva úkony právní služby (sepis odvolání dne 16.1.2013, účast u jednání odvolacího soudu dne 25.6.2013, jeden úkon právní služby po 3.100 Kč, § 9 odst. 3, písm. c/, § 11 odst. 1, (KSBR 39 INS 15822/2011) písm. d/, g/, vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2013, dále jen vyhláška ) a dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky). Včetně soudního poplatku za odvolací řízení ve výši 2.000 Kč činí celková částka náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.502 Kč, když práva na náhradu ostatních nákladů odvolacího řízení se žalobce vzdal.

Odvolací soud žalovaného zavázal k zaplacení vyčíslených nákladů řízení ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. a platební místo pro jejich zaplacení určil dle § 149 odst.1 o.s.ř.

Poučen í: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům se však doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení usnesení.

V Olomouci dne 25. června 2013

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Jitka Jahodová předsedkyně senátu