13 VSOL 32/2014-36
14 ICm 2963/2012 13 VSOL 32/2014-36 (KSOS 14 INS 11097/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Věrou Vyhlídalovou ve věci žalobkyně JUDr. Anny Antlové, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová 2650/20, PSČ 702 00, insolvenční správkyně dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Opava-Kylešovice, Bílovecká 384/52, PSČ: 747 06, zastoupené Mgr. Janem Svobodníkem, advokátem, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Sadová 2650/20, PSČ 702 00, proti žalovanému Mgr. Davidu Vybíralovi, Praha 6, Vítězné náměstí 10, PSČ 160 00, zastoupenému Mgr. Filipem Šutry, advokátem, se sídlem Praha 7, Holešovice, Veletržní 826/61, PSČ 170 00, o popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 2693/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Opava-Kylešovice, Bílovecká 384/52, PSČ: 747 06, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 11097/2012, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.10.2013, č.j. 14 ICm 2693/2012-15 (KSOS 14 INS 11097/2012), (KSOS 14 INS 11097/2012)

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í tak, že se u r č u j e, že žalovaný nemá za dlužníkem Miroslavem anonymizovano , anonymizovano , bytem Opava -Kylešovice, Bílovecká 384/52, pohledávku ve výši 7.800 Kč z titulu neuhrazených nákladů exekuce.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.228 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 4.414 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.000 Kč a za odvolací řízení ve výši 2.000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Miroslavem anonymizovano pohledávku z neuhrazených nákladů exekuce nařízené Okresním soudem v Opavě usnesením ze dne 4.5.2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-35 ve výši 7.800 Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne 19.9.2012, domáhá určení, že žalovaný nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 7.800 Kč přihlášenou do insolvenčního řízení z titulu nákladů exekuce (odměny exekutora a náhrady hotových výdajů), o nichž bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4.5.2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-35 ve spojení s příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 14.6.2012, č.j. 148 Ex 436/12-31, neboť příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán po zjištění úpadku dlužníka. S ohledem na shodná tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně za svá zjištění (§ 120 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném do 31.12.2013), že exekuce na majetek povinného (dlužníka) byla okresním soudem nařízena dne (KSOS 14 INS 11097/2012)

4.5.2012 (s účinky právní moci od 2.6.2012), mimo jiné, pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a provedením této exekuce byl pověřen žalovaný, přičemž návrh na zahájení insolvenčního řízení byl doručen soudu dne 9.5.2012 a úpadek dlužníka byl zjištěn dne 7.6.2012. Takto zjištěný skutkový stav podřadil soud prvního stupně pod ustanovení § 44, § 89 a § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 188/2011 Sb., ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 217/2009 Sb., a ustanovení § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem ve znění vyhl. č. 63/2012 Sb., a uzavřel, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť základ nároku na úhradu nákladů exekuce vznikl ještě před zjištěním úpadku dlužníka. Jak soud prvního stupně dále uvedl, přesto, že žalobkyně popřela pouze pravost žalovaným přihlášené pohledávky, pro úplnost k výši této pohledávky je nutno poukázat, že je na místě přihlédnout také k důvodu, bránícímu exekutorovi, to je žalovanému, provést exekuci. Soud prvního stupně vyšel ze závěru vysloveného Ústavním soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. Pl.ÚS 23/06, podle něhož, je-li exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, a na straně oprávněného, nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, je exekutorovi přiznána náhrada nákladů řízení vůči povinnému, s tím, že na tento závěr Ústavní soud navázal i v dalších svých rozhodnutích i poté, co bylo ustanovení § 89 exekučního řádu novelizováno. Přestože nebylo zjištěno-jak soud prvního stupně dále pokračoval-že by oprávněný nedostál požadavkům náležité opatrnosti a uvážlivosti (což nebylo ani tvrzeno), opřel své závěry o uvedený výklad ustanovení § 89 exekučního řádu, a sice že dlužníka, jako povinného, stíhá povinnost hradit náklady exekuce, neboť to byl on, kdo dobrovolně nesplnil povinnost uloženou mu exekučním titulem, a proto došlo i k exekučnímu řízení, třebaže v této souzené věci nemohlo být (doposud) pro překážku zahájení insolvenčního řízení provedeno. Ačkoliv žalobce (správně zřejmě žalovaný) nevymohl ničeho-tak jako by tomu bylo při bezvýsledné exekuci v důsledku nemajetnosti povinného, má nárok na odměnu, která činí podle ustanovení § 6 odst. 3 exekučního tarifu 3.000 Kč a na náhradu hotových výdajů, která činí dle § 13 odst. 1 exekučního tarifu 3.500 Kč (navýšeno podle § 87 odst. 1 exekučního řádu o DPH, neboť žalobce -správně zřejmě žalovaný-je plátcem této daně), celkem tedy 7.800 Kč. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s přihlédnutím k ustanovení § 202 insolvenčního zákona, podle kterého nemá žalovaný právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni, která je insolvenční správkyní dlužníka.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatelka přitakala závěru soudu prvního stupně, že základ nároku na náhradu nákladů exekuce se konstituuje rozhodnutím soudu o nařízení exekuce, poukázala však na to, že v případě, je-li usnesení o nařízení exekuce vydáno v době, kdy již exekuci nelze provést (jako je tomu v tomto případě), nemůže exekutorovi vzniknout právo na vynaložené náklady při exekuci, a to ani v paušální minimální výši. (KSOS 14 INS 11097/2012)

Odvolatelka v této souvislosti poukázala na ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, které stanoví, že je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní přepis stanoví, že exekuci nelze provést, nečiní exekutor žádné úkony směřující k provedení exekuce. Podle názoru odvolatelky tedy exekutor v tomto případě nemohl činit ani úkony, na jejichž základě by byl oprávněn požadovat náhradu nákladů za provádění exekuce. Podle odvolatelky závěry Ústavního soudu v jeho rozhodnutí Pl.ÚS 23/06 nelze v této věci aplikovat. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

Žalovaný se v písemném vyjádření k podanému odvolání se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. K argumentaci odvolatelky v podaném odvolání žalovaný poukázal na to, že ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, ve znění uváděném žalobkyní ke dni 4.5.2012 neexistovalo , i pokud by toto ustanovení vyplývalo z jiných ustanovení exekučního řádu, byla exekuce zahájena na základě podání oprávněného, přičemž usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno dne 4.5.2012, tedy ještě před podáním insolvenčního návrhu a jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Exekutor proto byl oprávněn činit úkony směřující k provedení exekuce, takže exekutorovi náklady exekuce skutečně vznikly. K tomu dále uvedl, že samotná vymáhaná pohledávka činila 600.000 Kč a příslušenství, tedy náklady exekuce by byly v tomto případě stanoveny dle vyhlášky č. 330/2001 Sb. mnohem vyšší, než pouze v minimální paušální výši. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Odvolací soud předesílá, že v mezidobí, dne 1.1.2014, nabyl účinnosti zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II-přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

K projednání odvolání nenařizoval odvolací soud jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.), neboť odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se k výzvě soudu usnesením ze dne 3.7.2014, č.j.-30 (KSOS 14 INS 11097/2012), zda souhlasí, aby o odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto (KSOS 14 INS 11097/2012) odvolacím soudem bez nařízení jednání, nevyjádřili, takže se předpokládá, že k tomuto postupu odvolacího soudu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají.

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění popření vykonatelné pohledávky insolvenční správkyní postupem podle ustanovení § 199 IZ.

Podle ustanovení § 199 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).

Soud prvního stupně správně zjistil, že poté, co Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7.6.2012, č.j. KSOS 14 INS 11097/2012-A-6 zjistil úpadek dlužníka, insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni a povolil řešení úpadku oddlužením, žalovaný, jako věřitel v insolvenčním řízení dlužníka Miroslava anonymizovano , přihlásil přihláškou pohledávky, došlou soudu dne 14.6.2012, pohledávku ve výši 7.800 Kč představující odměnu a náhradu hotových výdajů exekutora podle příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 14.6.2012, č.j. 148 Ex 436/12-31 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 4.5.2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-35 Uvedenou pohledávku přihlásil žalovaný jako pohledávku vykonatelnou. U přezkumného jednání, jež se konalo dne 20.8.2012, insolvenční správkyně popřela právo na uspokojení této pohledávky, pohledávku popřela co do pravosti. Pro úplnost odvolací soud dodává, že uplatnila-li žalobkyně popření této pohledávky žalobou, došlou soudu dne 19.9.2012, učinila tak ve lhůtě stanovené v § 199 odst. 1 IZ.

Pokud se týká posouzení, zda žalobkyně uplatnila popření žalovaným přihlášené pohledávky důvodně, z hlediska skutkového stavu není sporu o tom, že Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 4.5.2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-35, ve znění opravného usnesení ze dne 23.5.2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-43, nařídil exekuci na majetek dlužníka, jako povinného, k uspokojení pohledávky oprávněného BTF Projekt a.s., identifikační číslo 29035945, ve výši 600.000 Kč spolu s úrokem ve výši 150.000 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a k provedení této exekuce pověřil žalovaného. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2.6.2012. Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (k návrhu dlužníka (KSOS 14 INS 11097/2012)

Miroslava anonymizovano ) nastaly dne 9.5.2012. Dne 14.6.2012 vydal žalovaný, jako soudní exekutor, příkaz k úhradě nákladů exekuce č.j. 148 Ex 436/12-31, v němž ve výroku I. rozhodl tak, že náklady exekuce se určují v celkové částce 7.800 Kč.

Podle ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) IZ, ve znění účinném do 31.12.2013, platí, že se zahájením insolvenčního řízení se spojuje ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

Podle ustanovení § 44 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen exekuční řád ), soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud zamítne exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena. Podle odstavce 6, písm. e) téhož ustanovení, usnesení obsahuje označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů exekuce.

Podle ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu, je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 87 exekučního řádu, náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň podle zvláštního právního předpisu (odstavec 1). Oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný (odstavec 2). Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný (odstavec 3). Náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky (odstavec 4).

Podle ustanovení § 88 exekučního řádu, náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému (odstavec 1). Účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§ 45), který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal (odstavec 3). Rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (odstavec 4). (KSOS 14 INS 11097/2012)

Podle ustanovení § 89 exekučního řádu, dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, kdo zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

V přezkoumávané věci založil soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí na závěru, že nárok na náhradu nákladů exekuce vznikl žalovanému soudnímu exekutorovi ještě před zjištěním úpadku dlužníka, na základě rozhodnutí Okresního soudu v Opavě ze dne 4.5.2012, č.j. 22 EXE 1943/2012-35. S tímto závěrem soudu prvního stupně odvolací soud nesouhlasí.

Je třeba uvést, že-obecně-nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká na základě pravomocného rozhodnutí, které má konstitutivní povahu.

Náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce.

Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutím ze dne 10.3.2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007 a ze dne 28.7.2010, sp. zn. 20 Cdo 3039/2008 (jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) uzavřel, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán. Z uvedeného vyplývá, že vykonatelná pohledávka z titulu nákladů exekučního řízení vznikne oprávněnému až okamžikem nabytí právní moci exekučního příkazu k úhradě nákladů exekuce. Usnesení okresního soudu o nařízení exekuce na majetek povinného, mimo jiné i pro náklady exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 3 a odst. 6, písm. e) exekučního řádu, tak-samo o sobě-exekučním titulem není.

V projednávané věci soudní exekutor, to je žalovaný, příkaz k úhradě nákladů exekuce vydal až dne 14.6.2012, to je po zahájení insolvenčního řízení vyhláškou ze dne 9.5.2012. Podle ustanovení § 109 odst. 1, písm. c) IZ přitom se zahájením insolvenčního řízení nastaly účinky spočívající v tom, že nařízený výkon exekuce postihující majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, nelze provést. Se zřetelem na postup soudního exekutora jednoznačně stanovený pro případ, kdy nařízený výkon exekuce nelze provést,v § 46 odst. 6 exekučního řádu, je podle názoru odvolacího soudu proto vyloučeno, aby soudní exekutor vydal rozhodnutí podle ustanovení § 88 exekučního řádu.

Nicméně, i pokud by byl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydán ještě před zahájením insolvenčního řízení, nebylo by možno žalovaným přihlášenou pohledávku z titulu nákladů exekuce v insolvenčním řízení uspokojit. (KSOS 14 INS 11097/2012)

Jak shora vyloženo, příkaz k úhradě nákladů exekuce je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán, čemuž odpovídá i právní úprava ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu. Jediný případ, kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu, a to v situaci, kdy před zahájením exekučního řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Náklady exekuce tak lze vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Tam, kde bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného je k úhradě těchto nákladů povinen oprávněný (srov. závěry v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.9.2012, sen. zn. 103 VSPH 111/2012).

Odvolací soud-na rozdíl od soudu prvního stupně-tak uzavírá, že žalobkyně spornou pohledávku popřela důvodně.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. a) o.s.ř. a odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl.

Vzhledem ke změně napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud nově o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.).

Žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně zastoupena advokátem, jemuž přísluší odměna za zastupování účastníka podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ). Advokát žalobkyně učinil v řízení před soudem prvního stupně dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení na základě plné moci ze dne 9.10.2013 a účast u jednání dne 14.10.2013). Odměna za zastupování účastníka advokátem činí 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 4, písm. c/ ve spojení s § 7, bod 5 advokátního tarifu), to je za dva úkony právní služby 6.200 Kč. Dále advokátovi žalobkyně náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), to je za dva úkony právní služby 600 Kč. K těmto nákladům ve výši 6.800 Kč patří náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), ve výši 21 %, to je 1.328 Kč, takže náklady řízení před soudem prvního stupně činí 8.228 Kč.

V odvolacím řízení byla žalobkyně se svým odvoláním úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů i této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř.). V odvolacím řízení byla žalobkyně rovněž zastoupena advokátem, který učinil jeden úkon právní služby (podání odvolání). Za tento úkon právní služby mu náleží odměna ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4, písm. c/ ve spojení s § 7 bod 5 advokátního tarifu) a dále náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). I k těmto nákladům ve výši 4.400 Kč (KSOS 14 INS 11097/2012) náleží náhrada na daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21 %, to je 714 Kč, takže náklady odvolacího řízení představují částku 4.414 Kč.

O povinnosti žalovaného zaplatit České republice soudní poplatek bylo rozhodnuto podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně jako insolvenční správkyně je od soudních poplatků osvobozena a soud její žalobě i podanému odvolání vyhověl. Ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1, písm. i) citovaného zákona vzniká poplatková povinnost žalovanému v souvislosti s tímto rozhodnutím, výše soudního poplatku za podanou žalobu činí 5.000 Kč podle položky 13 bod 1, písm. a) a za odvolání 2.000 Kč podle položky 22, bod 11 Sazebníku soudních poplatků, přílohy k uvedenému zákonu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 26. srpna 2014

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová , v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu