13 VSOL 18/2016-135
4 ICm 2709/2011 13 VSOL 18/2016-135 (KSBR 39 INS 8870/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Wontrobové a JUDr. Vojtěcha Brhla ve věci žalobce SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Stodůlky, 155 00 Praha 5, identifikační číslo 61061344, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Stodůlky, Praha, PSČ 155 00, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Svobodovi, se sídlem Heršpická 800/6, Štýřice, Brno, PSČ 639 00, insolvenčnímu správci dlužníka NERIA a.s., se sídlem Vinařská 244/1, 693 01 Hustopeče, identifikační číslo 25307983, zastoupenému Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem se sídlem Heršpická 800/6, Brno, PSČ 639 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 ICm 2709/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka NERIA a.s. vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 8870/2010, rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 4 ICm 2709/2011-115 ze dne 8.12.2015,

t a k t o:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. p o t v r z u j e . isir.justi ce.cz (KSBR 39 INS 8870/2010)

II. Rozsudek soud prvního stupně se ve výroku III. m ě n í tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 18.150 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta. O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí soud prvního stupně zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že žalobce je v insolvenčním řízení dlužníka NERIA a.s. vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 8870/2010 zajištěným věřitelem ve smyslu § 2 písm. g) insolvenčního zákona k pohledávce ve výši 17.267.108,86 Kč zajištěné zajišťovacím převodem vlastnického práva k majetku dlužníka (výrok I.), zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je v insolvenčním řízení dlužníka NERIA a.s. vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 8870/2010 zajištěným věřitelem ve smyslu § 2 písm. g) insolvenčního zákona k pohledávce ve výši 13.292.109,69 Kč zajištěné převodem vlastnického práva k majetku dlužníka (výrok II.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 24.684 Kč (výrok III.).

V důvodech rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že usnesením ze dne 11.11.2010 byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ve výši 30.559.218,55 Kč zajištěnou zajišťovacím převodem vlastnického práva k majetku dlužníka. Usnesením ze dne 26.11.2010 bylo rozhodnuto, že úpadek dlužníka bude řešen reorganizací, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.12.2010. Na přezkumném jednání dne 12.9.2011 žalovaný i dlužník popřeli pořadí žalobcem přihlášené pohledávky. Vyrozuměním ze dne 21.9.2011, doručeným žalobci dne 23.9.2011, byl žalobce vyrozuměn o popření jeho pohledávky s poučením, že žalobu je nutno podat nejen proti insolvenčnímu správci, ale i proti dlužníkovi. Usnesením ze dne 13.6.2016 byla reorganizace přeměněna v konkurs. Žalobce podal včasnou žalobu, neboť přezkumné jednání se konalo dne 12.9.2011 a žaloba byla soudu doručena dne 11.10.2011. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 24/2013 ze dne 23.7.2015 soud dospěl k závěru, že žalobce měl podat žalobu jak proti žalovanému, tak proti dlužníku. Lhůta stanovená v ustanovení § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), která je lhůtou propadnou, skončila dnem 12.10.2011. Pokud v této lhůtě nebyla žaloba podána i proti dlužníku, pohledávka popřená co do pořadí se považuje (KSBR 39 INS 8870/2010) za popřenou. Stav, který nastal v důsledku fikce stanovené v ustanovení § 198 odst. 1 IZ (pořadí pohledávky se má za popřené) již nemůže změnit později nastalá změna spočívající v přeměně reorganizace v konkurs. Z těchto důvodů soud neprováděl další dokazování. Vzhledem k tomu, že žalobce u jednání dne 8.12.2015 ve vztahu k pohledávce ve výši 17.267.108,86 Kč vzal žalobu za souhlasu žalovaného částečně zpět (v důsledku částečného zpětvzetí přihlášky pohledávky v témže rozsahu), soud řízení v části, jíž se žalobce domáhal určení zajištění k pohledávce v této výši, zastavil. Ve vztahu ke zbývající části pohledávky ve výši 13.292.109,69 Kč soud žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Uvedl, že určující pro rozhodnutí o žalobě byl právní a skutkový stav k okamžiku vyhlášení rozhodnutí, v době vydání rozhodnutí se dlužník již nacházel v konkursu, a proto případná žaloba směřující proti dlužníkovi by již postrádala smysl. Podle jeho názoru ve věci mělo být dále jednáno, soud prvního stupně neměl posoudit věc pouze z hlediska ryze formálně procesního. Namítl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 24/2013 ze dne 23.7.2015 se týká jiné procesní situace, když v tomto rozhodnutí jde o insolvenci řešenou oddlužením, a proto jej nelze aplikovat na reorganizaci. Žalobce dále ve vztahu k výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, namítl, že je odůvodněna pochybnost o tom, zda bylo nutné a účelné zastoupení žalovaného advokátem. K tomu poukázal na to, žalovaný jako advokát má právnické vzdělání, je zjevně odborně erudován v oboru insolvenčního práva, náležitě vzdělaný a zkušený v civilním procesu, a proto by mu nemělo činit potíže vystupovat před soudem a hájit své zájmy, potažmo zájmy majetkové podstaty dlužníka. Nadto za situace, kdy sídlo žalovaného se nachází na stejné adrese jako sídlo jeho právního zástupce. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud posoudil toto odvolání podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jako odvolání do výroků II. a III. rozsudku, když proti výroku I., kterým bylo řízení částečně zastaveno, žalovaný v odvolání ničeho nenamítal.

Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil tak, že napadené rozhodnutí je věcně správné, žaloba měla směřovat jak proti insolvenčnímu správci, tak proti dlužníku. Nepodal-li žalobce v zákonem stanovené (propadné) lhůtě žalobu proti oběma, marným uplynutím této lhůty nastal stav, že pořadí sporné pohledávky je popřeno, na tento nastalý účinek nemůže mít vliv ani pozdější přeměna reorganizace v konkurs. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 24/2013 ze dne 23.7.2015 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 104 VSPH 536/2015 ze dne 5.10.2015. K náhradě nákladů řízení poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3819/13 ze dne 25.3.2014, ve kterém Ústavní soud odkázal na čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, ze kterého plyne, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, tedy i osoba s právnickým vzděláním vykonávající advokátní činnost. K účelnosti nákladů právního zastoupení pak Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že vzhledem k zaručenému právu na právní (KSBR 39 INS 8870/2010) pomoc nelze prostřednictvím termínu účelný vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak ji de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil.

Podle § 7 IZ, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekucí se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, že obsahuje způsobilý odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. písm. g) o.s.ř., přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí (§ 212, § 212a odst. 1, odst. 2, odst. 3 a odst. 5 o.s.ř.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, aniž ve věci nařizoval jednání, když účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobce podal u soudu prvního stupně dne 11.10.2011 žalobu, kterou se domáhal vůči žalovanému určení, že má pohledávku ve výši 30.559.218,55 Kč za dlužníkem zajištěnou zajišťovacím převodem vlastnického práva k majetku a je tedy zajištěným věřitelem ve smyslu ustanovení § 2 písm. g) IZ. Svoji žalobu odůvodnil tím, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka byla žalovaným popřena co do pořadí z důvodu, že smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva jsou neplatné. Podle jeho názoru žalovaný si nesprávně vyložil institut zajišťovacího převodu vlastnického práva sjednaný smlouvami. K tomu blíže uvedl důvody, pro které shledává tyto smlouvy platnými. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že dne 26.11.2010 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka s tím, že tento bude řešen reorganizací. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka nevykonatelné pohledávky ve výši 26.734.149,87 Kč a 3.825.068,68 Kč, jejichž pořadí popřel mimo něj i dlužník, a to z důvodu, že zajištění nevzniklo, smlouvy o zajišťovacím převodu práva nebyly platně sjednány. Namítl, že žalobce podal žalobu toliko vůči němu a nikoli proti dlužníku, přestože byl jím vyrozuměn, že došlo k popření pohledávky i dlužníkem, a byl řádně poučen, že je nutno podat žalobu nejen vůči němu, ale i proti dlužníku. Samostatně proto není v tomto incidenčním sporu dostatečně pasivně legitimován. Dále uvedl důvody, pro které předmětné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva jsou absolutně neplatnými právními úkony. Navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem č. j. 55/49/4 ICm 2709/2011-75 ze dne 5.6.2014, kterým žalobu zamítl. (KSBR 39 INS 8870/2010)

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením č. j. 55/49/4 ICm 2709/2011, 12 VSOL 154/2014-100 (KSBR 39 INS 8870/2010) ze dne 30.4.2015 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neshledal správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nepodá-li žalobce žalobu vůči dlužníku (který popřel pořadí přihlášené pohledávky žalobce spolu s žalovaným jako insolvenčním správcem v reorganizaci), je i za situace, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně byla přeměna reorganizace dlužníka v konkurs, dán důvod pro zamítnutí žaloby. V důsledku přeměny reorganizace v konkurs dlužník v daném řízení sice neztratil právo popírat pohledávku přihlášeného věřitele, avšak s jeho popřením přestaly být nadále spojeny právní účinky stanovení v ustanovení § 336 odst. 2 IZ spočívající v tom, že v reorganizaci má popření pohledávky dlužníkem tytéž účinky jako popření insolvenčním správcem. Prohlášením konkursu má popření pohledávky dlužníkem nadále jen účinky stanovené v ustanovení § 192 odst. 3 IZ. K tomu odvolací soud poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 Cmo 89/2011 ze dne 5.1.2012. Odvolací soud uzavřel, že v důsledku toho dlužník ztratil pasivní legitimaci ve vztahu k popření pořadí pohledávky žalobce.

Podle § 198 odst. 1 IZ, věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

Podle § 336 odst. 1 IZ, není-li dále stanoveno jinak, platí o přezkoumání přihlášených pohledávek v reorganizaci obdobně § 190 až 202.

Podle § 336 odst. 2 IZ ve znění účinném do 31.3.2013, popření pohledávky dlužníkem má v reorganizaci tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem; pro toto popření platí obdobně ustanovení o zjištění pohledávky týkající se insolvenčního správce. Jestliže dlužník popřel pohledávku při přezkumném jednání, které se konalo dříve, než nastaly účinky povolení reorganizace, nastávají účinky tohoto popření v reorganizaci dnem, kdy nastaly účinky povolení reorganizace; tento den je rozhodný i pro počátek běhu lhůt k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena dlužníkem, podávají žalobu vždy vůči dlužníku.

Podle § 363 odst. 5 IZ, rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně reorganizace v konkurs nastávají účinky spojené s prohlášením konkursu, pokud insolvenční soud ve svém rozhodnutí nestanoví podmínky této přeměny jinak. Tímto rozhodnutím se rovněž ruší zákaz započtení pohledávek uvedený v § 324 odst. 3. (KSBR 39 INS 8870/2010)

Odvolací soud předně považuje za správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou mezi účastníky nesporná, a proto na ně pro stručnost odůvodnění zcela odkazuje.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 ICdo 24/2013 ze dne 23.7.2015 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soud pod č. 33/2016), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že popře-li nevykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v oddlužení, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky podána včas (v rozsahu dotčeném popěrným úkonem toho kterého z nich) proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku). Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem i dlužníkem v oddlužení včas žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vůči některému z popírajících (vůči insolvenčnímu správci nebo vůči dlužníku), pak v rozsahu popření pohledávky tím z popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal, nastávají účinky uvedené v ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí IZ. Včas žalobu podanou přihlášeným věřitelem ve stejném rozsahu vůči druhému popírajícímu insolvenční soud zamítne.

S ohledem na shora uvedený závěr vyslovený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolací soud přehodnotil své dosavadní právní závěry a přisvědčuje soudu prvního stupně v tom, že nepodal-li žalobce včas (ve lhůtě stanovené v ustanovení § 198 odst. 1 IZ) žalobu o určení pravosti i vůči dlužníku jako jednomu z popírajících, prosadily se účinky popření předvídané v ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí IZ (§ 336 odst. 2 IZ). Shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu se sice týká popření nevykonatelné pohledávky přihlášeného věřitele insolvenčním správcem a dlužníkem v poměrech oddlužení (§ 410 odst. 1 a odst. 2 IZ), avšak podle odvolacího soudu jsou tyto závěry uplatnitelné též v poměrech reorganizace (§ 336 odst. 1 a odst. 2 IZ), tedy u obou sanačních způsobů řešení úpadku dlužníka.

Nutno zdůraznit, že dlužník je v oddlužení i v reorganizaci nadán vlastním popěrným úkonem, neodvozeným od práva insolvenčního správce, vyplývajícím z obdobné právní úpravy v oddlužení a v reorganizaci. Přitom nelze přehlédnout, že insolvenční správce i dlužník mohou popřít pohledávku každý z jiných důvodů a žádnému z nich nelze upřít právo hájit své popření právě v incidenčním sporu zahájeném žalobou věřitele, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 4515/2011 ze dne 23.1.2013, publikované v časopisu Soudní judikatura, svazek 10, ročník 2013, pod č. 143/2013). Pro osud popřené pohledávky je pak určující, zda obstojí všechny popěrné úkony, shledá-li soud důvodným popření pohledávky i jedním z popírajících, nemůže být pohledávka považována za zjištěnou. (KSBR 39 INS 8870/2010)

Z ustanovení § 336 odst. 1 IZ (jakož i z ustanovení § 410 odst. 1 IZ) vyplývá, že o přezkoumání přihlášených pohledávek platí v reorganizaci (i v oddlužení) obdobně ustanovení § 190 až 202 IZ, tedy i ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí IZ. Z toho plyne, že popře-li vykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce tak dlužník v reorganizaci, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky podána proti oběma popírajícím; nepodá-li věřitel včas žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vůči některému z popírajících, pak v rozsahu popření pohledávky tím z popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal, nastávají i v reorganizaci účinky uvedené v ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí IZ. Včasnou žalobu podanou přihlášeným věřitelem ve stejném rozsahu i vůči druhému popírajícímu insolvenční soud zamítne. Přitom uvedený závěr se nutně prosadí i tehdy, je-li reorganizace následně přeměněna v konkurs, neboť marným uplynutím lhůty k podání incidenční žaloby již nastaly zákonné účinky uvedené v ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí IZ vůči tomu z popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal; i v takovém případě včasnou žalobu podanou přihlášeným věřitelem ve stejném rozsahu vůči druhému popírajícímu insolvenční soud zamítne, neboť rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs (§ 363 IZ) nemůže odklidit účinky nastalé podle ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí IZ (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 56 ICm 1948/2013, 104 VSPH 536/2014 /KSPA 56 INS 32350/2012/ ze dne 5.10.2015).

Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba, jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o.s.ř.

Pokud jde o výrok III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, soud prvního stupně sice správně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. podle procesního úspěchu účastníků tak, že přiznal žalovanému vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, avšak nesprávně stanovil jejich rozsah a výši. Žalobce má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v částce 18.150 Kč představující náklady právního zastoupení, které se sestávají z paušální odměny za dva úkony právní služby po 2.100 Kč (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě dne 14.11.2012), celkem 4.200 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31.12.2012), paušální náhrady za tři úkony právní služby po 3.100 Kč (účast u jednání dne 5.6.2014, vyjádření k odvolání dne 1.9.2014 a účast u jednání dne 8.12.2015), celkem 9.300 Kč (§ 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady za tyto úkony právní služby ve výši 300 Kč, celkem 1.500 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 3.150 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

K odvolací námitce žalobce, že žalovaný jako insolvenční správce je advokátem, tedy osobou s právnickým vzděláním, a proto náklady jeho právního zastoupení jsou vynaloženy neúčelně, odvolací soud uzavírá, že insolvenční správce není jako účastník řízení vyloučen z práva nechat se v řízení zastoupit advokátem (KSBR 39 INS 8870/2010) ve smyslu ustanovení § 25 o.s.ř., z tohoto práva jej nevylučuje ani insolvenční zákon. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaný jako insolvenční správce má sídlo na stejné adrese, jako advokát, jemuž udělil plnou moc k zastupování. Je věcí účastníka řízení, v jaké fázi řízení a jakému advokátu udělí plnou moc. Přitom je zcela běžnou praxí v incidenčních sporech zastoupení insolvenčního správce advokátem i v případech, je-li insolvenční správce sám advokátem, neboť insolvenční správce vykonává obvykle svou činnost současně v různých insolvenčních řízeních a je účasten mnoha incidenčních sporů vyvolaných těmito insolvenčními řízeními. Odvolací soud proto tuto námitku žalobce neshledal důvodnou.

O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalovanému vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť žalobce nebyl se svým odvoláním úspěšný. Náklady řízení žalovaného představují náklady právního zastoupení sestávající se z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání dne 20.1.2016) ve výši 3.100 Kč (§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky), vše zvýšeno o 21% DPH ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

V Olomouci dne 8. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková Renáta Hrubá předsedkyně senátu

v.z. JUDr. Ivana Wontrobová, v.r. pověřený člen senátu z důvodu nepřítomnosti předsedkyně senátu podepsáno zastupujícím členem senátu dle § 158 odst. 1 o.s.ř.