13 VSOL 203/2015-192
č. j. 14 ICm 3891/2013 13 VSOL 203/2015-192 (KSOS 14 INS 18977/2013) ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Vyhlídalové a soudkyň JUDr. Radky Panáčkové a JUDr. Heleny Krejčí ve věci

žalobkyň: a) Day to Day, s.r.o., IČO: 28568508 sídlem 28. října 829/270, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory b) Lucie anonymizovano , anonymizovano Hornopolní 1455/28, 702 00 Ostrava

zastoupené advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem sídlem Českobratrská 1403/2, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava

proti žalovanému: Mgr. Michal Machek, IČO: 66243327 sídlem Dlouhá 3355/6, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava jako insolvenční správce dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Šeříková 709/4, 700 30 Ostrava-Výškovice zastoupený advokátkou Mgr. Sylvou Pahutovou sídlem Dlouhá 3355/6, 702 00 Ostrava

o určení popřené pohledávky

vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 3891/2013 jako incidenční spor v insolvenčním řízení dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Šeříková 709/4, 700 30 Ostrava-Výškovice, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. isir.justi ce.cz -2-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

o odvolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2015, č.j. 14 ICm 3891/2013-71 (KSOS 14 INS 18977/2013),

takto:

I. Zpětvzetí žaloby v té části, v níž se žalobkyně domáhaly určení i pořadí pohledávky ve výši 116.089,70 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013 přihláškou P1, tak, že je pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem členských práv a povinností, a že mají právo na uspokojení ze zajištění co do uvedené částky, a to na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, uzavřené mezi žalobkyní b) jako nabyvatelem a dlužnicí jako převodcem dne 1. 2. 2012 s tím, že předmětem zajištění jsou členská práva a povinnosti v družstvu Stavební bytové družstvo Nová huť, IČ: 00050831, se sídlem Ostrava-Výškovice, Hýlova 40, a zajištění vzniklo doručením převodní smlouvy Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť dne 1. 2. 2012 v 13.10 hodin, je neúčinné.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2015, č.j. 14 ICm 3891/2013-71 (KSOS 14 INS 18977/2013) se v části výroku II. ohledně pravosti v něm specifikované pohledávky co do výše 116.089,70 Kč, a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, potvrzuje.

III. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 12.342 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

1. Krajský soud v Ostravě rozsudkem, označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí, řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným zastavil v části, v níž se žalobkyně b) domáhala určení, že pohledávka č. 1 žalobkyně b) za dlužnicí Janou anonymizovano ve výši 21.071 Kč, kterou žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013 přihláškou P3, je po právu ve výši 21.071 Kč na jistině pohledávky, a je pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem členských práv a povinností, a že má právo na uspokojení ze zajištění co do částky 21.070 Kč na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, uzavřené

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -3-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

mezi žalobkyní b) jako nabyvatelem a dlužnicí jako převodcem dne 1. 2. 2012, přičemž předmětem zajištění jsou členská práva a povinnosti v družstvu Stavební bytové družstvo Nová huť, IČ: 00050831 se sídlem Ostrava-Výškovice, Hýlova 40 a zajištění vzniklo doručením převodní smlouvy Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť dne 1. 2. 2012 v 13.10 hodin (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že pohledávka č. 1 žalobkyně a) a žalobkyně b) za dlužnicí Janou anonymizovano ve výši 200.000 Kč, kterou žalobkyně a) a žalobkyně b) přihlásily do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013 přihláškou P1, je pohledávkou po právu ve výši 200.000 Kč na jistině pohledávky a je pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem členských práv a povinností, a že mají právo na uspokojení ze zajištění co do částky 200.000 Kč na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, uzavřené mezi žalobkyní b) jako nabyvatelem a dlužnicí jako převodcem dne 1. 2. 2012, přičemž předmětem zajištění jsou členská práva a povinnosti v družstvu Stavební bytové družstvo Nová huť, IČ: 00050831 se sídlem Ostrava-Výškovice, Hýlova 40 a zajištění vzniklo doručením převodní smlouvy Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť dne 1. 2. 2012 v 13.10 hodin (výrok II.), zamítl žalobu na určení, že pohledávka č. 1 žalobkyně b) za dlužnicí Janou anonymizovano ve výši 5.344 Kč, kterou žalobkyně b) přihlásila do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013 přihláškou P3, je pohledávkou po právu ve výši 5.344 Kč na jistině pohledávky, a je pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem členských práv a povinností, a že má právo na uspokojení ze zajištění co do částky 5.344 Kč, a to na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, uzavřené mezi žalobkyní b) jako nabyvatelem a dlužnicí jako převodcem dne 1. 2. 2012, přičemž předmětem zajištění jsou členská práva a povinnosti v družstvu Stavební bytové družstvo Nová huť, IČ: 00050831, se sídlem Ostrava-Výškovice, Hýlova 40 a zajištění vzniklo doručením převodní smlouvy Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť dne 1. 2. 2012 v 13.10 hodin (výrok III.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně a) a žalobkyně b) zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 18.695 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.). 2. Z odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně shledal žalobu (jíž žalobkyně b) disponovala ve smyslu částečného zpětvzetí, o němž soud prvního stupně rozhodl ve výroku I.) včasnou, avšak nedůvodnou. Vyšel ze zjištění, že dne 1. 2. 2012 byla mezi žalobkyněmi a) a b), jako věřitelkami, a Janou anonymizovano , jako dlužnicí, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, v níž se věřitel zavázal poskytnout dlužnici úvěr ve výši 100.000 Kč (bod 2.1.) s parametry úvěru: úrok 35,88 % ročně, RPSN 52,94 %, výše pravidelné měsíční splátky 2.990 Kč, splatnost první splátky 1.3.2012, počet splátek 60, splatnost splátek k 1. dni v měsíci, poplatek za poskytnutí úvěru 15.000 Kč, výše poslední pravidelné měsíční splátky včetně případné neuhrazené části úvěru podle bodu 2.5. smlouvy 102.990 Kč, celkové náklady úvěru 194.400 Kč, přičemž v bodě 1.4. smlouvy je upravena solidarita věřitelů (obou žalobkyň) dle § 513 občanského zákoníku. V bodě 2.13. smlouvy se strany dále dohodly, že v případě, že dlužnice neuhradí dvě po sobě bezprostředně jdoucí pravidelné splátky úvěru řádně nebo včas (bod 2.13.1.), pak ode dne následujícího po dni, v němž byla splatná druhá pravidelná splátka úvěru ze dvou pravidelných splátek úvěru bezprostředně po sobě jdoucích, kterou dlužnice neuhradila řádně nebo včas, je dlužnice povinna věřiteli smluvní pokutu ve výši rovnající se 130 % souhrnu dosud neuhrazené části úvěru-jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků z úvěru, s tím, že ode dne následujícího po dni, v němž byla splatná druhá pravidelná splátka úvěru ze dvou pravidelných splátek úvěru bezprostředně po sobě jdoucích dle podbodu 2.13.1. tohoto bodu, kterou dlužnice neuhradila řádně nebo včas podle této smlouvy, dlužnice není dále povinna hradit touto smlouvou sjednané smluvní úroky z úvěru ani jistinu úvěru s tím,

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -4-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

že jakékoliv úhrady provedené ve prospěch věřitelek po vzniku jejich právního nároku na úhradu smluvní pokuty podle předchozího písmene tohoto bodu se přímo z titulu této smlouvy započítávají na smluvní pokutu. Dle bodu 3.1. je k zajištění všech závazků dlužnice uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a dle bodu 3.5. dlužnice k zajištění všech závazků z této smlouvy vystavila při uzavření smlouvy ve prospěch věřitelek blankosměnku č. 1022012 s nevyplněnou směnečnou sumou a datem splatnosti směnky. Dlužnice uhradila řádně a včas celkem šest měsíčních splátek ve sjednané výši 2.990 Kč, přičemž sedmou a osmou splátku zaplatila opožděně ve dnech 11.9.2012 a 11.12.2012. Následně uhradila další platby ve výši 2.990 Kč, a to ve dnech 11.10.2012, 16.11.2012 a 14.12.2012. Ve specifikaci splácení úvěru a vyčíslení úvěru k datu 28.3.2013 vyčíslily žalobkyně smluvní pokutu ve výši 363.220 Kč a s ohledem na další platby dlužnice ve výši 2.990 Kč (ve dnech 11.10.2012, 16.11.2012 a 14.12.2012) pak vyčíslily neuhrazenou smluvní pokutu částkou 354.250 Kč. Mezi dlužnicí Janou anonymizovano , jako převodcem a Lucií anonymizovano (tj. žalobkyní b/) jako nabyvatelem byla dále dne 1.2.2012 uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a téhož dne smlouva podnájemní, kterou dlužnice uzavřela jako podnájemce a žalobkyně b) jako nájemce. V této smlouvě se dlužnice mimo jiné zavázala hradit žalobkyni b) podnájemné vždy do 25. dne v měsíci předem ve výši 2.935 Kč. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, ustanovení § 497, § 261 odst. 3, písm. d) a odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a ustanovení § 52, § 55, § 56 odst. 1, § 39 a § 544 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a uzavřel, že mezi žalobkyněmi a) a b), jako věřitelkami, a Janou anonymizovano , jako dlužnicí, byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 497 obchodního zákoníku, ve které se žalobkyně zavázaly, že na požádání poskytnou v její prospěch peněžní prostředky ve výši 100.000 Kč a dlužnice se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky ve sjednané výši 35,88 % ročně. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru, kterou dlužnice neuzavírala jako podnikatelka, aplikoval soud na posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě ve shodě s ustanovením § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ustanovení občanského zákoníku (§ 55 až § 56). Ve vztahu k pohledávce č. 1 žalobkyň a) a b) přihlášené žalobkyněmi přihláškou pohledávky P1 z titulu smluvní pokuty podle bodu 2.13.1. smlouvy o úvěru, soud prvního stupně dovodil, že v daném případě výše smluvní pokuty sjednané v tomto bodě smlouvy značnou měrou přesáhla původní částku, která byla poskytnuta jako úvěr ve výši 100.000 Kč (po odečtení poplatku za poskytnutí úvěru tedy ve výši 85.000 Kč), když žalobkyně vyčíslily smluvní pokutu k datu 2. 10. 2012 částkou 363.220 Kč (součet nesplacené jistiny a neuhrazených smluvních úroků x 1,3), což představuje čtyřnásobek částky fakticky dlužnici poskytnuté. Soud prvního stupně uzavřel, že taková výše smluvní pokuty pro případ prodlení s úhradou dvou po sobě jdoucích splátek sjednaných ve výši 2.990 Kč postrádá jakoukoli preventivní, uhrazovací i sankční funkci a vede k poškození dlužnice, která sedmou splátku (tj. v pořadí první, kterou neuhradila včas), uhradila s prodlením 10 dnů (11. 9. 2012) a osmou splátku také s prodlením 10 dní (11. 10. 2012). Podle soudu je nutno přihlédnout také k tomu, že úvěr byl zajištěn i dalšími smluvními pokutami z důvodu podstatného porušení smlouvy ve výši 100.000 Kč (ujednání obsažené v článku 3.13. smlouvy), sankcí ve výši 5.000 Kč za byť jednodenní prodlení s hrazením podnájemného (ujednání v článku 3.2. smlouvy), sankcí ve výši 10.000 Kč za podstatné porušení podnájemní smlouvy (ujednání v článku 3.12. písm. b/ smlouvy) a smluvním úrokem z prodlení (který svou výší odpovídá zákonnému úroku z prodlení v článku 3.14. smlouvy). Kromě toho bylo splnění povinnosti dlužnice zajištěno i zajišťovací blankosměnkou, vystavenou dlužnicí, a zajišťovacím převodem členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu, se kterým je spojeno právo nájmu k družstevnímu

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -5-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013) bytu, jehož hodnota několikanásobně převyšuje částku fakticky poskytnutou dlužnici. Je rovněž nutno přihlédnout k RPSN 52,94 % (ve formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru věřitelky chybně informovaly dlužnici o RPSN ve výši 44,13 %, když při výpočtu sazby nákladů vycházely ze zcela jiných parametrů smlouvy), v jejíž výši je již výrazným způsobem vyjádřena rizikovost tohoto nebankovního úvěru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je tak nepřípustným ujednáním ve smyslu ustanovení § 56 občanského zákoníku, když svým obsahem a účelem odporuje zákonu č. 145/2010 Sb., a je tedy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatné. Odkázal přitom na závěry Nejvyššího soudu České republiky v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, podle nichž při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno vážit všechny funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční) a v souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, přičemž smluvní pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Soud prvního stupně konstatoval, že samy žalobkyně uvedly, že uplatňují pohledávku č. 1 pouze ve výši 200.000 Kč s ohledem na výši jistiny úvěru, na hrazení závazků plynoucích ze smlouvy o úvěru a s ohledem na dobu prodlení, a že právní nárok na úhradu plnění nad částku 200.000 Kč neuplatňují z důvodu, že mají za to, že takové uplatnění práva by bylo nemorální. Jak soud prvního stupně dále uzavřel, vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě v bodě 2.13.1. smlouvy o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatné podle § 39 občanského zákoníku, nelze žalobkyním přiznat na základě tohoto neplatného ujednání smluvní pokutu vůbec, neboť úprava smluvní pokuty v občanském zákoníku moderaci smluvní pokuty nepřipouští. Podle soudu je tedy nerozhodné, že žalobkyně v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení přihlásily pohledávku z titulu smluvní pokuty nikoli ve výši 363.220 Kč, nýbrž ve výši 200.000 Kč. Kromě toho-jak soud prvního stupně pokračoval-přesto, že žalobkyně uplatnily pohledávku č. 1 P1 z titulu smluvní pokuty a nikoliv z titulu neuhrazené jistiny a smluvních úroků, žalovaný insolvenční správce uznal takto přihlášenou pohledávku co do výše 83.910 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, takže domáhají-li se žalobkyně a) a b) svou žalobou určení pravosti pohledávky č. 1 ve výši 200.000 Kč, soud (ve výroku II.) žalobu jako nedůvodnou v této části zamítl i proto, že pohledávka žalobkyň ve výši 83.910 Kč byla zjištěna (v tomto rozsahu byla uznána žalovaným insolvenčním správcem u přezkumného jednání dne 6. 11. 2013). Pokud se týká přihláškou uplatněné pohledávky žalobkyně b), označené jako pohledávka č. 1 ve výši 5.344 Kč z titulu neuhrazeného podnájemného , soud prvního stupně vyložil podmínky, za jakých lze platně sjednat zajišťovací převod práva, k nimž se vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, s tím, že podle závěrů Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí lze zajišťovací převod vlastnického práva sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu), přičemž takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít, byť pozdní, uspokojení pohledávky dlužníka z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Podle soudu jsou ve smlouvě o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, jež byla uzavřena mezi žalobkyní b) jako nabyvatelem, a dlužnicí, jako převodcem, dne 1. 2. 2012, sice určeny závazky dlužnice, které jsou zajišťovány, a právo dlužnice, které je převáděno i jeho předmět s tím, že k podmíněnému převodu členských práv a povinností na žalobkyni b) došlo okamžikem účinnosti smlouvy s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn, v důsledku čehož převod práva na věřitele zanikne, chybí v ní však ujednání o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k členským právům a povinnostem by mělo až

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -6-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

do okamžiku zpeněžení předmětu zajištění pozdní uspokojení pohledávky dlužnicí z jiných zdrojů, a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že absence takového ujednání činí smlouvu o zajišťovacím převodu práva absolutně neplatnou, takže žalobkyním v důsledku absolutně neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností nevznikl nárok na uspokojení jejich pohledávky ze zajištění. Podle dalších závěrů soudu prvního stupně, vzhledem k tomu, že smlouva, na jejímž základě měla žalobkyně b) nabýt členský podíl v bytovém družstvu a s tím spojené právo nájmu družstevního bytu, tj. smlouva o zajišťovacím převodu práva, je absolutně neplatná, nemohla žalobkyně b), která se nestala členem bytového družstva, a tedy ani nájemcem družstevního bytu, platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu s bytovým družstvem a smlouvu o podnájmu předmětného družstevního bytu s dlužnicí Janou anonymizovano . Dlužnice nepřestala být členem stavebního bytového družstva a nájemkyní předmětného družstevního bytu, tudíž jí nevznikla povinnost platit žalobkyni b) podnájemné . Žalobkyni b) proto za dlužnicí nevznikla pohledávka z titulu nezaplaceného podnájemného dle podnájemní smlouvy ze dne 1. 2. 2012 ve výši-po částečném zpětvzetí žaloby-5.344 Kč, a její pohledávka č. 1 přihlášená přihláškou P3 tedy není po právu. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, přiznal právo na náhradu nákladů řízení, představující náklady právního zastoupení, celkem ve výši 18.695 Kč. 3. Proti tomuto rozsudku, proti výrokům II. a III. a souvisejícímu výroku IV., podaly žalobkyně odvolání. Žalobkyně a) a b) napadly výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, žalobkyně b) napadla výrok III. V podaném odvolání odvolatelky soudu prvního stupně vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 4. V odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení pohledávky č. 1 žalobkyně a) a žalobkyně b) za dlužnicí Janou anonymizovano ve výši 200.000 Kč, odvolatelky poté, co zreprodukovaly obsah ujednání, obsažených v bodě 2.13. smlouvy o úvěru namítly, že toto ujednání fakticky odpovídá institutu zesplatnění úvěru a smluvních úroků (obdoba ztráty výhody splátek), který je právem aprobován. Podle odvolatelek nelze připustit, že by prodlení dlužnice bylo bez jakýchkoliv následků, resp. že desetidenní prodlení nemůže založit faktické zesplatnění úvěru. Faktické navýšení dlužné pohledávky je toliko o 30 % z dlužné pohledávky (jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků), nikoliv 130 %, kdy vedle smluvní pokuty již není dlužnice povinna hradit současně jistinu úvěru a smluvní úroky v téže výši (resp. bez navýšení o 30 %). Smluvní pokuta ve sjednané výši plní funkci uhrazovací i funkci zajišťovací, neboť jejím uhrazením by došlo k uhrazení neuhrazené jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků, a dále navýšených o 30 %. Podle názoru odvolatelek není důvodu vyloučit možnost moderace smluvní pokuty právě s ohledem na ochranu spotřebitele samotného a současně při zachování rovnosti smluvních stran, kdy nelze přepínat ochranu spotřebitele tím, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu lze pouze považovat za neplatnou, a nikoli za objekt moderace. Po věřiteli nelze spravedlivě požadovat, aby nemohl uplatnit žádnou smluvní pokutu. Odvolatelky zdůraznily, že uplatnily pouze část smluvní pokuty, tedy smluvní pokutu de facto moderovaly samy a podřadily ji pod dobré mravy , navíc s jednoznačným odůvodněním, co smluvní pokuta obsahuje (jistinu a smluvní úrok, resp. pouze jejich část). I pokud by jimi uplatněnou pohledávku nebylo možno posoudit jako smluvní pokutu, není podle jejich názoru důvodu, aby ji nebylo možno posoudit jako nárok na uhrazení jistiny úvěru, a na uhrazení smluvního úroku. Přihláška pohledávky, stejně jako žaloba, obsahuje skutková tvrzení žalobkyň-věřitelek ohledně jejich pohledávek, jejichž součástí je i právní posouzení, rozhodný je však skutkový stav věci, nikoli právní posouzení. V přihlášce pohledávky je popsán obsah smluvní pokuty, tj. že odpovídá jistině úvěru a části smluvních úroků, a tedy

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -7-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

nebylo důvodu tuto pohledávku nepřiznat, když poskytnutí úvěru a jeho výše, včetně výše smluvních úroků, je nesporná. Ohledně výše RPSN v rámci předsmluvních informací odvolatelky dále odkázaly na ustanovení písm. g) Přílohy č. 2 zákona č. 145/2010 Sb., z něhož citovaly. 5. Žalobkyně b) ve svém odvolání, jímž napadla výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, zpochybňuje závěry Nejvyššího soudu České republiky v jeho rozsudku ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, týkající se podmínek, za jakých lze platně sjednat zajišťovací převod práva. Podle odvolatelky tento judikát Nejvyššího soudu překračuje zákonem stanovené meze zajišťovacího převodu, nadto převodní smlouva s těmito závěry ani není v rozporu. Odvolatelka uvedla, že podle ustanovení § 553 občanského zákoníku platí, že jedinou možností sjednání zpětného převodu převedeného práva je rozvazovací podmínka, tj. okamžikem splnění zajištěného závazku se bez dalšího obnovuje vlastnictví dlužníka k převedenému právu a nelze sjednat převod jako fiduciární. Jedná se fakticky o promítnutí zásady akcesority zajišťovacího převodu, jež plyne z jeho samotné podstaty. Zanikne-li tedy závazek jeho uspokojením, zaniká i zajištění a není zde žádného důvodu prolomit zásadu akcesority v případě zajišťovacího převodu a požadovat tedy pod sankcí neplatnosti explicitní úpravu ve smlouvě, aby smlouvou předpokládané důsledky splnění rozvazovací podmínky, tj. úplného splnění závazku z úvěrové smlouvy, nastaly i poté, co vzniklo právo věřitele nemovitosti prodat, a to až do doby, než k prodeji skutečně dojde. Uhradí-li tedy dlužník celý svůj závazek zajištěný převodem práva, bude správně napsaná rozvazovací podmínka naplněna a smlouva zanikne. Převodní smlouva nevyloučila možnost obnovení členství dlužnice v družstvu úhradou z jiných zdrojů než prodejem členských práv v době prodlení dlužnice, tedy předmětná smlouva pouze vycházela a nepromítala výslovně zákonnou zásadu, že splněním zajištěného závazku zaniká zajištění, kdy tato zásada je stanovena zákonem a není ji nutno výslovně vymezovat ve smlouvě, když nebyla smlouvou vyloučena. Podle odvolatelky byla tedy převodní smlouva sjednána platně a přihlášená pohledávka je pohledávkou zajištěnou. 6. U jednání odvolacího soudu odvolatelky doplnily, že je podle jejich názoru v rozporu s dobrými mravy, a na hraně porušení stavovských povinností, pokud se žalovaný, který je insolvenční správce a současně advokát, nechal v předmětné věci zastoupit jiným advokátem, s nímž fakticky vykonává advokacii ve formě úzké spolupráce . Navrhly proto, aby v případě jejich neúspěchu s podaným odvoláním byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení změněn a žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení ve formě právního zastoupení přiznána. 7. Žalovaný se v písemném vyjádření k podanému odvolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a navrhl, s argumentací podrobně rozvedenou, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části jako věcně správný potvrdil. K námitce odvolatelek, že přihláškou pohledávky uplatněný nárok by bylo možno posoudit jako nárok na vrácení jistiny úvěru a úroku z úvěru poukázal na to, že právo na zaplacení smluvní pokuty je samostatným majetkovým právem se samostatným skutkovým základem, přičemž z okolností uvedených v přihlášce pohledávky a také v žalobě vyplývá, že žalobkyně uplatnily nárok na úhradu smluvní pokuty. K další námitce, že v daném případě bylo možno moderovat výši smluvní pokuty, odkázal mimo jiné i na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 6. 2012 ve věci C-168/10, který, jak žalovaný uvádí, rovněž moderaci smluvní pokuty ve spotřebitelských vztazích zapovídá. Žalovaný považuje za správný i závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Poukázal na to, že rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, z něhož soud prvního stupně vycházel, je publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2009. Z procesní opatrnosti dále uvedl, že pokud by byla podrobena zevrubnému zkoumání celá smlouva o spotřebitelském úvěru, bylo by nutno dospět k závěru, že celá

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -8-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

smlouva je absolutně neplatná, neboť obsahuje řadu ujednání nevhodných pro spotřebitelské úvěry. 8. K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 6. 2016 č.j. 14 ICm 3891/2013,-118 (KSOS 14 INS 18977/2013), rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně a) a b), jako věřitelky v insolvenčním řízení dlužnice Jany anonymizovano , přihlásily přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P1 pohledávku, označenou jako pohledávka č. 1, ve výši 200.000 Kč, kterou přihlásily jako pohledávku nevykonatelnou, zajištěnou na základě smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v družstvu Stavební bytové družstvo Nová huť, IČO: 00050831 ( první pohledávka ). Žalobkyně b) Lucie anonymizovano přihlásila přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P3 pohledávku, označenou jako pohledávka č. 1, ve výši 26.415 Kč, kterou přihlásila jako pohledávku nevykonatelnou, rovněž zajištěnou na základě smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností v družstvu Stavební bytové družstvo Nová huť, IČO: 00050831 -takto přihláškou pohledávku vzala co do částky ve výši 21.071 Kč zpět ( druhá pohledávka ). Takto přihlášené pohledávky byly přezkoumány u přezkumného jednání, jež se konalo dne 6. 11. 2013, přičemž první pohledávku insolvenční správce uznal v rozsahu částky 83.910,30 Kč, s tím, že uznává nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši, v rozsahu částky 116.089,70 Kč pohledávku popřel s odůvodněním, že smluvní pokuta sjednaná jako součet 130 % z dosud neuhrazené jistiny a 130 % z dosud neuhrazených smluvních úroků, je nepřiměřeně vysoká, dle ustanovení § 39 občanského zákoníku je v rozporu s dobrými mravy a takové ujednání je tudíž absolutně neplatné; současně popřel i zajištění této pohledávky z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, které nesplňuje náležitosti dle rozhodnutí Nejvyššího soudu 31 Odo 495/2006 ze dne 15. 10. 2008. Druhou pohledávku popřel insolvenční správce v celém rozsahu s odůvodněním, že s ohledem na neplatnost sjednání zajišťovacího převodu práva nemohl mezi věřitelkou (žalobkyní b/) a dlužnicí platně vzniknout podnájemní vztah. Dlužnice přihlášené pohledávky uznala. Podle tvrzení v přihlášce pohledávky (evidované pod č. P1) a v podané žalobě je právním důvodem vzniku první pohledávky smlouva o úvěru č. 20120189, uzavřená mezi žalobkyněmi a) a b), jako věřitelkami na straně jedné, a dlužnicí Janou anonymizovano na straně druhé, přičemž žalobkyně uplatnily pohledávku z titulu smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě pro případ porušení povinností dlužnice. Podle tvrzení v přihlášce pohledávky žalobkyně b) (jež je evidovaná pod č. P3) a v podané žalobě je právním důvodem vzniku druhé pohledávky smlouva o podnájmu, uzavřená mezi žalobkyní b), jako nájemcem, a Janou anonymizovano , jako podnájemcem, dne 1. 2. 2012, žalobkyně b) uplatnila pohledávku (původně ve výši 26.415 Kč) z titulu nezaplacené úplaty za užívání bytu dlužnicí, sjednané ve smlouvě o podnájmu. Dále odvolací soud vyšel z toho, že z hlediska skutkového stavu není mezi účastníky sporu o tom, že mezi žalobkyněmi a) a b), jako solidárními věřitelkami na straně jedné, a dlužnicí Janou anonymizovano na straně druhé, byla dne 1. 2. 2012 uzavřena smlouva o úvěru č. 20120189, jíž se žalobkyně zavázaly poskytnout dlužnici úvěr ve výši 100.000 Kč a dlužnice se zavázala vrátit úvěr společně se sjednanými úroky z úvěru v šedesáti pravidelných měsíčních splátkách, splatných vždy do 1. dne měsíce, za nějž má být pravidelná měsíční splátka úvěru uhrazena, s tím, že první splátku uhradí dne 1. 3. 2012, přičemž součástí ujednání ve smlouvě je i ujednání (v článku 2.13. smlouvy) o smluvní pokutě. Odvolací soud zopakoval dokazování sdělením podstatného obsahu článku 2.13. smlouvy o úvěru, v němž účastnice této smlouvy sjednaly smluvní pokutu z důvodu neuhrazení pravidelné měsíční splátky, a provedl důkaz sdělením podstatného obsahu smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní b) a dlužnicí dne 1. 2. 2012 o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu Stavební bytové družstvo, IČO: 00050831, a shodně se soudem prvního

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -9-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013) stupně uzavřel, že včas podaná žaloba žalobkyň není důvodná. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o nutnosti aplikace ustanovení chránících spotřebitele zakotvených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 31. 12. 2013-dále jen ObčZ ) a v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, na projednávanou věc, a ztotožnil se i s jeho závěrem o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě sjednané ve výši 130 % dosud dlužnicí neuhrazené jistiny a smluvních úroků pro rozpor s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu na tomto závěru-vzhledem k absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě-ničeho nemění ani to, že se žalobkyně zavázaly prominout dlužnici dluh ve výši 23 % smluvní pokuty v případě, že ji zaplatí do 30 dnů od doručení výzvy k úhradě, ani to, že žalobkyně přihlásily pohledávku do insolvenčního řízení v nižší výši. Námitku odvolatelek ohledně možné moderace smluvní pokuty posoudil odvolací soud jako nedůvodnou, přičemž poukázal na závěry Nejvyššího soudu České republiky v jeho rozsudcích ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 33 Odo 1385/2004 a ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 33 Odo 3562/2013. Odvolací soud neshledal důvodnou ani výhradu odvolatelek, že jimi uplatněný nárok by bylo možno posoudit jako nárok na vrácení jistiny úvěru a zaplacení úroku z úvěru. Odvolací soud vyložil, že právo na zaplacení smluvní pokuty je samostatným majetkovým právem s vlastním samostatným skutkovým základem. Z vylíčení rozhodujících skutečností v přihlášce pohledávky (i v žalobě) přitom vyplývá, že odvolatelky, to je žalobkyně a) a žalobkyně b), uplatnily nárok na zaplacení smluvní pokuty. To, že smluvní pokuta, resp. její výše odpovídá jistině úvěru a části smluvních úroků, jak odvolatelky rovněž namítaly, je bez právního významu; tato odvolatelkami namítaná skutečnost je pouze odrazem dohodnutého způsobu určení smluvní pokuty. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba na určení pravosti pohledávky žalobkyň a) a b), uplatněné přihláškou pohledávky evidovanou pod č. P1 ve výši 200.000 Kč, je nedůvodná v rozsahu částky 83.910,30 Kč i proto, že v této výši byla insolvenčním správcem a dlužnicí uznána, a tedy zjištěna. Odvolací soud se ztotožnil také se závěry, jaké soud prvního stupně učinil ve vztahu k žalobkyní b) uplatněné pohledávce ve výši (po provedené dispozici s přihláškou pohledávky a žalobou) 5.344 Kč z titulu neuhrazené úplaty za užívání bytu, sjednané ve smlouvě o podnájmu, uzavřené mezi žalobkyní b) a dlužnicí. Konstatoval, že v tomto směru je pro rozhodnutí soudu určující posouzení platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu členských práv a povinností, spojených s členstvím v družstvu, uzavřené mezi dlužnicí, jako převodcem, a žalobkyní b), jako nabyvatelem, jež sloužila k zajištění pohledávek žalobkyň a) a b) ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 2. 2012 č. 20120189, přičemž stejně jako soud prvního stupně, při posuzování platnosti uvedené smlouvy vycházel z výkladu ustanovení § 553 ObčZ, jak jej podal Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006. Námitku odvolatelky, že tento rozsudek překračuje zákonem stanovené meze zajišťovacího převodu (jinak řečeno námitku, v níž zpochybňuje závěry v tomto rozsudku), vyhodnotil odvolací soud jako nepřípadnou, neboť se jedná o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který je uveřejněn pod č. 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Právě se zřetelem na závěry v tomto rozsudku Nejvyššího soudu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o převodu členských práv a povinností je právním úkonem podle ustanovení § 39 ObčZ pro rozpor s ustanovením § 553 odst. 1 ObčZ neplatná, neboť neobsahuje podstatné náležitosti, to je ujednání o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele (to je žalobkyně b/) k předmětu zajištění, bude mít-byť pozdní-uspokojení zajištěné pohledávky dlužnicí z jiných zdrojů, a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Je-li smlouva o převodu členských práv a povinností právním úkonem absolutně neplatným, nedošlo k převodu členských práv a povinností ve stavebním družstvu na žalobkyni b), žalobkyně b) se nestala nájemcem bytu, a tedy nemohla ani platně uzavřít smlouvu o nájmu bytu s bytovým družstvem, a smlouvu o podnájmu tohoto bytu s dlužnicí Janou

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -10-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

anonymizovano . S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 6. 1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, Cpjn 19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, bod XX. odvolací soud posoudil jako nedůvodnou i námitku odvolatelek, doplněnou v průběhu odvolacího řízení, a koncentrující se do tvrzení, že v případě jejich neúspěchu ve sporu nelze žalovanému insolvenčnímu správci, který je sám advokátem, přiznat náklady řízení před soudem prvního stupně (a náklady odvolacího řízení) spočívající v nákladech právního zastoupení. 9. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podaly žalobkyně dovolání. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č.j. KSOS 14 INS 18977/2013, 14 ICm 3891/2013, 29 ICdo 6/2017-157 tak, že dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti té části prvního výroku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2017 č.j. 14 ICm 3891/2013,-118 (KSOS 14 INS 18977/2013), kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pravosti v něm specifikované pohledávky co do výše 83.910,30 Kč, a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá (výrok I.), a ve zbývajícím rozsahu, to je v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pravosti v něm specifikované pohledávky co do výše 116.089,70 Kč, a výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 6. 2016 č.j. 14 ICm 3891/2013,-118 (KSOS 14 INS 18977/2013) ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nejprve k druhé pohledávce uvedl, že brojí-li žalobkyně a) i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu žalobkyně b) o určení pravosti (druhé) pohledávky, napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, který se nedotýká jejích poměrů; dovolání žalobkyně a) tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné. Dovolání žalobkyně b) proti této části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu (to je týkající se druhé pohledávky) pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o.s.ř., a není přípustné ani podle § 237 o.s.ř. Nejvyšší soud vysvětlil, že tomu je tak proto, že v rozhodnutí R 45/2009 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky) se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít, byť pozdní, uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů, a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Nejvyšší soud neshledal důvodu se od těchto závěrů odchýlit ani v projednávané věci, v níž odvolací soud uzavřel, že dohoda o zajišťovacím převodu členských práv postrádá právě ujednání o tom, jaký vliv bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužnicí z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Pokud se týká první pohledávky, Nejvyšší soud dále odmítl podle § 243c odst. 1 a odst. 2 o.s.ř. dovolání obou žalobkyň proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu o určení pravosti první pohledávky, a to co do výše 83.910,30 Kč, neboť v rozsahu této částky soud prvního stupně i soud odvolací nevyhověly žalobě mimo jiné z důvodu, že žalovaný první pohledávku v uvedeném rozsahu uznal, přičemž tento samostatný důvod zamítnutí (části) žaloby žalobkyně v podaném dovolání nijak nenapadly. Nejvyšší soud shledal přípustné podle § 237 o.s.ř. dovolání žalobkyň proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu o určení pravosti první pohledávky co do výše 116.089,70 Kč, s tím, že napadené

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -11-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě, která -v souvislostech předestřených v dovolání-nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. při jejímž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k námitkám dovolatelek Nejvyšší soud přitakal odvolacímu soudu v tom, že občanský zákoník neumožňuje moderaci výše smluvní pokuty, s tím, že uvedený závěr se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. z rozsudku sp. zn. 33 Odo 1385/2004 a sp. zn. 33 Cdo 3562/2013), přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod měnit jej ani v projednávané věci. Dovolání žalobkyň (v tom rozsahu, v jakém je přípustné) shledal Nejvyšší soud důvodným. S odkazem na závěry např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2776/2008 a sp. zn. 32 Cdo 1432/2010 vyložil, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s porušením určité povinnosti očekávat, musí mít dostatečnou, nikoli však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je pak třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Jde-li o smlouvu o spotřebitelském úvěru, nelze posuzovat práva a povinnosti z této smlouvy odděleně od použitých zajišťovacích prostředků; i zajištění spotřebitelské smlouvy podléhá režimu ochrany spotřebitele podle § 56 odst. 1 ObčZ (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Nejvyšší soud vysvětlil, že ačkoli se z jím citované judikatury Nejvyššího soudu podává, že uhrazovací funkce smluvní pokuty je posuzována primárně z hlediska v úvahu přicházejících škod, které lze v daném případě v důsledku porušení zajištěné povinnosti očekávat, nelze odhlédnout od konkrétních okolností v projednávané věci. Nejvyšší soud konstatoval, že ze smlouvy o úvěru (bodu 2.13.) plyne, že ujednání o smluvní pokutě mělo smíšenou povahu. Jednak nahrazovalo ujednání o zesplatnění dluhu, když okamžikem vzniku nároku žalobkyň na zaplacení smluvní pokuty měla zaniknout povinnost dlužnice uhradit dovolatelkám jistinu úvěru a dosud nezaplacené smluvní úroky, a zároveň smluvní pokuta zahrnovala sankční složku ve výši 30 % uvedených neuhrazených částek. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že vyhodnotil uhrazovací funkci smluvní pokuty neúplně, když opomenul zohlednit, že smluvní pokuta v projednávané věci nahrazuje původní závazek ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky (§ 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013-dále jen ObchZ ), pročež skutečná výše (sankční části) smluvní pokuty je 30 % jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků, nikoli 130 %. Nejvyšší soud shledal, že právní posouzení odvolacího soudu je tak neúplné, a tudíž i nesprávné. Současně vyložil, že za situace, kdy smluvní pokuta slouží nejen k uhrazení možných škod, které mohou porušením smluvní povinnosti vzniknout, ale i k uhrazení hlavního peněžitého závazku zajištěného smluvní pokutou, je pro komplexní posouzení splnění uhrazovací funkce smluvní pokuty nezbytné posoudit i to, v jaké výši (zda vůbec) vznikl žalobkyním nárok na zaplacení hlavního peněžitého závazku, to je platnost samotné smlouvy o úvěru (např. z hlediska souladu výše smluvních úroků s dobrými mravy), nikoliv jen ujednání o smluvní pokutě, a důsledky případného nesplnění informační povinnosti- k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. 32 Cdo 4838/2015. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 10. V tomto dalším odvolacím řízení žalovaný se zřetelem na závěry odvolacího soudu doplnil své vyjádření k odvolání žalobkyň v podání ze dne 26. 1. 2018. Podle přesvědčení žalovaného i za situace, kdy smluvní pokuta má představovat 30 % neuhrazené jistiny a 30 % neuhrazeného

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -12-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

úroku, je i tak nepřiměřená, ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy, a proto podle ustanovení § 39 ObčZ absolutně neplatné. Žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11, z něhož citoval, s tím, že v tomto nálezu se Ústavní soud vyjádřil k tomu, že ujednání o výši smluvní pokuty 30 % z dlužné částky je nepřijatelné a rozporné s dobrými mravy. Podle žalovaného nelze dále odhlédnout od skutečnosti, že pohledávka žalobkyň byla zajištěna smlouvou o zajišťovacím převodu práv k družstevnímu podílu dlužnice, přičemž s ohledem na hodnotu tohoto podílu (podíl byl zpeněžen za částku 615.000 Kč) bylo možno očekávat již v době uzavření smlouvy o úvěru, že pohledávka na úhradu celé jistiny a úroku z úvěru by byla v případě realizace práv žalobkyň uspokojena zcela jistě ve 100 %. Ostatně-jak žalovaný zdůraznil-žalobkyně si byly vědomy neoprávněnosti a přemrštěnosti svého nároku, proto smluvní pokutu moderovaly, uvedly, že smluvní pokuta není uplatňována v celé výši, neboť by to bylo nemorální . 11. Žalobkyně sdělily v dalším řízení před odvolacím soudem procesní stanovisko ve svém podání ze dne 26. 1. 2018, v němž citovaly z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu (strany 10), zopakovaly obsah ujednání ve smlouvě o úvěru-ujednání v bodě 2.13. smlouvy-a poukázaly na to, že v daném případě je naplněna uhrazovací funkce smluvní pokuty, kdy jejím zaplacením by byla uhrazena současně i zajištěná povinnost, jíž se týká smluvní pokuta (jistina a zbylý smluvní úrok), kdy smluvní pokuta zajištěnou povinnost fakticky konzumuje. Podle odvolatelek je současně naplněna i sankční funkce smluvní pokuty, kdy nebylo-li by prodlení s hrazením měsíčních splátek, pak by nedošlo ke vzniku nároku na smluvní pokutu, to je k navýšení o 30 % souhrnu jistiny a neuhrazených smluvních úroků. Preventivní funkce je pak naplněna hrozbou sankční funkce. Odvolatelky zdůraznily, že faktické navýšení dlužné pohledávky je toliko o 30 % z jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků, kdy vedle smluvní pokuty dlužnice není povinna hradit jistinu úvěru a smluvní úroky v téže výši. Uhrazením smluvní pokuty by tak došlo k uhrazení neuhrazené jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků, a dále navýšených o 30 %. Odvolatelky dále uvedly, že není důvodu vyloučit možnost moderace smluvní pokuty právě z důvodu a s ohledem na ochranu spotřebitele samotného, a současně při zachování rovnosti smluvních stran, kdy nelze přepínat ochranu spotřebitele tím, že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu lze pouze považovat za neplatnou, nikoli za objekt moderace. Nelze-podle odvolatelek -po věřiteli spravedlivě požadovat, aby nemohl uplatnit vůbec žádnou smluvní pokutu. Opět poukázaly na to, že uplatnily pouze část smluvní pokuty, smluvní pokutu tedy de facto samy moderovaly a podřadily pod dobré mravy . Dále odvolatelky namítly, že v řízení nebyla uplatněna neplatnost samotné smlouvy o úvěru, jimi uplatněný nárok je proto nutno posoudit jako nárok z titulu nevráceného úvěru, poskytnutého věřitelem, nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení. Podle odvolatelek také není zřejmé, na základě jakých skutečností insolvenční správce dovodil, že nevrácenou jistinu úvěru je nutno úročit úrokem právě ve výši 9 % p.a. K výši úroku odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, podle něhož sjednaná výše úroku (31 % ročně) nečiní takový úrok lichvářským, z čehož lze dovodit, že sjednaná výše úroku je v souladu s dobrými mravy. Tedy i pokud by byl uplatněn výpočet insolvenčního správce, pak by pohledávka byla po právu nejméně ve výši 125.148 Kč-to je jistina 100.000 Kč a smluvní úrok 55.048 Kč, poníženo o uhrazené splátky ve výši 29.900 Kč. 12. Podáním ze dne 29. 1. 2018, došlým soudu téhož dne, vzaly žalobkyně svou žalobu v té části, v níž se domáhaly určení i pořadí (první) pohledávky ve výši 116.089,70 Kč, zpět s odůvodněním, že v průběhu insolvenčního řízení žalobkyně přihlášku uvedené pohledávky co do pořadí této pohledávky (jako pohledávky zajištěné), vzaly zpět.

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -13-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

13. Dne 1. 1. 2014 nabyl účinností zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle Čl. II.- Přechodného ustanovení uvedeného zákona, zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 14. S účinností od 1. 7. 2017 byl zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dále změněn zákonem č. 64/2017 Sb. Z ustanovení Čl. II. bodu 1. zákona č. 64/2017 Sb., Přechodná ustanovení, vyplývá, že zákon č. 182/2006 Sb. ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. 15. Podle ustanovení § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. 16. Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, opětovně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v tom rozsahu, v němž je s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu otevřen přezkumu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a odst. 5 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné. 17. Pokud se týká dispozitivního úkonu žalobkyň, které vzaly zpět žalobu v té části, v níž se domáhaly určení i pořadí (první) pohledávky ve výši 116.089,70 Kč, nutno uvést, že dovolací soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č.j. KSOS 14 INS 18977/2013, 14 ICm 3891/2013, 29 ICdo 6/2017-157 zrušil rozsudek odvolacího soudu v té části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně ohledně pravosti v něm specifikované pohledávky co do výše 116.089,70 Kč (a související výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení), a dále ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem přezkumu odvolacího soudu je tak rozsudek soudu prvního stupně v tom rozsahu, v němž zamítl žalobu žalobkyň na určení pravosti pohledávky ve výši 116.089,70 Kč. Za tohoto stavu tak byla žaloba v té části, v níž se žalobkyně domáhaly určení i pořadí uvedené pohledávky, vzata zpět až poté, co o této části žaloby již bylo pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 96 odst. 5 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. a rozhodl, že zpětvzetí žaloby je v té části, v níž se žalobkyně domáhaly určení i pořadí pohledávky ve výši 116.089,70 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 18977/2013 přihláškou P1, tak, že je pohledávkou zajištěnou zajišťovacím převodem členských práv a povinností, a že mají právo na uspokojení ze zajištění co do uvedené částky, a to na základě smlouvy o bezúplatném zajišťovacím převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, uzavřeném mezi žalobkyní b) jako nabyvatelem a dlužnicí jako převodcem dne 1. 2. 2012 s tím, že předmětem zajištění jsou členská práva a povinnosti k družstvu Stavební bytové družstvo Nová huť, IČO: 00050831, se sídlem Ostrava-Výškovice, Hýlova 40, a zajištění vzniklo doručením převodní smlouvy Stavebnímu bytovému družstvu Nová huť dne 1. 2. 2012 v 13.10 hodin, neúčinné.

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -14-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

18. Odvolací soud zopakoval dokazování a ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 2. 2012 č. 20120189, uzavřené mezi žalobkyněmi a dlužnicí, dále zjistil, že smlouva obsahuje základní informace o spotřebitelském úvěru-pod body 1 až 18-tak, že celková výše poskytovaného úvěru činí 100.000 Kč (bod 1), pevná výpůjční úroková sazba uplatňovaná ročně na čerpanou výši spotřebitelského úvěru, sjednaná na celou dobu trvání spotřebitelského úvěru 35,88 % (bod 2), RPSN-roční procentní sazba nákladů 52,94 % (bod 3), výše pravidelné měsíční splátky 2.990 Kč (bod 4), datum první pravidelné měsíční splátky: 1. 3. 2012 (bod 5), počet pravidelných měsíčních splátek 60 (bod 6), splatnost pravidelných měsíčních splátek, to je den v měsíci, k němuž musí být uhrazena každá pravidelná měsíční splátka až do uhrazení úvěru včetně smluvních úroků: 1. (bod 7), výše poslední pravidelné měsíční splátky, včetně případně neuhrazené části úvěru, 102.990 Kč (bod 8), poplatek za poskytnutí úvěru, který je dlužník povinen uhradit věřiteli v hotovosti po poskytnutí úvěru podle této smlouvy, 15.000 Kč (bod 9), celkové náklady úvěru podle této smlouvy o úvěru pro dlužníka-spotřebitele-s odkazem na bod 2.3. a 2.5. této smlouvy, 194.400 Kč (bod 10), celková částka splatná dlužníkem- spotřebitelem podle této smlouvy s odkazem na bod 2.1., 2.3. a 2.5. této smlouvy, 294.400 Kč (bod 11), dále obsahuje údaj o čísle bankovního účtu věřitele, na který je dlužník povinen hradit veškeré peněžní závazky pro dlužníka plynoucí z této smlouvy (bod 12), uvedení variabilního symbolu, který je dlužník povinen užít při úhradě pravidelných měsíčních splátek dle bodu 2.5. této smlouvy (bod 13), údaj ohledně žádosti o předčasné splacení úvěru-věřitel je povinen zaslat k vyčíslení pro účely předčasného splácení úvěru, s odkazem na bod 2.19. této smlouvy, s uvedením údaje e-mail (bod 14), údaj ohledně tabulky umoření-věřitel je povinen poskytnout výpis z účtu v podobě tabulky umoření, s odkazem na bod 2.14. této smlouvy, s uvedením údaje e-mail (bod 15), údaj ohledně splátkového kalendáře s odkazem na přílohu č. 1 (bod 16), údaj ohledně úhrady úroků při předčasném splacení úvěru nejméně za s uvedením údaje 20 měsíců (bod 17), a údaj ohledně úhrady nákladů, vzniklých v přímé souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru, 1 % z jistiny úvěru (resp. 0,5 %) (bod 18). V článku I. předmět smlouvy je uvedeno, že předmětem této smlouvy je závazek věřitele poskytnout dlužníkovi na jeho žádost finanční prostředky v českých korunách ve výši a za podmínek stanovených touto smlouvou v bodě 2.1 a 2.2. a 2.3. této smlouvy, a závazek dlužníka vrátit věřiteli jemu poskytnuté finanční prostředky-úvěr a zaplatit věřiteli touto smlouvou sjednané smluvní úroky z úvěru, vše za podmínek sjednaných touto smlouvou, jakož i splnit všechny ostatní povinnosti pro dlužníka plynoucí z této smlouvy. Dále tento článek obsahuje vymezení druhu spotřebitelského úvěru podle této smlouvy o úvěru dle odstavce 1 písm. a) přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb. s tím, že smluvní strany sjednávají, že na základě této smlouvy poskytovaný úvěr je ve smyslu odstavce 1 přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb. úvěr, poskytovaný dle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., a že na základě této smlouvy poskytovaný úvěr není úvěr ve formě možnosti přečerpání dle § 3, písm. g) zákona č. 145/2010 Sb., není úvěr ve formě překročení dle § 16 zákona č. 145/2010 Sb., není smlouvou o vázaném spotřebitelském úvěru dle § 14 zákona č. 145/2010 Sb., není spotřebitelským úvěrem ve formě odložené platby dle zákona č. 145/2010 Sb., není dohodou, která se za účelem odvrácení řízení o nárocích třetí osoby odkládá v důsledku prodlení dlužníka-spotřebitele-platba nebo mění způsob splácení dle § 5 odst. 3, písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., není leasing, není tzv. americká hypotéka a není úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty. V článku 2.13. smlouvy sjednaly účastnice této smlouvy smluvní pokutu a v článku III. ( Zajištění úvěru ) se pak dále dohodly na zajištění veškerých pohledávek věřitelek za dlužnicí zajišťovacím převodem členských práv a povinností spojených s členstvím dlužnice v bytovém družstvu-Stavebním bytovém družstvu Nová huť, IČ: 00050831, jejíž součástí je právo k bytu č. 4 na adrese Šeříková 709/4, Ostrava -Výškovice, a směnkou vlastní, s tím, že dlužnice vystavila při uzavření této smlouvy o úvěru

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -15-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

ve prospěch společnosti Day to Day s.r.o. směnku č. 1022012 jako biankosměnku s nevyplněnou směnečnou sumou a nevyplněným datem splatnosti. Podle dohody smluvních stran v případě, že dlužnice bude nejméně 30 dní v prodlení s řádným uhrazením kteréhokoliv svého závazku vůči věřiteli plynoucího z této smlouvy o úvěru nebo vzniklého v souvislosti s ní, včetně jejího příslušenství, je směnečný věřitel oprávněn směnku vyplnit a do směnky vyplnit směnečnou sumu ve výši, která se rovná 120 % všech touto směnkou zajištěných závazků dlužnice vůči věřitelkám splatných i nesplatných, existujících v okamžiku vyplňování směnky směnečným věřitelem a jako den splatnosti směnky datum dne, v němž je směnka na základě této smlouvy směnečným věřitelem vyplněna. 19. Z veřejně dostupné databáze časových řad ARAD České národní banky odvolací soud zjistil, že úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami v domácnostech v ČR na spotřebu, při fixaci sazby nad 1 rok do 5 let včetně, činily v průměru v měsíci únoru 2012 13,81 %. 20. Soud prvního stupně smlouvu, uzavřenou dne 1. 2. 2012 mezi žalobkyněmi a) a b) a Janou anonymizovano pod č. 20120189, z hlediska právní kvalifikace správně posoudil jako smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 ObchZ. Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 ObchZ se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) ObchZ řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. V posuzované věci však jde o smluvní vztah se spotřebitelem, proto, jak soud prvního stupně také správně uzavřel, se uplatní § 262 odst. 4 ObchZ, který stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použít ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Právní úprava spotřebitelského práva je obecně obsažena v ustanovení § 52 a násl. ObčZ, a zvláštní ustanovení týkající se smluv o spotřebitelských úvěrech jsou obsažena (s ohledem na dobu, kdy byla uvedená smlouva uzavřena) v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru ). 21. Odvolací soud se nejprve zabýval platností smlouvy o úvěru, z níž-z ujednání v bodě 2.13.- žalobkyně dovozují svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty. 22. Odvolací soud především uzavírá, že smlouva ze dne 1. 2. 2012, kterou byl sjednán spotřebitelský úvěr, byla uzavřena v souladu s ustanovením § 6 zákona o spotřebitelském úvěru, když byla uzavřena v písemné formě, a obsahuje i povinné informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu, přičemž tyto informace jsou ve smlouvě uvedeny zcela jasným a zřetelným způsobem, a to včetně tzv. roční procentní sazby nákladů (RPSN), jež je stanovena správně při celkové výši spotřebitelského úvěru 100.000 Kč, měsíční frekvenci splácení, sjednaném počtu splátek 60, sjednané pravidelné splátce 2.990 Kč a poslední pravidelné splátce 102.990 Kč (RPSN 52,93855 %). 23. Podle ustanovení § 497 ObchZ, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 24. Podle ustanovení § 502 odst. 1 ObchZ platí, že od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. 25. Závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, je její podstatnou částí. Pro určení výše úroků jsou podle § 502 odst. 1 ObchZ rozhodující tři kritéria: dohoda dlužníka a věřitele, výše stanovená jako nejvýše přípustná zákonem nebo na základě zákona (s tím, že

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -16-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

takový zákon však součástí českého právního řádu nebyl a Česká národní banka svého oprávnění stanovit maximální úrokové sazby pro úvěry poskytované bankami nevyužila), a výše úroků obvyklá-výše úroků by se tak měla rovnat obvyklým úrokům požadovaným za úvěry bankami v místě sídla (bydliště) dlužníka v době uzavření smlouvy. Vzhledem k tomu, že nejvyšší přípustné úroky nebyly zákonem stanoveny, omezení předpokládané v poslední větě ustanovení § 502 odst. 1 ObchZ se neuplatní, a výše úroků z úvěrů určovaná dohodou smluvních stran není nikterak regulována, pak při sjednávání výše úroků by měly být respektovány-v případě věřitele, spotřebitele-principy dobrých mravů, to je, úroky by neměly být nepřiměřeně vysoké, a jejich sazba by měla být po celou dobu splácení úvěru pokud možno neměnná (srov. také závěry v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sen. zn. 31 ICdo 45/2013, dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu). 26. Při posouzení toho, zda mezi stranami smlouvy dohodnutá výše úroků je přiměřená, vycházel odvolací soud z výše obvyklé. 27. S ohledem na to, že údaj o obvyklé výši úroků požadovaných za úvěry bankami v místě sídla (resp. bydliště) dlužníka v době uzavření smlouvy je velmi obtížně zjistitelný, a nemusí jít o zcela přesné údaje, zohlednil odvolací soud při stanovení obvyklé výše úroku (§ 502 odst. 1 ObchZ) průměrné úrokové sazby obchodních bank v České republice, které činily dle systému ARAD ČNB při poskytování úvěru domácnostem (v únoru 2012) na dobu od 1 roku do 5 let, 13,81 % p.a. 28. Byl-li tedy úrok z úvěru sjednán v daném případě ve výši 35,88 % p.a., 2,5 násobně převyšuje takto stanovenou průměrnou úrokovou sazbu, a odvolací soud proto hodnotí ujednání o výši úroku z úvěru ve smlouvě o úvěru jako nepřiměřené, a tedy pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 ObčZ neplatné. 29. Nutno zdůraznit, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy o úvěru, neboť úprava obsažená v ustanovení § 502 odst. 1 ObchZ posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části smlouvy o úvěru, která se týká úroků, od dalších částí této smlouvy. Ustanovení § 502 odst. 1 ObchZ přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, je-li ujednání o úrocích ve smlouvě neplatné; v tom případě má věřitel právo na obvyklé úroky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). 30. Nicméně-jak Nejvyšší soud v této přezkoumávané věci uzavřel-posouzení platnosti smlouvy o úvěru (její části), např. z hlediska právě souladu výše smluvních úroků s dobrými mravy, je podstatné pro komplexní posouzení splnění uhrazovací funkce smluvní pokuty. 31. Při sjednaném úroku z úvěru ve výši 35,88 % p.a. měla při poskytnutém úvěru ve výši 100.000 Kč vrátit dlužnice za 60 měsíců částku ve výši 294.400 Kč (to je jistina ve výši 100.000 Kč a úroky z úvěru celkem ve výši 179.400 Kč; poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč byl uhrazen). Výše smluvní pokuty tak, jak byla sjednána ve smlouvě o úvěru, pak činí 363.220 Kč (jako 130 % dosud neuhrazené jistiny a 130 % dosud neuhrazených smluvních úroků), s tím, že při zohlednění částky celkem ve výši 8.970 Kč, jež byla dlužnicí uhrazena (dne 11. 10. 2012, dne 16. 11. 2012 a dne 14. 12. 2012 po 2.990 Kč), takto smluvní pokuta činí 354.250 Kč. 32. Při úrokové sazbě 13,81 % p.a. by úroky z úvěru představovaly 69.050 Kč, takže dlužnice (se zohledněním toho, že poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 15.000 Kč byl uhrazen) by měla vrátit 169.050 Kč.

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -17-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

33. Odvolací soud s přihlédnutím k tomu, že v přezkoumávané věci smluvní pokuta (také) nahrazuje původní závazek ze smlouvy o úvěru vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, a že tedy skutečná výše (sankční část) smluvní pokuty činí 30 % jistiny úvěru a neuhrazených smluvních úroků, dospěl k závěru, že i se zřetelem na posouzení uhrazovací funkce smluvní pokuty se jedná o smluvní pokutu nepřiměřenou. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přihlédl i k tomu, že úvěr, který byl dlužnici poskytnut ve výši 100.000 Kč, byl zajištěn nejenom smluvní pokutou, sjednanou ve smlouvě, nýbrž i zajišťovacím převodem členských práv a povinností spojených s členstvím dlužnice v bytovém družstvu, se kterým bylo spojeno právo nájmu družstevního bytu, a rovněž blankosměnkou, vystavenou dlužnicí. 34. Odvolací soud uzavírá, že je-li v daném případě splnění závazku dlužnice ze smlouvy o úvěru, v níž byly smluveny úroky z úvěru ve výši 35,88 % poskytnutého úvěru ročně, zajištěno současně zajišťovacím převodem členských práv a povinností spojených s členstvím dlužnice v bytovém družstvu, se kterým je spojeno právo nájmu družstevního bytu, blankosměnkou a smluvní pokutou ve výši přibližně třetiny poskytnutého úvěru, je ujednání v bodě 2.13. smlouvy, z něhož žalobkyně dovozovaly nárok na zaplacení smluvní pokuty, ujednáním pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 ObčZ neplatným. 35. Následkem nesouladu výše smluvní pokuty sjednané v režimu občanského zákoníku s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) je absolutní neplatnost tohoto ujednání. Skutečnost odvolatelkami namítaná, že podle dalších ujednání v bodě 2.13. smlouvy se věřitelky v případě, uhradí-li dlužnice v plném rozsahu smluvní pokutu (na niž věřitelkám takto vznikl nárok), do 30 dnů ode dne doručení výzvy k úhradě smluvní pokuty zaslané věřitelkami dlužnici (a nedohodnou-li se smluvní strany jinak), zavázaly uzavřít s dlužnicí dohodu o prominutí dluhu, na jejímž základě bude dlužnici prominuto 23 % ze smluvní pokuty, na niž věřitelkám vznikl nárok, je tudíž bez významu, a bez významu je i to, že odvolatelky uplatnily smluvní pokutu v nižší částce 200.000 Kč. 36. Pokud se týká námitky odvolatelek ohledně možné moderace smluvní pokuty, zopakované i v dalším řízení před odvolacím soudem, nutno uvést, že odvolací soud již ve svém předchozím rozsudku zdůraznil, že touto otázkou se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (např. v rozsudku ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 33 Odo 1385/2004 a v rozsudku ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 33 Odo 3562/2013), a uzavřel, že zatímco podle úpravy obchodního zákoníku soud má moderační právo a smluvní pokutu může snížit, občanský zákoník právo snížit nepřiměřeně vysokou pokutu nedává, a ustanovení obchodního zákoníku nelze na závazkové právní vztahy upravené občanským zákoníkem-jako v tomto případě-použít. 37. Nedůvodná je i námitka odvolatelek, podle níž v případě jejich neúspěchu ve sporu nelze žalovanému insolvenčnímu správci, který je advokátem, přiznat náklady řízení před soudem prvního stupně (a náklady odvolacího řízení) spočívající v nákladech právního zastoupení. Odvolací soud odkazuje na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 6. 1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, Cpjn 19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998, bod XX., jež se uplatní i pro insolvenční řízení a incidenční spory podle insolvenčního zákona, podle něhož je správce konkursní podstaty oprávněn dát se zastoupit advokátem v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, jakož i ve sporech vyvolaných konkursním řízení a v řízeních, jejichž účastníkem se stal místo úpadce; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám advokátem, nemá na tento závěr žádného vlivu.

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková. -18-č. j. 14 ICm 3891/2013 (KSOS 14 INS 18977/2013)

38. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku II. ohledně pravosti v něm specifikované pohledávky co do výše 116.089,70 Kč, a ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil. 39. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř. V odvolacím řízení nebyly žalobkyně úspěšné a žalovanému proto vzniklo právo na náhradu nákladů této fáze soudního řízení, včetně řízení dovolacího. Žalovaný byl i v odvolacím řízení a řízení dovolacím zastoupen advokátkou, která v prvním odvolacím řízení učinila jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k podanému odvolání), v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání v podání ze dne 16. 11. 2016) a v dalším odvolacím řízení jeden úkon právní služby (doplněné vyjádření žalovaného v podání ze dne 26. 1. 2018). Za tyto tři úkony právní služby náleží advokátce žalovaného odměna ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (§9 odst. 4, písm. c/ ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů /dále jen advokátní tarif /), to je 9.300 Kč, a dále náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), to je 900 Kč. K těmto nákladům celkem ve výši 10.200 Kč patří náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 21 %, to je částka 2.142 Kč, takže náklady odvolacího řízení představují částku 12.342 Kč a k zaplacení takto vyčíslené částky žalovanému zavázal soud obě žalobkyně společně a nerozdílně ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. jsou žalobkyně povinny zaplatit žalovanému přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám jeho advokátky.

Poučení:

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Olomouc 6. února 2018

JUDr. Věra Vyhlídalová v.r. předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Zuzana Žádníková.