13 VSOL 187/2014-194
16 ICm 1057/2011 13 VSOL 187/2014-194 (KSOL 16 INS 4369/2009)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Věry Vyhlídalové ve věci žalobce Mgr. Iva Šotka, se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, PSČ: 779 00, jako insolvenčního správce dlužnice Ivany Černé, proti žalovanému Tomáši anonymizovano , anonymizovano , bytem v Luběnicích 47, PSČ: 783 46, zastoupenému Mgr. Lucií Novákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 956/31, PSČ: 779 00, o neúčinnost právního úkonu a vydání plnění z neúčinného právního úkonu, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Ivany Černé, bytem v Domašově nad Bystřicí, Ztracená 65, PSČ: 783 06, identifikační číslo osoby: 70251088, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS 4369/2009, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 15.7.2014, č.j.16 ICm 1057/2011-166 (KSOL 16 INS 4369/2009), (KSOL 16 INS 4369/2009)

tak to:

I. Odvolání žalovaného směřující proti výroku I. se o d m í t á .

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně po tv rz u je .

III. Ve výrocích III. a V. se rozsudek soudu prvního stupně zr u š u j e a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odův odně ní:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně připustil změnu žaloby učiněnou žalobcem v podání ze dne 20.1.2013 (správně patří 2014) (výrok I.), určil, že dohoda o započtení pohledávek uzavřená mezi dlužnicí Ivanou Černou, identifikační číslo: 70251088 a žalovaným dne 5.2.2010 vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužnici v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod č.j. KSOL 16 INS 4369/2009 (správně patří pod sp. zn. KSOL 16 INS 4369/2009) je neúčinná (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužnice Ivany Černé, identifikační číslo: 70251088 částku 1.612.665 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), určil, že pohledávka žalobce, jakožto věřitele č. 12 za dlužníkem Ivanou Černou přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci KSOL 16 INS 4369/2009 z titulu nezaplacené půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 10.3.2007 v částce 1.000.000 Kč na jistině a v částce 62.335 Kč na úroku a ze smlouvy o půjčce ze dne 10.6.2007 v částce 989.904 Kč na jistině a v částce 50.000 Kč na úroku, celkem ve výši 2.102.239 Kč, je po právu (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce (správně patří žalovaný) věděl již od roku 2006, kdy dlužnici poskytoval uzavřenými smlouvami peněžité půjčky, že dlužnice má finanční problémy, což bylo pak potvrzované i jeho marnými upomínkami k zaplacení uznaného dluhu dlužnicí ze dne 10.9.2007. Pokud později uzavřel s dlužnicí kupní smlouvu, na jejímž základě dlužnice provedla vyúčtování ceny blíže nespecifikovaného poskytnutého plnění částkou 3.342.360 Kč fakturou ze dne 29.1.2010, kterou pak dohodou o započtení ze dne 5.2.2010 započetla na svou pohledávku za věřitelem, tak zjevně tímto úkonem došlo ke zkrácení věřitelů přihlášených v insolvenčním řízení, jak má na mysli ust. § 241 odst. 3, písm. c) insolvenčního zákona. Žaloba byla uplatněna u soudu včas, (KSOL 16 INS 4369/2009) když byla uplatněna dne 28.4.2011 a úpadek byl prohlášen usnesením ze dne 25.5.2010. Neobstojí argumentace žalovaného a jeho námitka promlčení uplatněného nároku, že změnou žalobního petitu došlo k nové žalobě. Soud má za to, že nelze přistoupit na názor žalovaného, že byl uplatněn nový nárok, a to právě pro skutečnost, že skutková tvrzení předcházející tomuto výroku, kterým bylo rozhodnuto o změně žaloby, zůstala nezměněná. V souladu s ust. § 237 odst. 1 insolvenčního zákona uložil soud žalovanému vydat předmětné plnění z neúčinného úkonu do majetkové podstaty, a to co do výše částky 1.612.665 Kč, když jednak bylo prokázáno, že zboží ke dni rozhodování soudu neexistuje a žalovaný neprokázal, že by předmětná částka nebyla relevantní hodnotou zakoupeného zboží od dlužnice, když sám v protokolu o předání zboží jednoznačně vyjadřuje shodnou vůli s dlužnicí, že právě předmětná částka je relevantní cenou skutečně obdrženého zboží od dlužnice. Nelze přijmout jeho argument, že se mu zboží již nepodařilo prodat za uvedenou cenu a byl nucen je prodat za částku 700.000 Kč. Vzhledem k tomu, že zboží již v době rozhodování soudu fakticky neexistovalo, nebylo možné provést navržený důkaz žalovaným ke stanovení obvyklé ceny, zvláště když dostupné listinné důkazy obchodované zboží nedostatečně identifikovaly, protože soupis věcí neobsahoval ani rok výroby, či datum pořízení a jeho pořizovací cenu.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání směřující proti výrokům I., II. a III. a V. Tvrdil, že za nesprávné považuje již připuštění změny žaloby ve výroku I., když má za to, že není možné doplněním odpůrčí žaloby měnit specifikaci samotného právního úkonu, kterému se odporuje po uplynutí 3 a půl let po uplynutí právní moci usnesení o úpadku. Je však otázkou, zda podle zákona je odvolání proti výroku I. skutečně přípustné, když podle ust. § 202 odst. 1, písm. d) o.s.ř. není odvolání přípustné proti usnesení, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu. Nesouhlasí ani s výroky, kterými byla vyslovena neúčinnost právního úkonu, a jeho povinnost vydat do majetkové podstaty plnění, protože v době uzavření kupní smlouvy, resp. dohody o započtení pohledávek si nebyl vědom toho, že dlužnice je v úpadku, když teprve dne 25.5.2010 byl usnesením soudu zjištěn úpadek dlužnice. To, že mu dlužnice nezaplatila ani přes upomínky, nedokazuje jeho povědomost o jejím úpadku, když podle insolvenčního zákona úpadek nastává za podmínek, o jejichž splnění nemohl vědět. Poukazuje na to, že v době provedení zápočtu zboží nemělo takovou hodnotu jako při jeho pořízení. Tvrdí, že dlužnice se v zájmu řešení své finanční situace snažila zboží nabídnout ostatním věřitelům, ti to však odmítli. On sám nabídl insolvenčním správci, že zajistí vrácení zboží do majetkové podstaty, což bylo v době, kdy zboží sice vlastnil pan Jahelka, ale měl na skladě 90 % všeho zboží. Tento postup insolvenční správce odmítl, ačkoliv vrácení zboží in natura je podle insolvenčního zákona primární postup v případě neúčinnosti právního úkonu. Argumentuje tím, že pokud zboží v dokumentech uzavřených mezi ním a dlužnicí bylo tak vágně identifikováno, že by při jeho vrácení nebylo možné přezkoumat, zda se jedná o totožné zboží, pak soud měl posoudit kupní smlouvu jako neplatnou z důvodu neurčitosti a tím pádem nemohla vzniknout žádná pohledávka ve výši 1.612.665 Kč, kterou by musel platit do majetkové podstaty jako kupní cenu. Poukazuje na to, že celou záležitost s insolvenčním správcem několikrát osobně řešil, ale vždy z jeho strany nakonec bez pochopení. (KSOL 16 INS 4369/2009)

Nyní po uplynutí dalších 2 a půl let soudního řízení zboží bohužel neexistuje, protože bylo panem Jahelkou prodáno za cenu mu neznámou. V zájmu spravedlivého vyřízení věci opakovaně navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady movitých věcí. Nesouhlasí s tvrzením, že zboží nelze ocenit proto, že již fakticky neexistuje anebo z důvodu neznalosti roku výroku, data pořízení a jeho pořizovací ceny. Podle jeho zkušeností znalci oceňují movité věci i bez podrobné identifikace zboží. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že změna žaloby učiněná žalobcem se nepřipouští a ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu se zamítá.

Žalobce ve vztahu k podanému odvolání žalovaného navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako věcně správný potvrzen.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř.), opakoval dokazování, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je částečně důvodné.

Právním důvodem podané žaloby je nárok žalobce jako insolvenčního správce na určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice a vydání plnění z neúčinného právního úkonu dlužnice do majetkové podstaty s odůvodněním, že mezi dlužnicí a žalovaným byla uzavřena v době, kdy dlužnice byla již v úpadku, ústní kupní smlouva, na základě které dlužnice prodala žalovanému rybářské zboží, přičemž kupní cena zaplacena nebyla, neboť k zaplacení kupní ceny došlo zápočtem, kdy žalovaný na svůj závazek zaplatit kupní cenu si započetl své pohledávky vůči dlužnici z titulu uzavřených smluv o půjčkách.

Odvolací soud opakoval dokazování listinami předloženými žalobcem a zjistil:

Z faktury č. 3121000001 z 20.1.2010, že byla vystavená dlužnicí Ivanou Černou pro žalovaného jako odběratele a touto fakturou byla fakturována částka za oděvy a boty v množství 1.000 kusů v celkové výši 372.543,40 Kč.

Z faktury č. 3121000003 z 29.1.2010, že byla vystavená dlužnicí Ivanou Černou pro odběratele Tomáše Kubáčka, fakturovány byly rybářské potřeby v množství 1.000 kusů v celkové ceně 3.342.360 Kč. (KSOL 16 INS 4369/2009)

Z dohody o vzájemném zápočtu a pohledávek z 30.1.2010, že byla uzavřena mezi dlužnicí Ivanou Černou a žalovaným Tomášem Kubáčkem jako věřitelem, smluvní strany se dohodly na vzájemném zápočtu pohledávek a závazků. Závazek dlužnice byl uveden ze smlouvy o půjčce ze dne 10.3.2007 ve výši 1.062.500 Kč a závazek žalovaného byl uveden z faktury ze dne 20.1.2010, č. 3121000001 v částce 372.543,40 Kč. Po provedeném zápočtu bylo konstatováno, že zůstává závazek dlužnice ze smlouvy o půjčce ve výši 689.956,60 Kč. Současně bylo konstatováno, že dne 29.1.2010 uzavřely smluvní strany společně zápočet stejného znění, kdy však u závazku dlužnice došlo k uvedení chybného data smlouvy o půjčce, z toho důvodu strany uzavřely nový zápočet, který plně nahrazuje zápočet předchozí uzavřený dne 29.1.2010.

Z dohody o vzájemném zápočtu a pohledávek z 5.2.2010 uzavřené mezi dlužnicí Ivanou Černou a Tomášem Kubáčkem jako věřitelem, že smluvní strany se dohodly na vzájemném zápočtu svých pohledávek a závazků, závazky dlužnice jsou zde specifikovány ze smluv o půjčce z 15.12.2006 ve výši 1.612.500 Kč, dále ze smlouvy z 10.3.2007 ve výši 689.956,60 Kč, dále ze smlouvy o půjčce z 10.6.2007 ve výši 1.050.000 Kč a ze smlouvy o půjčce z 10.9.2007 ve výši 518,750 Kč, celkem závazky dlužnice činí 3.871.206.60 Kč. Závazek žalovaného je specifikován z faktury č. 3121000003 ze dne 29.1.2010 v částce 3.342.360 Kč za zboží rybářských potřeb a po zápočtu je konstatováno, že zůstává závazek dlužnice vyplývající ze smlouvy o půjčce vůči věřiteli Tomáši anonymizovano ve výši 528.846,60 Kč, což dlužnice uznává co do důvodu a výše.

Na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a odvolacím soudem, odvolací soud uzavírá, že mezi dlužnicí a žalovaným došlo k uzavření ústní kupní smlouvy, na základě které dlužnice prodala žalovanému zboží ve svém obchodě s rybářskými potřebami. Kupní cena mezi stranami byla nejdříve dohodnuta na základě hrubého odhadu částkou 372.543,40 Kč a 3.342.360 Kč; na tyto částky dlužnice také vystavila faktury z 20.1.2010 a 29.1.2010, kdy v těchto fakturách bylo zboží specifikováno pouze jako oděvy a boty v množství 1.000 kusů a rybářské potřeby v množství 1.000 kusů. Na základě vystavených faktur pak byly uzavřeny dvě dohody o zápočtu, kdy na pohledávky dlužnice na zaplacení kupní ceny byly započteny pohledávky žalovaného vůči dlužnici z uzavřených smluv o půjčkách. Po provedených zápočtech zůstala žalovanému vůči dlužnici pohledávka ve výši 528.846,60 Kč. Teprve po nějaké době došlo k vyhotovení předávacího protokolu a vlastnímu předání zboží, přičemž v této souvislosti se účastníci dohodli na nové kupní ceně a cenu určili vzájemnou dohodou částkou 1.612.665 Kč. Toto zboží žalovaný převzal, ovšem následně zboží prodal dalšímu subjektu, a to za dohodnutou částku 700.000 Kč.

Podle ust. § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odstavec 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné (KSOL 16 INS 4369/2009) a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2).

Podle ust. § 236 IZ neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odstavec 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odstavec 2).

Podle ust. § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odstavec 4).

Podle ust. § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3). Zvýhodňujícímu právnímu (KSOL 16 INS 4369/2009)

úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Odvolací soud se nejdříve zabýval přípustnosti podaného odvolání směřujícího proti výroku I., kterým byla připuštěna změna žaloby učiněná žalobcem v podání ze dne 20.1.2013 (správně patří 2014). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání proti tomuto výroku objektivně přípustné není, neboť podle ust. § 202 odst. 1, písm. d) o.s.ř. není odvolání přípustné proti usnesení, jímž byla nebo nebyla připuštěna změna návrhu; přípustnost odvolání nezakládá to, že soud prvního stupně v poučení napadeného rozsudku nesprávně uvedl, že i proti tomuto výroku je možno podat odvolání.

Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána aktivně legitimovaným subjektem, to je insolvenčním správcem, a to ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, neboť o úpadku dlužnice bylo rozhodnuto dne 25.5.2010 a žaloba byla podána 28.4.2011. V této souvislosti odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli, že žaloba včas podána nebyla, když žalobce teprve v průběhu řízení změnil žalobní petit. Z hlediska podané žaloby jsou rozhodující skutková tvrzení a listiny, které byly připojeny ke včas podané žalobě a z nichž bylo možno dovodit, co je předmětem skutku, tedy tvrzení žalobce o neúčinnosti právního úkonu v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou mezi dlužnicí a žalovaným a provedeným zápočtem, kterým byla zaplacena kupní cena. Jestliže žalobce později v průběhu řízení změnil pouze žalobní petit, a nikoliv skutková tvrzení, nejedná se o uplatnění nového nároku.

Odvolací soud dospěl k závěru, že jak ústní kupní smlouva, tak také dohoda o zápočtu ze dne 5.2.2010 byly uzavřeny v době, kdy dlužnice byla již v úpadku. Dne 13.7.2009 bylo zahájeno vůči dlužnici insolvenční řízení, přičemž u jednání dne 25.5.2010, jak vyplývá z veřejně dostupných údajů v insolvenčním rejstříku, dlužnice sama potvrdila, že je v úpadku, protože déle než rok neplatí své splatné závazky. Tvrzení odvolatele, že o úpadku dlužnice nevěděl, je nevýznamné, rozhodující je faktický stav úpadku dlužnice, a nikoliv vědomost druhé strany o úpadku, případně to, kdy bylo insolvenčním soudem o úpadku dlužnice rozhodnuto. Na základě ústně uzavřené kupní smlouvy se dlužnici nedostalo žádného reálného protiplnění, z něhož by dlužnice mohla uspokojit své věřitele, neboť kupní cena byla zaplacena (KSOL 16 INS 4369/2009) zápočtem. Samotnou dohodou o zápočtu ze dne 5.2.2010 tak dlužnice zvýhodnila žalovaného jako jednoho ze svých věřitelů, protože žalovaný na rozdíl od jiných věřitelů získal plné uspokojení svých pohledávek, které měl vůči dlužnici z titulu uzavřených smluv o půjčkách a dostalo se mu tak na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu, ve kterém jsou věřitelé uspokojováni poměrně. I podle názoru odvolacího soudu samotná dohoda o zápočtu z 5.2.2010 představuje neúčinný právní úkon podle ust. § 241 insolvenčního zákona.

Plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty, přičemž platí, že není-li možné vydat plnění do majetkové podstaty, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada. Zboží, které dlužnice prodala žalovanému a které žalovaný převzal, bylo prodáno za dohodnutou kupní cenu nejprve ve výši 3.714.403,40 Kč, posléze se účastníci dohodli na ceně 1.612.665 Kč. Žalovaný toto zboží fyzicky již nemá k dispozici, neboť na základě následně uzavřené kupní smlouvy prodal toto zboží další osobě; vydání zboží do majetkové podstaty tak není možné. Již v průběhu řízení před soudem prvního stupně však žalovaný namítal, že částka 1.612.665 Kč neodpovídá obvyklé ceně zboží, sám toto zboží prodal dalšímu subjektu za částku 700.000 Kč. Ke stanovení obvyklé ceny zboží již v řízení před soudem prvního stupně žalovaný také navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika a ceny movitých věcí. Odvolací soud se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že zpracování tohoto znaleckého posudku není možné, když dostupné listinné důkazy obchodované zboží nedostatečně identifikovaly. Součástí spisu je seznam prodaného zboží, v tomto seznamu je zboží jednotlivě specifikováno, když je uveden druh tohoto zboží, je zde uveden počet kusů a rovněž tak je zde uvedena cena tohoto zboží. Znalec na základě znaleckého posudku by měl stanovit obvyklou cenu movitých věcí, a to k datu uzavření kupní smlouvy, která by měla být žalovaným zaplacena do majetkové podstaty. V zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení není však vyloučeno, aby v tomto směru účastníci uzavřeli mimosoudní dohodu, popř. smír, a žalovaný zaplatil do majetkové podstaty částku, na které se s žalobcem dohodne.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud odvolání žalovaného směřující proti výroku I. odmítl podle ust. § 218, písm. c) o.s.ř. jako odvolání, které směřuje proti výroku, proti němuž není odvolání přípustné, ve výroku II., kterým bylo rozhodnuto o neúčinnosti právního úkonu, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř. a ve výroku III. a navazujícím výroku V. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení podle ust. § 219a odst. 2 a ust. § 221 odst. 1, písm. a) o.s.ř.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí j e dovolání přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která (KSOL 16 INS 4369/2009)

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však také doručuje i zvláštním způsobem, přičemž lhůta k podání dovolání začíná běžet ode dne zvláštního doručení rozhodnutí.

Olomouc 19. května 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková, v.r. Zuzana Žádníková předsedkyně senátu