13 VSOL 36/2011-69
39 ICm 2202/2010 13 VSOL 36/2011-69 (KSOS 39 INS 8156/2010) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, IČ: 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému 1) Mgr. Ivo Tichovskému, se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, insolvenčnímu správci dlužníka Tomáše anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Bělský Les, Dr. Šavrdy 3018/3, zastoupenému Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 18, 2) Tomáši Buroňovi, anonymizovano , bytem Ostrava-Bělský Les, Dr. Šavrdy 3018/3, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.6.2011, č.j. 39 ICm 2202/2010-33,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném vyhovujícím výroku I. m ě ní tak, že žaloba, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce za dlužníkem ve výši 55.256,-Kč, která byla na přezkumném jednání popřena insolvenčním správcem (KSOS 39 INS 8156/2010) i dlužníkem, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 39 INS 8156/2010 přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, se z a m í t á.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 11.880,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1).

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.794,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného 1).

IV. Žalobce a žalovaný 2) vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí určil, že žalobce má za dlužníkem Tomášem anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava -Bělský Les, Dr. Šavrdy 3018/3, i pohledávku ve výši 55.256,-Kč z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100289929, která byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 39 INS 8156/2010 přihlášena přihláškou P4 a která byla insolvenčním správcem a dlužníkem popřena u přezkumného jednání dne 16.2.2010 (výrok I.), dále rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému 1) (výrok II.) a zavázal žalovaného 2) zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17.917,60 Kč (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal včasné odvolání žalovaný 1), kterým se domáhal jeho změny tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá. Žalovaný 1) namítal, že dlužník měl úvěr splatit formou 36 splátek po 2.646,-Kč, tedy celkem měl zaplatit částku 95.259,-Kč, přičemž fakticky mu bylo vyplaceno toliko 40.000,-Kč. Dlužník měl tedy vrátit o 55.256,-Kč více, než mu bylo zapůjčeno, z čehož vyplývá, že výše úroku z úvěru činila 238,14 % za tři roky, což odpovídá roční úrokové sazbě 79,38 %. Žalovaný 1) argumentoval tím, že úroková míra ve výši (KSOS 39 INS 8156/2010)

79,38 % ročně je s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, nepřiměřeně vysoká, v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný 1) uvedl, že nelze akceptovat argumentaci soudu prvního stupně o tom, že výše úroku odpovídá rizikovosti poskytnutého úvěru, to je schopnosti dlužníka dostát svým smluvním závazkům. Zdůraznil, že je-li solventnost dlužníka diskutabilní, pak by měl věřitel postupovat tak, že úvěr dlužníkovi vůbec neposkytne, neboť právě vyšší úroková míra může být rozhodujícím faktorem pro to, že dlužník nebude schopen dostát svému smluvnímu závazku. Žalovaný 1) uvedl, že v rozhodnutích zahraničních soudů je konstatováno, že poskytování úvěrů s vysokou úrokovou sazbou dlužníkům, jejichž schopnost splatit úvěr je diskutabilní, s sebou nese k tíži věřitelů úvěrové riziko v tom smyslu, že jim v soudním řízení sjednaný vysoký úrok z úvěru nebude přiznán, neboť vědomě poskytovali úvěr osobám, kterým by při náležité péči a ekonomické obezřetnosti úvěr neposkytli. Žalovaný 1) vyslovil názor, že ujednání o splatnosti úroků z úvěru ihned v okamžiku poskytnutí úvěru a započtení těchto úroků z úvěru oproti poskytnutým úvěrovým prostředkům je nejen v rozporu s obecnými principy smlouvy o úvěru a jejím účelem, ale je i obcházením ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Žalovaný 1) argumentoval tím, že přijetí opačného závěru by znamenalo znevýhodnění všech věřitelů v insolvenčním řízení. V této souvislosti žalovaný 1) zdůraznil, že faktická výše úvěru v daném případě činila toliko částku 40.000,-Kč, přičemž tato částka společně s odměnou za poskytnutí úvěru byla splatná formou 36 pravidelných měsíčních splátek po 2.646,-Kč splatných v období od 25.9.2009 do 25.8.2012. O úpadku dlužníka bylo rozhodnuto dne 6.8.2010, tedy ze sjednaných 36 měsíčních splátek bylo až po úpadku splatných 25 splátek, to je převážná většina.

Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalobce odkázal na argumentaci obsaženou v žalobě a dále na odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že ujednání o smluvní odměně není obcházením ustanovení § 170 insolvenčního zákona, neboť takový způsob sjednání odměny používal ještě před účinností insolvenčního zákona a takový způsob sjednání odměny za poskytnutí úvěru přestal používat poté, co nabyl účinnosti nový zákon upravující spotřebitelské úvěry. Žalobce poukázal na skutečnost, že při rozpočítání odměny na 36 měsíců představuje tato měsíční částku 1.530,-Kč, tedy 3,84 % měsíčně, což není nijak nepřiměřené s ohledem na úrokové sazby bank, které běžně úročí úvěry z kreditních karet úrokovou sazbou 30 % ročně. Žalobce dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, s tím, že Nejvyšší soud České republiky v tomto rozhodnutí judikoval, že je třeba dát přednost výkladu projevu vůle, který nezakládá neplatnost právního úkonu, před výkladem zakládajícím jeho neplatnost. S odkazem na toto rozhodnutí žalobce vyslovil názor, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky je platná.

Žalovaný 2) se k odvolání nevyjádřil. (KSOS 39 INS 8156/2010)

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, a že odvolání splňuje veškeré náležitosti, včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 7 odst. 1 insolvenčního zákona, ustanovení § 212, § 212a o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného 1) je důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30.12.2010 se žalobce domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužníkem ve výši 55.256,-Kč, která byla popřena insolvenčním správcem i dlužníkem na přezkumném jednání, byla do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSOS 39 INS 8156/2010 přihlášena po právu jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná. Žalobu odůvodnil tím, že do předmětného insolvenčního řízení přihláškou ze dne 30.8.2010 přihlásil svoji pohledávku vůči dlužníkovi v celkové výši 70.690,-Kč představující nedoplatek na nominální hodnotě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100289929 ve výši 68.734,-Kč a dále nedoplatek na smluvních pokutách z téže smlouvy ve výši 1.956,-Kč. Žalobce uvedl, že nesouhlasí se stanoviskem insolvenčního správce a dlužníka, kteří na druhém přezkumném jednání dne 16.12.2010 přihlášenou pohledávku co do částky 55.256,-Kč popřeli. Argumentoval tím, že odměna za poskytnutí úvěru sjednaná ve výši 55.256,-Kč je v pořádku a přiměřená. Tvrdil, že se s dlužníkem dohodl dle článku 5 a článku 10 smluvních ujednání smlouvy o úvěru, že dlužníku poskytne úvěr v nominální hodnotě 95.256,-Kč za odměnu ve výši 55.256,-Kč s tím, že smluvní odměna představovala jednorázovou částku sloužící žalobci na krytí nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru, která se již nijak nenavyšovala. Žalobce zdůraznil, že se jedná o odměnu za poskytnutí finančních prostředků na dobu 36 měsíců, v níž nesl veškeré riziko v souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků. Žalobce argumentoval i tím, že dlužník byl informován o RPSN, znal náklady na úvěr a svobodně se rozhodl, že smlouvu o úvěru uzavře. Žalobce uvedl, že vyplacená částka již nebyla úročena běžícím úrokem, ale byla navýšena toliko o odměnu za poskytnutí úvěru v předem známé výši, což neodporuje zákonu, je transparentní a dlužník od okamžiku uzavření smlouvy o úvěru přesně věděl, kolik je povinen za úvěr zaplatit. Žalobce dále argumentoval tím, že výše odměny odpovídá situaci na trhu se spotřebitelskými úvěry, jakož i riziku, které je s poskytováním úvěrů spojeno. Žalobce dále namítal, že smluvní odměna byla započtena a proto ji není možné popírat, když přihlášena byla toliko jistina úvěru. V této souvislosti žalobce poukázal na článek 10.1 smluvních ujednání smlouvy o úvěru s tím, že dle smlouvy o úvěru byla odměna započtena oproti nároku dlužníka na vyplacení úvěru a zbývající částka byla dlužníkovi vyplacena, tudíž smluvní odměna již byla započítána na částku úvěru, z čehož vyplývá, že popřena byla úvěrová jistina a nikoliv smluvní odměna. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že dlužník byl seznámen se všemi podmínkami poskytnutí úvěru a jeho splácení a na zásadu autonomie vůle. Žalobce vyslovil názor, že se jedná o smlouvu o úvěru dle obchodního zákoníku a nikoliv o smlouvu o půjčce dle občanského zákoníku. Žalovaní 1) a 2) se domáhali zamítnutí žaloby. Argumentovali tím, že ve smlouvě (KSOS 39 INS 8156/2010) o revolvingovém úvěru nebyl sjednán úrok, který je dle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku pojmovým znakem tohoto typu smlouvy. Uvedli, že smluvní odměnu za poskytnutí půjčky nelze posoudit dle ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku jako smluvní úrok, neboť úrok nelze sjednat jednorázově, tedy kapitalizovanou formou. Vyslovili názor, že předmětnou smlouvu je zapotřebí posuzovat jako smlouvu o půjčce dle ustanovení § 657 a násl. občanského zákoníku, v níž nebyla platně sjednána výše úroku, tudíž neplatně sjednaný úrok nemohl být ani platně započten oproti jistině půjčky. Žalovaní dále poukazovali na ustanovení § 170 insolvenčního zákona a uvedli, že nedoplatek na nominální hodnotě úvěru zahrnuje součet všech nezaplacených splátek půjčky obsahujících jak splátku jistiny, tak i splátku úroku z půjčky s tím, že úroky přirostlé nebo splatné po rozhodnutí o úpadku se v insolvenčním řízení neuspokojují. Žalovaní vyslovili názor, že pokud soud vyhodnotí smluvní odměnu jako platně sjednanou, měl by žalobce mít nárok na zaplacení pouze té části smluvní odměny, na niž vznikl nárok do rozhodnutí o úpadku. Soud prvního stupně věc projednal u jednání dne 10.6.2011 a po provedení dokazování listinami uzavřel, že usnesením ze dne 6.8.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka Tomáše anonymizovano , insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Ivo Tichovský a soud povolil dlužníku řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne 6.1.2011 insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P4 doručenou soudu dne 31.8.2010 přihlásil žalobce do insolvenčního řízení za dlužníkem Tomášem anonymizovano pohledávku z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100289929 v celkové výši 70.690,-Kč, a to nedoplatek na nominální hodnotě úvěru ve výši 68.734,-Kč a na smluvních pokutách ve výši 1.956,-Kč. Na 2. přezkumném jednání konaném dne 16.12.2010 byla pohledávka žalobce popřena insolvenčním správcem a dlužníkem v částce 55.256,-Kč odpovídající odměně za sjednání úvěrové smlouvy s tím, že toto ujednání je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy (§ 39, § 3 odst. 1 občanského zákoníku). Dopisem ze dne 20.12.2010 insolvenční správce vyrozuměl žalobce o popření této části pohledávky s poučením dle ustanovení § 198 insolvenčního zákona o právu podat žalobu na určení popřené pohledávky proti insolvenčnímu správci a proti dlužníkovi. Insolvenční řízení nebylo dosud skončeno. Soud prvního stupně dále vyšel ze závěru, že mezi žalobcem jako věřitelem a Tomášem anonymizovano jako dlužníkem byla uzavřena dne 30.7.2009 smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100289929, na jejímž základě se zavázal žalobce poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 119.052,-Kč za smluvní odměnu 69.052,-Kč a dlužník se zavázal úvěr zaplatit 36 měsíčními splátkami po 3.307,-Kč splatnými vždy k 25. dni v měsíci, RPSN činilo 94,96 %. Částka k vyplacení po započtení smluvní odměny měla činit 50.000,-Kč. Soud prvního stupně učinil závěr, že věřitelem schválená výše úvěru nakonec činila částku 95.256,-Kč, smluvní odměna činila částku 55.256,-Kč, při 36 měsíčních splátkách po 2.646,-Kč s RPSN úvěru 89,32 %. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že dlužník ve smlouvě prohlásil, že se seznámil se smluvními ujednáními, které jsou umístěny na zadní straně smlouvy, které tvoří její nedílnou součást. V bodě 10.1 smluvních ujednání bylo dohodnuto, že smluvní odměna za poskytnutí úvěru se započte oproti celkové výši (KSOS 39 INS 8156/2010)

úvěru ke dni poskytnutí úvěru. Pro případ porušení povinnosti řádně a včas splácet splátky úvěru byly ve smluvních ujednáních dohodnuty tři samostatné smluvní pokuty a v bodě 13.3 smluvních ujednání byly sjednány podmínky, za nichž se k výzvě věřitele stávají okamžitě splatnými všechny dosud nesplacené závazky dlužníka. Soud prvního stupně uzavřel, že dlužníkovi byla vyplacena z titulu předmětné smlouvy o úvěru dne 7.8.2009 částka 40.000,-Kč, z níž dlužník vrátil částku 26.522,-Kč. Soud prvního stupně uvedl, že žaloba byla žalobcem podána včas, tj. dle ustanovení § 198 insolvenčního zákona v souladu s vyrozuměním insolvenčního správce ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání (16.12.2010). Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že mezi účastníky se jedná o vztah ze smlouvy o spotřebitelském úvěru dle zákona č. § 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť žalobce při uzavírání smlouvy vystupoval v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník vystupoval v postavení spotřebitele. Soud prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru dle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku a dle ustanovení § 497 obchodního zákoníku jako smlouvu o úvěru s tím, že smlouva obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Soud prvního stupně vyslovil názor, že každé ujednání o tom, že dlužník zaplatí věřiteli více, než kolik obdržel, je sjednáním úroku a je nerozhodné, zda je smluvena procentní úroková sazba nebo je úrok sjednán jakkoliv jinak. Jako ujednání o úroku soud prvního stupně vyhodnotil s ohledem na shora uvedené cenu úvěru sjednanou ve formě odměny. Soud prvního stupně dále uzavřel, že dlužník musí odpovídat za vlastní kontraktaci, tedy nést odpovědnost za svůj projev vůle. Uvedl, že výnos žalobce jako věřitele při skutečně poskytnutém úvěru 95.256,-Kč činí 55.256,-Kč, což není cena nedovolená a nemravná, vycházeje z toho, že tato cena úvěru je odvozena zejména od rizikovosti příjemce úvěru, tedy od pravděpodobnosti, že daný příjemce úvěr nesplatí. Soud prvního stupně učinil závěr, že úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2009, tj. v době, kdy zákon (a to zákon o sjednávání spotřebitelského úvěru ani obchodní zákoník) nezakazoval, aby v úvěrové smlouvě byla sjednána cena úvěru ve formě předem pevně stanovené částky a rovněž nezakazoval, aby tato cena úvěru, pokud se tak smluvní strany dohodnou (což je daný případ), byla započtena oproti celkové výši úvěru v okamžiku poskytnutí úvěru. Soud prvního stupně vyslovil názor, že se nejedná ani o obcházení ustanovení § 170 odst. 1 insolvenčního zákona s tím, že toto ustanovení se dá aplikovat pouze na běžící úroky z jistiny, pokud přirostly až v době po rozhodnutí o úpadku a nikoliv na cenu úvěru-úroky, které byly v souladu se zásadou smluvní volnosti sjednány pevnou částkou a započteny oproti nároku na vyplacení ceny úvěru ke dni poskytnutí úvěru.

Odvolací soud přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. KSOS 39 INS 8156/2010 (a to z usnesení ze dne 6.8.2010, z usnesení ze dne 6.1.2011, z přihlášky pohledávky evidované pod č. P4, z protokolu o druhém přezkumném jednání konaném dne 16.12.2010) a z karty klienta dlužníka Tomáše anonymizovano a na tato správná skutková (KSOS 39 INS 8156/2010) zjištění učiněná soudem prvního stupně pro stručnost odkazuje a v dalším z nich vychází.

Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o revolvingovém úvěru č. 9100289929, z níž přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně s tím doplněním, že ve smlouvě bylo sjednáno, že částka 50.000 Kč bude dlužníku vyplacena v případě schválení dle odst. 1.6. smluvních ujednání a dále bylo sjednáno, že součástí smlouvy jsou smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru umístněná na zadní straně. Ve smlouvě se strany dále dohodly, že právní vztahy smlouvou neupravené se řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Smlouva byla podepsána oběma smluvními stranami dne 30.7.2009.

Odvolací soud dále zopakoval dokazování smluvními ujednáními smlouvy o revolvingovém úvěru poskytovaném společností PROFI CREDIT Czech, a.s., V 01012009, z nichž přejímá jako správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně s tím doplněním, že odst. 1.6 smluvních ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru obsahuje údaj o tom, že klient výslovně prohlašuje, že bere na vědomí a souhlasí, že výše věřitelem poskytnutého úvěru klientovi může být po posouzení klientovi bonity nižší (přičemž toto své rozhodnutí nemusí věřitel zdůvodnit) než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. smlouvy o revolvingovém úvěru, a že klient tímto prohlašuje, že má zájem o úvěr a přijímá tento úvěr i v případě, že výše úvěru akceptovatelná a přijatá věřitelem bude nižší, než maximální výše úvěru uvedená v bodě IV. Smlouvy, ve znění nedoplněném o ujednání obsažená v dodatku dle článku 2, odst. 2.5 smluvních ujednání a v této souvislosti se zavazuje respektovat takovou výši úvěru jako konečnou a závaznou. Podle dalšího údaje zde uvedeného klient bere na vědomí a souhlasí s tím, že v případě, kdy mu bude věřitelem zaslán návrh dodatku podle článku 2 odst. 2.5 smluvních ujednání, nemůže na základě smlouvy o revolvingovém úvěru na věřiteli uplatňovat poskytnutí úvěru v jiné výši a za jiných podmínek, než dle dodatku podle článku 2 odst. 2.5 smluvních ujednání. Za poskytnutí úvěru se klient zavázal zaplatit věřiteli smluvní odměnu (článek 5), s tím, že sjednaná výše smluvní odměny je v případech uvedených v článku 2 odst. 2.4 smluvních ujednání uvedena v bodě IV. smlouvy o revolvingovém úvěru a v případech stanovených v článku 2 odst. 2.5 bude konečná výše smluvní odměny uvedena v dodatku dle článku 2, odst. 2.5 a je splatná ke dni poskytnutí úvěru (srovnej článek 5 odst. 5.1). Dále se smluvní strany této smlouvy dohodly na započtení vzájemných nároků (článek 10) vyplývajících z této smlouvy o revolvingovém úvěru ke dni poskytnutí úvěru, a to nároku klienta na poskytnutí úvěru ve výši dle článku 2, odst. 2.7 smluvních ujednání oproti nároku věřitele na smluvní odměnu dle článku 5 odst. 5.1 smluvních ujednání s tím, že rozdíl bude ke dni poskytnutí úvěru uhrazen věřitelem na bankovní účet klienta uvedený ve smlouvě o revolvingovém úvěru.

Odvolací soud dále zopakoval dokazování parametry revolvingového úvěru a zjistil, že výše věřitelem schváleného úvěru dle smlouvy č. 9100289929 nakonec (KSOS 39 INS 8156/2010)

činila částku 95.256,-Kč, datum splatnosti první splátky úvěru bylo určeno na den 25.9.2009, celkem bylo stanoveno 36 splátek po 2.646,-Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci. Částka k vyplacení byla určena ve výši 40.000,-Kč a smluvní odměna za poskytnutí úvěru ve výši 55.256,-Kč. RPSN úvěru činila 89,32 %.

Odvolací soud zopakoval dokazování splátkovým kalendářem ke smlouvě o revolvingovém úvěru č. 9100289929, z něhož zjistil, že bylo stanoveno 36 splátek po 2.646,-Kč se splatností vždy k 25. dni v měsíci, datum splatnosti první splátky úvěru bylo určeno na den 25.9.2009 a poslední splátka byla splatná dne 25.8.2012.

Odvolací soud nově provedl k důkazu dopis insolvenčního správce adresovaný žalobci ze dne 20.12.2010, z něhož zjistil, že insolvenční správce vyrozuměl žalobce o popření části jeho přihlášené pohledávky ve výši 55.256 Kč a poučil jej o právu podat žalobu na určení popřené pohledávky a o podmínkách podání takové žaloby.

Odvolací soud ve shodě s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně konstatuje (byť v tomto směru žalovaní ani závěry soudu prvního stupně nezpochybňovali), že žaloba byla podána včas, ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání (§ 198 odst. 1 IZ).

Odvolací soud se také ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobcem jako věřitelem a Tomášem anonymizovano jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, která obsahuje všechny podstatné náležitosti tohoto smluvního typu. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že ve smlouvě sice schází výslovné ujednání o tom, že se dlužník zavazuje zaplatit věřiteli úroky z poskytnutých peněžních prostředků, nicméně ze smlouvy je zřejmé, že se nejedná o bezúplatný úvěr, neboť je v ní uvedena předpokládaná roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (ve výši 89,32 %), která v sobě zahrnuje mimo jiné i navýšení o cenu za poskytnuté peněžní prostředky.

Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž není pochybnosti), uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí i ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51a a násl. občanského zákoníku). Je rovněž třeba zkoumat, zda smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1.1.2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (na (KSOS 39 INS 8156/2010) nějž také soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje), jakož i ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech.

Podle ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.10.2009, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Podle ustanovení § 55 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.10.2009, ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu ustanovení § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Podle ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.10.2009, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Právním důvodem přihlášené pohledávky je-kromě nároku na smluvní pokutu-nárok žalobce na smluvní odměnu, byť byla označena žalobcem jako nedoplatek na nominální hodnotě úvěru z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100289929. O tom, že výše úvěru činila pouze částku 40.000,-Kč a pouze tato částka byla dlužníkovi poskytnuta, přičemž částka 55.256,-Kč představovala onu smluvní odměnu, není pochybnosti. Smluvní odměna dohodnutá mezi žalobcem a dlužníkem přitom není úrokem za poskytnutí prostředků a nelze ji podřadit ani pod ustanovení § 499 obchodního zákoníku (čehož se žalobce ani nedovolává). Jedná se o jakousi formu úplaty, která však neplní účel úplaty podle ustanovení § 499 obchodního zákoníku.

S ohledem na námitky žalovaných, uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a zopakované v odvolacím řízení, se odvolací soud zabýval otázkou přiměřenosti výše této sjednané smluvní odměny a dospěl k závěru, že smluvní odměna sjednaná ve výši 55.256,-Kč za poskytnutí úvěru ve výši 40.000,-Kč je smluvní odměnou nepřiměřeně vysokou, a to i při zohlednění skutečnosti namítané žalobcem, totiž, že úvěr byl dlužníku poskytnut na 36 měsíců a nebyl již dále navyšován. Takové ujednání je podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 56 odst. 1 občanského zákoníku neplatné, neboť znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran spotřebitelské smlouvy. (KSOS 39 INS 8156/2010)

Je nepřípadná argumentace soudu prvního stupně o tom, že výše smluvní odměny je odůvodněna rizikovostí příjemce úvěru, tedy pravděpodobností, že daný příjemce úvěr nevrátí. V tomto směru lze přisvědčit odvolací argumentaci žalovaného 1), že je-li solventnost dlužníka diskutabilní, pak by měl věřitel postupovat tak, že úvěr dlužníkovi vůbec neposkytne, neboť právě vyšší úroková míra může být rozhodujícím faktorem pro to, že dlužník nebude schopen dostát svému smluvnímu závazku.

Je třeba dále zdůraznit, že i zásada autonomie vůle namítaná žalobcem má své meze dané právě úpravou obsaženou v občanském zákoníku spočívající v ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany.

Nedůvodná je rovněž námitka žalobce, že smluvní odměnu nebylo možné popřít, když do insolvenčního řízení byla přihlášena toliko úvěrová jistina s tím, že smluvní odměna byla dle smluvních ujednání započtena v okamžiku poskytnutí úvěru. V tomto směru nutno uvést, že nelze započítat neplatně sjednaný nárok žalobce na smluvní odměnu, nadto, jak bylo odůvodněno shora, dlužníku byl dle obsahu smlouvy poskytnut úvěr pouze ve výši 40.000 Kč, neboť pouze tato částka byla dlužníku skutečně vyplacena (nikoliv úvěr v žalobcem tvrzené výši 95.256 Kč).

Je rovněž zavádějící argumentace žalobce v tom směru, že při rozpočítání odměny na 36 měsíců představuje tato měsíční částku 1.530,-Kč, tedy 3,84 % měsíčně. Žalobce totiž při tomto výpočtu vychází z úvěru ve výši 95.256 Kč a nikoliv ze skutečně vyplacené částky 40.000 Kč, navíc nezohledňuje postupné umořování jistiny v jednotlivých sjednaných splátkách.

S ohledem na shora uvedené tedy žalobci jako věřiteli nevznikl vůči dlužníkovi nárok na zaplacení smluvní odměny ve výši 55.256,-Kč pro její neplatnost dle ustanovení § 39 občanského zákoníku. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil v napadeném vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl.

V důsledku změny napadeného rozsudku pak bylo odvolacím soudem dle ustanovení § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu rozhodnuto i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

Žalovaný 1) byl v řízení před soudem prvního stupně plně úspěšný, náleží mu tudíž proti žalobci dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada účelných nákladů řízení. Účelné náklady řízení žalovaného 1) před soudem prvního stupně činí celkem částku 11.880,-Kč a sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 9.000,-Kč dle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 1.3.2012 (článek II. přechodných ustanovení vyhl. č. 64/2012 Sb.), ze tří režijních paušálů po 300,-Kč za tři účelné úkony právní služby-příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření, účast u jednání soudu prvního stupně dne 10.6.2011, to je celkem 900,-Kč podle (KSOS 39 INS 8156/2010)

§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění a z náhrady za 20 % DPH ve výši 1.980,-Kč z odměny a režijních paušálů dle § 137 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., neboť advokát žalovaného 1) osvědčil, že je plátcem této daně.

O nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. a ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný 1) byl v odvolacím řízení plně úspěšný a náleží mu tudíž proti žalobci právo na plnou náhradu účelných nákladů odvolacího řízení. Účelné náklady odvolacího řízení žalovaného 1) činí celkem částku 13.794,-Kč a sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 9.000,-Kč podle § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 1.3.2012 (článek II. přechodných ustanovení vyhl. č. 64/2012 Sb.), ze dvou režijních paušálů po 300,-Kč za dva účelné úkony právní služby-sepis odvolání a účast u odvolacího jednání dne 3.4.2012, to je celkem 600,-Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, z náhrady za ztrátu času cestou k odvolacímu jednání z Ostravy do Olomouce a zpět za celkem šest půlhodin po 100,-Kč dle § 14 odst. 1, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, to je celkem 600,-Kč, z cestovného v částce 1.295,-Kč za cestu k jednání odvolacího soudu z Ostravy do Olomouce a zpět při celkem tam a zpět ujeté vzdálenosti 220 km, průměrné spotřebě 6,3 litrů na 100 km (dle § 158 odst. 4 zák. č. 262/2006 Sb.), ceně pohonných hmot-motorové nafty-34,70 Kč podle § 4, písm. c) vyhl. č. 429/2011 Sb. a základní náhradě za jeden km jízdy 3,70 Kč dle § 1, písm. b) citované vyhlášky a dále z náhrady za 20% DPH z odměny a náhrad ve výši 2.299,-Kč dle § 137 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., neboť advokát žalovaného 1) osvědčil, že je plátcem této daně.

O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, neboť plně úspěšný byl v řízení před soudem prvního stupně žalovaný 2), kterému však podle obsahu spisu v řízení náklady nevznikly.

O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 2) bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádnému z účastníků nebylo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení přiznáno, neboť v odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný 2), kterému však podle obsahu spisu v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla určena dle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem o. s. ř. jako třídenní počínající dnem právní moci tohoto rozhodnutí, místo k plnění bylo určeno dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalovaného 1).

Poučení: Proti rozsudku odvolacího soudu l z e podat dovolání ve lhůtě do dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení (KSOS 39 INS 8156/2010)

k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě.

V Olomouci dne 3. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková Renáta Hrubá v.z. Mgr. Diana Vebrová pověřená členka senátu z důvodu nepřítomnosti předsedkyně senátu podepsáno zastupujícím členem senátu dle § 158 odst. 1 o.s.ř.