13 VSOL 37/2012-80
36 ICm 1601/2011 13 VSOL 37/2012-80 (KSOS 36 INS 4115/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, IČ: 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalované Mgr. Ing. Evě Hepperové, se sídlem Opava, Rybářská 1665/2, insolvenční správkyni dlužníka Vladana anonymizovano , anonymizovano , bytem Opava-město, Solná 42/5, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Zámečnická 3a, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.1.2012 č.j. 36 ICm 1601/2011-41

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. m ě n í takto:

Žaloba, aby bylo určeno, že část pohledávky č. 1 ve výši 52.564 Kč, která byla žalobcem přihlášena přihláškou P2 do insolvenčního řízení vedeného (KSOS 36 INS 4115/2011) u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 INS 4115/2011, je po právu, se z a m í t á.

Žaloba, aby bylo určeno, že část pohledávky č. 2 ve výši 1.202 Kč, která byla žalobcem přihlášena přihláškou P2 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 INS 4115/2011, je po právu, se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 14.000,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 12.720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí žalobu na určení, že část pohledávky č. 1 ve výši 540 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení, která byla žalobcem přihlášena přihláškou P2 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 ISS 4115/2011 za dlužníkem Vladanem Víchem, je po právu, zamítl (výrok I.), dále určil, že část pohledávky č. 1 ve výši 52.564 Kč z titulu nedoplatku podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307925, která byla žalobcem přihlášena přihláškou P2 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 INS 4115/2011 za dlužníkem Vladanem Víchem, je po právu (výrok II.), žalobu na určení, že část pohledávky č. 2 ve výši 51.966 Kč z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307925 a z titulu zákonného úroku z prodlení, která byla žalobcem přihlášena přihláškou P2 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 INS 4115/2011 za dlužníkem Vladanem Víchem, je po právu, zamítl (výrok III.), určil, že část pohledávky č. 2 ve výši 1.202 Kč z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307925, která byla žalobcem přihlášena přihláškou P2 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 INS 4115/2011 za dlužníkem Vladanem Víchem, je po právu (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). (KSOS 36 INS 4115/2011)

Proti výrokům II., IV. a proti závislému výroku V. podala žalovaná včasné odvolání. Žalovaná se domáhala změny výroku II. tak, že se určuje, že část pohledávky č. 1 ve výši 52.564 Kč není po právu a změny výroku IV. tak, že se určuje, že část pohledávky č. 2 ve výši 1.202 Kč není po právu a dále navrhla, aby jí byla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná namítala, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se neztotožnila se závěrem soudu prvního stupně o tom, že mezi dlužníkem a žalobcem byla uzavřena písemná smlouva o úvěru s odůvodněním, že ve smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100307925 chybí projev vůle, tedy závazek žalobce poskytnout dlužníkovi na požádání úvěr a závazek dlužníka tento úvěr spolu s úroky vrátit. Žalovaná namítala, že nelze vyjít ze závěru, že tento neúplný projev vůle byl doplněn až ve smluvních ujednáních, která jsou obchodními podmínkami ve smyslu ustanovení § 273 obchodního zákoníku, neboť podle citovaného zákonného ustanovení lze určit odkazem na obchodní podmínky část obsahu smlouvy, tedy část závazku, který již vznikl a nikoliv obsah závazku, který má vzniknout až na základě obchodních podmínek. Žalovaná dovozovala, že aby strany mohly odkázat na úpravu v obchodních podmínkách, je nutné, aby byla nejprve uzavřena samotná smlouva, která musí splňovat podstatné náležitosti právního úkonu, mezi než patří i projev vůle, který však v předmětné revolvingové smlouvě chybí. Žalovaná dovozovala, že závazek dlužníka vrátit převzaté finanční prostředky ve výši 50.000 Kč je třeba posuzovat jako závazek z bezdůvodného obohacení, a nikoliv jako závazek ze smlouvy, neboť smlouva nebyla platně uzavřena.

Žalovaná namítala, že nebylo prokázáno ani uzavření ústní smlouvy o úvěru a argumentovala tím, že i v případě ústní smlouvy by předmětná smlouva nesplňovala náležitosti uvedené v § 4 zák. č. 321/2011 Sb. a spotřebitelský úvěr by byl úročený pouze výší diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou, s tím, že ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr by pak byly neplatnými, a to s účinností ode dne, kdy tuto skutečnost spotřebitel uplatnil u věřitele, tj. okamžikem popření pohledávky. Žalovaná uzavřela, že žalobce by tak měl nárok pouze na úrok ve výši diskontní sazby a nikoliv na sjednanou smluvní odměnu s tím, že jistina a úrok ve výši diskontní sazby byly dlužníkem uhrazeny. Žalovaná dále vyslovila názor, že je absurdní závěr soudu prvního stupně o tom, že každé ujednání, podle něhož dlužník vrátí více, než kolik si půjčil, znamená dohodu o úroku. Uvedla, že dlužník může hradit nejrůznější poplatky, které nejsou úrokem, a přesto vrátí víc, než si půjčil. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že úrok se hradí za dobu, po kterou má dlužník peněžní prostředky k dispozici, což v případě smlouvy s žalobcem sjednáno nebylo, neboť smluvní odměna byla sjednána jako jednorázová částka, kterou měl dlužník uhradit ještě před tím, než vůbec jakýkoliv úvěr obdržel. Smluvní odměna vůbec nezohledňovala skutečnost, že by se mělo jednat o odměnu za užívání peněžních prostředků. Žalovaná namítala, že způsobem sjednání smluvní odměna dochází k obcházení (KSOS 36 INS 4115/2011) ustanovení § 170 insolvenčního zákona, neboť odměna je jednostranně započtena a dlužník již nevrací úrok, ale toliko jistinu. Žalovaná vyslovila názor, že smluvní odměna ve výši 53.104 Kč je v rozporu s dobrými mravy, a to bez ohledu na to, zda jde o kapitalizovaný úrok či o odměnu, neboť její výše představuje 106,2 % skutečně poskytnuté částky. Žalovaná poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 17Cmo 5/2011 a sp. zn. 11 VSOL 43/2011, podle nichž ujednání o smluvní odměně není ujednáním o úroku ve smyslu ustanovení § 497 obchodního zákoníku, přičemž za tohoto výkladu smlouvy by přicházelo v úvahu uplatnění § 502 odst. 1 obchodního zákoníku a žalobci by tak náležela nejen smluvní odměna, ale i úrok dle ustanovení § 502 obchodního zákoníku (takový úrok však žalobce v přihlášce neuplatnil). I v těchto souvislostech žalovaná považovala nárok žalobce na smluvní odměnu za nemravný. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil, že smluvní odměna představuje úrokové navýšení 33,5 % ročně, neboť tento závěr soudu zcela opomíjí skutečnost, že dlužník měl splácet pouze jistinu, a nikoliv úrok a že se nejedná o navýšení v horizontu tří let, neboť toto navýšení bylo splatné okamžitě ke dni uzavření smlouvy. Nejednalo se tedy o navýšení o 53.104 Kč, ale o navýšení 106,2 % za jeden den. Žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o tom, že neplatnost smlouvy z důvodu nepřiměřeného úroku se nevztahuje na neplatnost z důvodu nepřiměřeného RPSN, neboť za tohoto závěru by byla platná i smlouva, v níž by činilo RPSN například 1.000 %, přičemž samotný úrok by byl například jen 1 %, přitom by bylo jen na věřiteli, jak pojmenuje jednotlivé náklady na úvěr s tím, že právě RPSN má vyjadřovat míru výhodnosti úvěru pro dlužníka a slouží k poměřování úvěrů mezi jednotlivými věřiteli. Žalovaná poukázala na to, že RPSN ve výši 73,54 % je nepřiměřená a v rozporu s dobrými mravy, neboť u bankovních domů se pohybovala míra RPSN kolem 25 %. Žalovaná poukázala na ustanovení § 39 ObčZ s tím, že právní úkon je neplatný tehdy, pokud odporuje zákonu nebo jej obchází, či se příčí dobrým mravům.

Žalovaná dále argumentovala tím, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnosti, že smluvní ujednání, která mají dotvářet část obsahu samotné úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 273 obchodního zákoníku, jsou psána takovým písmem, že jsou pro samotného dlužníka k nepřečtení. Žalovaná poukázala na ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., který nahradil zák. č. 321/2001 Sb. (platný v době uzavření předmětné smlouvy) s tím, že zákonodárce předmětné ustanovení do zákona vložil právě proto, aby se předcházelo jednání, které provozoval žalobce, tedy že zcela zásadní ujednání smlouvy jsou psána tak drobným písmem, že je možné je přečíst jen s nejvyššími obtížemi a při použití optických pomůcek. Z nečitelnosti smlouvy dovozovala důvod neplatnosti. Žalovaná dále upozorňovala na článek smlouvy o revolvingovém úvěru, podle něhož měla být smlouva uzavřena v průběhu návštěvy věřitele uskutečněné na výslovnou žádost dlužníka s tím, že dlužník nemá právo z tohoto důvodu od smlouvy odstoupit dle § 57 odst. 1 ObčZ a upozornila na skutečnost, že smlouva byla uzavřena v Opavě, zatímco dlužník bydlí ve Vítkově. Rovněž v této skutečnosti žalovaná shledávala důvod její neplatnosti. Žalovaná se neztotožnila s odkazem soudu prvního stupně na Nález ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, dle kterého má přednost takový výklad, (KSOS 36 INS 4115/2011) který nezakládá neplatnost smlouvy, a to s poukazem na ustanovení § 55 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož v pochybnostech platí výklad pro spotřebitele příznivější s tím, že pro spotřebitele je příznivější výklad neplatnosti sjednané smlouvy.

Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správného. Žalobce nesouhlasil s názorem žalovaného, že mezi žalobcem a dlužníkem nedošlo k uzavření smlouvy o úvěru. Žalobce uvedl, že z obsahu předmětné smlouvy lze dovodit, že se jednalo o písemný návrh dlužníka k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, jehož součástí byly i tzv. smluvní ujednání, která jsou vytištěna na zadní straně smlouvy a tvoří její nedílnou součást a na něž klient podle bodu C smlouvy odkázal. Je tedy zřejmé, že dlužník byl s obsahem smluvních ujednání před podpisem smlouvy o úvěru seznámen, neměl k nim výhrady a zavázal se je dodržovat. Žalobce dále upozornil na ustanovení § 269 odst. 3 obchodního zákoníku s tím, že dohoda o určité části smlouvy může být nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany s tím, že toto bylo uvedené i ve smlouvě o úvěru. Žalobce podotkl, že k uzavření dodatku dochází, pokud dlužník nedoručí věřiteli do sedmi pracovních dnů ode dne, kdy mu bude návrh dodatku doručen, písemnou zprávu o tom, že podmínky obsažené v návrhu dodatku nepřijímá a zároveň nevrátí věřiteli v téže době vyplacené prostředky. Žalobce uvedl, že dodatek se dostal do sféry dispozice dlužníka a ve stanovené lhůtě věřiteli nebyla doručena písemná zpráva o nesouhlasu dlužníka s dodatkem, ani dlužníkem nebyly vráceny peněžní prostředky. Žalobce upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Odo 1128/2006, ze dne 26.11.2008, podle něhož žádost o poskytnutí peněžních prostředků jako projevu vůle dlužníka čerpat úvěr může být učiněna i konkludentně tím, že dlužník plnění poskytnuté bankou na základě smlouvy o úvěru přijme nebo tím, že svým jednáním (i následným) dá najevo souhlas s čerpáním úvěru v konkrétní výši. Žalobce poukázal na ustanovení § 497 a § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku a uvedl, že smlouva o úvěru může být uzavřena i v ústní či konkludentní formě a že vzhledem k dispozitivnosti úpravy se u tohoto typu smlouvy uplatní zásada smluvní volnosti, přičemž v praxi se často uplatňuje odkaz na znění obchodních podmínek věřitele jako nedílné součásti či přílohy úvěrové smlouvy.

Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, s tím, že úroky lze sjednat i v paušální částce. Žalobce zdůraznil, že smluvní odměna již byla započtena a proto ji není možno popírat a dále zdůraznil, že výše přihlášené pohledávky je v souladu s úvěrovou smlouvou, která byla mezi účastníky uzavřena a v souladu s obchodními zvyklostmi a nejednalo se tedy o žádné obcházení zákona. Žalobce vyslovil názor, že stanovit obvyklou cenu peněz v roce 2009 u spotřebitelských úvěrů nelze zcela jednoznačně, neboť je třeba vzít v úvahu nejen úrokové sazby u bankovních půjček a úvěrů, ale rovněž zajišťovací prostředky, profil klienta a nabídky jiných provozovatelů spotřebitelských úvěrů a další faktory. Žalobce vyslovil názor, že většina z těchto hledisek odůvodňuje použití (KSOS 36 INS 4115/2011) vyšší úrokové sazby, neboť splácení úvěru nebylo zajištěno jinak než vystavením blankosměnky, dlužník smlouvu se žalobcem uzavřel proto, že nezískal úvěr od banky, což sebou neslo vyšší riziko nesplácení úvěru. Žalobce poukázal na zjištění obvyklé ceny peněz a vyslovil názor, že RPSN v posuzovaném případě byla zcela v pořádku a v souladu s dobrými mravy. Žalobce dále zdůraznil, že každý z účastníků právního vztahu je povinen vyvinout dostatečnou míru uvážlivosti při uzavírání závazkového právního vztahu s tím, že podstatné je, zda osoba, která do právního vztahu vstupuje, má-objektivně vzato-možnost obsah právního úkonu poznat. V tomto směru žalobce argumentoval tím, že dlužník měl dostatek prostoru k tomu, aby se seznámil s jednotlivými ujednáními smlouvy o úvěru a též s jejími smluvními podmínkami. Žalobce namítal, že argumentace nečitelností smlouvy z důvodu velikosti písma a její neplatností je nepřípadná, neboť žalovaná se snaží chránit dlužníka proti jeho vůli a navozuje stav, jako by byl dlužník nesvéprávný a žalovaná měla funkci opatrovníka.

Podle § 7 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, to je ve výrocích II. a IV. a v závislém výroku o nákladech řízení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že řízení v dané právní věci bylo zahájeno na základě žaloby doručené soudu prvního stupně dne 24.6.2011, jíž se žalobce domáhal určení, že část pohledávky č. 1 žalobce za dlužníkem ve výši 53.104 Kč, která byla popřena insolvenčním správcem na přezkumném jednání, byla do předmětného insolvenčního řízení přihlášena po právu jako pohledávka vykonatelná a nezajištěná a dále určení, že část pohledávky č. 2 žalobce za dlužníkem ve výši 53.168 Kč, která byla popřena insolvenčním správcem na přezkumném jednání, byla do předmětného insolvenčního řízení přihlášena po právu, a to jako pohledávka nevykonatelná a nezajištěná. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.4.2011, č.j. KSOS 36 INS 4115/2011-A-7, byl zjištěn úpadek dlužníka Vladana anonymizovano , dlužníku bylo povoleno oddlužení a žalovaná byla ustanovena insolvenční správkyní. Žalobce tvrdil, že přihláškou ze dne 29.4.2011 přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem v celkové výši 122.444 Kč, sestávající z pohledávky č. 1 představující nedoplatek na zesplatněné jistině z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307925 ve výši 68.736 Kč a zákonný úrok z prodlení od 2.3.2011 do 8.4.2011 ve výši 540 Kč a z pohledávky č. 2 představující nedoplatek na smluvních pokutách z titulu předmětné úvěrové smlouvy ve výši 1.202 Kč (dle článku 13 odst. 13.1 (KSOS 36 INS 4115/2011) písm. a/ a písm. b/ smluvních ujednání) a ve výši 51.522 Kč (dle článku 13 odst. 13.4 smluvních ujednání). Žalovaná u přezkumného jednání dne 2.6.2011 žalobcem přihlášenou pohledávku popřela co do pravosti a výše (přihlášenou pohledávku č. 1 v rozsahu částky 53.104 Kč a pohledávku č. 2 popřela zcela co do pravosti a výše). Dlužník obě pohledávky v plné výši uznal. Žalobce uvedl, že byl žalovanou přípisem, který mu byl doručen 9.6.2011, vyrozuměn o výsledku přezkumného jednání. Žalobce tvrdil, že v mezidobí se stala předmětná pohledávka vykonatelnou, neboť dne 13.5.2011 byl vydán rozhodčí nález rozhodcem Mgr. Janem Fišerem, č.j. 103ROZH 1121/2011-7, který se stal dne 30.5.2011 pravomocným a od 3.6.2011 vykonatelným. Žalobce uvedl, že o vykonatelnosti pohledávky se dozvěděl až po podání přihlášky, nicméně rozhodčí žaloba byla podána ještě před zahájením insolvenčního řízení. Žalobce odkazoval na ustanovení § 198 odst. 3 a § 199 insolvenčního zákona a uvedl, že je na žalované, aby v souladu s insolvenčním zákonem prokázala důvod popření podle § 199 insolvenčního zákona s tím, že takový důvod zde být ani nemůže, protože se jedná pouze o jiné právní hodnocení.

Žalovaná se domáhala zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobce nedoložil vykonatelnost pohledávky do okamžiku jejího přezkoumání, pohledávka žalobce byla tedy přezkoumána jako nevykonatelná a proto se žalobce její vykonatelnosti dovolávat nemůže. Žalovaná argumentovala tím, že mezi žalobcem a dlužníkem nedošlo k uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 497 obchodního zákoníku, neboť mezi účastníky nebyla sjednána povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky a úrok nebyl vůbec sjednán, přičemž dohoda o úrocích je jednou z podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Žalovaná uvedla, že sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru nelze považovat za kapitalizovaný úrok, a to jednak proto, že se jedná o jednorázovou částku a jednak z důvodu jejího označení jako odměny. Žalovaná dále namítala, že u předmětné smlouvy chybí charakteristický znak úvěrové smlouvy, totiž že věřitel po předem sjednanou dobu ve prospěch dlužníka rezervuje peněžní prostředky a je na dlužníkovi, zda o jejich uvolnění ve svůj prospěch požádá, a proto předmětná smlouva vykazuje znaky půjčky. Žalovaná dále argumentovala tím, že předmětná smlouva neobsahuje bez použití smluvních ujednání základní náležitosti smlouvy o úvěru dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, neboť ve smlouvě není obsažen závazek žalobce poskytnout dlužníkovi na jeho požádání peněžní prostředky do určité výše ani závazek dlužníka peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky, a proto mezi dlužníkem a žalobcem ani žádná smlouva nevznikla. Žalovaná vyslovila názor, že podstatné náležitosti smlouvy o úvěru nemohou být obsaženy až v obchodních podmínkách, které umožňují, aby část obsahu smlouvy byla určena odkazem na obchodní podmínky a je tedy nutné, aby nejprve vznikla samotná smlouva a teprve poté určit její část obsahu odkazem na obchodní podmínky. Žalovaná namítla, že mezi žalobcem a dlužníkem nebyla uzavřena ani smlouva o půjčce, která je reálným závazkovým vztahem, přičemž dlužník obdržel pouze částku 50.000 Kč, mezi žalobcem a dlužníkem tedy došlo pouze k půjčení částky 50.000 Kč. Žalovaná uvedla, že je v rozporu s dobrými mravy, když odměna za poskytnutí peněžních (KSOS 36 INS 4115/2011) prostředků převyšuje poskytnuté prostředky. Žalovaná tvrdila, že dlužník žalobci zaplatil částku 34.368 Kč, z převzaté částky tedy zbývá uhradit 15.632 Kč, která byla žalovanou uznána včetně úroku z prodlení ve výši 540 Kč. Žalovaná namítala neplatnost předmětné úvěrové smlouvy i z důvodu, že se RPSN ve výši 73,54 % příčí dobrým mravům a předmětná smlouva je tzv. lichevní smlouvou. Žalovaná poukazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7.9.2011, sp. zn. 103 VSPH 84/2011, s tím, že v tomto rozhodnutí dovodil soud neplatnost smlouvy z důvodu nečitelnosti smluvních ujednání a namítala, že rovněž smluvní ujednání v daném případě jsou psány tak malým písmem, že i zdravý a mladý člověk má značné obtíže ujednání bez použití optických pomůcek přečíst. Ve vztahu ke smluvní pokutě ve výši 1.202 Kč žalovaná uvedla, že takový nárok nevyplývá ze žádné platně uzavřené smlouvy, neboť žádná smlouva uzavřena nebyla.

Soud prvního stupně věc projednal u jednání dne 20.1.2012, u něhož provedl dokazování listinami a poté ve věci rozhodl napadeným rozsudkem, v němž vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 8.4.2011 byl zjištěn úpadek dlužníka Vladana anonymizovano , insolvenční správkyní byla ustanovena žalovaná a soud povolil řešení úpadku dlužníka oddlužením, usnesením ze dne 21.6.2011 bylo schváleno oddlužení dlužníka. Žalobce pod č. pohledávky P2 přihlásil nevykonatelné pohledávky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307925, a to pohledávku č. 1 ve výši 68.736 Kč jako nedoplatek na nominální hodnotě úvěru a ve výši 540 Kč jako zákonný úrok z prodlení a pohledávku č. 2 sestávající z částky 1.202 Kč jako smluvní pokuty dle bodu 13.1 smluvních ujednání, z částky 51.552 Kč jako smluvní pokuty dle bodu 13.4 smluvních ujednání a z částky 414 Kč jako zákonného úroku z prodlení ze smluvních pokut. U přezkumného jednání dne 2.6.2011 byla insolvenční správkyní popřena pohledávka č. 1 co do částky 53.104 Kč a pohledávka č. 2 byla popřena zcela s argumentací, že věřitel s dlužníkem uzavřeli smlouvu o půjčce a nikoliv smlouvu o úvěru, když mezi účastníky smlouvy nebyl sjednán úrok a ani se dlužník úrok hradit nezavázal a dlužník je tudíž povinen vrátit jen nedoplatek půjčených prostředků, nadto žalovaná považovala odměnu za poskytnutí peněžních prostředků za rozpornou s dobrými mravy a smluvní ujednání za neplatná pro rozpor s ustanovením § 55 a § 56 ObčZ. Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že dlužník pohledávky uznal v plné výši. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná přípisem ze dne 6.6.2011 vyrozuměla žalobce o popření pohledávky v souladu s ustanovením § 197 insolvenčního zákona a že insolvenční řízení nebylo dosud skončeno. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel uzavřel s dlužníkem dne 19.8.2009 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100307925, na jejímž základě se žalobce zavázal dlužníkovi poskytnout úvěr ve výši 103.104 Kč za smluvní odměnu 53.104 Kč a dlužník se zavázal peněžní prostředky splácet 36 měsíčními splátkami po 2.864 Kč s tím, že RPSN bylo ve smlouvě uvedeno ve výši 71,33 % a částka k vyplacení činila 50.000 Kč. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy smluvní strany učinily smluvní ujednání č. V01012009. Soud prvního stupně dále vyšel ze závěru, že dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 26.8.2009 věřitel dlužníkovi oznámil s odkazem na bod 2.5 smluvních ujednání upřesnění parametrů jím poskytnutého úvěru, oproti smlouvě se podmínky lišily pouze ve výši uvedené (KSOS 36 INS 4115/2011)

RPSN (tato byla stanovena ve výši 73,54 %). Splatnost měsíčních splátek byla uvedena k 16. dni v měsíci počínaje dnem 16.9.2009. Dlužník byl v dodatku poučen o možnosti uzavření dodatku odmítnout. Soud prvního stupně uvedl, že v rámci smluvních ujednání dlužník projevil souhlas s tím, že výše věřitelem poskytnutého úvěru může být po posouzení jeho bonity nižší, než maximální výše úvěru uvedená ve smlouvě o úvěru a prohlásil, že má zájem o úvěr i za situace, že bude jeho výše stanovena postupem dle bodu 2.5 smluvních ujednání dodatkem ke smlouvě o revolvingovém úvěru. Mezi účastníky smlouvy byly dohodnuty možnosti a způsobu přijetí dodatku dlužníkem a také postup, jak dodatek odmítnout a smlouvu o revolvingovém úvěru zrušit. Pro případ porušení povinnosti řádně a včas splácet splátky úvěru byly sjednány smluvní pokuty-v bodě 13.1 smluvních ujednání ve výši 8 % z výše splátky při prodlení se zaplacením 15 dnů po termínu splatnosti a 13 % z výše splátky při prodlení se zaplacením splátky 30 dnů po termínu splatnosti a v bodě 13.4 smluvních ujednání ve výši 50 % ze schváleného výše úvěru pro případ prodlení se zaplacením dvou splátek podle aktuálního splátkového kalendáře řádně a včas nebo v případě, že dlužník je v prodlení s úhradou splátky déle než 35 dnů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve smluvních ujednáních byla dohoda o možnosti věřitele okamžitě zesplatnit všechny dosud nesplacené závazky dlužníka za podmínek ve smluvních ujednání uvedených a že v bodu 18 smluvních ujednání byla obsažena rozhodčí doložka. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní splatnost splátek 3, 4 a 5 byla odložena a doba splácení byla prodloužena o tři měsíce. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce vyplatil dlužníku Vladanu Víchovi dne 26.8.2009 částku 50.000 Kč, na tuto částku bylo dlužníkem splaceno 34.368 Kč, poslední splátka se uskutečnila 15.11.2010. Žalobce vyúčtoval dlužníkovi fakturou ze dne 17.1.2011, č. 91012490, smluvní pokutu v sazbě 8 % ze splátky č. 16 za období od 16.12.2010 do 3.1.2011 ve výši 229,12 Kč, smluvní pokutu v sazbě 13 % ze splátky č. 16 za období od 3.1.2011 do 17.1.2011 ve výši 372,32 Kč a dále vyúčtoval dlužníkovi fakturou ze dne 17.2.2011, č. 91014582, smluvní pokutu v sazbě 8 % ze splátky č. 17 za období od 16.1.2011 do 2.2.2011 ve výši 229,12 Kč, smluvní pokutu v sazbě 13 % ze splátky 17 za období od 2.2.2011 do 16.2.2011 ve výši 372,320 Kč a 50 % smluvní pokutu ve výši 51.552 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že věřitel oznámil dlužníkovi dopisem ze dne 17.2.2011 zesplatnění veškerých závazků ze smlouvy pro závažné porušení smlouvy-neplnění závazku dle splátkového kalendáře, výše dluhu byla vyčíslena částkou 121.490 Kč, podle oznámení měla být dlužná částka zaplacena do deseti dnů. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce adresoval Rozhodčí společnosti Pardubice s.r.o. rozhodčí žalobu ze dne 2.3.2011, jíž se domáhal proti dlužníkovi dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307925 zaplacení částky 121.490 Kč, dne 13.5.2011 byl pod č. j. 103Rozh 1121/2011-7 vydán rozhodcem Mgr. Janem Fišerem rozhodčí nález, jímž bylo žalobě vyhověno, rozhodčí nález se stal vykonatelným dne 3.6.2011.

Soud prvního stupně uzavřel, že na předmětné pohledávky, které byly popřeny žalovanou, je třeba pohlížet jako na nevykonatelné, neboť žalobce v přihlášce pohledávek netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné na vykonatelnost pohledávek usuzovat, nadto pohledávky se staly vykonatelnými až (KSOS 36 INS 4115/2011) po přezkumném jednání, a proto je třeba k těmto pohledávkám přistupovat jako k nevykonatelným i z hlediska rozsahu námitek v incidenčním sporu. Soud prvního stupně vyslovil názor, že pokud by věřitelé mohli měnit a dokládat charakter přihlašovaných pohledávek i po jejich přezkoumání na přezkumném jednání, případně v posléze zahájeném incidenčním sporu, bylo by insolvenčnímu správci zabráněno snášet ve vztahu k pravosti, výši, případně pořadí pohledávek všechny v úvahu přicházející argumenty, čímž by byli poškozeni i jiní věřitelé. Soud prvního stupně proto uzavřel, že bylo na žalobci, aby prokázal oprávněnost tvrzené části pohledávky č. 1 a celé pohledávky č. 2.

Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že předmětná incidenční žaloba byla podána včas, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání v souladu s ustanovením § 198 odst. 1 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně dále vyšel ze závěru, že žalobce při uzavírání předmětného právního vztahu jednal v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník předmětnou smlouvu neuzavíral jako podnikatel, a proto je třeba na předmětný závazkový vztah aplikovat režim obchodního zákoníku (§ 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku) a je třeba tento vztah posuzovat jako vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, v němž společnost žalobce měla postavení dodavatele a dlužník postavení spotřebitele. Soud prvního stupně dovodil, že dle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku je třeba vždy použít ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (§ 52, § 55 a § 56 občanského zákoníku).

Soud prvního stupně tedy předmětnou smlouvu o revolvingovém úvěru posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru podléhající režimu obchodního zákoníku a zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru s tím, že tato smlouva obsahuje podstatné náležitosti úvěrové smlouvy dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, tj. závazek věřitele poskytnout na žádost druhé smluvní strany v její prospěch finanční prostředky a závazek dlužníka poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit z nich úroky s tím, že v daném případě byly úroky sjednání v kapitalizované formě pevnou částkou nazvanou jako smluvní odměna. Soud prvního stupně vyslovil názor, že sjednáním úroku je každé ujednání o tom, že dlužník zaplatí věřiteli více, než kolik obdržel a je nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba nebo je úrok sjednán jakkoliv jinak. Soud prvního stupně vyslovil názor, že smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena v roce 2009 a tehdy platný zákon o sjednávání spotřebitelského úvěru ani obchodní zákoník nezakazoval, aby v úvěrové smlouvě byla sjednána cena úvěru-úrok-ve formě předem pevně stanovené částky a poukázal na to, že dlužník smlouvu podepsal ze svobodné vůle, žádnou námitku vůči smlouvě nevznášel, její obsah byl v podstatných náležitostech sjednán individuálně, dlužník akceptoval i smluvní ujednání, a proto odpovídá za vlastní kontraktaci a musí nést odpovědnost za svůj projev vůle. K námitce žalovaného ohledně nečitelnosti smluvních ujednání soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. (KSOS 36 INS 4115/2011)

21 Cdo 1142/2009 a uzavřel, že dlužník nikdy netvrdil, že smlouvu nečetl a nepřečetl, naopak podle dohodnutých smluvních podmínek úvěr splácel, a to od uzavření smlouvy dne 19.8.2009 až do 15.11.2010 a vyslovil názor, že i v případě, že by dlužník nebyl schopen text smluvních ujednání přečíst bez pomocí optických pomůcek (například brýlí či lupy), nemohlo to být důvodem neplatnosti smlouvy. Soud prvního stupně dále poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož je třeba dát přednost výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. K námitce žalované ohledně neplatnosti smlouvy z důvodu vysoké sazby RPSN soud prvního stupně uzavřel, že pro RPSN a pro roční úrokovou sazbu se používá rozdílný vzorec výpočtu, a proto nelze závěry o tom, kolikanásobně vyšší úrok oproti bankovním úrokům je v rozporu s dobrými mravy, vztahovat i na RPSN. Soud prvního stupně uvedl, že výnos žalobce jako věřitele při vyplacené částce 50.000 Kč činí za tři roky 53.140 Kč, což není výnos nedovolený, a to s argumentací, že dohodnutá smluvní odměna (kterou soud prvního stupně považoval za kapitalizovaný úrok), byla odvozena od rizikovosti příjemce úvěru a od pravděpodobnosti, že daný příjemce úvěr nesplatí. Soud prvního stupně uvedl, že smluvní odměna za jeden rok splácení činí 33,5 % ročně, což je sazba, kterou soud u nebankovních úvěrů nepovažuje za lichevní ani rozpornou s dobrými mravy. Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 236/2005, podle něhož byla stanovena hranice dovolené výše úroku z úvěru poskytnutého dlužníkovi s vysokou mírou rizikovosti na dvojnásobek až trojnásobek bankovních úrokových sazeb s tím, že banky poskytovaly nejdražší úvěry formou kreditních karet v sazbách 23% až 25 % p.a.

Ve vztahu k pohledávce č. 1 soud prvního stupně uzavřel, že žalobce v souladu se smlouvou úvěr zesplatnil dle ustanovení § 565 občanského zákoníku dopisem ze dne 17.2.2011, a to v souladu se smluvními ujednáními ještě před zjištěním úpadku dlužníka, a proto se neuplatní ustanovení § 170 písm. a) IZ. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobce má z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru nárok na vrácení zbylých dlužných splátek ve výši 68.736 Kč a jelikož žalovaná uznala z této pohledávky 16.172 Kč, dovodil nárok žalobce z titulu nedoplatku dle předmětné revolvingové smlouvy na částku 52.564 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci přísluší rovněž právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.202 Kč v souladu s bodem 13.1 smluvních ujednání v rozsahu sazeb 8 % a 13 % za prodlení se zaplacením splátek č. 16 a č. 17. Soud prvního stupně naopak neshledal po právu uplatněný požadavek žalobce na úrok z prodlení ve výši 540 Kč a na úrok z prodlení ze smluvních pokut v částce 414 Kč, stejně tak neshledal po právu uplatněný požadavek žalobce na smluvní pokutu sjednanou ve výši 50 % schválené výše úvěru, tj. v částce 51.552 Kč, a proto v této části žalobu zamítl.

Odvolací soud přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ze všech provedených listinných důkazů a na tato správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pro stručnost odkazuje. (KSOS 36 INS 4115/2011)

K důkazům navrženým žalobcem až v odvolacím řízení odvolací soud nepřihlížel, neboť se jedná o nepřípustnou novotu v odvolacím řízení dle ustanovení § 205a o.s.ř. (§ 213 odst. 5 o. s. ř.).

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že pro posouzení, zda bude k pohledávce přihlášené věřitelem do insolvenčního řízení přistupováno jako k pohledávce nevykonatelné (§ 198 IZ) či jako k pohledávce vykonatelné (§ 199 IZ), je rozhodující, jak byla tato pohledávka uplatněna přihláškou a v jakém režimu byla přezkoumána, tedy zda byla přezkoumána jako pohledávka vykonatelná či nevykonatelná. Vykonatelnost pohledávek nebyla žalobcem do přezkumného jednání uplatněna, pohledávky žalobce proto byly přezkoumány jako pohledávky nevykonatelné a proto i z hlediska rozsahu námitek žalované je třeba na tyto pohledávky jako na nevykonatelné pohlížet. Předmětná pohledávka žalobce se nadto stala vykonatelnou až po přezkumném jednání, tj. dne 3.6.2011, a její vykonatelnost tedy u přezkumného jednání ani nemohla být žalobcem doložena. Bylo proto na žalobci, aby důvodnost v insolvenčním řízení přihlášených pohledávek prokázal.

Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o tom, že incidenční žaloba byla žalobcem podána včas, tedy ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání v souladu s ustanovením § 198 odst. 1 IZ.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že mezi žalobcem jako věřitelem a Vladanem Víchem jako dlužníkem byla uzavřena platně smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, která obsahuje všechny podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že ve smlouvě schází výslovné ujednání o tom, že dlužník se zavazuje zaplatit věřiteli úroky z poskytnutých peněžních prostředků, nicméně ze smlouvy je zřejmé, že se nejedná o bezúplatný úvěr, neboť je v ní uvedená předpokládaná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr ve výši 73,54 %, která v sobě zahrnuje mimo jiné i navýšení o cenu za poskytnuté peněžní prostředky.

Již z návrhu smlouvy vyplývá vůle dlužníka získat od věřitele peněžní prostředky do určité částky a z dodatku smlouvy jako akceptace tohoto návrhu ochota dlužníkovi předmětné peněžní prostředky v určené výši poskytnout. Odvolací soud se shoduje s argumentací žalované potud, že dle ustanovení § 273 obchodního zákoníku lze určit odkazem na obchodní podmínky obsah smlouvy, odkaz na obchodní podmínky však může obsahovat již samotný návrh smlouvy, přičemž po jeho akceptaci druhou smluvní stranou se smluvní ujednání stávají součástí smluvního vztahu.

Odvolací soud shledal jako nedůvodnou námitku žalované, že smlouva je neplatná z důvodu nečitelnosti smluvních ujednání, v tomto směru odkazuje na zcela správné a vyčerpávající závěry soud prvního stupně, který se s touto námitkou (KSOS 36 INS 4115/2011)

žalované případně vypořádal. Nedůvodná je rovněž námitka žalované, že smlouva je neplatná pro rozpor mezi údajem uvedeným ve smlouvě o tom, že smlouva byla uzavřena v průběhu návštěvy věřitele uskutečněné na žádost dlužníka a mezi skutečným bydlištěm dlužníka a místem uzavření smlouvy s odkazem na ustanovení § 57 odst. 1 občanského zákoníku. Posouzení správnosti těchto údajů by mělo vliv na závěr o tom, zda dlužníkovi za podmínek ustanovení § 57 odst. 1 občanského zákoníku vzniklo právo odstoupit od smlouvy či nikoliv, nemělo by však vliv na platnost smlouvy jako celku.

Smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená mezi žalobcem a dlužníkem podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se dle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem, jak správně dovodil rovněž soud prvního stupně. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem, o čemž není pochybnosti, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. občanského zákoníku). Je rovněž třeba zkoumat, zda smlouva odpovídá požadavkům zák. č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen a nahrazen zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.10.2009, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.10.2009, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu ustanovení § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.10.2009, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Právním důvodem přihlášené pohledávky je mimo jiné nárok žalobce na smluvní odměnu, byť byla označena žalobcem jako nedoplatek na nominální hodnotě úvěru z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100307925. O tom, (KSOS 36 INS 4115/2011)

že výše úvěru činila pouze částku 50.000 Kč a pouze tato částka byla dlužníkovi poskytnuta, přičemž částka 53.104 Kč představovala onu smluvní odměnu, není pochybnosti. Smluvní odměna dohodnutá mezi žalobcem a dlužníkem přitom není úrokem za poskytnutí prostředků a nelze ji podřadit ani pod ustanovení § 499 obchodního zákoníku (čehož se žalobce ani nedovolává). Jedná se o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty podle ustanovení § 499 obchodního zákoníku.

S ohledem na námitky žalované uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a zopakované v odvolacím řízení se odvolací soud zabýval otázkou přiměřenosti výše sjednané smluvní odměny a dospěl k závěru, že smluvní odměna sjednaná ve výši 53.104 Kč za poskytnutí úvěru ve výši 50.000 Kč při době vrácení úvěru tři roky je smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou, a to i při zohlednění skutečnosti namítané žalobcem, totiž, že úvěr byl dlužníku poskytnut na 36 měsíců a nebyl již dále navyšován. Takové ujednání je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s usnesením § 56 odst. 1 občanského zákoníku neplatné, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy.

Je nepřípadná argumentace soudu prvního stupně o tom, že výše smluvní odměny je odůvodněna rizikovostí příjemce úvěru, tedy pravděpodobností, že daný příjemce úvěr nevrátí. Je-li solventnost dlužníka diskutabilní, pak by měl věřitel postupovat tak, že úvěr dlužníkovi vůbec neposkytne, neboť právě vyšší úroková míra může být rozhodujícím faktorem pro to, že dlužník nebude schopen dostát svému smluvnímu závazku.

Je třeba zdůraznit, že i zásada autonomie vůle namítaná žalobcem má své meze dané právě úpravou obsaženou v občanském zákoníku spočívající v ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany.

Nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že smluvní odměnu nebylo možné popřít, když do insolvenčního řízení byla přihlášena toliko úvěrová jistina s tím, že smluvní odměna byla dle smluvních ujednání započtena v okamžiku poskytnutí úvěru. V tomto směru nutno uvést, že nelze započítat neplatně sjednaný nárok žalobce na smluvní odměnu, nadto, jak bylo odůvodněno shora, dlužníku byl dle obsahu smlouvy poskytnut úvěr pouze ve výši 50.000 Kč, neboť pouze tato částka měla být a skutečně byla dlužníku dle smlouvy vyplacena (nikoliv úvěr v žalobcem tvrzené výši 103.104 Kč).

Soud prvního stupně rovněž nesprávně vycházel ze závěru, že při rozpočítání smluvní odměny na tři roky by činilo navýšení půjčené částky 33,5 % ročně. Soud prvního stupně totiž vůbec nezohlednil skutečnost, že půjčené peněžní prostředky v částce 50.000 Kč mají být dlužníkem postupně spláceny pravidelnými sjednanými měsíčními splátkami a že tuto skutečnost je třeba při výpočtu procentní míry navýšení poskytnutých peněžních prostředků zohlednit. Postupné umořování jistiny v jednotlivých sjednaných splátkách soud prvního stupně vůbec nezohlednil. (KSOS 36 INS 4115/2011)

S ohledem na shora uvedené tedy žalobci jako věřiteli nevznikl vůči dlužníkovi nárok na zaplacení smluvní odměny ve výši 53.104 Kč pro její neplatnost dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Jelikož pod bodem II. rozsudku byla zamítnuta smluvní odměna toliko co do částky 52.564 Kč, rozhodoval odvolací soud pouze o smluvní odměně v této výši a tento žalobcem uplatněný nárok shledal neopodstatněným.

Podle § 544 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku, sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou platnosti smluvní pokuty uplatněné ve výši 1.202 Kč s odkazem na bod 13.1 smluvních ujednání a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta nebyla mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem platně sjednána. Dle smluvních ujednání, jež ve smyslu ustanovení § 273 obchodního zákoníku účastníci smlouvy učinili součástí jejich smluvního vztahu, byla výše smluvní pokuty odvozena od výše dlužných splátek. Při určení výše splátek žalobce vycházel z celkové výše jím tvrzeného úvěru 103.104 Kč (tedy nikoliv pouze z částky poskytnutých peněžních prostředků 50.000 Kč, nýbrž i z částky neplatné smluvní odměny ve výši 53.104 Kč). Ze smluvních ujednání ani ze samotné smlouvy o úvěru nevyplývá, v jakém rozsahu se na jednotlivých splátkách podílela splátka na poskytnuté peněžní prostředky a v jakém rozsahu se na jednotlivých splátkách podílela částka na úhradu smluvní odměny. Z těchto skutečností je třeba dovodit, že výše smluvní pokuty nebyla sjednána určitě a ujednání o smluvní pokutě dle bodu 13.1 smluvních ujednání je tudíž dle ustanovení § 39 občanského zákoníku neplatné. Nadto je třeba poukázat na skutečnost, že dlužník zaplatil k datu 15.11.2010 celkem částku 34.368 Kč, přičemž pokud by ve sjednaných splátkách byla rozvržena pouze skutečně poskytnutá částka 50.000 Kč, měl by dlužník k tomuto datu zaplatit na splátkách toliko částku 23.611 Kč (50.000 : 36 x 17). Dlužník by tak měl na splátkách předplaceno.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud shledal jako nedůvodný rovněž požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty v částce 1.202 Kč.

S ohledem na shora uvedené žalobci nevznikl vůči dlužníkovi nárok na zaplacení smluvní odměny ve výši 52.564 Kč ani nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.202 Kč pro jejich neplatnost dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a IV. změnil dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobu zamítl. (KSOS 36 INS 4115/2011)

V důsledku změny napadeného rozsudku pak bylo odvolacím soudem dle ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnuto i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná byla v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšná a dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. jí tudíž náleží proti žalobci plná náhrada účelných nákladů řízení před soudem prvního stupně. Účelné náklady řízení žalované před soudem prvního stupně činí částku 14.000,60 Kč a sestávají z odměny za zastupování advokátem podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.2.2012, v částce 9.000 Kč, ze tří režijních paušálů po 300 Kč za tři úkony právní pomoci-přípravu a převzetí zastoupení, sepis vyjádření ve věci a účast u jednání před soudem prvního stupně, to je celkem 900 Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, z náhrady za ztrátu času cestou k jednání soudu prvního stupně dne 20.1.2012 z Olomouce do Ostravy a zpět za šest půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění a z cestovného za cestu z Olomouce do Ostravy a zpět k soudnímu jednání dne 20.1.2012 při celkem ujeté vzdálenosti 190 km osobním automobilem Škoda Fabia 2M7-6807, při kombinované spotřebě 7 litrů na 100 km, ceně pohonných hmot -benzinu Natural 95-dle § 4 písm. a) vyhl. č. 429/2011 Sb. 34,90 Kč a základní náhradě za 1 km jízdy podle § 1 písm. b) citované vyhlášky 3,70 Kč, což celkem činí 1.167 Kč a dále z 20% DPH z odměny a náhrad v částce 2.333,40 Kč podle § 137 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal jejich náhradu žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná proti neúspěšnému žalobci. Účelné náklady žalované vynaložené v odvolacím řízení činí celkem částku 12.720 Kč a sestávají z odměny advokáta podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění, v částce 10.000 Kč, ze dvou režijních paušálů po 300 Kč za dva úkony právní služby-odvolání a účast u odvolacího jednání-dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, to je celkem 600 Kč a z 20% DPH z odměny a náhrad v částce 2.120 Kč podle § 137 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.

Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. jako třídenní počínající dnem právní moci rozsudku, místo k plnění bylo určeno dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám právní zástupkyně žalované.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Olomouci dne 27. listopadu 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu