13 VSOL 34/2014-90
22 ICm 3064/2012 13 VSOL 34/2014-90 (KSOS 22 INS 9615/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce BP Integralis Limited, reg. č. 255048, se sídlem Diagorou 4, Kermia Building, 6th Floor, Office 601, PC 1097, Nikósia, Kypr, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 38, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Mgr. Ing. Petře Hamplové, Ph.D., Zábřeh, Zahradní 13, PSČ 789 01, jako insolvenční správkyni dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Bělá pod Pradědem, Domašov 237, PSČ 790 85, zastoupené Mgr. Pavlínou Jaškovou, advokátkou se sídlem Šumperk, Lužickosrbská 7, PSČ 787 01 a 2) Petru Nakládalovi, anonymizovano , bytem Bělá pod Pradědem, Domašov 237, PSČ 790 85, o určení popřených pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp.zn. 22 ICm 3064/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Petra anonymizovano , anonymizovano , bytem Bělá pod Pradědem, Domašov 237, PSČ 790 85, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. KSOS 22 INS 9615/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 9.9.2013, č.j. 22 ICm 3064/2012-53 (KSOS 22 INS 9615/2012), (KSOS 22 INS 9615/2012)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k žalovanému 2) ve výroku I. a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, p o t v r z u j e.

II. Ve vztahu k žalované 1) se rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem e) pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, potvrzuje.

III. Ve vztahu k žalované 1) se rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem d) pohledávku v celkové výši 10.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, m ě n í takto :

U r č u j e se, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem d) pohledávku v celkové výši 10.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle Smlouvy o půjčce 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009.

IV. Ve vztahu k žalované 1) se rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem a) pohledávku ve výši 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9.278,77 Kč z titulu nároku na vrácení jistiny půjčky podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, b) pohledávku ve výši 214.250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19.879,76 Kč z titulu kapitalizovaných úroků podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009 a c) pohledávku v celkové výši 141.412,50 Kč z titulu smluvní pokuty podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, zr u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (KSOS 22 INS 9615/2012)

V. Žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí zamítl žalobu na určení, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem a) pohledávku ve výši 100.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9.278,77 Kč z titulu nároku na vrácení jistiny půjčky podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, b) pohledávku ve výši 214.250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19.879,76 Kč z titulu kapitalizovaných úroků podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, c) pohledávku v celkové výši 141.412,50 Kč z titulu smluvní pokuty podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, d) pohledávku v celkové výši 10.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, a e) pohledávku v celkové výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle Smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009 (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) náklady řízení ve výši 12.342 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně shledal žalobu včasnou, avšak nedůvodnou. S odkazem na ustanovení § 198 odst. 1, věta druhá, insolvenčního zákona především uzavřel, že žalovaný 2) Petr Nakládal (dlužník) není ve sporu pasivně věcně legitimován, poněvadž sporné pohledávky popřela pouze insolvenční správkyně. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce se domáhá určení pravosti a výše celkem pěti pohledávek, v žalobním petitu blíže specifikovaným, s odůvodněním, že přihláškou, doručenou dne 18.7.2012 přihlásil do insolvenčního řízení označeného dlužníka pohledávku v celkové výši 544.821,03 Kč, sestávající z pěti dílčích pohledávek, s tím, že tyto pohledávky vznikly v souvislosti s poskytnutím půjčky podle smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, uzavřené dne 14.7.2009 mezi právním předchůdcem žalobce (jako věřitelem), dlužníkem a Marií Nakládalovou. Přihlášené pohledávky představují a) pohledávku ve výši 100.000 Kč jako nárok na vrácení jistiny poskytnuté půjčky se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9.278,77 Kč, b) pohledávku ve výši 214.250 Kč z titulu kapitalizovaných úroků sjednaných ve smlouvě o půjčce za celou dohodnutou dobu půjčky, tj. do dne 28.7.2029, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 19.879,76 Kč, c) pohledávku ve výši 141.412,50 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 3% z celé zesplatněné půjčky z důvodu prodlení s vrácením celé půjčky, d) pohledávku ve výši 10.000 Kč z titulu smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu a e) pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty sjednané pro případ, kdy věřitel byl nucen domáhat se svého práva podle uvedené smlouvy o půjčce ze dne 14.7.2009. Soud prvního stupně zdůraznil, že insolvenční správkyně částečně uznala pohledávku a) v rozsahu částky 58.095,99 Kč (z jistiny půjčky 100.000 Kč) a v rozsahu částky 5.826,22 Kč (z úroků z prodlení 9.278,77 Kč), uznala také (KSOS 22 INS 9615/2012) pohledávku b) v rozsahu částky 4.975,17 Kč (z úroků z prodlení 214.250 Kč) a v rozsahu částky 73,74 Kč (z kapitalizovaných úroků ve výši 19.879,76 Kč). Z pohledávek přihlášených celkem ve výši 544.821,03 Kč tak insolvenční správkyně popřela pohledávky v rozsahu částky 475.849,91 Kč, pohledávky v rozsahu částky 68.971,12 Kč uznala, proto v této části soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. K přezkoumání tak zůstaly popřené pohledávky žalobce v celkové výši 475.849,91 Kč, sestávající z a) pohledávky ve výši 41.904 Kč z titulu nevrácené jistiny půjčky a ve výši 3.452,55 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení, b) z pohledávky ve výši 209.274,83 Kč z titulu kapitalizovaného úroku z prodlení za celou dobu trvání půjčky a ve výši 19.806 Kč z titulu zákonného úroku z prodlení, c) z pohledávky ve výši 141.412,50 Kč, d) z pohledávky ve výši 10.000 Kč a e) z pohledávky ve výši 50.000 Kč, z titulu sjednaných smluvních pokut. Na základě zjištění, učiněných z provedeného dokazování, soud prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobce-jako podnikatel při své podnikatelské činnosti-dlužníkovi Petru Nakládalovi a jeho manželce Marii Nakládalové jako fyzickým osobám-nepodnikatelům-půjčku v celkové výši 100.000 Kč, představuje smlouvu, kterou byl sjednán spotřebitelský úvěr, požívající ochrany podle zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen ZPSÚ ). Poté, co dále konstatoval, že v § 4 citovaného zákona jsou stanoveny minimální požadavky na obsah smluv, soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o půjčce ze dne 14.7.2009 neobsahuje náležitosti ustanovení § 4 odst. 1 písm. b), e), g), a h) . Tyto skutečnosti přitom dlužník Petr Nakládal u věřitele uplatnil podáním ze dne 5.9.2012, proto se podle § 6 ZPSÚ pokládá spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou, a z toho důvodu se ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr stávají neplatnými ode dne uplatnění této skutečnosti u věřitele. Za tohoto stavu pak soud prvního stupně ve vztahu k pohledávce a) uzavřel, že v čl. III. bod 2 smlouvy o půjčce byla sjednána výše pravidelné měsíční splátky 1.490 Kč, v této měsíční splátce jsou obsaženy splátky jistiny a splátky úroků, přičemž úrok ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy činí 0,5%, což představuje z částky 100.000 Kč za dobu od 14.7.2009 (to je od uzavření smlouvy) do dne 9.4.2011 (kdy došlo k zesplatnění půjčky) částku 1.445,99 Kč. Dlužník do zesplatnění půjčky uhradil věřiteli částku v celkové výši 43.350 Kč, z níž úhrada jistiny půjčky představuje 41.904,01 Kč a úhrada úroků představuje částku 1.445,99 Kč. Poněvadž dlužník zaplatil na jistinu úvěru částku 41.904,01 Kč, zůstala mu povinnost uhradit věřiteli zbývající neuhrazenou část úvěru ve výši 58.095,99 Kč, přičemž tuto pohledávku správkyně uznala. Ve zbývajícím rozsahu 41.904,01 Kč byla pohledávka žalobce insolvenční správkyní správně popřena. Ve vztahu k tvrzené pohledávce z titulu zákonných úroků z prodlení ve zbývající výši 3.452,55 Kč soud prvního stupně uzavřel, že ke dni rozhodnutí o úpadku dlužníka, to je ke dni 18.6.2012, představoval zákonný úrok z prodlení podle § 6 ZPSÚ částku celkem ve výši 5.826,22 Kč, kterou insolvenční správkyně jako uznala. Zbývající část pohledávky v rozsahu 3.452,55 Kč byla insolvenční správkyní správně popřena. Ve vztahu k pohledávce b) ve zbývající výši 209.274,83 Kč, jako kapitalizovaného (KSOS 22 INS 9615/2012) sjednaného úroku za celou dobu půjčky, tj. do 28.7.2009, soud prvního stupně s odkazem na § 6 ZPSÚ uzavřel, že smlouva o půjčce se úročí úrokem ve výši 0,5%, úrok z půjčky ve výši 0,5% z částky 100.000 Kč za dobu od 14.7.2009 do 9.4.2011, kdy došlo k jejímu zesplatnění, činí 1.445,99 Kč, přičemž tuto částku již dlužník uhradil (viz pohledávka a/). Věřiteli vznikl dále nárok na úhradu úroků z půjčky z částky 58.095,99 Kč (výše dlužné jistiny ke dni zesplatnění) ve výši 4.975,17 Kč (pohledávku v této výši insolvenční správkyně uznala). Zbývající částka 209.025,56 Kč představuje kapitalizovaný úrok za dobu od rozhodnutí o úpadku dlužníka dne 18.6.2009 do data sjednání poslední úhrady splátky, tj. do 28.7.2029, jež podle ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona nelze žalobci přiznat. Soud prvního stupně dále uzavřel, že insolvenční správkyně správně popřela i příslušenství této pohledávky ve zbývající částce 19.806 Kč, když za oprávněnou uznala pouze částku 73,74 Kč. Ve vztahu k pohledávkám c) ve výši 141.412,50 Kč, d) ve výši 10.000 Kč a e) ve výši 50.000 Kč z titulu sjednaných smluvních pokut, soud prvního stupně uzavřel, že ujednání o smluvních pokutách ve smlouvě o půjčce jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V daném případě bylo vrácení poskytnutého úvěru ve výši 100.000 Kč dostatečně zajištěno kapitalizací dohodnutých úroků spolu s okamžitým zesplatněním veškerých v budoucnu splatných nároků, úrokem z prodlení. Podle soudu prvního stupně představuje ujednání o smluvní pokutě ve výši 3% z dlužné částky za každý započatý měsíc prodlení (v čl. VII odst. 1 smlouvy) značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Dohodnutá smluvní pokuta neplní žádnou ze svých funkcí, je úkonem jednostranně zvýhodňujícím věřitele, prohlubujícím neúměrné zadlužení dlužníka, nadto tato smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Ve vztahu k uplatněné pohledávce d) ve výši 10.000 Kč, z titulu smluvní pokuty ve výši 10% z celé půjčené částky, jakožto sankce za podání insolvenčního návrhu, soud prvního stupně dále uzavřel, že návrhem na povolení oddlužení využil dlužník zákonem dané možnosti, za což nelze dlužníka (smluvní pokutou) sankcionovat. Pokud se týká další uplatněné pohledávky e) ve výši 50.000 Kč, z titulu smluvní pokuty sjednané pro případ, že věřitel bude nucen uplatit svá práva formou žaloby u soudu, v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na výkon rozhodnutí, exekuci či dražbu, soud prvního stupně ujednání o této smluvní pokutě posoudil jako neplatné v rozporu s dobrými mravy.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Soudu prvního stupně vytýkal, že nebyly splněny procesní podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle ustanovení § 115 o.s.ř. a § 7 odst. 1 insolvenčního zákona. Potvrdil, že na výzvu soudu prvního stupně ze dne 23.7.2013, č.j. 22 ICm 3064/2012-34 (jímž byli účastníci vyzváni, aby se písemně vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, s poučením, že v případě, že se nevyjádří, platí, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí), skutečně nereagoval, nicméně podle názoru odvolatele soud prvního stupně pominul, že žalovaná 1) se k žalobě vyjádřila podáním, jež bylo žalobci doručeno dne 4.9.2013, a dne 9.9.2013 vyhlásil napadený rozsudek, aniž dal žalobci možnost podat soudu k vyjádření žalované 1) repliku. V důsledku toho tak soud prvního stupně zatížil řízení vadou. Dále odvolatel namítal, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že smlouva o půjčce neobsahuje náležitosti ustanovení § 4 odst. 1 písm. b), písm. e), písm. g), (KSOS 22 INS 9615/2012) a písm. h) ZPSÚ. Takové hodnocení skutečností je však nepřípustné a z hlediska ustanovení § 157 o.s.ř. nedostatečné. Ve vztahu k závěrům soudu prvního stupně ohledně obsahových náležitostí smlouvy o půjčce (byť je v této části rozsudek soudu prvního stupně podle odvolatele nepřezkoumatelný) dále namítal, že oznámení dlužníka Petra anonymizovano podle § 6 ZPSÚ nesplňuje požadavky na určitost obsahu. Uplatnění nedostatků smlouvy podle § 6 ZPSÚ je podle odvolatele klasickým hmotněprávním úkonem se všemi důsledky z toho plynoucími, proto (z důvodu určitosti) měl dlužník v tomto podání uvést, jaké konkrétní náležitosti smlouva o půjčce neobsahuje. Na toto podání-jak odvolatel pokračoval-je nutno pohlížet jako na dovolání se relativní neplatnosti, s tím, že takový právní úkon musí výslovně vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. V této souvislosti odvolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2004, sp.zn. 30 Cdo 437/2003. Podle názoru odvolatele přitom v daném případě smlouva o půjčce náležitosti podle ustanovení § 4 ZPSÚ obsahovala. V souladu s ustanovením § 4 odst. 2 písm. b) cit. zákona stanovila, za jakých podmínek může být roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr-půjčku-upravena, a které nesmí být závislé pouze na vůli věřitele, a to tak, že změnu RPSN nepovolila vůbec. Závazek věřitele podle § 4 odst. 2 písm. e) citovaného zákona informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy o všech změnách roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr přitom nemusí být podle odvolatele uveden, když ke změně RPSN v průběhu trvání půjčky dojít nemůže. V bodech III/5 a 6 smlouvy je obsaženo ujednání o právu na splacení spotřebitelského úvěru-půjčky-před stanovenou lhůtou podle § 4 odst. 2 písm. g), a to možností kdykoliv uhradit mimořádné splátky, a to až do výše nesplaceného zůstatku dluhu. Podmínky, za kterých lze předčasně ukončit smluvní vztah podle § 4 odst. 2 písm. h) citovaného zákona jsou pak obsaženy v bodech III/5 a 6 smlouvy. Odvolatel dále namítal, že pokud jde o pohledávku b) ve výši 214.250 Kč, tato představuje nárok na kapitalizovaný úrok za celou dobu půjčky, to je od srpna 2009 do července 2029. V bodě III/8 smlouvy o půjčce však byla sjednána možnost okamžitého splacení celé půjčky a v bodě IV/2 byla sjednána kapitalizace úroků z půjčky, proto v žádném případě není možno dospět k názoru, že kapitalizace úroků z půjčky obchází ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona. Dílčí pohledávky a) a b) měly být určeny podle smlouvy o půjčce a uspokojeny ve výši přihlášené do insolvenčního řízení. K závěrům soudu prvního stupně, jaké učinil ve vztahu k uplatněné pohledávce z titulu smluvní pokuty ve výši 141.412,50 Kč (pohledávka c/) odvolatel poukázal na to, že podle smlouvy o půjčce byla sjednána smluvní pokuta ve výši 3% z dlužné částky za každý měsíc, což představuje sazbu 36% ročně, a tuto výši nelze považovat za nepřiměřenou, přičemž v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.11 2009, sp.zn. 21 Cdo 4956/2007 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.11.2009, sp.zn. 21 Cdo 4430/2007. V případě posouzení další uplatněné pohledávky z titulu smluvní pokuty ve výši 10.000 Kč (pohledávka d/) soud prvního stupně podle názoru odvolatele pochybil, když nevzal v potaz její skutečný základ. V článku VII/9 smlouvy o půjčce bylo totiž sjednáno, že pokutou je sankcionována ta skutečnost, že dlužník věřiteli podání insolvenčního návrhu neoznámí. Smyslem tohoto ujednání bylo informovat věřitele o existenci (KSOS 22 INS 9615/2012) insolvenčního řízení, které by v případě, že by se do něj nepřihlásil, mohlo ztížit, či dokonce zmařit uspokojení jeho pohledávek. Také ujednání o smluvní pokutě ve výši 50.000 Kč (pohledávka e/) pro případ, že by byl věřitel nucen domáhat se svého práva v rozhodčím řízení, soud prvního stupně nesprávně posoudil za rozporné s dobrými mravy. Podle odvolatele však takto dohodnutá smluvní pokuta není a nemá být vázána na úspěch ve věci. Donucením se rozumí zejména situace, kdy nastala splatnost celé půjčky a dlužník bude v prodlení s její úhradou, které přesahuje 15 dnů. Jedná se tedy o kvalifikované porušení smluvní povinnosti, které má založit nárok na smluvní pokutu. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008, sp.zn. 33 Odo 1064/2006 odvolatel zdůraznil, že preventivní funkcí smluvní pokuty je, aby dlužník řádně splnil své povinnosti, k jejichž splnění se smluvně zavázal, případně, aby se vyhnul řízení před soudem nebo rozhodcem. Sjednané smluvní pokuty nesměřují k nevratným cílům ani nezakládají nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se ve svém vyjádření k podanému odvolání se závěry soudu prvního stupně ztotožnila a navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Podle jejího názoru k porušení procesních práv odvolatele nedošlo. Přestože vyjádření žalované 1) bylo odvolateli doručeno dne 4.9.2013, ten na ně do vyhlášení rozsudku dne 9.9.2013 nereagoval. Přes uvedený časový prostor zůstal nečinný, ani soudu neoznámil, že se hodlá k podání žalované 1) dodatečně vyjádřit. Pro rozhodnutí ve věci samé přitom bylo klíčové vyjádření žalované 1) ze dne 16.5.2013, které bylo odvolateli doručeno již v měsíci červnu 2013. Podle žalované, byť soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí ohledně nedostatků smlouvy o půjčce pouze uvedl, že smlouva neobsahuje náležitosti podle § 4 odst. 1, písm. b), písm. e), písm. g) a písm. h) zákona č. 321/2001 Sb., jde přesto o dostatečné zdůvodnění, v němž soud prvního stupně uzavírá, které náležitosti podle § 4 ZPSÚ ve smlouvě absentují. Je zjevné a přečtením smlouvy ověřitelné, že zmíněné náležitosti smlouva postrádá. Soud prvního stupně také správně dovodil nutnost aplikace ustanovení § 6 ZPSÚ, když oznámením (adresovaným a doručeným právnímu zástupci žalobce) dlužník Petr Nakládal s odkazem na § 6 ZPSÚ oznámil, že v souladu s uvedeným ustanovením dochází k úročení půjčky ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období ČNB. Smlouva o půjčce byla tedy úročena úrokem ve výši 0,5%. Žalovaná 1) shodně se soudem prvního stupně zastává názor, že žalobci po právu náleží částka 58.095,99 Kč a úrok z prodlení ve výši 5.826,22 Kč (pohledávka a/) a částka 4.975,17 Kč a 73,74 Kč (pohledávka b/). Nadto úrok z půjčky ve výši 209.025,56 Kč se váže k době po rozhodnutí o úpadku, tj. k době po 18.6.2012, a podle ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona jej není možné v insolvenčním řízení uspokojit. Ve vztahu k uplatněným pohledávkám c), d) a e) dále uvedla, že sjednané smluvní pokuty neplní funkci preventivní, uhrazovací ani sankční, poněvadž hlavní pohledávka žalobce ze smlouvy byla dostatečně zajištěna kupříkladu kapitalizací úroků spolu s okamžitým zesplatněním veškerých v budoucnu splatných nároků, a zejména (KSOS 22 INS 9615/2012) zástavním právem k nemovitosti. Smluvní pokutu ve výši 3% z dlužné částky za každý měsíc prodlení pro případ prodlení s vrácením celé zesplatněné částky (pohledávka c/) považuje žalovaná 1) za úkon, jímž je věřitel jednostranně zvýhodněn. Obdobně smluvní pokuta ve výši 10% z půjčky, sjednaná pro případ neoznámení podání insolvenčního návrhu (pohledávka d/) a smluvní pokuta ve výši 50.000 Kč, sjednaná pro případ, kdy věřitel je nucen domáhat se svého práva v rozhodčím řízení (pohledávka e/), představují dle mínění žalované 1) úkony jednostranně zvýhodňující věřitele, když jejich prostřednictvím dochází k prohlubování dluhu vůči věřiteli, a to i za situace, kdy je zřejmé, že plněno nebude. Uvedené smluvní pokuty byly nadto sjednány v nepřiměřené výši vzhledem k závazkům, jejichž splnění zajišťují.

Dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2000 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

V přezkoumávané věci bylo řízení zahájeno žalobou, došlou soudu dne 18.10.2012, jíž se žalobce domáhá určení, že má za dlužníkem a) pohledávku ve výši 100.000 Kč z titulu nároku na vrácení jistiny půjčky podle smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009 se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9.278,77 Kč, b) pohledávku ve výši 214.250 Kč z titulu kapitalizovaných úroků podle uvedené smlouvy o půjčce spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 19.879,76 Kč, c) pohledávku ve výši 141.412,50 Kč z titulu smluvní pokuty podle uvedené smlouvy o půjčce, d) pohledávku ve výši 10.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle uvedené smlouvy o půjčce a e) pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle uvedené smlouvy o půjčce. Ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že do insolvenčního řízení řádně přihlásil pohledávku v celkové výši 544.821,03 Kč (KSOS 22 INS 9615/2012) s tím, že pohledávku přihlásil jako nezajištěnou a nevykonatelnou. Přihláška pohledávky (evidovaná pod č. P9) byla přezkoumána u přezkumného jednání dne 18.9.2012 a popřena byla insolvenční správkyní a dlužníkem tak, že byly popřeny dílčí pohledávka a) ve výši 42. 481,51 Kč a zákonné úroky z prodlení ve výši 8.301,96 Kč, dílčí pohledávku b) ve výši 209.274,83 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 19.806,02 Kč, a dále dílčí pohledávky c), d) a e) co do pravosti, tj. v plné výši. Podle dalších tvrzení v žalobě je právním důvodem vzniku přihlášených pohledávek smlouva o půjčce ze dne 14.7.2009, č. 1F 100832/2009 uzavřená mezi společností 1. faktorská s.r.o., se sídlem Svatopluka Čecha 413/7, Stará Boleslav, identifikační číslo 26777355 (jako věřitelem na straně jedné) a Petrem Nakládalem a Marií Nakládalovou (jako dlužníky na straně druhé). Pohledávky byly původním věřitelem postoupeny na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.10.2011. Žalovaní 1) a 2) s žalobou nesouhlasili a navrhli její zamítnutí, žalovaná 1) však současně vzala své popření částečně zpět tak, že pokud se týká pohledávky a) uznala ji v celkové výši 58.095,99 Kč (jistinu půjčky) a ve výši 5.826,22 Kč (úrok z prodlení), a dále, pokud se týká pohledávky b), uznala ji v celkové výši 4.975,17 Kč (úrok) a ve výši 73,74 Kč (úrok z prodlení). Oba žalovaní v rámci procesní obrany proti žalobě tvrdili, že smlouva ze dne 14.7.2009, jež má charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, nemá náležitosti podle § 4 písm. b), e), g), a h) ZPSÚ, přičemž dlužník takovou skutečnost u věřitele uplatnil. Dále namítali-s argumentací podrobně rozvedenou-že ujednání o smluvních pokutách je neplatné. Poté, co se žalovaní k podané žalobě písemně vyjádřili, soud prvního stupně usnesením ze dne 23.7.2013, č.j. 22 ICm 3064/2012-34 vyzval účastníky, aby stanovené lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení soudu sdělili, zda souhlasí, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, a to spolu s poučením, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo doručeno advokátovi žalobce Mgr. Ivo Siegelovi dne 26.7.2013, advokátce žalované 1) dne 28.7.2013 a žalovanému 2) dne 29.7.2013. Žalobce se k výzvě soudu ze dne 23.7.2013 nevyjádřil. Dne 6.8.2013 došlo soudu podání žalované 1) ze dne 4.8.2013, v něm sdělila, že na nařízení ústního jednání netrvá, přičemž současně doplnila námitky ve vztahu k uplatněné pohledávce b) tak, že v důsledku početní chyby byla tato pohledávka částečně uznána v rozsahu částky 4.975,17 Kč, a že nárokovaný úrok z půjčky v rozsahu 209.025,56 Kč se váže k době po rozhodnutí o úpadku, takže takový nárok nemůže být podle § 170 písm. a) IZ v insolvenčním řízení uspokojen. Stejnopis uvedeného podání byl advokátovi žalobce doručen dne 4.9.2013. Následně, dne 9.9.2013, vyhlásil soud prvního stupně odvoláním napadený rozsudek.

Je třeba především uvést, že projednal-li soud prvního stupně věc bez nařízení jednání, nebylo tím porušeno právo účastníků (žalobce) na spravedlivý proces, jak odvolatel namítá.

Projednání věci bez nařízení jednání představuje institut sporného řízení. Z ustanovení § 115a o.s.ř., jež upravuje výjimku ze zásady, že k projednání věci (KSOS 22 INS 9615/2012) samé nařídí soud jednání, přitom vyplývá, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže výsledky přípravy jednání umožňují přijmout závěr, že skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze učinit jen na základě listin, které účastníci předložili k důkazu (popřípadě také pomocí shodných tvrzení účastníků), a účastníci se buď výslovně vzdali práva na projednání věci, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (s tím, že ke zjištění stanoviska účastníků lze užít výzvu podle § 101 odst. 4 o.s.ř.).

Pouze z hlediska naplnění těchto podmínek je nutno v daném případě postup soudu prvního stupně hodnotit; skutečnost odvolatelem namítaná, že se dále nevyjádřil k vyjádření žalované k žalobě, je za situace, kdy v době podání vyjádření již byly uplatněny všechny právně významné skutečnosti, o nichž bylo možno učinit skutková zjištění na základě předložených listin, bez významu. Vzhledem k tomu, že účastníci také souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, nelze procesnímu postupu soudu prvního stupně v tomto směru ničeho vytknout.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění práva věřitele na určení v insolvenčním řízení přihlášené pohledávky, jež byla popřena.

Podle ustanovení § 192 odst. 1 IZ platí, že pravost, výše a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle ustanovení § 198 IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2).

Ze zjištění, učiněných soudem prvního stupně vyplývá (a odvolatel správnost těchto zjištění nezpochybňoval), že u přezkumného jednání, jež se konalo dne 18.9.2012, žalobcem přihlášené pohledávky-pět dílčích pohledávek celkem ve výši 544.821,03 Kč-popřela pouze insolvenční správkyně, dlužník (žalovaný 2/) pohledávku žalobce ve výši 544.821,03 Kč uznal.

Za situace, kdy žalobcem přihlášené pohledávky popřela pouze insolvenční správkyně, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že žalovaný 2) (KSOS 22 INS 9615/2012) není ve sporu pasivně legitimován, proto rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., v níž byla žaloba vůči žalovanému 2) v celém rozsahu zamítnuta, a v souvisejícím výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2), jako věcně správné podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Jak soud prvního stupně dále správně zjistil, insolvenční správkyně uznala pohledávku a) v rozsahu částky 58.095,99 Kč jako jistinu půjčky z uvedené smlouvy o smlouvě o půjčce a v rozsahu částky 5.826,22 Kč jako zákonný úrok z prodlení, a dále částečně uznala pohledávku b) v rozsahu částky 4.975,17 Kč a v rozsahu částky 73,74 Kč jako zákonné úroky z prodlení. V tomto rozsahu se tudíž uplatněné pohledávky považují za zjištěné (ustanovení § 201 odst. 1, písm. a/ IZ), a již z tohoto důvodu je žaloba v této části rovněž nedůvodná.

Pokud se týká sporných pohledávek, o něž v řízení jde, to je pohledávek a) v rozsahu částek 41.904 Kč a 3.452,55 Kč, a pohledávek b) v rozsahu částek 209.274,83 Kč a 19.806 Kč, je právním důvodem vzniku těchto pohledávek smlouva o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, ve vztahu k níž žalovaná 1) namítá, že neobsahuje náležitosti vyžadované ustanoveními § 4 odst. 2, písm. b), písm. e), písm. g) a písm. h) ZPSÚ, s tím, že dlužník tyto skutečnosti s důsledky podle § 6 ZPSÚ u věřitele uplatnil.

Odvolací soud částečně doplnil dokazování, a ze smlouvy o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009 (mimo jiné) zjistil, že smlouva byla sjednána mezi manžely Marií Nakládalovou a Petrem Nakládalem, jako dlužníky, a 1. faktorskou s.r.o., Svatopluka Čecha 413/7, Stará Boleslav, IČ 26777355 jako věřitelem. Podle článku II., bodu 1 smlouvy poskytl věřitel dlužníkovi půjčku ve výši 100.000 Kč, podle čl. III., bodu 1 se dlužník zavázal půjčku včetně příslušenství a ostatních oprávněných nároků věřitele splácet v měsíčních splátkách, vždy k dvacátému osmému dni měsíce, poprvé dnem 28.8.2009, naposledy 28.7.2029, to je po dobu 240 měsíců. Podle ujednání v čl. III., bodu 2 smlouvy výše pravidelné měsíční splátky činí 1.490 Kč, přičemž v pravidelné měsíční splátce jsou obsaženy splátky jistiny a splátky úroků, nejsou v nich obsaženy případné úroky z prodlení, smluvní pokuty a další oprávněné nároky věřitele nad rámec jistiny půjčky a úroků z půjčky. Podle čl. III., bodu 4 smlouvy se příslušenstvím půjčky pro účely smlouvy rozumí úroky z půjčky a úroky z prodlení. Věřitel může dále uplatňovat nárok na zaplacení smluvní pokuty. Podle čl. III., bodu 8, smlouvy, dlužník je povinen plnit veškeré závazky vyplývající z této smlouvy řádně a včas, a to společně a nerozdílně, podle dalšího ujednání v případě porušení svých smluvních závazků, zejména v případě prodlení s úhradou jakékoliv splatné částky, která přesáhne 60 dnů, nebo jestliže celková částka v prodlení přesáhne 5% půjčené částky, či v případě zhoršení zajištění půjčky, je povinen zaplatit celou dosud nesplacenou část půjčky, včetně dosud nesplacených úroků za celou sjednanou dobu půjčky, a to včetně veškerého dalšího dosud nesplaceného příslušenství a ostatních dosud nesplacených oprávněných nároků věřitele, to je úroku z prodlení, smluvních pokut a dalších oprávněných nároků věřitele vzniklých v souvislosti s půjčkou, například nároků ze zástavní smlouvy či z jiného zajištění půjčky apod., přičemž celá půjčka se (KSOS 22 INS 9615/2012) stane okamžitě splatnou, jakmile nastane byť jen jedna z takto vyjmenovaných podmínek. V čl. VII., bodu 1 smlouvy účastníci sjednali pro případ prodlení dlužníka s úhradou některé splatné částky smluvní pokutu ve výši 3% opožděné platby, a to za každý započatý měsíc prodlení, ode dne vzniku prodlení do zaplacení celé opožděné splatné částky. V čl. VII., bodu 2 smlouvy účastníci deklarují, že vrácení půjčky bude zajištěno zástavním právem, přičemž předmětem zástavního práva budou veškeré nemovitosti, uvedené na LV č. 846 pro k.ú. Domašov u Jeseníka, obec Bělá pod Pradědem; spoludlužník Petr Nakládal uvedenou skutečnost vzal na vědomí s tím, že zajištění půjčky lze v budoucnu dohodou věřitele a dlužníka změnit. Podle ujednání v čl. VII., bodu 3 smlouvy, právo věřitele na okamžité splacení celé půjčky vzniká vedle důvodů uvedených v bodu III/8 také tehdy, když proti dlužníkovi, resp. kterémukoli spoludlužníkovi, bude zahájeno exekuční, insolvenční nebo jiné obdobné řízení, nebo když vůči dlužníkovi, resp. kterémukoliv spoludlužníkovi nabude právní moci rozhodnutí o jeho povinnosti uhradit třetí osobě jakoukoliv dlužnou částku, která převyšuje 10% částky půjčené dle této smlouvy. Podle čl. VII., bodu 6 smlouvy účastníci dále sjednali smluvní pokutu 50.000 Kč, kterou se dlužník zavazuje věřiteli zaplatit, pouze v případě, bude-li věřitel nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na výkon rozhodnutí, exekuci nebo v dražbě. V čl. VII., bodu 9 smlouvy se dlužník, resp. příslušný spoludlužník, pro případ, kdy skutečností, která by mohla mít za následek ohrožení řádného splácení půjčky a veškerého jejího příslušenství a ostatních oprávněných nároků věřitele, je zahájení exekučního, insolvenčního, či jiného obdobného řízení vůči dlužníkovi, resp. kterémukoliv spoludlužníkovi, nebo právoplatné rozhodnutí o povinnosti dlužníka, resp. kteréhokoliv spoludlužníka, uhradit třetí osobě jakoukoliv dlužnou částku, která převyšuje 10% částky půjčené dle této smlouvy, zavázal oznámit tuto skutečnost věřiteli nejpozději do tří dnů ode dne zahájení řízení, resp. ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o povinnosti uhradit dlužníku částku. Pro případ nedodržení této lhůty účastníci smlouvy sjednali smluvní pokutu ve výši 10% půjčené částky s tím, že právo věřitele na náhradu vzniklé škody tím není dotčeno.

Podle ustanovení § 4 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (účinného do 31.12.2010-dále jen ZPSÚ ), smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být uzavřena písemně, jedno vyhotovení smlouvy musí obdržet spotřebitel (odstavec 1). Smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí obsahovat také a) stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona, b) stanovení podmínek, za kterých může být roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr upravena a které nesmí být závislé pouze na vůli věřitele, c) stanovení maximální výše spotřebitelského úvěru, stanovení výše jednotlivých splátek, jejich počtu a přesného časového rozvržení, d) stanovení jednotlivých plateb, včetně těch, které jsou uvedeny v § 2 písm. a) bodech 1 až 5, budou-li placeny spolu se spotřebitelským úvěrem; pokud jednotlivé platby nelze přesně stanovit, musí být uveden způsob jejich výpočtu, e) závazek věřitele informovat spotřebitele v průběhu plnění smlouvy o všech změnách v roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr, f) u smluv, (KSOS 22 INS 9615/2012) ve kterých se sjednává koupě najaté věci, výši spotřebitelského úvěru, g) ustanovení o právu na splacení spotřebitelského úvěru před stanovenou lhůtou (§ 11), h) podmínky, za kterých lze předčasně ukončit smluvní vztah a i) způsob placení (odstavec 2).

Podle ustanovení § 6 ZSPÚ, nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v § 4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.

Podle ustanovení § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013-dále jen ObčZ ), sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2). Ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem /penále/ (odstavec 3).

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že na smlouvu o půjčce č. 1F 100832/2009 ze dne 14.7.2009, jíž byl založen smluvní vztah se spotřebitelem, je nutno použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem), to je (s ohledem na dobu, kdy byla smlouva uzavřena) i zvláštní ustanovení, obsažená v zákoně č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Je tedy zřejmé, že taková smlouva musí obsahovat i náležitosti uvedené v § 4 odst. 2, písm. a) až i) ZPSÚ, v opačném případě, tedy neobsahuje-li takové náležitosti, může dlužník tuto skutečnost uplatnit u věřitele podle § 6 ZPSÚ. Uplatní-li dlužník u věřitele řádně takovou skutečnost a tato bude shledána opodstatněnou, nastanou důsledky předvídané v § 6 ZPSÚ, spočívající v tom, že ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými a spotřebitelský úvěr bude úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, uveřejněné Českou národní bankou.

V projednávané věci je tak pro rozhodnutí soudu určující posouzení otázky, zda dlužník Petr Nakládal, jako spotřebitel, podáním ze dne 5.9.2012, uplatnil vůči věřiteli námitku relativní neplatnosti části smlouvy o půjčce řádně, v souladu s ustanovením § 6 ZPSÚ.

Uvedené podání dlužníka Petra anonymizovano ze dne 5.9.2012, adresované žalobci prostřednictvím advokáta Mgr. Ivo Siegela, obsahuje jednak sdělení, že dne 14.7.2009 byla uzavřena smlouva o půjčce č. 1F 100832/2009, a dále pouze údaj o tom, že s ohledem na skutečnost, že smlouva o půjčce neobsahovala všechny (KSOS 22 INS 9615/2012) náležitosti předpokládané zákonem č. 321/2001 Sb., dovoluje si oznámit, že v souladu s ustanovením § 6 z. č. 321/2001 Sb. dochází k úročení půjčky ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou .

Podle přesvědčení odvolacího soudu je třeba dovolání se skutečnosti podle § 6 ZPSÚ považovat za právní úkon, který proto musí splňovat základní náležitosti nezbytné pro platnost právních úkonů, mimo jiné tedy musí být-pokud se týká jeho obsahu-učiněn dostatečně určitě (srov. ustanovení § 37 ObčZ). Z obsahu tohoto právního úkonu dlužníka tak musí vyplývat nejenom to, že se dovolává skutečnosti podle ustanovení § 6 ZPSÚ, nýbrž musí být i zřejmé, jaké konkrétní náležitosti, vyžadované ustanovením § 4 ZPSÚ v daném případě smlouva, jíž byl sjednán spotřebitelský úvěr, postrádá (obdobně srov. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2014, sp. zn. 30 Cdo 437/2013, jež je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Tomuto požadavku však písemný právní úkon dlužníka ze dne 5.9.2012 zjevně nevyhovuje, takže jej nelze považovat za řádné dovolání se skutečnosti podle § 6 ZPSÚ s důsledky v tomto ustanovení předvídanými. Odvolací soud-na rozdíl od soudu prvního stupně-tak uzavírá, že spotřebitelský úvěr zůstává úročen podle podmínek ve smlouvě dohodnutých.

S ohledem na nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že se poskytnutý spotřebitelský úvěr úročí pouze ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, tj. úrokem ve výši 0,5 % p. a., ovšem nelze-s ohledem na dosavadní výsledky řízení-posoudit opodstatněnost žalobou uplatněných pohledávek a) a b) z hlediska jejich výše, neboť v tomto směru bude nutno vycházet z obsahu smlouvy, týkající se výše sjednaných úroků a úroků z prodlení.

Ve vztahu k uplatněné pohledávce b) v celkové výši 214.250 Kč z titulu zkapitalizovaných sjednaných úroků za celou dobu půjčky ode dne 14.7.2009 do 28.7.2029, to je i za dobu po rozhodnutí o úpadku od 18.6.2012 do 28.7.2029, nutno uvést, že Vrchní soud v Olomouci ve svém rozsudku ze dne 28.2.2012, č.j. 16 ICm 1969/2010, 12 VSOL 24/2011-48 (KSOL 16 INS 9565/2010) v obdobné věci vyslovil názor, že smyslem a účelem ustanovení § 170 písm. a) IZ jednoznačně bylo, aby v insolvenčním řízení nebylo uspokojováno příslušenství pohledávek přihlášených věřitelů, vážící se k době až po rozhodnutí o úpadku. Pokud se týká úroků jako plodů peněz, pak smyslem a účelem tohoto zákonného ustanovení bylo, aby byly uspokojovány pouze ty částky úroků, které narostly, respektive vázaly se k období před rozhodnutím o úpadku, a ty částky úroků, které se váží k období až po rozhodnutí o úpadku (to je ty, které představují cenu peněz až za období po rozhodnutí úpadku), aby nebyly v insolvenčním řízení uspokojovány. Na tomto názoru nehodlá odvolací soud ani v projednávané věci ničeho měnit a proto uzavírá, že pokud uplatněná pohledávka b) ve výši 214.250 Kč zahrnuje i kapitalizované úroky za dobu po rozhodnutí o úpadku, to je od 18.6.2012 do 28.7.2029 let, nelze je s ohledem na ustanovení § 170 písm. a) IZ v insolvenčním řízení uspokojit. (KSOS 22 INS 9615/2012)

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) v té části výroku, v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem a) pohledávku ve výši 100.000 Kč z titulu nároku na vrácení jistiny půjčky podle smlouvy o půjčce ze dne 14.7.2009 a s úrokem z prodlení ve výši 9.278,77 Kč, a b) pohledávku ve výši 214.250 Kč z titulu kapitalizovaných úroků podle smlouvy o půjčce ze dne 14.7.2009 s úrokem z prodlení ve výši 19.879,76 Kč, podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).

Pokud se týká dalších sporných pohledávek-pohledávky c) ve výši 141.412,50 Kč (z titulu smluvní pokuty z důvodu prodlení s vrácením celé zesplatněné půjčky), pohledávky d) ve výši 10.000 Kč (z titulu smluvní pokuty za neoznámení podání insolvenčního návrhu ve sjednaném termínu) a pohledávky e) (z titulu smluvní pokuty ve výši 50.000 Kč sjednané pro případ, kdy je věřitel nucen domáhat se svého práva v rozhodčím řízení), odvolací soud předesílá, že za situace, kdy jde o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků (smluvní pokuty, zástavního práva apod.); i zajištění spotřebitelské smlouvy totiž podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 ObčZ (srov. závěry v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013). Podle ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ nesmí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a podle § 3 odst. 1 ObčZ ujednání o smluvní pokutě se nesmí příčit dobrým mravům. Dobré mravy jsou v soudní praxi vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistotu, neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V souvislosti s institutem smluvní pokuty je třeba kromě takto obecně stanovených pravidel užít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit především funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční) a při úvaze o přiměřenosti výše sjednané pokuty je tak třeba posoudit, zda odpovídá účelu smluvní pokuty, který spočívá v pohrůžce dostatečnou citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ nesplnění zajištěné povinnosti. Závěr o přiměřenosti výše smluvní pokuty závisí i na úvaze, zda smluvní pokuta je sjednána v odpovídající, nikoli přemrštěné pobídkové výši a jaký je vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (jinými slovy je třeba přihlédnout i k výši zajištěné částky). Zároveň je třeba posoudit, zda pokuta přiměřeně zabezpečuje věřitele proti případným škodám, tedy zda zahrnuje všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením smluvní povinnosti očekávat. V neposlední řadě je nutné vzít v úvahu celkové okolnosti úkonu, jeho pohnutky a účel, který sledoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne (KSOS 22 INS 9615/2012)

26.8.2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Se zřetelem na shora vyložené principy odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že ujednání v čl. VII. bodu 6 smlouvy o smluvní pokutě ve výši 50.000 Kč (pohledávka e/) pro případ, že věřitel bude nucen uplatnit svá práva formou žaloby u soudu, nebo v rozhodčím řízení, nebo podáním návrhu na výkon rozhodnutí, exekucí, nebo v dražbě je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Smluvená pokuta nesplňuje funkci preventivní, uhrazovací ani sankční a se zřetelem k dalším způsobům zajištění vrácení poskytnutého spotřebitelského úvěru (sjednanými úroky, úroky z prodlení, kapitalizací úroků, okamžitým zesplatněním veškerých v budoucnu splatných nároků, zástavním právem) způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch a k újmě dlužníka jako spotřebitele. Ujednání je tedy i v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 ObčZ. Soud prvního stupně správně uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 50.000 Kč je z uvedených důvodů neplatné, proto nelze tento nárok věřiteli přiznat.

Na rozdíl od soudu prvního stupně považuje odvolací soud další ujednání o smluvní pokutě ve výši 10.000 Kč podle čl. VII. bod 9 smlouvy (pohledávka d) za platné. Touto smluvní pokutou je totiž zajištěna povinnost dlužníka oznámit věřiteli ve stanovené lhůtě tří dnů skutečnost, která by mohla mít za následek ohrožení řádného splácení půjčky, jako je zahájení exekučního, insolvenčního či jiného obdobného řízení, přičemž v případě zahájení insolvenčního řízení má tato skutečnost zásadní význam pro včasné uplatnění pohledávek věřitele, vyplývajících ze smlouvy o půjčce, v insolvenčním řízení (srov. ustanovení § 136 odst. 1 písm. d/, odst. 3 IZ). Pokud strany sjednaly pro případ nedodržení uvedené povinnosti pokutu ve výši 10% z půjčené částky, není účel sjednání smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy ani nezpůsobuje nerovnost v právech smluvních stran v neprospěch dlužníka, a ani výše smluvní pokuty není s ohledem na zajišťovanou povinnost ze smlouvy nepřiměřená.

Podle názoru odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ a není v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 ObčZ ani ujednání v čl. VI. bodu 1 smlouvy o smluvní pokutě ve výši 3 % opožděné platby za každý započatý měsíc prodlení, sjednané pro případ prodlení dlužníka s úhradou některé splatné částky (pohledávka c). Sjednaná smluvní pokuta totiž slouží k zajištění povinností dlužníka ze smlouvy, nepřekračuje její účel spočívající zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníkovi ani nezpůsobuje nerovnost v právech účastníků. S ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky -jistiny ve výši 100.000 Kč-a výší smluvní pokuty-3% z dlužné částky za každý měsíc prodlení-ji nelze shledat nepřiměřenou. Smluvní pokuta v přihlášené výši 141.412,50 Kč vznikla v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka s vrácením dluhu, což jde k tíži dlužníka. Čím je totiž doba prodlení kratší, tím je smluvní pokuta nižší a naopak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2009, sen. zn. 33 Odo 1779/2006). V projednávané věci se výše sjednané pokuty podle čl. III. a VII. (KSOS 22 INS 9615/2012) smlouvy stanovuje v návaznosti na výši splátky dlužné jistiny, k níž se připočítávají dohodnuté úroky. Soud prvního stupně se pro svůj nesprávný právní názor o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě otázkou výše uplatněné smluvní pokuty vůbec nezabýval, a z obsahu spisu nelze její výši bez dalšího dovodit.

Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud dále rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 1) v té části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem pohledávku ve výši 50.000 Kč z titulu smluvní pokuty, jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, a v části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že určil, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem pohledávku d) v celkové výši 10.000 Kč z titulu smluvní pokuty podle smlouvy o půjčce ze dne 14.7.2009. V další napadené části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce má za dlužníkem Petrem Nakládalem pohledávku c) ve výši 141.412,50 Kč z titulu smluvní pokuty, odvolací soud rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1, § 221 odst. 1, písm. a/ o.s.ř.).

V dalším řízení se soud prvního stupně bude zabývat otázkou výše přihlášených pohledávek a), b) a c), přičemž v této souvislosti bude vycházet z podmínek, dohodnutých ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně rovněž přihlédne k tomu, v jakém rozsahu byly pohledávky insolvenční správkyní uznány, a dále k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu, že kapitalizované úroky za dobu po rozhodnutí o úpadku nelze podle § 170 písm. a) IZ uspokojit, a že ujednání o smluvní pokutě, týkající se pohledávky c) není neplatné. Své rozhodnutí pak soud prvního stupně odůvodní v souladu s ustanovením § 157 o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 15. července 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu