13 VSOL 32/2016-179
22 ICm 1563/2012 13 VSOL 32/2016-179 (KSOS 22 INS 15655/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla ve věci žalobců a) PARTR spol. s r.o., se sídlem Slušovice, Všemina 234, PSČ 763 15, identifikační číslo 60728515, zastoupeného JUDr. Pavlem Dvorským, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 588, Zlín, PSČ 760 01, b) Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Zlín, Na Honech II 4907, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Zlín, Rašínova 68/3, PSČ 760 01, proti žalovanému FOKR Czech s.r.o., se sídlem Valašské Meziříčí, Havlíčkova 234/1, PSČ 757 01, identifikační číslo 25873580, zastoupenému JUDr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, PSČ 756 61, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, se sídlem Ostrava 1, Na Hradbách 21, PSČ 729 01, o určení pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 1563/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Valašské Meziříčí-Krásno nad Bečvou, Obora 64, PSČ 757 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 15655/2011, rozhodl o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 ICm 1563/2012-103 (KSOS 22 INS 15655/2011) ze dne 19.9.2014, isir.justi ce.cz (KSOS 22 INS 15655/2011)

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.087 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.758 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 22.581.863 Kč, kterou přihlásil přihláškou č. P14 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSOS 22 INS 15655/2011 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 21.893 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 19.741 Kč (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že podáním doručeným soudu dne 9.2.2012 popřel žalobce a) jako věřitel č. 11 pohledávku žalovaného jako věřitele č. 14, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P14 ve výši 22.580.863 Kč. Podáním doručeným soudu dne 9.2.2012 popřel tuto pohledávku žalovaného rovněž žalobce b) jako věřitel č. 15. Tyto popěrné úkony (incidenční žaloby) byly vedeny u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 1563/2012 a sp. zn. 22 ICm 1564/2012, soud shledal podmínky pro spojení obou řízení, a proto usnesením č. j. 22 ICm 1563/2012-33 (KSOS 22 INS 15655/2011 ze dne 29.4.2014 rozhodl o spojení obou řízení tak, že společné řízení bude vedeno pod sp. zn. 22 ICm 1563/2012. Soud vyšel ze skutkového stavu, že dne 1.9.2011 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka, usnesením ze dne 25.11.2011 byl odmítnut návrh dlužníka na povolení oddlužení, byl zjištěn úpadek dlužníka, insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Ladislava Stradějová a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs. Usnesením ze dne 17.2.2012 byla insolvenční správkyně JUDr. Ladislava Stradějová odvolána z funkce, novým insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Lukáš Stoček. Žalobci a) a b) jako věřitelé dlužníka přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka, u přezkumného jednání dne 25.5.2012 byly (KSOS 22 INS 15655/2011) přezkoumány přihlášky pohledávek č. P1 až P16. Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku v celkové výši 22.580.863 Kč (sestávající se z jistiny ve výši 4.500.000 Kč, smluvní pokuty ve výši 15.000.714 Kč a úroku z prodlení ve výši 2.347.576 Kč), jako důvod vzniku pohledávky věřitel uvedl půjčku společnosti STELIT spol. s r.o. splatnou dne 1.5.2002, a to dle smlouvy ze dne 6.3.2002 a smlouvy o převzetí dluhu ze dne 20.6.2002, na základě které převzal dluh společnosti STELIT spol. s r.o. dlužník Pavel anonymizovano , který byl v době podpisu smlouvy o půjčce jediným jednatelem a společníkem společnosti STELIT spol. s r.o. Pohledávku žalovaný přihlásil jako vykonatelnou ve výši 20.214.287 Kč na základě notářského zápisu sp. zn. NZ 103/2002, N 127/2002 sepsaného dne 29.4.2002 JUDr. Milošem Vaiglem, notářem v Novém Jičíně, jehož účastníky byli dlužník STELIT spol. s r.o. jako povinný a věřitel FOKR Czech s.r.o. jako oprávněný. Součástí notářského zápisu je plná moc udělená dne 6.3.2002 Pavlem anonymizovano jako jednatelem společnosti STELIT spol. s r.o. Janu Fojtíkovi, ve které dlužník STELIT spol. s r.o. svůj závazek ze smlouvy o půjčce uznal a zavázal se jej uhradit do 1.5.2002. Dne 20.6.2002 byla mezi společností STELIT spol. s r.o., zastoupené jednatelem Pavlem anonymizovano , a dlužníkem Pavlem anonymizovano jako fyzickou osobou uzavřena smlouva o převzetí dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 6.3.2002, na základě které věřitel FOKR Czech, s.r.o. půjčil dlužníku STELIT spol. s r.o. částku 4.500.000 Kč se splatností dne 1.5.2002. V bodě II. smlouvy Pavel anonymizovano prohlásil, že podle ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku se dohodl s dlužníkem, že za něj přejímá dluh uvedený v bodě I. a zavazuje se uhradit věřiteli částku 4.500.000 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně od 1.5.2002, splatnou vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce až do úplného zaplacení, a nastupuje jako dlužník na jeho místo, dluh uhradí společnosti FOKR Czech, s.r.o. místo původního dlužníka STELIT spol. s r.o. Dále prohlásil, že uznává tento dluh co do důvodu a výše tak, jak je uvedeno v notářském zápise sp. zn. NZ 103/2002, N 127/2002. V bodě III. smlouvy věřitel FOKR Czech, s.r.o. souhlasil s převzetím dluhu uvedeného v bodě I. a II. smlouvy Pavlem anonymizovano . Ve smlouvě jsou uvedeni jako smluvní strany společnost STELIT spol. s r.o. jako dlužník, Pavel anonymizovano jako fyzická osoba, která přejímá dluh dlužníka a nastupuje na jeho místo, a společnost FOKR Czech, s.r.o. jako věřitel. Smlouva je podepsána za věřitele Ing. Tomášem Krupou, jednatelem věřitele, který uznal podpis na listině za vlastní dne 23.2.2011, za dlužníka a současně novým dlužníkem Pavlem anonymizovano , který uznal podpis na listině za vlastní dne 22.2.2011. V období od 25.10.1999 do 1.8.2002 byl Pavel anonymizovano jediný jednatel společnosti STELIT spol. s r.o., současně byl zapsán jako jediný společník této společnosti od 25.10.1999 do 26.8.2002. Soud dospěl k závěru, že žalobci a) a b) jsou aktivně legitimováni k podání žaloby, neboť se jedná o přihlášené věřitele a skutečnost, že jejich pohledávky byly popřeny insolvenčním správcem, je nerozhodná. Popěrné úkony obou žalobců byly učiněny řádně na předepsaném formuláři podle ustanovení § 200 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), oba žalobci popřeli pravost pohledávky žalovaného. Skutečnost, že popěrný úkon žalobců neobsahuje žalobní petit, není vadou. Nadto oba žalobci k výzvě soudu v průběhu řízení žalobní (KSOS 22 INS 15655/2011) petit doplnili. Soud dále uzavřel, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku za dlužníkem vykonatelnou pohledávku co do jistiny a smluvní pokuty v celkové výši 20.214.287 Kč, vyjma úroku z prodlení ve výši 2.367.576 Kč, jejíž vykonatelnost opírá o notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, a proto se u popěrných úkonů žalobců neuplatní omezení vyplývající z ustanovení § 200 odst. 6 IZ, neboť takové omezení se týká pouze pohledávek přiznaných pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, což notářský zápis není. Žalobci a) a b) proto nejsou v popěrném úkonu nijak omezeni a důvodem popření může být i jiné právní posouzení věci. Soud se především zabýval námitkou žalobců, že smlouva o převzetí dluhu uzavřená dne 20.6.2002 je absolutně neplatná pro rozpor s kogentním ustanovením § 132 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 20.6.2002. Smlouva o převzetí dluhu byla uzavřena podle ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku (účinného do 31.12.2013) mezi Pavlem anonymizovano a společností STELIT spol. s r.o., jejímž jediným jednatelem i společníkem byl k datu uzavření smlouvy Pavel anonymizovano . Jedná se proto o smlouvu, ohledně které musí být splněny podmínky ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění, tedy smlouvu, která vyžaduje kvalifikovanou písemnou formu, tj. formu notářského zápisu nebo písemnou formu s tím, že listina musí být podepsána před orgánem pověřeným legalizací. Přitom k naplnění této kvalifikované písemné formy nepostačuje uznání podpisu na listině za vlastní. Pavel anonymizovano nepodepsal listinu před orgánem pověřeným legalizací, teprve po uplynutí více než osmi let od uzavření smlouvy uznal svůj podpis na smlouvě za vlastní. Pro nedodržení kvalifikované písemné formy smlouvy je proto smlouva o převzetí dluhu ze dne 20.6.2002 absolutně neplatná. Obrana žalovaného, že úprava ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění se nevztahuje na trojstranné právní úkony, nýbrž toliko dvoustranné právní úkony, neobstojí. Z ustanovení § 531 občanského zákoníku jednoznačně vyplývá, že smlouva o převzetí dluhu je dvoustranným právním úkonem mezi dosavadním dlužníkem a novým dlužníkem, a účinnou se stává až věřitelovým souhlasem. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 2011/2007 ze dne 1.9.2009. Pokud jde o obranu žalovaného, že Pavel anonymizovano se stal dlužníkem vedle dlužníka STELIT spol. s r.o., tedy přistoupil k dluhu dlužníka STELIT spol. s r.o. podle ustanovení § 531 odst. 2 občanského zákoníku, je podle soudu rozhodné, že žalovaný jako důvod vzniku pohledávky v přihlášce uvedl smlouvu o půjčce a smlouvu o převzetí dluhu, nikoli smlouvu o přistoupení k dluhu. Nadto z jazykového vyjádření i z odkazu na zákonné ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku ve smlouvě o převzetí dluhu je zřejmý jednoznačný obsah smlouvy, který nevzbuzuje pochybnosti o vůli jednajících stran. Je-li smlouva o převzetí dluhu absolutně neplatná, Pavel anonymizovano se nestal novým dlužníkem z tvrzené smlouvy o půjčce, a proto pohledávka žalovaného za dlužníkem není po právu. Z tohoto důvodu se soud již nezabýval dalšími popěrnými důvody žalobců a neprováděl další dokazování. (KSOS 22 INS 15655/2011)

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Namítl, že nebyly splněny podmínky řízení, neboť popěrné úkony žalobců jsou imperfektní, když neobsahují podstatnou náležitost žaloby, a to údaj o tom, čeho se žalobci domáhají (žalobní petit), a proto měly být soudem prvního stupně odmítnuty. Pokud soud prvního stupně vyzval žalobce k odstranění vad podání, jednal v rozporu s ustanovením § 200 odst. 2 věty za středníkem IZ. Namítl dále, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění se vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mezi společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník jedná jménem společnosti, nevztahuje se však na smlouvy, jejichž účastníkem jsou i další subjekty, respektive smluvní strany. Z textu předmětné smlouvy lze jednoznačně dovodit, že smluvní stranou byl také žalovaný. Přitom zákon nezakazuje, respektive umožňuje uzavřít smlouvu o převzetí dluhu i jako smlouvu vícestrannou, kdy jednou ze smluvních stran je také věřitel. Podle jeho názoru soud prvního stupně nepostupoval v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého je právní úkony vyjádřené slovy třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Soud prvního stupně se však zaměřil pouze na jazykový výklad smlouvy, nezkoumal vůli stran, přičemž z projevu vůle smluvních stran vtělené do smlouvy bez pochybností vyplývá, že dlužník Pavel anonymizovano projevil vůli uhradit za dlužníka-společnost STELIT spol. s r.o. dluh vůči žalovanému a dluh uznal co do důvodu a výše. Poukázal na to, že obsah smlouvy byl vytvořen po dohodě všech smluvních stran, tedy existovala dohoda, že dlužník Pavel anonymizovano uhradí dluh za dlužníka STELIT spol. s r.o. Podle jeho názoru ze strany dlužníka tak došlo po dohodě s žalovaným k převzetí dluhu ve smyslu ustanovení § 531 odst. 2 občanského zákoníku. Soud prvního stupně nesprávně dospěl k závěru, že by se v dané věci jednalo o nové (a nepřípustné) uplatnění důvodu vzniku pohledávky, neboť je nerozhodné, že žalovaný odkázal na ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku a měl správně odkázat na ustanovení § 531 odst. 2 občanského zákoníku. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne.

Žalobce a) se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že soud prvního stupně se ve vztahu k popěrnému úkonu zcela správně vypořádal s argumentací žalovaného a neuznal ji za důvodnou. Pokud se týká dalších odvolacích důvodů, považuje odvolání žalovaného za účelové, rovněž v tomto směru se soud prvního stupně podrobně vypořádal s argumentací žalovaného a správně ji neuznal za relevantní. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Žalobce b) se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že soud prvního stupně se náležitě vypořádal s argumentací žalovaného, odůvodnění rozhodnutí je přesvědčivé. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. (KSOS 22 INS 15655/2011)

Vrchní státní zastupitelství se k odvolání žalovaného vyjádřilo tak, že odvolání žalovaného není důvodné a rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné.

Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání taktéž žalobce a), výslovně proti výroku II., kterým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a) a žalovaným, a žalobce b), výslovně proti výroku III., kterým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem b) a žalovaným.

Žalobce a) v odvolání namítl, že soud prvního stupně mu sice správně přiznal právo na náhradu nákladů řízení, avšak v nesprávné výši. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 19/2012 ze dne 30.5.2013 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23.2.2011 s tím, že tarifní hodnotou v případě sporu o popření pohledávky je hodnota pohledávky, a proto mělo být postupováno podle ustanovení § 8 advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Navrhl, aby odvolací soud změnil výrok II. napadeného rozhodnutí tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu na náhradě nákladů řízení částku 267.485,30 Kč.

Žalobce b) v odvolání shodně namítl, že soud prvního stupně mu sice správně přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému, avšak v nesprávné výši. Poukázal na ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 13/2013 ze dne 27.6.2013 projednávanou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2803/13 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23.2.2011. Navrhl, aby odvolací soud výrok III. napadeného rozhodnutí změnil tak, že žalovanému bude uložena povinnost zaplatit mu na náhradě nákladů řízení částku 202.134,41 Kč.

Žalovaný se k odvolání žalobců a) a b) vyjádřil tak, že žalobci citovaný ústavní nález není v dané věci přiléhavý, neboť Ústavní soud nerozhodoval ve věci incidenčního sporu, ale v běžném sporu občanskoprávním. Podle jeho názoru je s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 19/2012 ze dne 30.5.2013 nutno aplikovat ustanovení § 9 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31.12.2012. Pokud jde o odměnu za právní služby v incidenčním řízení od 1.1.2013, tato je jednoznačně stanovena v ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Odvolání žalobců proto není důvodné. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo ve výrocích II. a III. potvrzeno.

Vrchní státní zastupitelství se k odvolání žalobců a) a b) nevyjádřilo.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu (KSOS 22 INS 15655/2011) rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

Z obsahu spisu vyplývá, že věřitel a) podal u soudu prvního stupně dne 9.2.2012 (na předepsaném formuláři) Popření pohledávky přihlášeným věřitelem, ve kterém jako věřitel v insolvenčním řízení dlužníka popřel pravost pohledávky žalovaného jako věřitele v insolvenčním řízení dlužníka. Jako důvod popření uvedl absolutní neplatnost dohody o převzetí dluhu ze dne 20.6.2002 pro rozpor s ustanovením § 132 odst. 3 obchodního zákoníku ve znění rozhodném ke dni uzavření dohody. Dále popřel existenci půjčky, z níž je odvozen nárok žalovaného, z důvodu, že půjčka nebyla poskytnuta, případně je promlčena, a namítl neplatnost notářského zápisu a nedostatek jeho materiální vykonatelnosti. Ze spisu vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 1564/2012 vyplývá, že dne 9.2.2012 věřitel b) podal u soudu prvního stupně dne 9.2.2012 (na předepsaném formuláři) podání označené jako Popření pohledávky přihlášeným věřitelem, ve kterém jako věřitel v insolvenčním řízení dlužníka popřel pravost pohledávky žalovaného jako věřitele v insolvenčním řízení dlužníka. Jako popěrný důvod uvedl, že pohledávka neexistuje, neboť půjčka nevznikla, případně je promlčena, notářský zápis není materiálně vykonatelný, dohoda o převzetí dluhu ze dne 20.6.2002 je absolutně neplatná, žalovaný není věřitelem dlužníka. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se k žalobě žalobce a) vyjádřilo tak, že dohoda o převzetí dluhu ze dne 20.6.2002 je absolutně neplatná pro rozpor s kogentním ustanovením § 132 odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění z důvodu, že legalizaci podpisu Pavla anonymizovano na dohodě byla provedena až dne 22.2.2011. Dále se ztotožnilo s názorem žalobců co do promlčení nároku žalovaného a neshledalo důvodnou námitku ohledně platnosti notářského zápisu s tím, že tento je nutno vnímat jako veřejnou listinu ve smyslu ustanovení § 134 o.s.ř., a proto je dána presumpce správnosti této listiny. Přisvědčilo námitce žalobců, že tomuto notářskému zápisu lze vytknout nedostatek materiální vykonatelnosti co do smluvní pokuty a příslušenství pohledávky. Navrhlo, aby soud žalobě vyhověl. Usnesením č. j. 22 ICm 1563/2013-33 (KSOS 22 INS 15655/2011) ze dne 29.4.2014 (pravomocným dne 9.5.2014) byla spojena řízení vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 1563/2012 a sp. zn. 22 ICm 1564/2012 ke společnému řízení. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že popření pohledávek obou žalobců neobsahuje podstatnou náležitost žaloby, a to údaj o tom, čeho se žalobci domáhají (žalobní petit), podání neobsahují údaj o datu narození nebo rodného čísla osoby, která popření pohledávky přihlášeným věřitelem podepsala, žalobci nejsou aktivně věcně legitimováni, neboť nejsou věřiteli dlužníka, když o jejich přihlášených pohledávkách jsou vedeny incidenční spory, které nejsou dosud pravomocně skončeny. Pokud se jedná o neplatnost dohody o převzetí dluhu, (KSOS 22 INS 15655/2011) toto ustanovení dopadá pouze na dvoustranné právní úkony, v daném případě se však jednalo o trojstranný právní úkon, neboť další smluvní stranou byl také žalovaný jako věřitel. Dohoda je proto neplatná pouze v části týkající se smluvního vztahu mezi společností STELIT spol. s r.o. a Pavlem anonymizovano a Pavel anonymizovano je zavázán na základě ustanovení § 531 odst. 2 občanského zákoníku. Nadto plná moc, která je součástí notářského zápisu obsahuje uznání dluhu, a proto platí vyvratitelná právní domněnka o existenci závazku ze smlouvy o půjčce, důkazní břemeno o opaku nesou žalobci. Pokud jde o námitku promlčení, tato je nedůvodná, neboť smlouva o půjčce byla uzavřena podle ustanovení § 657 občanského zákoníku.

Odvolací soud především uzavírá, že soud prvního stupně učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění, která ani nebyla účastníky zpochybněna, a na základě těchto zjištění dospěl ke správným skutkovým závěrům. Odvolací soud proto na tyto skutkové závěry soudu prvního stupně pro stručnost odůvodnění odkazuje.

Podle § 200 odst. 1 IZ, věřitel je oprávněn písemně popřít pohledávku jiného věřitele. Popření pohledávky musí mít stejné náležitosti jako žaloba podle občanského soudního řádu a musí z něj být patrno, zda se popírá pravost, výše nebo pořadí pohledávky. Popření pohledávky lze učinit pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis. Podobu formuláře zveřejní ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup; tato služba nesmí být zpoplatněna.

Podle § 200 odst. 2 věty prvé IZ, k popření pohledávky přihlášeným věřitelem se přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije. Po uplynutí této lhůty již nelze měnit uplatněný důvod popření.

Náležitosti formuláře, jehož prostřednictvím dochází ze strany přihlášených věřitelů k popření pohledávek, jsou stanoveny v ustanovení § 22a vyhl. č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádí podle ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Mezi tyto náležitosti patří a) označení popření pohledávky přihlášeným věřitelem , b) označení insolvenčního soudu a spisovou značku, pod níž je vedeno insolvenční řízení, c) označení věřitele, který pohledávku popírá, d) označení věřitele, jehož pohledávka je popírána, a označení pohledávky, která je popírána, e) vymezení důvodů, pro které je pohledávka popírána co do její pravosti, jde-li o popření pravosti pohledávky, f) vymezení důvodu, pro které je pohledávka popírána co do její výše, a údaj o skutečné výši pohledávky, jde-li o popření výše pohledávky, g) vymezení důvodů, pro které je pohledávka popírána co do jejího pořadí, a údaj o pořadí, v jakém má být pohledávka uplatněna, jde-li o popření pořadí pohledávky, h) seznam příloh popření pohledávky přihlášeným věřitelem, i) údaje o osobě, která popření pohledávky (KSOS 22 INS 15655/2011) přihlášeným věřitelem podepsala, j) datum a podpis. Formulář pro uplatnění popěrného úkonu je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti České republiky.

Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda popěrné úkony obou žalobců (podané u soudu prvního stupně dne 9.2.2012) byly učiněny v souladu s ustanovením § 200 odst. 1 a odst. 2 IZ.

Vzhledem k tomu, že popření pohledávky obou žalobců bylo podáno u soudu dne 9.2.2012 a přezkumné jednání se konalo dne 25.5.2012, lze uzavřít, že oba žalobci uplatnili své popření pohledávky žalovaného včas.

Podle odvolacího soudu i v případě podání incidenční žaloby o popření pohledávky věřitele platí zásada, že soudu musí být z podané žaloby zřejmé, o čem a na jakém podkladě má soud ve věci rozhodnout. Žalobce má proto povinnost v žalobě tvrdit skutečnosti k popření označené a specifikované pohledávky jiného věřitele, které jsou vymezeny rozsahem popření a důvody, jež k popření pohledávky věřitele vedly. Odvolateli lze přisvědčit v tom, že v dané věci popření pohledávky obou věřitelů neobsahují závěrečný návrh, z něhož by explicitně vyplývalo, jak má podle podané žaloby soud rozhodnout, přesto však odvolací soud nesdílí názor odvolatele o vadách podání obou žalobců, které by bránily v projednání věci. Při hodnocení úkonu popření přihlášky věřitelem je třeba přihlížet ke specifické formě tohoto úkonu, který je podáván na předepsaném formuláři se zákonem stanovenými náležitostmi a z něhož (obsahu formuláře) petit podané žaloby vyplývá pouze nepřímo. Formulář primárně věřitele směřuje ke specifikaci popřené pohledávky a důvodům jejího popření, které se v případě splnění zákonných podmínek stávají současně věřitelovými žalobními tvrzeními. Vyplývá z nich, čeho se věřitel domáhá a z jakých důvodů, a ze zákona je zřejmé, jakou žalobu věřitel podal (§ 193 až 195 IZ). S ohledem na dikci ustanovení § 200 IZ proto není nutné trvat na požadavku doslovného uvedení závěrečného návrhu žaloby na popření pohledávky, od něhož ustoupila i obecná soudní praxe ve sporném civilním řízení (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 112/2007 ze dne17.3.2008, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud proto přisvědčuje správnému závěru soudu prvního stupně, že k popření pohledávky obou žalobců bylo třeba ve smyslu ustanovení § 200 odst. 2 IZ přihlížet, tedy rozhodnout o něm v incidenčním sporu (§ 159 odst. písm. a/ IZ).

V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2011/2007 ze dne 1.9.2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/2010), na které poukázal soud prvního stupně, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku upravuje převzetí dluhu třetí osobou na místo původního dlužníka (tzv. privativní intercese). Děje se tak na základě písemné smlouvy uzavíraná mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem). Obsah takové smlouvy text zákona neupravuje (vyjma požadavku, že se jedna smluvní strana- (KSOS 22 INS 15655/2011) přejímatel zavazuje převzít dluh na místo druhé smluvní strany-dosavadního dlužníka). Smlouva o převzetí dluhu se po svém uzavření (mezi původním dlužníkem a přejímatelem) stává účinnou až věřitelovým souhlasem, bez takového souhlasu (jehož forma není předepsána) nevyvolává smlouva o převzetí dluhu zamýšlené právní účinky (vznikl by pouze právní poměr mezi původním dlužníkem a třetí osobou, věřitel by však se třetí osobou v žádném právním vztahu nebyl). Účinky převzetí dluhu tedy nastanou, jakmile věřitelem projevený souhlas dojde původnímu dlužníku nebo přejímateli. Tím vstupuje přejímatel (v rozsahu, v němž dluh převzal) do právního vztahu na místo původního dlužníka (stane se dlužníkem místo něj) a od té doby je věřitel oprávněn (a povinen) vymáhat pohledávku po něm. Platným převzetím dluhu tak dochází k singulární sukcesi. Podstatou závazkového právního vztahu založeného smlouvou o převzetí dluhu uzavíranou mezi původním dlužníkem a přejímatelem je závazek přejímatele převzít (a uhradit) za původního dlužníka dluh jeho věřiteli. Jakkoli od doby, kdy věřitelův souhlas s touto (platně uzavřenou) smlouvou dojde původnímu dlužníku nebo přejímateli, je dlužníkem přejímatelem (jenž vůči věřiteli od této doby vystupuje jako osoba, která plní vlastní dluh), podstata ujednání mezi původním dlužníkem a přejímatelem tkví právě v tom, aby přejímatel uhradil (poté, co smlouva o převzetí dluhu nabude účinnosti) dluh za původního dlužníka (na jeho místě). Věřitel smluvní stranou smlouvy o převzetí dluhu není, k dohodě mezi dlužníkem a tím, kdo nastoupí jako dlužník na jeho místo (přejímatelem), dává toliko souhlas.

V dané věci je sice účastníkem předmětné smlouvy i věřitel, avšak tento ve smlouvě dal toliko souhlas s převzetím dluhu, tedy souhlas k úkonu učiněnému mezi dlužníkem a novým dlužníkem podle ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku.

Soud prvního stupně předně dospěl k závěru, že smlouva o převzetí dluhu ze dne 20.6.2002 je neplatná pro rozpor s ustanovením § 132 odst. 3 občanského zákoníku v rozhodném znění (ke dni uzavření smlouvy), neboť se jedná o smlouvu uzavřenou mezi společností a jediným společníkem této společnosti, který jednal rovněž jménem této společnosti, jež sice byla uzavřena v písemné formě, avšak nebyla podepsána před orgánem pověřeným legalizací, když k ověření podpisu účastníků této dohody došlo až několik let po jejím uzavření. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně k tomu správně uzavřel, že uznání podpisu na takové listině za vlastní nepostačuje k naplnění kvalifikované písemné formy požadované tímto zákonným ustanovením.

Z ustanovení § 132 odst. 3 občanského zákoníku v rozhodném znění vyplývá, že pokud je jediný společník též jednatelem společnosti a je uzavřena smlouva mezi společností a tímto jediným společníkem, který současně jedná jménem této společnosti, zákon vyžaduje, aby tyto smlouvy měly formu notářského zápisu nebo písemnou formu a současně listina byla podepsána před orgánem pověřeným legalizací (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 (KSOS 22 INS 15655/2011)

Cdo 3745/2013 ze dne 7.5.2014, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Přitom stanoví-li zákon pro určitý právní úkon kvalifikovanou formu jako výjimku ze zásady bezformálnosti předepsaných právních úkonů, nemůže být zásadně účelu zákona dosaženo, aniž by byla dodržena předepsaná forma. Povinnost dodržet kvalifikovanou formu požadovanou ustanovením § 132 odst. 3 obchodního zákoníku je stanovena (pod sankcí absolutní neplatnosti) pro veškeré smlouvy (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 689/2014 ze dne 28.7.2014, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Odvolací soud nicméně poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 3764/2013 ze dne 24.11.2015 (přístupného na webových stránkách Nejvyššího soudu), dle kterých ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku platí i pro jednostranný právní úkon (uznání závazku), neboť vzhledem k účelu sledovanému tímto ustanovením obchodního zákoníku, jímž je zejména ochrana zájmu třetích osob, není žádného důvodu činit rozdíl mezi dvoustranným a jednostranným právním úkonem zasahujícím do práv třetích osob. Podle odvolacího soudu lze tak dospět k závěru, že ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku platí i pro vícestranné právní úkony, a to právě s ohledem na účel sledovaný tímto zákonným ustanovením. Odvolací soud proto neshledává důvodnou odvolací námitku žalovaného, že na danou smlouvu ustanovení § 132 odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění nedopadá.

Pokud jde o výklad písemně uzavřené smlouvy o převzetí dluhu ze dne 20.6.2002, soud prvního stupně podle odvolacího soudu zcela správně dospěl k závěru, že jde o právní úkon podle ustanovení § 531 odst. 1 občanského zákoníku, na základě které se Pavel anonymizovano dohodl s dlužníkem STELIT spol. s r.o., že přejímá jeho dluh a nastoupí na jeho místo jako dlužník a že k tomuto převzetí dluhu dal věřitel-společnost FOKR Czech, s.r.o. souhlas. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že tento projev vůle je z obsahu předmětného právního úkonu zcela zřejmý, tedy není dána žádná pochybnost o obsahu tohoto právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, kterou je třeba odstranit pomoci výkladu právního úkonu, když obsah právního úkonu je zaznamenán písemně (a proto určitost projevu vůle je proto dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán) a z textu listiny je poznatelné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou práva a povinnosti jejích účastníků. K tomu odvolací soud považuje za nutné uvést, že pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 3449/2006 ze dne 20.11.2007, sp. zn. 21 Cdo 3400/2007 ze dne 18.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 3660/2007 ze dne 29.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 4901/2007 ze dne 13.11.2009 a sp. zn. 21 Cdo 997/2013 ze dne 8.4.2014, všechna přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku tak nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje (KSOS 22 INS 15655/2011) pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (jako objektivní kategorie) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 4149/2008 ze dne 22.9.2010, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Podle odvolacího soudu tak neobstojí odvolací námitka žalovaného, že je třeba zabývat se výkladem předmětné dohody a zkoumat vůli smluvních stran.

Na základě shora uvedeného odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je-li smlouva o převzetí dluhu ze dne 20.6.2011 pro rozpor s ustanovením § 132 odst. 3 obchodního zákoníku v rozhodném znění absolutně neplatná (§ 39 občanského zákoníku), žalovaný není věřitel dlužníka, tedy přihlášenou pohledávku za dlužníkem nemá.

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Pokud jde o výroky II. a III. napadeného rozhodnutí, kterými soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení podle procesního úspěchu účastníků s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a ve vztahu ke kterým odvolatelé pouze namítli, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši náhrady nákladů řízení, která jim byly přiznána, odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je i v této části správné. Soud prvního stupně zcela správně stanovil odměnu za úkony právní služby učiněné do 31.12.2012 podle ustanovení § 7 bod 5. a § 9 odst. 3, písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012, a za úkony právní služby učiněné od 1.1.2013 podle ustanovení § 7 bod 5. a § 9 odst. 4, písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013. K tomu odvolací soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 19/2012 ze dne 30.5.2013 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/2013), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že incidenční spor o popření (určení) pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012) sporem o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, u kterého se považuje (pro rozhodnou dobu) za tarifní hodnotu částka 25.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátní tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100 Kč. Nejvyšší soud pak v rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 15/2013 ze dne 11.7.2013 (přístupném na webových stránkách Nejvyššího soudu) uzavřel, že incidenční spor o určení pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1.1.2013) sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Shodné závěry Nejvyšší soud vyslovil (KSOS 22 INS 15655/2011) i ve vztahu k incidenčním sporům o vyloučení věci z majetkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2650/2011 ze dne 27.6.2013, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, a sp. zn. 29 ICdo 13/2013 ze dne 27.6.2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 91/2013). Pokud žalobci v odvolání poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23.2.2011, podle odvolacího soudu toto rozhodnutí není na danou věc přiléhavé, neboť v tomto rozhodnutí se Ústavní soud vyjádřil k odměně za úkony právní služby v řízení, které nebylo incidenčním sporem.

Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobcům a) a b) právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému.

Žalobce a) má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12.087 Kč představující náklady právního zastoupení, které se sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (odvolání) ve výši 1.550 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 2. písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), odměny za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu), celkem ve výši 6.200 Kč (§ 7 bod 5. § 9 odst. 4 písm. c/, § 11 odst. 1 písm. d/ a písm. g/ téže vyhlášky), paušální náhrady za tyto tři úkony právní služby po 300 Kč, celkem ve výši 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), náhrady za ztrátu času za cestu k jednání odvolacího soudu a zpět (Zlín-Olomouc a zpět), 6 započatých půlhodin po 100 Kč, celkem ve výši 600 Kč (§ 14 odst. 3 téže vyhlášky), cestovného ve výši 739 Kč, za cestu k jednání odvolacímu soudu osobním automobilem značky Škoda Superb, RZ 3Z65566, celkem 130 km, při průměrné spotřebě 6,4 litrů na 100 km a ceně pohonných hmot (nafta) 29,50 Kč za jeden litr (§ 13 odst. 1 téže vyhlášky, § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhlášky č. 385/2015 Sb., § 157 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů), vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 2.098 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Žalobce b) má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 11.758 Kč představující náklady právního zastoupení, které se sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (odvolání) ve výši 1.550 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c/, § 11 odst. 2 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), odměny za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), celkem ve výši 6.200 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c/, § 11 odst. 1 písm. d/ a písm. g/ téže vyhlášky), paušální náhrady za tyto tři úkony právní služby po 300 Kč, celkem ve výši 900 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), náhrady ztráty času za cestu k jednání odvolacího soudu Zlín-Olomouc a zpět, 4 započaté půlhodiny po 100 Kč, celkem ve výši 400 Kč (§ 14 odst. 3 téže vyhlášky), (KSOS 22 INS 15655/2011) cestovného ve výši 667 Kč, osobním vozidlem značky Volkswagen Golf, RZ 4Z89586, celkem 130 km při průměrné spotřebě 4,5 litrů na 100 km a ceně pohonných hmot-nafty 29,50 Kč za jeden litr (§ 13 odst. 1 téže vyhlášky, § 1 písm. b/ a § 4 písm. c/ vyhlášky č. 385/2015 Sb., § 157 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů), vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 2.041 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

P o u č e n í : Proti výroku I. tohoto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Proti zbývajícím výrokům tohoto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 8. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r. Vladimíra Kvapilová předsedkyně senátu