13 VSOL 24/2012-45
22 ICm 1523/2011 13 VSOL 24/2012-45 (KSOS 22 INS 10807/2010)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v právní věci žalobce HASS Hroby s.r.o., se sídlem Radenín-Hroby 1, okres Tábor, PSČ 391 55, zastoupeného Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalovanému Mgr. Ing. Ladislavu Teterovi, se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poštovní 2, insolvenčnímu správci dlužníka Martina Solky, bytem Ostrava-Poruba, Slavíkova 1744/22, IČ: 44779526, zastoupenému Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Hlubinská 917/20, o určení popřené pohledávky, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.1.2012 č.j. 22 ICm 1523/2011-31,

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku II. o nákladech řízení p o t v r z u j e.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně určil, že pohledávka žalobce ve výši 13.588,29 Kč z titulu přepravného, která byla žalobcem do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. (KSOS 22 INS 10807/2010) zn. 22 INS 10807/2010 za dlužníkem Martinem anonymizovano , anonymizovano , bytem Ostrava-Poruba, Slavíkova 1744/22, přihlášena pohledávkou P 42, je po právu (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil tím, že úspěšnému žalobci nepřiznal dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení z důvodu nákladové imunity insolvenčního správce dle ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona. Soud prvního stupně uzavřel, že podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona nebyly splněny, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce v insolvenčním řízení před přezkumným jednáním sdělil a doložil, že totožný nárok, který se promlčuje v jednoleté promlčecí lhůtě, uplatnil u soudu. Soud prvního stupně dále konstatoval, že pokud žalovaný při přezkumu předmětné pohledávky neshledal vadu přihlášky, neměl ani povinnost dle ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona vyzvat žalobce k doplnění přihlášky pohledávky. Soud prvního stupně uvedl, že postup podle citovaného ustanovení se uplatní pouze tehdy, je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky s tím, že skutečnost, že věřitel nepřipojil k přihlášce požadované přílohy či doklady, může mít za následek toliko to, že uplatněný nárok neprokáže. S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou povinnost. Soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 143 o.s.ř., neboť nelze učinit závěr, že žalovaný nezavdal příčinu k podání určovací žaloby. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný popřel přihlášenou nevykonatelnou pohledávku žalobce a žalobce vyzval k podání incidenční žaloby. Dle závěru soudu prvního stupně ustanovení § 143 o.s.ř. předpokládá naplnění tří podmínek, jednak podmínky, že je neúspěšný žalovaný, dále podmínky, že žalovaný nezavdal příčinu k podání žaloby a podmínky, že uplatněný nárok žalovaný včas uznal a nebo se mu nebránil, což však v daném případě splněno nebylo, neboť žalovaný zavdal příčinu k podání žaloby a uplatněný nárok v incidenčním sporu včas neuznal.

Proti tomuto rozsudku, pouze však proti jeho výroku II. o nákladech řízení, podal včasné odvolání žalovaný, jímž se domáhal jeho změny tak, že mu bude přiznána proti žalobci plná náhrada nákladů řízení. Žalovaný namítal, že svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, neboť neporušil své povinnosti a je tedy dán důvod pro postup dle ustanovení § 143 o.s.ř. Žalovaný vyslovil názor, že závěr o tom, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, je odůvodněn tam, kde bylo žalobcem řízení zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti anebo jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit a nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce. Žalovaný dovozoval, že zcela v souladu s předpisy upravujícími insolvenční řízení popřel pohledávku žalobce, neboť žalobce coby věřitel v přihlášce své pohledávky nesdělil (natož prokázal), že totožný nárok uplatnil u soudu, a proto žalovaný (opět v souladu s insolvenčním zákonem) vyzval žalobce k podání žaloby, čímž nemohl porušit žádnou povinnost a nemohl ani zavdat příčinu k tomuto sporu. Uvedl, že (KSOS 22 INS 10807/2010) naopak, pokud by nepopřel pohledávku žalobce a nevyzval žalobce k podání žaloby, porušil by své povinnosti. Žalovaný argumentoval tím, že pohledávku popřel a vyzval žalobce k podání žaloby z důvodu chování žalobce. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že k aplikaci ustanovení § 143 o.s.ř. je třeba naplnění tří podmínek uvedených v odůvodnění rozhodnutí s tím, že takové podmínky z ustanovení § 143 o.s.ř. ani z komentáře k občanskému soudnímu řádu nevyplývají. Žalovaný dále zdůraznil, že byl ochoten závadný stav odčinit, a to pokud by mu žalobce před podáním žaloby či alespoň současně se žalobou doručil žalobu vedenou u okresního soudu o téže věci. Namítal, že po něm nelze požadovat, aby sám pátral, zda se skutečně vede předmětné řízení. Žalovaný zdůraznil, že se nebránil názoru žalobce, že pohledávka není promlčena, bude-li prokázáno, že žalobce vede soudní řízení. Žalovaný poukázal na skutečnost, že pokud nebude odvolání vyhověno, budou náklady řízení, které žalovaný vynaložil, hrazeny z majetkové podstaty, čímž se pro nesplnění povinností žalobcem zkrátí uspokojení ostatních věřitelů. Žalovaný dále argumentoval tím, že takový postup bez jakékoliv sankce v podobě nákladů řízení, jež mají dle právní teorie funkci preventivní a sankční, povede věřitele k neplnění jejich povinností, k prodlužování insolvenčního řízení a ke krácení majetkové podstaty, což je v rozporu se zásadami ovládajícími insolvenční řízení.

Podle ust. § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, se pro insolvenční řízení a incidenční spory použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku o nákladech řízení, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 16.6.2011 se žalobce domáhal proti žalovanému určení, že pohledávka žalobce ve výši 13.588,29 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 10807/2010 ve věci dlužníka Martina Solky a popřená insolvenčním správcem, je po právu. Žalobu odůvodnil tím, že do předmětného insolvenčního řízení přihlásil jako nezajištěnou svoji pohledávku ve výši 13.588,29 Kč z titulu přepravní smlouvy ze dne 22.9.2009. Dne 14.6.2011 mu bylo doručeno vyrozumění žalovaného jako insolvenčního správce o tom, že jeho pohledávka byla insolvenčním správcem popřena v celé výši z důvodu promlčení. Žalobce uvedl, že se v daném případě jednalo o mezinárodní přepravu podřízenou režimu vyhl. č. 11/1975 Sb., podle níž se nároky promlčují ve lhůtě jednoho roku, přičemž promlčecí doba počíná běžet uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy, v daném případě tedy dnem 22.12.2009 a žalobce dne 22.6.2010 podal u Okresního soudu v Ostravě návrh na vydání platebního rozkazu, čímž se promlčecí doba zastavila. Žalobce tedy vyslovil názor, že pohledávka nemůže být (KSOS 22 INS 10807/2010) promlčena. Žalovaný ve vyjádření k žalobě připustil, že námitka promlčení bude nedůvodná, bude-li zjištěno, že žalobce skutečně uplatnil týž nárok v řízení u Okresního soudu v Ostravě. Bránil se však tím, že žalobce v přihlášce pohledávky neuvedl, že je takové řízení u Okresního soudu v Ostravě vedeno. V závěrečném návrhu, na základě výsledků provedeného dokazování, žalovaný uznal, že přihláškou uplatněný nárok není promlčen a navrhl, aby soud rozhodl o nákladech řízení dle ustanovení § 143 o.s.ř. Z přihlášky pohledávky věřitele č. P 42 věřitele HASS Hroby s.r.o. se podává, že žalobce přihlásil do předmětného insolvenčního řízení pohledávku z titulu přepravní smlouvy v částce 13.588,29 Kč včetně příslušenství. Z přihlášky pohledávky ani z připojených listin se nepodává, že by tato pohledávka byla předmětem soudního řízení.

Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Podle ustanovení § 143 o.s.ř. žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 IZ, náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

Předně je třeba uzavřít, že je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že právo na náhradu nákladů řízení by dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. příslušelo plně úspěšnému žalobci proti žalovanému, který ve věci neuspěl. Žalovaný je však insolvenčním správcem, proti kterému nemá dle ustanovení § 202 odst. 1 věty první insolvenčního zákona žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ, podle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. Zaviněním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících insolvenčnímu správci ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených mu soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Náhodou se pak rozumí objektivní událost. Žalovaný jako insolvenční správce tím, že popřel žalobcovu nevykonatelnou pohledávku a vyzval jej k podání určovací žaloby, plnil (KSOS 22 INS 10807/2010) své zákonné povinnosti, aplikace ustanovení § 202 odst. 2 IZ tedy nepřichází v úvahu.

Je rovněž správný závěr soudu prvního stupně o tom, že na straně žalovaného nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 143 o.s.ř., podle něhož lze neúspěšnému žalovanému přiznat právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Nelze totiž přisvědčit argumentaci žalovaného, že nezavdal příčinu k podání určovací žaloby, což je jedním z předpokladů pro aplikaci ustanovení § 143 o.s.ř. Mezi účastníky bylo nesporné, že důvodem pro podání určovací žaloby žalobcem byla skutečnost, že žalobcem přihlášená pohledávka v insolvenčním řízení proti dlužníku Martinu Solkovi byla v celé výši popřena žalovaným jako insolvenčním správcem a žalobce byl současně žalovaným jako insolvenčním správcem poučen o právu podat incidenční žalobu s tím, že jinak se k jeho pohledávce nebude přihlížet. Žalovaný tedy tím, že jako insolvenční správce popřel žalobcovu nevykonatelnou přihlášenou pohledávku a žalobce vyzval k podání incidenční žaloby, zavdal příčinu k podání určovací žaloby. Rozhodující je samotný úkon popření, v důsledku kterého žalobce musel uplatnit svůj nárok na určení pravosti pohledávek u soudu. Tvrzení odvolatele, že k popření došlo pouze z důvodu nečinnosti žalobce, který nepřipojil již k přihlášce pohledávky žalobu týkající se téže pohledávky vedenou u Okresního soudu v Ostravě s tím, že tím mohl žalobce předejít vzniku incidenčního sporu, považuje odvolací soud za pouhou domněnku, která by nastat mohla, ale také nemusela, protože není vyloučeno, že by i při doložení těchto listin insolvenční správce popěrný úkon stejně učinil. Z těchto důvodů tedy nepřichází aplikace ustanovení § 143 o.s.ř. v daném případě v úvahu, je přitom nerozhodné, že žalovaný jako insolvenční správce neporušil žádnou povinnost. Pro rozhodnutí je pak zcela irelevantní argumentace žalovaného v tom směru, že v důsledku napadeného rozhodnutí, nebude-li jeho odvolání vyhověno, budou náklady řízení, které žalovaný vynaložil, hrazeny z majetkové podstaty, čímž dojde ke krácení uspokojení ostatních věřitelů. Takové kritérium jako významné pro posouzení vzniku nároku na náhradu nákladů řízení neúspěšného žalovaného ustanovení § 143 o.s.ř. ani jiné zákonné ustanovení nestanoví.

Z důvodů shora uvedených proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o nákladech řízení jako věcně správné dle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř., ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a ustanovením § 202 odst. 1 IZ. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalobce, podle § 142 odst. 1 o.s.ř. by mu tudíž náleželo právo na náhradu účelných nákladů odvolacího řízení. Podle § 202 odst. 1 věty první IZ však žalobci nelze náhradu nákladů řízení proti žalovanému, který je insolvenčním správcem, přiznat, když podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ nebyly odvolacím soudem shledány. Nadto žalobci v odvolacím řízení ani žádné odvolací náklady nevznikly. (KSOS 22 INS 10807/2010)

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 26. dubna 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu