13 VSOL 186/2015-32
14 ICm 2196/2014 13 VSOL 186/2015-32 (KSOS 14 INS 26352/2013)

Usnesení

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Panáčkové a soudkyň JUDr. Heleny Krejčí a JUDr. Ivany Wontrobové ve věci žalobce ZFP akademie, a.s., se sídlem v Břeclavi, 17. listopadu 3112/12, PSČ: 690 02, identifikační číslo osoby: 26304805, zastoupeného JUDr. Róbertem Pružinským, advokátem se sídlem v Břeclavi, Na Řádku 8, PSČ: 690 02, proti žalované JUDr. Evě Janíkové, jako insolvenční správkyni, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ: 738 01, o určení pravosti pohledávky, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Romany anonymizovano , anonymizovano , bytem v Orlové-Porubě, K Rybníku 448, PSČ: 735 14, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 26352/2013, o odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.9.2015, č.j. 14 ICm 2196/2014-24 (KSOS 14 INS 26352/2013),

takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. o nákladech řízení potvrzuje .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. (KSOS 14 INS 26352/2013)

Odůvodnění:

Usnesením označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále uvedl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobci vrácena část soudního poplatku ve výši 4.000 Kč z účtu Krajského soudu v Ostravě (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí uvedl, že bylo zastaveno řízení v důsledku zpětvzetí žaloby žalobcem, přičemž žalobce tak učinil na základě procesního úkonu žalované jako insolvenční správkyně, která vzala popření sporné pohledávky žalobce zpět, a to až po podání incidenční žaloby. Pro nákladovou imunitu žalované jako insolvenční správkyně dle § 202 odst. 1, věty první insolvenčního zákona soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V daném případě nelze v popěrném úkonu žalované jako insolvenční správkyně a v následném zpětvzetí popření spatřovat zaviněné jednání ve smyslu § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, v důsledku kterého by měla žalovaná povinnost nést náklady řízení žalobce, neboť popření pohledávky i dodatečné uznání popřené pohledávky patří mezi zákonný postup insolvenčního správce upravený v insolvenčním zákoně (v této souvislosti soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18.7.2012, sen. zn. 1 VSPH 202/2012).

Proti výroku II. o nákladech řízení podal žalobce včasné odvolání, ve kterém uvedl, že nesouhlasí s odůvodněním zpětvzetí popření pohledávky, které podala žalovaná. Upozorňuje na to, že v rámci incidenčního sporu uváděl totožné skutečnosti a důkazy, které uváděl také v přihlášce své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného proti dlužnici. Podle jeho názoru se žalovaná s uváděnými skutečnostmi a důkazy mohla seznámit již v rámci jeho přihlášky pohledávky a vyhnout se tak popření pohledávky. Pokud tak neučinila, má za to, že porušila své povinnosti insolvenčního správce a je nepochybné, že tímto svým jednáním zavinila náklady řízení, které mu vznikly, když v zájmu hájení svých práv musel podat žalobu na určení pravosti popřené pohledávky. S ohledem na to, že v rámci incidenčního sporu tvrdil stejné skutečnosti a důkazy jako v samotné přihlášce pohledávky, domnívá se, že žalovaná jakožto insolvenční správkyně nepostupovala s náležitou odbornou péčí, když svým jednáním zavinila vznik jeho nákladů spočívající v nákladech řízení, které musel vynaložit v důsledku popření své pohledávky za dlužnicí. Byl tak nucen podat žalobu, v důsledku čehož mu za hájení jeho práv vznikly náklady představující náklady právního zastoupení a náklady na nevrácené části soudního poplatku, které se navyšují v důsledku podaného odvolání. Neztotožňuje se s argumentací soudu prvního stupně ohledně výkladu ust. § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Nepopírá, že by popření pohledávky i dodatečné uznání popřené pohledávky patřilo mezi zákonný postup insolvenčního správce. (KSOS 14 INS 26352/2013)

Má však za to, že ani tento postup nesmí být uplatňován svévolně a právě ve svévoli jednání žalované spatřuje důvod pro uplatnění § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Zavinění žalované by nepřicházelo v úvahu v případě, kdyby jeho tvrzení a důkazy v přihlášce pohledávky nebyla dostatečné a tyto pak v rámci incidenčního řízení nějakým způsobem doplnil, což se v tomto případě nestalo. Jediná odlišnost mezi tvrzenými skutečnostmi a důkazy uvedenými v přihlášce pohledávky a v žalobě na určení pravosti popřené pohledávky je to, že žaloba obsahuje navíc důkaz-výpisy z informačních systémů obchodních partnerů. Zdůrazňuje, že tento důkaz však nijak nedoplňuje dokazování, spíše jej lze považovat za důkaz bezpředmětný, protože má dokazovat, že podmínka, jíž je přihlášená pohledávka podmíněná, doposud nenastala. Poukazuje na to, že pravost a podmíněnost pohledávky vyplývá ze smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 26.2.2013. Z následného uznání pravosti jeho popřené pohledávky lze dovodit, že zde nebyl dán důvod pro její popření, a tedy, že žalovaná jakožto insolvenční správkyně v tomto případě nejednala s náležitou odbornou péčí, na základě čehož jí lze přičítat zavinění za jeho vzniklé náklady. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že žalovaná bude zavázána zaplatit mu náklady řízení před soudem prvního stupně a druhého stupně v celkové výši 8.804,50 Kč, do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

Podle ust. § 7 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen IZ ) nestanoví-li tento zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a odst. 1 a 6 o.s.ř.), aniž ve věci nařizoval odvolací jednání (§ 214 odst. 2, písm. e/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

V přezkoumávané věci bylo řízení zahájeno incidenční žalobou žalobce u Krajského soudu v Ostravě, kterou se domáhá určení pravosti své nevykonatelné pohledávky, kterou přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice Romany anonymizovano , a která byla na přezkumném jednání insolvenční správkyní popřena. Na výzvu insolvenčního soudu žalovaná uvedla, že v rámci insolvenčního řízení vzala zpět popření pohledávky žalobce. Toto zpětvzetí popření pohledávky datované dnem 21.8.2015 odůvodnila tím, že věřitel doložil v rámci incidenčního sporu skutečnosti a důkazy, které odůvodňují pravost jeho pohledávky, a proto bere své popření v celém rozsahu zpět. Nato reagoval žalobce podáním ze dne 16.9.2015, kterým vzal (KSOS 14 INS 26352/2013)

žalobu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky zpět a navrhl, aby soud řízení zastavil a zavázal žalovanou k úhradě nákladů řízení ve výši soudního poplatku a nákladů za právní zastoupení v celkové výši 6.534 Kč. Poté rozhodl soud prvního stupně nyní napadeným usnesením s odůvodněním, jak výše uvedeno.

Podle ust. § 146 odst. 1, písm. b) o.s.ř. a ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

Podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Náhrada nákladů řízení přiznaná v tomto sporu vůči dlužníku se pokládá za přihlášenou podle tohoto zákona a uspokojí se v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se vedl spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty; do ní náleží i náhrada nákladů řízení přiznaná insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 IZ náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit.

Zastavuje-li soud řízení (například z důvodu zpětvzetí žaloby), zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva.

V dané věci lze uzavřít, že žaloba žalobce byla podána důvodně, neboť jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení byla na přezkumném jednání popřena a žalobci nezbylo, než soudní cestou se domáhat určení pravosti své nevykonatelné pohledávky. Po zahájení soudního řízení však žalovaná učinila úkon zpětvzetí popření nevykonatelné pohledávky, v důsledku čehož se přihlášená pohledávka věřitele ve výši 7.777,50 Kč považuje za zjištěnou (ust. § 201 odst. 1, písm. c/ IZ). Z procesního hlediska je tedy nepochybné, že žaloba byla podána důvodně a pro chování žalované musela být vzata zpět, v důsledku čehož by žalovaná byla povinna zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná o spor o určení pravosti pohledávky, ve smyslu shora citovaného ustanovení § 202 odst. 1 IZ, platí, že žalobce nemá v tomto sporu právo na náhradu (KSOS 14 INS 26352/2013) nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Odvolací soud nepřisvědčuje odvolateli, že je na místě aplikace ustanovení § 202 odst. 2 IZ, tedy že by mu měly být přiznány náklady řízení, když se jedná o náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce. Úprava ustanovení § 202 odst. 1 a 2 IZ je obdobná s úpravou ustanovení § 25a odst. 1 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Ustanovení § 25a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání stanovilo, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek nemá žádný z účastníků proti správci právo na náhradu nákladů řízení. Podle odst. 2 ustanovení § 25a zákona o konkursu a vyrovnání pak platilo, že náklady vzniklé správci ve sporu o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek se pokládají za náklady podstaty a ustanovení odst. 3 § 25a zákona o konkursu a vyrovnání určovalo, že ustanovení odstavců 1 a 2 neplatí, jde-li o náklady, které vznikly zaviněním správce nebo náhodou, která se mu přihodila. Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 13 Cmo 150/2002, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 71/2004 a které s ohledem na obdobnou právní úpravu lze aplikovat i pro poměry insolvenčního zákona, uzavřel, že ustanovení § 25a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání je svým obsahem obdobou § 147 odst. 1 o.s.ř., podle kterého se rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení o náhradě nákladů řízení, které vznikly výlučně zaviněním nebo náhodou. Zaviněním se pak rozumí porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona nebo v souladu se zákonem uložených soudem, k němuž došlo alespoň z nedbalosti. Náhodou se pak rozumí objektivní událost. Při výkonu funkce je správce povinen postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uloží konkursní soud. Dodatečné uznání pohledávky správcem (a logicky ani její původní popření při přezkumném jednání) přitom nelze pokládat za zavinění či náhodu, jež by ve smyslu odst. 3 § 25a zákona o konkursu a vyrovnání vylučovaly aplikaci odst. 1 tohoto ustanovení. Jedná se svou povahou o kvalifikované vyjádření správcova náhledu na uplatněný nárok konkursního věřitele, a nikoliv o porušení procesních povinností vyplývajících ze zákona či v souladu s ním uložených soudem, jež by takzvanou separaci nákladů řízení umožňovalo.

Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně rozhodl věcně správně, jestliže žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť správně dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 IZ, tedy, že se jedná o náklady řízení, které by žalobci měly vzniknout zaviněním insolvenční správkyně tím, že žalovaná nejdříve jeho pohledávku na přezkumném jednání popřela a následně popřenou pohledávku dodatečně uznala. Dodatečné uznání pohledávky insolvenční správkyní není důvodem k tomu, aby soud ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí této pohledávky postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle ust. § 202 odst. 2 IZ, a to ani tehdy, pokud by žalobce v rámci incidenčního sporu neuvedl oproti údajům uvedeným v přihlášce pohledávky žádné nové skutečnosti či důkazy. To, že insolvenční správkyně v takové situaci (KSOS 14 INS 26352/2013) dodatečně v rámci incidenčního sporu pohledávku žalobce uznala, nelze považovat za svévolné jednání insolvenční správkyně. Důvodná není ani odvolací námitka žalobce v tom směru, že nebyl vůbec dán důvod popření jeho pohledávky, když z listin, které předložil v rámci přihlášky pohledávky, existence jeho podmíněné pohledávky vyplývala. Řízení o určení pravosti pohledávky je pravomocně zastaveno, v tomto řízení se proto nelze zabývat věcnou opodstatněností podané žaloby a tím pádem ani popěrným úkonem žalované.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. jako věcně správné potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl se svým odvoláním procesně úspěšný, žalované podle obsahu spisu v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však také doručuje i zvláštním způsobem.

Olomouc 30. listopadu 2015

Za správnost vyhotovení: JUDr. Radka Panáčková v.r. Renáta Hrubá předsedkyně senátu