13 VSOL 230/2016-46
33 ICm 553/2015 13 VSOL 230/2016-46 (KSOS 33 INS 23301/2014)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobce Ing. Jiřího Hanáka, insolvenčního správce dlužníků Kateřiny anonymizovano a Zdeňka anonymizovano , se sídlem Ostrava-Vítkovice, Erbenova 29, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby: 15407128, zastoupeného Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem Český Těšín, Havlíčkova 190, PSČ 737 01, proti žalovanému EOS KSI Česká republika, s.r.o., se sídlem Praha 4, Novodvorská 994/138, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby: 25117483, zastoupenému Mgr. Veronikou Nedbalovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 4, Braník, Novodvorská 994/138, o určení pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , a Kateřiny anonymizovano , anonymizovano , obou bytem Ostrava-Hrabůvka, Františka Hajdy 1240/30, PSČ 700 30, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS 23301/2014, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1.6.2016, č.j. 33 ICm 553/2015-32 (KSOS 33 INS 23301/2014),

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. isir.justi ce.cz (KSOS 33 INS 23301/2014)

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.) a zavázal žalovaného k zaplacení náhrady nákladů v částce 12.342 Kč žalobci ve lhůtě 3 dnů od právní moci usnesení k rukám jeho zástupce. Na odůvodnění uvedl, že dne 9.2.2015 byla soudu doručena žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že vykonatelná pohledávka č. 2 ve výši 12.768 Kč, uplatněná za dlužníky přihláškou č. 11, není po právu. Dne 18.5.2016 vzal žalobce žalobu zpět v celém rozsahu, neboť žalovaný vzal přihlášku pohledávky č. 2 ve výši 12.768 Kč zpět dne 1.3.2016. Soud proto řízení zastavil (§ 96 odst. 1, 2 o.s.ř.) a o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a § 146 odst. 2, věty druhé o.s.ř. Žalovaný z procesního hlediska zavinil zastavení řízení, proto soud žalobci (s odkazem ustanovení § 9 odst. 4, písm. c/, § 13 odst. 3 vyhlášky. č. 177/1996 Sb.) přiznal náklady řízení sestávající z odměny za tři úkony právní služby po 3.100 Kč a tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč, to vše včetně náhrady DPH v sazbě 21 %.

Proti usnesení soudu prvního stupně, a to pouze proti výroku II. o nákladech řízení, podal žalovaný odvolání. Namítl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (v této souvislosti odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu České republiky, konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 4.8.2011, sp. zn. I. ÚS 799/11). Poukazoval na to, že již ve svém vyjádření k žalobě z procesní opatrnosti uvedl, že žalobce mohl posoudit spornou pohledávku jako nevykonatelnou a popřít ji co do části 2 a ponechat zcela na žalovaném, aby případně podal incidenční žalobu, čímž by mohl předejít podání žaloby, respektive přenést odpovědnost za její podání na žalovaného. Takovým postupem by žalobce dosáhl stejného výsledku, avšak žalovaný by měl prostor k uvážení, zda incidenční spor zahájit či nikoli, a to s vědomím možných negativních následků v podobě povinnosti hradit náklady řízení. Žalovaný tvrdil, že žalobce, vědom si skutečnosti, že v incidenčním sporu bez ohledu na jeho výsledek mu nebude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, na tyto další okolnosti nehleděl. Dále namítl, že ke sjednání úvěrové smlouvy, z níž měla sporná pohledávka vzejít, a ke sjednání v ní obsažené rozhodčí doložky došlo v prosinci roku 2004. Rozhodčí řízení bylo zahájeno až v listopadu roku 2011 v době, kdy předmětná rozhodčí doložka byla všeobecně posuzována jako platná. Až postupem času dospěly soudy vyšších instancí k výrazně zpřísněnému výkladu podmínek sjednání platné rozhodčí doložky a žalovaný nemohl tento budoucí vývoj judikatury předvídat. Pokud stát svěřil zákonem č. 216/1994 Sb. za uvedených podmínek rozhodování (KSOS 33 INS 23301/2014) majetkových sporů do rukou rozhodců, kteří odpovídají za zákonnost jimi vedeného procesu, není dle žalovaného přípustné, aby vymáhání pravomocně přiznané pohledávky bylo v konečném důsledku k tíži věřitele. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud změnil výrok II. tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby nesl náklady incidenčního sporu, kterému žalobce mohl také předejít.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II., v této části přezkoumal i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 206, § 212 a § 212a odst. 1 a odst. 6 o.s.ř.), a to bez jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

V této věci se žalobce včas podanou žalobou domáhal určení neexistence vykonatelné dílčí pohledávky č. 2 ve výši 12.768 Kč, kterou žalovaný uplatnil v insolvenčním řízení dlužníků přihláškou pohledávky č. P11. Po podání žaloby, dne 18.5.2016, vzal žalobu zpět proto, že žalovaný vzal ohledně sporné pohledávky svou přihlášku pohledávky zpět. Na náhradě nákladů řízení žádal odměnu právního zastoupení, a to za tři úkony právní služby po 3.100 Kč a tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč, to vše včetně náhrady daně z přidané hodnoty, přičemž do spisu založil osvědčení o registraci svého zástupce jako plátce DPH.

Z obsahu insolvenčního spisu vyplývá, že žalovaný přihlásil dne 16.12.2014 přihláškou pohledávky, evidovanou v oddíle P insolvenčního spisu pod č. P11, do insolvenčního řízení dlužníků dvě vykonatelné pohledávky, které vznikly z blíže označené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Z obchodních podmínek (jejich článku 8, písm. a/), které jsou součástí úvěrové smlouvy, vyplývá, že majetkové spory vzniklé ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení jedním rozhodcem, jmenovaným správcem ze seznamu rozhodců, vedeném Společností pro rozhodčí řízení, a s., podle jednacího řádu Společnosti. Pohledávka č. 1 ve výši 31.027,57 Kč představuje jistinu s příslušenstvím (úrok z úvěru a úroky z prodlení) a pohledávka č. 2 ve výši 12.768 Kč představuje náklady rozhodčího řízení. Vykonatelnost obou pohledávek žalovaný dokládal rozhodčím nálezem, vydaným rozhodcem JUDr. Zdeňkem Vincencem dne 5.3.2012 pod sp. zn. B/2011/03606 v sídle Společnosti pro rozhodčí (KSOS 33 INS 23301/2014)

řízení, a s., Sokolská třída 60, Praha 2, PSČ 120 00, který nabyl právní moci dne 2.4.2012 a je vykonatelný. Na přezkumném jednání konaném dne 26.1.2015 žalobce popřel pravost dílčí pohledávky č. 2. Podáním doručeným soudu dne 1.3.2016 vzal žalovaný zpět přihlášku pohledávky č. P11 v části, kterou přihlásil dílčí vykonatelnou pohledávku č. 2 ve výši 12.768 Kč. Insolvenční soud usnesením ze dne 10.3.2016, č.j. KSOS 33 INS 23301/2014-P11-3, které nabylo právní moci dne 30.3.2016, vzal částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky žalovaného na vědomí.

Podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř., jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ustanovení § 150 o.s.ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Odvolací soud na základě shora uvedených skutečností uzavírá, že žalobce vzal důvodně podanou žalobu zpět pro chování žalovaného, které spočívalo ve zpětvzetí přihlášky pohledávky v části, týkající se sporné pohledávky, a které bylo insolvenčním soudem vzato na vědomí. Tím odpadl předmět řízení o určení sporné pohledávky, neboť účast žalovaného v insolvenčním řízení ve vztahu ke sporné pohledávce skončila dne 30.3.2016, kdy nabylo právní mocí usnesení, jímž insolvenční soud vzal částečné zpětvzetí přihlášky na vědomí. V insolvenčním řízení dlužníků proto nemůže být pohledávka žalovaného č. 2 ve výši 12.768 Kč zjištěna a uspokojena (ustanovení § 184, věta třetí IZ). Podle ustanovení § 146 odst. 2, věta druhá o.s.ř. je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Nelze souhlasit s odvolací námitkou žalovaného, podle kterého mohl žalobce předejít sporu o určení pohledávky tím, že by spornou pohledávku zařadil k přezkumu jako nevykonatelnou, čímž by přenesl rozhodnutí o tom, zda bude zahájeno řízení o její určení na žalovaného. Žalovaný totiž pomíjí, že při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku, a že při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena (srov. ustanovení § 191 odst. 2 IZ). Jako další důvod pro změnu usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku uváděl žalovaný argumenty týkající se vývoje judikatury vyšších soudů při posuzování platnosti rozhodčích smluv (doložek). S odvolatelem lze souhlasit potud, že judikatura soudů ohledně platnosti rozhodčích doložek (KSOS 33 INS 23301/2014) ve spotřebitelských smlouvách a vykonatelnost pohledávek, přiznaných rozhodčími nálezy vydanými na základě neplatných rozhodčích doložek, prošla vývojem, jehož závěry se ustálily v nedávné době. Ještě před tím, než žalovaný přihlásil svou pohledávku č. 2 na nákladech rozhodčího řízení do insolvenčního řízení dlužníků, však byla soudní praxe usměrněna závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 18.3.2014 sp. zn. 21 Cdo 174/2014, následně publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 53/2014, podle něhož rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc. Přitom již v usnesení ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí publikováno pod č. 121/2011, Nejvyšší soud uzavřel, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník pro rozpor se zákonem. V této věci se proto žalovaný, který je podnikatelem v oblasti poskytování nebankovních úvěrů, mohl dozvědět ještě před podáním přihlášky sporné pohledávky, že zde existuje překážka vykonatelnosti rozhodčího nálezu, na jehož základě vznikla pohledávka č. 2 na nákladech rozhodčího řízení. Odkaz žalovaného na závěr, vyslovený Ústavním soudem v jeho nálezu I. ÚS 799/11 ze dne 4.8.2011, není v této věci případný a odvolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že v dřívější neustálenosti rozhodovací praxe soudů ve věci posouzení platnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách je třeba spatřovat důvod, pro který by měl soud v této věci na rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř.

Odvolací soud z výše uvedených důvodů shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že v této věci má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně a důvod zvláštního zřetele hodný, pro který by žalobci toto právo nemělo být přiznáno, v dané věci neshledává. Soud prvního stupně rovněž správně určil výši účelně vynaložených nákladů, na jejichž náhradu má žalobce v řízení před soudem prvního stupně právo, a v tomto směru odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění přezkoumávaného usnesení. Věcně správný výrok II. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení proto odvolací soud podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že dle obsahu spisu v odvolacím řízení úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSOS 33 INS 23301/2014)

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; žalobci a žalovanému se však doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 27. října 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu