13 VSOL 208/2014-78
33 ICm 1440/2013 13 VSOL 208/2014-78 (KSOS 33 INS 26774/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci žalobce Mgr. Radoslava Lavičky, Olomouc, Járy da Cimrmana 735/8, PSČ: 779 00, jako insolvenčního správce dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Olomouc, Nešporova 378, PSČ: 779 00, zastoupeného Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1, PSČ: 779 00, proti žalované AB 4 B.V., soukromá společnost s ručením omezeným, se sídlem Nizozemské království, Amsterdam, Strawinskylaan 933, PSČ: 1077XX, identifikační číslo osoby: 34186049, zastoupené Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem Brno, Blatného 1885/36, PSČ: 616 00, o uplatnění popření pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci pod sp. zn. 33 ICm 1440/2013 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Miroslava anonymizovano , anonymizovano , bytem Olomouc, Nešporova 378, PSČ: 779 00, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS (KSOS 33 INS 26774/2012)

26774/2012, o odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 8.9.2014, č.j. 33 ICm 1440/2013-46 (KSOS 33 INS 26774/2012),

takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II. a IV. p o t v r z u j e .

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, určil, že pohledávka žalované, přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSOS 33 INS 26774/2012 dlužník: Miroslav anonymizovano , anonymizovano , Nešporova 378/8, Olomouc, pod č. P8-1/1 v celkové výši 168.768,60 Kč není ve výši 23.781,40 Kč po právu (výrok I.), určil, že pohledávka žalované, přihlášená do insolvenční řízení sp. zn. KSOS 33 INS 26774/2012 dlužník: Miroslav anonymizovano , anonymizovano , Nešporova 378/8, Olomouc, pod č. P8-1/3 v celkové výši 137.391,26 Kč není po právu (výrok II.), zastavil řízení v části, týkající se určení pravosti pohledávky žalované přihlášené do insolvenčního řízení pod č. P8-1/2, v celkové výši 60.720 Kč (výrok III.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.228 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (výrok IV.).

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně poté, co uvedl, jaká zjištění učinil ze seznamu přihlášených pohledávek, z přihlášky pohledávky žalované, jako věřitele, z úvěrové smlouvy č. 4005032552, uzavřené mezi právním předchůdcem věřitele a dlužníkem, a z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.6.2014, č.j. KSOS 33 INS 26774/2012-P8-4, jímž vzal soud na vědomí částečné zpětvzetí přihlášky pohledávky věřitele (žalované) ve výši 60.720 Kč, nejprve dovodil, že za situace, kdy žalovaná, jakožto přihlášený věřitel, vzal svoji pohledávku ve výši 60.720 Kč, označenou jako P8-1/2, zpět, a zpětvzetí přihlášené pohledávky v tomto rozsahu bylo insolvenčním soudem vzato na vědomí, se tak pohledávka P8-1/2 stala nespornou , proto v této části řízení zastavil. Dále uvedl, že podstatou sporu mezi účastníky bylo, zda došlo k důvodnému popření přihlášené pohledávky, označené jako P8-1/3 ve výši 137.391,26 Kč, označené věřitelem jako smluvní pokuta, představující ušlý úrok z úvěru, s tím, že v návaznosti na to je pak třeba (KSOS 33 INS 26774/2012) posuzovat, zda došlo i k platnému částečnému popření pohledávky P8-1/1, představující úrok z prodlení z popřené pohledávky P8-1/3. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že pohledávku P8-1/3 popřel žalobce s odkazem na ustanovení § 170, písm. b) insolvenčního zákona, podle něhož se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku. Soud prvního stupně uzavřel, že za předpokladu, došlo-li by k platnému ujednání o smluvní pokutě, pak lze popěrný úkon žalobce považovat za důvodný. Uplatněná smluvní pokuta v tomto případě-jak soud prvního stupně pokračoval-je obcházením zákona, ustanovení § 170, písm. b) insolvenčního zákona. Smluvní pokuta v tomto případě je koncipována jako smluvní pokuta, která odpovídá výši úroků, splatných po úpadku, tedy-podle soudu prvního stupně- skrytým způsobem v sobě zahrnuje sjednané úroky z úvěru, které by věřiteli připadly i za období po rozhodnutí o úpadku, pokud by nedošlo k zesplatnění úvěru. Ve skutečnosti jde o úroky splatné po rozhodnutí o úpadku, které se však v insolvenčním řízení neuspokojují, přičemž ani zesplatnění celého dluhu není důvodem k uspokojení úroků vážících se k období po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Uvedl-li žalobce v přihlášce pohledávky, že smluvní pokuta představuje ušlý úrok z úvěru, jinak řečeno, za dobu v tomto případě po rozhodnutí o úpadku, je třeba považovat tento nárok žalované za nedůvodný, odporující ustanovení § 170, písm. b) insolvenčního zákona. Podle dalšího závěru soudu prvního stupně smluvní pokuta však nebyla platně sjednána. Ujednání o smluvní pokutě je obsahem úvěrových podmínek právního předchůdce žalované, hlavy 15. § 3. S odkazem na závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013 soud prvního stupně vyložil, že v daném případě ujednání o smluvní pokutě nebylo součástí smlouvy o úvěru, jež byla podepsána smluvními stranami, ale pouze součástí úvěrových, obchodních podmínek. Soud prvního stupně uzavřel, že žalované tudíž nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Nevznikl-li žalované nárok na zaplacení smluvní pokuty, nevznikl jí ani nárok na úroky z prodlení z této tvrzené pohledávky, a žalobce, jako insolvenční správce, důvodně popřel i další přihlášenou pohledávku P8-1/1 co do částky 23.781,40 Kč, představující úroky z prodlení z popřené pohledávky P8-1/3. Soud proto žalobě na určení, že pohledávka žalované č. P8-1/1 v celkové výši 168.768,60 Kč není ve výši 23.781,40 Kč po právu, a že pohledávka žalované č. P8-1/3 v celkové výši 137.391,26 Kč není po právu, vyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobci, který je insolvenčním správcem, přiznal náhradu nákladů řízení celkem ve výši 8.228 Kč, sestávající z odměny za zastupování účastníka za dva úkony právní služby ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby, náhrady hotových výdajů za tyto dva úkony právní služby ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, s tím, že k těmto nákladům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.

Proti tomuto rozsudku, výslovně proti výrokům I., II. a souvisejícímu výroku IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, podala žalovaná odvolání, v němž soudu prvního stupně vytýkala, že nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a nevypořádal se se všemi jejími argumenty, dále, že řízení je postiženo jinou vadou, (KSOS 33 INS 26774/2012) která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolatelka namítala, že soud prvního stupně se zcela nevypořádal s jejími námitkami, uplatněnými již ve vyjádření k žalobě ze dne 22.4.2013, v němž poukázala na to, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.2.2012, č.j. 12 VSOL 24/2011-48 (KSOL 16 INS 9565/2010) -na jehož závěry odkazoval žalobce v podané žalobě-je nepřiléhavý , neboť se vztahuje na příslušenství pohledávek přihlášených věřitelů vzniklých až v době po rozhodnutí o úpadku. Poukázala na to, že v tomto vyjádření zdůraznila, že Vrchní soud v Olomouci v citovaném rozhodnutí posuzoval odlišný případ, nyní se nejedná o příslušenství, nýbrž o smluvní pokutu, která představuje separátní nárok odvolatelky vzniklý v důsledku porušení smluvní povinnosti dlužníkem. Soud prvního stupně se podle odvolatelky nevypořádal ani s argumentací, obsaženou v článku III. vyjádření k žalobě, podle níž nárok odvolatelky na zaplacení smluvní pokuty vznikl a byl existentní v době před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu dlužníka spojenému s návrhem na povolení oddlužení dne 30.10.2012, jistina ze smlouvy o úvěru, smluvní pokuta a příslušenství se přitom staly splatnými již dne 9.6.2011. Nárok na zaplacení smluvní pokuty vznikl odvolatelce na základě skutečností, předvídaných smluvním ujednáním, tedy, že se věřitel (správně dlužník) dostal do prodlení se splácením dvou a více splátek. V tomto okamžiku vznikla dlužníkovi povinnost na požádání věřitele splatit celý úvěr včetně smluvní pokuty. Dnem zesplatnění 9.6.2011 vznikl dlužníkovi závazek zaplatit věřiteli smluvní pokutu, jakožto samostatný nárok, odlišný od nároku na zaplacení celého úvěru včetně příslušenství. Podle odvolatelky je nesporné, že dne 9.6.2011, tento závazek existoval a byl po právu. Dílčí pohledávka č. 3 je pohledávkou z titulu smluvní pokuty, která vznikla a stala se splatnou více než rok před rozhodnutím o úpadku, nejedná se o úroky z přihlášené pohledávky. Odvolatelka dále namítla, že žalobce popřel pravost dílčí pohledávky č. 3, č. přihlášky P8. Podle § 193 insolvenčního zákona jde přitom o popření pravosti tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla anebo že je zcela promlčena. Žalobce však v daném případě odůvodňuje popření pohledávky tím, že popírá pohledávku jako vykonatelnou, z důvodu zachování možnosti obrany věřitele, což však nijak neospravedlňuje chybný postup žalobce při přezkoumání pohledávky a její následné popření. Podle odvolatelky, je-li žalobce toho názoru, že se jedná o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, pak měl popřít pořadí pohledávky dle § 195 insolvenčního zákona. Podle odvolatelky jí dává za pravdu i novela insolvenčního zákona, jíž byl insolvenční zákon rozšířen o § 203a, který uvádí, že v pochybnostech, zda se jedná o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§ 170), jedná se o žalobu na určení pořadí. Odvolatelka zpochybnila i závěr soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě z důvodu obcházení ustanovení § 170 insolvenčního zákona. Je-li žalobcem namítáno, že pohledávka nevznikla, neboť ujednání o smluvní pokutě obchází zákon, jedná se o námitku absolutní neplatnosti dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jež stanoví, že neplatný je právní úkon, který obchází zákon. § 170 insolvenčního zákona však nestanoví neplatnost ujednání o úroku, který přiroste po rozhodnutí o úpadku, pouze hovoří o tom, že se takový úrok v insolvenčním řízení neuspokojuje. Podle odvolatelky proto-nahlíží-li soud prvního (KSOS 33 INS 26774/2012) stupně na uplatněnou smluvní pokutu jako na úroky-nelze popřít pravost ujednání o smluvní pokutě. Odvolatelka také poukázala na to, že ustanovení § 170 insolvenčního zákona je procesně právní normou, zatímco § 544 občanského zákoníku upravuje smluvní pokutu a je normou hmotněprávní. Není proto možné, aby smluvní ujednání, vzniklé na základě hmotněprávní normy, obcházelo procesněprávní normu. Ujednání o smluvní pokutě je proto platné. Jak odvolatelka dále namítala, postupem soudu prvního stupně byla porušena procesní rovnost stran. Odvolatelka zdůraznila, že řízení o incidenční žalobě je řízením sporným. Žalobce, jako insolvenční správce, přezkoumal dílčí pohledávku č. 3 jako vykonatelnou, a v souladu s § 199 insolvenčního zákona ji popřel a podal v zákonné lhůtě incidenční žalobu, v níž uvedl důvod jejího popření. Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona přitom žalobce může v žalobě uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Při přezkumném jednání ani v podané žalobě však žalobce platnost ujednání o smluvní pokutě nezpochybnil, naopak sám vyslovil názor, že ujednání o smluvní pokutě je platné. Dovodil-li soud prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné proto, že je obsaženo v úvěrových podmínkách a nikoliv v úvěrové smlouvě samotné, pak podle názoru odvolatelky porušil procesní rovnost stran, když tuto námitku sám vznesl . V důsledku vadného postupu soudu prvního stupně, který si přivlastnil více pravomocí , než mu náleží, došlo k porušení zásady sporného řízení a k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Za předpokladu , že by odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně pochybení, z procesní opatrnosti odvolatel namítl, že se v daném případě závěry Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 neuplatní. Odvolatel poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 133/2014-64 a č.j. 104 VSPH 311/2014-55, s tím, že Vrchní soud v Praze v těchto rozhodnutích dospěl k názoru, že ujednání o smluvní pokutě v úvěrových podmínkách nelze považovat za překvapivé, a jako takové nedovolené, neboť se jedná o ujednání pro smlouvy o úvěru typické, jež v podstatě s drobnými změnami kopíruje ustanovení § 506 obchodního zákoníku, podle něhož může věřitel v případě prodlení se splácením úvěru odstoupit od smlouvy a požadovat zaplacení celého úvěru i s úroky. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I. a II. změnil, a žalobu, jíž žalobce uplatnil své popření, v této části zamítl.

Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části jako věcně správný potvrdil.

Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. (KSOS 33 INS 26774/2012)

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, a že odvolání obsahuje všechny náležitosti včetně uvedení způsobilého odvolacího důvodu, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Vady uvedené v ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř. se z obsahu spisu nepodávají.

Z předloženého spisu vyplývá, že žalobou ze dne 22.4.2013 se žalobce, jako insolvenční správce dlužníka Miroslava anonymizovano , domáhá proti žalované určení, že pohledávka žalované, přihlášená do insolvenčního řízení označeného dlužníka pod č. P8-1/1 v celkové výši 168.768,60 Kč není ve výši 23.781,40 Kč po právu, dále nejsou po právu pohledávka žalované, přihlášená do insolvenčního řízení označeného dlužníka pod č. P8-1/2 v celkové výši 60.720 Kč a pohledávka žalované, přihlášená do insolvenčního řízení označeného dlužníka pod č. P8-1/3 v celkové výši 137.391,26 Kč. Ve vylíčení rozhodujících skutečností žalobce uvedl, že poté, co vyhláškou ze dne 30.10.2012 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka Miroslava anonymizovano , přihlásila žalovaná (věřitel č. 7) do insolvenčního řízení pohledávky za dlužníkem přihláškou pohledávky, evidovanou pod č. P8 tak, že přihlásila pohledávku (označenou č. P8-1/1) v celkové výši 168.768,60 Kč, pohledávku (označenou č. P8-1/2) v celkové výši 60.720 Kč a pohledávku (označenou č. P8-1/3) v celkové výši 137.391,26 Kč. Pohledávky přihlásila jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu Mgr. Víta Lukáše ze dne 22.6.2012. Žalobce popřel na přezkumném jednání, jež se konalo dne 25.3.2013, pohledávku žalované P8-1/1, co do výše 23.781,40 Kč (pohledávka představovala úrok z prodlení, jenž byl vypočten i z popřené pohledávky P8-1/3, která nemá být předmětem uspokojení v insolvenčním řízení), dále pohledávku P8-1/2 co do pravosti (pohledávka představuje náklady rozhodčího řízení) a pohledávku P8-1/3 co do pravosti (pohledávka z titulu smluvní pokuty, představující úrok splatný až po úpadku, taková pohledávka se neuspokojuje dle ustanovení § 170, písm. a), písm. b) IZ). Jako jeden z důvodů popření žalobce uvedl, že rozhodčí doložka byla sjednána neplatně. Neplatnost rozhodčí doložky spatřuje žalobce v té skutečnosti, že tato je součástí Všeobecných smluvních podmínek, jež jsou vyhotoveny drobným, téměř nečitelným písmem, ujednání je zde záměrně složitě a nejasně formulováno a stanoví, že rozhodce má být jmenován Společností pro rozhodčí řízení, a.s., a že rozhodčí řízení má být vedeno podle jí vydaného jednacího řádu a má být výhradně jednoinstanční, bez možnosti opravného prostředku. Z tohoto důvodu popřel co do pravosti pohledávku P8-1/2, představující pohledávku z titulu náhrady nákladů rozhodčího řízení. Pohledávku P8-1/3 popřel co do pravosti z toho důvodu, že tato pohledávka představuje smluvní pokutu-ušlý úrok (tedy ušlý zisk) z úvěru, tyto úroky by se staly splatnými až po rozhodnutí o úpadku. Podle tvrzení v žalobě uspokojením takové smluvní pokuty by došlo k obcházení ustanovení § 170, písm. a), písm. b) IZ, byť jsou tyto úroky, splatné po rozhodnutí o úpadku, schovány za smluvní pokutu. Pohledávku P8-1/1 žalobce popřel co do výše 23.781,40 Kč, když žalovaná přihlásila pohledávku celkem ve výši 168.768,60 Kč, sestávající z jistiny ve výši 136.413,74 Kč a příslušenství-úroků z prodlení ve výši 32.354,86 Kč. Částka 23.781,40 Kč představuje úrok z prodlení jednak nesprávně vypočtený a dále vypočtený z popřené (KSOS 33 INS 26774/2012) pohledávky P8-1/3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. V rámci procesní obrany proti žalobě-pokud se týká žalobcem popřených pohledávek evidovaných pod č. P8-1/1 a pod č. P8-1/3-poukázala na to, že argumentoval-li žalobce v podané žalobě závěry v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 12 VSOL 24/2011-40 ze dne 28.2.2012, pak toto rozhodnutí se vztahuje toliko na příslušenství pohledávek přihlášených věřitelů, vážící se k době až po rozhodnutí o úpadku, a podle těchto rozhodnutí by měly být uspokojovány pouze ty úroky, které narostly, respektive vázaly se k období před rozhodnutím o úpadku. Žalobce považuje uplatněnou smluvní pokutu nesprávně za ušlý úrok , jediný vztah mezi uplatněnou smluvní pokutou a ušlým úrokem však spočívá v tom, že prostřednictvím sumy úroků je určena výše smluvní pokuty, jakožto samostatného nároku. Poté, co soudu prvního stupně došlo vyjádření žalovaného k žalobě, vyzval soud prvního stupně účastníky, aby se ve stanovené lhůtě písemně vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto soudem bez nařízení jednání spolu s poučením, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že se účastníci k výzvě soudu nevyjádřili, vyšel (podle obsahu spisu) soud prvního stupně z toho, že k tomuto postupu soudu nemají námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.), a na základě předložených listinných důkazů pak, aniž nařídil jednání, vyhlásil odvoláním napadený rozsudek.

Odvolací soud provedl dokazování listinami, označenými žalobcem k důkazu, a z úvěrové smlouvy č. 4005032552, uzavřené dne 10.5.2010 mezi společností Home Credit a.s., se sídlem (tehdy) Brno, Moravské náměstí 249/8, identifikační číslo: 26978636 a dlužníkem, zjistil, že uvedenou smlouvou se společnost Home Credit a.s. zavázala poskytnout dlužníkovi, jako klientovi, úvěr ve výši 130.000 Kč a dlužník se zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s úroky v 84 měsíčních splátkách, po 3.895 Kč. Uvedená smlouva deklaruje, že nedílnou součástí této smlouvy jsou úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s. a obsahuje prohlášení dlužníka o tom, že svým podpisem stvrzuje, že je seznámen s úvěrovými podmínkami, že jsou mu všechna jejich ustanovení srozumitelná, že je považuje za dostatečně určitá a projevuje souhlas být vázán těmito podmínkami. Ve smlouvě se dále deklaruje, že klient a společnost podpisy na této smlouvě zároveň uzavírají rozhodčí doložku v rozsahu, uvedeném v hlavě 14 úvěrových podmínek. Úvěrová smlouva je opatřena podpisem osoby, oprávněné jednat za společnost Home Credit a.s., a podpisem dlužníka.

Z tzv. úvěrových podmínek společnosti Home Credit a.s., jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, odvolací soud zjistil, že podle ujednání, obsaženého v části, označené jako Hlava 14. Řešení sporů § 1, se smluvní strany dohodly, že veškeré majetkové spory vyplývající z této smlouvy nebo vzniklé v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem, jmenovaným Společností pro rozhodčí řízení a.s., IČ 26421381, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, a dále se dohodly, že spor bude rozhodnut bez ústního jednání, s tím, že rozhodce může nařídit ústní jednání, pokud to bude považovat za potřebné. Řízení je neveřejné, jednací místo je v sídle Společnosti pro rozhodčí (KSOS 33 INS 26774/2012)

řízení a.s., rozhodčí řízení se bude řídit ustanoveními zákona o rozhodčím řízení a v jeho intencích Jednacím řádem pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. a rozhodnutí ve věci je konečné. V části, označené jako Hlava 15. Závěrečná ustanovení , § 3, je obsaženo ujednání o tom, že v případě prodlení s úhradou splátky úvěru, splátky revolvingového úvěru I. nebo splátky revolvingového úvěru II. nebo smluvní pokuty či platby dle Hlavy 6. § 5, je klient povinen zaplatit společnosti úrok z prodlení ve výši 0,08 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, nejméně však 360 Kč za každý měsíc prodlení. V případě prodlení s úhradou splátky úvěru delšího než 7 dní je klient dále povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 15 % a v případě splátky revolvingového úvěru I. či revolvingového úvěru II. 8 % z částky, s jejíž úhradou je v prodlení. Úvěrové podmínky nejsou opatřeny podpisem dlužníka.

Z rozhodčího nálezu, vydaného dne 22.6.2012 pod sp. zn. F/2012/00475 rozhodcem Mgr. Vítem Lukášem v sídle Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s. odvolací soud zjistil, že tímto rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto ve věci žalobce PPFB 2 B.V., soukromé společnosti s ručením omezeným, se sídlem Nizozemské království, Amsterdam, Strawinskylaan 933,Tower B-9, 1077 XX proti žalovanému Miroslavu Pavlicovi, bytem Olomouc, Nešporova 8, a tímto rozhodčím nálezem byla žalovaná strana zavázána k povinnosti uhradit žalující straně částku 137.001,64 Kč spolu s úrokem z prodlení, blíže specifikovaným, dále smluvní pokutu ve výši 137.391,26 Kč spolu s úrokem z prodlení, ve výroku tohoto rozhodnutí rovněž blíže specifikovaným, a zaplatit náklady řízení ve výši 60.720 Kč. Podle odůvodnění tohoto rozhodčího nálezu uplatnil žalobce nároky ze smlouvy o úvěru, uzavřené pod č. 4005032552 mezi obchodní společností Home Credit a.s., IČ: 26978636 a žalovaným Miroslavem Pavlicou, s tím, že pohledávka z uvedené smlouvy byla postoupena žalobci, tehdy označeným obchodní firmou PPFB 2 B.V. smlouvou o postoupení pohledávky.

Z přihlášky pohledávky věřitele č. 7 AB 4 B.V., soukromé společnosti s ručením omezeným, evidované pod č. přihlášky P8, odvolací soud zjistil, že věřitel přihláškou pohledávky ze dne 29.1.2013, došlou soudu ze dne 31.1.2013 uplatnil celkem tři dílčí pohledávky. Jako pohledávku č. 1 uplatnil pohledávku celkem ve výši 168.768,60 Kč, sestávající z jistiny ve výši 136.413,74 Kč a úroků z prodlení celkem ve výši 32.354,86 Kč (vypočtených jako součet částky 928,75 Kč a částky 31.426,11 Kč), úroky z prodlení ve výši 0,0212 % denně z částky 274.393 Kč od 20.3.2012 do 10.1.2013. Jako důvod vzniku této pohledávky uvedl, že dlužník uzavřel dne 5.5.2010 s původním věřitelem Home Credit a.s., IČ: 26978636 smlouvu o poskytnutí úvěru č. 4005032552, přičemž se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky a uhradit sjednané úroky v 84 splátkách po 3.895 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužník řádně neplnil své povinnosti, byl úvěr ke dni 9.6.2011 zesplatněn, následně byla podána žaloba, na jejímž základě byl dne 22.6.2012 vydán rozhodčí nález sp.zn. F/2012/00475, jenž nabyl právní moci dne 17.7.2012 a vykonatelný je od 21.7.2012. Jako pohledávku č. 3 přihlásil věřitel pohledávku ve výši 137.391,26 Kč, ve vztahu, k níž jako důvod vzniku uvedl, že se jedná o smluvní pokutu představující ušlý úrok z úvěru č. 4005032552 . Smluvní pokuta byla (KSOS 33 INS 26774/2012) sjednána ve smlouvě o poskytnutí úvěru č. 4005032552, a to v ustanovení hlavy 15. § 3 Úvěrových podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy. Tyto pohledávky přihlásil věřitel jako pohledávky vykonatelné na základě rozhodčího nálezu sp. zn. F/2012/00475.

Z příslušného listu seznamu přihlášených pohledávek, týkajícího se věřitele č. 7 AB 4 B.V., soukromé společnosti s ručením omezeným (č. přihlášky P8), odvolací soud zjistil, že pohledávky tohoto věřitele, označené č. P8-1/1 (pohledávka celkem ve výši 168.768,60 Kč), P8-1/2 (pohledávka celkem ve výši 60.720 Kč) a P8-1/3 (pohledávka celkem ve výši 137.391,26 Kč) byly přezkoumány u přezkumného jednání, jež se konalo dne 25.3.2013. Popřeny byly insolvenčním správcem tak, že pohledávka č. P8-1/1 ve výši 168.768,60 Kč byla popřena v rozsahu částky 23.781,40 Kč a pohledávka P8-1/3 byla popřena v celém rozsahu. V důvodech popěrného úkonu je uvedeno, že rozhodčí smlouva je neplatná z důvodů dle ustanovení § 56 občanského zákoníku (součást VOP, jednoinstančnost, výhradně písemnost, drobné písmo, rozhodce vybrán ze seznamu rozhodců Společnosti pro rozhodčí řízení), RN je nicotný . Pohledávka č. P8-1/3 byla popřena v celém rozsahu s odůvodněním, že smluvní pokuta je představována úroky, splatnými po úpadku, i když správce považuje ujednání o smluvní pokutě za platné, tyto se dle § 170, písm. b) IZ v insolvenčním řízení neuspokojují , a s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 12 VSOL 24/2011-48. V důvodech popěrného úkonu správce dále uvedl, že z důvodu zachování možnosti obrany věřitele však správce pohledávku zapsal a popírá co do pravosti jako vykonatelnou . Pohledávka P8-1/1, přihlášená ve výši 136.413,74 Kč-jistina a ve výši 32.354,86 Kč -příslušenství, byla insolvenčním správcem popřena co do částky 23.781,40 Kč s odůvodněním, že úrok z prodlení odpovídá zákonné výši, je však vypočten i z popřené pohledávky P8-1/3 (a navíc nesprávně), která však nemá být předmětem uspokojení v insolvenčním řízení dle ustanovení § 170 odst. 1, písm. b) IZ . Dlužník pohledávky nepopřel.

Podle ustanovení § 198 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření (odstavec 1). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ve smlouvě o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku (odstavec 2). Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 (odstavec 3). (KSOS 33 INS 26774/2012)

Podle ustanovení § 199 IZ, insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2).

V přezkoumávané věci je právním důvodem podané žaloby uplatnění popření věřitelem přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení insolvenčním správcem postupem podle ustanovení § 199 IZ.

Z hlediska skutkového stavu není mezi účastníky sporu o tom, že přihláškou pohledávky (ze dne 29.1.2013, došlou soudu dne 31.1.2013) žalovaná, jako věřitelka, v insolvenčním řízení dlužníka Miroslava anonymizovano přihlásila pohledávku celkem ve výši 366.879,86 Kč, sestávající z tří dílčích pohledávek. Mimo jiné tak přihlásila pohledávku, označenou jako pohledávka č. 1, celkem ve výši 168.768,60 Kč, sestávající z jistiny ve výši 136.413,74 Kč, představující nesplacený úvěr, poskytnutý dlužníkovi na základě smlouvy o úvěru č. 4005032552, uzavřené mezi právním předchůdcem žalované a dlužníkem, a úroků z prodlení celkem ve výši 32.354,86 Kč, a dále pohledávku, označenou jako pohledávka č. 3, ve výši 137.391,26 Kč, představující smluvní pokutu, jež byla sjednána účastníky smlouvy o úvěru č. 4005032552. Uvedené pohledávky přihlásila žalovaná jako pohledávky vykonatelné, přiznané jí rozhodčím nálezem. Takto přihlášené pohledávky byly u přezkumného jednání (jež se konalo dne 25.3.2013) řádně přezkoumány, a to jako pohledávky vykonatelné, a popřeny byly insolvenčním správcem. S ohledem na důvody, uplatněné v popěrném úkonu, je zřejmé, že pokud se týká pohledávky celkem ve výši 168.768,60 Kč, popřel insolvenční správce pohledávku z titulu úroků z prodlení (uplatněnou celkem ve výši 32.354,86 Kč) co do výše (§ 194 IZ), v rozsahu částky 23.781,40 Kč.

Námitkám odvolatelky, v nichž zpochybňovala popření pravosti pohledávky ve výši 137.391,26 Kč z titulu smluvní pokuty, je možno přitakat potud, že žalobce v popěrném úkonu skutečně namítl, že žalovaná uplatnila fakticky nárok na úroky, splatné po úpadku s tím, že podle ustanovení § 170, písm. b) IZ se takové nároky v insolvenčním řízení neuspokojují. Bez ohledu na to však uvedenou pohledávku zapsal do seznamu přihlášených pohledávek, zařadil ji mezi pohledávky k přezkumu, a pokud ji následně popřel, není pochybnosti o tom, že ji popřel proto, že ji neuznává v celém rozsahu, tedy co do pravosti (§ 193 IZ).

Pro úplnost odvolací soud dodává, že konalo-li se přezkumné jednání, u něhož byly pohledávky žalovanou přihlášené přezkoumány jako vykonatelné a žalobcem popřeny, dne 25.3.2013, a žalobce uplatnil své popření žalobou, došlou (KSOS 33 INS 26774/2012) soudu dne 23.4.2013, učinil tak nepochybně včas, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 199 odst. 1 IZ.

Odvolací soud dále vychází ze skutkového závěru, že mezi právním předchůdcem žalované a dlužníkem byla dne 10.5.2010 uzavřena smlouva o úvěru, jíž se právní předchůdce žalované zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 130.000 Kč a dlužník se zavázal vrátit úvěr společně se sjednanými úroky z úvěru ve splátkách, ve smlouvě blíže specifikovaných. Součástí úvěrové smlouvy jsou Úvěrové podmínky společnosti Home Credit a.s., jež pak obsahují ujednání, zakládající rozhodčí doložku (v části, označené Hlava 14.) a ujednání o smluvní pokutě (v tzv. závěrečných ustanoveních, Hlavě 15.).

Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že tato ujednání je nutno hodnotit jako ujednání neplatná.

Pokud se týká právního posouzení věci, soudu prvního stupně je nutno vytknout, že jeho rozhodnutí postrádá jakoukoliv právní kvalifikaci věci prostřednictvím ať odkazu či citace hmotněprávních ustanovení příslušných právních předpisů. Z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku se nicméně podává, že soud prvního stupně posoudil smlouvu, uzavřenou mezi právním předchůdcem žalované a dlužníkem, jako smlouvu spotřebitelskou.

V této souvislosti odvolací soud předesílá, že dne 1.1.2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jímž se zrušuje-mimo jiné-zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 3028 odst. 1 a odst. 2 citovaného zákona však platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry, týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik a práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů, a není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.

Smlouva, uzavřená mezi právním předchůdcem žalované a dlužníkem dne 10.5.2010, je smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObchZ ). Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 ObchZ se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) ObchZ řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci však jde o smluvní vztah se spotřebitelem, uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 ObchZ, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít i ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Právní úprava spotřebitelského práva je obecně obsažena v ustanoveních § 52 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ), zvláštní ustanovení týkající se smluv (KSOS 33 INS 26774/2012) o spotřebitelských úvěrech jsou pak obsažena v daném případě, s ohledem na dobu uzavření smlouvy o úvěru, v zákoně č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru.

Soud prvního stupně správně odkázal na závěry, formulované v nálezu Ústavního soudu ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle nichž je sice možno tzv. všeobecné obchodní podmínky, resp. úvěrové podmínky, uplatnit i ve spotřebitelských smlouvách; taková aplikace však má formální omezení (srov. bod 29 nálezu-např. smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru), a také omezení obsahová (srov. bod 30 nálezu-obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, a u nichž se předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou, např. rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak dodavatel přesto učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému ujednání nelze přiznat právní ochranu. V rámci spotřebitelských smluv proto nemohou být ujednání zakládající rozhodčí doložku, stejně jako smluvní pokutu, součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek (úvěrových podmínek), nýbrž pouze spotřebitelské smlouvy samotné-to je listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis (srov. bod 33 nálezu).

Posuzováno na poměry projednávané věci to znamená, že ujednání, zakládající rozhodčí doložku a smluvní pokutu, jež jsou v tomto případě obsažena až v závěrečných částech formulářových úvěrových podmínek, jejichž obsah dlužník při procesu uzavírání smlouvy s právním předchůdcem žalovaného zjevně nemohl ovlivnit (na úvěrových podmínkách není ani připojen jeho podpis), jsou pro rozpor s dobrými mravy neplatná.

Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že pohledávky, žalovanou uplatněné, označené jako pohledávka č. 1 a č. 3 (v přezkumném listě jako pohledávky č. P8-1/1 a č. P8-1/3) jsou pohledávkami nevykonatelnými, a dále, že žalovaná nemá vůči dlužníkovi pohledávku z titulu smluvní pokuty a tudíž jí nevznikl ani nárok na úroky z prodlení z této pohledávky.

Námitka odvolatelky, že žalobce při přezkumném jednání ani v podané žalobě platnost ujednání o smluvní pokutě nezpochybnil, neobstojí.

Ujednání, zakládající rozhodčí doložku a smluvní pokutu, jsou absolutně neplatná podle ustanovení § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy.

Skutečnosti, vedoucí k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu přitom soud musí zkoumat z úřední povinnosti (srov. závěry Nejvyššího soudu např. v rozsudku ze dne 30.4.2008, sp. zn. 28 Cdo 2600/2006 a v rozsudku ze dne (KSOS 33 INS 26774/2012)

30.10.2007, sp. zn. 30 Cdo 3598/2006, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu); takové skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení absolutní neplatnosti právního úkonu, nespadají do okruhu skutečností, ohledně nichž má účastník řízení povinnost tvrzení a důkazní povinnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002, rovněž dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nedůvodná je i námitka odvolatelky, podle níž v této věci závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 11.11.2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 aplikovat nelze.

Podle přesvědčení odvolacího soudu má právní názor Ústavního soudu, obsažený v jeho nálezu ze dne 11.11.2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, obecnou povahu. Je tedy obecně závazný, to je závazný při řešení typově shodných případů. Odvolací soud neshledal žádného důvodu, pro který by bylo třeba v přezkoumávané věci právní závěry, prezentované Ústavním soudem v uvedeném nálezu, revidovat. Odkazoval-li v této souvislosti odvolatel na rozsudky Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 133/2014-64 (44 ICm 3743/2012) a č.j. 104 VSPH 311/2014-55 (60 ICm 2461/2013), nutno uvést, že podle odůvodnění těchto rozhodnutí posoudil Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, ujednání v úvěrových podmínkách nikoli jako ujednání o smluvní pokutě, nýbrž jako ujednání o zesplatnění pohledávek z úvěrů, to je o povinnosti dlužníka zaplatit najednou všechny zbývající dlužné splátky, zahrnující jak jistinu, tak i dlužný úrok, k výzvě věřitele. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť ujednání, obsažené v hlavě 15., § 3 úvěrových podmínek, je ujednáním o smluvní pokutě, jejíž výše byla sjednána procentní částkou. To, že se uplatňuje pohledávka z titulu smluvní pokuty, je také uvedeno i v přihlášce pohledávky, takže nelze dovozovat, že by žalovaná uplatnila nárok na úroky z úvěru, byť výše této smluvní pokuty odpovídala výši ušlého úroku .

K tomu odvolací soud doplňuje, že proto nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, neboť obchází ustanovení § 170, písm. a) a b) IZ. Pohledávka z titulu smluvní pokuty, kterou žalovaná uplatnila v insolvenčním řízení, se stala splatnou před rozhodnutím o úpadku, proto užití ustanovení § 170, písm. a) IZ nepřichází v úvahu.

Nesprávný názor soudu prvního stupně v tomto směru je však-s ohledem na závěr odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle ustanovení § 39 ObčZ pro rozpor s dobrými mravy-bez významu.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, to je ve výrocích I. a II. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 219 o.s.ř.).

V odvolacím řízení nebyla žalovaná se svým odvoláním úspěšná, proto jí vznikla povinnost nahradit žalobci, který je insolvenčním správcem, účelně vynaložené náklady této fáze soudního řízení (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 (KSOS 33 INS 26774/2012) odst. 1 o.s.ř.). Žalobce byl i v odvolacím řízení zastoupen advokátem, jemuž přísluší odměna za zastupování podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Advokát žalobce učinil v řízení jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu), za nějž mu náleží odměna ve výši 3.100 Kč (§ 9 odst. 4, písm. c/, § 7 bod 5. advokátního tarifu), a za tento jeden úkon právní služby náleží advokátovi žalobce dále náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1, odst. 3 advokátního tarifu). K těmto nákladům celkem ve výši 3.400 Kč patří náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21 %, to je částka 714 Kč, takže náklady odvolacího řízení představují 4.114 Kč. K zaplacení takto vyčíslené částky žalobci zavázal soud žalovanou ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalobce.

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 30. června 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Věra Vyhlídalová, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu