13 VSOL 2/2012-35
36 ICm 1685/2011 13 VSOL 2/2012-35 (KSOS 36 INS 4867/2009)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň Mgr. Diany Vebrové a JUDr. Věry Vyhlídalové v právní věci žalobce Mgr. Romana Krakovky, se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, insolvenčního správce dlužnice Markéty anonymizovano , anonymizovano , bytem Dolní Benešov, Osada Míru 301, PSČ 747 22, zastoupeného Mgr. Ivo Tichovským, advokátem se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému 1. faktorská s.r.o., se sídlem Brandýs nad Labem, Stará Boleslav, Svatopluka Čecha 413, PSČ 250 01, IČ: 26777355, zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, o popření pravosti vykonatelné pohledávky, o odvolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.11.2011, č.j. 36 ICm 1685/2011-22,

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. o nákladech řízení m ě n í tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.880,-Kč (výrok II.). Výrok o zastavení řízení (KSOS 36 INS 4867/2009) odůvodnil s odkazem na ustanovení § 96 odst. 1, 2, 4 o.s.ř. zpětvzetím žaloby. Výrok o nákladech řízení pak odůvodnil s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. tím, že žalovaný zavinil zastavení řízení, neboť na základě jeho zpětvzetí přihlášky popřené pohledávky vzal žalobce žalobu, kterou byl dle ustanovení § 199 insolvenčního zákona povinen podat, zpět a proto je povinen zaplatit žalobci náklady řízení. Soud prvního stupně na odůvodnění dále uvedl, že v popření věřitelovy pohledávky žalobcem jako insolvenčním správcem, které následně vyvolalo incidenční spor, nelze shledat zavinění ani náhodu žalobce ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. V tomto směru odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.12.2009, sp. zn. 15 Cmo 238/2009. Na náhradě nákladů řízení soud prvního stupně žalobci přiznal odměnu advokáta ve výši 9.000,-Kč dle ustanovení § 8 vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění, náhradu za tři režijní paušály po 300,-Kč za tři účelné úkony právní služby-přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a zpětvzetí žaloby-dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění a náhradu za 20% DPH ve výši 1.980,-Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení podal žalovaný včasné odvolání, směřující pouze proti výroku o nákladech řízení, jímž se domáhal jeho změny tak, že se náhrada nákladů řízení přiznává žalovanému. Žalovaný namítal, že podáním doručeným soudu dne 22.4.2010 vzal svou přihlášku pohledávky v celém rozsahu zpět, a to ještě před konáním přezkumného jednání, s tím, že bylo pochybením insolvenčního soudu, že zpětvzetí přihlášky bylo soudem vzato na vědomí až usnesením ze dne 30.4.2010. Dále žalovaný namítal, že podání žaloby žalobcem tři dny po konání přezkumného jednání a po zpětvzetí přihlášené pohledávky, je čistě účelové a neodpovídá jeho povinnostem uvedeným v ustanovení § 199 insolvenčního zákona. Žalovaný dále poukazoval na to, že u přezkoumávané pohledávky byla popřena taktéž její vykonatelnost, a proto pro insolvenčního správce-žalobce z ustanovení § 199 insolvenčního zákona nevyplývaly žádné povinnosti. Žalovaný se domáhal aplikace ustanovení § 202 odst. 2 insolvenčního zákona s odůvodněním, že žalobce jako insolvenční správce nepostupoval s náležitou odbornou péčí, když žalobu podal účelově a k následnému zastavení řízení tedy došlo jeho zaviněním. Žalovaný poukazoval na to, že bez zavinění insolvenčního správce by žalovanému náklady na právní zastoupení nevznikly.

Vyjádření k odvolání nebylo podáno.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších doplnění (dále jen IZ ), pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, to je ve výroku o nákladech řízení, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 (KSOS 36 INS 4867/2009) a § 212a odst.1 a 6 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

Z obsahu spisu se podává, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 27.4.2010 ve 13.39 hod. se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužníkem Markétou anonymizovano pohledávku z titulu nezaplacené půjčky dle smlouvy o půjčce ze dne 26.7.2007 a jejího příslušenství ve výši 155.258,-Kč, pohledávku z titulu nezaplacení smluvní pokuty dle smlouvy o půjčce ze dne 26.7.2007 ve výši 50.000,-Kč a pohledávku z titulu nezaplacení smluvní pokuty dle smlouvy o půjčce ze dne 26.7.2010 ve výši 35.564,-Kč, uplatněné v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. KSOS 36 INS 4867/2009, přihlášenou přihláškou podanou dne 30.7.2009. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 1.7.2011 vzal žalobce žalobu výslovně a v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.4.2010, č.j. KSOS 36 INS 4867/2009, bylo rozhodnuto tak, že soud vzal na vědomí zpětvzetí přihlášky pohledávky věřitele č. 1-žalovaného v celkové výši 321.703,-Kč, čímž skončila účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení. Na základě zpětvzetí žaloby pak soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným rozhodnutím.

Odvolací soud zjistil z přihlášky pohledávky žalovaného ze dne 28.7.2009, že žalovaný do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 36 INS 4867/2009 přihlásil pohledávku z titulu smlouvy o půjčce č. IF 100291/2007 ze dne 27.6.2007 celkem ve výši 321.703,-Kč představující nevrácenou půjčku ve výši 235.258,-Kč a smluvní pokutu ve výši 881 Kč, ve výši 50.000,-Kč a ve výši 35.564,-Kč. Seznamem přihlášených pohledávek vzal odvolací soud za prokázáno, že pohledávka byla celkem zjištěna ve výši 80.881,-Kč a ve zbývajícím rozsahu byla popřena. Zpětvzetím přihlášky pohledávky ze dne 21.4.2010 vzal odvolací soud za prokázáno, že podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 22.4.2010 vzal žalovaný přihlášku pohledávky v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí přihlášky bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 27.4.2010 v 15.23 hod.

Podle ustanovení § 146 odst. 2 věty první o.s.ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle věty druhé téhož zákonného ustanovení, byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.

Podle ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 IZ, náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. (KSOS 36 INS 4867/2009) Za situace, kdy dojde k zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, musí soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle shora citovaného zákonného ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. posoudit, který z účastníků zastavení řízení zavinil, a to výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Nárok na náhradu nákladů řízení je totiž nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, nýbrž z práva procesního. Na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je proto nutno usuzovat výlučně z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatnění nebo bránění svého práva. Žalobce zastavení řízení nezavinil, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného. Zavinění žalovaného na zastavení řízení je pak vždy dáno v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení uspokojil v řízení uplatněný žalobní požadavek, a to bez ohledu na to, zda k tomu měl či neměl právní povinnost. V těchto případech pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady účelně vynaložené k uplatnění jeho práva.

V posuzovaném případě bylo důvodem zpětvzetí žaloby zpětvzetí přihlášky pohledávky, o jejíž pravost v řízení šlo, přičemž ke zpětvzetí přihlášky pohledávky došlo ještě před zahájením řízení. V daném případě tedy zavinil zastavení řízení žalobce tím, že vzal žalobu zpět, když ustanovení věty druhé § 146 odst. 2 o.s.ř. se v daném případě neuplatní, neboť vzhledem ke zpětvzetí přihlášky ještě před podáním žaloby nelze uzavřít, že by důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování žalovaného. Podle ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé o.s.ř. by tedy měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovaný. Žalobce je však insolvenčním správcem, proti kterému žádný z účastníků nemá dle ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ na náhradu nákladů řízení právo.

Pokud tedy soud prvního stupně dovodil procesní zavinění ve vztahu k zastavení řízení na straně žalovaného, postupoval nesprávně.

Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ, podle něhož náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit, a to s negativním závěrem. Zaviněním ve smyslu citovaného zákonného ustanovení se rozumí porušení procesních povinností vyplývajících insolvenčnímu správci ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených mu soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Náhodou se pak rozumí objektivní událost. V této souvislosti je třeba poukázat na okolnost, že v řízení o určení neexistence pohledávky je účastníkem řízení vždy insolvenční správce, na kterého přechází oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti podle insolvenčního zákona a jiných právních předpisů, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do majetkové podstaty. Při výkonu funkce je správce povinen postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením svých povinností. Činnost insolvenčního správce pak směřuje k cíli insolvenčního řízení, kterým je uspořádání majetkových poměrů dlužníka zákonem stanoveným (KSOS 36 INS 4867/2009) způsobem. Okolnost, za kterých insolvenční správce ve sporu vystupuje, pak zákonodárce zohlednil i ve shora uvedeném ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ. Ačkoliv zpětvzetí žaloby z procesního hlediska zavinil žalobce, je třeba v tomto incidenčním řízení o určení pravosti pohledávky o nákladech řízení rozhodnout podle § 202 odst. 1 věty první IZ, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovanému vznikly náklady řízení zaviněním správcem nebo náhodou, která se mu přihodila. Jelikož insolvenční správce popřel přihlášenou vykonatelnou pohledávku žalovaného, byl povinen dle ustanovení § 199 odst. 1 IZ podat do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření proti věřiteli uplatní. Podáním žaloby tedy insolvenční správce plnil své zákonné povinnosti. Je sice pravdou, že žaloba byla u soudu podána až poté, co insolvenčnímu soudu bylo doručeno zpětvzetí přihlášky pohledávky žalovaného, nicméně zpětvzetí přihlášky bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno až v den podání žaloby, tedy dne 27.4.2010 v 15,23 hod, přitom žaloba byla podána u insolvenčního soudu dne 27.4.2010 již ve 13.39 hod. Za této situace lze uzavřít, že v době podání žaloby u soudu insolvenční správce nemohl vědět o zpětvzetí přihlášky pohledávky a proto nelze na jeho straně shledat zavinění ani ve formě nedbalosti. Námitka žalovaného, že insolvenční správce podal žalobu již třetí den po přezkumném jednání, je zcela irelevantní, neboť zákon omezuje insolvenčního správce toliko pokud se týká maximální lhůty, v níž lze žalobu podat. Insolvenční správce tak může učinit kdykoliv po ukončení přezkumného jednání. Přezkumné jednání pak proběhlo ve dnech 21.1.2010 a 22.4.2010. Ani v tomto směru tedy insolvenční správce s podáním žaloby nepochybil.

S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud usnesení v napadeném nákladovém výroku změnil (ust. § 220 odst. 1 o.s.ř.) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když nebyly splněny podmínky pro jeho potvrzení dle ustanovení § 219 o.s.ř. ani pro jeho zrušení dle ustanovení § 219a odst. 1, písm. a) o.s.ř.

Výrok o nákladech odvolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. odůvodněn skutečností, že žalovaný byl se svým odvoláním pouze částečně úspěšný, neboť se domáhal změny napadeného nákladového výroku tak, že mu bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, dosáhl však pouze změny tak, že není povinen hradit náklady řízení žalobci. Jemu samotnému však právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznáno nebylo. Jelikož úspěch a neúspěch účastníků v odvolacím řízení je přibližně stejný, bylo rozhodnuto dle shora citovaných zákonných ustanovení tak, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

V Olomouci dne 2. února 2012

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu